V této části si zopakujeme některé vybrané části některých antinomií spravedlnosti. Soustředíme se na formální spravedlnost a materiální spravedlnost, na spravedlnost a rovnost (s odbočkou k utilitarismu), relativní spravedlnost a absolutní spravedlnost, a na obecnou a individuální spravedlnost. 

Formální spravedlnost a materiální spravedlnost

Formální spravedlnost si představme jako spravedlnost založenou na pravidlech (spravedlnostních formulích). Spravedlivé tedy je to, co odpovídá dopředu daným (různým) pravidlům. V případě formální spravedlnosti jsou tedy podstatná pravidla, pomocí kterých určíme, co je a co není spravedlivé. Tato pravidla mohou mít různou povahu, přičemž jako dominantní se ukazují ty přístupy k formální spravedlnosti, které ji spojují s formální rovností.

Podle Herberta Harta můžeme formální spravedlnost převést do obecného pravidla (opět formule) „Posuzuj podobné případy podobně a odlišné odlišně“. Tato představa spravedlnosti (formule) je sama o sobě nedostatečná a bez doplnění, neskýtá žádné určité vodítko pro jednání. Proto je podstatné stanovit jaké podobnosti a jaké rozdíly jsou relevantní. Jinak je ona formule pouhou prázdnou formou. (Hart, H. L. A. Pojem práva. Praha: Prostor, 2004, s. 161) Podle Oty Weinbergera (pro něj je formální spravedlnost totožná s formální rovností) je nezbytné rozhodovat a jednat podle obecných pravidel (Weinberger, Ota. Norma a instituce. Úvod do teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2017, s. 233). Akceptuje obecné pravidlo, že s podobným je nutné jednat podobně a považuje jej – pokud se správně stanoví kritéria odlišování – za správné. Popírá však, že nestejné je nutné posuzovat nestejně (což naopak Hart tvrdí – viz výše). Jako příklad uvádí různé delikty, za které můžeme uložit stejný trest – takže můžeme nestejné hodnotit (trestat) stejně. Výhodou formální spravedlnosti je, podle Weinbergera, výslovné stanovení subsumpčních podmínek a následků.

Materiální spravedlnost je spravedlnost obsahová. V tomto případě jde skutečně o hodnotu spravedlnosti. O identifikaci toho, co je skutečně spravedlivé, aniž bychom k tomu potřebovali pomoc pravidel či formulí. Materiální spravedlnost je proto spravedlností samou o sobě. Blízko k materiální spravedlnosti má i spravedlnost absolutní. Podle Gustava Radbrucha je v tomto pojetí spravedlnost hodnota, které není ničím jiným odůvodněna (je sama konečným důvodem), a rovná se dobru, pravdě nebo kráse. (Radbruch, G. O napětí mezi účely práva. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 140). 

Spravedlnost a rovnost

V této antinomii je základní otázkou, zda lze spravedlnost redukovat na rovnost? Podle Aristotela je spravedlivý ten, kdo dbá zákonů a šetří rovnost: právo je zákonnost a rovnost. (Aristoteles. Nikomachova etika. Praha: Jan Leichter. 1937, s. 100 - 101) Podle Gustava Radbrucha  je jádrem spravedlnosti myšlenka rovnosti. Radbruch, G. O napětí mezi účely práva. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 139.

Proti ztotožňování spravedlnosti a rovnosti se staví utilitarismus. Pro tyto koncepce je podstatná více než myšlena rovnosti idea maximalizace užitku (aproximativní užitek). Spravedlivé je proto to jednání, které vede k co největšímu užitku.

Tento utilitaristický přístup nalezl celou řadu kritiků a nutno říci, že – přestože je velmi vlivný – nestal se dominantním přístupem. Jedním z kritiků byl i Ota Weinberger. Jedním z příkladů, které v té souvislosti použil, byly i „lékařské“ pokusy na lidech. Tyto pokusy se prováděly i za druhé světové války na vězních koncentračních táborů. Pokud bychom se na to podívali utilitaristicky (berme ale v úvahu, že se jedná o zjednodušený utilitaristicky pohled, který nereflektuje všechny přínosy a ztráty), pak smrt, jakkoli trýznivá, několika lidí, je vyvážena prospěchem všech v případě, že se díky tomu nalezne lék, nebo se naopak funkčnost léku (který by mohl škodit) vyloučí.

