Platón bez idejí
|
B. Obec filosofůPrvním z Platónových velkých narysů ideálního společenského uspořádání je Ústava. Už jsme zjistili (2. C. b.), že v ní zakládá strukturu ideální obce na struktuře lidské duše, aby ji tím vlastně odůvodnil – jestliže se rodí lidé takových a takových povah, společnost, jež vytváří speciální příležitosti pro uplatnění každé z těchto povah, by měla zdárně fungovat.
První ideální obec
Platón svou obec v Ústavě představuje jakýmsi velkým myšlenkovým experimentem, v němž její strukturu konstruuje na základě jediného východiska:
Obec tedy vzniká, děl jsem, jak myslím, proto, že nikdo z nás není soběstačný, nýbrž mnoha věcí se mu nedostává; či který jiný důvod vede podle tvého mínění k založení obce?
Žádný jiný.
Ústava II, 369b
Při konstrukci pak platí jediný princip – každý občan bude vykonávat pouze jednu práci, a to tu, k níž má od přirozenosti nejlepší předpoklady, a tedy ji bude vykonávat nejlépe (viz R. 370a-b).
Na tomto základě jsou do vznikající obce přijata následující zaměstnání: rolník, stavitel domů, tkadlec, obuvník, kovář, kolář, „mnozí jiní takoví řemeslníci“ (370d), pasáci skotu a bravu, „jiní pastýři“ (370d-e). Jedná se vesměs o „producenty“ životně nezbytných výrobků. Protože však bude obec nucena pěstovat také „zahraniční obchod“, musí být producentů dost na to, aby vytvořili přebytky, jež budou nabídnuty za kupované zboží.
Pro obchod je třeba do obce přijmout další specialisty – obchodníky, námořníky, trhovce („kramáře“).
Poznámka k obchodu:
Jeho zavedení do obce je poněkud zvláštní, protože ta je přece konstruována jako soběstačný celek. V dosavadním výkladu nebyl uveden žádný konkrétní produkt, který by si obec nemohla obstarat sama. Lze se jen domýšlet, že by mohlo jít například o železnou rudu, jež se nenachází na území každé obce a která je nezbytná pro výboru pluhů a dalších výrobních nástrojů.
Nyní už zbývá jen přijmout námezdní dělníky (lidi duševně slabší, ale fyzicky zdatné) a obec je hotova. Uvážíme-li, že pro některé obory bude potřeba větší počet lidí (např. námořníků na přiměřeně velké obchodní lidi), můžeme odhadnout, že tuto první ideální obec by tvořilo několik desítek nebo několik málo stovek produktivních občanů.
Přitom mlčky předpokládáme, že mezi ně patří i ženy, byť se to nikde výslovně nezmiňuje. Přesto však pochopitelně do obce musejí patřit, a kdyby se nepodílely na obstarávání nezbytných potřeb, byla by konstrukce obce nedůsledná. Výsledek dosavadních úvah je následující:
Nejprve tedy uvažme, jakým způsobem budou žíti lidé takto zařízení. Patrně budou pěstovati obilí i víno a zhotovovati oděv i obuv; vystavějí si domy a v létě budou pracovati po většině nazí a bosi, v zimě však dostatečné oděni a obuti. Živiti se budou tak, že budou dělati z ječmene hrubou a z pšenice jemnou mouku, z této budou péci, onu hnísti, ty dobré hnětenky a chleby nakladou na jakési rákosové lisy nebo na čisté listy a rozloženi na podestlaném listí posedovém a myrtovém budou si pochutnávati sami i jejich děti; po jídle budou píti víno, ověnčeni a zpěvem chválíce bohy; mile budou pospolu žíti a dětí nebudou ploditi nad své poměry, z bázně před chudobou nebo válkou.
Ústava II, 372a-c
Tento výsledek však není hned z několika důvodů uspokojivý. Jednak už víme (viz 2. C. b.), že v Ústavě se hledá výměr spravedlnosti, jenž má platit pro obec i pro jednotlivce a jeho duši. Přestože se naznačuje, že by i v této minimalistické obci spravedlnost mohla být obsažena (371e-372a), není snadné si představit, jak by se v jejím rámci projevil rozum. Přitom v duši je rozum nejdůležitější a nezpochybnitelnou složkou a v pozdějším výměru spravedlnosti má zásadní význam (viz 434c a 441d-442b).
Druhým neuspokojivým momentem je absence uplatnění pro filosofii (soudíme opět ze znalosti pozdějšího směřování úvahy). V žádném ze stávajících oborů není filosofie třeba, a ani filosofy specialisty by v této obci nikdo nepostrádal. Je otázkou, zda by Platón byl schopen tento moment vysvětlit tím, že pokud lidé žijí skromně a obstarávají si pouze nezbytné životní prostředky, filosofii nepotřebují. Takový život by totiž na úrovni duše jednotlivce vedl k zakrnění rozumových schopností, které by přitom měly být naopak co nejvíce rozvíjeny.
A konečně je zde nejdůležitější – aspoň z dramatického hlediska – námitka proti stávající obci, která posune úvahu dále:
Na to řekl Glaukón:[1] Kdybys, Sókrate, zařizoval obec vepřů, čím jiným bys je krmil než tímhle?
Nuže čeho si přeješ, Glaukóne? tázal jsem se.
Co jest v obyčeji, odpověděl; nemají-li to býti nuzáci, lehají snad na lehátkách a jedí u stolů, a to pokrmy i zákusky, jako mají nynější lidé.
Ústava II, 372d-e
Glaukón, Platónův bratr (stejně jako Adeimantos, další rozmlouvající v Ústavě) je líčen jako pravý aristokrat, uvyklý četným požitkům.[2] Kvůli jeho uspokojení tedy budou do obce přizvány další obory – ale ještě předtím si všimněme Sókratova komentáře ke Glaukónovu požadavku. Dosavadní obec byla „zdravá“, ta následující rozšířená je označena za „bujnou“ a „nemocnou zánětem“ (372e; později se o ní říká, že překročila hranici nutných potřeb a propadla shonu po bohatství, viz 373d-e).
Ovšem zároveň se naznačuje, že právě na této obci snad bude možno pozorovat vznik spravedlnosti a nespravedlnosti (372e). (Později, ve IV. knize, 420b, byť ve zcela jiné souvislosti, se o obci složené ze tří tříd tvrdí: „Domnívali jsme se totiž, že v takovéto obci bychom nejspíše nalezli spravedlnost a naopak zase v obci s nejhorším zřízením nespravedlnost...“) K tomu se ještě dostaneme.
Druhá ideální obec
Jaké jsou důsledky zbujnění obce? Aby byly uspokojeny Glaukónovy aristokratické choutky, musí být v obci dostupné (372e-373a): pohovky, stoly, pamlsky, vonné masti, kadidla, hetéry (ano, Glaukón vůči tomuto Sókratovu návrhu nic nenamítá), jemné pečivo, přitom ode všeho co nejvíce druhů. Dále malby, vyšívání, zlato, slonovina pro vyzdobení domů a oděvů.
To si pochopitelně vyžádá přijetí mnoha dalších profesí (373b-d), mezi něž patří lovci, „napodobitelé“ (malíři a hudebníci; o umění jako napodobování viz 4. B. A.), básníci, rapsódi, tanečníci, výrobci různých věcí, zvláště potřeb pro ženské zdobení. Dále se rozšíří počet i specializace služebnictva, přibráni budou vychovatelé, kojné, chůvy, panští, holiči, kuchaři, masaři, pasáci vepřů, a konečně při takovém požitkářském životě bude potřeba také více lékařů (střídmé uspokojování nutných potřeb podle Platónu tělu prospívá, pohodlí a vybrané požitky mu škodí – asi stejně jako se to dnes říká o sedavém zaměstnání, bůčku, smažených řízcích, jedinečném pivu z minipivovarů nebo o vyzrálých vínech z pozdních sběrů).
Třída strážců
Pro podobu obce je však podstatná až následující úvaha. Bude nutno zajistit jídlo pro mnohem větší počet lidí, k tomu bude třeba podstatně větší rozloha orné půdy a pastvin, čímž se dostaneme až k hranicím sousedních obcí – či dokonce bude nutno si část jejich půdy přivlastnit. To ovšem povede k válce, a pro ni potřebujeme speciální třídu válečníků. Výrobci přece budou každý vykonávat jen svou jednu činnost, k níž mají předpoklady a získané vědomosti. Bylo by absurdní, kdyby právě bojovníci, jejichž úspěch ve válce je zásadní pro celou obec, nebyli speciálně trénováni a neměli specifické charakterové předpoklady.
