První díl. O člověku V. O rozumu a vědě V. O rozumu a vědě Co je rozum 1. Když člověk usuzuje, nedělá nic jiného, než že myslí celkový součet vzniklý sčítáním částí nebo zbytek vzniklý odčítáním jednoho součtu od jiného. Je-li tak činěno slovy, pak jde o myšlení důsledků jmen všech částí pro jméno celku nebo jmen celku a jedné části pro jméno části druhé. A třebaže ve vztahu k některým věcem, například k číslům, lidé vedle sčítání a odčítání uvádějí j eště jiné operace jako násobení a dělení, přesto jde o totéž: vždyť násobení je pouze sčítáním stejných věcí a dělení jen odčítáním jedné věci tak často, jak můžeme. Tyto operace nejsou vlastní jen číslům, ale věcem všech druhů, které lze sečíst nebo vyjmout jednu z druhé. Neboť stejně jako aritmetikové učí sčítat a odčítat čísla, tak geometri učí témuž s čarami, prostorovými a plošnými útvary, úhly, proporcemi, časy, stupni rychlosti, síly, výkonů a podobně. Logikové učí témuž s důsledky slov: sčítají dvě jména, aby vytvořili tvrzení, a dvě tvrzení, aby vytvořili sylogismus, a mnoho sylogismů, aby vytvořili důkaz, a ze součtu neboli závěru sylogismu odčítají jeden výrok, aby dospěli k druhému. Političtí pisatelé sčítají dohody, aby dospěli k lidským povinnostem, a právníci sčítají zákony a skutky, aby zjistili, co je po právu a co protiprávni v jednání soukromých osob. Souhrnně řečeno, kdekoli je prostor pro sčítání a odčítání, je prostor i pro rozum, a kde tento prostor není, nemá rozum vůbec co dělat. Definice 2. Z toho všeho můžeme definovat, to jest určit, co se míní rozumu slovem rozum, počítáme-li jej k mohutnostem mysli. ROZUM v tomto smyslu není totiž nic jiného než kalkulování, to jest sčítání a odčítání důsledků obecných jmen, dohodnutých pro zaznamenávání a označování našich myšlenek. Říkám tomu zaznamenávání, když kalkulujeme sami pro sebe, a označování, když L své kalkulace předkládáme nebo dokazujeme jiným. V čem spočívá 3. Stejně jako lidé nezkušení v aritmetice se musí mýlit a jako správný rozum se niohou často mýlit učitelé a dospívat k nesprávnému výpočtu, tak se i v každém jiném oboru usuzování ti nejschopnější, nejpo-zornější a nejzběhlejší mohou sami klamat a vyvozovat nesprávné závěry. Ne že by rozum sám nebyl vždy zdravým a správným rozumem (right reason), jako je aritmetika jistým a neomylným uměním; rozum žádného člověka stejně jako i rozum žádné skupiny lidí však nevytváří jistotu o nic víc, než když je výpočet správně proveden jen proto, že jej jednomyslně schválilo mnoho lidí. A tak nastane-li spor o nějakém výpočtu, musí strany za správný rozum dohodou stanovit rozum nějakého rozhodčího nebo soudce, jehož rozhodnutí se podřídí. Jinak vyústí jejich spor buď v boj, nebo zůstane nerozhodnut pro nedostatek správného rozumu, který by byl dán od přírody. Tak je tomu u všech diskusí o čemkoli. A když se lidé, kteří se pokládají za moudřejší než všichni ostatní, halasně dožadují správného rozumu jako soudce, nechtějí vlastně nic jiného, než aby věci byly určeny pouze jejich vlastním rozumem. V lidské společnosti je to stejně nesnesitelné, jako kdyby poté, co se ve hře stanoví trumf, lidé použili jako trumf pokaždé tu barvu, od níž mají nejvíc karet. Nečiní totiž nic jiného, než že každou svou vášeň, jak v nich právě převážila, prosazují jako správný rozum, nadto ve sporech, které sami vedou. Právě svým nárokem na správný rozum tak vlastně prozrazují, že jim schází. 4. Používání a účel rozumu nespočívají v nalézání souhrnu Používání a pravdivosti jednoho či více důsledků vzdálených od prvních rozumu definic a stanovených významů jmen, nýbrž v tom, že se jimi začíná a od jednoho důsledku se postupuje k druhému. Jioneč- ' ný závěr totiž nemůže být jistý, nejsou-li jista všechna tvrzení a popírání, na nichž se zakládá a z nichž je vyvozen. Kdyby pán domu při sestavování účtu sečetl dohromady součty všech jednotlivých účtů, aniž by dbal na to, jak každý účet sečetl ten, kdo jej vystavil, a aniž by hleděl na to, za co vlastně platí, nebylo by to pro něj o nic výhodnější, než kdyby vcelku účty schválil v důvěře ve zběhlost a poctivost každého účtujícího. Tak je tomu i při usuzování o všem ostatním: kdo přijímá závěry v důvěře k různým autorům a sám si je nevyvodí z výchozích položek v každé kalkulaci, jimiž jsou definicemi stanovené významy jmen, marně se namáhá; nic neví, pouze věří. 5. Když člověk kalkuluje, aniž by používal slova, což se O omylu v konkrétních případech může dít, například když se při pohle- a absurdnosti du na nějakou věc dohadujeme, co ji pravděpodobně předcházelo nebo co po ní pravděpodobně bude následovat, a pokud to, o čem si myslel, že po ní pravděpodobně bude následovat, 32 33 První díl. O člověku V. O rozumu a vědě nenásleduje, nebo to, o čem sijnyslel, že ji předcházelo, ji nepředcházelo, pak se tomu říká omyl, což je něco, čemu podléhají i ti nejprozíravější lidé. Ale kďýž'usuzujeme ve slovech obecného významu a připadneme na nějaký obecný závěr, který je neprav divý-,,pak — ač se tomu běžně říká omyl — jde ve skutečnosti áabsurditwňeboli o nesmysl. Omyl je totiž pouhou zmýlenou v předpokladu, že se něco stalo nebo že to nastane, přičemž - ačkoli se to nestalo ani to nenastane - nejde o evidentní nemožnost. V případě obecného tvrzení, není-li pravdivé, je jeho možnost nemyslitelná. A slova, při nichž vnímáme pouhý zvuk, nazýváme absurdní, bez jakéhokoli významu a nesmyslná. Kdyby mi tudíž někdo vyprávěl o kulatém čtyřúhelníku nebo o akcidentech chleba v sýru nebo o nehmotných substancích nebo o svobodném poddaném, svobodné vůli nebo o čemkoli svobodném jinak, než že tomu nebrání žádné překážky, pak neřeknu, že se mýlí, nýbrž že jeho slova postrádají jakýkoli význam, tedy že jsou absurdní. 6. Řekl jsem výše (11,10), že nade všemi ostatními živočichy vyniká člověk schopností, že ať už pomyslí na cokoli, má tendenci pátrat po důsledcích a po tom, jakých účinků by tím mohl dosáhnout. Nyní přidávám další stupeň této přednosti, totiž že objevené důsledky dokáže slovy převést v obecná pravidla na-zývanáíteorémjjiebo aforismy; to jest, že může usuzovat neboli kalkulovat nejen s čísly, nýbrž se všemi ostatními věcmi, v nichž jedna může být přičtena k druhé, nebo od ní odečtena. 7. Tato výsada je však oslabena jinou, a sice výsadou absurdnosti, jíž nepodléhá žádný živý tvor kromě člověka. A mezi lidmi jí ze všech nejvíc podléhají ti, kdo se hlásí k filosofii. Je totiž nanejvýš správné, co o nich kdesi řekl Cicero: Nic nemůže být natolik absurdní, aby se to nenalezlo v knihách filosofů.5 Důvod je zřejmý. Není totiž mezi nimi ani jeden, který by své rozumování začínal definicemi nebo vysvětlením-použitých jmen, což je metoda, která byla použita pouze v geometrii á)dílcy níž se její závěry staly nepopiratelnými. 5 M. T. Cicero, De divinatione, 11,119. - Pozn. překl. ..,8. První příčinu absurdních závěrů připisuji nedostaťkii meto- Příčiny dy;)lidé totiž ve svém rozumování nevycházejí z definic, to jest absurdnosti ze stanovených významů svých slov: je to, jako by chtěli provést výpočet, aniž by znali hodnotu číslovek jedna, dvě a tři. 9. Aprotože všechna tělesa vstupují do početních úvah z různých hledisek (jak jsem se o tom zmínil v předchozí kapitole [IV, 15-18]), a tato hlediska jsou různě pojmenována, vznikají různé absurdity matením a nevhodným spojováním jejich jmen v tvrzení. 10. Druhou příčinu absurdních tvrzení proto připisuji tomu, že se jména těles dávají akcidentům nebo jména akcidentů tělesům, jak to činí ti, kdo říkají „víra je vlita" nebo ,je vdechnuta", přestože nic s výjimkou tělesa nemůže být „vlito" nebo „vdechnuto" do něčeho jiného; a že „rozlehlost je těleso", že „přeludy jsou duchové" atd. 11. Třetí příčinu spatřuji v tom, že se jména akcidentů těles vně nás dávají akcidentům našich vlastních těl, jak to činí ti, kdo říkají, že „barva je v tělese", „zvuk ve vzduchu" atd. 12. Čtvrtou vidím v tom, že se jména těles dávají jménům nebo výrazům, jak to činí ti, kdo říkají, že „existují universalie", že „živý tvor je rod" nebo „obecnina" atd. 13. Pátou v tom, že se jména akcidentů dávají jménům a výrazům, jak to činí ti, kdo říkají, že „povaha nějaké věci je její definicí", že „rozkaz člověka je jeho vůlí" a podobně. 14. Šestou příčinou je používání metafor, tropů a jiných řečnických figur místo vhodných slov. I když totiž lze v běžné řeči například říci, že „cesta jde nebo vede sem nebo tam" nebo že „přísloví říká to nebo ono", třebaže cesta nemůže jít ani přísloví nemůže mluvit, při kalkulování a hledání pravdy nelze takové výrazy připustit. 15. Sedmou příčinu připisuji jménům, která nic neoznačují, ale přijímají se a učí nazpaměť ve školách, jako jsou „hyposta-tický", „transsubstanciovat", „konsubstanciovat", „věčná přítomnost" a podobné výrazy z hantýrky scholastiků. 16. Kdo se těmto věcem dokáže vyhnout, nedopustí se snadno absurdity, leda by se tak stalo pro délku početní úvahy, kdyby snad zapomněl na to, co předcházelo. Všichni lidé totiž od přírody usuzují obdobně a usuzují dobře, mají-li dobré principy. 34 35 První díl. O člověku V. O rozumu a vědě Kdo by byl totiž tak hloupý, aby se dopouštěl chyb v geometrii a ještě na nich trval, když mu někdo jiný jeho omyl ukáže? Věda a vědění 17. Je tudíž zj evné, že nám rozum není vrozen j ako srny šlové vnímání a paměť ani že se nenabývá pouhou zkušeností jako prozíravost, ale že se získává pílí: zaprvé tak, že se vhodně stanoví jména, a za druhé tak, že se pořídí dobrá a řádná metoda, jak od prvků, což jsou jména, postupovat k tvrzením, jež jsou vytvořena spojením jednoho jména s drahým, a tak k sylogismům, což je ^ spojování jednoho tvrzení s jinými, až dojdeme k poznání všech důsledků jmen, které patří k danému předmětu, což je to, čemu lidé říkají vědění a věda. A zatímco smyslové vnímání a paměť jsou pouhou znalostí faktu, což je věc minulá a neodvolatelná, je vědění znalostí důsledků faktů a jejich vzájemné závislosti; díky němu víme, jak z toho, co můžeme učinit nyní, učinit něco jiného, kdykoli chceme; nebo jak učinit totéž někdy jindy. Když totiž vidíme, jak něco vzniká, z jakých příčin a jakým způsobem, tak ocitnou-li se obdobné příčiny v naší moci, vidíme, j ale je dovést k vytvoření obdobných účinků. 18. Děti proto nejsou obdařeny žádným rozumem, dokud se nenaučí používat řeč; rozumná stvoření se jim ale říká kvůli zjevné možnosti, že v budoucnu začnou rozum používat. A třebaže většina lidí umí rozum používat jen málo, například při počítání ho používají jen do jisté míry, má z toho jen pramalý užitek v běžném životě, ve kterém se řídí — někteří lépe, jiní hůře - podle svých různých zkušeností, různé rychlosti při vybavování z paměti podle své náklonnosti k různým cílům, zvláště však podle štěstí, nebo neštěstí a podle omylů svých bližních. Pokud jde totiž o vědu nebo o jistá pravidla jednání, jsou jim natolik vzdáleni, že vůbec nevědí, co to je. Geometrii považují za čarování, a pokud jde o ostatní vědy, jsou ti, kdo si neosvojili počátky a to, jak v nich trochu pokročit, aby viděli, jak se vědomosti získávají a vytvářejí, v tomto ohledu jako děti, které nevědí nic o plození a věří, že jejich bratři a sestry se nerodí, ale - jak jim říkají ženy - že je nosí čáp. 19. Přesto však ti, kdo nemají žádné vědění, jsou na tom se svou přirozenou prozíravostí lépe a víc imponují než lidé, kteří kvůli pomýlenému usuzování nebo z důvěry k těm, kdo usuzují nesprávně, dospějí k nepravdivým a absurdním obecným 36 pravidlům. Neznalost příčin a pravidel totiž neodvádí lidi tak daleko z jejich cesty, jako když se spoléhají na nesprávná pravidla a za příčinu toho, oč usilují, pokládají něco, co jí není, nýbrž co je spíše příčinou opaku. 20. Abych uzavřel: světlem lidských myslí jsou jasná slova, ovšem jen tehdy, jsou-li nejprve očištěna a exaktními definicemi zbavena mnohoznačnosti. Rozum je /cro/c, rozvoj vědy je cesta | a prospěch lidstva je cíl. A naopak metafory, nesmyslná a mno- _J) hoznačná slova jsou jako ignes fatui, klamné pochodně; usuzování na jejich základě je blouděním mezi nesčetnými absurditami a vyúsťuje nakonec ve svár, vzpouru a pohrdání. 21. Stejně jako je hojnost zkušenosti prozíravost, tak je hoj- Prozíravost nost vědění moudrost. Třebaže my obvykle užíváme jedno jmé- a moudrost, no, moudrost, pro obojí, latiníci vždy odlišovali prudentia od roztiíly mezi sapientia, a první připisovali zkušenosti, drahé vědění. K ujasnění tohoto rozdílu si představme člověka obdařeného skvělou přirozenou schopností a zručností zacházet se zbraní, a pak jiného, kdo k této obratnosti přidal získané vědění o tom, jak může v každém možném postoji nebo střehu zasáhnout protivníka, nebo jím být zasažen. Schopnost prvního by se měla ke schopnosti druhého jako prozíravost k moudrosti; obě jsou užitečné, drahá je však neomylná. Ti, kdo důvěřují pouze autoritě knih a slepě následují slepého, jsou však jako ten, kdo se v důvěře v nesprávná pravidla učitele šermu troufale odváží na protivníka, který ho buď zabije, nebo potupí. 22. Některé znaky vědění a vědy jsou jisté a neselhávající, jiné Znaky věděn nejisté. Jisté jsou, jestliže ten, kdo tvrdí, že něco ví, je schopen a vědy tomu učit, čímž se chce říci, že může svou pravdu jasně dokázat někomu jinému. Nejisté jsou, jestliže jeho tvrzení odpovídají jen některé konkrétní děje, a v mnoha případech se ukáže, že jsou takové, jaké podle něj být musí. Znaky prozíravosti jsou všechny nejisté, neboť je nemožné, abychom zkušeností zaznamenali a na jejím základě si zapamatovali všechny okolnosti, které mohou změnit výsledek. V jakémkoli počínání, v němž člověk nemá k dispozici neomylné vědění, podle něhož by postupoval, je však znamením pošetilosti, kterou se obecně opovrhuje jako doktri-nářstvím, když se vzdá vlastního přirozeného úsudku a nechá se vést všeobecnými výroky, které jsou vyčteny z knih a ze kterých 37 První díl. O člověku VI. O vnitřních počátcích dobrovolných pohybů existuje mnoho výjimek. Dokonce i z těch lidí, kteří v poradních sborech státu tak rádi staví na odiv svou sečtělost v politice a historii, je jen málo těch, kteří tak činí i ve svých domácích záležitostech, kde jde o jejich vlastní zájem. Ve svých soukromých záležitostech mají totiž prozíravosti dostatek, na veřejnosti jim však jde spíše o věhlas vlastního důvtipu než o úspěch někoho jiného. VI. O vnitřních počátcích dobrovolných pohybů, obvykle nazývaných vášně. A o výrazech, jimiž jsou vyjadřovány Pohyb, vitální a animálni 1. U všech zvířat najd&t«e~dva druhy pohybů, které jsou jim vlastní. Jeden, nazývaný vitální, začíná při zplození a pokračuje bez přerušení po celý jejiclTžlvót Takovým je krevní oběh, tep, dýchám, trávení, vyživování, vyměšování.atd. Pro tyto pohyby není třeba obrazivosti. Druhým je pohyb animálni) jinak nazýva-nýpohyb dobrovolný, jako chodit, mluvit-hýbľďúerýmkóli z našich údů, a to tak, jak se nám to nejprve zjeví v našich myslích. Již v první a druhé kapitole bylo řečeno, že smyslové vnímání je pohybem v orgánech a vnitřních částech lidského těla, způsobeným činností věcí, které vidíme, slyšíme atd., a že fantasma není ničím jiným než pozůstatkem téhož pohybu, jenž zbývá po vjemu. A protože chození, mluvení a obdobné dobrovolné pohyby závisí vždy na předchozí myšlence kam, kudy, jak a co, je zřejmé, že představa je prvním vnitřním počátkem každého dobrovolného . pohyBúľTKEôE^^ je nepředstavitelný jakýkoli pohyb tam, kde je pohybovaná věc neviditelná, nebo tam, kde je prostor, v němž je pohybována, pro svou malost nevnímatelný, nebrání to tomu, aby takové pohyby existovaly. I pro sebemenší prostor totiž platí, že to, co je pohybováno větším prostorem, jehož částí je onen menší, se musí nejprve dostat přes něj. Tyto malé počátky pohybu uvnitř lidského těla, než se projeví choze- 38 ním, mluvením, tlučením a jinými viditelnými činy, se obvykle nazývají ÚSILÍ. úsilí 2. Toto úsilí, když směřuje k něčemu, co je způsobuje, se na- Žádost zývá ŽÁDOST nebo TOUHA,-přičemž touha je obecným jménem Touha a žádost se často onieziije na označení touhy po jídle, totiž na Hlad hlad a žíze-ňrŕpkéyž jde o úsilí směřující od něčeho, říká se mu žízeň obecně('AyERZE.,,Tato slova - žádost a averze - máme z latiny Averze a obě označují pohyby, jedno přistupování, druhé ustupování. Stejně i řecká slova ópurj a acpopu.fi. Sama příroda totiž často vnucuje lidem pravdy, o které později, když hledají něco mimo přírodu, klopýtnou. Scholastikové sice v pouhé žádosti jít nebo se pohnout žádný skutečný pohyb nenacházejí, jelikož však nějaký pohyb uznat musí, nazývají jej pohybem metaforickým, což je označení zcela absurdní. O slovech lze říci, že jsou metaforická, o tělesech a pohybech však nikoli. 3. O tom, po čem lidé touží, se říká, že to MILUJÍ; a že NE- Láska NÁVIDÍ to, k čemu mají averzi. Touha a láska jsou proto totéž, Nenávist až na to, že touhou naznačujeme nepřítomnost předmětu, láskou zpravidla jeho přítomnost. A podobně averzí naznačujeme nepřítomnost a nenávistí přítomnost předmětu. 4. Některé žádosti a averze jsou lidem vrozené, například žádost po jídle, žádost po vyměšování a po vyprazdňování; správněji by se také mohly nazývat averzemi k něčemu, co lidé cítí ve svých tělech. Najde se ještě pár dalších žádostí, ale není jich mnoho. Ty zbývající, což jsou žádosti po jednotlivých věcech, vycházejí ze zkušenosti a z vyzkoušení jejich účinků na sobě nebo na jiných. K věcem, které vůbec neznáme nebo v jejichž existenci nevěříme, totiž nemůžeme pociťovat žádnou jinou touhu než se jich dotknout a zkusit je. Averzi však nemáme jen k věcem, o nichž víme, že nám uškodily, ale i k těm, o nichž nevíme, zda nám uškodí. 5. ICdyž po věcech ani netoužíme, ani k nim nechováme ne- Lhostejnost návist, říká se, že jsou nám lhostejné.)LHOSTEJNOST totiž není ničím jiným než nehybností~nebo~vzdorováním srdce vůči činnosti určitých věcí v důsledku toho, že srdce je již uvedeno do jiného pohybu jinými mocnějšími předměty anebo nedostatkem zkušenosti daných věcí. 39