VÝCHODOSLOVANSKÉ JAZYKY
JIŘÍ GAZDA
Východoslovanské jazyky tvoří skupinu tří blízce
příbuzných slovanských jazyků: běloruštiny, ruštiny a
ukrajinštiny. V současné době jimi - především na území
Běloruska, Ruské federace a Ukrajiny - mluví asi 240
milionů lidí.
Počátky východoslovanských jazyků (stejně jako
ostatních slovanských jazyků) sahají hluboko do minulosti.
Předpokládá se, že přibližně v období 2.–1. tisíciletí
př. n. l. se ze skupiny dialektů indoevropské jazykové
rodiny vyčlenil jazykový útvar společný předchůdcům
dnešních Slovanů – „protoslovanský“, na přelomu tisíciletí
(zhruba do 7. století n. l.) označovaný jako praslovanština.
První Slované osídlovali zhruba území od
středního toku Dněpru na východě po území horního toku
Visly na západě evropského území.
V 6.-7. stol., v době po stěhování národů došlo
k rozpadu praslovanské etnicko-jazykové jednoty a
zformovaly se tři blízce příbuzné skupiny: východní (staroruská
národnost), západní (Poláci, Češi, Slováci, lužičtí
Srbové, polabští Slované) a jižní (po složité diferenciaci
je dnes současný stav tento: Slovinci, Bulhaři, Charváti,
Makedonci, Srbové, Bosňané a Černohorci).
Předkové východních Slovanů, kteří v 6.-7. stol. sídlili
na území kolem středního toku Dněpru a přilehlých oblastí,
postupně migrovali na sever a východ, částečně na
jih a jihovýchod. V 9. století žili východní Slované na
rozsáhlém území horních toků Oky, Volhy a Donu, na
západě až na území dnešní západní Ukrajiny a historického
území Haliče.
Proces přechodu od praslovanštiny k jednotlivým
slovanským jazykům byl dlouhý a složitý a souvisel
s rozvojem raněfeudálních slovanských státních útvarů
na rozsáhlém území jihovýchodní a východní Evropy
v posledních stoletích 1. tisíciletí (osídlení rozsáhlého
území s různými přírodními a klimatickými podmínkami,
obchodní kontakty s různými sousedními národy na různém
stupni kulturního vývoje – vliv na lexikální a sémantickou
diferenciaci slovanských jazyků).
V průběhu historického vývoje slovanských jazyků
došlo k jejich postupné diferenciaci na všech úrovních
jazykových systémů (od hláskové podoby, přes gramatické
jevy a slovní zásobu až po stylovou rozrůzněnost
jazyků) až k dnešnímu stavu.
Východoslovanské jazyky se od západoslovanských a
jihoslovanských liší řadou hláskových typologických
zvláštností:
 tzv. „plnohlasím“: -оrо-, -оlо-, -еrе- (rus. a ukr.
город, молоко; blr. горад, малако)
 souhláskami /č/,/ ž/ tam, kde je v zsl. jazycích /c/,/ z/
(rus. свеча, ukr. свiча, blr. свяча x čes. svíce, rus.
межа, печь x čes. mez, pec )
 důsledným užíváním tzv. epetentického /l/ po retných
souhláskách uprostřed slov tam, kde v psl. bylo spojení
retnice s /j/ (rus., ukr., blr. земля x čes. země pol.
ziemia)
Do 14. stol. se východoslovanské jazyky lišily pouze
na úrovni dialektů, nikoliv samostatných jazyků – mluví
se o tzv. staroruském jazyce („drevněrusskij jazyk“ –
slovem „Rus“ a jeho deriváty – odtud kořeny „rus“, resp.
„ros“ z pův. ruotsi - se původně ugrofinsky označovali
vikingové, varjagové, tedy příslušníci severogermánských
bojových družin, kteří vlastně vytvořili první stát
východních Slovanů), resp. starém jazyku východních
Slovanů, který se vyvinul z tzv. obecné východoslovanštiny
(rus. obščevostočnoslavjanskij jazyk).
Staroruský jazyk (9.–14. stol.) se zformoval v období
existence Kyjevské Rusi, prvního státního útvaru na východoslovanském
území.