Ani s předpoklady ani s tréninkem to však není jednoduché. Základním předpokladem je problematická kombinace mírnosti (ke spoluobčanům) a vznětlivosti (vůči nepřátelům), jejíž reálnost je nakonec připuštěna podle analogie se psy, kteří na cizí štěkají, ke známým se lísají (375c-376b). Strážce tedy musí být svou povahou „milovný moudrosti [φιλόσοφος – v tohle se nakonec proměnila ona mírnost], vznětlivý, rychlý a silný“ (376c).
Aby se takovým skutečně stal, musí být důkladně vychováván. Podstatnou součástí výchovy bude výchova „múzická“, jež má činit duši mírnou a jež se děje prostřednictvím básní a dalších uměleckých žánrů. Proto se nyní dlouze – ve zbytku druhé knihy Ústavy a v podstatné části knihy třetí – uvažuje, která díla (především básnická) jsou z mravního hlediska vhodným výchovným prostředkem a která je třeba naopak důkladně cenzurovat nebo zakázat (podrobnosti tohoto politického hodnocení umění si představíme v oddíle 4. B. a.). Nyní nás však zajímá jeden zásadní důsledek sofistikovaných požadavků na takovou výchovu.
Třída správců
Tím důsledkem je potřeba nějakého správce v obci, který by správně dávkoval výchovu těla a duše, aby vychoval muže (prozatím je úvaha genderově nevyrovnaná) uvedených vlastností (412a). Bezprostředně (ale bez výslovné návaznosti na právě konstatovaný důsledek, viz 412b) se přechází k určení kritéria pro jejich výběr, jež obecně zní takto:
Jest tedy vybrati ze všech ostatních strážců takové muže, u kterých by se našemu pozorování jevilo, že nejvíce a s veškerou horlivostí dělají po celý život to, cokoli uznají obci za prospěšné, kdežto něčeho opačného by se žádným způsobem nedopustili.
Ústava III, 412d-e
Hlavním úkolem správců je právě výchova a vzdělávání, ale také zařizování manželství a plození dětí, jež má být zařízeno „co nejvíce podle přísloví 'přátelům všechno společno'.“ (423e-424a; tento požadavek si dobře zapamatujme!) Mají také dbát na neměnnost tělesné i múzické výchovy (424b). K jejich dalším úkolům patří udržování přiměřené velikosti a jednoty obce (423b-c) a také provozování soudnictví (433e). Prozatím o nich nepotřebujeme vědět více.
Podoba druhé ideální obce
Obec je tedy založena a hotova, obsahujíc tři skupiny nebo třídy obyvatel: výrobce (v širokém smyslu dodavatelů všech materiálních životních potřeb a požitků), ozbrojené strážce a vládnoucí správce.
Jak tato obec vypadá? Uvedené tři třídy jsou uspořádány hierarchicky, proto výrobci vlastně nemají žádný podíl na řízení obce a musejí se podřizovat zbývajícím, vládnoucím složkám. Na druhou stranu jako jediní mohou vlastnit soukromý majetek (viz 419a a 434b – zde jsou označeni jako χρηματισταί, chrématistai, tedy „lidé vydělávající peníze“). Představují nejpočetnější třídu (aspoň podle analogie se žádostivostí v duši – 442a), naproti tomu vládnoucích správců je nejméně, dokonce mnohem méně než zástupců kteréhokoli jednoho jediného výdělečného oboru (jako konkrétní příklad jsou uvedeni kováři – 428d-429a). O celkovém počtu občanů si můžeme udělat pouze přibližnou představu na základě zmínky, že pouhý tisíc obránců by byl pro rozumně uspořádanou obec dostačující (423a-b). Má-li být výdělečně činná třída nejpočetnější (předpokládejme, že několikanásobně početnější než třída strážců), budou v nynější obci řádově tisíce občanů.
