v/
--iř^*-- ■
Překlad pořízen podle vydání: Adam a Tamery; st>. IV., s. 1-76.
1 Rozprava vySía anonymně 1637 v Leyďenu u Jana Maire. Titul mel původní znít Plán všeobecné vidy, schopní povznést naii povahu na nejvySíi stupen dokonalosti. Byla úvodem k „aplikacím, příkladům" této metody, tj, k Dioptrie*, Meteorům a Geometrii; není tedy samostatným dílem. Účel rozpravy byl především apologetický (o tom viz poznámky k 6. Části); vedle toho ji Descartes uskutečnil starší projekt autobiografický, který sahá do r. 1628 (Historie de mon esprit). .
2 Výraz, kterého je zde použito, je nejasný; Descartej nevyvodil svá jnorálal pravidla svou metodou, nýbrž přiví naopak morálka, umožňuje život, venovaný aplikaci metody. Kdežto metoda sáma spočívá v plné autonomii ducha, naMfžejíci pravdu, znamená morálka vedomé prichýlení ke konvenčním zásadám a spolehnuti na cizí zdravý smysL Definitivní morálky, která by vskutku byla vyvozena karteziánskou metodou, neni. Neboť morálni úvahy z r. 1645, které Descartes sděloval falcké knižné Alžbeté, dceři falckého kurfiřta Bedřicha, jsou .příležitostné výklady stoických myšlenek, které se pohybuji zcela v okruhu morálky provizorní. #
' Pojmy aristotdsko-scholastické filozofie: forma (substanciami) je to, co véc Síni tím, Hm jest — Všecko, co jest, musí být nččfm určitým, mít určitou povahu, podstatu, která je přiví bytím každé jednotliviny. Formu mi tedy každé samostatné bytí, tj. takové, že je možno o ním vypovídat samostatné: kofistvf, Clovécenstvi jsou formy. — Jakožto příčina pohybu a klidu nazývá se, forma přirozeností či povahou (nátura, Aristotelova ^ócíc). — Vedle podstaty íi formy a na jejím základe má každý hmotný předmět, každá smyslům přístupná substance určité atributy nahodilé: Stovek bOe oblečený, sedící, stojící. Zatímco Člověkem je každý jedinec druhu „iiovék" stejné, je v nahodilých přívlastcích rozdíl, který se může projevovat kvantitativné: vzdělaný — málo vzdelaný — nevzdelaný člověk. — Drah je soubor jedinců téže povahy; individuum to, čeho vlastností, pojaty ve svém celku, nemohou patřit ničemu jinému; individuální vlastnosti ctní druhovou povahu ničím nesdili-tdnyrc.
* Descartes objevil analytickou metodu jako dvaadvacetiletý roku 1618. Viz poza. 15,16.
3 Tj. .bez přispění milosti Boží a zjeveni.
55
6 Z tohoto slova někteří vyvozovali, že Descartcs zde podává pravdu a báseň; diskuse o tom není dosud zcela uzavřena, vcelku se však uznává, že v hlavních bodech rozprava souhlasí se skutečností. Rozprava pravé není čistě autobiografická práce, nýbrž jednak úvod k vedeckým dílům, jednak pokus zapůsobit na veřejnost sugestivními náznaky nwtafyzické koncepce. Descartes mluv! o sobě samém jako příkladu, nečiní ze svého života předmět historického zájmu.
7 Franc, text: nourri amt lettres, lat.: literarum studio; v jezuitských kolejích té doby znamená toto „literárni studium" gramatiku, historii poezii a rétoriku. Descartes studoval v koleji La Fléche, první francouzské jezuitské koleji, založené Jindřichem IV. r. 1604, asi od r. 1607 do r. 1615, kdy odešel studovat práva (a vedle toho níco medicíny) do Poitiers.
8 Jeden z Descartových učitelů v La Fléche, odborným vzděláním matematik zabýval se astrológií, alchymii, magií; možná, že pravé u ného mohl se žák o ^^vzácnějších a nejzvlástnejších" védách (myšleno ironicky) poučit. Jsou to tytéž, jež nazývá o něco dále „nejpověrčivější a nejklamněji!" — ve zralém veku byl Descartes vší pověry prost.
9 V jezuitských kolejích se pestovala matematika se zřetelem na praktické uiitl, zvláště ve vojenství. — Slova „umení" zde i jinak je užíváno ve smyslu , „aplikované vědění", T&Dg.
