Evropské mezinárodní právo soukromé
Právnická fakulta
JUDr. Klára Svobodová – vedoucí kolektivu autorů
JUDr. Petra Bohůnová, JUDr. Mgr. Martin Crha, JUDr. Jana Herboczková, JUDr. Veronika Hradilová, JUDr. Radka Chlebcová,
Mgr. Roman Kališ, Mgr. Tereza Kyselovská, Mgr. Zdeněk Nový, Mgr. Martin Orgoník

Římská úmluva a nařízení Řím I

Autoři:

• Veronika Hradilová
• Martin Crha

1. Úvod

Členské státy Evropského společenství zatím nedosáhly jednotné smluvní úpravy pro závazkové vztahy. Nicméně došlo ke sjednocení kolizní úpravy závazků ze smluv v podobě mezinárodní smlouvy, kterou je Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z roku 1980 (vstoupila v platnost 1. dubna 1991). Cílem Římské úmluvy je vytvořit jednotná pravidla pro určení práva rozhodného pro závazky ze smluv a představuje nástroj unifikace k dosažení jednotné úpravy v členských státech ES.

V souvislosti se členstvím v EU podepsala ČR Římskou úmluvu v dubnu 2005 a její stranou se stala od 1. 7. 2006 na základě Úmluvy o přistoupení k Úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy a k Prvnímu a Druhému protokolu o jejím výkladu Soudním dvorem ES (č. 64/2006 Sb. m. s.). V souladu s článkem 10 Ústavy ČR se Římská úmluva stala součástí právního řádu ČR a má přednost před zákony v případě, že stanoví něco jiného (v našem případě se jedná zejména o zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním). Na smlouvy uzavřené do 30.6.2006 se pro určení rozhodného práva aplikují ustanovení vnitrostátního zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním. Pro určení práva rozhodného pro smlouvu, která byla uzavřena po 1.7.2006, se použije Římská úmluva.

Římská úmluva se člení do tří hlav. Hlava první obsahuje vymezení aplikace úmluvy, hlava druhá definuje jednotlivá kolizní pravidla a hlava třetí zahrnuje závěrečná ustanovení.

2. Působnost Římské úmluvy

Úmluva se vztahuje na závazky ze smluv uzavíraných v rámci práva občanského, obchodního a pracovního (smlouvy kupní, nájemní, o dílo, pracovní apod.), které mají vztah k právu různých států.

Výčet situací, na které se nevztahuje, obsahuje článek 1 odst. 2 a 3:

1. otázky týkající se osobního statutu (s výjimkou případů v článku 11);
2. otázky osobní (smluvní závazkové vztahy týkající se závětí a dědění, majetkových vztahů mezi manželi, práv a povinností z rodinných vztahů, rodičovství, manželství nebo z příbuzenství vzniklého manželstvím, včetně vyživovací povinnosti k dětem nemanželského původu);
3. závazkové vztahy ze směnek, šeků, dlužních úpisů a jiných obchodovatelných cenných papírů;
4. prorogační a rozhodčí smlouvy;
5. otázky práva obchodních společností a právnických osob (z důvodu dosažení vysokého stupně harmonizace ve smyslu článku 44 odst. 2 g SES);
6. zastupování včetně postavení orgánu právnické osoby (způsobilost zástupce zastupovat zastoupeného vůči osobě třetí);
7. založení trustů a vztahy mezi zakladateli trustu, správci trustu a oprávněnými osobami;
8. dokazování (s výhradou článku 14);
9. pojištění (z důvodu vysokého stupně harmonizace v podobě směrnic).

3. Univerzální povaha Římské úmluvy

Smluvní stranou Úmluvy mohou být pouze členské státy ES. Podle článku 2 však může být právem rozhodným, na který odkazuje kolizní norma, i právo státu, který není její smluvní stranou. V takovém případě jde o právo třetího, tudíž nesmluvního státu.

V případě, že je stát smluvním státem, je Římská úmluva aplikována před soudy smluvního státu bez ohledu na to, zda má či nemá účastník právního vztahu personální nebo teritoriální vztah k smluvnímu státu.

