Na první přednášce se zaměříme na právo a pokusíme se jej definovat. Zdůrazníme, že ačkoliv by se z naší každodenní zkušenosti mohlo zdá, že právo je v každém státě jen jedno - to české, není tomu tak.

Na některé otázky je české právo krátké. Nemůže je upravovat. A nemyslím tím záležitosti v jiném státě, ty se řídí právem tohoto státu, to je samozřejmé. Abychom realitu lépe postihli, musíme začít rozlišovat. S prostým pojmem "právo" si už nevystačíme. 

Právo, které z naší každodenní zkušenosti známe, budeme označovat jako právo "státní", nebo také "vnitrostátní". Vedle něj totiž existuje právo ještě jedno, a tím je právo mezinárodní. A aby toho nebylo málo, v našem prostoru se můžeme setkat také s právem třetím, kterým je právo Evropské unie.

Každé toto právo je něčím specifické. Řada věcí, jejich základ, je společný. Ale liší se subjekty (tedy ti, komu je dané právo určeno), liší se prameny (tzn. to, kde je právo zachyceno), odlišné jsou také zásady aplikace práva (tj. to, jak s právem pracují, nebo mohou pracovat soudy a úřady), ale také jejich věcný záběr (tj. to, co upravují).

Základní charakteristika těchto vlastností i odlišností bude náplní první přednášky. Klíčovým pojmem bude pojem "nadstátnost".

A pokud jste netrpěliví, nebo pokud si budete chtít první přednášku zopakovat, podívejte se na následující videa.

Informace o federaci nejspíše budete hledat pomocí google. Obecné odkazy na pojmy "federace" či "federalismus" ve Wikipedii, které google nabídne jako první, Vám ale mnoho neřeknou. Návodnější bude  IUS Wiki, i ta je ale stručná. 

V rámci druhé hodiny jste s kolegou Mgr. Boháčkem probrali problematiku historie Evropské unie pohledem práva. Proč je to důležité? Důvody jsou dva - vymezila se tím základní úprava fungování Evropské unie a zároveň jste si mohli uvědomit, že evropská integrace je postupným, dosud neuzavřeným procesem, který je závislý na vůli a ochotě členských států EU spolupracovat a Evropskou unii rozvíjet. 

Připomenutí historie Evropské unie je důležité ještě z jednoho důvodu. Ten je významný pro tuto přednášku. Smlouvy, kterými byla Evropská unie založena, totiž vymezují rozsah jejích činností. Předurčují, co Evropská unie může, podle představ členských států zajišťovat.  Každá "novelizace" zakládacích smluv znamenala rozšíření tohoto záběru, jinými slovy - rozšiřovala její pravomoci.

Problematika pravomocí bude hlavním tématem této přednášky. Klíčové otázky, které si budeme klást, jsou:

Evropská unie se profiluje jako demokratická mezinárodní organizace, která respektuje právo. Právo je proto v Unii prosazováno autonomními orgány, které nedisponují výkonnou či legislativní pravomocí. V této oblasti, jako jediné, se tak plně projevuje oddělení mocí v duchu Montesquieovy teorie. Právo Evropské unie je ve stanovených případech prosazováno Soudním dvorem Evropské unie.

Úkolem Soudního dvora Evropské unie je zajišťovat dodržování práva při výkladu a provádění Smluv. Zdůrazňujeme, že Soudní dvůr Evropské unie není nadřízeným orgánem vůči soudům členských států a přezkum rozsudků vnitrostátních soudů je vyloučen. Není tedy možné odvolávat se k němu proti jejich rozhodnutím.

Soudní dvůr Evropské unie je souhrnné označení pro několik soudních orgánů. Zahrnuje Soudní dvůr, který je v literatuře často označovaný jako Evropský soudí dvůr, dále Tribunál (dřívější označení bylo Soud prvního stupně) a specializované soudy. Do současné doby byl takto zřízen (a roce 2016 zrušen) pouze jeden specializovaný soud, jímž byl Soud pro Veřejnou službu. Jakkoliv to není zcela přesné, zjednodušeně lze konstatovat, že vrcholem soudní soustavy Evropské unie je Soudní dvůr, zatímco Tribunál je soudem prvoinstančním.

Soudní soustava Evropské unie se uvedenými soudy nevyčerpává. Funkčně působí jako soudy Evropské unie také soudy členských států. Nejsou nicméně součástí soudní soustavy Evropské unie, pouze pomáhají prosazovat její právo. Soudní soustava Evropské unie tak nemá federální charakter, kdy by v členských státech působily vedle sebe soudy státní a zároveň soudy unijní, jako je tomu obvyklé ve federacích.

Soudní dvůr se skládá z jednoho soudce z každého členského státu. Smysl stanovení takového počtu je nejen politický, ale i praktický. Prostřednictvím uplatňování tohoto pravidla jsou totiž u Soudního dvora zastoupeny všechny právní systémy a všechny způsoby právního myšlení členských států. Soudnímu dvoru, nikoliv ale soudcům, je v činnosti nápomocno osm generálních advokátů.

Soudci a generální advokáti Evropského soudního dvora jsou vybíráni vzájemnou dohodou vlád členských států z těch osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti a které splňují všechny požadavky nezbytné k výkonu nejvyšších soudních funkcí v jejich zemích nebo jsou obecně uznávanými znalci práva. Jejich funkční období je šestileté, každé tři roky je obměněna jedna polovina z nich, což pozitivně přispívá k uchování vnitřní paměti této instituce a kontinuitě jejího rozhodování. Soudci a generální advokáti, jejichž funkční období skončilo, mohou být jmenováni do své funkce opakovaně. Nově do procesu jmenování soudců zasahuje konzultační orgán složený z bývalých soudců.

Soudní dvůr rozhoduje spory v senátech. Čím důležitější či politicky citlivější věc je řešena, tím početnější senát je určen k jejímu řešení. Standardně Soudní dvůr zřizuje senáty složené ze tří a pěti soudců, kteří volí ze svého středu předsedy senátů. Soudní dvůr může zasedat též ve velkém senátu, který je složen z třinácti soudců a předsedá mu předseda Soudního dvora. Členy velkého senátu jsou rovněž předsedové senátů složených z pěti soudců a jiní soudci určení za podmínek stanovených jednacím řádem. Soudní dvůr zasedá ve velkém senátu tehdy, požádá-li o to členský stát nebo orgán Unie, který je účastníkem řízení což je pravidlem tehdy, je-li řešena nová, z pohledu daného státu mimořádně důležitá věc. Ve výjimečných případech stanovených zakládacími smlouvami může Soudní dvůr zasedat v plénu. Rozhodování se tedy účastní všichni soudci. Tento způsob je vyhrazen např. pro rozhodování o odvolání člena Komise z jeho úřadu.

Úlohou generálních advokátů je předkládat veřejně, zcela nestranně a nezávisle odůvodněná stanoviska ve věcech, které podle statutu Soudního dvora vyžadují jeho účast. Odůvodněné stanovisko obsahuje zpravidla velmi detailní analýzu řešeného sporu a návrh možného rozhodnutí. Není pro strany sporu ani pro soudce právně závazné. Je předkládáno v té fázi řízení, kdy se k němu již strany nemohou vyjadřovat a slouží k tomu, aby věc řešená Soudním dvorem byla nahlédnuta dvakrát. Jednou v odůvodněném stanovisku generálního advokáta a podruhé v samotném rozhodnutí Soudního dvora. Soudci jsou totiž s odůvodněným stanoviskem rovněž obeznámeni. Mají tak možnost zjistit, jaký právní názor na řešenou věc má jiný odborník na evropské právo, jehož znalosti jsou ekvivalentní jejich. Kvalifikační požadavky kladené na soudce Soudního dvora a na generální advokáty jsou totiž stejné. Z uvedeného vyplývá, že generální advokáti nejsou ekvivalentem vnitrostátních advokátů a to proto, že nezastupují žádnou ze stran řízení. S obdobným institutem se v našem vnitrostátním právu nesetkáváme. Důvod, proč generální advokáti u Soudního dvora působí, je nutné hledat v historii této instituce. Až do roku 1989 totiž byla jedinou soudní instancí Společenství. Její rozhodnutí byla konečná a v zásadě až na výjimky nepřezkoumatelná. Generální advokát a jeho stanovisko do jisté míry suploval chybějící druhou instanci a nemalou měrou tak přispíval ke zkvalitnění rozhodovací činnosti Soudního dvora. Skutečností je, že odborná literatura se stanovisky generálních advokátů pracuje, neboť jsou často komplexnější a propracovanější, než samotné rozsudky v dané věci.

Podle současných pravidel se má Tribunál ze dvou soudců za každý členský stát. Smlouvy nicméně umožňují i odlišnou úpravu, té však zatím nebylo využito. Soudci Tribunálu jsou vybíráni z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti a jsou způsobilé k výkonu vysokých soudních funkcí. Nároky kladené na ně jsou tedy formálně vzato nižší, než jsou nároky kladené na soudce Soudního dvora. Mechanismus jmenování soudců je totožný. Generální advokáti u Tribunálu nepůsobí.

Tribunál může zasedá buď v tří či pěti členných senátech, ve velkém senátu složeném ze 13 soudců nebo v plénu. Na rozdíl od Soudního dvora mohou být věci rozhodovány též samosoudcem.

Soud pro veřejnou službu byl relativně samostatnou komorou zřízenou při Soudu prvního stupně. Byl složen ze sedmi soudců jmenovaných Radou. Generální advokáti při Soudu pro veřejnou službu nepůsobili. Rozhodoval spory buď v senátech, nebo samosoudci. Dnes již neexistuje.