10 Descartes zde mini stoickou morálku, v jeho době znova oživovanou (ve Francii třeba Montaigne a Du Vah", v Nizozemí Justus Lipsius), o které mluvívá kriticky, ale která měla přesto největší vliv na jeho morální názory. Ostatně námitky, které zde pronáší, jsou zajisté loci communes. — Stoická morálka radila „žít podle přírody", tj. ve shodí s rozumovým pořádkem s«ta, na němž lidský duch má účast. Povinnost, která odtud vyplývá, je odolnost slepým impulsům a nahodilostem osudu, duševní atituda je autonomie, népohnutelnost, nezlomnost vůle. -> Slovo „zoufalství" naráží asi na to, že stoicismus v některých případech schvaloval sebevraždu; otcovražda (parricide) týká se snad případů, kdy stoický filozof, aby dostál mravnímu požadavku, obětuje příslušníky vlastni rodiny.
no Filozofii rozumí D. téměř vždy schoíasticko-aristotelskou filozofii, slovy filozof, učenec je míněn většinou scholastik, aristotelik.
l3Kynikové — řecká filozofická sekta, pocházející od Sokratova žáka ) ■
Antisthena. Programem kynikú byla přirozená, až animálni nezávislost, odpor proti vsi kulturní rafinovanosti, návrat k přírodě. Kynikové ideově reprezentovali hdéaský proletariát, jeho odpor k společenské organizaci a životnímu ideálu klasického období řecké kultury; jedním z paradoxních kynických názorů, řeckému citu hluboce cizkh, je kýnické pohrdání veřejným životem a pověstí, která z něho vyplývá, jak zde na to naráží D. Takové názory připadaly Rekům „cynické", nevážné, proti dobrým mravům.
13 Descartes se stal v r. 1616 bakalářem práv v Poitiers a odešel asi hned na to na cesty po Francii, asi r. 1618 pak po Holandsku, zde vstoupil do služeb
protestanta Mořice Nasavského, vrchního holandského velitele proti 2panelům. V Bredě se setkal v r. 1618 s mladým matematikem Izákem Beeckmanem, který jej znovu získat k teoretickým studiím (potud je Descartův výklad v Rozpravy neúplný; vůbec zde Rozprava jednotlivé etapy Descartova vnitřního vývoje přfljg navzájem kontrastuje a celý proces zjednodušuje). R. 1619 odjel Descartes napřed do Dánska, po návratu pak vstoupil do vojska Maxmiliána Bavorského, sbíraného na potlačení Českého povstání, a odebral se do Německa.
J* Korunovace Ferdinanda II. římským císařem ve Frankfurtě 20. července 1619.
15 Descartes zde mluví o tehdejších svých zážitcích nejvýš střízlivě; jeho vlastní záznamy z těch dob (Cogitationes privatae a Olymptca) mluví zcela jinou řeči Je zajisté možno mluvit o mystickém období Descarta, v jehož tehdejších poznámkách se střídají náboženské meditace s učencovými apercus a metodickými aforismy; který sám mluví o entuziasmu, jenž se ho zmocnil, když nalezl analytickou metodu; který vidí významné sny, jež si podrobně vykládá; který činí a splňuje slib zbožné pouti do Lorety. O Descartovt byly též Žáky rozšířeny pověsti, že se stal tenkrát členem mystického bratrstva růžového kříže; spor o to zůstane asi vidy nerozhodnut. -
16 Zde Descartes Činí narážku na objev jednoty vědy, který je vlastním předmětem Rozpravy a hlavním tématem celé jeho filozofie. K objevu došlo tím, že Descartes zjistil zprvu metodickou jednotu aritmetiky a geometrie a poznatek pak generalizoval. Věda se definuje matematickou metodou; může ji tedy principiálně celou vybudovat jediný duch. cestou správné metody. Základní myšlenka Descartova matematismu se datuje z 10. listopadu 1619.
17 Tj. příčinami předsudků.
ls Tj, organizací vyučování, zvláště univerzitního.
19 Citát, asi z Cfcerona; ostatně Descartes nezná mezi v tromi k jiným filozofickým principům a metodám. Odchylné nauky převádí vesměs bud na nedostatek, nebo na vědomé faliovánf metody. Viz např. Principy filozofie, úvod k franc. vydáni, nebo Regule XII, 41,
20 Vztahuje se asi na léta, strávená v La Fléche.
, 21 Nauka Lullova, ars LůUi, ars magna, je vynález katalánského náboženského blouznivce, učence a básníka, františkána Rajmunda Lulla (1235—1315), mód kterého, jak se domníval, pouhou mechanickou kombinací pojmů je možno dokázat správnost křesťanské nauky a křes Caus kých mravních zásad. Lullova kombinatorika měla přes svou primitivnost úspěch a její tradice se udržovala. — Leibntz tuto ideu všeobecné kombinatoriky pojal do svého systému. Zde Descartes asi naráží na známou definici z Ars brevis: „Předmět tohoto umění je odpovídat na všechny otázky za předpokladu, že známe- význam výrazu."
„Analýza starých" je analytická metoda, jež spočívá v tom, že se věta dokazuje nebo úloha řeší na základě konsekvencí, které z ní vyplývají a o nichž se dá podle toho, co je již známo, zjistit, plati-li, či nikoli. Počátky této metody
5ť
57
podle tradice sahají k Platónovi. Analýza je jedna ze základních metod geometrických; algebra naopak, ai její základy sahají rovněž do pozdní antiky, byla pro Descarta podstatné moderním oddílem matematiky.
" Řecká matematika, jak známo, byla především geometrie, pracující názornými metodami, tj. konstrukcemi. Odtud vyplývá, že metoda nebývá vidy dostatečně obecná, jelikož geometrické útvary se mohou názorné podstatně liäit, a přece být in genexe totéž.
24 Soudobá algebra používala začasté neobratných algoritmů; nápř. potence se vyjadřovaly zvláštními symboly, tzv. košickými Čísly; dnešní symbolismus exponenciální se datuje v podstatě právč od Descartovy Geometrie.
25 Původní Descartův výsledek byl jiný; nedokončený spis asi z r. 1628 Regulae ad directionen ingenii má XXI pravidel.. Přesto míl Descartes od. počátku na mysli malý počet základních předpisů a snad praví proto nedokončil první metodický spis, Že se mu přílií rozrůstal pod rukama.
26 Evidence či zřejmost je u Descarta definována jasností a zřetelností. Evidence náleží idejím (v pozn. 55). Jasná je idea tenkrát, je-li přítomna, na-arám-Li ji (nemyslím-li na ni pouze narážkou nebo ve vzpomínce); zřetelná tenkrát, když ji s ničím jiným nesměšuji. Např. vnímaná barva je idea jasná, ale pokud si nejsem védom, že je čímsi mentálním, a pokládám ji za atribut vnějšího předmětu, není zřetelná, nýbrž zmatená. O tom Principia phil. I, 45—46.
" Toto druhé pravidlo zahrnuje jednak přesnou determinaci otázek, jednak převedení na nejjednoduisi možnou formu.
28 Věcmi „nejsnáze po znatelnými" nemíní zde Descartes snad to, co nejdříve a nejběžněji poznáváme (třeba smyslovým vnímáním), nýbrž racionální principy poznání, na kterých visí všechna skutečná vida."
?? Řád, předpokládaný mezi 'věcmi, jež po sobí přirozeně nenásleduji, ze sebe přirozeně vyplývaj); týká se řešení otázek umělých, např. hádanek a jiných problémů, jež závisejí na lidské konvenci.
30 Pravidlo výčtu má jeStě tu datsi funkci, zvýšit kapacitu chápajícího ducha, který přehlíží cejý řetěz logické úvahy stále rychleji a konečně jakoby jediným pohleděn). Viz o tom Regulae VII.
31 Zde je vyslovena s určitostí idea matematísmu, jak jej chápe Descartes. Jeho metafyzika je pouhým provedením tohoto programu a vyznačuje se mj. absencí té metafyzické problematiky, která je vlastni silou antické a zčásti středověké filozofie, totiž problematiky ontologické. Descartes hledí najit jednoduché a. jasné principy deduktivního chápání, tj. poznání věcí; neptá se vsak po povaze jsoucna vůbec
31 Tj. aritmetika, geometrie, astronomie, muzika a optika (dioptrika, nauka o lomu, a katoptrika, o odrazu světla). Dělení školské.
35 Descartes provedl sjednoceni aritmetiky a geometrie tím, že základni vztahy číselné vyjádřil geometricky vesměs jako vztahy přímek; geometrický výraz <r není čtverec, a1 kubus, nýbrž přímka příslušné délky. To znamená
matematické povědomí zcela odlišné od toho, jež bylo běžné v řecké tradici (pro kterou aritmetika je nauka o diskrétni, geometrie o kontinuální kvantitě), jelikož číslo jakožto přímka může kontinuitne vzrůstat. — Descartova geometrie je pozdější než Regulae; tento výklad tedy nesmíme pojímat tak, že by patřil jeítě k meditaci z r. 1619.
34 Descartes vynašel dnes běžný algoritmus; a, b ... jmi značí veličiny známé, x,y ... neznámé. Viz pozn. 24.
35 Tj. na základě druhého a třetího pravidla metody.
- 36 Viz pozn. 2. Descartově prozatímní morálce slouží mj. za základ typicky ( ■ ■■■      křesťanské přesvědčeni o naléhavosti životni praxe, která nečeká, až bude metafyzická teorie hotova, a o svobodě lidské vůle, v níž je pravá podobnost -       - člověka s Bohem.
. 31 Latinský překlad, vyšlý r. 1644, pořízený a doplněný za Descartova osob-
[ nlho dohledu, má zde dodatek: quam optimám iudicabam, tj. „které jsem
I pokládal za nejlepäí". O Descartovu stanovisku ke katolictví je ještě dnes spor;
někteří je nepokládají za upřímné; v Descartových textech má skeptické hledisko málo podpory. Viz pozn. 43.
38 Víra je akt vůle, poznám akt intelektu. .,; 59 Pravděpodobnost má tedy své místo v životni praxi, nikoli ve vědě.
40 Tj. stoiků. Viz pozn. 10.
41 Vizpozn. 2,
j 42 Tento Descartův názor není v rozporu s názorem Dcscartovým o svobodě
vůle (pozn. 36). Vůle jakožto svobodná pro Descarta neznamená naprostou ..   indeterminaci. Svobodná vůle chce přirozeně dobro, a proto nikdy není v roz-
', -;;í-! ■ poru s rozumovou intuici. Pouze pokud rozum' nepoznává s dokonalou evi-,v v    dencí, má vůle svobodu jednat proti smyslu intelektuálních operací.
i • 43 Descartův poměr k náboženství je v různých periodách životních různý,
ale vždy velmi úzký. Sám začátek jeho filozofováni je spjat s apologetickou misí, kterou jej pověřil podle životopisec BaiUeta kardinál Bérulle; jednou
V-".1''   z Descartových tužeb bylo, aristotělskou filozofii také jakožto základ církevní
■i ;_       nauky nahradit. Proto klade vždy velký důraz na to, že se katolická dogmata
i  •.':    dají uvést v lepäí shodu s jeho filozofickými principy, než s aristotelsko-tomistic-
! --''H-"" kými.
) i V :      ** Od r. 1619 do r. 1628 nacházíme Descarta, dílem znova na cestách, dílem ,   ■ s      v Paříži v přípravách k jeho filozofickému dílu. V letech 1623—25 je v Itálii, í;     kde koná slíbenou pouť do Lorety (viz pozn. 15); pak se vrátil do Francie, :y     v r. 1628 se usadil na jistou dobu v Paříži, kde se stýkal s oratoriánským prostředím (osob kolem kardinála Bérulle), jež mu asi dalo pocítit vliv augustí-nismu.
45 Míněna je dioptrika (viz pozn. 32) a „meteory" (pozn. 73); v tomto : ř     spise i v tomto svazku, v němž jsou k Rozpraví připojena 3 pojednání jako
aplikace (pozn. 1).
46 Tj. někteří filozofové renesanční, jako Bacon (1561 až 1626).
58
59
47 Podle životopise* Bailleta způsoojjo tuto povést Dcscartovi jeho vystoupení proti jednomu z tehdy přehojných, ronvanticky-reoesanínícli filozofů po jeho přednášce'před papežským nunciem.
48 Na podzim r. 1628 odjel Descartes do Holandska z důvodů zdravotních a aby míl dosti klidu k práci.
*' Tj. holandská revoluce proti Španelům (1572—1648); byla přerušována dlouhými příměřími, do jejichž období spadá Descartóv pobyt.
30 Descartes se v Rozprave vyhýbá všemu, co by jeho filozofii mohlo činit jakkoli podezřelou nebo nebezpečnou. Proto se rozpakuj*. mluvit o metodické skepsi jako přípravě své filozofie, a dokonce o skepsi hyperbolické, jež se týká i matematických pravd. V systematických spisech Descartovýcfc má tato skepse základní úlohu (viz Meditace I, H, V aj.).
31 Tato víta není důsledek ve smyslu sylogismu. Cogíto znamená to, čemu se dnes říká „podstatný názor" (Wesenseittskht} ä „eidetický názor". Tak pochopili Descarta velcí komentátoři, např. Spinoza. — Zdali Descartes videl o historických předchůdcích svého argumentu v augustinské tradici středověké, je sporné, ale je přec pravdepodobné, Se tato tradice naft působíte. GSson pochybuje, že Descartes znal Augustina přímo, jiní (Blanchet, Espinas, Koyré) pochybuji o upřímnosti Descartově,
51 Substance znamená tradične prosté jsoucno (viz porn. 3), a to jakožto určené; o substanci se vypovídají všechny predikáty. Tento pojem substance tkvi i v myšlence Descartove.
53 Viz pozn. 28.
5+ Descartes se zde pohybuje v okruhu scholastické ontológie, která identifikuje ens a bonům (jsoucno a dobro, tj. určitou dokonalost) a zná rozdíly v bytí. Pro Descarta existuje též jeden fundamentální ontologický rozdíl, který však. se scholastickými není v bližší souvislosti: rozdíl substance nekonečné a konečných, které jsou nesrovnatelné. Tedy nikoli stredoveká ontologická hierarchie, nýbrž příkrý ontologický dualismus.
5S Idea znamená u Descarta — v historii myšleni prvně — prosté předmét duševní činnosti. Descartes zaved! název úmyslné, aby znázornil povahu lidského poznaní, jak si ji představoval; v 5. odpovědi na námitky Hobbesovy praví, že použil tohoto slova, poněvadž je již dlouho ve filozofickém ůzu pro označeni způsobu božského vnímáni. Tímto obrazem bledé! Descartes současníkům přiblížit svou psychologii poznání.
s6 Jelikož vůle přirozeně tíhne k dobra, které poznává intelekt, je-H jeho poznáni zřetelné (viz pozn. 42), musil by člověk, kdyby nebyl konečnou bytostí, být dokonalý; neboť přirozeným předmětem vůle je nejvyšäi dokonalost E. Gilson dokázal, že Descartes ve své teorii svobody stojí pod silným vlivem sv. Tomáše. Voluntarismus Descartóv však má asi základy jiné. — Scholastické výrazy následujícího textu jsou např.: mít na něčem účast (participovat), tj. nebýt tím, nýbrž mít od ného kvality, např. véd teplé nejsou teplo, příčina
teplosti, ač na něm participují. Též atributy Boží jsou vesměs scholastícko-aristo-telské.
57 Formulace ontologického argumentu. Zdali Descartes znal středověkého původce argumentu, s v. Anselma z Ganterbury (1033—1109), je sporné, jako ce^řadahistorických souvislosti, v nichž Descartovufilozofii mnozí vidi. —Boží evidence je vyšší než viech ostatních ideji, kromě Cogito. Mezi Cogito a ontologickým důkazem je podstatný vztah; jedno není možno bez druhého. — Ostatně Bůh Descartův je jiný než Bůh scholastické tradice. Ontologický rozdíl byl připomenut v'porn. 54. Dále je Descartův Bůh causa sui (byl dokazován na základe principu kauzality, kterému se tedy sám nevymyká), kdežto Bůh stredovekého realismu je „per se" právě jako první příčina, která příčiny podstatně nemá.
58 Polemika proti tomistickým důkazům Boží jsoucnosti, které vycházejí vždy od světa smyslům přístupného.
59 Lat. text animae rationalis, rozumné duše.
60 Morální jistota je praktická. Viz pozn. 2. a 36.
61 Všechny, (j. i ty, jež právě nejsou uvědomeny; že zatím nepřestaly být pravdivé, garantuje Bůh, který je tedy zárukou stálosti pravdy. Ideu přítomnou zaručuje evidence (pozn. 26).
62 Idea je pravdivá, když jí odpovídá skutečnost mimo ni, o níž ovsem víme jen jejím prostřednictvím. Idea je útvar, modus myslení, a proto též sama určitá skutečnost Pro scholastiku je skutečnosti jen vnímající nebo myslící duse. Descartův pojem ideje (pozn. 55) je právě určen též k tomu, aby vyjádřil jsoucnost, samostatnost koncepci naší mysli. '
63 Smysly jsou podle Descarta a karteziánů (ale v tom již momenty augusti-novské!) nástroji účelné orientace ve světě, nikoli nástroji poznáni. V tom je i jjstý podklad pravdivosti", který jim přísluší, jako všem našim ideám.
64 Descartes zde apeluje na církevní cenzuru. *s Viz pozn. 57.
'* Pojem zákona přírodního v této určité forme, jakožto absolutně platného, přesně zachovaného pravidla časového děni přírodního a výraz „zákon přírodní" pochází právě od Descarta. Zde možno též pozorovat jeho vznik: zákony přírody jsou zákony uložené přírodě, analogické tem, jež suverén stanoví ve své říši, a to suverén všemocný a neměnný. Tyto atributy Boží, převzaté ze středověké ontológie, dovoluji právě celou fyziku traktovat apriorně, či, jak se tehdy říkalo, geometricky. Všechny přírodní zákony jsou u Descarta dokazatelné a priori (tak setrvačnost, zachováni kvantity pohybu, tendence k přímočarému pohybu), vyplývajíce z povahy vůle Boží.
61 Spis, o kterém se zde Descartes zmiňuje a jehož obsah podává, je Le Monde ou Traité de la Lunúére (Svět čili o'světle); vznikl 1629—33; nebyl za Života Descartova vydán, nýbrž společně s Traité de ľhomme (O člověku), pokračovaním Světa, z pozůstalosti r. 1677. Ovšem fyziku svou v souvislosti s metafyzikou vyložil Descartes soustavněji v Principech filozofie z r. 1644.
církevním určením, formuloval nadále své astronomické názory tak, Že vycházela slovo/ shoda s aristotelismem. To souvisí s celou jeho linii politicfcomo-rální, která je, jak patrno z 1. a 3, časti, konzervativní.
93 Technický interes, tak živý iu jiných renesančních filozofu (např, Bacona), je jistí x rejstbiejgich u Descarta. E. Gflson se dokonce domnívá, že pouze jemu mámě dekovat za jeho vystoupení na veřejnost.
?* Fyzika Descartova je apriorní a deduktivní, viz poza. 66. Avšak jelikož např. velikost elementárních částic hmotných a spousta pohybu mohl Bůh světu udělit množstvím rozmanitých způsobu, je nutno vedomostí o těchto nám nepochopitelných kladech vůle Boží a jejich 'důsledcích nabývat cestou experimentální. Touto cestou experimentální se u Descarta nedají najít zákony matematiky přesné; v tom je vzdálenější dnešnímu pojetí vědy nežli jeho starší současník Galilei.
95 Zde je mines zajisté předevaím Démokritos, který prostřednictvím epi-kurejské popularizace Lucretiovy působil silně na renesanční myslitele, tíž na Galilciho, Gassendihc, Descarta. 1 96 Tj. alchymisté. 97 Descartes apeloval na podporu státní; soukromou odmítal. '8 Descartes měl v úmyslu uveřejnit tyto námitky spolu s odpovědmi, jako učinil u svých Meditací, nedošlo vsak k tomu.
99 Týká se neúspěšného Descartova vynálezu v oboru broušeni čoček, vyloženého v Dioptrice X.
DOSLOV
5 r\
Kniha, jejíž překlad je zde podáván českému čtenáři, není pouze významné dílo filozofické; bylo ve své dobč revolučním signálem. Každé velké dílo filozofické působí obrat v lidské existenci; jé však málo filozofických dél tak pronikavého a trvalého vlivu, jako právě Rozprava o metodě, pojmeme-li ji jako kvintesenci Descartova myšlení a jeho literárni činností, k níž byla vše přehlížející a tajemnou ouverturou. Jsou v této knize mista, která se čtou jakoby z pera současníkova (jeť věčně nutno a obtŕzno být Descartovým současníkem); zvláště ti, kdo stojí poněkud stranou dnešního filozofického zápolení, přijmou metodické části Rozpravy jako dokonale formulovanou samozřejmost. Pravé proto nám dnes uniká revoluční smysl kartezián-stvf; revoluce, kterou zahájil Descartes, se zdařia v určitém ohledu až příliš dokonale.
Od druhé poloviny 14. století je scholastický ari^totelistnus v rychle postupujícím rozkladu. Ale podivuhodná síla Filozofova ovládá duchy jeítě 300 let; filozofie, jako každý pravý duchovni čin, se nedá pouze popřít: nutno na její místo postavit něco pozitivního. To uměli teprve Galilei a Descartes; ale dflo Galikiho se vztahuje pouze na přírodovědu, nemá Descartovy univerzality. Descartes byl proto osvobozením, proto rozřešením nesnesitelného intelektuálního a mravního zmatku renesance, že postavil nový metafyzický systém, že se vyrovnal s antikou a středověkem vskutku ve velkém, na víech hlavních polích vědecké práce, kde předchozí doby vypracovávaly koncepci světa. Přihlédněme stručně, jak.
Descartovým vědeckým cílem je naprostá jistota dosazeného poznání. Nikoli však pouhá jistota faktu; musí být spojena s porozuměním; právě jistota se definuje „jasností a zřetelností". A porozumění pochopil Descartes jinak, než antická a ha ní závislá stře-
dověká filozofie. Pro Descarta je typem pochopitelnosti matematika se svým principem dedukce. Maximum dedukovatelnosti je pro Descarta maximem pochopitelnosti. To je význam „geometrické metody", kterou Descartes zavedl v celé filozofii, tj. ve všech oborech vědění. Nebot vida jest pouze jedna jediná, a čím se vědění více blíží dokonalosti, tím se více sjednocuje v jediném systému principů a dedukci. Tento ideál, který v celku s různými spise taktickými odchylkami ovládal moderní vidu až do 19. století, je tedy Descartovo dílo; a ještě dnes v zemích, kde vliv karteziánství je stále velmi silný, jako v jeho vlasti, se nevěnuje např. historii a duchovědám tolik metodické a filozofické pozornosti jako přírodním védám, kde Des-cartova myšlenka „univerzální mathese" byla vlastni formulací ideje, řídící proces odkrytí přírody, který byl tehda ve svých počátcích a který dodnes probíhá touž drahou. Tento „deduktivismus", tato snaha co možná nejvíce zjednodušit strukturu vědeckého oboru převedením na konstruktivní schéma, dá se u Descarta sledovat ve všech oborech jeho vědecké práce. V matematice, kde proti „intuitivním" metodám antickým zavedl čisté abstraktní traktování geometrie; ve fyzice, která se mu celá dedukuje z povahy prosto-ru-hmoty a povahy akce Boži v ní; v biologii, kde razí moderní, mechanický pojem organického byti a hledí převést celou fyziológii na jediný princip srdečního pohybu; i „váänč duäe" (passíones animae) jsou u Descarta rekonstruovány z jeho pojmu organismu a dufc. A po Descartovi to činila podobně až do nedávné doby skoro celá moderní věda.
Ale dedukovat se dá vždy jen do určité míry; mluveno š Descar-tem, „dedukce" je posléze založena na „intuici". Kde má Des-cartOv systém intuitivní základy? Tyto základy jsou originálním proniknutím motivů středověké metafyziky, které Descartes podnikl s vědomým zřetelem k fyzikálnímu systému, zbudovanému na me-tafyzíce. Originalita. Descartova zde spočívá v tom, že vynašel v sebe uzavřený subjekt, který má k sebe poznání nesrovnatelně blíže a má je za jistší, než k predmetnosti světa. Zároveň pak s konečností tohoto uzavřeného subjektu jde intuice nekonečnosti Boží; logika a Bůh jsou v hlubokém podstatném vztahu; Bůh pak se stává vlastním klíčem k světu. Duch nemá původně svět, nýbrž „ideje"; teprve
66
pravdivost Boži otvírá jistotu světa, který nám „ideje" představují. Že Descartes pojem Boha, přejatý ze scholastiky, v mnoha bodech podstatně obměnil, nesmí nás mást o smyslu Descartovy metafyziky; zde je použito scholastických pojmů k tomu, aby scholastika byla nadobro překonána, aby byl založen fyzikální systém, který jejím základům naprosto odporuje. Metafyzické absolutno křesťanského středověku tu dává sílu své autority nejrozhodnčjäímu protivníku své hierarchické a ontologické koncepce světa.
t do metafyziky tedy zasáhla Descartova konstruktivní tendence. Descartes není v témž smyslu metafyzik jako Aristoteles. Aristoteles se ptá po struktuře bytí každého jsoucna i jsoucna vůbec a toto hledisko vede jeho zkoumání stale. Aristoteles zírá a objevuje nesčíslné podstatné vztahy, nesčetné originální souvislosti, které tvoří ve svém celku věcnou rozkoš bytí; Descartes se ptá pouze po odvoditelnosti a původu poznání každé jednotlivé věci, ptá se po konstruktivním ideálním plánu věcí. Jednota metody, toť jeho věčná starost; zdůvodněním rozumí skoro vždy logické, myšlenkové, deduktivní zdůvodnění. Dá se říci, že tento odpůrce víí formální logiky zfonna-lizoval filozofii a vědu. Toto znamená Descartova revoluce, to znamená Descartův „matematismus". Patón a do značné míry i Aristoteles vážili si matematiky nad jiné vědy; ale matematika jím byla jedním druhem onoho spirituálního postihování podstatných věcí a vztahů, které tvoří základní metodu jejich filozofie. Descartovi je matematická konstrukce posléze hlavní a „intuici" hledí omezovat co nejvíce. Proto má jeho filozofie, jak o ní často tvrdí, jasné a jednoduché základy proti komplikovanosti těch systémů, které hledí být právy každému bytí zvláště.
Descartova koncepce do značné míry utvořila.nás svět. Je to rozpolcený svět. Na jedné straně naše spirituální bytost, která je jako svět ve světě, primárně uzavřena sama do sebe. Na druhé straně
i     svět věcí, chápaných čiře rozumově a geometricky, bez kvalit, bez vnitřních sil. Před Descartem není např. příkrého dualismu duse
;i    a těla, který pronik! do povědomí nás viech a občas naše myšleni jeítě ovládá. - Jen Boží dokonalost drží tento rozpolcený svět tak
|;     pohromadě, že makrokosmos je přístupen i mikrokosmu a že ve světě
í     lze žít. Této dichotomie hledí se moderní věda a filozofie zbýt; dlouho
f
f 67
í,!
k tomu používá Descartovy metody, aby dala vznik naturalismu^ před kterým Descarta uchránila jeho metafyzická koncepce. Ale Descartův metodický ideál vede i na půdě vědecké metodiky k dualismu; pozvedají se zde duchovědy proti jednostranností konstruktivismu, který z nich činí nauky druhého řádu.
Tento rozpolcený svět, dílo Descartovo, je problém dneška ve filozofii i ve včdé. Descartes udal problematiku po celá následující staletí. Jde dnes stále ještě o to, pochopit, kde je příliš úzký a postavit filozofické tázání znovu na Širší a konkrétnější bázi. Descartes je geniální filozof, který přecenil matematiku a přírodovědu, ale který tak učinil z historické a filozofické nutnosti, jeho filozofie je pravá, veliká filozofie, která učí filozofovat, ťj. pátrat po podstatných věcech; a právě proto byl Descartes filozofickým spasitelem své doby, že provedl s velkolepou a jednostrannou důsledností základní myšlenky své metodické intuice.
Pochopeni a překonání Descarta je tedy jedna ze základních úloh moderního myšlení. Keni divu, že bádání o Descartovi je přes nepřehlednou spoustu prací o něm stále živé a že zvláště jeho krajané pěstují studium svého, největšího filozofa. Zde to jsou zvláště dnes Brunschwicg a Gilson, kteří učí Descarta chápat; první v jeho vztahu k moderní vědě, druhý k scholastické tradici. O díla obou těchto filozofu se značnou měrou opírají též poznámky, které jsou připojeny k tomuto vydání; jejich smysl je v tom, doplnit co možná znalosti o Descartovi, které se dají nenucenS vetkat do rámce Metody a v hi-storieky-věcném přiblížení Descarta čtenáři, který si není přímo vědom perspektiv filozofova díla.
Jan Patočka
OBSAH
Rozprava o metodě 5
;T •;-Cást první — Úvahy, týkající se věd 7
! .Část druhá — Základní pravidla metody 13
; S>; Část třetí — Několik pravidel morálky, vyvozených z metody 20 I J# Část čtvrtá — Důkazy o jsoucnosti Boha a lidské duse, neboli
základy metafyziky g^Část pátá     Řád otázek přírodních
26
32
T-ilfe; -   t&Stá ~ V^ mouci pro pokrok v přírodním bádání 44
frffev '.■ Poznámky l-g.V Doslov
55 65