• 0. Úvod
• 1. Platón o uspořádání kosmu
• 2. Platón o duši
• 3. Platón o společnosti a státu
• 4. Platón o umění

Platón bez idejí

Veškerá duše pečuje o to, co je bezduché, a obchází po veškerém světě, hned v té, hned v jiné podobě.
Faidros 246b

Jak už víme, Platón byl přesvědčen, že kosmos jako celek je obdařen duší. Jen tak si dokázal vysvětlit uspořádanost a účelnost kosmických procesů. Toto přesvědčení je nejvýslovněji vyjádřeno v Zákonech (srovnejte následující text také s velmi podobným vyjádřením v Epinomidě 983a-c), kde se o nebeských tělesech tvrdí:

... kdyby byly bez duše, nikdy by se neřídily početními zákony tak podivuhodně přesnými, nemajíce v sobě rozumu; ... je to rozum, který uspořádal všechny věci, jež jsou na nebi.
Zákony XII, 967b

Duše tedy představuje nositelku rozumu – principu pravidelnosti, stálosti a účelného uspořádání, avšak také jako zdroj neustálého pohybu kosmu. Těleso či obecněji látka se totiž sama od sebe pohybovat nedokáže (nebo se aspoň nedokáže pohybovat podle nějakého řádu – viz 2. B. b.). Ale jaké konkrétní působení v kosmických dějích je duši připisováno?

Působení duše v kosmu

Nejrozsáhlejší úvahu o duši celého světa podává Platón v Tímaiovi, ovšem zmiňuje se o ní i jinde. Ve Filébovi se najdeme poměrně stručnou úvahu. Existence kosmické duše se vyvozuje na základě analogie mezi člověkem a světem: Lidské tělo je co do svého složení (oheň a další živly) evidentně odvozeno od těla celého světa (v němž jsou tytéž živly), proto i lidská duše musí být odvozena od duše světa, a tedy musí existovat duše celého světa (Phlb. 29b-30a). V této duši se vyskytují moudrost a rozum, které Platón označuje za příčinu „pořádající a skládající roky, roční doby i měsíce“ (30c).

Roky, roční doby, měsíce – vesměs časové jednotky – jsou dány pohybem nebeských těles, tudíž také ve Filébovi je duše nějakým způsobem svázána s pohybem nebeských těles, který vlastně řídí.

Zatím ale postrádáme bližší popis způsobu řízení – jak může duše určovat pohyb velkých a těžkých těles na nebi? Jak vůbec může duše, tedy něco nehmatatelného a nelátkového, působit na látku? Platón jak vidno dospěl k otázce, jež se stane velmi naléhavou mnohem později v novověku, zvláště u Descarta. V klasické době však otázka nebyla tak vyhrocena, proto Platón může odpovědět poměrně vágně a neurčitě. Vzájemné působení duše a těla pro něj bylo natolik samozřejmé, že blíže nezkoumal jeho teoretickou problematičnost.

Proto také v Platónových textech nalezneme spíše náznaky odpovědi než skutečně uspokojivou a úplnou odpověď. Například v desáté knize Zákonů. Bylo dokázáno, že duše je příčinou jakéhokoli děje (látka sama je „mrtvá“ a nehybná), proto právě duše (rozumná duše) musí řídit i celý svět a například pohybovat všemi nebeskými tělesy. Ale jak pohybuje dejme tomu Sluncem? Platón předkládá tři možnosti (Leg. 898e-899a), z nichž jedna musí být správná, aniž by však rozhodl, která z nich to je:

1. duše je uvnitř Slunce a jeho tělo vlastně „nosí sebou“,
2. duše pohybuje Sluncem pomocí nějakého jiného vlastního těla z ohně nebo vzduchu,
3. duše pohybuje Sluncem netělesně, pomocí nějakých „nadmíru podivuhodných sil“.

Chceme-li se určitější odpověď, musíme zpět k Tímaiovi. V tomto dialogu je duše přímo konstruována tak, aby byla „nositelkou“ nebeských těles.

Struktura kosmu na obrázku v oddíle 1. C. je totiž strukturou duše. Její utváření je líčeno překvapivě v látkově-prostorových termínech (Tim. 35a-36d). „Tvar“ duše je dán dvěma pásy, z nichž každý je zatočen a spojen do kruhu. Jeden ze vzniklých kruhů je „uvnitř“ toho druhého a je vůči němu skloněn o určitý úhel, tudíž se kruhy střetávájí a jsou k sobě připevněny ve dvou protilehlých bodech. „Vnější“ kruh představuje nebeský rovník (tedy průmět zemského rovníku na oblohu), kruh „vnitřní“ reprezentuje zvěrokruh, tedy pás kolem ekliptiky, v němž se na obloze ukazuje sedm „bloudících“ těles – Slunce, Měsíc, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn – při jejich zdánlivém oběhu kolem Země.

