Robert Alexy v tom cituje Spolkový ústavní soud: „Právo a spravedlnost nejsou zákonodárci k dispozici. Představa, že „ústavodárce může vše uspořádat podle své vůle, by znamenala návrat k duchovnímu stanovisku bezhodnotového právního pozitivismu, které je v právní vědě a praxi už dlouhou dobu překonané. Právě doba národního socialismu v Německu učí, že i zákonodárce může stanovit neprávo“ (BVerfGE 3, 225 (232)). Z tohoto důvodu Spolkový ústavní soud souhlasil s možností odepřít národně socialistickým „právním“ předpisům platnost jako právu, protože protiřečí základním principům spravedlnosti tak zjevně, že soudce, který by chtěl je samotné nebo jejich právní následky uznat, by vyslovoval neprávo místo práva (BVerfGE 3, 58 (119); 6, 132 (198)).“ Alexy, R. Pojem a platnosť práva. Bratislava: Kalligram, 2009, s. 28.
4. přednáška: Změnitelnost práva. Možnosti změny pozitivního práva; imperativ nezměnitelnosti materiálního jádra ústavy; hraniční orgán
Pozitivní právo (a iuspozitivistický pohled na právo) je charakteristické svou změnitelností.
Pokud člověk právo vytvořil, nedávalo by smysl, kdyby jej nemohl i změnit.
Otázka ale zní, zdali to zároveň znamená, že je tedy
opravdu vydáno suverénovi plně k dispozici? Může si s ním stát dělat
vše, co chce, nebo jsou na něj kladena nějaká omezení? V učebnici je téma
rozebráno na str. 53 – 85 (dostupná v e-prezenčce).
Odpověď, jakkoli může být jednoduchá, nemůže stát mimo kontext právního uvažování. Proto do této hry musíme vnést několik pojmů, které nám pomohou situaci lépe pochopit.
Přirozenoprávní pohled
Z pohledu přirozenoprávního paradigma tuto otázku můžeme zodpovědět snadno.
Z přirozenoprávního pohledu tedy k odpovědi na tuto otázku nástroje máme, a bavili jsme se o nich na první a druhé přednášce. Jak se však na toto téma podívat z pohledu
právního pozitivismu?
Pozitivněprávní pohled
I zde je základním pojmem platnost pozitivního práva. Pro navození atmosféry můžeme připomenout Herberta Harta a jeho pohled na vztah pozitivního a přirozeného práva.
„Pojetí práva, které dovoluje, aby byla neplatnost práva odlišena od jeho nemorálnosti, nám umožňuje vidět složitost a různorodost těchto samotných problémů. Užší pojetí práva, jež popírá právní platnost morálně zvrácených pravidel, nám tyto problémy může zastřít. Můžeme připustit, že němečtí informátoři, kteří ze sobeckých důvodů způsobili, že byly podle obludných zákonů potrestány jiné osoby, učinili to, co jim zakazovala morálka. Ale morálka může také vyžadovat, aby stát trestal pouze lidi, kteří při konání zla prováděli to, co jim stát v té době zakazoval. To je princip nulla poena sine lege. Pokud bychom do tohoto principu zasahovali, abychom odvrátili něco, co je považována za větší zlo než to, že se ho vzdáme, je velmi důležité jasně identifikovat, co je v sázce. Z případu trestu se zpětnou platností by neměl být učiněn běžný případ trestu za protiprávní čin spáchaný v oné době. Přinejmenším by na něj měla platit jednoduchá pozitivistická teorie, která tvrdí, že pravidla, jež jsou z morálního hlediska špatná, mohou být stále ještě právem, a že tato skutečnost nezastírá volbu mezi různými zly, kterou možná bude třeba v extrémních situacích učinit." (Hart, H. L. A. Pojem práva. Praha: Prostor. 2004, s. 208 - 209)
Tím Hart reflektuje dlouhotrvající diskusi o tom, zda může být
pozitivním právem i to, co je hodnotově nebo morálně zavrženíhodné.
Další linii významu hodnot uvádí ve své knize Člověk revoltující francouzský filosof a spisovatel Albert Camus (1913-1960). Podle něj dochází ke změně axiomů: legitimita se již nezaručuje shora dolů (od panovníka z boží vůle lidem), ale zdola nahoru. Proto se důvodem platnosti práva stává autoritářské určení, což znamená, že normy jsou výsledkem aktivity státně mocenských institucí a/nebo jsou platné díky sociální účinnosti: „… svrhnout Boha, uvrhnout ho do otroctví, znamená zabít transcendenci, která je oporou bývalých pánů, a s nastolením nových pánů připravit věk člověka-krále. Až pomine bída, až se vyřeší všechny historické rozpory, „skutečným bohem, lidským bohem bude stát.“ (Camus, A. Člověk revoltující. Praha: Garamod, 2007, s. 162). To je velmi blízké i tzv. Böckenfördeho diktu, které říká toto: „Svobodný, sekularizovaný stát žije z předpokladů, které sám nemůže garantovat. To představuje nejodvážnější krok, který – v zájmu svobody – udělal. Jako svobodný stát může na jedné straně existovat, jen pokud se svoboda, již zaručuje svým občanům, reguluje zevnitř, z morální podstaty jednotlivce a z homogenity společnosti. Na straně druhé stát tyto vnitřní regulační síly ovšem nemůže garantovat sám ze sebe, to jest prostředky právního nátlaku a autoritativního příkazu, aniž by se vzdal své svobodné povahy a upadl – v sekularizované rovině – zpět k onomu totalitnímu nároku, z něhož se v konfesních občanských válkách vymanil.“ (Böckenförde, E.-W. Vznik státu jako proces sekularizace. In Hanuš, J. Vznik státu jako proces sekularizace. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006, s. 21).
Na základě těchto přístupů můžeme celkem lehce říci, že pozitivní
právo je dáno autoritou – jeho legitimita je dáno touto autoritou, aniž by
k tomu stát vytvářel jakékoli jiné předpoklady. Tím se nám ale také
potvrzuje, že – pokud nemusíme uznat jinou autoritu než mocenskou – normotvůrce
není limitován ničím jiným než svou pravomocí. Pokud je to suverén, tak ničím.
Na tomto východisku se nic nezměnilo – pouze jsme si ho potvrdili.
Proto vnesme do hry další pojem: hraniční orgán.
Chápeme-li, v čem spočívá specifičnost hraničního orgánu a jak se dotýká pozitivněprávního i přirozenoprávního paradigma, nebrání nám již nic v tom přesunout se k dalšímu, pro tuto přednášku nezbynému konceptu, a tím je materiální jádro ústavy.
ALTERNATIVNÍ POVINNÁ LITERATURA Brychta, F. Otázka nezměnitelnosti ústav. Časopis pro právní a státní vědu. 1918, roč. 1, s. 4-15 Brychta Otazka nezmenitelnosti ustav
|
PREZENTACE Jaro 2019: https://prezi.com/view/b7pzyo4m1LCPuTVfv3HW/ |