Při poválečném soudu s hlavními protagonisty nacistické „lékařské“ praxe, která se opírala i o pokusy na lidech, kteří je nepodstupovali dobrovolně, norimberský tribunál konstatoval, že existují určitá základní pravidla, aby byly zajištěny morální, etické a právní pojmy. Tato pravidla ústí do tzv. Norimberského kodexu, který – přes svou omezenou právní závaznost a určitou obecnost – rámuje možnosti pokusů prováděných na lidech: 

Relativní spravedlnost a absolutní spravedlnost

Podle Hanse Kelsena je spravedlnost relativní hodnota, která se různí v různých normativních (hodnotových) systémech. Existuje mnoho spravedlnostních představ a jsme velmi omezeni v určování, která je správná. Velmi podobně se k tématu (absolutní / relativní) spravedlnosti staví i František  Weyr. Podle něj lze dokazovat jen relativní spravedlnost, absolutní spravedlnost lze jen předpokládat, a proto tato spravedlnost nemůže být předmětem poznávání. Weyr předpokládá, že spravedlnost je vlastnost něčeho, a tedy se jedná o relativní pojem: spravedlivý se objekt může zdát jen vzhledem k určité normě. Považuje za vyloučené, aby existovala absolutní spravedlnost (spravedlnost, která nevyžaduje srovnání s něčím jiným). Weyr, F. Teorie práva. Praha: Orbis, 1936, s. 83-84.

Relativní spravedlnost je tedy spravedlnost, ve které srovnáváme – při porovnání dvou prvků jsme schopni říci, že například jejich rozdělení či vzájemné vyrovnání je spravedlivé. Absolutní spravedlnost je spravedlnost jako taková – tj. rozdělování nesrovnáváme mezi prvky navzájem, ale s ideou (pojmem) spravedlnosti. 

Obecná spravedlnost a individuální spravedlnost 

S obecnou a individuální spravedlností je trochu problém. Základní východisko je jednoduché – berme jako fakt, že zákon (nebo, chcete-li právní norma) je spravedlivá. Spravedlivě rozděluje dobra a břemena atd. Obecná spravedlnost je to proto, že akceptuje rovnost před zákonem (obecnost) a také, protože právní norma je obecná (zase obecnost). Takže – zákon v tuto chvíli považujeme za spravedlivý (a berme, že spravedlivý opravdu je). Obvyklé je, že i rozhodnutí, která jsou na základě tohoto zákona učiněna, jsou spravedlivá (to už je individuální spravedlnost, tedy její projev v individualizovaném případě). Obvyklé a žádoucí tedy je, že obecná a individuální spravedlnost jsou v souladu.

Problém nastává, když bychom postupem podle obecné spravedlnosti (spravedlivého zákona) dospěli (s vyloučením svévole) k individuální nespravedlnosti (rozhodnutí by se jevilo jako nespravedlivé). Představme si například situaci, ve které je nezbytné pro získání nějakého důchodu nebytné být, dejme tomu nejméně po dva roky, pojištěn a odvádět pojistné. Poté – pokud nastane protiprávní událost, dojde k výplatě důchodu. To berme jako spravedlivý limit – je pro všechny stejný a má racionální základ. Co když však ke škodě dojde den před uplynutím dvou let? Můžeme říci, že je to nespravedlivé? Individuálně bychom to – v některých případech – asi říci mohli. Ale to přece neznamená, že je zákon nespravedlivý.

Základní pokyn je v případě těchto kolizí upřednostnit obecnou spravedlnost (tj. řídit se zákonem, byť by se jeho aplikace ukázala v individuálním případě jako nespravedlivá). Výjimky musí stanovit zákon, což v některých případech skutečně dělá.