Dějiny právního myšlení

nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)

V tomto nálezu se soustředíme na hodnocení skutkového stavu a vztahu k dokazování, tedy v souvislosti s teoretickými principy, které jsme si ukázali výše. Důležitý pro nás proto bude i skutková část (což nebývá obvyklé). Jako kontext si vezměme zásadu volného hodnocení důkazů.

Nález I

Podívejme se tedy na shrnutí skutkového stavu: „Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 7 T 41/2001, jejž si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že stran merita věci byl stěžovatel (vedle dalšího spoluobžalovaného) po provedeném trestním řízení rozsudkem tamního soudu ze dne 26. 10. 2001 č. j. 7 T 41/2001-129 ve spojení s odvolání zamítajícím usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2003 č. j. 7 To 265/2002-201 pro ve výroku rozhodnutí nalézacího soudu blíže popsaný skutek uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona ve stadiu pokusu ve smyslu § 8 odst. 1 trestního zákona a trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Za základ skutkového zjištění podřazeného pod označená ustanovení trestního zákona, jak z odůvodnění citovaných rozhodnutí vyplývá, byly vzaty výslechy stěžovatele, spoluobviněného, svědků (vč. výslechu poškozeného) a ve věci provedené listinné důkazy. […]  [Z] protokolu o hlavním líčení konaném dne 26. 6. 2001 před tamním soudem, že stěžovatel navrhl, aby byla slyšena jako svědkyně Ing. J. H. a jeho matka Z. V.; z protokolu ze dne 26. 10. 2001 o konání odročeného hlavního líčení potom, že stěžovatel k dotazu soudu sdělil, že na svých důkazních návrzích tak, jak je "učinil v rámci předchozích hlavních líčení" trvá, v reakci na což samosoudkyně vyhlásila ve smyslu § 216 odst. 1 tr. řádu usnesení, že další důkazy prováděny nebudou, [V]e spisu je založeno odvolání stěžovatele směřující do rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2001 č. j. 7 T 41/2001-129, v němž se výslovně konstatuje, že Ing. J. H. "byla navržena jako svědkyně"; v opravném prostředku rovněž se namítá, že "nebyly provedeny žádné důkazní návrhy z naší strany" (roz. stěžovatele a spoluobžalovaného), což následně při veřejném zasedání konaném před odvolacím soudem dne 16. 1. 2003 akcentoval slovy "trvám na tom, že jsem se předmětného jednání nemohl dopustit, neboť bezprostředně po vykonání zkoušky kritického dne jsem z důvodu havarijního stavu elektřiny v bytě odjel za svojí tetou Ing. H. do B., na A. ulici".

Vidíme tedy, že stěžovatel se před obecnými soudy (v tomto případě nalézacím soudem) domáhal výslechu svědků. Na provedení těchto důkazů trval i  v dalším průběhu řízení, což je patrné i z kusého výtahu z odvolání stěžovatele.

K diskusi I

Co je tady podstatné? O co fakticky jde? Víme, že stěžovatel může navrhovat důkazy – to právo v trestním řízení má. Jak je to však na straně soudu? Víme, že platí zásady volného hodnocení důkazů – znamená to, že soud není při hodnocení důkazů ničím vázán? Má v tom svobodu?

Ústavní soud se k tomu, po obvyklých pasážích, ve které připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, vyjádřil a vidíme, že slovo „volné“ ve zmiňované zásadě zas až tak volné neznamená. V té souvislosti připomíná pojem opomenutých důkazů (opomenutého důkazu). To jsou důkazy, které soud bezdůvodně neprovedl. K tomu blíže níže.

Nález II

„Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 - a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene.“ 

Teď zpět k opomenutým důkazům. Ústavní soud konstatoval, že existují tři důvody, které mohou vést (důležité je zdůraznit, že to není důvod k neprovedení, ale k možnosti důkaz neprovést) k nepřijetí důkazního návrhu účastníka řízení.

Důvody pro nepřijetí důkazního návrhu

1.        tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.

2.       důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí.

3.       nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.


Tyto důvody tedy umožňují soudům nepřijmout důkazní návrh účastníka řízení – jak vidíme, všechno směřuje k poznávací činnosti soudu a jsou dány faktickými či empirickými důvody.

K diskusi II

Nechybí zde něco? Je to taxativní výčet? Jak je to v případě, že by důkaz byl nezákonný? Odpověď nalezneme v úvodu odstavce, ve kterém jsou tyto důvody uvedeny.

Teď se vraťme k opomenutým důkazům. Ty mohou (vedle dalších dvou případů, tj. opomenutý důkaz je pouze jeden ze tří případů) představovat nesprávnou realizaci důkazního řízení, a to v takovém rozsahu, který představuje zásah do principů práva na soudní ochranu (dříve do práva na spravedlivý proces).

Samotný opomenutý důkaz, tedy zahrnuje i situaci, kdy bylo navrženo provedení důkazu, ale soud tento návrh neakceptoval.

Opomenuté důkazy

Opomenutý důkaz znamená, že návrh na provedení byl soudem:

1.       bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut;

2.       zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci;

3.        sice proveden, ale nebyl v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněn při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud jej neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byl řádně proveden.

A teď již k těm třem případům, ve kterých je nesprávné provedení důkazního řízení zásahem do práva na soudní ochranu (do práva na spravedlivý proces).

Protiústavnost nepsrávně provedeného důkazního řízení

Tyto případy jsou.

1.       Opomenuté důkazy;

2.       důkaz, resp. informace v něm obsažená není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (důkazy získané a použité v rozporu s procesními předpisy);

3.       Z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (svévolné hodnocení důkazů).

K diskusi III

Znamená to (viz bod 3), že každý nesoulad má takové ústavní následky? Co si přestavit pod touto situací? Jaké principy se zde projevují?


Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše