1. Evropské déjepisectví první poloviny 19. století NA PŘELOMU 18. A 19. STOLETÍ začíná jak v evropském, tak v českém déjepisectví nová etapa. I když v českých poměrech byl její protiklad k osvícenskému déjepisectví nesrovnatelně mírnější než v rámci evropském a i když u nás pokračovalo v historické produkci osvícenství ještě v prvních desetiletích 19. století, o základní shodě periodizace vývoje české a evropské historiografie nemůžeme pochybovat. Na samém počátku 19. století vyšly totiž Dobrovského historické studie, představující vrchol českého osvícenského kriticismu, po němž už nenásledovalo nic významnějšího; v evropském kontextu doznělo osvícenství jen o málo dříve, na konci 18. století, kdy Herder vydal svůj filosoficko-historický spis, který znamenal, že se po nábězích osvícenského sentimentalismu definitivně ujalo nadvlády nové chápání dějin, zcela odlišné od osvícenského. Rozdíl ve vývojovém rytmu evropského a českého déjepisectví se projevuje až při srovnávání dat vzniku nejpříznačnějších děl nového směru. Zatímco se v Německu objevila v prvním a druhém desetiletí 19. století, u nás vycházela až od třetího desetiletí. Ovšem časově opožděné životní dílo Palackého představuje nejen počátek, ale i nejvétší monument nového déjepisectví, který je současný i souměřitelný s podobnými díly evropské historické vědy, s pracemi Rankeovými nebo Micheletový-mi. To znamená, že do poloviny 19. století české déjepisectví zhruba vyrovnalo zpoždění vzniklé v české kultuře v 17. a 18. století; uvidíme však, že se od poloviny 19. století (případně od konce padesátých let, která bývají historikv evropského déjepisectví přiřazována k první polovině 19. století) tento časový soulad znovu porušil. Konec a počátek evropského - a tedy do značné míry i českého osvícenského déjepisectví - lze zhruba vymezit změnami, které se týkají jak úzce metodické stránky historického studia, tak jeho filosofických a teoretických základů. Pokud se týče odborné úrovně, je nejdňležitéjší, že po nábězích, které přinesl při studiu textů humanismus a učený analytický dějezpyt 17. a 18. století, byly na počátku 19. století vypracovány přísné zásady historické metody, tedy vědecké kritiky pramenů a jejich interpretace. Ty se staly základem 197 evropské déjepisectví první poloviny 19. století 198 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DEJEPiSECTVÍ a podstatou historikovy práce od té doby natrvalo. Od počátku první poloviny 19. století přestalo být za historii považováno pouhé psaní na historické náměty a pouhé subjektivní uvažování nad historií, a začala bvt za ni pokládána jen metodická práce, vychá/.ejícl z ana-Iv/v pramenů a řízená přesnými pravidly. Ohniskem takové metodické práce bylo v první polovině století Německo, kde byly zásady historické kritiky vypracovány velmi soustavně. Téměř po celé 19. století byla německá historická věda téměř synonymem historické vědy. Anglie. Francie nebo jiné země se sice mohly vykázat vynikajícími osobnostmi historiků, ne však podobným množstvím profesionálních badatelů, dovádějících soustavné a objektivizované studium dějin stále k větší přesnosti. Z této přitažlivosti německé historiografie vyplynuly někteří'' negativní důsledky jak pro evropské dějepisectví, které se od Němců učilo, tak pro německou vědu samotnou. Nejdříve vzniklo nebezpečí, že historická věda nabude zprvu konzervativního a potom nacionálne propagačního charakteru, tak jak vycházel z poměrů v německé společnosti 19. století. Později se pak ukázalo, že přílišné dodržování tradice historické vědy jen jako kritiky a interpretace textů a jako zjišťování přesných dat, jmen a událostí z písemných pramenů uzavíralo německou historiografii vůči proudům, přicházejícím z ostatních společenských věd. především /. ekonomie a sociologie. V první polovině 19. století však toto nebezpečí ještě akutní nebylo a německé university byly právem místy, kam se obraceli pro vzdělání historikové ostatní Evropy. Tato evropská recepce je pro historika dějepisectví mezníkem periodizačním: dějepisectví druhé poloviny 19. století začalo tenkrát, když se systematické a metodické -Indium dějin stalo pevnou součásti universitní výchovy a když se historie stala odbornou, akademickou disciplínou organizovanou podobně jako jiné védy. Počátek proměny spadá do doby. kdy se dostala k plné platnosti ta orientace teoretického myšlení i světového názoru, jejíž zárodkv se objevovaly už v osvícenství a která působila nakonec i mimo historickou vědu. Nazýváme ji historismem a byla v protivě k osvícenskému naturalismu. \ osvícenské lilosofii bvla totiž skutečnost -jak přírodní, tak společenská - považována za výsledek působení základních, trvale daných a stabilních principů, za něco v podstatě statického, co lze racionálně postihnout po odhlédnutí od individuálních a vlastně nahodilých vnějších rysů a po jejich redukci na trvalé konstanty. Proti tomu byly základními pojmy historismu myšlenky individuality a dynamičnosti jako hlavních kvalit skutečnosti. Oblastí, kde se nejlépe ukazovalo, že skutečnost je ve své podstatě především nekonečným bohatstvím tvarů a obsahů a jejich neustálou tvorbou, byl svět kultury, dílo člověka a jeho ducha, nedetermi-novaného a nepodrobeného mechanické zákonitosti přírodní povahy, na kterou se odvolávali osvícenci. Klíč k poznání skutečnosti nepodává podle historismu příroda, ale dějiny, protože v historii se mnohost, diferencovanost a neuzavřenost skutečnosti a dění projevuje nejplněji. A protože skutečnost nelze převést na několik abstraktních zákonů, je třeba respektovat její individualitu, je třeba se do ní vinyslit, vcítit, je třeba jí citlivě porozumět. Historická věda počínajícího se 19. století se ovšem nerozplynula V intuitivním, iracionálním, takřka uměleckém poznávání minulosti z jejdio vnitřního obsahu samotného. Avšak v základě odborné vědy bylo přesvědčení o minulosti jako živé skutečnosti, přerůstající do přítomnosti a určující její povahu, o minulosti, kterou nesmí historik posuzovat na základě měřítek daných přítomností, ale kterou musí respektovat a považovat za stejné hodnotnou ve všech jejích projevech. Na počátku té vývojové fáze evropské historiografie, která začíná s 19. stoletím, stojí tedy vznik historismu jako metodologického principu. Její konec vyznačuje vznik pozitivismu a marxismu jako myšlenkových systémů, které podávaly různý univerzalistický výklad historické dynamiky a vyvozovaly ze svého pojetí důsledky pro povahu historického studia. 1 když působení těchto teorií bylo rozdílné, ani jedna z nich souvislost s historismem nepřerušila. Nehledě na spojující metodologický princip historismu j<' jednoť ná charakteristika evropského dějepisectví první polovinv 19. století těžší, než tomu bylo v předchozím osvícenském období. V 18. století vyzařovala osvícenská ideologie z jednoho centra a přesto, že se adaptovala vzhledem k prostředí, kam pronikala, měla v celé Evropě identické rysy. To platilo ve značné míře i o dějepisectví. Od počátku 19. století byla situace jiná. V měšťanské společnosti se stala i historická věda záležitostí širokého okruhu čtenářů i badatelů, a to ve většině evropských zemí i ve Spojených státech. Její vývoj se diferencoval podle toho, jak se v různém prostředí udržovaly staré tradice osvícenského myšlení, jak se v nových společenských poměrech vytvářel jiný typ myšlení, jak přibývalo badatelských center a historiků, spojených se životem svých národních společností. Tato spjatost liyla větší než kdy dříve, a tak většina historiků, kteří jsou ve svých zemích považováni za největší představitele národní myšlenky, působila právě v první polovině 19. století. Podstatnějším rysem a pravou konstantou tohoto dějepisectví byla ovšem jeho angažovanost v do- 199 j EVROPSKÉ DÉJEPISECJVt PRVNÍ POLOVINY 19. STOLETÍ 198 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO I A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVl u podstatou historikovy práce od té doby natrvalo. Od počátku první poloviny 19. století přestalo být za historii považováno pouhé psaní na historické náměty a pouhé subjektivní uvažování nad historií, a začala hvt za ni pokládána jen metodická práce, vycházející z analýzy pramenů a řízená přesnými pravidly. Ohniskem takové metodické práce bylo v první polovině století Německo, kde byly zásady historické kritiky vypracovány velmi soustavně. Téměř po celé 19. století byla německá historická věda téměř synonymem historické vědy. Anglie, Francie nebo jiné země se sice mohly vykázal vynikajícími osobnostmi historiků, ne však podobným množstvím profesionálních badatelů, dovádějících soustavné a objektivizované studium dějin Mále k \čuší přesnosti. Z této přitažlivosti německé historiografie vyplynuly některé negativní důsledky jak pro evropské dčjcpi-e2.~> (1824) je věnováno politickým a mezinárodním dějinám, ale že v německém dějepisectví až do 20. století zůstával smysl pro historie-nost faktů z jiných oblastí než z dějin politiky málo rozvinut. Tuto jednostrannost svého pojetí překonal Hanke nejdokonaleji v klasickém díle dějepisectví 19. století Die rdmischen ľä/iste. ihre Kin lir und UirSluut im ML und XIII. Juhrhundert (1834-1836). I loba systematicky shrnout metodologické zásad\ německé historickí' škulv připadla Johanitu Gustavu Drovsenovi (1808-1884). V jeho nejvýznamnějším díle Geseliichle der prvussisvlwn Politik (1855-1886) se ukázalo, jak se historiografie, orientovaná výlučně k historii státu, stává při vší vědecké objektivitě prostředkem politické argumentace. Drovsen tak zahájil řadu německých historiku, kteří od druhé poloviny 19. století hluboko do 20. století stavěli historickou vědu do služeb státního zájmu. V těsné souvislosti s německým filosofickým myšlením vznikly dva ze tří ideových systémů, které působily nejhlouběji na historické myšlení 19. století. Zatímco však filosofie Georga Wilhelina Friedricha Hegela (1770-1831) ovlivňovala dějepisectví nejsilněji do poloviny 19. století, projevilo se působení marxismu v odborné vědě významněji až na konci 19. století, i kdvž první shrnutí názorů Karla Marxe (1818-1883) a Friedricha Engelse (1820-1895) na pojetí dějin je obsaženo v Manifestu komunistické strany roku 1848. Jeho uveřejnění předcházela řada Marxových teoretických Studií. l)oL-iim«wil......l" M—• «w uuuy plnc osvojil výsledky a metody vrcholného německého teoretického myšlení. Postavil je na reálný základ tím, že pochopil nezbytnost vidět problémy bytí člověka v jeho podmíněnosti ekonomickou strukturou společnosti a z ní vyplývajícími společenskými vztahy. Tak si otevřel cestu k formulaci materialistického pojetí dějin s jeho dvěma ústředními pro-blémv - dialektikou vývojového procesu a determinující úlohou ekonomické základny. Ke klasické formulaci tohoto pojetí dospěl Marx ve spise Zur Kritik der i>olitisclien Oekonomie (1859). 1'iV- všechen zásadní protiklad mezi materialistickou a idealistickou filoso-r:„i—------ . .ai.out.iiuu d meaiisiicKou lllos fickou soustavou byl jim z hlediska dějin historického myšlení společný rys, totiž snaha zahlédnout za dílčími historickými fakty základní principy historického procesu a na jejich základě vytvořit jednotný výklad dějin. V bezprostřední budoucnosti se však v praxi dějepisné vědy ukázalo vlivnější než hegelianismus nebo marxismus zjednodušené pojetí filosofického pozitivismu. Ačkoli vc formulaci Augusta Conita (I7'Í8-1857) byl požiti vismus spekulativní filosofií dějin, v historické vědě z něho vznikl názor, který byl v souladu š učením německé historické školy o jedinečných historických faktech jako základu i cíli historického poznání: názor o historii jako v zásadě popisné a nehodnotící vědě, nemající nic společného s filosofickými úvahami. Důsledkv z tohoto teoretického názoru se plně projevily v druhé polovině 19. století pod programem tzv. pozitivistické historiografie. 