Japonsko

Anonym, „Nádoba z doby Džómon“, 4. tisíciletí př. n. l., džómonská kultura, pálená hlína, výška 46,6 cm, naleziště: neznámé, uloženo: Kyoto National Museum (inv. č. JK 389), Japonsko.

Tato elegantně tvarovaná nádoba se štíhlým tělem a s bohatým, plasticky prolamovaným dekorem kolem hrdla zřejmě sloužila při šamanských obřadech. Podobné typy nádob s úzkým tělem a se špičatým dnem, které se dalo snadno zapíchnout do písku či do ohniště, se užívaly i k přípravě potravy. Jejich fragmenty se totiž nalézají v centrálním Japonsku v jamách vyhloubených v zemi, které pod dřevěnými pilíři a doškovou střechou sloužily jako obydlí. Uprostřed těchto do země zapuštěných obydlí byla ohniště a kolem nich se při archeologickém výzkumu nalezly četné střepiny hliněných nádob zdobených „provazcovým vzorem“ – džómon, jenž dal název celé epoše přesahující deset tisíc let.

Anonym, „Venuše z doby Džómon“, 4. tisíciletí př. n. l., džómonská kultura, terakotová plastika dogú, výška 7,5 cm, naleziště: neznámé, uloženo: Kyoto National Museum, Japonsko.

Plastika a její složitý dekor souvisely patrně i s bohatě propracovaným rituálem kultu plodnosti v neolitické společnosti japonské kultury Džómon, kde se šamanské obřady obracely k božstvům (kami) hor, stromů, moří, řek, pramenů a pěti elementů (oheň, voda, země, vzduch a dřevo), deště, větru, zvěře a vegetace, aby vytvořily příznivé prostředí pro život člověka na zemi. Z této polyteistické víry se formovalo náboženství zvané „cesta bohů“ (šintó). Soška pravděpodobně ztělesňuje bohyni plodnosti.

Anonymní malíř školy Kaigecudó, Erotický svitek s dvanácti sexuálními polohami (detail začátku svitku), ca 1700–1720, tuš a barvy na hedvábí, 20,5x202 cm (celý svitek), uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vm 3124), Česká republika.

Svitek s dvanácti polohami sexuálního styku (na tomto detailu jsou zachyceny úvodní tři z dvanácti poloh) patří k typu makura-sóši – „svitků pod polštář“, které sloužily jako učebnice sexu. První dvojice (prohlížíme zprava doleva) je oděna do kimon se vzory módními od doby Genroku (1688–1704), jež byla érou neobyčejného rozkvětu městské kultury jak v oblasti literatury a divadla, tak ve výtvarném umění. Právě tehdy, na konci 17. století, vznikl termín ukijoe. Svitek není signován, je namalován velmi jemnou detailní tušovou linií, plošně kolorován zářivými barvami a dokončen miniaturně provedenými textilními vzory. Takto pečlivá malba je příznačná pro rané fáze stylu ukijoe, navazující na archaickou japonskou malbu (jamatoe), tak jak jej za středověku praktikovala škola Tosa. Zejména stylizace tváře a účesu bohatě vystrojené kurtizány laskající samuraje na prvním obrazu cyklu odpovídá stylu školy Kaigecudó, činné na začátku 18. století. „Svitek pod polštář“ tedy pravděpodobně vznikl v dílně Kaigecudó už počátkem 18. století jako zakázka pro dívku z bohaté rodiny, anebo je pozdější variantou ve stylu této školy. Ačkoliv pozdější malíři s oblibou zobrazovali souložící páry polooblečené do bohatě vzorovaných kimon, neboť jim to dávalo možnost rozehrát barevné kombinace, jsou na tomto na svitku některé zcela nahé páry. Anatomicky jsou nahá těla vzdálena realismu, všechny údy jsou protažené do délky, břicha plochá a vydutá, ňadra malá a svislá. Chodidla žen, která byla jedním z erotických symbolů, měla buclatý nárt a při vzrušení se prsty na nohou křečovitě svíraly. Malíř se pokusil o individualizaci tváří i výrazů, dokonce i o slastný výraz s přimhouřenýma očima.

Anonymní malíř školy Kaigecudó, Erotický svitek s dvanácti sexuálními polohami, ca 1700–1720, tuš a barvy na hedvábí, 20,5x202 cm, detail z předchozího obrázku (vpravo), uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vm 3124), Česká republika.

Anonymní malíř školy Kaigecudó, Erotický svitek s dvanácti sexuálními polohami, ca 1700–1720, tuš a barvy na hedvábí, 20,5x202 cm, detail z obr. 3 (uprostřed), uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vm 3124), Česká republika.

Anonymní malíř školy Kaigecudó, Erotický svitek s dvanácti sexuálními polohami, ca 1700–1720, tuš a barvy na hedvábí, 20,5x202 cm, detail z obr. 3 (vlevo), uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vm 3124), Česká republika.

Anonym, Čtvrti zábavy a prodejné lásky v Kjótu, 17. století, tuš, barvy a zlato na papíře, výřez ze šestidílného paravánu, 140,3x358,2 cm (celý obraz), uloženo: Museum of Fine Arts, Boston, USA.

Kjóto (někdejší Heiankjó, „Město míru a pokoje“) bylo založeno v roce 794, od té doby zůstalo sídlem císaře více než deset století (do roku 1869) a hlavním městem Japonska více než osm století (do roku 1603). Je proto přirozené, že vedle Eda (původní název dnešního Tokia) bylo nejvýznamnějším střediskem nové životní filozofie rozvinuté městské kultury ukijo („uplývající svět“), v buddhistickém pojetí pomíjivý svět bolesti a strastí či smutku, avšak v japonském kontextu městské kultury, transformované do zcela opačné podoby, svět radostí, kterých je třeba rychle užívat (v divadlech, restauracích, čajovnách, nevěstincích), dokud to uplývající život dovoluje. Protože sexualita nebyla pojímána jako něco degradujícího, produkce erotických obrazů byla pro japonské umělce běžným předmětem tvorby a představovala přirozenou součást práce proslulých umělců. Nicméně vzhledem k sankcím šógunátu malíři své erotické práce nesignovali nebo užívali kryptogramy.

Na šesti polích paravanu je zachycena třída nevěstinců v Kjótu. Průčelí domů byla vybavena mřížemi, za kterými mohli zákazníci vidět vstupní salóny domů s nevěstkami jako ve výkladní skříni. Ulice je plná samurajů a dívek s účesy a kimony odpovídajícími období prosperity městské kultury Genroku na konci 17. století.

Torii Kijonobu, Milující se čtveřice, konec 17. století, dřevořez, detail, uloženo: Mita Arts Gallery, Tokio, Japonsko.

Malíř zachytil milostný akt jednoho muže s třemi ženami. Torii Kijonobu (1664–1729) rozvíjel rodinnou tradici malířů plakátů pro divadlo kabuki, postupně si vytvořil osobitý rukopis, zejména výrazné vedení obrysové linie, a kolem roku 1700 vydal první rozměrné ručně kolorované černobílé tisky doplněné lakem (urušie) na motivy z divadelního a hereckého prostředí. Ty představovaly aktéry v dramaticky vypjatých pózách (mie) a založily proslulost jeho školy Torii, udávající v tomto oboru tón zhruba po tři čtvrti století. Obdobný přístup uplatnil v četných podobiznách kurtizán a scénách s erotickou tematikou.

Okumura Masanobu, Geiša Kaoru s kočkou, 19. obraz z alba Kniha kurtizán (Keisei ehon), 1701, černobílý dřevořez, 27,5x19 cm, uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vm 2651), Česká republika.

Tematika erotických „jarních obrázků“ (šunga) souvisí s dalším velkým tématem dřevořezů prchavého světa ukijoe, s „obrazy krasavic“ (bidžinga). Raní mistři ukijoe ze 17. století, jako byl mistr éry Kambun nebo Jošida Hanbei, pracovali především v západní oblasti Kansai a zpodobovali ženy z kjótské zábavní čtvrti Šimabara a ósacké Šinmači. V rychle se rozvíjejícím sídelním městě šógunů, v Edu, vznikla na začátku 18. století škola Kaigecudó, jež se specializovala na stojící krasavice malované v nádherných barevných kimonech, a škola Torii, zaměřená na herecké figury a dramatické výjevy z divadla kabuki. Vedle nich v Edu pracovali jak v oboru krásek, tak v oboru herců také Okumura Masanobu (1686–1764) a jeho syn Tošinobu, kteří navíc malovali i erotika.

Kurtizána Kaoru s kočkou u nohou je příkladem raných bidžinga edské školy, zjednodušujících obrysy hlavy, tváře i těla do emblematického celku, tak jak to umožňovala dosud nerozvinutá technika rytí do dřevěného bloku. Kráska se zde tyčí jako ikona, tvář je zpodobena schematicky z poloprofilu a nejdůležitější je na ní bohaté kimono s výrazným, velkým vzorem podle poslední módy. Krasavice této doby měly jednoduché účesy spjaté stuhou či jedním hřebenem, nelíčily se, naopak pěstovaly přírodní pleť, oblékaly se do jednoduchých kimon bez svrchních rouch a kabátků, které nezakrývaly ladné tvary, nosily prosté topánky s nevysokými podpatky – oproti těžce nalíčeným a vystrojeným kurtizánám pozdního věku ukijoe působily svižně a přirozeně.

Okumura Masanobu, První setkání kurtizány se zákazníkem (Šokai no tei), 7. list z alba Návštěvy v Jošiwaře (Jošiwara kajoi), ca 1710, černobílý dřevořez, 29,3x40,5 cm, uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vm 172), Česká republika.

Mistři ukijoe činní od poloviny 17. do poloviny 18. století, jako byli v Edu Hišikawa Moronobu a mistři školy Torii a Okumura, pracovali dosud pouze s černobílým dřevořezem, který podle jejich tušového návrhu ryli do desek ze sakury řemeslní řezbáři (horiši), posléze tiskli profesionální tiskaři (suriši), kteří pracovali pod patronátem nakladatele (hanmoto). Malíři (eši) často zobrazovali výjevy z nevěstince, které sloužily jako návod správného jednání pro návštěvníky. Na tomto dřevořezu Okumury Masanobua vidíme samuraje (vlevo), který se v místnosti prvně setkává se svou budoucí kurtizánou, jež mu napoprvé nepředvádí ze svého umění nic víc než svou hru na samisen a zpěv. Její učednice, „ofinka“ (kamuro), přináší na podnosu zákusky a klanící se kejklíř se chystá k svému žonglérskému kousku. Zády k nám se opírá průvodce samuraje, který schůzku zprostředkoval – „prostředník“ (nakama). Při „prvním setkání“ (šokai) musel návštěvník dobře zaplatit všechno toto osazenstvo i občerstvení a služby kurtizány, ale nesměl se jí dosud ani dotknout. Schůzku mohl zopakovat záhy, ale teprve při třetím setkání měl nárok na intimnější služby a stal se stálým klientem domu (nadžimi). Jeho stálá kurtizána pak z fixních honorářů platila nejen své oděvy, služky a učednice, ale také pohoštění celé společnosti, nájem místnosti a příspěvek na provoz domu. Cena kurtizány byla odstupňována podle její hodnosti. Za nejvyšší kurtizánu (oiran) se platila astronomická cena tří rjó, jež přivedla na mizinu i mnohá knížata.

Miyagawa Masajuki, Na verandě nevěstince, faksimile malby ukijoe, ca 1730, barevný dřevořez, konec 19. století, 19,8x30,2 cm, uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vx 530), Česká republika.