Na konci 10. stol. v souvislosti s cyrilometodějskou
misí a šířením křesťanství vzniká písemnictví východních
Slovanů (písmem je hlaholice a cyrilice – překlady
bible a bohoslužebných knih) a současně vznikají dva
příbuzné, avšak geneticky a funkčně odlišné jazyky, které
se navzájem ovlivňovaly – běžně mluvený staroruský
jazyk a staroslověnština (církevní slovanština) – jazyk
náboženských obřadů (tzv. diglosie).
Ve 12 . stol. začíná proces postupného rozpadu Kyjevského
státu, vznikají mocenská centra na severu a severovýchodě
východoslovanského území (Vladimir,
Suzdal, Rostov), začíná proces nářeční diferenciace jednotného
východoslovanského (staroruského) jazyka. Ve
14.-15. stol. v souvislosti se sociálněhistorickými procesy
konsolidace východních Slovanů kolem tří hlavních mocenských
center – Moskvy, Kyjeva, a Litevského knížectví
- probíhá formování ruského (severovýchodní dialekty
– „velkorusové“), ukrajinského (jižní dialekty – „malorusové“),
a běloruského (západní dialekty) jazyka.
http://www.lit45.chat.ru/leading/01_02.html
Ruština
Nejrozšířenější vsl. jazyk, je mateřským jazykem asi
150 mil. lidí na celém světě (asi 120 mil. v Ruské federaci,
zhruba 25 mil. v USA, Kanadě, Izraeli a evropských
zemích).
Od konce období východoslovanské jednoty ve 14.
stol. až do 17. stol. se formuje samostatný jazyk Moskevské
Rusi, jehož základem byly východoslovanské dialekty
středního Ruska.
V 17. stol. se vytvářejí společensko-ekonomické
podmínky pro vznik samostatných východoslovanských
národů a jejich jazyků.
V 18. a na poč. 19. stol. se začíná rozvíjet světské písemnictví
(oddělení „občanského“ a církevního písma),
vědeckotechnická, vojenská, námořní a administrativní
terminologie – do ruštiny se dostává množství slov
VÝCHODOSLOVANSKÉ JAZYKY
-5z
cizích jazyků. Různost jazykových variet vedla
k nutnosti stanovení norem spisovného jazyka (M. V.
Lomonosov – teorie tří stylů). Trediakovskij, Fonvizin,
Děržavin, Radiščev, Karamzin a další spisovatelé připravili
půdu pro reformu ruského jazyka, dovršenou dílem
A. S. Puškina (19. stol. - dotvoření základních norem
současné spisovné ruštiny). Na vývoj a formování spis.
ruštiny měli velký vliv ruští spisovatelé 19.-20. stol.
(Gribojedov, Lermontov, Gogol, Turgeněv, Dostojevskij,
Tolstoj, Čechov aj.).
V 20. stol. v období existence sovětského státu se spisovná
ruština stává hlavním dorozumívacím prostředkem
nejen příslušníků ruského národa (ústup teritoriálních dialektů),
ale také dalších slovanských i neslovanských národů
a národností, žijících na území Sovětského svazu.
Oficiální jazyk sovětského období trpěl ideologickými
deformacemi, jazykový systém se však nepřestával dále
rozvíjet a obohacovat, stabilizovaly se jazykové normy.
Vzrostla role ruštiny v mezinárodní komunikaci a zájem
o její studium v zahraničí (v r. 1975 se ruštině na celém
světě učilo asi 18 mil. lidí).
Od poloviny 80. let 20. stol. dochází v ruštině
k dramatickým změnám, vyvolaným zásadními společensko-politickými
změnami ve střední a východní Evropě
(deideologizace a nová ideologizace jazyka, sémantické
posuny a změny, změna stylových norem a míšení
stylů, nové principy a formy komunikace, nové typy a
formy mluvených i psaných textů, živelná demokratizace
jazyka a komunikace).
Obecně slovanský základ ruštiny byl v průběhu historického
vývoje do značné míry formován cizojazyčnými
vlivy (prvky církevněslovanské, vliv řečtiny a latiny, turkotatarských
a evropských jazyků), v současnosti se prosazuje
zejména silný vliv angličtiny (terminologie, jazyk
publicistiky, slang mládeže).
