Fotografie je obraz vytvořený mechanickým přístrojem určeným k zaznamenávání reality. Vzniká působením světla na citlivou vrstvu filmu nebo desky ve fotoaparátu a následně je přenesený fotochemicky z negativu na papír. Fotografie je obecně považována za bezprostřední kopii skutečnosti, proto se k ní váže mýtus fotografické pravdy. Z tohoto mýtu vychází autorita fotografických obrazů, kterým Sontagová přisuzuje magickou schopnost spojit nás s fotografovaným objektem. Fotografie je podle ní prodloužením fotografovaného objektu a současně účinným prostředkem pro jeho získání a ovládnutí. Píše: „Fotografické obrazy jsou opravdu schopné zmocnit se skutečnosti, protože fotografie není jen pouhým zobrazením (jako například malba); není jen interpretací reality, ale je také jejím otiskem, tak jako šlépěj nebo posmrtná maska. Zatímco malba, i kdyby byla téměř fotograficky přesným přepisem skutečnosti, nebude nikdy víc než pouhou interpretací, fotografie je vždycky zachycením světelných vln přímo odrážených předměty – hmotnou stopou po předmětu, kterou žádná malba být nemůže“ (Sontagová 2002, s. 138). Chápání fotografie jako stopy události, jako výpovědi očitého svědka, se odráží také v pojmu noema, který označuje vlastnost obrazu vypovídající o tom, že ´toto se stalo´, tedy, že snímek byl pořízen v prostoru sdílené přítomnosti fotoaparátu a události na snímku.
Roland Barthes pojmenovává dva prvky působící ve fotografii: studium a punktum. Studium znamená všeobecný, kulturní zájem, se kterým sledujeme fotografii zprostředkovávající určitý zážitek. Odkazuje k naší pozornosti k něčemu, k náklonnosti, ke všeobecnému, ale nijak akutnímu zájmu o něco. Punktum studium prolamuje, vyostřuje, zasahuje diváka fotografie jako šíp. Odkazuje k bodnutí, trhlině, skvrně, řezu a znamená též hod kostkou, tedy náhodu, která zasahuje diváka. Zatímco studium fotografie se pojí se sémiologickou analýzou jejích kódů a kulturních významů, která směřuje k zobecnění, punktum jakýkoli znakový systém narušuje, zasahuje diváka v jeho jedinečnosti, protože to, co jej mohlo zranit zasahuje pouze tohoto zasaženého. Proto mohou být příklady punktum vždy pouze osobním svědectvím.
Fotografický obraz je však nejen nástrojem reprodukce skutečnosti, ale také značně usnadnil distribuci obrazů ve společnosti. Sontagová v této souvislosti mluví o recyklaci skutečnosti, která se v dnešní společnosti stala klíčovým postupem (Sontagová 2002, s. 156). „Jako fotografické obrazy dostávají věci a události nové použití, nové významy, které přesahují dělení na krásné a ošklivé, pravdivé a falešné, užitečné a neužitečné, vkusné a nevkusné. Fotografie je jedním z hlavních prostředků k vytváření té vlastnosti věcí a situací, která podobné protiklady stírá – totiž „zajímavosti“. […] Existují různé styly a způsoby vidění věcí tak, aby byly učiněny zajímavými. A aby se umění i móda nasytily, dochází k neustálému znovuobjevování artefaktů a minulých stylů. Z opakovaných klišé se stávají meta-klišé. Fotografická recyklace činí klišé z jedinečných předmětů a naopak z klišé vytváří výrazné a živé artefakty“ (Sontagová 2002, s.156).
V dnešní době převládl názor, že fotografie nejsou o nic méně výsledkem lidského výběru, selektivní kompozice a manipulace než ostatní formy znázorňování. Pravdivost fotografického znázornění je předmětem debat, které se opět vystupňovaly s rozšířením digitálních zobrazovacích technik (viz postfotografie a technický obraz).