Dřevořez vznikl podle původní malby Miyagawy Masajukiho (činný 1716–1730) ze školy Mijagawa, která se, stejně jako škola Kaigecudó, věnovala výhradně malování „syrových obrazů“ (nikuhicuga), a nikoli návrhům pro dřevořezy (mokuhanga). Na tomto barevném dřevořezu vidíme scénu z předchozího obrázku jakoby zvnějšku. Na verandě nevěstince svádí mladý muž nevěstku, zatímco na pootevřené zástěně jsou vidět stíny společnosti v plném proudu zábavy uvnitř „zeleného domu“ (seiró) ve čtvrti bordelů s licencí. Té se říkalo kuruwa, vydělená čtvrť, neboť byla od města oddělena jako ghetto vodními příkopy a zdmi s hlídanými branami. V Edu se tato čtvrt jmenovala Jošiwara – „Pláň rákosí“. Na začátku 18. století v ní žilo asi devět tisíc lidí a přetínal ji široký hlavní bulvár Nakanočó, v jehož průčelích stály seznamovací čajovny. Hlavní třídu křižovaly uličky s jednotlivými domy, v nichž byly ubytovány kurtizány a jejich učednice, které nesměly čtvrť opouštět a byly prakticky na dvacet let (od sedmi do sedmadvaceti let) vlastněny majitelem nevěstince. Proto bylo snem každé kurtizány, aby ji klient vykoupil dříve, než zestárne. Kurtizány nesměly mít poměr s žádným mužem z domu a jediným řešením pro nešťastnou lásku nevěstky k nemajetnému muži, který si ji nemohl koupit, byla společná sebevražda milenců, zvaná „důkaz lásky“ (šindžú). Tajná schůzka na verandě možná zachycuje takový nezákonný, přirozený milostný poměr.

Nišikawa Sukenobu, Dvorní dáma a kurtizána s učednicí, vstupní strany dvou dílů encyklopedie Studie sta žen (Hjakunin džoró šinasadame), 1723, černobílý dřevořez, 25x36,1 cm, uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vm 57), Česká republika.

Prvním básníkem ženské krásy v císařské metropoli Kjótu byl Nišikawa Sukenobu (1671–1751), jehož buclaté, nevinné, přirozené krasavice určily styl bidžinga v první polovině 18. století také v Edu. Sukenobu byl především ilustrátor a vydal velké množství obrázkových knih (ehon) tištěných v médiu černobílého dřevořezu. Encyklopedie Studie sta žen (Hjakunin džoró šinasadame) přináší ve dvou dílech portréty stovky žen všech tříd a povolání od princezen, dvorních dam, šintoistických kněžek, žen velmožů a bohatých měštek přes manželky všemožných řemeslníků až po kurtizány všech ranků, prosté rolnice, rybářky, solivarky, sběračky roští, lovkyně mušlí … V bohaté květinové borduře vidíme takzvaný frontispis (mikaeši) obou dvou dílů – dílu vyšších tříd a dílu kurtizán. Dvorní dáma se splývavými dlouhými vlasy zdvihající roletu na verandu je zpodobena zezadu v mírném natočení tváře, což je v Japonsku svůdný typ zobrazování takzvané „otáčející se krasavice“ (mikaeri bidžin), který se často užíval i pro kurtizány. Kurtizána (tajú) se svou učednicí (šinzó) se nachází pod jívou (janagi), jež byla v Číně i v Japonsku symbolem prodejných žen, „štíhlých a pružných jak proutek“.

Nišikawa Sukenobu, Venkovanka kojící dítě, strana z neznačené knihy s nápisem: „Záznam o blahodárném působení nebes na vše živé“, ca 1730, černobílý dřevořez, 23,7x16,4 cm, uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vm 276), Česká republika.

Venkovanka v prostém kostkovaném kimonu klečí na zápraží chudé venkovské chýše s doškovou střechou a oprýskanými rákosovými zdmi ohozenými hlínou a kojí dítě. Text nad její hlavou říká: „Ženě, která porodí dítě, přirozeně začne prýštit mléko. Je to dar nebes, stejně jako když bují listy keřů moruší, které živí hedvábné bource morušové.“ Ztrápený výraz na tváři mladé venkovanky činí z výjevu autentickou žánrovou scénku. Tato až reportážní přirozenost a realistická kresba Nišikawy Sukenobua, typická pro kjótskou produkci ukijoe v první polovině 18. století, v idealizovaných portrétech kurtizán z druhé půle tohoto století v edské produkci úplně chybí. Prosté ženy z lidu a žánrové scény se na obrazy vrátily až v 30. letech 19. století v pozdním ukijoe, především v dílech Hokusaie a Hirošigeho.

Takehara Šunčósai, Šintoistická kněžka uctívající falické symboly, strana z neznačeného alba, ca 1770, černobílý dřevořez kolorovaný přes šablony, 25,7x16,5 cm, uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vm 46), Česká republika.

Kněžkami svatyň se dědičně stávaly princezny z šlechtických rodů, o čemž na tomto dřevořezu svědčí i aristokraticky rozpuštěné vlasy. Krasavice drží v rukou žerď se skládaným papírem (gohei), jenž byl symbolem šintoistických svatyní. Nápis nad kněžkou mluví o radosti krásky nad dvoupalcovými „pilíři“. Tvář kněžky nese zřetelné stopy Sukenobuova vlivu a potvrzuje příslušnost autora signovaného jako Takehara (činný 1770–1771) ke škole ze západní části Japonska kolem Kjóta a Ósaky, zvané Kansai. Této provenienci odpovídá i technika kolorování přes šablony (kappazuri), jež se v Ósace udržela až do 20. let 19. století, kdy na východě Japonska, v kraji Azuma čili Kantó, byly už padesát let běžné mnohobarevné „brokátové obrázky z Východu“ – Azuma nišikie.