4. Základní kritéria pro určení rozhodného práva

4.1 Volba práva jako základní pravidlo

Základním kritériem pro určení rozhodného práva, kterým se bude smlouva řídit, je volba práva. Volba práva představuje základní princip autonomie vůle stran v mezinárodním právu soukromém, kdy je na stranách smluvního vztahu, který právní řád si zvolí pro úpravu jejich smlouvy.

Podle článku 3 Úmluvy musí být volba práva výslovná nebo musí s přiměřenou jistotou vyplývat z ustanovení smlouvy nebo z okolností případu. Strany si mohou zvolit právo pro celou smlouvu nebo jen pro její část. V dosahu článku 3 se jedná neomezenou kolizní volbu práva a strany si mohou přímo zvolit pouze právní řád státu, avšak nikoliv pravidla typu lex mercatoria nebo Zásady mezinárodních smluv UNIDROIT.

Volba práva může mít podobu doložky ve smlouvě nebo samostatné smlouvy.
Příklad:

„Rozhodným právem pro smlouvu je české právo.“

„Otázky smlouvou neupravené, včetně její platnosti, následků neplatnosti a vztahy se smlouvou související se řídí českým právem.“

Volba práva je omezena článkem 3 odst. 3, který má zabránit obcházení zákona. Podle tohoto ustanovení skutečnost, že si strany zvolily cizí právo, není překážkou pro aplikaci imperativních norem státu, se kterým jsou výlučně spojeny všechny ostatní prvky právního vztahu. Tyto imperativní normy nemohou být smlouvou vyloučeny.

Volba zvoleného práva je v rozsahu Římské úmluvy omezena:

1. kogentními normami státu (imperativními normami), se kterými jsou spojeny všechny ostatní prvky vztahu podle článku 3 odst. 3 Úmluvy;
2. u spotřebitelských a individuálních smluv (článek 5 a 6);
3. v případě rozporu s imperativními normami státu soudu nebo jiného státu (článek 7);
4. z důvodu rozporu s veřejným pořádkem státu soudu (článek 16).

4.2 Náhradní hraniční určovatel

V případě, že si strany nezvolily právo, použije se domněnka, že se smlouva řídí právem státu, se kterým smlouva prokazuje nejužší spojení (článek 4 odst. 1 Úmluvy):

1. Za stát prokazující nejužší spojení se považuje stát, ve kterém má strana poskytující pro smlouvu charakteristické plnění v okamžiku jejího uzavření (článek 4 odst. 2):
   1. obvyklé bydliště v případě osoby fyzické, nebo
   2. hlavní (administrativní sídlo) v případě osoby právnické.
2. Zvláštní domněnka je dána u smluv, jejichž předmětem je věcné právo k nemovitosti nebo užívací právo k nemovitosti (článek 4 odst. 3). V takovém případě se použije právní řád místa polohy nemovitosti (lex rei sitae).
3. Zvláštní domněnka je dána u smluv o přepravě zboží (článek 4 odst. 4). Smlouva nejúžeji souvisí se státem hlavního místa podnikání přepravce, je-li toto místo také místem naložení či vyložení nebo místem podnikání odesílatele.
4. Únikové ustanovení poskytuje článek 4 odst. 5. Ten stanoví, že se úprava obsažená v článku 4 odst. 2, 3 a 4 nepoužije tam, kde smlouva vykazuje užší spojení s jiným právním řádem. Toto pravidlo je obecně použitelné v nejkrajnějším případě tehdy, nelze-li určit právo podle charakteristického plnění postupem podle článku 4 odst. 2.

Strana, která poskytuje charakteristické plnění není v Úmluvě přímo vymezena. Obecně se za takovou stranu považuje u kupní smlouvy prodávající, u smlouvy o dílo zhotovitel věci, u smlouvy nájemní pronajímatel, u smlouvy o poskytnutí služby poskytovatel služby, u smlouvy o zastupování obchodní zástupce apod.

4.3 Zvláštní úprava některých spotřebitelských smluv a individuálních pracovních smluv

Ustanovení článku 5 a 6 Úmluvy obsahuje zvláštní regulaci smluv, pro něž je typická v oblasti hmotného práva ochrana jedné ze stran, která je považována za slabší smluvní stranu.

4.3.1 Spotřebitelské smlouvy

Vedle úpravy ve směrnicích, které harmonizují hmotné právo jednotlivých členských států ES, existuje úprava některých spotřebitelských smluv v oblasti kolizního práva. Článek 5 Úmluvy dopadá na smlouvy, jejichž předmětem je dodávka zboží nebo služeb nebo jejich financování spotřebitelem mimo jeho obchodní či profesní činnost. Spotřebitelem je osoba, jejíž pozice vyplývající ze smlouvy je slabší z toho důvodu, že jako přijímatel zboží či služeb jednala mimo svou obvyklou obchodní nebo profesní oblast.

Z dosahu Úmluvy (článek 5 odst. 4) jsou vyloučeny smlouvy o přepravě a spotřebitelské smlouvy, na základě kterých má být poskytnuta služba v jiném státě, než je stát obvyklého bydliště spotřebitele. Úmluva se použije v případech smluv poskytujících dopravu společně s ubytováním (tzv. „paušální cesty“, článek 5 odst. 4).

Účelem Úmluvy je zajistit standard ochrany přihlížející k právnímu řádu, k němuž má spotřebitel nejblíže. Takovým právním řádem je místo bydliště spotřebitele. Článek 5 odst. 2 a 3 obsahuje kolizní ustanovení:

1. tzv. materializovaná volba práva: Volba rozhodného práva mezi stranami nesmí zbavit spotřebitele ochrany, kterou mu poskytují kogentní normy právního řádu místa jeho bydliště. Podmínkou pro takový postup je proces uzavření smlouvy v souladu s těmito podmínkami:
   1. uzavření smlouvy ve státě spotřebitele předcházela nabídka určená výslovně spotřebiteli a spotřebitel v tomto státě uskutečnil všechny nezbytné úkony směřující k uzavření smlouvy, nebo
   2. poskytoval zboží nebo služeb nebo jeho zmocněnec obdrželi objednávku od spotřebitele ve státě bydliště spotřebitele, nebo
   3. smlouva je smlouvou o koupi zboží a spotřebitel cestoval do jiné země, kde učinil svou objednávku, jestliže byla tato cesta organizována prodávajícím se záměrem podnítit spotřebitele ke koupi (tzv. „výletní předváděcí akce“);
2. náhradním hraničním určovatelem v případě neexistence volby rozhodného práva je místo bydliště spotřebitele.

POZOR! Úmluva se nevztahuje na případy, kdy spotřebitel ve svém vlastním zájmu vycestuje do státu sídla (bydliště) poskytovatele zboží a služeb a zde učiní nabídku ke koupi zboží či poskytnutí služeb (článek 8 Úmluvy se vztahuje na tzv. „pasivního spotřebitele“). Rovněž se nevztahuje na spotřebitele, který uzavře ve druhém státě smlouvu, která obsahuje volbu třetího právního řádu, který neposkytuje ochranu odpovídající standardu zemí ES. Úmluva se také nevztahuje na smlouvu o přepravě, kdy je spotřebiteli po dobu přepravy poskytnuto lůžko v lůžkovém voze.

4.3.2 Individuální pracovní smlouvy

V případě uzavírání pracovní smlouvy se strany mohou dohodnout, jakým právním řádem se bude tato smlouva řídit (článek 6 odst. 1 Úmluvy). Volba práva mezi stranami pracovní smlouvy nesmí zbavit zaměstnance ochrany, kterou mu poskytují imperativní normy právního řádu, který se použije v případě neexistence volby práva. Taková ochrana je stejně jako u spotřebitelských smluv poskytnuta zaměstnanci v důsledku nerovného postavení zaměstnavatele a zaměstnance z pohledu ekonomického a faktického.

V případě neexistence volby práva se pracovní smlouva řídí (článek 6 odst. 2 – náhradní hraniční určovatelé):

1. právem státu, kde pracovník obvykle vykonává práci podle smlouvy, i když je dočasně zaměstnán v jiném státě; nebo
2. nevykonává-li zaměstnanec obvykle svou práci v jediné zemi, právem státu, kde se nachází provozovna, ve které je zaměstnán (vznikl zde zaměstnanecký vztah); nebo
3. místo výkonu práce se nepoužije, prokáže-li jiný právní řád užší spojení s pracovní smlouvou (tzv. úniková doložka).

5. Meze obligačního statutu

Mezí obligačního statutu se rozumí, na které problémy dopadá právní řád určený podle článků 3 – 6 Úmluvy a které jsou vzhledem ke své povaze upraveny podle jiných hraničních určovatelů. Článek 10 odst. 1 Úmluvy obsahuje demonstrativní výčet otázek, na které dopadá obligační statut (tj. právní řád určený podle článků 3 – 6), jedná se o:

1. výklad smlouvy,
2. plnění závazků ze smlouvy,
3. následky porušení závazků ze smlouvy,
4. jednotlivé způsoby zániku závazků ze smlouvy (včetně promlčení a prekluze),
5. následky neplatnosti smlouvy.

Vznik a platnost smlouvy se řídí obligačním statutem (tj. lex causae) vždy, pokud je smlouva platná (článek 8 odst. 1 Úmluvy). V případě, že se strana dovolává neexistence vůle uzavřít smlouvu, může se dovolat práva svého bydliště, vyplývá-li z okolností případu, že by nebylo rozumné posuzovat účinky jejího jednání podle legis causae (článek 8 odst. 2).

Forma uzavření smlouvy využívá obligační statut smlouvy, ale rovněž připouští v případě uzavření smlouvy mezi přítomnými v jednom státě použít právní řád místa uzavření smlouvy (článek 9 odst. 1). U smluv uzavíraných mezi nepřítomnými (osobami nacházejícími se na území různých států) lze vedle lex causae použít právní řád místa, kde se osoby nacházely v okamžiku uzavření smlouvy (článek 9 odst. 2). V případě jednání zástupce lze použít právní řád místa, kde zástupce jednal (článek 9 odst. 3). Ve věcech spotřebitelských smluv se pro formu použije právní řád místa bydliště spotřebitele (článek 9 odst. 5) a v případě smluv, jejichž předmětem je věcné nebo užívací právo k nemovitostem, se vždy použije právní řád polohy nemovitosti (článek 9 odst. 6).

Obligační statut rovněž dopadá na některé problémy týkající se dokazování v souladu s článkem 14 Úmluvy a na některé otázky týkající se postoupení pohledávky podle článku 12 odst. 2 Úmluvy.

6. Výhrada veřejného pořádku

Příslušná ustanovení zvoleného cizího právního řádu se vždy nepoužijí a omezení pro použití představuje institut veřejného pořádku. Jedná se o tradiční institut kolizního práva. Jeho účelem je zabránit aplikaci právního řádu, jehož účinky jsou v rozporu s veřejným pořádkem státu fóra. Veřejný pořádek vyjadřuje takové hodnoty společenského a státního zřízení, na kterých je třeba trvat, např. norma cizího právního řádu diskriminující z důvodů národnosti, rasy, pohlaví apod. Aplikace této výhrady je aktuální zejména v případech, kdy dojde k výběru právního řádu nesmluvního třetího státu, což Úmluva připouští, ale nevylučuje se ani při použití některého z členských států ES.

Podle článku 16 Úmluvy může být odepřeno použití právního řádu určeného podle Úmluvy, je-li toto použití ve zřejmém rozporu s veřejným pořádkem fóra. Nepoužitá právní norma může být nahrazena normou fóra, nebo jinak určenou právní normou. Samotná Úmluva nepřináší na takovou otázku odpověď.

7. Imperativní normy mezinárodního práva soukromého

V Římské úmluvě odlišujeme omezení volby rozhodného práva v podobě výhrady veřejného pořádku (článek 16) a tzv. imperativních norem mezinárodního práva soukromého (označované také jako mezinárodně kogentní normy).

Problematika imperativních norem je zahrnuta v článku 7. Hovoříme zde o tzv. aktivním veřejném pořádku (označován také jako pozitivní forma veřejného pořádku), který představuje veřejný zájem státu a projevuje se ve vztahu k cizímu právu. Jedná se normy tuzemského právního řádu, označované jako nutně použitelné normy, které jsou natolik významné, že cílem právního řádu je jejich aplikace vždy, bez ohledu na to, jakým právním řádem se konkrétní právní vztah řídí. Tyto normy, v nichž je vyjádřen určitý veřejný zájem, si vynucují svou aplikaci a prosazují aktivně konkrétní zájem státu. Tyto normy se zaměnitelně označují jako absolutně kogentní normy, imperativní normy, normy absolutně kogentní, normy nutně použitelné, normy nenahraditelné, normy absolutně donucující.

Státy vždy trvají na použití vlastních norem ústavního, finančního, správního a trestního práva, neboť se tady projevuje státní donucení. Pohybujeme-li se v mezinárodním právu soukromém, tak se jedná nejčastěji o právní normy upravující věcnou stránku ekonomické sféry, zejména zákaz dovozu a vývozu, hospodářskou soutěž, oblast ochrany zdraví a životního prostředí.

V doktríně kolizního práva rozlišujeme situaci, kdy je určitý veřejný zájem obsažen ve vnitrostátních normách fóra, nebo v normách zahraničního původu. Takové normy fóra nemohou být v žádném případě opomenuty a nahrazeny cizím právem. Aplikují se současně s rozhodným právem a jejich použití vyplývá ze zásady aplikační přednosti. V některých případech je však určitý veřejný zájem obsažen v zahraničních normách a soud v místě fóra musí jejich obsah zohlednit, neboť by jinak nebylo možno spravedlivě posoudit daný právní poměr. V případě jejich nezohlednění by mohla nastat situace, že by rozhodnutí nebylo možno uznat a vykonat v zahraničí.

Důležitým rozdílem mezi nutně použitelnými normami a výhradou veřejného pořádku je smysl a způsob jejich použití. Výhrada veřejného pořádku se použije až poté, co došlo k volbě rozhodného práva na základě kolizní normy. Poskytuje státu možnost bránit se před nepřijatelnými účinky použití cizího práva. Na druhé straně se imperativní normy aplikují běžně a musí být všeobecně respektovány všemi, kteří se nacházejí na území takového státu. Z časového hlediska se k imperativním normám přihlíží před tím, než soud přistoupí k aplikaci práva rozhodného.

8. Transformace Římské úmluvy do nařízení

Evropská komise předložila na konci roku 2002 tzv. Zelenou knihu o transformaci Římské úmluvy z roku 1980 v komunitární nástroj Společenství a o modernizaci jejích pravidel. Jako výsledek konzultačního procesu přijala Komise dne 15. prosince 2005 návrh nařízení Parlamentu a Rady o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy.

Návrh nařízení některá ustanovení Římské úmluvy modernizoval, přičemž některé z navrhovaných změn se projevily ve výsledném nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I.).

8.1. Působnost Nařízení Řím I

Nařízení Řím I. bude účinné od 17.12.2009 s výjimkou čl. 26 (povinnost členských států oznámit Komisi do 17. června 2009 seznam úmluv upravujících kolizní normy pro smluvní závazkové vztahy). Nařízení se použije na pouze na smlouvy uzavřené po dni jeho účinnosti. Na smlouvy uzavřené před tímto dnem se použijí dosavadní předpisy, tedy především Římská úmluva.

Nařízení Řím I. bude použitelné ve všech členských státech s výjimkou Dánska. Jak již bylo uvedeno v předchozích částech, Dánsko se justiční spolupráce v civilních věcech neúčastní.

Stejně jako Římská úmluva se nařízení vztahuje na smluvní závazkové vztahy občanského a obchodního práva, ve kterých je mezinárodní prvek. ¹ Rozsah vyloučených otázek zůstává v zásadě stejný jako v Římské úmluvě, došlo jen k zpřesnění tak, aby byl zajištěn soulad s nařízením Řím II a nařízením Brusel I. ²

I v případě nařízení Řím I byla zachována univerzální působnost stejně jako v Římské úmluvě (viz výše). ³

8.2. Kritéria pro určení rozhodného práva

8.2.1. Volba práva⁴

Oproti Římské úmluvě nedošlo k přílišné změně. Původně navrhovaná možnost přímé volby nestátních pravidel nebyla nakonec v nařízení Řím I zakotvena. Do ustanovení o volbě práva přibyla pouze tzv. doložka o vnitřním trhu, tedy zamezení možnosti obejít volbou práva ta ustanovení práva Společenství, od nichž se nelze smluvně odchýlit.

8.2.2. Náhradní hraniční určovatel⁵

Ve srovnání s Římskou úmluvou došlo ke změně v systému náhradních hraničních určovatelů. Pro některé typy smluv (kupní smlouva, smlouva o poskytování služeb, smlouva, jejímž předmětem je věcné práva k nemovitosti nebo nájem nemovitosti, franšízová smlouva, smlouva o distribuci, smlouva o koupi zboží v dražbě) byly zakotveny konkrétní hraniční určovatelé, kteří jsou však pouze určitým zpevněním domněnky charakteristického plnění. ⁶

Pokud se jedná o jiný typ smlouvy nebo pokud smlouva vykazuje prvky více výše uvedených smluvních typů, řídí se smlouva právem země, v níž má strana, která je povinna poskytnout plnění charakteristické pro smlouvu, své obvyklé bydliště. ⁷ V článku 4 zůstala zachována úniková doložka pro případ, kdy výše uvedené smlouvy vykazují užší spojení s jinou zemí než určenou na základě odstavců 1 a 2. V případě, že není možné určit rozhodné právo podle odstavců 1 a 2, řídí se smlouva právem země, se kterou nejúžeji souvisí.

Speciálně je v článku 5 upraveno určování rozhodného práva pro smlouvy přepravní, které se liší podle toho, zda se jedná o smlouvu o přepravě osob nebo zboží.

8.2.3. Speciální úprava spotřebitelských, pracovních a pojišťovacích smluv

Stejně jako Římská úmluva i nařízení Řím I zakotvuje speciální úpravu spotřebitelských ⁸ a pracovních smluv. ⁹ Nově přibyla speciální úprava smluv pojišťovacích. ¹⁰ U spotřebitelských smluv došlo v nařízení oproti Římské úmluvě několika změnám, ¹¹ úprava pracovních smluv zůstává stejná.

8.2.4. Změny oproti Římské úmluvě v dalších ustanoveních

Nařízení rovněž přináší změny v ustanovení, ¹² které se týká imperativních norem. Nařízení zakotvuje definici imperativních ustanovení, která v Římské úmluvě nebyla, a zpřesňuje používání imperativních norem jiného státu než je stát, kde se koná řízení. Podle nařízení lze použít imperativní normy práva země, v níž mají být nebo byly splněny povinnosti vyplývající ze smlouvy, pokud tyto normy činí plnění smlouvy protiprávní.

V nařízení Řím I. je dále nově vymezen pojem obvyklého bydliště. ¹³ Obvyklým bydlištěm obchodní společnosti, sdružení nebo právnické osoby se pro účely nařízení rozumí místo jejich ústřední správy. Za obvyklé bydliště fyzické osoby, které jedná při výkonu své podnikatelské činnosti, se považuje její hlavní místo podnikání. Je-li smlouva uzavřena prostřednictvím pobočky nebo pokud podle smlouvy musí být plnění poskytnuto takovou pobočkou, je obvyklým bydlištěm místo, kde se tato pobočka nachází. Rozhodujícím okamžikem pro určení obvyklého bydliště je okamžik uzavření smlouvy.

9. Závěr

Základním pilířem Římské úmluvy je zásada autonomie vůle, která stranám umožňuje svobodně si zvolit právní řád, kterým se bude jejich smlouva řídit. Strany mají v tomto ohledu značnou volnost, neboť si mohou zvolit jakýkoliv právní řád, i kdyby neměl se smlouvou žádnou objektivní souvislost. V případě, že si strany nezvolily právní řád rozhodný pro jejich smlouvu, řídí se tato smlouva právním řádem, ke kterému má nejužší vztah. Římská úmluva obsahuje zvláštní pravidla na ochranu slabších stran, tj. spotřebitelů a zaměstnanců.

Od 17.12.2009 bude použitelné nařízení Řím I, které Římskou úmluvu v členských státech, které jsou nařízením vázány, nahradí. ¹⁴ Nařízení však bude použitelné pouze na smlouvy, které budou uzavřeny po tomto datu. Nařízení sice přineslo některé změny, koncepce kolizní úpravy zavedená Římskou úmluvou se však zásadně nemění.