Některé typologické zvláštnosti:
 pohyblivý kvantitativní přízvuk
 v minulém čase nemá pomocné sloveso být (ja napisal
= napsal jsem)
 v přítomném čase chybí spona, u sloves používá
osobních zájmen (on durak = je hlupák)
 v přechodnících nerozlišuje rody
 časté neosobní vyjadřování (kak nam byť = co si po-
čneme)
 produktivita tvoření slov skládáním, častá zkratková
slova
Psáno:
Он пишет письмо своему другу.
Výslovnost:
on piš t pis´mo sv j mu drugu
Česky:
Píše dopis svému příteli.
http://www.krugosvet.ru/articles/82/1008212/1008212a1.
htm
http://www.primavista.ru/dictionary/lang/russian.htm
http://gramota.ru/
Běloruština
Bělorusky mluví asi 7 mil. osob v Běloruské republice,
přibližně 1 mil. mimo Bělorusko.
Běloruština vzniká ve 14 stol., kdy se spolu s ukrajinštinou
vydělila ze staroruského jazyka společného všem
východním Slovanům.
Písemné památky s rysy b. jazyka se objevují ve 13.
stol, staroběloruský spis. jazyk se utvářel od poloviny 15.
stol. Počátky spisovné b. spadají do 16. stol., kdy b. byla
státním jazykem Litevského velkoknížectví (činnost
Franciska/Francišaka Skaryny/Skoriny – zakladatel b.
knihtisku, první překlad bible do b. vydaný v Praze). Na
literární činnost a jazykové snahy Skaryny navázali
v náboženských žánrech S. Budnyj, V. Tjapinskij, S.
Zizanij, L. Karpovič, M. Smotrickij. Po připojení Litvy
k Rusku ztratila b. svůj význam.
V 17. stol. na území Běloruska dominovala v oficiální
psané komunikaci polština (násilná polonizace), novodobý
spis. b. jazyk vznikal během 17. stol., souvisle se rozvíjí
na přelomu 19.-20. stol. (M. Bogdanovič). Plnoprávnosti
dosáhla po r. 1917 v rámci SSSR. Od 30. let 20.
stol. – násilný proces další rusifikace b. a úpadek národního
sebeuvědomění Bělorusů, zejména po 2. světové
válce.
Současná jaz. situace je nepřehledná. Státními jazyky
Běloruska jsou běloruština a ruština, většina obyvatelstva
ve městech mluví rusky, venkov je spíše běloruský, spisovná
b. však nemá prestiž jako jazyk vzdělání a karierního
růstu. V samotném Bělorusku nejsou doceněna vynikající
bělorusky psaná literární díla V. Bykava, A.
Adamoviče, V. Karatkeviče a dalších b. spisovatelů.
B. intelektuálové se snaží pozvednout prestiž běloruského
jazyka a kultury, existují bělorusky psaná periodika
(Literatura i mastactva, ARCHE), b. webové
stránky, poskytující informace o Bělorusku
(http://members.nbci.com/_XMCM/nasa_niva), nebo
texty nejvýznamnějších literárních děl
(http://www.bk.knihi.com)
Pracuje se na vytváření b. terminologie v různých vědeckých
oblastech, dosahuje se určitých výsledků, nejsou
však dostatečně využívány.
Běloruština se dělí na severovýchodní a jihozápadní
dialekty, středoběloruská a poleská nářečí. Běloruská nářečí
plynule přecházejí do ruš. a ukr. Hláskový systém
současné běloruštiny odráží historickou příbuznost
s ruštinou. Typické pro b. je tzv. „dzekání“ a „cekání“ (ď,
ť > dz, c: děti = dzeci), „jakání (e > ja: nesu = njasu),
„akání“ (o > a: noha = naga), dále zdvojování a předsouvání
hlásek (v noci = nočču, jeseň = voseň, úterý =
autorak), přechod g > h atd. Slovní zásobou se blíží západoslovanským
jazykům, slova církevněslovanského
(staroslověnského) původu většinou chybí. Přejímky
z polštiny, němčiny, latiny, litevštiny. Píše se upravenou
azbukou s fonetickým pravopisem, který respektuje akání
a jakání.
Psáno: Ён пiша пiсьмо свайму другу.
