Zpět na úvod   Obecné zásady názvosloví anorganických sloučenin   Oxidační číslo prvků   Vyznačení oxidačního čísla

2.1.1 Vyznačení oxidačního čísla

Vyznačení oxidačního čísla se provádí:

a) ve vzorci: římskými číslicemi vpravo nahoru ke značce prvku (Stockovo číslo).

• Cl^–I, O^–II

b) v názvu:

• α) římskými číslicemi v kulaté závorce za název prvku (jen vzácně – viz dále)
• β) koncovkou:
  • záporné oxidační číslo: koncovka -id bez ohledu na velikost oxidačního čísla

    FI … fluorid S–II

    sulfid O–II

    O–II … oxid

    H–I … hydrid

  • kladné oxidační číslo: soustavou názvoslovných zakončení, závisejících na velikosti oxidačního čísla (tab. VII).

Tabulka VII: Názvoslovná zakončení pro vyznačení kladného oxidačního čísla

oxidační číslo	zakončení pro jeden atom	příklad	název	zakončení pro anion kyslíkaté soli	příklad aniontu	název
I	-ný	NaI	sodný	-nan	ClO–	chlornan
II	-natý	MgII	hořečnatý	-natan	[PtCl4]2–	tetrachloroplatnatan
III	-itý	AlIII	hlinitý	-itan	NO2– BO33–	dusitan boritan
IV	-ičitý	CIV	uhličitý	-ičitan	SO32–	siřičitan
V	-ičný - ečný	NV PV	dusičný fosforečný	-ičnan -ečnan	NO3– PO43– ClO3–	dusičnan fosforečnan chlorečnan
VI	-ový	SVI	sírový	-an	SO42–	síran
VII	-istý	MnVII	manganistý	-istan	MnO4–	manganistan
VIII	-ičelý	OsVIII	osmičelý	-ičelan	OsO52–	osmičelan

Oxidační číslo prvku můžeme určit přímo z jeho definice, známe-li elektronegativity vzájemně vázaných atomů. Uvažujme molekulu vody:

H2O

H—O—H

H··O··H

Každému z vazebných partnerů náleží jeden elektron z vazebného elektronového páru: H·|·O·|·H

Význam symbolů:         

1. — elektronový pár
2. · elektron
3. ·· elektronový pár
4. | čára znázorňující schematické přidělení vazebných elektronů jednotlivým atomům

Elektronegativity vázaných atomů jsou:

1. X(H) = 2,2
2. X(O) = 3,5

Vzhledem k tomu, že kyslík má tedy větší elektronegativitu než vodík, přidělí se mu podle definice oxidačního čísla všechny elektrony z jeho vazeb s vodíkem (myšlenkově):

H   |··O··|  H

Tím ovšem na atomu kyslíku přebývají dva (záporně nabité) elektrony ve srovnání s původním elektricky neutrálním uspořádáním, jeho formální náboj je tedy 2– a jeho oxidační číslo je –II.  Na atomu vodíku naopak vždy jeden elektron chybí, formální náboj každého z atomů vodíku je tedy 1+ a jeho oxidační číslo je I (znaménko + se v zápise oxidačního čísla neuvádí).

Jak již bylo řečeno, oxidační číslo je formální pojem, jak naznačuje následují úvaha na příkladu molekuly methanu CH₄.

Elektronegativity vazebných partnerů jsou: X(C) = 2,5 a X(H) = 2,2. Rozdíl elektronegativit je 0,3, z čehož plyne, že se ve skutečnosti jedná o sloučeninu s nepolárními vazbami a všechny vázané atomy jsou elektricky neutrální, nenesou tedy žádný elektrický náboj:

Přesto můžeme všem atomům přiřadit oxidační čísla podle definice:

Kdyby (podle definice) byly všechny vazebné elektrony přiděleny vždy elektronegativnějšímu partnerovi (tj. uhlíku), chyběl by na každém atomu vodíku jeden elektron a každý atom vodíku by měl formální náboj 1+. Oxidační číslo vodíku v methanu je tedy I. Zároveň by byly uvažované čtyři elektrony (od každého atomu vodíku jeden) přiděleny atomu uhlíku, který by měl formální náboj 4–. Oxidační číslo uhlíku v methanu je tedy –IV.

Formální náboj iontu je v některých případech zapotřebí od oxidačního čísla pečlivě odlišovat, podobně jako je zapotřebí rozlišovat použití arabských a římských číslic:

Stockovo číslo = oxidační číslo atomu. Zapisuje se římskými číslicemi.

UVIO2SO4

síran uranylu(VI)

Zápis „ UVI “ znamená, že uran má v této sloučenině oxidační číslo VI.

Ewensovo-Bassettovo číslo = formální elektrický náboj iontu. Zapisuje se arabskými číslicemi.

UO22+	uranyl(2+)	Zápis „uranyl(2+)“ znamená, že skupina UO2 (tj. uranyl) má celkový formální náboj 2+.
UO2SO4	síran uranylu(2+)

Způsob zápisu Stockova a Ewens-Bassettova čísla je nutno pečlivě odlišovat, jak ilustruje následující schéma: