Stárnutí je naprogramovaný biologický děj. Jako časné stáří zpravidla označujeme věk od 65 do 75 let, střední stáří mezi 75 a 85 lety. Za pozdní stáří je označován věk nad 85 let (Chaloupka, 2003). Proces stárnutí je výrazně ovlivněn zevními faktory. Prakticky ve všech vyspělých zemích procento starších lidí přibývá. Jednoduché dělení dle kalendářního věku nebere v úvahu velkou variabilitu biologického věku a funkčních schopností u stejně starých osob.
Proces stárnutí je provázen řadou involučních (zánikových) změn v orgánech a tkáních.
Proces stárnutí je provázen zvýšením procenta tělesného tuku a progresivním úbytkem hmoty kosterního svalstva, a tím i svalové síly – na věku závislé sarkopenii. Udává se, že do věku 50 roků se sníží průřez svalem asi o 10%, v šestém a sedmém deceniu klesá svalová síla vždy asi o 15% a v dalších dekádách o 30% (Máček, 2003). Dochází k degenerativním změnám kloubních chrupavek provázeným tvorbou kostních výrůstků – artrózám kloubů, které omezují hybnost kloubů.
U starších osob je velmi častá osteoporóza (prořídnutí kostí). Příčinou je snižující se minerální kostní denzita (hustota), která vede k častějšímu výskytu zlomenin, především dolních končetin a obratlů.
Hlavním funkčním příznakem fyziologického stárnutí je postupný pokles funkční aerobní kapacity vyjádřený maximální spotřebou kyslíku (Braunwald, 1997). Změny v dýchacím systému nepříznivě ovlivňují respiračně-ventilační parametry. Dochází k destrukci sept mezi plicními sklípky, vzniká „stařecká“ rozedma (emfyzém) plic se ztrátou funkční plicní tkáně. Zhoršuje se pružnost hrudníku, a tím i mechanika dýchání. Zhoršuje se saturace (sycení) krve kyslíkem. Hypoxie vede k poklesu intenzity oxidativních fosforylací ve tkáních. Snížení schopnosti aerobního způsobu získávání energie vede k tomu, že se neoxidativní anaerobní způsob uplatní při nižších intenzitách fyzické zátěže.
Srdeční onemocnění je u osob starších 65 let nejčastější chorobou a nejčastější příčinou úmrtí. 25% starších 65 let má ischemickou chorobou srdeční. V této věkové skupině se vyskytují dvě třetiny všech infarktů. Manifestaci onemocnění často předchází kumulace rizikových faktorů. Cévní stěny u starších ztrácí pružnost, zvyšuje se periferní odpor, a tím i krevní tlak. Zvyšuje se obsah krevních lipidů (cholesterol, triacylglyceroly). Snižuje se citlivost na inzulin, mění se metabolismus glukózy a je častější výskyt diabetu mellitu (cukrovky). Všechny tyto skutečnosti mohou snižovat výkonnost kardiovaskulárního systému.
Involuční změny v nervovém systému vedou k poklesu schopnosti zapamatování a vybavování si, klesají koordinační schopnosti. Snižuje se odolnost vůči psychické i fyzické zátěži. Snižuje se schopnost adaptability, dochází rychleji k rozvoji únavy s nutností prodloužení doby regenerace.
Vzhledem k rychlému rozvoji nových fyziologických a patofyziologických poznatků a nových velmi účinných léčebných postupů se v současné době názory na charakter, intenzitu, frekvenci i délku trvání fyzických aktivit u starších osob zásadně mění. Přesto je nutné výše uvedené změny respektovat. Frekvence, intenzita i trvání zátěže musí odpovídat biologickému věku a musí být určovány vždy individuálně. Za základ jsou nadále považována aerobní cvičení nutná pro udržení funkční aerobní zdatnosti, která s věkem postupně klesá. Doporučuje se především vytrvalostní cyklická činnost (chůze, jízda na kole) a zdravotní kondiční gymnastika pro udržení výkonnosti pohybového aparátu, jako například cvičení kloubní pohyblivosti, protahovací a vyrovnávací cviky, rytmická dynamická cvičení přiměřené intenzity (Havlíčková, 2004).
Do popředí zájmu se v současné době dostává rezistenční (odporový) – silový trénink, zaměřený na místní posilování větších svalových skupin s cílem oslabit některé z výše zmíněných degenerativních procesů. Cvičení je pro starší stejně bezpečné a má obdobný efekt jako u mladších jedinců. Zachování svalové hmoty s případným zvýšením síly velkých svalových skupin vede ke zlepšení pohybových vlastností a ve svých důsledcích i udržení samostatnosti a lepší kvality života (Máček, 2003).
Starším osobám nedoporučujeme při cvičení náhlé změny polohy těla, koordinačně náročná cvičení, tvrdé doskoky, za vhodný nebývá považován ani běh. Za ideální je považována rychlá chůze.
Přesto, že proces stárnutí je provázen i poklesem zájmu o pohybovou aktivitu, setkáváme se v současné době stále častěji s pozitivní motivací starších osob a jejich snahou zvýšit si fyzickou zdatnost. Osoby staršího věku, které hodlají zahájit fyzický trénink, by měly být vyšetřeny lékařem, který určí, zpravidla na základě výsledku zátěžového testu, relativně bezpečné limity intenzity vhodné zátěže.
Tabulka 8.1. Vliv stárnutí na onemocnění a jejich rizikové faktory
| Nemoc – rizikový faktor | Vliv stáří |
|---|---|
| Sarkopenie | |
| svalová síla | ↓↓↓ |
| svalová hmota | ↓↓ |
| výkonnost | ↓↓ |
| ICHS | |
| VO2 max | ↓↓ |
| vytrvalost | ↓↓ |
| lipidový profil | ↓<> |
| Hypertenze | ↑ |
| Diabetes | |
| Glukosová intolerance | ↑ |
| Inzulínová rezistance | ↑ |
| Syndrom břišní obezity | |
| celkový tuk | ↑↑ |
| břišní tuk | ↑ |
| klidový výdej | ↓ |
| Osteoporóza | |
| kostní hustota | ↓ |
| riziko pádu | ↑ |
| úbytek flexibility | ↑ |
| Artróza | ↑ |
Udržení zdatnosti kardiorespiračního systému – vytrvalostní cyklická činnost (pěší turistika, cykloturistika, vodní a lyžařská turistika, plavání)
Udržení výkonnosti hybného aparátu (cvičení kloubní pohyblivosti, protahovací a vyrovnávací cviky, nácvik relaxace a dechová cvičení, přiměřená rytmická cvičení Pohybové aktivity nesmí obsahovat:
náhlé změny poloh (hlavně hlavy)
tvrdé doskoky
při nadváze zatěžování nosných kloubů
razantní švihová cvičení
koordinačně náročná cvičení
nedoporučuje se běh (přetěžování pohybového systému)