Svět prehistorie a protohistorie

„Ardipithecus ramidus (,jeden z praotců Adamů‘ lidského rodu)“, asi 4 400 000 let př. n. l., naleziště: Gona, Etiopie, uloženo: Národní muzeum, Addis Abeba, Etiopie.

Americký antropolog Timothy White (profesor na University of California v Berkeley) podle nových nálezů soudí, že prvním předkem člověka byl Ardipithecus ramidus. Kolem roku 1995 „vytvořil“ jeho tělo z několika kosterních pozůstatků, jež vyjmul z třímetrové vrstvy země (tufu) na středním toku řeky Awaš v Etiopii. Ardi znamená „země“ nebo „podlaha“ a „stvořitel“ tak zdůraznil, že tato bytost stojí na počátku vývoje hominidů, že předchází archaickému rodu hominidů Australopithecus (australis – „jižní“, pithecus – „opice“).

Donald Carl Johanson, „Lucy – Australopithecus afarensis (,jedna z pramatek Ev‘ lidského rodu?)“, asi 3 000 000 let př. n. l., výška 1,1 m, naleziště: Afar (Afar Locality 288), Etiopie, uloženo: Národní muzeum, Addis Abeba, Etiopie.

Lucy byla malým gracilním tvorem ženského pohlaví; žila před třemi miliony let na březích jezera v dnešní Etiopii a zemřela ve věku asi dvaceti pěti let. Z její kostry nalezl americký antropolog Donald Johanson (ředitel Institute of Human Origins v Berkeley) čtyřicet procent; stala se tak nejúplnějším zachovaným raným hominidem ze všech, kteří byli dosud nalezeni. Lucy a následující nálezy kosterních pozůstatků několika desítek jedinců z téže oblasti a lokality Laetoli v Tanzanii přivedly antropology k vymezení nového druhu, který pojmenovali Australopithecus afarensis. Lucy měřila asi 1,1 m (ale úlomky kostí jiných jedinců Australopithecus afarensis poukazují na výšku až 1,7 m) a vážila kolem 30 kg. Měla široký obličej a vyčnívající čelisti. Objem jejího mozku byl zhruba jednou třetinou objemu mozku dnešního člověka, avšak sádrové výlitky neúplných mozkoven druhu Australopithecus afarensis přivedly některé badatele k názoru, že tou dobou již probíhala přestavba mozku směřující k lidské podstatě. Masivní kosti končetin Lucy svědčí o velké síle svalů a především o tom, že stála, chodila a běhala vzpřímeně na dvou nohou. Kostra tohoto primáta a jemu příbuzných je tak nápadně podobná lidské, že jej antropologové řadí do naší výlučné čeledi dvounohých primátů, hominidů. Adaptovali se na suchou otevřenou vysočinu v Laetoli v Tanzanii a zalesněné břehy v Hadaru v Etiopii. Žili asi milion let a potom se přestali ve fosilních nálezech vyskytovat. Kosterní znaky Lucy však poukazují na to, že tento jedinec byl představitelem linie, která nakonec zřejmě vedla k lidskému rodu – Homo.

Owen Lovejoy, „Rekonstrukce Lucy – Australopithecus afarensis“, rekonstrukce kostry Lucy, kterou provedl Owen Lovejoy z Kentské státní univerzity. Zhotovil ji na základě kosterních pozůstatků Lucy a dalších jedinců.

Anonym, Pěstní klín, kolem roku 500 000 př. n. l., starý paleolit, kultura acheuléenu, pazourek, výška 140 mm, váha 335 g, naleziště: Saint Acheul, předměstí Amiensu, Francie, uloženo: Moravské zemské muzeum, Brno, Česká republika.

Nástroj tohoto typu archeologové nazývají pěstní klín, vynalezl jej Homo erectus a vyráběl se otloukáním pazourkového jádra pomocí kamenného otloukače, parohu nebo dřeva. Pěstní klíny podobného typu byly nástroji nepochybně efektivními a funkčními, dobře zapadaly svou zesílenou oválnou základnou do dlaně. Navíc jsou esteticky působivými artefakty, které lze vnímat jako sochařská díla; u tohoto kusu upoutá i obrys v podobě ovoidu, tvaru, který je odpradávna symbolem zrodu a bytí. Tyto staré nástroje umožňují tedy zkoumat chování a myšlení v paleolitu z hlediska plánů, záměrů a znalostí vztahu příčiny a následku: například ukazují, že technika připraveného jádra dokládá už u archaických hominidů schopnost předvídat změny tvaru, vypočítat a řadit úkony s ohledem na budoucí funkce.

Anonym, „Nejstarší malba ženy“, kolem roku 30 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura aurignacienu (?), malba černou barvou na vápencové stěně jeskyně Chauvet, naleziště: jeskyně Chauvet u Pont-d’Arc, Francie.

Malba zachycuje ženu a býka. V čelním pohledu dominuje spodní část ženského těla s výrazným pubickým trojúhelníkem (tento obrázek), zatímco v bočním pohledu dominuje postava býka (následující obrázek). Malba ženy svými proporcemi předznamenává pojetí gravettských venuší a ještě nápadněji například magdalénské reliéfy z Roc-aux-Sorciers. Malby v jeskyni Chauvet v údolí řeky Ardèche byly objeveny v posledním desetiletí 20. století a jsou zatím nejstarším nalezištěm s dokonalými jeskynními malbami, mezi nimiž se objevují i motivy související zřejmě s kultem plodnosti.

Anonym, „Býk a žena“, kolem roku 30 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura aurignacienu (?), malba černou barvou na vápencové stěně jeskyně Chauvet, naleziště: jeskyně Chauvet u Pont-d’Arc, Francie. V bočním pohledu dominuje obrys býčího těla, při natočení tohoto obrazu se objeví kontury těla ženského (předchozí obrázek).

Anonym, „Skupina zvířat“, kolem roku 30 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura aurignacienu (?), malba černou barvou na vápencové stěně jeskyně Chauvet, naleziště: jeskyně Chauvet u Pont-d’Arc, Francie.

Anonym, „Nosorožec“, kolem roku 30 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura aurignacienu (?), malba černou barvou na vápencové stěně jeskyně Chauvet, naleziště: jeskyně Chauvet u Pont-d’Arc, Francie.

Anonym, „Sixtinská kaple pravěku“, kolem roku 15 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura staršího magdalénienu, malby červenými, žlutými a černými barvami na vápencových stěnách jeskyně Lascaux v takzvaném Velkém sále nebo v Sále býků, délka 17 m, šířka 7 m, výška 6 m, naleziště: jeskyně Lascaux u vesnice Montignac, Francie.

Právě tato část jeskyně s malbami na vápencových stěnách nejvíce přispěla k metaforickému označení Lascaux jako „Sixtinské kaple pravěku“. Mnozí archeologové a historikové umění se domnívají, že v pojetí obrazů a jejich rozložení v této jeskyni a v podobných jeskyních zachytili paleolitičtí umělci svůj názor na koncepci živé přírody, vycházející z dialekticky protikladné jednoty dvou základních prvků života – mužského a ženského principu; například existuje souvislost dvojice „kůň – bizon“, přičemž štíhlý kůň může představovat mužský princip a poněkud zavalitější bizon ženský princip. Pravěcí lidé užívali takové jeskyně jako svatyně ke konání rituálů – symbol totiž patrně považovali za rovnocenný živé předloze: bizon zobrazený na stěně byl možná předzvěstí úspěšného lovu, ženské sošky a plastiky snad zajišťovaly plodnost a uchování lidského rodu.

Anonym, „Býk, červený kůň a hnědí koně“, kolem roku 15 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura staršího magdalénienu, malba červenými, žlutými a černými barvami na levé vápencové stěně Velkého sálu v jeskyni Lascaux, výška (býka) 310 cm, naleziště: jeskyně Lascaux u vesnice Montignac, Francie.

Anonym, „Lovecká scéna“, kolem roku 15 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura staršího magdalénienu, malba na vápencové stěně v takzvané Šachtě v jeskyni Lascaux, délka (býka) 110 cm, naleziště: jeskyně Lascaux u vesnice Montignac, Francie.

Obraz znázorňuje velkého rozzuřeného býka, který se snad chystá rozsápat lovce s ptačí hlavou, jenž do něho předtím vrazil oštěp. Scénu ještě doplňuje opodál zapíchnutá tyč s vrcholkem v podobě ptáka z profilu, což může být vrhač oštěpů, a pod tělem zvířete je jakýsi záhadný znak okrouhlého tvaru. Obraz lze vyložit i jinak: vnímáme-li lovce jako muže s maskou ptáka, který si v rituálním vytržení lehá na záda, lze tuto scénu přiřadit k zobrazením známým z jiných paleolitických jeskyní, kde tančící s částečně ztopořeným penisem a se zvířecími maskami a jinými atributy představují symbolický lovecký rituál, který má dosáhnout úspěchu jak při skutečném lovu, tak dalšího rozmnožení zvěře. Pro paleolitického člověka byl lov těžištěm zápasu za přežití, takže je pochopitelné, že rituály spojoval především s úspěchem při lovu a s tajemstvím rozmnožování.

Anonym, „Věstonická venuše“, 25 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura pavlovienu, terakota, výška 11,5 cm, naleziště: Dolní Věstonice u Mikulova na Moravě, uloženo: Moravské zemské muzeum, Brno, Česká republika.

Proslulou plastiku objevil v Dolních Věstonicích pod Pavlovskými vrchy na jižní Moravě v roce 1925 Karel Absolon a nazval ji Věstonická venuše. Byla vymodelována z keramické hmoty vzniklé smísením hlíny a prášku z drcených a přepálených kostí a mamutoviny. Užití keramické hmoty jako sochařského materiálu na lokalitách pod Pavlovskými vrchy je prioritním objevem tamějších lovců z hlediska celosvětového, jinak ovšem podobné zobrazení ženy (ženského božstva, „venuše“) patří stylově k nejrozšířenějšímu typu paleolitických „venuší“ v celém tehdejším prostoru Euroasie (dále například „Pavlovská venuše“, „Venuše z Gagarina“, „Venuše z Grimaldi, „Venuše z Kostěnek“, „Venuše z Laussel“, „Venuše z Lespugue“, „Willendorfská venuše“): hlava ani rysy tváře nebo oči nebyly podstatné, stejně jako ruce; naopak byla zdůrazněna velká povislá prsa, široké boky a silná stehna, jakoby poznamenaná opakovaným mateřstvím – tedy znaky snad stylizující ženskou plodnost, jejímuž kultu mohly takové plastiky sloužit. Tyto plastiky, přestože mají proměnlivé rozměry jednotlivých proporcí, byly pro celkové vyznění a sdělení patrně vytvářeny podle jednotného kánonu založeného na obdobném filozofickém východisku paleolitické společnosti: celá postava je zpracována ve tvaru kosočtverce, jehož horní vrchol vyznačuje hlavu, dolní vrchol nohy, postranní vrcholy se dotýkají boků; kružnice vkreslená ve středním poli kosočtverce vymezuje mateřské břicho; z horního okraje kružnice visí dolů velké prsy, její spodní okraj se dotýká pohlaví. Zdá se tedy, že mladopaleolitičtí umělci zobrazovali nahou ženu ve vysokém stupni těhotenství – nadto v obrysech kosočtverce, jenž je patrně prastarým znakem vulvy –, aby symbolizovali a pozitivně v rituálu ovlivňovali rodící a rozmnožovací sílu ženy, z níž pocházeli všichni členové pospolitosti a ve které viděli ztělesnění lidského sexuálního principu, zajišťujícího pokračování života.

Anonym, „Willendorfská venuše“, kolem roku 26 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura gravettienu, vápenec se stopami červené barvy, výška 10,7 cm, naleziště: Willendorf, Wachau, Dolní Rakousko, uloženo: Naturhistorisches Museum, Vídeň, Rakousko.

Anonym, „Pavlovská venuše“, 25 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura pavlovienu, mamutovina, výška 4,5 cm, naleziště: Pavlov u Mikulova na Moravě, uloženo: Archeologický ústav Akademie věd České republiky, Brno, Česká republika.

Plastika byla vyřezána z mamutoviny podle převládajícího kánonu charakterizujícího „paleolitické venuše“ v celém tehdejším prostoru Euroasie.

Anonym, „Venuše z Lespugue“, kolem roku 25 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura gravettienu, mamutovina, výška 14,7 cm, naleziště: Lespugue, departement Haute-Garonne, Francie, uloženo: Musée de l’Homme, Paříž, Francie.

Ovoid, vejčitý tvar, je ve fyzické podstatě i ve formě symbolu odpradávna kulturami světa chápán jako zárodek bytí a zrodu, jako metafora vznikání a neustálého koloběhu přírodních či vesmírných sil. Také v moderním umění je motiv vejce častým archetypem, například sochaři Constantin Brăncuşi a Vincenc Makovský nebo malíř Josef Šíma připisovali tomuto elementárnímu motivu symboliku zrodu, počátku nového života, nepřetržitého kolotání a v tomto smyslu jej užívali ve svém výtvarném jazyce. Možná i paleolitický tvůrce „Venuše z Lespugue“ před více než 25 000 lety předimenzováním prsů do podoby dvojvejce chtěl své plastické skladbě dát významotvorný bod, z něhož by se další důmyslnou kombinací ovoidů a elipsoidů odvíjela její symbolika a vnitřní život.

Anonym, „Venuše z Laussel“, kolem roku 15 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura pozdního périgordienu, nízký reliéf ve vápenci, zdobený červenou barvou, výška 44,5 cm, naleziště: Laussel, Dordogne, Francie, uloženo: Musée de Aquitaine, Bordeaux, Francie.

Toto zobrazení ženy patří stylově k nejrozšířenějšímu typu paleolitických „venuší“, avšak roh v pravé ruce lausselské plastiky je v paleolitickém umění výjimečným atributem a jakoby předznamenává pozdější vyobrazení bohyně hojnosti.

Anonym, „Portrét dolnověstonické ženy“, 25 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura pavlovienu, mamutovina, výška 4,7 cm, naleziště: Dolní Věstonice u Mikulova na Moravě, uloženo: Moravské zemské muzeum, Brno, Česká republika.

Paleolitičtí sochaři vytvářeli i „venuše“, u nichž při zobrazení celé postavy, portrétu nebo torza byli vnímavější ke skutečné anatomii a k zachycení vnitřního života v postoji nebo v rysech tváře. V Dolních Věstonicích umělec v mamutovině vymodeloval realistickou tvář ženy s asymetrickými ústy, snad první konkrétní osobnosti, neboť v důsledku obrny lícního nervu musela být podobná asymetrie příznačná pro tvář asi čtyřicetileté ženy, jejíž kostra zde byla rituálně pohřbena; tato žena zřejmě patřila k uznávaným a ctěným jedincům, snad nadaným zvláštními schopnostmi, možná spjatým s loveckými kulty pramatky, plodnosti a sexuality.

Anonym, „Kubistická socha mladé ženy“, kolem roku 21 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura gravettienu, červený hematit, výška 4,7 cm, naleziště: Ostrava-Petřkovice, Česká republika, uloženo: Akademie věd České republiky, Archeologický ústav Brno.

Pravěký sochař zdůraznil krásu mladého ženského těla a maximálním zjednodušením v malém bloku nalezl základní tvarové hodnoty, podobně jako ve 20. století sochaři Constantin Brăncuşi nebo Henry Moore.

Anonym, „Portrét mladé ženy“, 20 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura gravettienu, mamutovina, výška 3,7 cm, naleziště: Brassempouy, Landes, Francie, uloženo: Musée des Antiquités Naturelles, St-Germain-en Laye, Francie.

Umělec zachytil oduševnělost dívčího obličeje.

Anonym, „Necudná venuše“, 15 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura magdalénienu, mamutovina, výška 7,8 cm, naleziště: Laugerie-Basse, Dordogne, Francie, uloženo: Musée de l’Homme, Paříž, Francie.

Tento artefakt, podobně jako například basreliéf „Odalisky“ z francouzské lokality La Madelaine, navozuje dojem až erotické smyslnosti.

Anonym, „Koitus či zrození“, 20 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura gravettienu, basreliéf ve vápenci, naleziště: Laussel u Marquay, Dordogne, Francie, uloženo: Musée de Aquitaine, Bordeaux, Francie.

Tento basreliéf, zachycující dvě postavy v zrcadlovém obrazu, snad při aktu zrození nebo koitu, je jedním z mála dokladů narativní kompozice v paleolitu.

Anonym, „Plastika muže“, časové rozmezí 25 000 až 30 000 let př. n. l., mladý paleolit, kulturní zařazení je nejisté: aurignacien nebo gravettien, mamutovina, výška 13+6,6 cm, naleziště: Brno, Česká republika, uloženo: Moravské zemské muzeum, Brno, Česká republika.

Plastika muže z mamutoviny se zobrazením pohlavního údu pochází z rituálního hrobu muže objeveného v roce 1891 v Brně na dnešní Francouzské ulici. Provedení muže v paleolitickém umění je výjimečné a neobvyklé byly i další milodary: dekorativní předměty z mamutoviny, z měkkých kamenů a terciérních měkkýších schránek a zejména dva kamenné disky.

Anonym, „Velitelská hůl v podobě falu“, kolem roku 15 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura magdalénienu, rytina v kosti, délka cca 20 cm, naleziště: Bruniquel u Montaubanu, departement Tarn-et-Garonne, Francie.

Muže zachycovali paleolitičtí sochaři zřídka – soška muže z mamutoviny se zobrazením pohlavního údu, která pochází z rituálního hrobu muže v Brně na dnešní Francouzské ulici, je ojedinělým nálezem. Mužskou sexuální sílu častěji stylizovali jako falus, někdy i s realistickým provedením obnaženého žaludu; takové předměty vyřezané z kosti jsou známy například z francouzských nalezišť Bruniquel, Le Placard, Gorge d’Enfer a možná je falickým symbolem i vrcholek mamutího klu s geometrickou rytinou ženy z Předmostí u Přerova. Tyto předměty bývají obvykle popisovány jako velitelské hole nebo vrhače oštěpů. Možná to však byly nástroje k rituální masturbaci nebo k sebeukájení, jež běžně známe z mladších kultur celého světa a v provedení z nejrůznějších materiálů, mezi nimiž je i dřevo a kost.

Anonym, „Velitelská hůl v podobě dvojitého falu“, kolem roku 15 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura magdalénienu, rytina v kosti, délka cca 20 cm, naleziště: Gorge d’Enfer, Dordogne, Francie, uloženo: Musée des Antiquités Naturelles, St-Germain-en-Laye, Francie.

Anonym, „Geometricky stylizovaná rytina ženy v mamutím klu“, kolem roku 25 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura gravettienu, rytina v mamutovině, výška dochované rytiny 10,2 cm, naleziště: Předmostí u Přerova, uloženo: Moravské zemské muzeum, Brno, Česká republika.

Rytina ženské postavy je stylizována převážně geometrickými obrazci (tento způsob ztvárnění ženské postavy patří v paleolitickém umění k výjimečným a jakoby předznamenává některé proudy moderního umění 20. století) – trojúhelník vyjadřuje hlavu, ovoidy nebo kružnice ostatní části těla. Celý předmět, který je vrcholkem mamutího klu, bývá interpretován i jako mužský falus. Z tohoto hlediska by mohl být metaforou vyjadřující sexuální polaritu ženského a mužského principu jako zdroje vzniku a uchování života.

Anonym, „Oboupohlavní bytost“, 25 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura pavlovienu, mamutovina, výška 8,7 cm, naleziště: Dolní Věstonice u Mikulova, Česká republika, uloženo: Moravské zemské muzeum, Brno, Česká republika.

Protáhlý tvar s dvěma ovoidními závěsky umožňuje trojí výklad: schematizace ženské hlavy s prsy; mužský falus; důmyslné prolnutí mužského a ženského principu v dialekticky protikladné jednotě.

Anonym, „Doublet neboli Kráska a zvíře“ (nahoře) a „Bicephalus“ (dole), kolem roku 20 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura gravettienu, řezba ve steatitu, výška 4,7 cm a 2,75 cm, naleziště: jeskyně Grimaldi, Ventimiglia, Itálie, uloženo: soukromá sbírka, Montreal, Kanada.

Řezby dokládají přerůstání tvorby do tvaru monster, zdvojení tvaru i významu.

Anonym, „Postava ženy“, kolem roku 25 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura gravettienu, kresba prstem v hlinité jeskynní stěně, naleziště: jeskyně Pech Merle, Cabrerets, Lot, Francie.

Gravettská verze ženské postavy (v profilu) opakující se v jeskyních Pech Merle a nejnověji v Cussacu. V tomto pojetí ženské prvky organicky vycházejí ze zbytnělého zvířecího trupu.

Anonym, „Úsporná stylizace ženského těla“, kolem roku 13 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura magdalénienu, rytina na břidlicové ploténce, výška 1,6 cm, naleziště: jeskyně Pekárna, Mokrá, Česká republika, uloženo: Archeologický ústav AV ČR Brno, Česká republika.

Prostě, lineárně koncipovaná osa těla nese vyklenutý tvar hýždí.

Anonym, „Polozvířecí, pololidský,čaroděj‘“, kolem roku 13 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura magdalénienu, kombinace černé malby a jemné rytiny, naleziště: jeskyně Les Trois Frères, Ariège, Francie.

Evidentně maskulinní zobrazení.

Anonym, „Mytická pololidská bytost“, kolem roku 13 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura magdalénienu, rytina na skalní stěně, naleziště: jeskyně Gabillou, Dordogne, Francie.

Zřejmě maskulinní zobrazení.

Anonym, „Mužská plastika“, 25 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura pavlovienu, pálená hlína, výška: 2,9 cm, naleziště: Pavlov u Mikulova, Česká republika, uloženo: Archeologický ústav AV ČR Brno, Česká republika.

Jedna z vzácných drobných mužských plastik; nečitelná.

Anonym, „Párek sobů“, kolem roku 13 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura magdalénienu, rytina na kostěné náčelnické holi, délka 30 cm, naleziště: Petersfels, Engen, Německo.

Příklad zobrazení partnerských dvojic řazených za sebou (tzv. „poursuite amoureuse“), které se opakují ve světě zvířat i lidí.

Anonym, „Dvojice sobů“, kolem roku 13 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura magdalénienu, kombinace malby a jemné rytiny, celková délka kompozice 245 cm (překresleno podle Henriho Breuile), naleziště: jeskyně Font de Gaume, Eyzies-de-Tayac, Francie.

Na stěně této jeskyně jsou samec a samice soba v malbě konfrontováni čelně a v jemné rytině jakoby v podtextu je vyjádřeno i laskání jazykem (zde není patrno).

Anonym, „Oddací listy“, kolem roku 13 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura magdalénienu, rytiny na destičkách z břidlice, La Marche, Francie.

V lehkém náčrtu se rozvíjí celá plejáda pojetí dvojic mužů a žen, někdy v překrývajících se pozicích (tzv. „oddací listy“). Vlevo je překrývající se mužská a ženská postava, vpravo jsou žena a muž rozkreslení zvlášť.

Anonym, „Erotické naturfakty“, vápencové jeskynní stěny, Mladečské jeskyně u Litovle na Moravě a jeskyně Domica u Kečova na Slovensku.

Podzemní svět jeskyní a jeho tvary přinášejí přečetné inspirace a krápníky evokující mužský úd či průřezy chodeb připomínající ženské lůno jsou v tomto smyslu vnímány dodnes.

Anonym, „Symbol vulvy“, kolem roku 25 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura pavlovienu, pálená hlína, výška: 2,1 cm, naleziště: Dolní Věstonice, uloženo: Archeologický ústav AV ČR Brno, Česká republika.

Jednoduchý symbol ženského lůna jako stylizovaného oválu či trojúhelníku se objevuje od počátku mladopaleolitického umění v aurignacienu až po magdalénien. V trojrozměrném pojetí je totéž téma vyjádřeno jako modelace v pálené hlíně.

Anonym, „Stylizace ženského lůna“, kolem roku 20 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura kostěnkien, řezba v měkkém kameni (slínovci), rozměry cca 3 cm, naleziště: Kostěnki u Voroněže, Rusko, uloženo: Muzeum antropologie a etnografie, St. Petěrburg, Rusko

Anonym, „Mužské pohlavní orgány“, kolem roku 12 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura magdalénienu, rytiny v parohu, délka předmětu 23 cm, naleziště: skalní převis La Madelaine, Tursac, Francie.

Realistické zobrazení mužských pohlavních orgánů je doloženo v magdalénienu, a to jako rytiny v parohu z La Madeleine. V obou případech v asociacích s hlavou zvířete.

Anonym, „Společný hrob tří mladých lidí“, 25 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura pavlovienu, naleziště: Dolní Věstonice u Mikulova na Moravě, Česká republika, uloženo: Archeologický ústav Akademie věd České republiky, Brno, Česká republika.

Slavný nález, archeologicky označený DV 13–15, byl učiněn v srpnu 1986 v Dolních Věstonicích na lokalitě II. Oba krajní pohřbení jsou jednoznačně muži. Zdá se, jako by levý z nich zasypával červenou barvou klín prostředního jedince, jehož pohlaví dosud nebylo definitivně určeno. Pokud šlo o ženu, snad tímto aktem mělo být vyjádřeno trvání života a jeho znovuobnovování. Není však vyloučeno, že šlo skutečně o pohlavně nevyhraněného jedince. Byl gracilní, od dětství poznamenaný nemocemi. Také ve světě keramických plastik z Dolních Věstonic je podobně nevyhraněný jedinec zastoupen figurkou 9 a o figurce „hermafrodita“ se hovoří rovněž v Grimaldi.

Anonym, „Sexuálně nevyhraněný jedinec“, 25 000 př. n. l., mladý paleolit, kultura pavlovienu, pálená hlína, výška 3 cm, naleziště: Dolní Věstonice u Mikulova na Moravě, Česká republika, uloženo: Moravské zemské muzeum, Brno, Česká republika.

Anonym, „Těhotná Bohyně Matka na trůnu“, 7. tisíciletí př. n. l., neolit, terakota, výška 20 cm (po doplnění chybějící hlavy), naleziště: Çatal Hüyük, vrstva II, Turecko, uloženo: Muzeum anatolských civilizací, Ankara, Turecko.

Plastika ženy, která sedí na zoomorfním (patrně levhartím) trůnu a očekává narození dítěte, byla nalezena v obilní zásobárně svatyně. Je jedním z nejranějších středomořských typů Bohyně Matky-Země na zoomorfním trůnu. Ruce postavy jsou ztraceny, její hlava a hlava levého zvířete byly v moderní době doplněny.

Paleolitické sepětí obrazů a symbolů plodnosti a sexuality s lovnou zvěří neolitičtí zemědělci nahradili souvislostmi úrodné země, z níž vzchází vegetace s plodným mateřským lůnem ženy. Podobně jako lidské sémě odpočívá v břiše matky do té doby, než se z něj narodí dítě, leží i obilné semeno delší čas v „břichu“ země, než vzklíčí. Protože z obou lůn vyrůstá nový život, „děti“ jako žatva obou „matek“, kterým pospolitost vděčí za svůj život a přežití, jsou žena jako matka a země ztotožněny a stávají se synonymem – „Matka-Země“. Země, mateřské lůno všeho živého, je personifikována jako mateřská bohyně, Bohyně Matka-Země. Bohyni Matku-Zemi proto neolitičtí umělci zobrazují v roli rodičky a živitelky, jak si rukama tiskne nalité prsy nebo kojí dítě, případně sedí se široce roztaženýma nohama a s obnaženým pohlavím či právě rodí dítě.

Anonym, „Žena s dítětem v náručí“, 6. tisíciletí př. n. l., neolit, nepálená hlína, výška 8,3 cm, šířka 7 cm, naleziště: Hacilar, vrstva VI, Turecko, uloženo: Muzeum anatolských civilizací, Ankara, Turecko.

Plastika je poškozená, žena má odlomený nos, dítěti, choulícímu se k jejímu pravému rameni, chybí hlava a levé rameno. Provedením hlavy, ramen a končetin odpovídá tato plastika jiným plastikám z Hacilaru, celkovou kompozicí pak v mnohém navazuje na starší plastiky z II. vrstvy v tureckém Çatal Hüyüku a ukazuje tak na kontinuitu a podobný umělecký a ideový vývoj obou míst, která patří k nejranějším z hlediska vzniku a rozvíjení zemědělského způsobu života a kultů Bohyně Matky-Země jako ochranitelky plodnosti země a lidí.

Anonym, „Hlubokomašůvecká venuše“, kolem roku 4500 př. n. l., mladý neolit, kultura s moravskou malovanou keramikou, keramika, výška 34 cm, naleziště: Hluboké Mašůvky u Znojma, Česká republika, uloženo: Soukromá sbírka Vědomila Vildomce, Boskovštejn, Česká republika.

Záklon celé postavy směřující k výšinám a tvář prosebně obrácená k obloze, kde „sídlilo“ mocné slunce a odkud přicházel životodárný déšť, adorační gesto rukou, na nichž možná spočívaly obětiny, širokým trojúhelníkem vyznačené pohlaví a lehké pokrčení nohou jsou znaky, které tuto plastiku řadí do okruhu výtvarných děl spjatých s kultem Bohyně Matky-Země, který měl zemědělcům zajistit plodnost země i jich samých.

Anonym, „Neolitická milostná scéna“, kolem roku 4500 př. n. l., mladý neolit, kultura s moravskou malovanou keramikou, keramika, výška asi 6 cm, naleziště: Hradisko v Kramolíně u Třebíče, Česká republika, uloženo: Okresní muzeum, Třebíč, Česká republika.

Dvojice milující se „tváří v tvář“ je komponována jako závěsná plastika; scéna patrně představuje „svatou svatbu“ – obřadné milování, praktikované ve většině starých zemědělských kultur a civilizací, v němž se spojovala láska s rituálem sloužícím k udržování a znovuobnovování plodnosti.

Anonym, „Posvátná svatba“, kolem roku 4500 př. n. l., mladý neolit, kultura s moravskou malovanou keramikou, keramika, výška 38 cm, naleziště: Střelice u Znojma, Česká republika, uloženo: Soukromá sbírka Vědomila Vildomce, Boskovštejn, Česká republika.

Výzdoba nádoby patrně představuje scénu „posvátné svatby“: na největší výduti čtyři plastické zvířecí hlavičky s rohy a na hrdle celé postavy asi týchž zvířat (snad kozlů – symbolu mužské potence); v takto vymezeném poli jsou vhloubeným vpichem stylizovaně zachyceny postavy tří mužů a jedné ženy, oddělené čtyřmi ornamentálními routovitými obrazci, k nimž se na horních vrcholech pojí jednodušeji provedené trojúhelníky (symboly ženského pohlaví a plodnosti).

Anonym, „Hrob zlatého penisu“, konec 4. tisíciletí př. n. l., eneolit, naleziště: Varna, Bulharsko, uloženo: Archeologické muzeum, Varna, Bulharsko.

Hrob byl součástí takzvané „zlaté nekropole“; obsahoval kostru muže s velkým množstvím milodarů: kromě obvyklých nádob zde byly jednak artefakty neolitického typu (sekerky, sekeromlat a nože zhotovené štípáním nebo broušením z kamene), jednak předměty příznačné pro nastupující éru kovů (sekeromlat a hlavice oštěpu z mědi, ozdoby ze zlata). V oblasti pánve pod stydkými kostmi, k nimž se do rozpadu měkkých tkání upíná penis, se nacházel dutý předmět ze zlata, dlouhý zhruba 5 cm, o průměru 3,5 cm. Předmět svým tvarem a umístěním připomíná penisová pouzdra, jaká známe z prostředí nativních kultur Afriky nebo Austrálie; ta jsou však na obou koncích otevřená, zatímco předmět z hrobu je ve spodní části uzavřený. Možná měl zlatý předmět navlečený na penisu pohřbeného, podle milodarů zřejmě významné osobnosti, uchovávat i v záhrobí jeho životodárné semeno a nějakým pozitivním způsobem ovlivňovat život pospolitosti.

Anonym, „Muž se ztopořeným penisem a oštěpem“, kolem roku 900 př. n. l., doba bronzová, skalní rytina, naleziště: Vitlycke, Švédsko.

Tato kompozice může souviset s oslavou sexuality jako přirozené danosti, s pojetím života a smrti jako opakujícího se koloběhu nebo s magickými praktikami pozitivně ovlivňujícími mužskou potenci či úspěšnost při lovu nebo v boji.

Anonym, „Svatá svatba“, kolem roku 350 př. n. l., faléra, reliéfně zdobená zlacená stříbrná destička sloužící jako ozdobné kování koňského postroje; celá lícová plocha je zlacená, na rubu je plochá průvlečka, výška 5 cm, naleziště: Letnica, kraj Loveč, Bulharsko, uloženo: Krajské vlastivědné muzeum, Loveč, Bulharsko.

Reliéfní destička byla objevena jako součást thráckého pokladu, uloženého v bronzovém kotli. Scéna patrně představuje „svatou svatbu“. Ozdoba je čtverhranná, s rámcem, který na několika místech přerušuje vyobrazení tří postav – dvojice milenců a stojící ženy. Muž sedící na podušce má účes z dlouhých vlasů, na temeni svázaných do chocholu, knír a bradku. Na sobě má krátký oděv, ponechávající větší část nohou obnaženou. Na klíně mu sedí žena v dlouhých šatech s rukávy po lokte, vpředu vyhrnutých, takže nohy zůstávají obnažené, její ňadra jsou znázorněna dvěma kroužky. Tváří se obrací k mužovi a objímá jej oběma rukama. Za milenci stojí žena v dlouhých šatech, v pravé ruce drží nádobu s ornamentálním dekorem, v levé ratolest.

Anonym, „Milostná scéna z počátku doby železné“, kolem roku 500 př. n. l., raná doba železná, kultura pokročilého situlového umění jihovýchodoalpské oblasti, jeden z motivů vytepaných ve vodorovných pásech na bronzové nádobě (situle), naleziště: Sanzeno u Bolzana, Itálie.

Takzvané situlové umění se rozvinulo v 6. až 4. století př. n. l. zejména v italském Popádí, ve Venetii a v přilehlých oblastech Slovinska. Vyznačuje se narativním ztvárněním scén z hodovních slavností, her, zápasů i z erotického života, a to v reliéfech, rozložených často ve vodorovných pásech na povrchu nádob, pokliček, pochev mečů nebo na kováních opasků.

Anonym, „Soutěživá sexuální hra“, kolem roku 500 př. n. l., raná doba železná, kultura pokročilého situlového umění, tepaná bronzová destička zdobící opasek, naleziště: Brezje, Slovinsko.

Erotická scéna zachycuje dvě milující se dvojice v zrcadlovém obrazu.

Anonym, „Masturbující muž“, 5000–4500 př. n. l., neolit, diminská kultura, naleziště: Larissa, Thesálie, Řecko.

Anonym, „Masturbující žena“ (pohled zpředu a zezadu), 4. 3.? tisíciletí př. n. l., terakota, naleziště: Hager Kim, Malta.

Tato plastika byla objevena v areálu megalitické chrámové stavby, zřejmě určené k rituálům zasvěceným Bohyni plodnosti či Bohyni Matky-Země i kultu zemřelých.

Anonym, „Megalitický chrám Hager Kim“ (část pozůstatků), 3. 4.? tisíciletí př. n. l., eneolit, naleziště: Hager Kim, Malta.

Megalitický chrám Hager Kim na jižním pobřeží Malty, který byl vybudován z obrovitých bloků tvrdého koralinního vápence a zachoval se v pozůstatcích, patří k největším maltským pravěkým stavbám. Účel dvou oválných podstavců vpředu není přesně znám, možná sloužily jako oltáře, možná tvořily základny sloupů. Uvnitř svatyně byly nalezeny sošky Bohyně plodnosti či Bohyně Matky-Země i plastika zobrazující patrně ženskou masturbaci.

Anonym, „Muž kopulující se zvířetem (s oslem?)“, kolem roku 3000 př. n. l., eneolit, skalní rytina, naleziště: Val Camonica, údolí na jižním svahu Alp u vesnice Capo di Ponte asi 80 km severně od Brescie, Itálie.

V této oblasti se nachází asi 20 000 obrazů vytvářených od konce neolitu až do 1. století př. n. l. Zachycují výjevy ze života včetně erotických scén, tajemné bytosti nebo různé symbolické znaky.

Anonym, „Anální styk mezi mužem a ženou“, 1. století, I. fáze mochické kultury, antropomorfní nádoba s třmenovou hubicí, keramika, po vypálení malovaná krémovou a tmavě červenou barvou, výška 19 cm, naleziště: Moche, Peru, uloženo: Museo Arqueológico Rafael Larco Herrera (č. 004–002), Lima, Peru.

Téměř probíhající, patrně anální styk mezi mužem a ženou. Ozdoba mužovy hlavy by mohla představovat přilbu; pak by tato scéna byla jedním z mála zobrazení pohlavního styku, kde je aktérem muž-válečník. Většinou jsou v takovýchto sexuálních výjevech zobrazeni kněží. Kněžské povolání tohoto muže přesto nelze vyloučit, protože přechody mezi oběma vrstvami byly možné.

Erotické scény heterosexuální a homosexuální i obcování se zvířaty jsou častým námětem umělců také v Novém světě, zvláště v prostředí peruánské kultury mochické, ale i v dalších starých peruánských kulturách, které mochickou kulturu časově předcházely (například salinarská, vicúská a gallinazská kultura), které s ní byly zčásti současné (například vicúská kultura) nebo byly mladší (například chimúská a sicánská kultura). Takové náměty uplatnili zvláště na antropomorfních nádobách, kde je realisticky pojednán nejen heterosexuální styk mezi manželi či milenci nebo rituální milování, včetně felace, ale se stejnou otevřeností mužský homosexuální pohlavní styk v poloze tváří v tvář nebo v poloze zezadu, stejně jako anální styk heterosexuální či homosexuální. Běžnost análního styku je zřejmě důsledkem toho, že v kulturách a civilizacích předkolumbovské Ameriky platil zákaz vaginálního koitu během laktačního období ženy, které trvalo první tři roky věku dítěte; normální koitus během této doby byl přísně trestán, dokonce i smrtí.

Anonym, „Vaginální koitus mezi božstvem a pozemšťankou“, 5. století, IV. fáze mochické kultury, antropomorfní nádoba s uchem, keramika, po vypálení malovaná krémovou a tmavočervenou barvou, výška 22 cm, naleziště: Moche, Peru, uloženo: Museo Arqueológico Rafael Larco Herrera (č. 023–003), Lima, Peru.

Na nádobě je dvojité reliéfní zobrazení pravděpodobně vaginálního pohlavního aktu mezi božstvem, zřejmě bohem hor, a živou ženou. Ke styku dochází v příbytku, na pokrývce s poduškou ve tvaru válečku. Opasek boha končí dvojitým hadem. Před domem se nachází pes.

Anonym, „Kopulující lamy“, 5. století, IV. fáze mochické kultury, antropomorfní nádoba s třmenovou hubicí, keramika, po vypálení malovaná krémovou a červenou barvou, výška 19 cm, naleziště: Moche, Peru, uloženo: Museo Arqueológico Rafael Larco Herrera (č. 022–003), Lima, Peru.

Toto a podobná zpodobení pářících se zvířat patrně souvisí s rituální podporou plodnosti zvířat.

Anonym, „Menhirové řady“, 5. až 3. tisíciletí př. n. l., neolit až eneolit, bretaňská žula, naleziště: Carnac, departement Morbihan v Bretani, Francie.

Menhiry u vesnice Carnaku na modelu z leteckého pohledu. V řadách dlouhých asi 4 km stojí 2 934 menhiry; mají různou výšku (od jednoho do několika metrů) i hmotnost (od několika tun do několika desítek tun). Byly vytvořeny prvními zemědělci v průběhu mladší a pozdní doby kamenné z místní bretaňské žuly; nejstarší menhiry pocházejí možná už z poloviny 5. tisíciletí př. n. l. Celkový počet menhirů v oblasti Bretaně se odhaduje na 12 000.

Zřejmě měly důležité astronomické, kultovní a symbolické funkce, které se navzájem úzce prolínaly. Mnohé menhiry svým celkovým tvarem připomínají falus, jiné mají falus reliéfně pojednán na povrchu nebo na vrcholu vymodelován žalud; ty o svém významu svědčí jednoznačně. Existují však i menhiry s lehce naznačeným reliéfním zobrazením některých částí lidské postavy, někdy dokonce i s náznakem ženských prsů, jako třeba menhiry ze Saint-Sernin-sur-Rance z francouzského departementu Aveyron.

Kamenné menhiry jsou patrně symboly předků, sídly jejich duchů, snad tedy představují pojítko mezi mrtvými a živými a ztělesňují magickou sílu jak mocných předchůdců, tak i žijících potomků, zejména se zhmotněním a zdůrazněním mužské sexuální síly a plodnosti obecně, jež měla být tímto rituálem trvale uchována. Myšlenka věčnosti byla velkolepá, monumentální. Monumentální věčný kámen ji dobře vystihoval již svou fyzickou podstatou – vedl k věčnosti.

Anonym, „Menhirové řady“ u Carnaku, tentokrát z žabí perspektivy.

Anonym, „Antropomorfní menhiry“, 4. až 3. tisíciletí př. n. l., neolit až eneolit, naleziště: Filitosa, údolí řeky Taravo, Korsika, Francie.

Antropomorfní menhiry ve Filitose v malebném údolí řeky Taravo jižně od hlavního města Korsiky Ajaccia byly vytesány z místní žuly a uspořádány do řad nebo skupin či stály osamoceně v zemních jámách nebo na vyvýšených kamenných plošinách. Představují lidské postavy, symbolizující možná mužské faly, s lehce a schematicky vyznačenými rysy, provedenými v kamenném bloku mělkou modelací. Jsou vlastně sochařskými díly a podle nich bývá Korsika někdy nazývána Velikonočním ostrovem Středozemního moře.

Pohled do tváře jednoho z „Antropomorfních menhirů“ ve Filitose.

Anonym, „Megalitický chodbový hrob New Grange“, 3400 až 3000 př. n. l., hlína a kámen, průměr základny mohyly asi 85 m, naleziště: New Grange v kotlině řeky Boyne mezi městy Slane a Oldbridge, Irská republika.

Základna mohyly o průměru asi 85 m byla zpevněna kamenným věncem z 97 mohutných kamenů deskovitého tvaru, dlouhých od 1,5 m až do 4,2 m, z nichž některé byly reliéfně vyzdobeny různými geometrickými motivy. Ve vzdálenosti 11 až 14 m od svého úpatí byla mohyla lemována prstencem o průměru asi 100 m z 35 až 38 menhirů, z nichž se zachovalo 12. Z jihovýchodu vede do nitra mohyly megalitická chodba, dlouhá asi 20 m, zakončená pohřební komorou s třemi apsidami, jejíž nepravá klenba se tyčí do výše 6 m.

Podobné schéma hrobu je možná podobenstvím těhotné Bohyně Matky-Země: pohřební komora – lůno bohyně, mohylové návrší nad komorou – těhotné břicho, přístupová chodba do komory – vagina bohyně; nadto mohylu obklopují menhiry, jež jsou patrně symbolem mužského falu. Tento výklad vychází z úvahy, že v údobí vzniku a rozvíjení zemědělství byly zrození a smrt člověka dávány do souvislosti s odumíráním semene a jeho opětovné vzklíčení se vznikem nové vegetace. A tak i vkládání zemřelého do lůna Matky-Země mělo vést ke znovuzrození a dalšímu životu pohřbeného.

Práxitelés, Afrodíté Knidská (takzvaná Afrodíté Colonna), římská kopie podle řecké předlohy z poloviny 4. století př. n. l., původně parský, jemně kolorovaný mramor, výška 204 cm, naleziště: pod Palazzo Colonna, Řím, Itálie, uloženo: Musei Vaticani (inv. č. 812), Řím, Itálie.

Práxitelés byl mezi antickými sochaři prvním tvůrcem ženského aktu v zobrazení Afrodíty, řecké bohyně smyslné lásky a krásy. Nejproslulejší se stala jeho socha Afrodíté Knidská, pro niž byla modelem slavná milostnice Frýné.