V právní teorii jsme si
říkali, že struktura právní normy se skládá z hypotézy, dispozice a
sankce. Tato tříprvková struktura právní normy je právně teoretická a jedná se
o import ze zahraničí – konkrétně ze Sovětského svazu (ano, může nám trochu
připomínat plastové pohárky ze socialistického Polska ne bo plastové lžičky
z NDR – viz Pelíšky) po roce 1948 [viz např. Krošlák, D. K teórii
štruktúrovania právnych noriem (pokus o logicko-sémantickú analýzu
v evolučnej perspektive). Právník,
2009, roč. 148, č. 9, s. 365 – 376 nebo Jakab, A., Hollán, M. Dogmatické
dědictví socialismu v dnešním právu. Právník,
2006, roč. 145, č. 2, s. 187).
V právní filosofii drtivě
převládá dvouprvková struktura –
podmínka a následek. Té se přidržíme i v tomto kurzu.
Pavel Holländer předpokládá, že „struktura právní normy se skládá z řetězce, jehož články jsou složeny ze dvou základních částí, a to skutkové podstaty a právního následku.“ Holländer, P. Filosofie práva. 2. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, s. 174.
Podmínka je jasná a můžeme říci, že je
to ona „hypotéza“ – skutková podstata. Podle Holländera určuje subjekty a situace, tedy to, co musí
nastat, aby mohlo dojít k normativnímu tlaku (normativnímu následku).
Normativní následek má také několik
komponent:
·
normativní modalitu (normativní způsob formování
lidského chování);
·
předmět právní úpravy (objekt práv a
povinností);
·
stanovení subjektu jako jednajícího (agens) nebo
přijímajícího (paciens);
·
určení subjektu chování.
My se zaměříme na mody normativnosti (normativní modality). Podle Pavla Holländera se jedná o formy mocenského tlaku na adresáta. Jsou jimi příkaz, zákaz, dovolení. Vždy je podstatné uvědomit si, že norma musí umožňovat své porušení (to víme již z teorie práva a víme, že takové porušení by mělo být potrestáno) – subjekt tak vždy stojí minimálně před volbou normu dodržet nebo porušit. Právo je také charakteristické tím, že stanovuje určitou alternativu jednání (chování) – povinnost. A mody normativnosti určují, jak je lze tuto povinnost vyjádřit.
Příkaz
znamená,
že je povinnost vyjádřena pozitivně – v normě uvedená alternativa je tou,
kterou má subjekt dodržet.
Zákaz
znamená,
že je v normě povinnost vyjádřena negativně – alternativa chování je pro
subjekt vyloučena.
Dovolení je komplikovanější. Existuje
totiž více typů dovolení. Existuje implicitní
dovolení – to je dovolení dané
příkazem (pokud má subjekt něco činit – má označenu jednu alternativu, kterou
má dodržet – musí ji mít dovolenou; v tuto chvíli, však již nemůže činit
opak). Je také explicitní dovolení (výslovné
dovolení – pokud je dovoleno určité jednání, je dovolen i jeho opak). Můžeme se
setkat také s dovolením na základě
neupravenosti (indiferentní – to, co právo nereguluje, mohu činit) a dovolením ve smyslu nezakázaného jednání
(je normativně daná varianta, že co není zakázáno, je dovoleno).
Blíže k normativním modalitám
doporučuji učebnici – hlubší vysvětlení by již šlo nad rámec semináře.