Soudní dvůr Evropské unie disponuje soudní pravomocí. Řeší vybrané spory, které se týkají unijního práva. Plní přitom úkoly civilního, správního a ústavního soudnictví. Zajišťuje prosazování a dodržování práva Evropské unie ze strany orgánů Unie, členských států a jednotlivců. Jednotlivé typy soudních řízení, které mohou být před Soudním dvorem Evropské unie popsány, budou řešeny v samostatné kapitole.

Významnou pravomocí Soudního dvora Evropské unie je zajišťovat jednotný a správný výklad unijního práva, který je následně závazný pro soudy všech členských států. Jsou tím omezeny v možnosti interpretace unijního práva, kdy před vlastní úvahou musí dát přednost výkladu poskytnutému Soudním dvorem v jeho interpretačních rozsudcích.

II. Řízení před Soudním dvorem Evropské unie a některé mechanismy prosazování unijního práva

Situace, kdy je právo soustavně a dobrovolně dodržováno je ideálním stavem každé společnosti. Realita je však zpravidla odlišná. Právo proto musí být mocensky prosazováno, přičemž mechanismus jeho vynucování a instituty se liší v případě práva vnitrostátního, mezinárodního veřejného a unijního.

Dodržování vnitrostátního práva za ze strany jednotlivců si státy zajišťují samy. Za tím účelem disponují mocenským aparátem a ozbrojenými složkami. Případné porušení vnitrostátního práva může být sankcionováno a k nápravě může být použita i síla.

Výrazně komplikovanější je prosazování mezinárodního práva veřejného vůči státům. Nad státy totiž neexistuje žádná globální síla, která by je mohla donutit k dodržování mezinárodního práva veřejného a sankcionovat jeho porušení. Ani mezinárodní organizace takové postavení nemají a mocenskými prostředky zpravidla nedisponují. Prosazování mezinárodního práva veřejného proto není v praxi příliš efektivní. K řešení sporů a konfliktů jsou využívány především politické prostředky (jednání, diplomatický nátlak, omezení diplomatických styků) nebo ekonomické (embarga), výjimečně vojenská síla.

Evropská uniese ve věci prosazování práva od jiných mezinárodních organizací odlišuje. Donucovací mechanismus je nezbytný k tomu, aby integrační úsilí bylo úspěšné. Spoléhat se na dobrovolné podřízení se unijnímu právu by bylo krátkozraké. Státy mohou mít řadu důvodů, proč porušovat unijního právo. I s ohledem na možnost většinového přijímání rozhodnutí Unie je totiž pravděpodobný vznik situací, kdy je stát zavázán učinit něco, co je v rozporu s jeho zájmy.

Porušení unijního práva členským státem může být předmětem několika různých řízení v závislosti na tom, v jaké oblasti k porušení došlo. Nejdůležitější jsou tato řízení:

1.      řízení po porušení povinnosti podle čl. 226 a násl. Smlouvy o založení ES;

2.      řízení v případě rozpočtové nekázně;

3.      řízení v případě závažného porušování základních lidských práv a svobod;

Mechanismus prosazování unijního práva se liší od mechanismů, které jsou obvykle uplatňovány k vynucování mezinárodního práva veřejného. Hlavní odlišnost spočívá v tom, že o porušení unijního práva ze strany členského státu nerozhodují státy jiné, ale přímo Unie, resp. jeho nezávislé soudní orgány. Odlišnost můžeme spatřovat i ve vztahu k právu vnitrostátnímu. Na rozdíl od členských států Unie nedisponuje mocenským aparátem. Výkon rozhodnutí Unie proto musí být zajišťován členskými státy a celý systém je založen na tom, že státy akceptují sankce ukládané Unií.

Porušení unijního práva jednotlivci je zpravidla řešeno soudy členských států. Pouze v některých zvláštních případech (např. ochrana hospodářské soutěže) může být založena pravomoc Komise s tím, že soudní přezkum jejích rozhodnutí určeným jednotlivcům je zajišťován soudy Unie.

Unijní právo v současné době představuje rozsáhlý systém práva, který upravuje řadu nejrůznějších právních vztahů mezi jednotlivci z členských i nečlenských států, dopadá ale i na členské státy a Unii samotnou. V souvislosti s prosazováním unijního práva mohou vznikat následující okruhy problémů:

1.      spory o dělbu pravomocí mezi Unií a členské státy;

2.      spory týkající se unijního práva mezi Unií a členskými státy;

3.      spory týkající se unijního práva mezi Unií a jednotlivci;

4.      potřeba jednotné interpretace a aplikace unijního práva;

5.      přezkum platnosti sekundárního práva;

6.      spory týkající se unijního práva členským státem a jednotlivcem;

7.      spory týkající se unijního práva mezi jednotlivci;

Otázkami, které jsou ve shora uvedeném přehledu uvedeny pod body 1 až 5 se zabývá Soudní dvůr Evropské unie. Řešení sporů uvedených v bodech 6 a 7 zajišťují soudy členských států, pravomoc Soudního dvora k jejich rozhodování není založena. I vnitrostátní soudy jsou tak ve funkčním smyslu soudy Společenství. Obě soustavy, tedy vnitrostátní i unijní, jsou ale institucionálně zcela odděleny, tvoří samostatné soustavy soudů. Prakticky se tato skutečnost projevuje tím, že rozhodnutí vnitrostátních nejsou přezkoumatelné u soudů unijních a naopak.

Jediná situace, kdy se řešení jednoho a téhož sporu mohou účastnit jak soudy vnitrostátní, tak i Evropský soudní dvůr je řízení o předběžné otázce. Postup je potom takový, že vnitrostátní soud, který případ rozhoduje, v okamžiku pochybností o interpretaci unijního práva vnitrostátní řízení přeruší, formuluje předběžnou otázku týkající se interpretace unijního práva, tu Evropský soudní dvůr vyloží, a následně na základě tohoto rozhodnutí Evropského soudního dvora a po zvážení skutkových okolností národní soud rozhodne ve věci samé. Podrobněji bude řízení o předběžné otázce popsáno v další části této učebnice.

Obecně platí, že Evropský soudní dvůr rozhoduje ty nejzávažnější a politicky nejdůležitější věci. Rozhoduje zpravidla tam, kde jsou žalovány členské státy pro porušení unijního práva, zajišťuje jednotnou interpretaci unijního práva, přezkum sekundárního práva a rozhoduje o opravných prostředcích proti rozhodnutím Tribunálu.

Tribunál rozhoduje zejména o žalobách podaných jednotlivci proti aktům orgánů Unie, o žalobách podaných členskými státy proti Komisi a o žalobách týkajících se ochranné známky Unie. Jeho rozhodnutí mohou být po právní stránce napadnuta odvoláním u Evropského soudního dvora.

Soud pro veřejnou službu řeší jako specializovaná komora pracovněprávní spory mezi zaměstnanci Unie a Unií, jeho rozhodnutí mohou být přezkoumána Tribunálem.

Toto řízení představuje obecný způsob prosazování unijního práva vůči členským státům, který se používá vždy, pokud zakládací smlouvy neupravují výslovně způsob odlišný. O porušení unijního práva rozhoduje Evropský soudní dvůr, jako orgán nezávislé soudní moci. Řízení pro porušení povinnosti se zahajuje vždy na návrh, který může být podán buď Komisí (což je pravidlem) nebo jiným členským státem (to se děje jen velmi výjimečně). K tomu, aby tahle procedura mohla vůbec proběhnout, je nezbytné, aby členský stát porušoval právo závažným způsobem nebo dlouhodobě a opakovaně.

Předtím, než je podán návrh k Evropskému soudnímu dvoru, je ale nutné, aby proběhlo řízení před Komisí. V tomto řízení Komise zpravidla nejdříve neformálně komunikuje s členským státem za účelem objasnění situace. Může se totiž stát, že informace, které Komise má o domnělém porušení nejsou přesné či důvodné.

Po úvodní neformální a také nepovinné fázi může Komise přistoupit k fázi druhé. Ta začíná zasláním dopisu členskému státu, ve kterém Komise daný stát vyzývá k tomu, aby v určené lhůtě předložil své vyjádření. Pokud se situace tímto způsobem nevyřeší a Komise je i nadále přesvědčena, že členský stát porušuje unijní právo, může vydat tzv. odůvodněné stanovisko. V něm Komise identifikuje předmět sporu a zároveň vyzve členský stát k přijetí opatření nezbytných k tomu, aby vyhověl tomuto stanovisku ve lhůtě dvou měsíců od jeho obdržení.

Teprve poté, kdy stát ve stanovené lhůtě stanovisku nevyhoví, může Komise přistoupit k podání žaloby k Evropskému soudnímu dvoru. V řízení před ním mají Komise a žalovaný členský stát postavení sporných stran. Věc je na základě předložených důkazů a tvrzení stran Evropským soudním dvorem posouzena a rozhodnuta. Rozsudek Evropského soudního dvora má deklaratorní povahu, pouze se v něm konstatuje, zda členský stát porušil unijní právo a v případě, že ano, čím.

Česká republika byla vůbec poprvé tímto způsobem odsouzena v řízeních ve věcech 203/06 a 204/06 dne 18. ledna 2007 proto, že nezajistila řádně a včas implementaci směrnic o volném pohybu lékařů a stomatologů.

Má-li Komise, která dozírá nad plněním rozsudků Evropského soudního dvora, za to, že dotyčný členský stát potřebná opatření nepřijal, dá státu opět prostor pro vyjádření se k dané věci. Není-li spokojena, vydá opět odůvodněné stanovisko, v němž upřesní body, v nichž dotyčný členský stát nevyhověl rozsudku Evropského soudního dvora. Pokud stát ani poté ve stanovené lhůtě nevyhoví, může se Komise obrátit k Evropskému soudnímu dvoru, tentokrát již s návrhem na uložení pokuty členskému státu.

V tomto druhém řízení již Evropský soudní dvůr může členskému státu uložit povinnost zaplatit pokutu. Ta má vždy finanční podobu, a to buď penále, nebo jednorázové sankce, případně kombinace penále a jednorázové sankce. Účelem jednorázové sankce je stát potrestat a při stanovování její výše se zohledňuje zejména závažnost porušení, délka trvání a ekonomická síla daného státu. Účelem penále je přimět stát, aby porušení unijního práva odstranil v co možná nejkratší době.

Členské státy mají povinnost vyvarovat se nadměrných schodků veřejných financí. Pokud tuto povinnost poruší, mohou být ze strany Evropské unie sankcionovány. Především z politických důvodů je nedodržování rozpočtové disciplíny řešeno formou specifického řízení odlišného od obecného řízení pro porušení povinnosti.

Rozpočtovou situaci a výši veřejného dluhu v členských státech monitoruje Komise. Pokud Komise dojde k závěru, že stát porušuje pravidla fiskální disciplíny, může se obrátit se stanoviskem na Radu, která v těchto věcech rozhoduje namísto Evropského soudního dvora. Rada může použít řadu prostředků, které mohou donutit členské státy k nápravě situace. Členský stát, který má nadměrné schodky veřejných financí, může být v krajním případě potrestán i pokutou.

Rovněž Česká republika má povinnost vyvarovat se nadměrných schodků. Mechanismus vynucování fiskální disciplíny však byl vůči novým členským státům, které přistoupily k Evropské unii 1. května 2005 zmírněn, a finanční sankce vůči nim nemohou být v případě nadměrných schodků uplatňovány.

Dlužno dodat, že tato procedura není tak efektivní jako obecné řízení pro porušení povinnosti podle čl. 258 SFEU. Na rozdíl od ní totiž ve věcech rozpočtové nekázně nerozhoduje nezávislý soudní orgán, ale Rada (tedy samotné členské státy) jako orgán ryze politický, který navíc slouží k prosazování zájmů členských států.

Pokud by některý z členských států závažným způsobem porušoval základní lidská práva a svobody, může jedna třetina členských států nebo Komise podat návrh na to, aby Rada složená z hlav států nebo předsedů vlád po obdržení souhlasu Evropského parlamentu jednomyslně rozhodla, že k takovému závažnému a trvajícímu porušení dochází. Následně může Rada kvalifikovanou většinou rozhodnout, že určitá práva, včetně hlasovacích zástupců daného státu v Radě, budou pozastavena. Povinnosti dotyčného členského státu vyplývající z jeho členství v Evropské unii jsou pro něj v každém případě i nadále závazné. Tato procedura dosud nikdy nebyla využita.

Evropský soudní dvůr může rozhodovat v řadě dalších specifických řízení. S ohledem na limitovaný prostor této učebnice zmíníme jen některé z nich. V samostatné kapitole bude probráno řízení o předběžné otázce.

Toto řízení je upraveno v čl. 263 Smlouvy o fungování EU a jeho smyslem je zajistit přezkum legality aktů sekundárního práva. Tuto žalobu mohou podat členské státy, některé orgány EU (Evropský parlament, Rada nebo Komise). Rovněž fyzické a právnické osoby mohou iniciovat toto řízení, a to proti opatřením, která jsou jim určena nebo která se jich bezprostředně dotýkají. Žaloba může být podána tehdy, pokud orgány Unie neměly pravomoc přijmout takový akt, nebo když porušily podstatné formální náležitosti legislativního procesu, zneužily svou pravomoc, případně také tehdy, porušuje-li přijatý předpis primární právo.

Žaloba na neplatnost může být využita jako prostředek správního soudnictví např. k přezkumu rozhodnutí Komise ve věcech ochrany hospodářské soutěže, ale také jako prostředek ústavního soudnictví při přezkumu souladu sekundárního práva s právem primárním.

Tato žaloba může být podána členskými státy, některými orgány Unie a v určitých případech i jednotlivci a jejím smyslem je přinutit orgán Společenství jednat tehdy, když jednat mohl a měl a přesto tak neučinil a nezbytné opatření nevydal. Evropský soudní dvůr sice nemůže přímo donutit dotčenou instituci k akci, ale jeho rozsudek v tomto řízení může být podkladem pro případnou náhradu škody.

Evropská unie se od jiných mezinárodních organizací zásadním způsobem odlišuje tím, že je oprávněna vytvářet vlastní legislativu, a to specifickým, na členských státech relativně nezávislým, způsobem. Ke splnění svých úkolů a za podmínek stanovených zakládacích (tj. Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o fungování Evropské unie) mohou orgány Společenství vydávat:

1. nařízení;
2. směrnice;
3. rozhodnutí;
4. doporučení; a
5. stanoviska.

Z uvedených aktů společenství pouze nařízení, směrnice a některá rozhodnutí mají povahu pramene práva. Doporučení a stanoviska nejsou právně závazná a proto je za pramen práva nepovažujeme.

Shora vyjmenované akty Unie jsou stručně charakterizovány v čl. 288 Smlouvy o fungování EU. Jiná ustanovení Smlouvy pak stanoví, které orgány, jakou legislativní procedurou a za jakým účelem mohou tyto akty vydávat. Jako příklad lze uvést např.:

• čl. 53 odst. 1 Smlouvy o fungování EU stanoví: Za účelem usnadnění přístupu osob k samostatným výdělečným činnostem a jejich výkonu přijmou Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem směrnice upravující vzájemné uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o kvalifikaci, jakož i koordinaci právních a správních předpisů členských států týkajících se přístupu k samostatným výdělečným činnostem a jejich výkonu.
• Čl. 108 odst. 2 Smlouvy o fungování EU stanoví: Zjistí-li Komise poté, co vyzvala zúčastněné strany k podání připomínek, že podpora poskytovaná některým státem nebo ze státních prostředků není slučitelná s vnitřním trhem podle článku 107 nebo že je zneužívána, rozhodne, že dotyčný stát ve lhůtě stanovené Komisí takovou podporu zruší nebo upraví.

Z čl. 288 Smlouvy o fungování EU vyplývá, že nařízení má obecnou působnost. Je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech. Nařízení je obdobou vnitrostátních zákonů. Z hlediska jeho povahy a účinků se od běžných zákonů nijak neodlišuje. Je rovněž všeobecně závazným právním aktem, který dopadá na blíže neurčený okruh subjektů a upravuje situace, které nastanou v budoucnosti. Pro jednotlivce nemá za normálních okolností význam mezi vnitrostátními předpisy a unijními nařízeními rozlišovat. Jednotlivec totiž může být adresátem obou jak zákonů, tak nařízení, je povinen se řídit tím, co stanoví a může uplatňovat práva, která mu přiznávají.

 Nařízení vykazuje následující charakteristiky:

·         unijní charakter

·         přímá použitelnost

Nařízení se používá tam, kde je vhodné určitou otázku regulovat jednotně pro celou Evropskou unii. Tato jednotná unijní právní úprava následně nahrazuje případnou dosavadní vnitrostátní právní úpravu a používá se namísto ní. Nařízení je proto označováno jako nástroj viditelné unifikace práva.

Nařízení mohou být přijímány Radou, Radou společně s Evropským parlamentem, Komisí a Evropskou centrální bankou.

Příklad nařízení (zkráceno)

Směrnice je ve Smlouvě o fungování EU definovaná právní akt, který je závazný pro členské státy, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Charakteristika směrnic nejlépe vynikne, když si je srovnáme s nařízeními.

S nařízeními mají směrnice společné to, že jsou rovněž všeobecně závaznými normativními právními akty. Liší se naopak tím, že adresátem nařízení mohou být jak členské státy, tak i jednotlivci. Adresáty směrnic jsou naproti tomu výhradně členské státy. Další důležitá odlišnost pak spočívá ve skutečnosti, že nařízení zpravidla obsahují konkrétní a použitelnou právní úpravu. Jednotlivci se jimi mohou, resp. musí řídit. Soudy a správní orgány jsou povinny je aplikovat. Směrnice, jsou konstruovány odlišně. Můžeme si je představit spíše jako závazný „pokyn“ určený státu, v němž je vyzýván ke změně vnitrostátního práva, a v němž se zároveň uvádí standard, který má být dosažen. Státu je přitom ponechána tzv. implementační lhůta pro to, aby potřebné změny provedl. Pokud by se tak nestalo a potřebný standard by ve vnitrostátním právu nebyl dosažen, mohl by být tento stát žalován Komisí k Evropskému soudnímu dvoru.

Důvod proč unijní právo obsahuje nástroj, jako je směrnice musíme hledat v rozdílnostech mezi členskými státy. Může se jednat o odlišnosti právní, historické, kulturní aj. Ty jsou mezi jednotlivými státy natolik zásadní, že vyžadují specifický přístup, mají-li být překonávány. Integrace je z tohoto pohledu zajišťována dvojím způsobem:

1.      unifikací práva, tj. „tvrdým způsobem“ prostřednictvím nařízení, kdy je určitá otázka upravena výlučně komunitárním právem, které nahradí případnou vnitrostátní legislativu. V každodenní praxi je pak používáno komunitární právo;

2.       sbližováním práva, tj. „měkkým“ způsobem prostřednictvím směrnic. Ty stanoví právní rámec a cíl, který má být dosažen. Účel směrnice je naplněn její následnou implementací do vnitrostátního práva. V praxi je pak používáno vnitrostátní právo, jež bylo pozměněno k obrazu směrnice.

Obdobu směrnic v českém vnitrostátním právu nenalezneme. V členských státech obecně není rámcová legislativa zpravidla potřebná. Česká republika je unitárním státem s jednotným právem.

Z uvedených charakteristik směrnic vyplývají následující důležité skutečnosti:

1. adresátem směrnic jsou pouze státy – jednotlivec tedy nemůže směrnici porušit. Porušena může být pouze členským státem, a to tehdy, pokud není do vnitrostátního práva implementována;
2.  implementací směrnice rozumíme její zapracování do vnitrostátního práva. Není potřebná tehdy, pokud vnitrostátní právo již před přijetím směrnice vyhovuje jejímu standardu;
3. k tomu aby směrnice mohla ovlivňovat právní postavení jednotlivců, je nezbytná činnost na straně státu. Dokud stát směrnici nezapracuje, je uplatňováno dosavadní vnitrostátní právo. Standard je potom v různých státech různý, což není žádoucí;
4. i po implementaci směrnic ve vnitrostátních právních řádech nejsou jednotlivé národní právní úpravy přesně stejné. Dochází pouze k jejich sblížení dosažením stanoveného standardu;
5. právní úprava otázek řešených směrnicemi je tedy dvojkolejná. Jednak je obsažena v komunitárním právu a jednak v právu vnitrostátním. Vůči jednotlivcům je obecně používáno jen právo vnitrostátní;
6. státy mohou bránit v dosahování cílů Společenství vyjádřených ve směrnicích tím, že směrnice neimplementují do vnitrostátního práva. To představuje problém, který musel být řešen. Popis řešení naleznete v kapitole.

V níže uvedené tabulce naleznete příklad směrnice. Povšimněte si prosím specifického jazyku, který tato směrnice používá, zejména se zaměřte na podtržený text. Tyto formulace jsou pro směrnice charakteristické a plně odráží jejích povahu a skutečnost, že nemají být aplikovány přímo jako nařízení.

Příklad směrnice (zkráceno, podtržení doplněno autorem tohoto textu)

V další tabulce uvidíte příklad implementace směrnice do českého práva.

Příklad implementace směrnice do českého práva

Rozhodnutí jsou individuální právní akty zpravidla určené konkrétní osobě/osobám nebo státu/státům. Ti jsou v rozhodnutí jmenovitě uvedeni a rozhodnutí je závazné jen pro ně. Rozhodnutí tedy postrádají na rozdíl od nařízení všeobecnou právní závaznost a nelze je tak považovat za skutečný pramen práva. Představují akt jeho aplikace.

Od směrnic se rozhodnutí liší tím, že jsou přímo použitelným konkrétním řešením určité situace. Směrnice naopak zakotvují jen standard, jehož má být dosaženo.

Nejsou právně závazné, a proto je nepovažujeme za pramen práva. Mají nicméně velkou politickou váhu a v praxi bývají zohledňována. Doporučení lze chápat jako svého druhu návody k určitému žádoucímu či preferovanému chování. Adresátem doporučení mohou být jak členské státy, tak i jednotlivci.

Také stanoviska nejsou právně závazné. Důležitá jsou proto, že přispívají k právní jistotě členských států i jednotlivců tím, že právně nezávazně vymezují názory a postoje orgánů Evropské unie, které je vydaly, k určité věci.

Společenství může vydávat i jiné akty, než které dosud byly uvedeny. Zmíníme si alespoň specifické dokumenty přijímané Komisí, tzv.:

1.      zelené knihy a

2.      bílé knihy

V obou případech se nejedná o právně závazné dokumenty. Tedy, ani zelené, ani bílé knihy nemůžeme považovat za pramen práva. Přesto jsou velmi významné a zásadní měrou mohou ovlivňovat budoucí legislativu. Zelené knihy slouží především k tomu, aby Komise nastartovala proces úvah a konzultací k určité problematice, která se jeví být pro Unii důležitá a kde by bylo vhodné přijmout určitá legislativní opatření. Bílé knihy mohou na zelené knihy navazovat. Obsahují zpravidla konkrétní návrh možných řešení dané problematiky na úrovni Společenství.

Důležitou bílou knihou byla Delorsova Bílá kniha o vnitřním trhu z roku 1985, která obsahovala seznam téměř tří stovek nejrůznějších legislativních opatření, a která byla základem pro pozdější přijetí Jednotného evropského aktu, jenž uvedená opatření implementoval. Příkladem zelené knihy může být Zelená kniha o přezkumu spotřebitelského práva v níž Komise vyzývá všechny zúčastněné osoby, aby vyjádřily svá stanoviska k problémům zjištěným v souvislosti s přezkumem komunitárního práva na ochranu spotřebitele a navrhly možná zlepšení stávající roztříštěné právní úpravy.

Zelené a bílé knihy jsou stejně jako právo Evropské unie veřejně přístupné na webových stránkách Evropské unie.

Akty druhého pilíře, a platí to i o aktech pilíře třetího, nebyly součástí dřívějšího komunitárního práva a nevytvářely ani samostatný a právním řádům členských států aplikačně nadřazený systém práva. Zavazovaly pouze členské státy, ne však jednotlivce. Přijímala je buď Rada Evropské unie na návrh Komise, nebo některého z členských států, v některých případech též Evropská Rada. Lisabonská smlouva, ale zrušila pilířovou strukturu Evropské unie a tím zanikly i tyto specifické prameny evropského práva. Již přijaté právní předpisy zejména z oblasti trestního práva ale zůstaly dočasně zachovány.

Úřední věstník evropské unie

Moderní demokratický a právní stát je povinen zajistit, aby se adresáti právních norem měli možnost s těmito normami náležitým způsobem seznámit. Právo je proto vyhlašováno ve všech 23 úředních jazycích v oficiálních sbírkách a zpravidla nabývá účinnosti až uplynutím určité doby od vyhlášení. V České republice je takovou sbírkou např. Sbírka zákonů České republiky. Rovněž Evropská unie si uvědomuje důležitost náležité publikace právních předpisů, a proto jsou veškeré právní akty Evropské unie vyhlašovány v Úředním věstníku Evropské unie.

V případě nařízení, směrnic a rozhodnutí je nezbytné, aby je před vyhlášením v Úředním věstníku Evropské unie podepsal předseda Evropského parlamentu a předseda Rady. V platnost vstupují dnem, který je v nich stanoven, jinak dvacátým dnem po vyhlášení.

Úřední věstník Evropské unie je závazným zdrojem práva Evropské unie a vychází každý pracovní den ve všech úředních jazycích Evropské unie, tedy i v češtině. Dostupný je v tištěné verzi případně elektronicky na hmotných nosičích dat. Nahlížet do něj je možné i dálkově přes Internet prostřednictvím databáze EUR-Lex.

Prosazování komunitárního práva vůči členským státům je zajišťováno prostřednictvím řízení pro porušení povinnosti podle čl. 258 Smlouvy o fungovaní EU. Evropský soudní dvůr však vedle toho ve své judikatuře vyvinul ještě jeden systém prosazování unijního práva, a to prostřednictvím vnitrostátních soudů a principu přímého účinku, nepřímého účinku a odpovědnosti státu za škody typu Francovich. V řadě případů může být tento způsob prosazování unijního práva mnohem efektivnější, než zdlouhavé a mnoho let trvající řízení před Evropským soudním dvorem. S uvedenými principy dále úzce souvisí princip přednostní aplikace unijního práva, který je, stejně jako předchozí, také důsledkem jeho nadstátní povahy.

Výlučnost moci a svrchovaná suverenita států mimo jiné způsobuje, že na jejich území platí pouze jejich vnitrostátní právo. Aplikace práva jiného státu je zde principiálně vyloučena. Státy nicméně připouští, aby za určitých okolností na jejich teritoriu působily ve vztahu k jednotlivcům i normy, které nemají původ ve vnitrostátním právu daného státu. Jako příklad může posloužit např. Česká republika, jejíž Ústava ve svém ustanovení čl. 10 připouští vnitrostátní aplikaci mezinárodních smluv. Dle české Ústavy vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu a stanoví-li taková mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se přednostně mezinárodní smlouva před tímto zákonem. Pokud by obdobné ustanovení v Ústavě chybělo, mohlo by to znamenat, že mezinárodní smlouvy bez ohledu na svůj obsah zavazují pouze Českou republiku a jednotlivci, by se byli povinni řídit vždy českým právem i tehdy, pokud by mezinárodní smlouva uzavřená Českou republikou stanovila něco jiného.

Unijní právo rovněž působí na území členských států. Přidává se k právu vnitrostátnímu a působí vedle něho a společně s ním. Výslovně je to stanoveno v případě nařízení, o nichž Smlouva o fungování EU stanoví, že jsou přímo použitelné ve všech členských státech. Zjednodušeně řečeno, mají přímý účinek a mohou ovlivňovat právní postavení jednotlivců stejně, jako vnitrostátní zákony. Výčet pramenů unijního práva je však širší a nezahrnuje jen nařízení. Smlouva o fungování EU však v jejich případě o možném přímém účinku nic nestanoví. Podrobněji si jejich možný přímý účinek rozebereme v následujících kapitolách.

Normy unijního práva mohou vyvolávat účinek ve vztahu k jednotlivcům různým způsobem. Je přitom nutné rozlišovat působení unijního práva mezi subjekty na rovné úrovni – tedy mezi jednotlivci, takové vztahy označujeme jako horizontální vztahy. Vztahy mezi jednotlivcem, jako subjektem podřízeným moci státu, a státem označujeme jako vertikální vztahy, kdy vertikální rovina těchto vztahů symbolicky postihuje skutečnost, že stát je jednotlivci nadřazen a může jednostranně ovlivňovat jeho právní postavení. V zásadě přichází v úvahu následující situace:

1. norma unijního práva působí mezi jednotlivcem a státem, kdy stát prosazuje normu po jednotlivci, ta mu stanoví povinnost a stát vynucuje její splnění, pak hovoříme o vertikálním sestupném přímém účinku;
2. norma unijního práva působí mezi jednotlivcem a státem, kdy norma zakládá jednotlivci určitou možnost chování (právo) a jednotlivec se tohoto práva dovolává na státu, pak hovoříme o vertikálním vzestupném přímém účinku;
3. norma unijního práva působí mezi jednotlivci, kdy na straně jednoho zakládá určité právo a na straně druhé tomuto právu odpovídající povinnost, v tomto případě hovoříme o horizontálním přímém účinku.

 I.2. Přímý účinek primárního práva

V předchozí kapitole jsme konstatovali, že Smlouva o fungování EU předpokládá přímý účinek pouze v případě nařízení. O případném svém působení ve vztahu k jednotlivcům však mlčí. Tato skutečnost se ukázala být problém již záhy po vzniku Evropského hospodářského společenství. Je tomu tak proto, že Smlouva o fungování EU zásadním způsobem odlišuje od jiných mezinárodních smluv, které zpravidla upravují především vztahy mezi státy navzájem, zatímco Smlouva o fungování EU na mnoha místech upravuje práva či povinnosti jednotlivců či je alespoň činí beneficienty svých norem.

První důležitý případ, kde otázka možného působení Římské smlouvy (tj. dnešní Smlouvy o fungování EU – původní terminologie je použita vzhledem k historickému kontextu) byla řešena, je případ Van Gend en Loos. Nizozemská speditérská společnost Van Gend en Loos (dále jen „VGL“) se dostala do soudního sporu s nizozemskou vládou kvůli zvýšenému clu za dovoz formaldehydu z Německa. Smlouva zvyšování cel a zavádění nových členským státům po dobu přechodného období zakazovala. Nizozemsko tento zákaz nerespektovalo a formaldehyd přeřadilo z jedné kategorie zboží do druhé, cly více zatížené. Nové clo sice nebylo zavedeno, fakticky však bylo zvýšeno. Ve sporu se před nizozemským soudem VGL dovolávala Římské smlouvy a trvala na možnosti dovážet zboží stále za nižší cla.

Již jsme na jiném místě této učebnice uváděli, že standardně je otázka působení mezinárodních smluv vůči jednotlivci řešena ústavním právem státu, v ČR článkem 10 Ústavy. Toto řešení ale v sobě skrývá riziko, že by Římská smlouva vyvolávala v různých členských státech různý účinek vzhledem k rozdílné právní úpravě této problematiky. Evropský soudní dvůr, který o dané věci rozhodoval v řízení o předběžné otázce, proto zvolil jiné řešení. V zájmu jednotného působení komunitárního práva formuloval zásadu přímého účinku Římské smlouvy. Konstatoval, že Společenství vytváří zcela nový právní řád, v jehož prospěch členské státy, byť jen v přesně vymezených oblastech, omezily svá suverénní práva. Subjekty tohoto nového právního řádu nejsou jen členské státy, ale i jejich příslušníci, tedy fyzické a právnické osoby. Ustanovení Římské smlouvy, jako jednoho z pramenů unijního práva, proto mohou mít přímý účinek a zakládat těmto jednotlivcům individuální práva, kterým vnitrostátní soudy musí poskytovat ochranu.

V čem spočívá výhoda Evropským soudním dvorem přijatého řešení? Přímý účinek umožňuje jednotlivcům, kteří jsou bdělí a chrání si svá práva efektivně vyloučit důsledky porušení unijního práva ze strany členského státu a spolehnout se přímo na komunitární právo. Navíc, přímý účinek umožňuje unijnímu právu působit jednotně ve všech členských státech.

Ne každé ustanovení zakládacích smluv (tj. Smlouvy o EU a Smlouvy o fungování EU) je způsobilé mít přímý účinek. Aby určitá norma mohla mít přímý účinek, musí dle Evropského soudního dvora splňovat určité podmínky. Tyto podmínky byly rovněž vymezeny v rozhodnutí Van Gend en Loos. Taková norma musí být dostatečně konkrétní, jasná a bezpodmínečná. K provedení takové normy nesmí být nutné ani přípustné přijetí dalšího ustanovení a zároveň nesmí ponechávat žádnou volnost odlišné právní úpravy vnitrostátním právem.

Ne každé ustanovení zakládacích smluv splňuje shora uvedené podmínky. Řada ustanovení je příliš obecná na to, aby takto mohla vůči jednotlivci působit. U těch, které shora vymezené podmínky splňují, zase musíme odlišovat, ve které rovině mohou mít přímý účinek.

1.      Příklad ustanovení Smlouvy o fungování EU pouze s vertikálně vzestupným přímým účinkem:

Článek 30 Zákaz cel: Dovozní nebo vývozní cla a poplatky s rovnocenným účinkem jsou mezi členskými státy zakázány. Tento zákaz se vztahuje také na cla fiskální povahy.

- ustanovení je adresováno jen členským státům, jen jim stanoví povinnosti, jen ony mohou přijímat cla.

2.      Příklad ustanovení Smlouvy o založení ES s plným přímým účinkem ve všech rovinách:

Článek 45 Volný pohyb pracovníků:

1. Je zajištěn volný pohyb pracovníků v Unii.

2. Volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky.

3. S výhradou omezení odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví zahrnuje právo:

a) ucházet se o skutečně nabízená pracovní místa;

b) pohybovat se za tím účelem volně na území členských států;

c) pobývat v některém z členských států za účelem výkonu zaměstnání v souladu s právními a správními předpisy, jež upravují zaměstnávání vlastních státních příslušníků;

d) zůstat na území členského státu po skončení zaměstnání za podmínek, které budou předmětem nařízení vydaných Komisí.

4. Tento článek se nepoužije pro zaměstnání ve veřejné správě.

- zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti v pracovněprávních vztazích dopadá jak na stát, tak na jednotlivce a musí být jimi respektován.

3.       Příklad ustanovení bez přímého účinku:

Článek 3 odst. 3 Smlouvy o EU: Unie vytváří vnitřní trh. Usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a na cenové stabilitě, vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku a na vysokém stupni ochrany a zlepšování kvality životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok.

- citované ustanovení je příliš obecné a neobsahuje nic, co by mohlo jednotlivcům zakládat nějaká konkrétní práva či povinnosti.

Směrnice je právní akt adresovaný pouze členským státům, kterým stanoví povinnost dosáhnout předpokládaného standardu. Jako taková není určena k tomu, aby působila přímo ve vztahu k jednotlivci. Na rozdíl od nařízení proto směrnice obecně přímý účinek nemá. Členské státy však, ať už záměrně či nikoliv, často selhávaly v implementaci směrnic do vnitrostátního práva. Důsledkem byla skutečnost, že právní standard byl různý ve státech, které povinnosti implementovat směrnici dostály a ve státech, které tak neučinily. Evropský soudní dvůr v reakci na tuto skutečnost přiznal i směrnicím tzv. oslabený přímý účinek.

Poprvé byl přímý účinek směrnice konstatován v rozhodnutí Van Duyn. Komunitární právo umožňuje omezit volný pohyb pracovníků z důvodu ochrany veřejného pořádku. Aby státy této možnosti nezneužívaly, byla přijata směrnice 64/221/EHS, která uvedenou možnost limitovala tím, že stanovila, že „opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku musí být založena výlučně na osobním jednání dotčeného jednotlivce“. Tato směrnice ale nebyla jedním z členských států – Velkou Británií řádně implementována do vnitrostátního práva, v důsledku čehož byl odepřen vstup paní Van Duyn do Velké Británie. Evropský soudní dvůr v tomto případě konstatoval, že požadavek právní jistoty jednotlivce požaduje, aby se mohl spolehnout na ustanovení komunitárního práva, i když jsou obsažena ve směrnici, tedy v právním aktu, který jako celek přímý účinek nemá.

Doktrína přímého účinku směrnice byla Evropským soudním dvorem dále konkretizována. Je zřejmé, že aby směrnice mohla mít přímý účinek, musí splňovat tytéž podmínky, jako byly uvedeny v rozhodnutí Van Gend en Loos. Evropský soudní dvůr ale ve svých dalších rozsudcích přidal další podmínky, které zohledňují specifickou povahu směrnic.

Jedním z těchto rozhodnutí byl rozsudek Ratti. Toto rozhodnutí se týkalo dvou směrnic, které upravovaly označování a balení laků. První byla Společenstvím přijata v roce 1973 a měla být členskými státy implementována do 8.12.1974. Druhá byla přijata v roce 1977 a implementována měla být do 9.11.1979. V roce 1978 nebyla ani jedna z těchto směrnice do italského práva řádně provedena a italská vnitrostátní právní úprava se v řadě požadavků značně odlišovala. Pan Ratti byl ve vedení stejnojmenné italské společnosti vyrábějící rozpouštědla a laky. Tato společnost podstatnou část své produkce exportovala do jiných členských států. Pan Ratti proto rozhodl, že se způsob balení a označování produktů této společnosti změní tak, aby byl v souladu s oběma dotčenými směrnicemi. Tím se však dopustil jednání s trestněprávními důsledky, neboť nerespektoval platnou italskou právní úpravu. Italské úřady proto zareagovaly zahájením trestního stíhání jeho osoby pro porušení vnitrostátního práva.

Podstatné znaky případu jsou: Stát je v prodlení s implementací jedné ze směrnic. Jednotlivec, občan členského státu, jedná v souladu s touto neprovedenou směrnicí. Avšak toto jeho jednání je v rozporu s právem vnitrostátním, které se od komunitární úpravy podstatně odlišuje. U druhé ze směrnic je situace podobná, rozdíl je v tom, že implementační lhůta ještě neuplynula. Může být tento jednotlivec postihnut pro porušení vnitrostátního práva, když vlastně jedná v souladu s komunitární směrnicí? Ne zcela. Je to stát, kdo porušuje svůj závazek vůči Unii tím, že je v prodlení s implementací první ze směrnic. Tato směrnice obsahuje pravidla, která jsou určitá, konkrétní a nepodmíněná. Pan Ratti se tedy první ze směrnic může dovolat u vnitrostátního soudu. Ten je povinen bez dalšího směrnici aplikovat a nebrat v potaz vnitrostátní rozpornou úpravu. Pan Ratti tedy nemůže být sankcionován pro porušení vnitrostátního práva. Dovoláním se směrnice se mu podařilo vyloučit nepříznivé důsledky porušení komunitárního práva ze strany členského státu, ke kterému došlo tím, že směrnice nebyla řádně a včas provedena.

Itálie však nebyla v prodlení s implementací druhé směrnice. Tato směrnice proto nemůže mít přímý účinek (stát se zatím nedopustil porušení práva EU - neporušil povinnost provést směrnici řádně a včas do vnitrostátního práva). Pan Ratti byl tedy v případě druhé směrnice zbytečně horlivý a Itálie může plně uplatňovat své vnitrostátní právo včetně sankcí za jeho nedodržování.

Z rozhodnutí Ratti vyplývá, že k tomu, aby směrnice mohla získat přímý účinek, je nezbytné, aby marně uplynula její implementační doba. Pokud se tak stane a směrnice není provedena do vnitrostátního práva, nebo provedena je, ale nesprávně, či pouze částečně, může získat přímý účinek.

Přímý účinek směrnice je omezen pouze na rovinu vertikálně-vzestupnou. Směrnice tedy nemůže ukládat přímo povinnosti jednotlivcům, čímž se odlišuje od nařízení. Evropský soudní dvůr tuto skutečnost potvrdil v několika rozhodnutích. Stalo se tak např. ve věci Dori. Slečna Dori uzavřela dne 19.1.1989 na milánském nádraží smlouvu s jazykovou školou, na základě které se měla zúčastnit korespondenčního kurzu angličtiny. O 4 dny později od smlouvy písemně odstoupila, spoléhajíc se přitom na směrnici o ochraně spotřebitele, která to umožňuje. Jazyková škola však na zaplacení trvala, neboť italské právo tuto možnost spotřebitele odstoupit od smlouvy neznalo, protože Itálie směrnici o ochraně spotřebitele neprovedla, přestože již lhůta k její implementaci uplynula.

Může slečna Dori odstoupit od smlouvy a dovolat se tak ustanovení neprovedené směrnice? Nikoliv. Směrnice sice splňuje podmínky pro to, aby mohla mít přímý účinek. Slečna Dori se však této směrnice (práva odstoupit) dovolává vůči jinému jednotlivci. Jedná se tedy o horizontální vztah. Tento jednotlivec (jazyková škola) jedná v souladu s italským vnitrostátním právem, žádného pochybení se nedopustil. Na základě neprovedené směrnice mu nesmí být uložena žádná povinnost. Je to totiž Itálie, kdo porušuje unijní právo, a kdo by měl být sankcionován. Slečna Dori tedy odstoupit od smlouvy na základě směrnice ochraně spotřebitele v daném případě nemohla.

Proč je odmítán horizontální přímý účinek směrnice? Je nutné si uvědomit, že pokud by směrnice mela získat horizontální přímý účinek, pak by se po uplynutí implementační doby zcela setřel rozdíl mezi tímto nástrojem a nařízeními. Přitom, nařízení nemohou být přijímány všude tam, kde lze přijmout směrnice. Unie jimi může regulovat pouze ty otázky, které nelze uspokojivě regulovat směrnicemi. Vyplývá to z principu proporcionality, který Unii ukládá povinnost volit vždy tu cestu k požadovanému cíli, která je z pohledu členského státu liberálnější.

Jen velmi stručně si zmíníme zásadu nepřímého účinku směrnice. Odlišnost od přímého účinku spočívá v tom, že směrnice není aplikována přímo, ale je zohledněna při interpretaci vnitrostátního práva. Může totiž nastat situace, kdy směrnice není členským státem řádně a včas provedena do vnitrostátního práva a přímý účinek není možný, jelikož není splněna některá z obligatorních podmínek. V takovém případě mají soudy členských států povinnost zohlednit směrnici alespoň nepřímo a použít ji jako výkladové vodítko. Jinými slovy, soud aplikuje vnitrostátní právo, ale interpretuje jej eurokonformně, tedy trochu odlišným způsobem než jak tomu bylo doposud, ale v souladu s neprovedenou směrnicí. Nepřímý účinek směrnice není možný vždy, ale pouze tam, kde je příslušná vnitrostátní právní úprava flexibilní a umožňuje více různých výkladů, z nichž jeden z nich je v souladu se směrnicí. Nepřímý účinek je naopak vyloučen tam, kde by eurokonformní interpretací měl být zcela popřen dosavadní text vnitrostátního předpis.

V rozhodnutí Dori jsme konstatovali, že směrnice nikdy nemůže získat horizontální přímý účinek. Může se ale stát, že v důsledku neimplementace směrnice a nemožnosti její přímé aplikace vznikne jednotlivci škoda. Tak tomu bylo i v případě Francovich. Zde měly členské státy povinnost implementovat do svého práva směrnici, která jim ukládala povinnost zřídit fond, z něhož měla být poskytována náhrada nevyplacené mzdy zaměstnancům, jejichž zaměstnavatel se ocitl v insolvenci. Itálie tuto směrnici neimplementovala a fond nezřídila ani neurčila odpovědnou instituci. Skupina zaměstnanců, jejichž zaměstnavatel jim nebyl schopen vyplatit mzdu, se dožadovala náhrady od státu, ale ta jim nebyla vyplacena, s odůvodněním, že potřebné vnitrostátní prováděcí předpisy nebyly přijaty. Evropský soudní dvůr v této věci konstatoval, že předmětná směrnice skutečně nemůže získat přímý účinek, a to proto, že není dostatečně konkrétní, protože neurčuje, která instituce státu by měla náhradu mzdy vyplatit. Navíc ale stanovil, že stát by měl být odpovědný vůči jednotlivci za škodu, kterou mu způsobí porušením komunitárního práva, jež spočívá v neprovedení směrnice řádně a včas.

Podmínkou pro vznik odpovědnosti státu za škodu je skutečnost, že směrnice zakládá práva jednotlivce, tyto práva lze na základě této směrnice specifikovat a konečně, že existuje příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a utrpěnou škodou.

V rozhodnutí Brasserie du Pecheur/Factortame Evropský soudní dvůr rozšířil odpovědnost za škodu na jakékoliv porušení unijního práva ze strany členského státu. K tomu, aby stát byl odpovědný je ale třeba, aby porušení komunitárního práva bylo zjevné a závažné. Škoda se potom hradí podle vnitrostátních pravidel (v ČR by se postupovalo podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, subsidiárně podle zákona č. 40/1964 Sb. Občanského zákoníku).

V rozhodnutí Köbler Evropský soudní dvůr potvrdil svou předchozí judikaturu týkající se odpovědnosti státu za škodu a dodal, že stát je odpovědný za veškeré porušení, ať už bylo způsobeno orgány moci výkonné, zákonodárné či soudní. Tedy i v případě, že ke vzniku škody dojde činností orgánů moci soudní tam, kde již příslušný rozsudek nelze podle vnitrostátního práva přezkoumat, lze požadovat náhradu utrpěné škody. Samotné vnitrostátní soudní rozhodnutí, kterým škoda byla způsobena, ale není z pohledu unijního práva jakkoliv měněno a zůstává platným.

Trochu paradoxní je, že o porušení unijního práva a náhradě škody v těchto případech nerozhodují unijní soudy! Jednotlivci jsou povinni v těchto věcech žalovat u místně a věcně příslušných vnitrostátních soudů toho státu, který škodu způsobil.

Další důležitou zásadou unijního práva je jeho aplikační přednost před vnitrostátním právem. V důsledku této zásady členské státy a jejich orgány nesmí aplikovat vnitrostátní právo tam, kde je v rozporu s právem unijním. Je nutné si uvědomit, že v důsledku skutečnosti, že unijní právo působí v členských státech společně s vnitrostátním, mohou vznikat situace, kdy určitá otázka bude řešena oběma systémy práva právně odlišně. Přednost unijního práva opět přispívá k jeho jednotné aplikaci ve všech členských státech, a tím k efektivnějšímu dosahování cílů Unie.

Zásada přednosti znamená pouze přednostní aplikaci unijního práva před právem vnitrostátním, nevede ale k neplatnosti vnitrostátního předpisu. Ten zůstává i nadále platnou součástí vnitrostátního práva, jen není v konkrétním případě pro svůj rozpor s unijním právem aplikován.

Zásada přednosti se uplatňuje vůči všem předpisům vnitrostátního práva. Soudy některých států tuto skutečnost sice občas zpochybňují, ale Evropský soudní dvůr dlouhodobě vychází z toho, že unijní právo má přednost nejen před běžnými vnitrostátními zákony, ale i před ústavami členských států.

Z rozhodnutí Simmenthal vyplývá, že povinnost přednostně aplikovat unijní právo před rozdílnými vnitrostátními předpisy dopadá na všechny správní i soudní orgány členských států. Nevyžaduje se dokonce ani předchozí zrušení rozporného vnitrostátního aktu. Společnost Simmenthal byla povinna za dovoz masa do Itálie zaplatit poplatek za veterinární prohlídku masa. Takovéto poplatky však představují dávku s obdobným účinkem a jsou komunitárním právem zakázány. Simmenthal se proto u italského vnitrostátního prvoinstančního soudu domáhala vrácení zaplaceného poplatku. Vnitrostátní soud se obrátil na Evropský soudní dvůr s předběžnou otázkou a ten konstatoval, že poplatek skutečně je v rozporu s unijním právem. Společnost Simmenthal tak měla nárok na vrácení již zaplacených poplatků.

Finanční úřad se však proti tomuto rozsudku odvolal, neboť dle jeho názoru to byl pouze italský ústavní soud, kdo má pravomoc prohlásit určitý vnitrostátní právní akt – zde předpis stanovící povinné prohlídky, za neplatný. Dle finančního úřadu tak prvoinstanční soud postupoval v rozporu s italskou ústavou. Jak už ale bylo řečeno, orgány členských států nemohou podmiňovat použití unijního práva právem vnitrostátním, které s ním není v souladu. Jednoznačný požadavek velí, aby unijní právo bylo aplikováno úplně a jednotně na celém území Unie. To by ale bez přednosti nebylo možné. Aplikovat unijní právo přednostně jsou povinny všechny vnitrostátní soudy, a to na každé úrovni bez výjimky. Každý vnitrostátní soud je povinen používat unijní normy, a jednotlivé státy, případně soudy vyššího stupně, je nesmí jakkoliv při plnění této povinnosti omezovat.

Shrneme-li, pak můžeme konstatovat, že každý vnitrostátní soudce, který rozhoduje v rámci své pravomoci, má povinnost plně používat právo Unie a chránit práva, která toto právo poskytuje jednotlivcům (viz. případ Simmenthal). Unijní právo přitom musí aplikovat tam, kde to lze přímo, a případně i přednostně před vnitrostátním právem. Při interpretaci a aplikaci musí postupovat stejně, jakoby postupoval dané věci samotný Evropský soudní dvůr. Nesmí dále zapomínat na skutečnost, že interpretace a aplikace unijního práva musí být ve všech členských státech jednotná, a že unijní právo používá vlastní terminologii. V rámci své činnosti by soudy ale i správní orgány měly dále zohledňovat i jiné jazykové verze právních předpisů (což je v praxi v řadě případu jen těžko uskutečnitelné). V případě pochybností o výkladu unijního práva mohou orgány členských států využít předchozí výkladová rozhodnutí Evropského soudního. V případě otázek nových, dosud neřešených, mohou soudy předběžnou otázku k Evropskému soudnímu dvoru samy položit. 

1.      Volný pohyb zboží

Cíl kapitoly

Evropská unie je založena na čtyřech základních svobodách. Jsou jimi volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Členské státy mají zapovězeno zavádění překážek pohybu těchto hodnot. Unijní jednotný vnitřní trh je ovládán zásadou nediskriminace na základě státní příslušnosti a národního zacházení. Výjimky, pokud vůbec jsou připuštěny, musí být aplikovány restriktivně jen tam, kde je to nutné, a to pouze na základě výslovných ustanovení Smlouvy a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Soudního dvora. Nejvýznamnější svobodou byl již od počátku existence Společenství volný pohyb zboží. Byla to právě tato svoboda, jež motivovala řadu států stát se členem Společenství, nyní Unie.

Cílem této kapitoly je podat základní přehled právní úpravy pohybu zboží mezi členskými státy Evropské unie. Zohledněna musí být i judikatura Soudního dvora, která v řadě případů dotvořila jen obecně ve SFEU upravené instituty. Jednotný vnitřní trh v současné době vykazuje znaky trhu národního. Zboží může mezi členskými státy cirkulovat volně, bez omezení. Výjimky jsou sice možné, jejich okruh je však velmi úzký a omezuje se pouze na ochranu nejdůležitějších základních hodnot vyznávaných členskými státy.

I. 1.   Stručný historický úvod k jednotnému vnitřnímu trhu

Jedním z cílů Unie je vytvoření společného trhu a hospodářské a měnové unie. Tohoto cíle však pro značné rozdíly v ekonomikách jednotlivých členských států nebylo možné dosáhnout ihned. Vývoj v této oblasti byl tedy postupný, a ani v současné době ještě není plně ukončen. Započal vybudováním celní unie mezi tehdejšími členskými státy. Celní unií se rozumí oblast mezi dvěma či více státy, kdy tyto státy na základě mezinárodní smlouvy mezi sebou odbouraly cla, dávky s obdobnými účinky a kvantitativní omezení pohybu zboží (vnitřní aspekt celní unie). Vůči zboží pocházejícímu ze třetích států pak používají jednotný celní sazebník (vnější aspekt celní unie). Zboží mající původ v některém z členských států, nebo zboží, které sice pochází ze třetího státu, ale bylo po splnění všech dovozních formalit připuštěno do volného oběhu, se může volně pohybovat v rámci celé Celní unie. Celní unie mezi státy EHS byla vytvořena již v roce 1968. 

Další fází hospodářské integrace v rámci EHS byl společný trh. Pro něj je charakteristické odbourání bariér pohybu:

1. zboží – tedy vytvoření celní unie;
2. výrobních faktorů práce a kapitálu – volný pohyb tak kromě zboží zahrnuje i ekonomicky činné osoby, služby a kapitál.  

Na počátku 90. let dochází k přeměně společného trhu na trh vnitřní. Stalo se tak v roce 1993 se vstupem v platnost Maastrichtské smlouvy. 

Pro jednotný vnitřní trh je charakteristické:

1. poměrně rozsáhlé sladění norem technických, sanitárních a veterinárních, aby nedodržení těchto norem nemohlo být důvodem odepření uvedení zboží na trh členského státu;
2. odbourání kontrol zboží na vnitřních hranicích;
3. zrušení formalit na vnitřních hranicích pro daňové a statistické účely;
4. otevření veřejných zakázek subjektům z jiných členských států;
5. uvolnění pohybu na všechny kategorie osob;
6. další uvolnění pohybu kapitálu.

1. 2.  Právní úprava pohybu zboží

Základní zásadou právního režimu jednotného vnitřního trhu, který zahrnuje volný pohyb zboží, osob, služeb, kapitálu a nerušenou hospodářskou soutěž, je zásada zákazu jakékoliv diskriminace na základě státní příslušnosti. Zákaz diskriminace jsou povinny dodržovat jak členské státy, tak i jednotlivci. 

Právní úprava volného pohybu zboží je obsažena v primárním právu EU. Konkrétní ustanovení, která se této problematiky týkají, se nachází v čl. 28-30 SFEU (ustanovení o celní unii), v čl. 34 – 36 SFEU (zákaz kvantitativních omezení mezi členskými státy), v čl. 107 a 108 SFEU (regulace státních podpor) a dále v čl. 110 SFEU (zákaz daňové diskriminace). 

Tato úprava je však obecná a do značné míry mezerovitá, takže nevyčerpává zcela sledovanou problematiku. Významnou roli při vymezování jednotlivých pojmů a institutů proto sehrál Soudní dvůr, jehož judikatura pomohla zformovat základní principy současného fungování jednotného vnitřního trhu. 

Definice zboží

Volný pohyb zboží je základní a pravděpodobně nejsilněji vnímanou svobodou. Byť smlouva termín zboží používá, nedefinuje jej. Dle judikatury Soudního dvora je nutné za zboží považovat veškeré výrobky, které mají hodnotu vyjádřitelnou v penězích a které jsou právně způsobilé být předmětem obchodních transakcí (Případ 7/68 Komise vs. Itálie). Za zboží se tak mj. považují:

1. zemědělské výrobky
2. umělecké předměty
3. předměty duševního vlastnictví (zvukové nahrávky na discích a kazetách, PC programy)
4. výrobky dodávané spolu se službou (voda, energie)
5. suroviny
6. odpadky (kladná peněžní hodnota tedy není definičním znakem zboží)
7. zboží individuálně dovezené k osobní spotřebě

Za zboží se naopak nepovažují:

1. věci, s nimiž nelze obchodovat – drogy, zbraně, lidské orgány
2. práva z duševního vlastnictví
3. věci osvědčující práva (lístky z loterie, rybolovné certifikáty)

 Z hlediska původu výrobků se režim volného pohybu vztahuje na:

• výrobky, které mají původ v členských státech
• výrobky, které mají původ v třetích státech, ale které jsou již v některém ze členských států ve volném oběhu, tj. výrobky, u nichž dovozce splnil dovozní náležitosti a případně zaplatil clo.

 Svoboda volného pohybu zboží v sobě obsahuje zákaz:

1. veškerých cel, tj. poplatků, které jsou vybírány z důvodu přechodu zboží přes hranici mezi dvěma členskými státy;
2. dávek s obdobným účinkem, které jsou definovány velmi široce a zahrnují jakékoliv peněžní dávky i bagatelní, které byly uloženy v důsledku přechodu zboží přes hranici mezi dvěma členskými státy(Case 2 a 3/69 Sociaal Fonds voor de Diamanarbeiders), aniž se za ně poskytuje protislužba. Typicky se jedná o nejrůznější povinné poplatky za zdravotní inspekce zboží při dovozu, poplatky za statistiky nebo za splnění některých celních formalit. 

Zákaz cel a dávek s obdobným účinkem

Cla, jakož i dávky s obdobným účinkem, jsou zakázány absolutně, neexistuje žádná výjimka, pro kterou by mohly být zavedeny. Není přitom rozhodné, jak jsou pojmenovány či v rámci systému vnitrostátního práva řazeny, zohledňuje se jejich faktický účinek.

Cla, která se jsou zakázána, je nutné odlišovat od daní, které naopak (bohužel) povoleny jsou. Platí, že není rozhodný název dávky, poplatku či daně ve vnitrostátním právu, ale jejich skutečný účinek. Je-li určitá dávka ukládána podle druhu zboží bez ohledu na původ tohoto zboží, není zakázána jako clo nebo dávka s obdobným účinkem pokud: 

• je tato dávka vždy identická a je součástí všeobecného daňového systému
  
• je ukládána vždy stejným způsobem
  
• a její výtěžek neslouží výhradně k prospěchu domácí výroby.
  

Na rozdíl od cla tedy za daně v duchu rozhodnutí ESD ve věci Komise vs. Francie 90/79 považujeme ty finanční dávky, které jsou součástí všeobecného systému vnitřních dávek systematicky ukládaných podle objektivních kritérií jednotlivým kategoriím výrobků bez ohledu na jejich původ. Dopadají tedy jak na zboží domácí, tak z dovozu oproti clu a dávkám s obdobným účinkem, které zatěžují zboží pouze z důvodu jeho přechodu přes státní hranice.

Zákaz kvót a opatření s obdobným účinkem

V právu EU jsou zakázána kromě již zmíněných cel a dávek s obdobným účinkem rovněž kvantitativní omezení dovozu včetně jakýchkoliv jiných opatření s obdobným účinkem. Tím se přístup EU poněkud liší od přístupu Světové obchodní organizace (WTO). V rámci WTO se uplatňuje přesně opačný výchozí základ. Kvantitativní omezení dovozu a vývozu zboží jsou  WTO vnímána velmi negativně pro svou nepřehlednost. Cla jsou v rámci systému WTO zachována, usiluje se však o jejich postupné snižování. V rámci EU byla tedy cla odbourána bezvýjimečně a úplně. Naproti tomu zákaz kvantitativních omezení dovozu a opatření s obdobným účinkem, obsažený v čl. 34 – 36 SFEU, absolutní není. V čl. 36 byl zmírněn tzv. exempční klauzulí, která z tohoto zákazu připouští následující výjimky z důvodu ochrany:

1. veřejné mravnosti a dobrých mravů
2. veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti
3. života a zdraví lidí, zvířat a rostlin
4. uměleckých historických a archeologických předmětů
5. průmyslového a obchodního vlastnictví.

Smlouva tedy připouští jistá omezení volného pohybu zboží, jsou-li tato omezení nefinančního charakteru a pouze je-li dán zájem na ochraně určité vyšší hodnoty. Tyto výjimky nesmí sloužit k zastřenému omezení obchodu zbožím mezi členskými státy, musí být vykládány restriktivně, nesmí svévolně diskriminovat dovážené zboží a musí být úměrné chráněným zájmům. Výjimky z důvodů vymezených v čl. 36 SFEU musí tedy být aplikovány proporcionálně s tím, že nevýhody, spočívající v omezení pohybu zboží, nesmí převážit nad výhodami získanými ochranou některé z výslovně uvedených hodnot. 

Obecný zákaz kvantitativních omezení dovozu a vývozu a opatření s obdobným účinkem byl nezbytný, jelikož představují společně s cly a obdobnými dávkami jako cla nebezpečí pro společný trh a volný pohyb. Na rozdíl od cel mají kvantitativní omezení povahu administrativní a jejich vyjádřením jsou typicky kvóty pro dovoz a vývoz určitých výrobků. Svým způsobem mohou být dokonce pro volný pohyb zboží ještě nebezpečnější, a to proto, že umožňují cílenější a přímější možnost jak omezit podnikatele v obchodování s určitým zbožím. Pro dovozce z druhých států pak jsou méně čitelné, nežli jasně a konkrétně zpravidla číselnou hodnotou vyjádřená cla (15/79 Groenveld). 

Dassonvillská definice

Podobně jako v případě cel a dávek s obdobným účinkem, ani kvantitativní omezení nejsou ve Smlouvě definována. Dle judikatury Soudního dvora se jimi rozumí jakékoliv opatření, které vede k úplnému nebo částečnému omezení vývozu, dovozu nebo průvozu zboží.  

Rovněž opatření s obdobným účinkem jako kvantitativní omezení nejsou ve Smlouvě vymezena. Soudní dvůr je interpretuje velmi extenzivně. Slavnou se stala tzv. Dassonvillská definice, dle níž se zakázaným opatřením s obdobným účinkem rozumí jakékoliv opatření členského státu, které je způsobilé přímo či nepřímo, skutečně či jen potencionálně omezit obchod mezi členskými státy. Obsah takového opatření není důležitý, nezkoumají se ani žádná kritéria citelnosti zásahu do funkčnosti obchodu mezi členskými státy. Stačí, je-li zde dána pouze možnost, že by obchod mohl být negativně ovlivněn. Zakázána jsou jak přímá omezení rozlišující tuzemské a zahraniční zboží, tak i opatření nepřímá, v podobě statistických či zdravotních kontrol dováženého zboží, požadavků na složení, obaly, tvar výrobku apod.

Uvedená definice lze analogicky aplikovat i na vývoz zboží z členského státu do státu jiného dle čl. 35 SFEU, a to tehdy, získá-li tuzemský trh nebo výroba nějakou výhodu na úkor trhu druhého členského státu. 

Principy Cassis

Již na první pohled je zřejmé, že Dassonvillská definice je velmi široká a dopadá i na taková opatření, která sice negativně ovlivňují obchod mezi členskými státy, avšak nemají diskriminační charakter, a která mohou být ospraveditelná zájmem na ochraně určité vyšší hodnoty. Proto Soudní dvůr korigoval původní dassonvillskou definici opatření s obdobným účinkem v rozhodnutí ve věci Cassis de Dijon (120/78). ESD konstatoval, že určitá opatření členských států mohou uniknout zákazu v čl. 28, jsou-li kumulativně splněny tyto podmínky:

1. opatření zachází se zbožím tuzemským i zahraničním formálně stejně;
2. ve skutečnosti však má negativní diskriminační účinky na dovážené zboží;
3. je ale opodstatněné určitou naléhavou potřebou ochrany hodnoty vyššího zájmu;
4. toto opatření je přiměřené a nutné k dosažení svého cíle (tj. cíle nelze dosáhnout jinak bez narušení volného pohybu zboží) a 
5. na komunitární úrovní chybí harmonizovaná úprava této problematiky.

Význam tohoto rozhodnutí tedy spočívá v tom, že Soudní dvůr připustil, aby v případech naléhavých požadavků obecného zájmu, bylo možné přijmout omezení volného pohybu zboží. Došlo tak ke zúžení původně značně extenzivní dassonvillské definice. Shora popsány model Cassis, v literatuře nazývaný jako první princip Cassis byl v témže rozhodnutí zpřesněn tzv. druhým principem Cassis – pravidlem rozumu. Dle tohoto pravidla zboží, které bylo vyrobené v členském státě v souladu s normami tohoto státu, a které se legálně obchoduje na trhu v tomto státě, musí mít přístup na trhy všech ostatních členských států, a to bez jakýchkoliv omezení. Pravidlo rozumu lze tedy vnímat jako přijetí „principu původu“ pro zboží z členských států. Reakcí na rozhodnutí Cassis byla rozsáhlá harmonizace výrobních pravidel a standardizace výrobků na společném trhu. 

Mezi hodnoty vyššího zájmu (viz. bod 3 shora uvedeného přehledu) dle judikatury ESD patří zejména: 

1. účinnost daňového dozoru
2. poctivost obchodního styku
3. ochrana spotřebitele
4. ochrana životního prostředí
5. a ochrana kulturních zájmů (Cinéthéque zákaz prodeje a pronájmu videokazet filmů mladších než rok)
6. udržení rozmanitosti médií
7. finanční stabilita systému sociálního zabezpečení  

Rozhodnutí Keck a Mithouard

Další zpřesnění původní Dassonvillské definice a chápání opatření s obdobným účinkem přineslo rozhodnutí Keck a Mithouard (C-267/91 a 268/1991). Zde Soudní dvůr konstatoval, že:

1. národní předpis, 
2. jehož předmětem regulace jsou prodejní modality (např. prodej zboží pod cenou, tento předpis tedy dopadá na způsob prodeje a nikoliv na zboží jako takové), a 
3. který dopadá právně i materiálně bez rozdílu na všechny obchodníky na území členského státu a nemá tedy diskriminační povahu,
4. není v rozporu s čl. 34 SFEU.  

Shrnutí

Jedním z cílů EU je vytvoření společného trhu bez vnitřních hranic, ve kterém je umožněn volný pohyb zboží. Za tím účelem bylo nutné zrušit veškerá cla, která dopadala na obchod mezi členskými státy a zavést jednotný celní sazebník vůči státům třetím. Zákaz cel by nebyl sám o sobě dostačující. Volný pohyb zboží mohou, někdy i účinněji narušit i nejrůznější kvantitativní omezení dovozu a vývozu, nejčastěji v podobě kvót. Invence jednotlivých států je bezbřehá a jejich k protekcionistické snahy přetrvávají. Proto byl zákaz cel doplněn o zákaz veškerých dávek s obdobným účinkem, aby byly pokryty jakékoliv poplatky uvalené na zboží jen proto, že překračuje vnitřní hranice, bez ohledu na označení těchto poplatků. Stejným způsobem byla i ke kvantitativním omezení dovozu a vývozu doplněna zbytková kategorie opatření s obdobným účinkem. Opatření s obdobným účinkem byla Soudním dvorem vnímána již od počátku velmi extenzivně a dopadala i na potencionální omezení obchodu mezi členskými státy. Postupem času se jejich chápání vykrystalizovalo do dnešní podoby. Soudní dvůr tak uznal, že existují určité všeobecné zájmy, které hodnotově převažují nad svobodou pohybu zboží. Odraz nalezla tato koncepce v rozhodnutí v 1. principu Cassis. Zároveň ale Soudní dvůr doplnil, že je nutné trvat na uznávání výrobků legálně prodávaných v jiném členském státě (2. princip Cassis). Působnost čl. 34 SFEU byla omezena rozhodnutím Keck a Mithouard, které dopadá na modality prodeje. Jsou-li splněny předpoklady v tomto rozsudku uvedené, k aplikaci čl. 34 SFEU nedojde a dané opatření členského státu je považováno za přípustné. Na rozdíl od zákazu cel, který je bezvýjimečný, zná SFEU výjimky z jinak obecného zákazu kvantitativních omezení a opatření s obdobným účinkem. Tyto výjimky jsou výslovně uvedeny v konečném výčtu v čl. 36 FEU.