Suzuki Harunobu, Gejša Šioginu z domu Cutaja v Jošiwaře, cca 1769, barevný dřevořez (nišikie) takzvaného pilířového formátu (haširae), 50,5x13,2 cm, uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č.Vm 771), Česká republika.

Suzuki Harunobu (1725–1770) byl prvním mistrem takzvaných „obrazů prchavého světa“ (ukijoe), který pracoval s vícebarveným soutiskem několika dřevěných štočků k docílení „brokátového“ efektu (nišikie). Tato technika se vyvinula v klasických školách dřevořezu už koncem 50. let, ale Harunobu ji rozvinul a začal užívat i na luxusní příležitostné tisky surimono, které objednávali bohatí kupci a literátské kluby. Kurtizána Šioginu v sedmivrstevném zimním kimonu s motivy zasněžených borovic je křehká dívenka, jež se zásluhou Harunobua stala vzorem pro obrazy krasavic (bidžinga) v 60. a 70. letech 18. století. Harunobu zemřel už v roce 1770, ale jeho graciézní, křehké víly přežily – v Harunobuově linii totiž pokračoval Korjúsai. V 80. a 90. letech 18. století pak zásluhou umělců jako Kacukawa Šunšó, Torii Kijonaga a Kitagawa Utamaro vstoupila tvorba brokátových krásek do svého zlatého období.

Suzuki Harunobu, Kurtizána Hacuito, 62. list z V. dílu alba Soutěž krasavic ze zelených domů (Seiró bidžin awase), 1770, barevný dřevořez, 22x16 cm, uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vm 193), Česká republika.

Harunobuovo velké kompendium nejkrásnějších nevěstek ze zábavní čtvrti Jošiwara, které se prodávalo v Edu od roku 1770, obsahovalo pět dílů se 156 portréty krasavic z různých domů, z nichž každá byla doprovázena básní senrjú, vystihující její oblíbenou činnost – hru na nástroj, psaní, šití, aranžovaní květin, hru v šachy či v karty, komponování básní apod. Ne všechny dívky v zajetí ušlechtilých zábav byly kurtizány nejvyššího stupně (oiran) – těch bylo v té době ve všech zelených domech s licencí v zábavní čtvrti Jošiwara kolem čtrnácti. Zbytek tvořily stupně mřížek (kóši), komorných (cubone), slečen z apartmá (zašikimoči), novicek (šinzó), dívek z čajoven (senča), později zvaných čúsan apod. Všechny však vynikají něžnou tváří, ladnou linkou obrysů těla v měkkých kimonech, pastelovým vybarvením a jednoduchou kompozicí. Jednotlivé díly alba jsou rozděleny podle ročních dob, se zdvojeným dílem jara. Ke kurtizáně Hacuito se pojí báseň: „Je to jemný sníh či měsíční svit / co mi vhání slzy do očí?“

Suzuki Harunobu, Milenci s kuřáckým náčiním, dvoustrana z neidentifikovaného erotického alba, ca 1770, barevný dřevořez, 17x24 cm, uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vm 3364), Česká republika.

Kromě křehkých, útlých, dívčím zjevem okouzlujících kurtizán maloval Harunobu i ilustrace erotických alb. Na této dvoustraně z neidentifikovaného alba je v jemné barevné paletě zobrazen něžně naladěný pár na rozházených teplých zimních matracích za zástěnou se zasněženými bambusy a s kuřáckým náčiním v záhlaví lůžka. Nad milenci je nápis: „Fúrjú koi no makoto – Pravda o mondénním milování.“

Právě v poslední třetině 18. století byla na vrcholu jak kultura zábavních čtvrtí, tak technika jejich zobrazení v tiscích ukijoe. Kurtizány té doby byly vzorem vzdělanosti a dobové módy, vynikaly individualitou a „vtipem“ (hari), krásou tváře i účesu, okázalým bohatstvím oděvů, hrou na nástroje, psaním básní i kaligrafií – o jejich přízeň usilovali podle příruček o „znalectví“ (cú) marnotratní samurajové, které však dívky měly právo odmítnout. A tisky ukijoe, které navrhovali mistři té doby, jako byli Harunobu, Korjúsai, Šunšó, Kijonaga a Utamaro, zobrazovaly tyto prodejné ženy jako bohyně.

Isoda Korjúsai, „Milování pána a kmána“, asi 1770, barevný dřevořez, 19x25 cm, uloženo: Archiv Nadace Universitas v Brně, Česká republika.

Průhled do dřevěné chodby v poschodí nevěstince, jejíž obytné části byly vytvářeny lehkými posuvnými stěnami, zachycuje dvě dvojice oddělené skládací zástěnou. Kurtizána a její klient v těsném objetí spočívají, přikryti ložním prádlem, na pruhované matraci. Pánův sluha mezitím laškuje se služebnou kurtizány, jež mu nabízí horké saké z železného kotlíku.

Japonský malíř, grafik a ilustrátor školy ukijoe Isoda Korjúsai (činný 1764–1788) byl v raném období tvorby poplatný svému učiteli Suzuki Harunobuovi; od svého vzoru se však odpoutal a dospěl k vlastnímu stylu: užíval jasné oranžové tóny, dekorativně vykrývající černé obrysové linky rouch a postav, jejichž výraz je věrný skutečnosti. Jeho tisky jsou často soustředěny v souborech o osmi nebo dvanácti listech a také v erotických albech. Je uznáván jako mistr takzvaného „pilířového obrazu“ (haširae), tisku podlouhlého formátu.

Kacukawa Šunšó, Kurtizány při hře utagaruta, 1776, barevný dřevořez, ilustrace knihy Zrcadlo krásných žen ze zelených domů (Seiró bidžin kagami), 21,5x30,5 cm, uloženo: Archiv Nadace Universitas v Brně, Česká republika.

Pět kurtizán, každá označena jménem, ve chvílích odpočinku hraje karetní hru utagaruta, při níž bylo třeba přikládat k slavným básním portréty jejich autorů. Tato ilustrace je součástí souboru více než čtyřiceti obrazů třísvazkové knihy, která byla společným dílem malířů Kacukawy Šunšóa a Kitao Šigemasy, přičemž obrazy spjaté s létem a zimou vytvořil Šunšó, obrazy spojené s jarem a podzimem Šigemasa.

Kacukawa Šunšó (1726–1792), malíř, grafik a ilustrátor školy ukijoe, založil školu Kacukawa. Náměty čerpal ze života zápasníků, válečníků, kurtizán a zejména herců. Spolu s Bunčóem vydal první album hereckých „podobizen“ (nigao-e). Jeho obrazy herců již nejsou idealizovaná klišé a dají se identifikovat bez dosud obvyklých popisků. Právě od něj se odvíjejí mistrovské listy expresivních hereckých „velkých hlav“ (ókubie), jak je na sklonku 18. století malovali Šaraku či Tojokuni. Komponoval zejména do takzvaných „úzkých formátů“ (hosoban), používal teplé hnědé, oranžové a okrové tóny a vynikal plavnou, nesmírně ohebnou a dynamickou tenkou obrysovou linií. Ke škole Kacukawa se hlásili jeho žáci Hokusai (v mládí Šunró, 1760–1849), Šunčó, Šunkó, Šunei a další.

Kitagawa Utamaro (?), Sluha naléhající na novicku, kalendářní tisk pro rok ovce, 1787, barevný dřevořez, 12,4x17 cm, uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vm 1530), Česká republika.

Za paravánem s kresbou horské ovce, jež prozrazuje rok děje, naléhá muž v laciném proužkovaném kimonu na skrovně oblečenou dívku, již povalil na záda a jejíž dlouhé rukávy prozrazují, že není zadaná. Může to být služka nebo učednice kurtizány, novicka (furisode šinzó), jež ještě nepřešla do ranku majitelek vlastní komůrky k provozování řemesla (zašikimoči). Že obtěžování není slečně milé, poznáme podle tvaru jejího chodila, jež nemá prsty stažené dovnitř jako vždy při milostném vzrušení. Jde o erotický list, který sloužil jako kalendář pro rok ovce. Jelikož se rok řídil cyklem luny a začínal na jaře, byly měsíce krátké či dlouhé a někdy se vkládaly i přechodné měsíce. Dlouhé a krátké měsíce se každý rok označovaly na kalendářích – zde jsou takzvané dai no cuki vyznačeny číslovkami na bederním pásu muže. List není signován, slavní malíři se na zakázané erotické listy nikdy nepodepisovali, ale užívali kryptogramy. Podle stylu lze připsat list Utamarovi (1753–1806).

Torii Kijonaga, Ranní koupel, ca 1790, novotisk barevného dřevořezu, ca 1890, 28x21,7 cm, uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vx 566), Česká republika.

Torii Kijonaga byl již pátým mistrem školy Torii, jež v Edu od začátku 18. století ovládala produkci divadelních listů. Byl ovšem prvním, kdo se vzdálil divadlu kabuki a dal přednost kráskám, které maloval jako vláčné, štíhlé, elegantní zralé ženy s rysy oblíbené bohyně milosrdenství Kannon. Jeho krasavice určovaly módu v osmdesátých letech 18. století, než od něj žezlo převzal Utamaro v letech devadesátých.

U mříže vedoucí do koupelny s kádí horké vody stojí právě vykoupaná kurtizána, vysušující vodu z ucha rukávem domácího letního kimona a laškující s pejskem. Podobný námět v naprosto odlišné kompozici spatříme na dalším listu od Utamaroa, velkého konkurenta Kijonagy. Na sloupku koupelny je nápis: „Užívej srdce (tj. dávej pozor) při zacházení s ohněm!“ Jošiwara několikrát vyhořela až do základů. Obnova dřevěné architektury však nikdy netrvala déle než půl roku. Teprve na konci 19. století se po požáru celá Jošiwara přestavěla v evropském stylu z cihel, takže ztratila svou útulnost a japonské kouzlo. Dnes z ní zbylo jen jméno čtvrti muzikálů, varieté a restaurací, užívané coby turistická atrakce.

Kitagawa Utamaro, Hodina hada, ze série Dvanáct hodin v zeleném domě (Seiró džúnikoku), 1795, barevný dřevořez, 37x23,8 cm, uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vm 160), Česká republika.

Očistě těla se každý den věnovala „hodina hada“ – mezi 9. až 11. hodinou dopoledne. Čas byl rozdělen na 12 dvouhodin nazvaných podle 12 znamení tibetského zvířetníku a chod nevěstince podléhal přísnému řádu. Dřevořez Kitagawy Utamaroa (1753–1806) Hodina hada ze série Dvanáct hodin v zeleném domě (Seiró džúnikoku) ukazuje podobný výjev jako předchozí list Kijonagův – kurtizána, jež právě vystoupila z lázně, má stejné kimono se stejným vzorem mořských hvězdic, stejné gesto ruky, jen její postava a tvář je jiná. Tyčí se před námi nový typ krasavice, který zplodil génius mistra Utamaroa. Je vertikálně protažená, elastická, anatomicky přesnější, má svůdně neúčastný, do sebe ponořený výraz, krásnou souměrnou tvář a jednoduše vyčesaný účes s třemi jehlicemi. Vznikla nová individualita, jejímž přídomkem je dobový ideál světáctví – iki, což značí též „býti chic“. Emancipované, sebevědomé, baculaté krásky od Utamaroa jsou dodnes symbolem japonského ženství a jejich reprodukce se nacházejí na různých šátcích, nádobách, pohledech, dopisních papírech, plakátech a jiných suvenýrech.

Kitagawa Utamaro, „Ve víru lásky I“, 1788, barevný dřevořez, z cyklu Poduška z básní (Utamakura), 23x38 cm, uloženo: Archiv Nadace Universitas v Brně, Česká republika.

Na tomto obraze je patrný malířův vytříbený smysl pro rafinovanou kompozici scény: přímé linie a zalomení v ostrých úhlech snítek švestky a bambusu zdobících zástěny na pozadí kontrastují s vláčnými obrysy těl obou milenců.

Kitagawa Utamaro, snad nejvýznamnější představitel ukijoe 18. století, se uvedl jako ilustrátor erotickými alby, například Poduškou z básní, knihami básní kjóka o různých přírodních jevech, například Knihou mušlí, Knihou hmyzu a žánrovými výjevy. V devadesátých letech 18. století dospěl k osobitému stylu a věnoval se námětům, jimiž proslul: brilantně propracovaným podobiznám půvabných žen v měkce splývavém rouchu, s jemně naznačenými rysy tváří. Užíval světlé, svěží barvy, často na třpytivém podkladu, posypaném stříbrným nebo perleťovým práškem. Zobrazoval ženy v nejrozmanitějších podobách: ženy, jež se líčí a češou nebo pracují v domácnosti, matky s dětmi, dívky procházející se po zahradě, kurtizány v zábavní čtvrti Eda, milence. K nejznámějším dílům z oblasti mravů, erotiky a sexuality patří Moderní obrazy mravů, Deset ženských fyziognomií, Dvanáct hodin v zeleném domě. V Japonsku i v Evropě měl mnoho obdivovatelů – například Henriho de Toulouse-Lautreca.

Kitagawa Utamaro, „Ve víru lásky II“, 1788, barevný dřevořez, z cyklu Poduška z básní (Utamakura), 23x38 cm, uloženo: Archiv Nadace Universitas Masarykiana v Brně, Česká republika.

Milostná scéna se odehrává v jarní krajině s kvetoucími třešněmi na malých zelených pahorcích. Vzdouvající se šaty, několik vrstev výstřihu, nenápadné pootevření kimona přispívají k dramatizaci výjevu. Na japonských erotických obrazech jsou jen výjimečně vidět docela nahá těla. Na tomto dřevořezu, stejně jako na předchozím, se těla milenců ztrácejí, spletena ve víru látek. Název cyklu naznačuje, že se jedná o obrazy určené jako instruktivní pomůcka pod polštář pro milence. Erotické tisky patřily do povinné výbavy pro nevěsty. Někdy mívaly podobu svitku, na němž bylo zobrazeno dvanáct milostných poloh, což se později odrazilo v produkci dvanáctidílných sérií tisků.

Kitagawa Utamaro, Večer v nevěstinci, 1804, barevný dřevořez, knižní ilustrace ke Kronice zelených domů, 19x26,5 cm, uloženo: Archiv Nadace Universitas v Brně, Česká republika.

Přichází soumrak a v prvním patře jednoho z nevěstinců ve čtvrti Jošiwara v Edu svítí lucerny. Čtyři sedící návštěvníci upřeně pozorují měsíc vycházející nad rýžovými poli. Jedna z kurtizán již sedí v mužské společnosti, druhá se zeleným obi se hodlá připojit. Další dvě dívky, zabrány do hovoru, zůstávají dočasně opodál. V popředí je palisáda s přečnívajícími zahrocenými kůly, která ohraničovala čtvrť Jošiwaru.

Kitagawa Utamaro, Ráno v nevěstinci, 1804, barevný dřevořez, knižní ilustrace ke Kronice zelených domů, 19x26,5 cm, uloženo: Archiv Nadace Universitas v Brně, Česká republika.

Svítá, noční radovánky a vášně odezněly, služebné musí upravit zástěny, roznítit oheň v přenosném železném kotlíku a uvařit čaj. Opodál na okenním parapetu sedí osamělý zákazník a zadumaně pozoruje sněhové vločky snášející se kalným ránem k zemi.

Hosoda Eiši, Kurtizána Josooi z domu Macubaja z Kadomači v doprovodu dvou učnic, ca 1795, barevný dřevořez 37,2x25,5 cm, uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vm 1040), Česká republika.

Hosoda Eiši (1756–1829) byl samuraj, který se rozhodl opustit zajištěné živobytí u svého pána a přidat se k opovrhované kastě umělců. Protože byl urozeného rodu, pracoval řadu let jako oficiální malíř v šógunových službách, ve věku asi třiceti let se skvělého místa vzdal a začal se věnovat „pokleslému“ umění prchavého světa ukijoe. Stal se prostým řemeslníkem, návrhářem plebejských obrázků prchavého světa, ale jeho krásky si zachovaly aristokratickou vznešenost.

Na tisku vidíme krásnou Josooi, hlavní kurtizánu (oiran) z domu Macubaja, který stál na rohu hlavní třídy v Jošiwaře, v doprovodu jejích dvou učednic (kamuro), Tomeki a Nioi, oblečených do kimon s dlouhými rukávy, jež byly znakem panenství. Dívka má nádherný účes s mnoha jehlicemi, šest vrstev barevně sladěných kimon, svrchní plášť (učikake) s motivy chryzantém zdobí její vlastní erb a ruce zakrývá pod širokým brokátovým pásem, svázaným vepředu na znamení její profese (dal se lépe a rychleji rozvázat). Má koketně odhalenou šíji a při chůzi v lakových dřevácích svůdně odhaluje nahé chodidlo. Netváří se povýšeně, ale stejně působí vznešeně jako opravdová dáma. Tato kurtizána je příkladem nenápadné elegance dobře vychovaných prodejných dívek v nejlepších letech edské kultury.

Hosoda Eiši, Výjev z veřejného domu, asi 1790, barevný dřevořez, dvě části triptychu, 38x46 cm, uloženo: Archiv Nadace Universitas v Brně, Česká republika.

Uvnitř jednoho z nevěstinců vidíme tři muže, čtyři kurtizány se dvěma služebnými v růžových oděvech a dvě gejši hrající na samisen. Gejši měly udržovat společnost v dobré náladě hudbou a vyprávěním a držet se stranou záležitostí, které souvisely s prostitucí. Kompozice je zabydlena množstvím malých alegorických figurek, duchů, reprezentujících protilehlé stránky japonských morálních hodnot: postavičky v bílých, zelených a černých oděvech představují ctnosti (zen), figurky oděné do růžové zastupují neřesti (aku).

Eišiho obrazy prchavého světa ukijoe jsou ceněny zejména pro vystižení iki, což je výraz pro vybraný vkus, světaznalou rafinovanou eleganci jak v odívání, tak ve vystupování. Tento výjev z veřejného domu v Edu vystihuje iki ve výrazu napětí mezi muži a ženami, ve smyslném kouzlu, které spočívá především ve stavu očekávání (už proto nemohly mít iki vdané ženy), ale také v kimonech gejš s jednoduchými vzory sladěnými s pásy obi. Tón módy, jejímž vrcholem byla znalost iki, určovalo právě Edo (Tokio), centrum měšťanské kultury s nevěstinci a kurtizánami obdařenými iki, tedy kráskami, jež byly roztomilé a strojeně rezervované, jen nenápadně vyzývavé.

Čókósai Eišó, Zakrývání nahého milence, 3. list z druhého dílu alba Pěkné psaní o ženské kráse (Fumi no kijogaki), ca 1795 až 1797, barevný dřevořez, 24x36,5 cm, uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vm 4989), Česká republika.

Dvoudílné album Fumi no kijogaki má v názvu homonymní slovní hříčku a znamená „Krásně napsaný list“ a „Jasné instrukce pro toho, kdo nepoznal ženu“. Je sérií dvanácti listů velkého horizontálního formátu (óban jokoe), které navazují na tradiční „polštářové svitky“ (makura sóši) s dvanácti sexuálními polohami a transponují je do moderní doby – jsou zde například i ukázky milování kurtizány se šeredným holandským starcem, lesbické výjevy, masturbace či perverze s kyjem. Na ukázce je tedy vybrán jeden z nejcudnějších výjevů, na němž kurtizána zakrývá svého milence. Cyklus je zjevně inspirován úspěšným Utamarovým albem Utamakura z roku 1788. Excelentní technikou dřevořezu, napodobující lehké materiály či průsvitnost tkanin, album odpovídá zlatému věku ukijoe na konci 18. století. Čókósai Eišó (činný 1780–1800) byl žákem samuraje Eišiho a převzal od něj technickou dovednost, žánry i typologii krásek.

Kacušika Hokusai, Nindža znásilňující manželku svázaného samuraje, dvě dvoustrany z erotického alba Ilustrovaná historie dvojčat (Ehon futami-gata), 1802–1804, barevný dřevořez, 21,2x53 cm, uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vm 2680), Česká republika.

Kacušika Hokusai (1760–1849) je jednoznačně světově nejproslulejším mistrem japonského dřevořezu a vyčíslit opus jeho malířského génia během téměř devadesáti let jeho života je obtížné zejména proto, že právě o něm vzniklo mnoho legend i monografií. Maloval krajiny s posvátnou horou Fudži, ilustroval mnohadílné románové svazky, namaloval i velké patnáctidílné kompendium Hokusai manga, což je encyklopedie Hokusaiových malířských motivů, a vytvořil mezi lety 1814–1822 také řadu erotik. Jeho rukopis vynikal zvláštní, bohatě modulovanou a podsekávanou linkou a střízlivou barevností. Motivicky byl Hokusai poznamenán vášní pro čínskou historii a vzdělanost i svým zájmem o nejobyčejnější všední život. Na obrazu, který byl publikován jako dvě následné ilustrační dvojstrany z trojdílného erotického románu (enpon) Ilustrovaná historie dvojčat, vidíme černě oděného nindžu znásilňujícího manželku samuraje, který scéně přihlíží, jsa svázán, s roubíkem v ústech a navíc ohrožován ostrým mečem nindžy na nejcitlivějším místě. Dramatická scéna je podána v geniální kompozici i kresbě, až se sadistickým gustem.

Kacušika Hokusai, „Nahá dívka v objetí chobotnic“, dvoustrana z 1. dílu knihy Kinoe no komacu, 1814, barevně tónovaný dřevořez, 23x32cm, uloženo: British Library, Londýn, Anglie.

Velká chobotnice osmi pohyblivými rameny uchvátila potápějící se dívku a svým ústním otvorem provádí cunnilingus, zatímco malá chobotnice proniká mezi rty do dívčiných úst. Tato fantasmagorická scéna může být vyložena jako projekce ženské sexuální fantazie: „terorizující“ chobotnice představují vysněného vášnivého milence. Hokusai ilustroval mezi lety 1814–1822 osm eroticky laděných příběhů, všechny s mistrovsky provedenými obrazy.

Kacušika Hokusai, „Personifikace mužských a ženských genitálií“, 1821, dřevořez, barevná ilustrace z knihy Manpuku wagó-džin, 19x13,25 cm, uloženo: Archiv Nadace Universitas v Brně, Česká republika.

Na tomto obraze, jenž je frontispisem jedné z nejlepších Hokusaiho erotických knih Manpuku wagó-džin, zobrazil malíř lidské sexuální orgány jako břichatou dvojici, která stojí na skalnatém pobřeží, dojemně se drží za ruce a objímá kolem ramen.

Utagawa Tojokuni, Klasická básnířka Ono no Komači – ideál japonské krasavice, list ze souboru Tři krasavice (Sanbidžin), ca 1804–1810, barevný dřevořez, 37,5x25 cm, uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vm 4574), Česká republika.

Básnířka Ono no Komači proslula v devátém století jako krutá krasavice i jako znamenitá literátka. V literatuře se traduje sedm milostných příběhů z jejího života, které se staly parabolami o marnosti a pomíjivosti krásy a na kterých se demonstruje vývoj ženy od mladické marnivosti k moudrosti stáří. Téma Sedm fází Komači (Nana Komači) zpodobovali nesčetní umělci a průběhem doby se jméno Komači stalo v Japonsku synonymem pro krasavici. Mistr Tojokuni vytvořil tři listy s ideálními kráskami Číny, Indie a Japonska. Komači zde Tojokuni namaloval v typickém mnohavrstevném šatu a s dlouhými rozpuštěnými vlasy dvorní dámy ze starobylé doby Heian, ale vybavil ji tváří současné mondénní krásky. Utagawa Tojokuni (1769–1825) se stal největším mistrem divadelních dřevořezů přelomu 18. a 19. století a vychoval řadu žáků, například Kunijošiho a Kunisadu, jejichž vlivem ovládl styl školy Utagawa celou první polovinu 19. století.

Keisai Eisen, Milování u psacího stolku, dvoustrana z erotického alba, ca 1835, barevný dřevořez, 19x26,5 cm, uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vm 2533), Česká republika.

Nápis na listu se zadumanou dívkou, opřenou nezúčastněně o psací stolek, na které zezadu „pracuje“ samuraj s tváří zakrytou jejím kolenem, říká: „Okazaki džorófú – Ve stylu prostitutek z Okazaki.“ Jde o pozdní fázi japonského dřevořezu i vysoké kultury prostituce, jež se přesunula z Jošiwary a degradovala do bordelů ve stanicích při silnici mimo hlavní město. Ilustrace z erotické knihy enpon není signována, ale tvář dívky odpovídá stylu velkého malíře krasavic té doby Eisena (1790–1848), který byl pokračovatelem stylu svého učitele Eizana, specialisty na obrazy krásek bidžinga v první polovině 19. století. Oba dva vytvořili mnoho velkých figurálních portrétů krásek na vertikálních formátech, které zdobily pilíře dřevěných domků edských plebejců.

Utagawa Kunijoši (?), Nazí milenci, dvoustrana z erotického alba enpon, ca 1840, barevný dřevořez 25,5x34,5 cm, uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vm 3033), Česká republika.

Tato erotická ilustrace je zcela atypická, protože ukazuje nahé milence. Většinou totiž byla atrakcí obrázku právě souhra barevných vrstev porozhalených kimon, do nichž jsou partneři při milování zahaleni, a drobné detaily těla, především zveličených pohlavních orgánů, které barevné textilie odhalují. Přímočarost názorně prokreslené polohy nahých těl při souloži je úkazem pozdního ukijoe. Zároveň se barevná souhra textilií přesunula na rozházené lůžkoviny – teplou zimní matraci (futon) a vatované kimono přehozené přes zástěnu s malbou letících vlaštovek. Určitá drsnost a bezcitnost zobrazeného aktu je podtržena faktem, že rozcuchaná nevěstka při milování nezúčastněně popíjí čaj. Tento výjev je z japonského výběru patrně nejblíže pornografii a je zřejmě ilustrací vytrženou z erotického čtiva typu enpon. Podobné knihy a ilustrace byly zakázány reformami Tenpó v roce 1842. Obraz je však profesionálně mistrný a jeho nesignovaným malířem by mohl být Kunijoši (1797–1861), spolu s Kunisadou jeden ze dvou velikánů školy Utagawa na sklonku doby Edo.

Utagawa Kunisada (?), Kurtizána se služkou, ze Série z kvetoucí zakázané čtvrti (Hana kuruwa zensei soroi), 1860, barevný dřevořez 35,8x24,3 cm, uloženo: Národní galerie v Praze (inv. č. Vm 5043), Česká republika.

Vyšňořená kurtizána nejvyššího stupně kráčí na vysokých dřevácích v doprovodu své učednice po hlavní třídě Jošiwary, Nakanočó, vyzdobené kvetoucími sakurami a lampami. Hlavu má obtěžkánu bohatým účesem protkaným jehlicemi a hřebeny z želvích krunýřů, je oděna do šesti vrstev brokátových kimon a na břiše má obří zdobný uzel, znak jejího ranku. Celá její postava se hroutí v těžkém rouchu, dělá toporné obřadné kroky, na nalíčené tváři má strnulý úsměv. Z přirozené čerstvé krásy Utamarových dívek nezbylo nic – vše je ubito tíhou dekoru.

Píše se rok 1860 a Japonsko stojí na prahu nové moderní éry Meidži (1868–1912). Podle titulu v kartuši prožívá Jošiwara všeobecný rozkvět. Ale i zde jde o krásu umělou. V této době se kurtizány rojily po stovkách, ztratily svou kultivovanost a vše se odehrávalo jen pro vnějškový efekt. Dokonce i ozářená alej stromů na hlavním bulváru Jošiwary se osazovala v každém ročním období jinými sezonními stromy – od jara do zimy tu byly aleje z kádí se stromky sakury, jívy, javoru a borovice. Stejný vývoj k nepřirozené, přemrštěné dekorativnosti prodělal i dřevořez. List není signován, pouze datován. Stylisticky však zjevně patří k módní škole kolem poloviny 19. století, ke škole Utagawa. S ní klasické „obrazy prchavého světa“ ke konci století zaniknou. Je to právě styl čtvrté generace malířů školy Utagawa, žáků Kunisadových, kterému se přičítají úpadkové rysy ukijoe – rozříštěnost barev i kompozice, přemíra dekorů, linií i motivů, složitost tematických narážek, užívání obrazů v obraze, vulgární vyzývavost a celková přebujelost ženských figur, přílišná vyumělkovanost, jež vždy provází konečné období vývoje určitého stylu, zvané manýrismus.