„Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. srpna 2001 č. j. 32 T 4/2001-417 uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví […], když po provedeném řízení dospěl k závěru, že stěžovatel "dne 20. října 2000 kolem 21.25 hod. v H.-P., v B. ulici, poblíže křižovatky se S. ulicí, ve stavu těžké opilosti, při delší dobu trvajících konfliktních vztazích s O. T., nar. 4. 1. 1946, v průběhu hádky a vzájemné fyzické potyčky poškozeného O. T. třikrát bodl loveckým nožem s jednobřitým ostřím s čepelí dlouhou 9, 8 cm do zadní strany levého ramene, do zad nad pravou lopatkou a do levé strany krku a způsobil mu tím dvě bodnořezné a jednu bodnou ránu hloubky 3 - 9 cm, rány na rameni a zádech zraňovaly pouze podkoží a svalovinu, bodnořezná rána na krku na levé straně délky 4,2 cm a hloubky 9 cm směřující zleva doprava a shora dolů téměř zcela proťala krkavici a dvojnásobně probodla hltan, takže poškozený v důsledku krvácivého šoku vzniklého protětím levé krční tepny na místě zemřel". […] Při svých úvahách směřujících k takto konstruovanému rozhodnutí vyšel soud prvního stupně zejména z výslechu obviněného (stěžovatele), výpovědí ve věci klíčové svědkyně P. Z., příslušníků městské policie provádějících zákrok na místě samém, dalších svědků a dále především z provedené rekonstrukce činu, vyžádaných znaleckých posudků, jakož i protokolu o ohledání místa činu a dalších listinných důkazů.

Krajský soud v Ostravě vzal na základě jím zjištěných skutkových okolností ze svědeckých výpovědí za prokázáno, že mezi stěžovatelem a poškozeným v minulosti několikrát došlo k nedorozuměním a konfliktům a kritického dne, kdy stěžovatel přišel do restaurace, v níž se s poškozeným setkal, to byl poškozený, kdo na něj začal pokřikovat. Oba se potom hádali, přičemž poškozený dokonce přišel ke stěžovateli a lehce jej udeřil do tváře, na což tento nereagoval. V odůvodnění rozsudku bylo rovněž na druhé straně poukázáno na to, že stěžovatel dle svědecké výpovědi I. V. vyhrožoval na WC v průběhu rozhodného večera poškozenému zabitím. Svědci shodně vypověděli, že poškozený vyšel z restaurace vzápětí za stěžovatelem, nicméně nepamatovali si, že by si již před východem z restaurace vytáhl nůž a krájel jablko. V této souvislosti k uvedené části obhajoby stěžovatele soud v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že ohledání místa činu bylo provedeno ještě v noci, přičemž jablko či jeho odřezky nalezeny nebyly. Pro zjištění dalšího průběhu posuzovaného skutkového děje soud vycházel z již zmíněné výpovědi svědkyně P. Z., která uvedla, že poškozený a stěžovatel se (po opuštění restaurace) začali hádat. Co se vlastního fyzického útoku týče, prvým útočníkem byl poškozený, který stěžovatele udeřil a ten mu ránu vrátil. Na to se oba začali strkat a poškozený stěžovatele udeřil tak silně, že ten upadl obličejem na asfalt, čímž si zřejmě způsobil některá zranění a poškozený na něj vzápětí spadl. Zmíněná skutečnost byla rovněž potvrzena znaleckým posudkem z oboru kriminalistické techniky. Jak se dále uvádí v odůvodnění rozsudku, v této době ještě poškozený zraněn nožem nebyl, neboť označená svědkyně viděla, že se oba aktéři popsaného jednání postavili a každý stál poté na jiné straně vozovky. K vylíčení předmětného děje se dále konstatuje, že teprve potom se (dle skutkového zjištění soudu) začali opět navzájem strkat a následně svědkyně spatřila, že poškozený je v předklonu a stěžovatel odcházel. Svědkyně dále vypověděla, že slyšela, jakoby tekla voda; poškozený však v této chvíli již krvácel ze zraněného krku. Z uvedené výpovědi nalézací soud dovodil, že stěžovatel poškozeného zranil nožem až poté, co se postavili a začali se dle jeho zjištění znovu navzájem strkat. Poukázal na to, že prvá dvě zranění byla způsobena s největší pravděpodobností zezadu, když podle předpokladu znalců smrtelné zranění krku bylo způsobeno jako poslední. Útoky nožem potom musely být pro poškozeného překvapivé a neočekávané, protože podle soudnělékařského znaleckého posudku na těle poškozeného nebyla zjištěna zranění typická pro sebeobranu. Následně ve vztahu k fyzickým dispozicím aktérů daného jednání nalézací soud konstatoval, že stěžovatel má výšku 171 cm a jeho tehdejší hmotnost byla 97 kg a výška poškozeného 173 cm a hmotnost 80 kg. Dle výpovědi příslušníků městské policie se stěžovatel choval při jejich zákroku agresivně a ohrožoval policisty nožem. Z provedeného dokazování soud zjistil, že uvedený způsob chování provázel jeho jednání i po zadržení (na protialkoholické záchytné stanici). Dále se v rámci svých úvah v relaci k rekonstrukci skutkového děje stručně zabýval množstvím požitého alkoholu stěžovatelem v inkriminované době. Ohledně jím tvrzeného kopnutí poškozeným do pravého třísla (znaleckým posudkem bylo vyvráceno, že by tříselnou kýlu utrpěl násilím), jakož i tvrzení o zranění obou očí, stěžovateli nepřisvědčil, když, jak se v odůvodnění citovaného rozhodnutí výslovně uvádí, s těmito "stesky" přišel stěžovatel až po svém vzetí do vazby.

Na základě těchto zjištění nalézací soud uzavřel, že konflikt v restauraci a prvým úderem po odchodu z ní vyprovokoval poškozený. Poté se již však dle soudu jednalo o vzájemná napadání a teprve v době, kdy se oba postavili ze země a ještě se vzájemně strkali, stěžovatel způsobil poškozenému zranění na rameni a zádech a jako třetí útok byl útok vedený do krku. V jednání stěžovatele neshledal jednání v nutné obraně ve smyslu § 13 tr. zák. V tomto směru se nalézací soud vyjádřil tak, že stěžovatel proti poškozenému útočil s nožem opakovaně, když třetí nejzávažnější útok byl veden proti životně důležitému místu lidského těla, a způsobil mu tím zranění, jež hodnotil jako těžkou újmu na zdraví […]“

„Z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. řádu) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj., jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (k obsahu pojmu praktická jistota viz O. Weinberger, Logické a metodologické základy důkazu v oboru práva. Stát a právo, č. 13, 1967, s. 202).

Hodnocením důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu se rozumí hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů, hodnocení jejich závažnosti, jakož i hodnocení jejich zákonnosti. Volné hodnocení důkazů je pak procesní maximou, dle níž trestním řádem není dána apriorní hierarchie váhy či důkazní síly důkazních prostředků.“

„Uvedl-li odvolací soud, že "při ustálení skutkového stavu je nutno vyjít zejména z výpovědi svědkyně Z.", opomenul hodnotit pak tu část její výpovědi, jíž popsala situaci před poslední fází konfliktu mezi obviněným a poškozeným. Plyne z ní, jelikož se tato fáze odehrála na místě, kde byl spatřen svědkyní obviněný, že to musel být poškozený, jenž v napadání obviněného pokračoval. Soud opomenul hodnotit dále ty části znaleckých posudků z oboru soudního lékařství a kriminalistiky, z nichž jednoznačně vyplývá, že v předchozích fázích konfliktu to byl toliko obviněný, jenž utrpěl zranění, v důsledku úderů poškozeného upadl na zem, a tedy důvodně se mohl obávat vystupňování útoku vedeného poškozeným. Opomenul hodnotit konečně i znalecké posudky z oboru soudního lékařství a toxikologie, jež konstatovaly ztížené vidění levého oka obviněného v důsledku zranění způsobeného poškozeným, ztížené vidění v důsledku krátkozrakosti a dalekozrakosti při chybějících brýlích, a dále stupeň opilosti obviněného, jenž je charakterizován útlumem vyšší nervové činnosti a u něhož je nutno zodpovědět otázku naplnění podmínek zmenšené příčetnosti (§ 12 tr. zák.). Konečně odvolací soud toliko apodikticky vyslovil stanovisko, dle něhož se v dané věci nejedná o nutnou obranu, aniž by se zabýval naplněním, příp. nenaplněním zásady extrémní disproporcionality, obsažené v ustanovení § 13 tr. zák.“