Dějiny právního myšlení

nález sp. zn. II. ÚS 3212/18 ze dne 17. 4. 2019

Tento nález patří k těm vyvolávajícím veřejnou (a to nejen právní) diskusi. Nezabývá se také přímo tématy spravedlnosti či ryze rovnosti. Směřuje spíše k nerovnosti (v podobě diskriminace) a podmínkám, při jejichž splnění je nerovnost přípustná.

Skutková stránka je v celku jednoduchá. Podnikatel – provozovatel ubytovacích služeb – dostal pokutu za to, že diskriminoval spotřebitele. Někteří ze spotřebitelů museli splnit další podmínky pro to, aby jim poskytl ubytovací služby. 

Nález I

S platností od 24. 3. 2014 neubytováváme občany Ruské federace. Důvodem je anexe Krymu. Služby našeho hotelu mohou využít pouze ti občané RF, kteří se podepíší pod prohlášení, ve kterém vyjádří svůj nesouhlas s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Váš hotel Brioni Boutique". Stejný text byl uveřejněn i na internetových stránkách hotelu. Inspektorka dále v postavení spotřebitelky provedla simulaci zájmu o ubytování svého přítele, který pochází z Ruska a přijede na návštěvu do Ostravy, v hotelu stěžovatele. Obsluhující recepční jí sdělila, že přítele ubytují pod podmínkou, že podepíše prohlášení ve znění: "Prohlašuji tímto, že nesouhlasím jako občan Ruské federace s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Jméno a příjmení, adresa a podpis.

Takhle nastavená situace je jedním z příkladů nerovnosti – máme obecnou kategorii zákazníků (spotřebitelů; potenciálních ubytovaných), kterým, protože jsou srovnatelní, má být ubytování poskytnuto za stejných podmínek (nezní to tak, ale jsou to následky). Tj. za srovnatelných podmínek mají nastat srovnatelné následky. Klasická aplikace formální spravedlnosti (v tomto případě formální rovnosti). 

K diskusi I

V čem je to však od ostatních případů jiné? Doposud jsme měli jako subjekt spravedlnostního úsudku (toho, kdo má uvažovat spravedlivě) stát – nebo jeho součásti. Teď je tím subjektem podnikatel a my hodnotíme, zda postupoval spravedlivě. V čem se to liší? Měli bychom v tomto případě postupovat jinak? Budou pro spravedlnostní hodnocení relevantní jiná kritéria? Musí vůbec podnikatel při poskytování svých služeb postupovat spravedlivě?

Obecné soudy a správní orgány dospěl k závěru, že podnikatel (stěžovatel) porušil zákaz diskriminace. Diskriminace (v tomto pojetí) je odvozena (je derivátem) právě formální spravedlnosti, chápané jako formální rovnost. Vzhledem k tomu, že se jedná o aplikaci spravedlnostních formulí (pravidel), vytvořily si soudy metodologický aparát k tomu, aby mohly na základě objektivizovaného procesu dospět k závěru, že k diskriminaci došlo, případně nedošlo. 

Nález II

Použil test diskriminace vycházející z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva a modifikoval jej pro situaci porušení zákazu diskriminace spotřebitele při poskytování služeb. Krajský soud tak zkoumal, 1) zda došlo ke zvýhodnění určité skupiny spotřebitelů před jinou skupinou spotřebitelů, 2) zda se spotřebitelé nacházeli ve srovnatelné situaci, 3) zda zvýhodnění bylo důvodné a naplnilo kritéria rozumnosti a důvodnosti, tedy sledovalo legitimní cíl a použité prostředky byly přiměřené danému cíli. […] Nejvyšší správní soud nyní napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele, když uvedl, že k porušení principu rovnosti dochází, zachází-li se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro odlišný přístup, tj. pokud odlišnost v zacházení nesleduje legitimní cíl a pokud nejsou použité prostředky přiměřené sledovanému cíli […].

K diskusi II

Zopakujme si tedy za jakých podmínek je nerovnost (řekněme diskriminace, ale zní to zvláštně) přípustná? Jaké podmínky musí být splněny?

Po této rekapitulaci skutkového stavu přistupuje Ústavní soud k vlastnímu hodnocení. Nejprve po obecné stránce – musí vyložit všechny souvislosti, které jsou pro jeho hodnocení důležité (aby vyložil, v jakém myšlenkovém prostředí se pohybuje). To je velmi důležité, protože díky tomu lze rekonstruovat, jakými úvahami byl soud (v tomto případě Ústavní soud) veden při svém rozhodování. V tomto případě jde na to Ústavní soud ale hodně od lesa a snaží se vyložit „různost“. 

Nález III

Ústavní soud nejprve - ve zcela obecné rovině - konstatuje, že celý lidský život je založen na rozdílných preferencích, vkusu a na vzájemném odlišování. Tato odlišnost je imanentním rysem lidské podstaty a povahy. Lidé se různí v názorech na umění, kdy někdo preferuje operu a jiný činohru, někdo má rád poezii nebo historické romány a jiný třeba detektivky. Lidé se odlišně oblékají, upřednostňují jiné barvy, děti mají svoje oblíbené a méně oblíbené předměty ve škole a sportovní fanoušci se neshodnou v tom, zda je lepší cyklistika anebo košíková a zda hraje lépe fotbal Baník Ostrava anebo třeba Sparta Praha. Odlišování a názorová pluralita se samozřejmě netýká pouze osobního života, nýbrž také života veřejného, a to zejména života politického. Proto např. ústavodárce zakotvil jako základní podmínku fungování politického systému právě svobodnou soutěž politických stran, tedy jejich pluralitu (čl. 5 Ústavy). Ostatně, již samotné slovo strana se odvozuje od latinského "pars", tedy od slova "část", "díl". Proto také ústavodárce zdůraznil ideologickou a náboženskou neutralitu státu (čl. 2 odst. 1 Listiny), z čehož přímo plyne tolerance názorové, ideologické i náboženské plurality.

K diskusi III

Proč to Ústavní soud dělá? Má to nějaký vztah k projednávanému případu? Může to, že jsou lidé různí, ospravedlnit diskriminaci?

K tomuto pojetí individuality a odlišnosti mezi lidmi (což můžeme shrnout pod překvapivé konstatování, že každý je jiný – neboli „každej jsme nějakej“), dospívá Ústavní soud ke zdůrazňování individuality a svobody. Všimněme si však jedné věci – pokud Ústavní soud něco setrvale zdůrazňuje (tedy, pokud má ve své praxi určité konstanty), pak odkazuje na příslušná (alespoň některá) rozhodnutí. V tomto případě Ústavní soud odkazuje na Karla Poppera. Není to chyba, není to špatně – jen je to neobvyklé. A argumentačně je to úskok. 

Nález IV

Ústavní soud, který setrvale zdůrazňuje prioritu jedince před státem a respekt k jeho autonomii, proto vychází z premisy, že regulace těchto aktivit státem by měla být pokud možno zdrženlivá a omezující se "na základní účel státu, totiž ochranu té svobody, která neškodí jiným občanům. [...] aby stát omezoval svobodu svých občanů co nejrovnoměrněji, a ne více, než je nezbytné pro dosažení rovnoměrného omezení svobody" (K. Popper, tamtéž, str. 117).

K diskusi IV

K jaké teorii spravedlnosti se zde Ústavní soud hlásí? Víme, že dominantní teorie v rozhodování (viz např. další povinná rozhodnutí – nejen – pro tento seminář) Ústavního soudu je spojování rovnosti a spravedlnosti. Pokud však Ústavní soud zdůrazňuje roli svobody a individuality, neposunul se k jiné koncepci spravedlnosti?

V této výkladové části svých úvah se ústavní soud mírně dostal do pasti – pokud zdůrazňuje roli svobody a individuality, opouští koncepci spravedlnosti jako rovnosti (což by nevadilo, protože určitá rezidua tam zůstávají), ale zejména opouští její hodnotový rozměr. Spravedlnost je snad kritérium samo o sobě, ale přestává být spojena s hodnotami – ty jsou najednou irelevantní. To však může být problém, protože Ústavní soud argumentuje ve svých rozhodnutích metodologicky mainstramově (což je správně, to nemá být experimentální soud). A problém to bude v tom, že mírná utilitaristická (v některých bodech až Nozickovsky libertariánská) koncepce se v tomto prostředí neobjevuje. A spojení hodnotové (spravedlnost – zejména pokud akceptujeme nerovnosti – velí, aby při odlišném zacházení byl brán ohled na základní hodnoty; ano, to by mohla být svoboda, ale ta stojí stranou, protože se musíme ptát, jaká svoboda?) a utilitaristické není šťastné, protože tyto postoje vzájemně kolidují. 

Nález V

Dále Ústavní soud hodnotí rozsudek Nejvyššího správního soudu a zjišťuje shodné a odlišné prvky v úvahách obou soudů. „Názorová odlišnost Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu je proto dána "pouze" v hodnotové oblasti, tzn. odlišným akcentem na některé základní hodnoty. Ústavní soud se tedy plně ztotožňuje s obecným východiskem, že k porušení principu rovnosti dochází, zachází-li se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro odlišný přístup, tj. pokud odlišnost v zacházení nesleduje legitimní cíl a pokud nejsou použité prostředky přiměřené sledovanému cíli.

Ústavní soud se však dále jednoznačně (byť to výše není patrné) k hodnotám vrací – všimněme si však, že tak činí poněkud selektivně. Směřuje, což je v jeho rozhodovací praxi obvyklé, k formální spravedlnosti. V odstavci 22. je také patrné, že přestože existuje obecný způsob, jak posoudit přípustnost / nepřípustnost nerovnosti (diskriminace), existují důvody dané ex lege, které jsou nepřípustné a v takovém případě neprobíhá žádná diskuse a jejich hodnocení je nepřípustné. Prostě jsou vyloučeny. 

K diskusi V

Je možná kombinace utilitaristického a hodnotového přístupu? Jaké jsou ty důvody, pro které je nerovnost bez diskuse vyloučena? Z jakého důvodu tento demonstrativní katalog existuje?

Toto rozvádí Ústavní soud v odstavci 25. I zde opakuje, že existují tzv. podezřelé důvody (zasahují lidskou důstojnost, případně utvrzují ponižující stereotypy), pro které je diskriminace (nerovnost) zcela vyloučena a test diskriminace se neprovádí. To je poněkud sporné. Pokud bychom totiž přistoupili na svobodu, pak nemůžeme rozlišovat mezi podnikateli a klienty. A to ani z pohledu svobody projevu. 

Nález VI

Ústavní soud dospívá k závěru, že v projednávaném případě nedošlo k rozdílnému zacházení s cizinci (to by byl nepřípustný důvod diskriminace): „V nyní projednávané věci ostatně stěžovatel nezacházel rozdílně s cizinci (resp. občany Ruské federace) oproti českým státním občanům, případně občanům jiných států tak, že by jim a priori odepřel poskytnutí ubytovacích služeb (nejednalo se o omezení typu "Američanům nenaléváme"). Poskytnutí těchto služeb totiž odepřel jen těm občanům Ruské federace, kteří by odmítli podepsat shora citované prohlášení odsuzující anexi Krymu.

Pak ale Ústavní soud dospívá ke spornému závěru (V tom smyslu, že může být podroben kritice – zdůrazňuji, že nemusí být nesprávný. Máme dost velkou teoretickou výbavu, abychom akceptovali oba pohledy.), že lze prosazovat svůj názor prostřednictvím nerovnosti. K tomu si volí citaci z Čapkova dramatu Bílá nemoc (to je hezké, ale také problematické). 


