Fonetika a fonologie

7.2.4 Větná intonace

Větná intonace je způsob melodického a současně silového průběhu výpovědního celku. Nositelem proměn silových i výškových charakteristik je sled slabik (především slabičných jader). Podstatná je pro její průběh přízvučná slabika jádra výpovědi nebo výpovědního úseku (tato slabika se často nazývá ve fonetice nazývá „intonační centrum“), v relaci k této slabice pak dochází k vlastnímu intonačnímu průběhu. V jazycích se silným přízvukem a redukcí nepřízvučných slabik se podstatná část výškových proměn soustřeďuje právě do této slabiky (např. v ruštině). Intonační schéma končí hranicí výpovědního úseku nebo celé výpovědi.

Poznámka

Termín intonace se v lingvistické literatuře užívá také při charakteristice tónových jazyků (čínština, vietnamština, viz výše), kde se různé jednoslabičné pojmenovávací jednotky skládají z týchž řetězců hlásek a liší se pouze průběhem tónu. Celkově je termín intonace zatížen více významy, nicméně je natolik zažitý, že není možno jej nahradit souborem názvů jednoznačnějších.

I když je intonace jev komplexní, pokládá se u ní za podstatnou změna výšky hlasu. Proto se větná intonace označuje i jako modulace melodická. Pod tento termín lze zahrnout i proměny hlasové výšky, které mají pro sdělování jen okrajový význam (říká se např., že účinný veřejný projev má být modulován silově i melodicky, tj. nemá být monotónní). V literatuře se mluví také o větné melodii, melodii vět. Dalším termínem je kadence, ten však bohužel není zcela jednoznačný - viz dále.

Z ryze subjektivních důvodů se melodie souvislé řeči utváří na jisté výškové úrovni a mění se vlivem citového stavu mluvčího, což umožňuje realizovat výrazovou, expresivní funkci jazyka (kap. 2). Daleko podstatnější je však její nadindividuální, tj. jazykové využití. Jako nutná součást znění mluvené mezilidské komunikace se totiž podílí na uskutečnění jazykových funkcí dalších. Nejdůležitější je její podíl na uskutečnění základní funkce jazyka - funkce sdělovací: větná intonace slouží především jako signál ukončenosti - neukončenosti jednotlivých výpovědí a výpovědních úseků. Dále je ve většině jazyků prostředkem odlišení jednotlivých ukončených výpovědí podle komunikativní funkce (konstatování, zjišťovací otázka apod.). Z tohoto pohledu patří do gramatické složky jazyka.

Intonační schéma výpovědi, ev. výpovědního úseku, vychází od jeho intonačního centra; tím je místo s větným přízvukem, ev. důrazem. Signalizace tohoto centra je v rámci promluvy prvkem významotvorným (odliší réma) a textotvorným (identifikace rématu naznačuje souvislosti v rámci sdělení), což je významné hlavně v jazycích s volnějším slovosledem. Např. výpověď ´Tu seminární práci mi na germanistice nepřijmou´ může fungovat z hlediska textu např. takto:

´Tu seminární práci mi na germanistice nepřijmou´ - neutrální sdělení, bez souvislostí s ostatním textem.

´Tu seminární práci mi na germanistice nepřijmou´ - práci, o níž už byla řeč; jinou přijmou.

´Tu seminární práci mi na germanistice nepřijmou´ - ale přijmou např. volný esej.

´Tu seminární práci mi na germanistice nepřijmou´ - ale třeba ji použiji jinde.

(Příklad uvádíme v psané podobě, protože je to přehlednější - místo s možným umístěním intonačního centra podtrhujeme.)

Obrázek 7.9 Průběh intonace ve větě „Budu tam v pět“.

Vzhledem k významu, který má větná intonace pro utváření a interpretaci výpovědí mluveného jazyka a pro vyjadřovaní desítek jejich komunikačních funkcí, věnuje se jí v posledních desetiletích mnoho pozornosti nejen v pracích fonetických, ale i syntaktických. Nejzákladnější schémata jsou (zřejmě) společná pro mnoho jazyků, jejich konkrétní realizace se však značně liší jak intervalem mezi slabikami, tak průběhem. Rozdíly jsou tak výrazné, že přeneseme-li intonační schéma české věty do cizího jazyka, může docházet k dezinterpretaci výpovědi, stručně řečeno k nedorozumění (oznámení je interpretováno jako otázka, neutrální vyjádření jako naléhavé nebo expresivní atd.). Průběh intonace se pokládá za součást artikulační báze jazyka a osvojuje se již v raném dětství, dokonce dříve než vlastní artikulace.

Věnujte pozornost intonaci mateřského jazyka a cizího jazyka, který znáte. Podívejte se do svých učebnic cizích jazyků - na jaké typy vět a intonačních schémat vás jmenovitě upozorňují? Co by se stalo, kdybyste intonovali "česky"? Podívejte se i na běžné přehledy mluvnice, jak je najdete např. v praktických příručkách ... na cesty nebo v úvodních částech slovníků. Věnují pozornost také intonaci? Pokud ano, co o ní říkají? A pokud ne - uvažte, zda je to pro využití takových materiálů dobře. Pokuste se zformulovat, na co by si měl dávat Čech pozor při výslovnosti např. anglické otázky.

Je třeba počítat s několika základními typy větné intonace; jejich uvedené stručné charakteristiky opíráme o stav v češtině.

Signalizují hranice výpovědí
Klesavá intonace (klesavá, sestupná melodie řeči; kadence, konkluzivní kadence) se uplatňuje v intonačním schématu citově neutrálních oznamovacích vět. Je založena na celkově klesavém průběhu tónu výpovědi od intonačního centra do konce, ev. v intonačním centru. Příznaková obměna této intonace, která se uplatní při vytýkání, v doplňovacích otázkách a otázkách vylučovacích nebo má expresivní funkci (ve větách s funkcí příkazu a zákazu), je charakterizována zvýšením a zesílením intonačního centra.
Stoupavá intonace (stoupavá, vzestupná melodie řeči; antikadence) se uplatňuje v intonačním schématu zjišťovacích otázek. Je charakterizována vzestupem hlasu po intonačním centru, ev. přímo v něm; na konci může dojít k mírnému poklesu. Podle toho pozorujeme dva typy intonace zjišťovacích otázek - stoupavou, kde hlas od intonačního centra plynule stoupá až do konce výpovědi, a stoupavě klesavou.
Signalizují hranice nekoncových výpovědních úseků
Polokadence (nekoncová kadence) se uplatňuje u nekoncových úseků výpovědi (včetně nekoncových vět v souvětí), při vytýkání, u složek výčtu, při vydělování jednotlivých promluvových úseků delších výpovědí, při zvukovém vyčleňování východiska výpovědi apod. Je charakterizována poklesem hlasu před intonačním centrem. Má větší počet obměn, které mají specifickou komunikativní funkci. Základním typ signalizuje nekoncové úseky výpovědí a užívá se v promluvách citově neutrálních. Je stoupavý a intonační centrum se při něm poněkud prohlubuje, někdy se prohloubí i slabika bezprostředně před intonačním centrem. Jinou obměnou melodie nekoncového úseku je pokles intonačního centra nebo slabiky před ním, na něž navazuje poněkud vyšší, ale rovný tónový průběh slabik do konce intonému:
Příznakové obměny polokadence pozorujeme např. při vytýkání, kdy se zesiluje přízvuk na intonačním centru a zvětšuje interval za ním. Na hranici vět v souvětí se objevuje i polokadence s poklesem poslední slabiky. Příznakové je užití polokadence u samostatné věty.

Průběh základních typů intonace ukazuje následující obrázek. Postihuje jen výsek ze složitého pole intonačních proměn souvislé řeči.

Obrázek 7.10 Věta „To se vám podařilo.“ a její intonace.

Obrázek 7.11 Věta „To se vám podařilo?“ a její intonace.

Obrázek 7.12 Věta „To se vám podařilo!“ a její intonace.

Obrázek 7.13 Věta „To se vám podařilo, jistě z toho máte radost.“ a její intonace.

Obrázek 7.14 Věta „To se vám podařilo všechno udělat v termínu?“ a její intonace.

prof. PhDr. Marie Krčmová, CSc.
Filozofická fakulta Masarykovy univerzity
Vstoupit na úvodní stránku webu

Technická spolupráce:
Servisní středisko pro e-learning na MU, 2008
Stránky střediska na Elportále