Poznámka o fyzikálním významu kruhů:
Existence dvou kruhů a jejich vzájemný sklon jsou dány faktem sklonu rotační osy Země vůči její oběžné dráze kolem Slunce. Vnější kruh je odvozen od rotační osy Země, rovník je totiž k ní kolmý. Vnitřní kruh je dán rovinou oběhu Země kolem Slunce. Tato rovina se promítá na oblohu jako zdánlivá dráha Slunce během roku, je tedy odvozena od soustavy Země – Slunce. Slunce se promítá do dvanácti (podle astrologů) či spíše třinácti (podle věcnějšího astronomického určení) souhvězdí, jež představují zvěrokruh. Jelikož mechanismus vzniku celé sluneční soustavy způsobil, že všechny planety se pohybují přibližně v téže rovině, jejich zdánlivá dráha na obloze se příliš neodklání od zdánlivé dráhy Slunce. Proto Platón mohl považovat kruhy všech sedmi těles (včetně Měsíce) za oddělené části jednoho uceleného kruhu.

Oba spojené kruhy objímají celý materiální svět, jenž je zformován „uvnitř“ duše (36d-e). Vnější kruh působí otáčivý pohyb celého nebe (pochopitelně zdánlivý, ve skutečnosti se otáčí Země). Protože se při něm všechny hvězdy pohybují synchronně a jednotně, je tento kruh označen za kruh totožnosti. Naopak sedm těles druhého kruhu se pohybuje odlišně vůči hvězdám i vůči sobě navzájem, proto Platón nazývá vnitřní kruh kruhem různosti. To znamená, že duše celého světa v sobě obsahuje jak totožnost, tak různost.

Složení duše

Totožnost a různost se v duši vyskytují na základě jejího složení. Pasáž 35a-b, v níž se popisuje utváření duše, je velmi obtížná a nejasná. Moderní badatelé se přiklonili k následující interpretaci:

Na schématu vidíme, že duše je spojena se jsoucnem (nebo jsoucností – οὐσία, úsia), s totožností a růzností, a to vždy ve dvou formách: dělitelné, již najdeme v tělesech, a nedělitelné a věčně neměnné (tedy netělesné). Duše tak představuje jistou spojnici a také třetí úroveň skutečnosti mezi tělesným a netělesným. Z toho vyplývá, že jí náleží jakási zprostředkující role. Složení z totožnosti a různosti upomíná na démiúrgovu snahu učinit tento svět co nejpodobnějším věčnému vzoru. Látkový svět je však ze své podstaty pohyblivý, tedy proměnlivý a různý, totožnost se v něm objevuje v podobě pravidelných stále se opakujících pohybů celého nebe, jejichž příčinou je právě duše a její jednolitý kruh totožnosti a rozdělený kruh různosti.

Můžeme učinit shrnutí. Duše je vnitřně členěna na různé úrovně, které se projevují rozdílnými pohyby, jimiž jsou unášena nebeská tělesa. Primární je tedy struktura duše, k ní jsou pak nějakým způsobem připojena jednotlivá tělesa. Duše obsahuje i elementy materiálních věcí (v podobě jedné z forem jsoucnosti, totožnosti a různosti), což by mohlo vysvětlit působení neviditelné (a tedy v principu nemateriální) duše na tělesa. Tím jsme vlastně zodpověděli otázky, které jsme si v této kapitolce položili. Avšak Platón duši připisuje ještě jednu podstatnou charakteristiku, již nesmíme pominout.

Harmonické poměry v duši

Celá úvaha o struktuře duše je představena genetickým způsobem, tj. líčením jejího utváření či jejího vzniku. Autorem utváření duše je také démiúrgos. Když tento tvůrce smísil uvedené tři složky a učinil z nich jeden celek, rozdělil jej na určitý počet dílů, jejichž velikosti vyjadřují čísla 1, 2, 3, 4, 8, 9, 27. Tato čísla lze rozdělit do dvou geometrických řad: 1:2:4:8 (kvocient dva) a 1:3:9:27 (kvocient 3). Démiúrgos pak ještě doplňoval mezery mezi těmito čísly jejich aritmetickými a harmonickými průměry (tím např. mezi čísly 1 a 2 přibude jejich harmonický průměr 4/3 a aritmetický průměr 3/2) a řadu s kvocientem dva vyplnil ještě potřetí (Tim. 35b-36b.

Co má tohle dělení látky duše znamenat?
Je otázkou, zda je můžeme brát doslovně a představit si je jako pás „kusů“ látky seřazených za sebou (v tabulce je pro příklad uvedeno pouze několik členů posloupnosti):

Naopak smysl dělení je poměrně zřejmý. Platón jeho pomocí vnáší do duše a zprostředkovaně do pohybů kosmu – aritmetické poměry, a tím zároveň hudební vztahy, jež jsou v pýthagorejské tradici čísly vyjadřovány. Všimněme si v tabulce poměrů 4:3 (kvarta), 3:2 (kvinta) nebo 2:1 (oktáva). Celá konstrukce duše od 1 po 27 zahrnuje hudební rozsah přes čtyři oktávy. Tato hudební struktura duše je základem přesvědčení o harmonickém uspořádání kosmu a pohybů v něm.

Poznámka k výkladu o harmonických poměrech:
Detailní výklad o hudebních poměrech v duši včetně popisu jednoho zásadního problému pro řecké myšlení, který se v aritmeticko-hudební konstrukci objevuje, podává P. Kalkavage v dodatku „Appendix A – music“ (s. 148-52) ke svému překladu dialogu. O jeho výklad jsme se zde opírali.