Samotný von Wright ke kognitivismu konstatoval: „První přístup nazývám kognitivistický (nebo deskriptivní). Podle něj jsou některé normy pravdivé, tj. že o nich lze pravdivě říci, že něco nebo něco jiného má nebo může být. Lze rozlišit dvě formy tohoto přístupu, podle toho, zda je pravda vyvozena z empirické skutečnosti, která má být zjištěna pozorováním sociální reality, nebo zda je považována za určitý druh potřeby, který je třeba pochopit prostřednictvím reflexe z podstaty zákona a morálky. Tyto pozice se nazývají naturalistický a non-naturalistický kognitivismus (deskriptivismus).“ (Wright, G. H. v. Is and Ought. In Doeser, M. C. Kraay, J. N. (eds) Facts and Values. Philosophical Reflections from Western and Non-Western Perspectives. Dordrecht: Kluwer, 1986, s. 34)
5. přednáška: Právní norma. Platnost právní normy (typy platností právní normy); struktura právní normy (zejména normativní modality). Základní odlišnosti právních norem a právních principů
Předpokládejme, že všichni víme, co je to právní norma (je to téma předmětu Teorie práva). Víme, jak se chová, jaké má vlastnosti, znaky, strukturu atd. Nejprve se zaměříme na její definice (co to vlastně právní norma je – teď z obecnějšího, tedy filozofického, hlediska), pak na její platnost a pak na strukturu. A aby toho nebylo málo, pak od ní odlišíme právní princip (ale to už bude jiná kapitola).
Teorie právní normy
Nejprve čistě k teorii – ať naši strukturu trochu rozšíříme a celý systém nám pomalu začne dávat smysl. Vraťme se nyní k jedné za základních distinkcí mezi právním pozitivismem a právním naturalismem – k noetické distinkci. Ta je založena na rozdílu – „nepřeklenutelné propasti“ - mezi bytím (Sein; tím, co je) a mětím (Sollen, tj. tím, co má být). Inu, jak to říkal francouzský matematik Jules Henri Poincaré (1854 – 1912): „Pokud jsou oba předpoklady v sylogismu oznamovací, závěr bude také oznamovací. Aby bylo možné vyvodit závěr v rozkazovacím způsobu, musí být alespoň jeden z předpokladů sám rozkazem.“. (Poincaré, J. H. Dernières Pensées. Paris: Ernest Flammarion, 1917, s. 225). Noetická distinkce se promítá i do koncepcí podle kterých můžeme charakterizovat právní normu (je to základní jednotka právního řádu, celého práva, tak proč ne).
Podle finského (nebo také švédského) filosofa a držitele Ceny Selmy Lagerlöfové Georga Henrika von Wrighta (1916 – 2003) jde v zásadě o to, zda lze normě přisoudit hodnotu pravdivosti (pak to, co má být, lze logicky odvodit z toho, co je), nebo to nelze (a z toho co je, nelze nijak objektivně logicky odvodit, to co má být; to je skeptický přístup stran Humovy teze a je to pozice vlastní právnímu pozitivismu). Podle toho rozlišuje kognitivismus (deskriptivní přístup) a non-kognitivismus (preskriptivní přístup) při definování právních norem.
Kognitivistické přístupy proto předpokládají, že normě lze přiznat pravdivostní hodnotu. A vzhledem k tomu, že pravdu budeme i nadále pojímat jako shodu tvrzení se skutečností, je podstatné, s čím normu srovnáváme (norma je v tomto případě tím tvrzením) – zda s empiricky poznatelnou skutečností (to je naturalistický kognitivismus) nebo s podstatou práva případně morálky, kterou můžeme chápat jako přirozené právo (to je non-naturalistický kognitivismus). Non-naturalistický kognitivismus spojuje von Wright s různými přirozenoprávními teoriemi. Naturalistický kognitivismus je blízký různým empirickým směrům – sociologickým, psychologickým a dnes bychom řekli i ekonomickým.
Preskriptivní přístup k definicím (teoriím) právní normy charakterizuje von Wright takto: „Pojem „preskriptivismus“ naznačuje, že normy jsou vydávány určitou normativní autoritou, […] a jsou namířeny na některé jednající subjekty nebo skupiny lidí, subjektům normy. Základním vzorem je pán, který svým poddaným ukládá povinnosti a dává povolení. Pán však také může být zákonodárcem, složeným z členů vybraných podle některých pravidel (norem) a přijímající zákony (normy) podle procedurálních předpisů (norem). Autoritou ale také může být samotná skupina, která si v průběhu generací vyvinula obyčeje a jiná pravidla pro chování svých členů. Může to být také fiktivní nadpřirozená autorita, jako je Jehova, který na hoře Sinaj předal Mojžíšovi desky.“ (Wright, G. H. v. Is and Ought. In Doeser, M. C. Kraay, J. N. (eds) Facts and Values. Philosophical Reflections from Western and Non-Western Perspectives. Dordrecht: Kluwer, 1986, s. 35)
Preskriptivní přístup (non-kognitivismus) je spojený s autoritou. Norma, včetně právních norem, proto nemůže být pravdivá – není poznávaná, ale je vytvářena normativní autoritou – bez ohledu na to, jestli je skutečná (parlament, pán) nebo předpokládaná (společnost tvořící právní obyčeje) nebo úplně fiktivní (Jehova; samozřejmě z pohledu pozitivního práva, právní naturalisté by mohli hlasitě nesouhlasit). Von Wright přímo nepíše o non-kognitivismu, ale o preskriptivismu (preskriptivním přístupu), pro který se pojem „non-kognitivismus“ hodí (viz např. Holländer). Aleksander Peczenik (1937 – 2005), polský a posléze švédský právní filosof, přidal, že podle non-kognitivismu normy (nebo jiné hodnotové soudy) pouze vyjadřují pocity, emoce atp. (Peczenik, A. On Law and Reason. Springer, 2009, s. 55). Nemůžeme proto nijak očekávat, že budou pravdivé.
Von Wright shrnul svůj postoj k otázce pravdivosti normy takto: „Normy prohlašují určité věci (jednání nebo stavy) za povinné, dovolené nebo zakázané. Taková prohlášení nejsou ani pravdivá, ani nepravdivá. Ani mezi normami navzájem, ani mezi normami a skutečnostmi nemohou existovat logické vazby, například vztahy kontradikce nebo implikace. V tomto smyslu jsou Bytí a Mětí odděleny „nepřeklenutelnou propastí“. Normy něco předepisují a nic nepopisují. Lze však říci, že obsah norem, tj. to, co tyto normy prohlašují za povinné, povolené nebo zakázané, popisuje ideální svět. Mezi jeho podstatnými částmi mohou existovat logické vazby. Formální studium takových vazeb je předmětem deontické logiky, nazývané také poněkud zavádějícím způsobem „logikou norem“.“ (Wright, G. H. v. Is and Ought. In Doeser, M. C. Kraay, J. N. (eds) Facts and Values. Philosophical Reflections from Western and Non-Western Perspectives. Dordrecht: Kluwer, 1986, s. 44)
V učebnici se dále setkáme s tím, jestli je norma jazykovým výrazem nebo ne (tedy, zda text je totéž, co norma, nebo je norma jen významem – smyslem – textu, který musíme získat interpretací), případně, zda ji můžeme vyjádřit jazykem logiky. Tyto teorie nám ale v semináři užitečné moc nebudou – byť spor o to, jestli je text normou nebo není, jsou, bez ironie, velmi důležité!