Mezilidské a společenské vztahy jako takové stále nejsou předmětem úvahy (a tedy nejsou zatím podstatné), zásadní roli hrají jen hierarchické vztahy mezi třídami – správcům náleží vláda, zbývajícím třídám respektování této skutečnosti. Takový stav představuje přímo jednu ze ctností obce – uměřenost (nebo „rozumnost“, řecké slovo σωφροσύνη – sófrosyné – připouští oba překlady; 432a).
A v čem v takové obci spočívá spravedlnost, kvůli níž celá úvaha započala? Definice je nakonec velmi jednoduchá (433a-b): Spravedlnost je „konat své“, tedy že „jeden každý má se zabývati jen jednou prací pro obec, a to ke které jest jeho přirozené založeni nejzpůsobilejší.“ Navíc se tvrdí, že tento princip byl uplatňován hned při zakládání obce v podobě, že každý z občanů se bude věnovat pouze jedné profesi (433a, srov. 369e-370b). V tom případě se skutečně potvrzuje dohad, že už v původní, zdravé obci bylo možno spravedlnost nalézt. Ovšem ve stávající vícetřídní obci má uplatnění spravedlnosti mnohem větší význam: Kdyby totiž například tesař začal ševcovat a švec hodlal přesedlat na tesařinu, neznamenalo by to pro obec velkou škodu. Ale kdyby někdo od přirozenosti výdělečně činný chtěl být strážcem či strážce od přirozenosti hodlal vstoupit do stavu správců (nebo kdyby tentýž člověk plnil úkoly více tříd), tehdy by obec byla v největším ohrožení a takové snahy by se rovnaly největším zločinům a nespravedlnosti (434a-c).
Navíc spravedlnost v beztřídní obci by nebyla analogická ke spravedlnosti v trojsložkové duši, a přitom právě od předpokladu totožnosti spravedlnosti na obou rovinách celé zkoumání obce vyšlo (R. II, 368d-369a; viz 2. C. b.).
V této strukturované obci se už uplatní také rozum – rozumovou schopností vynikají správcové, kteří do obce vnášejí jednu z jejích ctností, moudrost (428e).
Filosofická obec
Mohlo by se tedy zdát, že tím je představena nejlepší možná obec. Ale Platón ještě není spokojen, a proto opět použije některé postavy dialogu, aby posunul rozpravu dál směrem ke svému cíli. Tak se stane, že mezi konec čtvrté knihy a začátek knihy osmé, jež na sebe přímo navazují (srov. pasáže IV, 445c-e a VIII, 543c-544b), se vsunou knihy pátá až sedmá, jež jsou ve více ohledech ústředními částmi celé Ústavy.
Tentokrát je role nespokojených přisouzena na prvním místě Polemarchovi s Adeimantem, po Adeimantově přednesení stížnosti (449c-450a) se k ní připojuje i Glaukón a vzápětí Thrasymachos konstatuje, že se v tom shodnou úplně všichni. Nespokojenost se netýká stavu obce, nýbrž nedostatečného vysvětlení jednoho jejího rysu, výše zmíněného přísloví „přátelům všechno společno“ v souvislosti s manželstvím a plozením dětí. Adeimantos tomu rozumí jako společenství žen a dětí, tedy ve smyslu, že ženy a děti budou náležet všem mužům stejně. (Ovšem uvážíme-li, že v páté knize se důrazně vyhlašuje rovnost mužů a žen co do účasti ve vyšších třídách, můžeme k Adeimantovu mužskému pohledu doplnit i rovnocenný pohled ženský a hovořit o společenství mužů, žen a dětí, v němž všechny děti a všichni mužové budou náležet stejně všem ženám.)
Jak se obec promění při požadovaném rozboru přísloví? Struktura obce zůstává stejná – tři hierarchicky uspořádané třídy. Zmíněné společenství se netýká nejnižší třídy, a proto se jí úvaha téměř vůbec nezabývá.
Mužská a ženská přirozenost
Třída strážců (a později i správců - viz VII, 540c) se však výslovně doplňuje o ženy, přičemž se otevřeně přiznává, že dosud se počítalo pouze s muži (451c). Po prozkoumání mužské a ženské přirozenosti se shrnuje:
Není tedy, příteli, žádného zaměstnání v obecním životě, které by náleželo ženě, protože jest žena, ani muži, protože jest muž, nýbrž přirozené vlohy jsou podobným způsobem rozděleny v obou pohlavích a všech zaměstnání se může účastniti podle své přirozenosti žena, všech pak i muž, ale ke všem jest žena tvor slabší než muž.