Výslovnost: jon piša pis´mo svajmu druhu
Česky: (On) Píše dopis svému příteli.
http://www.krugosvet.ru/articles/80/1008062/1008062a1.
htm
http://www.primavista.ru/dictionary/lang/byelorus-
sian.htm
http://phf.grsu.by/Fakultet/spec/002/spc
Ukrajinština
Jeden z oficiálních státních jazyků Ukrajiny (společně
s ruštinou). U. mluví asi 35 mil. osob na Ukrajině (asi 40
mil. na území bývalého SSSR), 1,5 mil. za hranicemi
(Slovensko, Polsko, Moldávie, Rumunsko, Německo,
Kanada, USA). Jeden z pracovních jazyků OSN.
U. se formovala na základě teritoriálních dialektů staroruského
jazyka v několika etapách. V raném období
(14.-16. stol.) u. pokračovala v tradicích spisovného jazyka
Kyjevské Rusi. Vedle jazyka, který vznikl na základě
místních dialektů, existoval na území dnešní Ukrajiny
spisovný knižní jazyk společný pro východní a jižní
Slovany (staroslověnština). V době, kdy současná ukr. a
běloruská území byla součástí Velkoknížectví litevského
se na základě starorus. jazyka začal formovat společný
spisovný ukrajinsko-běloruský jazyk. Současně se
v tomto období začaly utvářet specifické rysy u. jazyka.
V 16.-17. stol. na Ukrajině existovali dva jazyky:
„slovansko-ruský“ jazyk vzniklý jako výsledek vzájemného
působení církevní slovanštiny a staroruského
jaz., používaný jako jazyk církevních obřadů, a tzv.
„prosta mova“ („ruska mova“), založená na běžně mluvené
ukrajinštině a staré spis. ruštině.
V procesu etnické konsolidace ukr. národa u. získávala
specifické rysy při zachování vnitřního nářečního
členění (severní, jihozápadní a jihovýchodní nářečí).
Současná u. se zformovala na bázi poltavsko-kyjevského
dialektu (střední Podněproví) na přelomu 18.-
19. stol. Utváření specifických rysů spisovné u. ovlivnilo
začlenění západoukrajinského území a Zakarpatské
Ukrajiny (Podkarpatské Rusi) do etnokulturních a sociálně-politických
procesů v rámci Rakousko-Uherska.
Koncem 19. a na začátku 20. stol. bylo oficiální užívání
u. omezováno a zakazováno, rozvoj spis. jazyka
umožnila až revoluce 1917.
Současná jazyková situace Ukrajiny a postavení u.
jsou složité. Na většině území existuje faktický bilingvizmus
(dvojjazyčnost), otázka vztahu ruštiny a u. je
dosud předmětem politických a ideologických sporů.
Ukrajinské písemnictví se od 14. stol. rozvíjelo na
základě cyrilice.
V ukajinštině existuje bohatá umělecká literatura, vytvářená
od 16. stol. (I. Kotljarevskij, T. Ševčenko, I.
Franko, M. Kocjubinskij, J. Janovskij, O. Gončar), vědecká
literatura, politické dokomenty atd. Jsou rozpracovány
stylistické prostředky pro vědecké, oficiální a
další typy textů.
Pro u. je příznačná změna ě, o, e > i
v jednoslabičných slovech (bis = běs, pid = pod, lid =
led), neměkčení před původním i, e (nesty = nésti), zdvojování
a předsouvání hlásek (vin = on), g > h (rus. Grigorij
– ukr. Hryhoryj). Chybí akání, nepřízvučné samohlásky
se na rozdíl od r. nemění. Mluvnice je blízká
běloruské, slovní zásoba se blíží západoslovanským jazykům.
Píše se upravenou azbukou (fonetický pravopis).
Psáno: Вiн пише листа своєму другу
Výslovnost: vin pyše lysta svojemu druhu
Česky: (On) Píše dopis svému příteli.
http://www.krugosvet.ru/articles/82/1008242/1008242a1.htm
http://www.primavista.ru/dictionary/lang/ukrain.htm
http://ukrainian.newmail.ru/
Literatura
Horálek, K.: Úvod do studia slovanských jazyků. Praha 1962.
Krupa,V. - Genzor, J.: Jazyky sveta v priestore a čase. Veda, Bratislava 1996.
Klégr, A. - Zima, P. a kol.: Světem jazyků. Albatros, Praha 1989.
Leška, O.: Jazyk v strukturním pojetí. Kapitoly ze synchronní a diachronní analýzy ruštiny. Praha 2003.
Petr, J.: Základy slavistiky. SPN, Praha 1984.