Podle německého právního filosofa Ralfa Dreiera (1931 – 2108) je předmětem spravedlnostního hodnocení (úsudku) jednání a jednající subjekty, normy a jejich celky, pokud se vztahují k dávání nebo braní, tedy, pokud se týkají rozdělování nebo kompenzace dober a břemen (viz blíže str. 347 v učebnici). S tím se dá souhlasit – těžko říct, co je spravedlivé na tom, že se má jezdit vlevo, nebo že na rozsudku je kulaté razítko.

Při samotném hodnocení je však důležité vzít v úvahu, že při něm vždy dochází ke srovnávání (relativní spravedlnost). A v tom případě k takovému hodnocení dochází v kontextu (blíže viz str. 349 učebnice), tedy s ohledem na přiměřenost (v určitých případech na rovnost) v kontextu v němž k hodnocení dochází. Kontext obsahuje strukturu dober a břemen a jejich vzájemné vztahy a převoditelnost – například při kompenzaci (komutativní spravedlnost) musí být směňováno něco rozdílného (nebudu směňovat peníze za stejné peníze). A proto je nutné stanovit kritéria, podle kterých budu jednotlivé komodity (dobra a břemena) srovnávat.

Spravedlnostní hodnocení – spjaté s kontextuálním hodnocením – odvisí od posuzování soustavy dober a břemen a míry jejich kongruence (shody) a jeho spojení s požadavkem obecnosti vede k nezbytnosti analýzy hledisek pro odlišování, tj. k jejich zřetelnému a jednoznačnému určení.

O úměře, kterou můžeme s trochou fantazie chápat jako kontext, psal již Aristoteles (a také Hart – viz Hart, H. L. A. Pojem práva. Praha: Prostor, 2004, s. 161). Kontext – připomeňme si, že kontext je to, s čím srovnáváme, co je tím, vůči čemu můžeme říci, že něco (objekt spravedlnostního úsudku) je spravedlivé. K tomu si potřebujeme vzít komutativní spravedlnost (vyrovnávací; Aristoteles hovořil o opravné spravedlnosti) a distributivní (rozdělovací) spravedlnost. V případě kompenzace (komutativní spravedlnost) je kontextem dobrem, případně břemenem, kompenzovaná entita. Představme si to na příkladu: uvažujeme například o spravedlivé mzdě. Entita, která je mzdou kompenzovaná, je odvedená práce. Tedy kontext mzdy je odvedená práce. 

Zkusme to ale ještě zkomplikovat. Aristoteles zde uvažoval teleologicky (čelem k účelům). Proti tomu stojí pruský filosof Imanuel Kant (1724 – 1804) . Pro něj je důležité, aby jednání (pokud má být morální a spravedlivé) bylo odůvodněno pouze jednajícím samým vytvořenými pravidly. Teprve pak bude svobodné. Podívejme se na příklad.

V případě distributivní spravedlnosti je kontextem dobro, nebo břemeno, rozdělované ve srovnatelné situaci. Uvažujeme proto o rovnosti kontextu a rovnosti obecnosti (to je pravidlo, že s podobným se má nakládat podobně). Příkladem zde může být starobní důchod – musíme nalézt srovnatelné případy, ve kterých daný důchod distribuujeme (rozdělujeme), a pak bude spravedlivý, pokud všichni ve srovnatelné situaci budou dostávat stejný důchod.

S tím vším můžeme spojit i s rovností obecností, která má určitou spojitost i tzv. Kantovým kategorickým imperativem: „Kategorický imperativ je tedy pouze jediný, a to tento: jednej jen podle té maximy, o níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“ (Kant, I. Základy metafyziky mravů. Praha: Svoboda, 1976, s. 62). To je základní obecné pravidlo – hodné zobecňování.