Ústava V, 455d-e
O ženách se tedy sice uznává, že jsou slabší než muži, ale to platí i o fenách ve srovnání se psy samci, a feny se přesto (a přes své mateřské povinnosti) také podílejí na hlídání, neboť i ony mají ke hlídání přirozené schopnosti (451d-e).
Poznámka o psech a strážcích:
Všimněme si, že analogie mezi psy a strážci se využívá už od druhé knihy (375a), kde se s její pomocí ospravedlnil požadavek, aby strážce byl mírný (vůči svým spoluobčanům) a zároveň vznětlivý (vůči nepřátelům) – právě takovou kombinaci protikladných vlastností totiž najdeme u hlídacích psů. (Viz výše „Druhá ideální obec“, „Třída strážců“.)
Pak platí, že ženám stejně jako mužům bude určeno zaměstnání, jež odpovídá jejich přirozeným schopnostem, tedy převažující složce v jejich duši (viz 2. C. b.). Žena s převahou vznětlivé složky tedy bude strážkyní – sice fyzicky slabší než vznětlivý muž, ale určitě bude tuto funkci plnit lépe než kterýkoli muž, v jehož duši má převahu žádostivost. Takové naplnění a využití přirozenosti je pro obec žádoucí a dobré – členové třídy strážců jsou díky propracované výchově „lepší“ než příslušníci nejnižší, výdělečné třídy. Proto více strážců – o počet strážkyň – znamená zvýšení celkové kvality občanů (456d-457a).
Společenství strážců a strážkyň
V dosavadní úvaze se potvrdilo, že lidská přirozenost umožňuje a že pro obec je lepší, aby mezi strážce patřily i ženy. Nyní se má ukázat, že také společenství strážců, strážkyň a jejich dětí je pro obec lepším stavem než běžný rodinný život a že je možné takový stav uskutečnit.
První tvrzení (společenství je lepší) se dokazuje na základě následujícího obecného určení dobra a zla pro obec:
Nuže, známe nějaké větší zlo pro obec než ono, které ji roztrhuje a dělá mnoho obcí místo jedné? Anebo větší dobro než to, co ji svazuje a sjednocuje?
Neznáme.
Nuže, není-li pravda, že společenství slasti a strasti svazuje, když totiž ze vznikání a zanikáni týchž věcí pokud možno všichni občané stejnou měrou se radují a rmoutí?
Ovšemže.
Ale soukromost v takovýchto citech rozlučuje, když při týchž stavech obce a jejích obyvatelů jedni jsou naplňováni přílišnou bolestí a druzí přílišnou radostí?
Ústava V, 462a-c
Připomeňme už mnohem dříve stanovený požadavek (II, 423a-b), že „pokud obec bude chtít při svém vzrůstu zůstávati jednotná, až potud ať ji zvětšují, ale dále ne.“ Z obou pasáží je zřejmé, že dobro obce spočívá v jejím co největším sjednocení, a to až na úroveň osobního pociťování. (Pro nás to zní děsivě, ale pochopme Platónovu motivaci – jsou-li obec či stát rozpolceny, pak se lidé nemohou cítit bezpečni ani ve svých domovech, a všude jinde ještě méně. Rozbroj mezi občany uvnitř obce byl pro Řeka klasického období přinejmenším stejně velkým zlem, jako je dnes občanská válka, proto Platón chce jeho nebezpečí minimalizovat, viz např. Zákony I, 628a-c. A taky si přiznejme, že všeobecné společné nadšení téměř celého národa při mimořádných sportovních úspěších, jež vlastně odpovídá Platónovu požadavku, jistě i my považujeme za něco příjemného a zřejmě i prospěšného.) Pak ale je společenství strážců a strážkyň přímo největším dobrem pro obec, neboť každá strážkyně náleží všem strážcům (a naopak), všechny děti (alespoň v každé jednotlivé „generaci“) jsou opět dětmi všech, neboť při společné výchově nemají žádný specifický vliv biologičtí rodiče každého jednoho dítěte (viz 462a-b, 463c, srov. 461d). Tedy pokud se přihodí něco nemilého kterémukoli dítěti, bude to trápit všechny strážce a strážkyně (nebo aspoň jejich skupinu), stane-li se něco kterékoli strážkyni, všichni strážcové budou cítit smutek, a naopak.
Společenství strážců a strážkyň je tedy pro obec žádoucí, proto zbývá poslední a nejtěžší otázka páté knihy Ústavy: Jak se k němu dopracujeme?
Společenství strážců a strážkyň – a filosofové
Jen velmi neochotně (po pokusu o útěk k jinému tématu - viz 466d-472a - a po Glaukónově výtce) se Sókratés konečně odhodlá odpovídat na druhou otázku – zda a jak by bylo možno takové společenství uskutečnit. Za jeho vytáčkami stojí obavy z obtížnosti úkolu a také z toho, jak bude zcela netradiční až provokativní odpověď (kterou známe už z oddílu 3. A.) přijata:
Nestanou-li se, děl jsem, v obcích filosofové králi nebo neoddají-li se nynější takzvaní králové a panovníci upřímně a náležitě filosofii a nespadne-li toto obojí v jedno, politická moc a filosofie, a těm četným duchům, kteří se nyní různě ubírají za jedním nebo druhým cílem, násilím v tom nebude zabráněno, není pro obce, milý Glaukóne, konce běd a myslím, že ani ne pro lidské pokolení, a také nikdy dříve se neujme, pokud možno, tato ústava, o které jsme nyní vyložili, a nespatří světla slunečního. Avšak to právě jest, co mě již dávno naplňuje ostychem a o čem nechci mluviti, protože vidím, jak silně se to bude lišiti od obecného mínění; jest totiž těžko uviděti, že by v žádné jiné obci nebylo možno dojíti štěstí ani v soukromém životě, ani ve veřejném.
Ústava V, 473d-e
Filosofy se musejí stát členové stávající třídy správců (VI, 503b). Ale proč právě filosofové mají být spasiteli obcí? Nyní musíme nahlédnout za hranice našeho kurzu: Filosofové jako jediní (z definice) dokáží poznat skutečná, čistá jsoucna (tedy ideje) – např. podstatu spravedlnosti, uměřenosti a dalších občanských ctností, a následně je napodobovat utvářením sebe samých, ale i ostatních občanů, a tím vytvořit nejlepší možné obrazy dokonalého člověka i dokonalé obce (VI, 500c-501c).
Jinými slovy – filosofové mají kvalifikaci pro vládnutí na základě své znalosti podstaty dobra, protože právě poznání dobra (ideje dobra) bude - musí být - jejich nejvyšším poznatkem (505a-b).
Celou úvahu vedoucí k požadavku vlády filosofů lze tedy shrnout takto: Obec má být co nejvíce jednotná. Jednotu velmi utužuje společenství strážců, strážkyň a jejich dětí. Realizace takového společenství, především asi šlechtění strážcovského plemena (tj. příhodné spárování mužů a žen za účelem plození potomků s co nejlepší přirozeností, viz VIII, 546b-547a) si vyžaduje filosofickou vládu.
Tím je výklad o filosofické obci, a o spravedlivé obci vůbec ukončen. Ještě dodejme, že ve zbývajících pasáží šesté a sedmé knihy (zmíněné vsuvky mezi knihu čtvrtou a osmou) jsou hlavním tématem podstata filosofického poznání a přirozenost, požadované vlastnosti a potřebná výchova filosofů, budoucích vládců.
Model ideální obce je tedy hotov a představen. Není to však Platónovo poslední utopistické slovo. O několik desítek let později se rozhodl představit jiný model nejlepší obce. Důvody tohoto kroku i podobu nového modelu si osvětlíme v následujícím oddíle.
[1] Nestačil mu ani příslib, že kromě výše uvedených pokrmů budou mít občané k dispozici sůl, olivy, sýr, cibuli, salát a jako zákusky fíky, hrách a boby, plody myrtové a žaludy.
[2] Stručnou úvahu o majetkové situaci Glaukóna i Sókrata najdete v článku K. Körtelta „Platónova Ústava: ideální obec a nespolehlivý Sókratés“ (in Pro-Fil. 2007/2. URL http://profil.muni.cz/02_2007/kortelt_ustava.html. 2. ledna 2013).