Nález VII

Daleko bližší mu je totiž humanistický odkaz, ztělesněný v doktoru Galénovi v Čapkově Bílé nemoci, kdy tento lékař odmítne vydat jím vynalezený lék potírající smrtelnou nakažlivou nemoc všem, kteří jsou schopni ovlivnit zastavení agresivní války. V jedné scéně proto uvádí: "Já léčím jen chudé. Chudí nemohou nic dělat, ale ti druzí, ti mohou spíš prosadit, aby už nebyly války. Na ně se víc dá, pane. Mají větší vliv. Řekněte jim, aby všichni užili svého vlivu." (K. Čapek: Loupežník, RUR, Bílá nemoc, Československý spisovatel, 1983, str. 275).

Tato volba je zajímavá, protože pokud skutečně akceptujeme další hodnoty (krom svobody, kterou Ústavní soud zdůrazňuje), můžeme to konfrontovat s aforismem Anatola France, který praví, že bohatým i chudým je stejně dovoleno spát pod mostem (nemohu najít zdroj…). To staví svobodu do jiného světla a také to představuje jeden silný kritický proud k Nozickově přístupu ke spravedlnosti. 

K diskusi VI

Je možné tímto způsobem – nerovností – prosazovat svůj názor? Neměl Ústavní soud k tomu použít princip proporcionality? A může tímto způsobem stěžovatel nutit někoho projevit svůj názor? Samozřejmě, stále je přípustné říci, že klienti (spotřebitelé) si mohli vybrat jiný hotel (ovšem proč pak ochrana spotřebitele a zákaz diskriminace – pozor, já na tohle odpověď nemám). Ale pokud akceptujeme možnost vyjádření stěžovatele, nemůžeme akceptovat svobodu nevyjadřovat se spotřebitelů?

Ústavní soud dále uvádí, jak je možné si klientelu vybírat. Jaké důvody jsou přípustné a jaké ne. Správně směřuje k vyloučení nenávisti (což je opět mimo svobodu a kloní se to k chráněným hodnotám). Připomeňme si také, že se nejedná o svobodu kantovskou (tj. jednání podle sebou samým stanoveného pravidla), protože motivem stěžovatele je projevit svůj názor, ne jednat morálně podle pravidel. Pokud ještě chvíli zůstaneme u kantovského pojetí spravedlnosti, pak je patrné, že stěžovatel pro možnost vyjádřit svůj názor používá spotřebitele (potenciální ubytované) jako nástroj. Nevnímá je tedy v souladu s kategorickým imperativem, ale pouze jako věc.

Nález VIII

Důvody, pro které si ubytovatel sám omezí potenciální klientelu, přitom mohou být různé a mohou se pohybovat na škále počínaje racionalitou a konče podivínstvím. Podivínským byl určitě hostinský v Cimrmanově Hospodě na mýtince, který vždy toužil mít hospodu, ale nechtěl, aby tam chodili lidi. […] je racionální a třeba i ekonomicky odůvodněný a není motivován primárně nenávistí.

Ústavní soud zde ale staví individuální vkus (svůj) nad vkus obecný, který je – mimo jiné – reprezentován důvody ex lege pro posouzení diskriminace. Vezměme si například omezení vstupu do restaurace na základě rasy nebo etnika – taková diskriminace je nepřípustná (z dobrých důvodů). Na druhé straně je přípustné vyloučit fanoušky nějakého fotbalového klubu, protože se tam perou s jinými fanoušky. To je podle Ústavního soudu racionální. A co když se mu tam perou různá etnika (například Indové a Pákistánci, protože zrovna tihle návštěvníci zastávají silně nacionalistické postoje)? V čem se to liší? 

K diskusi VII

Ústavní soud se dále pouští na plochu světonázoru a hodnotí anexi Krymu. To my činit nemusíme. Ledaže bychom řekli, že opačný postoj je vyloučený – takže zkusme. Kdyby stěžovatel naopak nutil hosty podepsat list, že s anexí souhlasí. Bylo by to v pořádku? Nebo vnucujeme stěžovateli oficiální názor státu? Je v tomto rovnost?