207 EVROPSKÉ DĚJEPISECTVÍ PRVNÍ POLOVINY 19. STOLETÍ 1. Evropské déjepisectví druhé poloviny 19. století OBDOBÍ DRUHÉ POLOVINY 19. STOLETÍ trvalo v dějinách déjepisectví prakticky jen tři nebo čtyři desetiletí. Začalo na přelomu padesátých a šedesátých let, kdv se ustálila a obecně rozšířila rigorózní metoda odborného historického studia, tj. kritiky pramenů, vypracovaná na počátku 19. století, kdy našla i své filosofické zdůvodnění ve svérázné adaptaci některých myšlenek filosofického pozitivismu. Uzavřelo se ještě před sklonkem století, protože už v devadesátých letech se ohlásily vážné výhrady proti oficiální představě, že historie je věda bez vážnějších noetických problémů a že jejím posláním je zjišťování a reprodukce historických faktů, tak jak k nim historik dospívá na základě analvzv pramenů, v nichž jsou tato fakta objektivně dána. Přesto, že historiky tohoto období dělily velké světonázorové a politické rozdíly, bylo jejich metodologické východisko totožné. Opíralo se o přesvědčení, že historiografie je objektivní disciplína, jejíž postupy jsou obdobné postupům v přírodních vědách. Nebylo pochybností o tom, že historické poznání není věcí intuice a literárního nadání, jak soudili romantikové, ale záležitostí systematické práce s prameny, jejichž údaje historik registruje, třídí, podrobuje kritice, uvádí do kauzálních vztahů textových i věcných, aby na závěr dospěl k pozitivnímu a domněle definitivnímu zjištění toho. jak se věci vlastně udály. Prúkaznost zjištěných faktů byla podle mínění naprosté většiny historiků taková, že úlohou dějepisce bylo vlastně jen skládat obraz minulosti z nalézaných a odkrývaných faktů v celek. Byli si jisti, že konečná rekonstrukce minulosti nemůže být v zásadě ovlivněna stanoviskem historika. Věřili, že jakékoliv hodnocení historických faktů z jiného hlediska než jejich věrohodnosti vnáší do historikovy práce subjektivní moment, který je neslučitelný s postulátem vědecké objektivity. Ideálním vztahem jim byla chladná, nezúčastněná distance dějepisce, který se má co nejvíce podobat přírodovědci, zaznamenávajícímu bez osobního vztahu výsledky svého měření a svých experimentů. Toto pojetí historikovy práce, měnící ji v konečných důsledcích v sestavování mozaiky z neúnavně zjišťovaných faktů, souviselo 273 EVROPSKÉ DEJEPlSECTVi DRUHÉ POLOVINY 19. STOLETÍ 274 přehledné dejiny českého a slovenského DEJEPlSECTVi s vlastní pozitivistickou lilosolii jeti zčásti. \ díle Augusta Comla nebo Herberla Spencera bvl pozitivismus soustavou názorů, představující - při všem odporu vůči metafvzice a spekulaci jdoucí nad okruh empiricky ověřitelných skutečností - také filosofii dějin, teoretickou koncepci o vývoji lidstva od mýtického myšleni k racionalitě. Sivěné bodv s pozitivistickou filosofií měla ovšem historiografie druhé poloviny 19. století v tom, jak odmítala moralizování, etizo-vání a hodnocení vůbec. S pozitivistickou filosofií ji sbližovala i snaha vybudovat metodologii duchových, společenských věd podle příkladu přírodních věd, zvláště exaktních disciplín. Ty představovaly pro pozitivisty vzor vědv vůbec. Při hledání pozitivistických rvsíi v historiografii nelze však zapomínat, že tendence k proměně historiografie ve vědu ryze nehodnotící, v pouhou deskripci korektně poznaných faktů, jak jsou dány v pramenech, je už starého data. Sahá nejen k pozitivismu, ale i k historické škole počátku 19. století a k učeným dějepiscům 17. a 115. století. Historická věda druhé poloviny 19. století s sebou přinášela ne-pochvhně další zjemnění. zpřesněni a usou-tavněni historikova řemesla. Měla však za následek i nebezpečný sklon k samoúčelné ak-ribii. k přebujení analýzy problémů a laktů velmi okrajových a bezvýznamných, k odtrhování historického poznání od souča-m ho života, k jeho přeměně v akademickou disciplínu a \ sběratelství botových a atomizovaných faktů. Nvvolávala iluzi. že stačí tvto fakty jen v úplnosti shromáždit, aby se mechanicky složily ve výsledný obraz minulosti. Ten byl pokládán za tak definitivní a nezávislý na názoru historikovu, že bylo třeba vysvětlit, proč v dějinách historické vědy měla minulost u různých historiků tak rozdílnou podobu. Příčina byla shledávána v tom. že dějepisci minulosti neovládali metodu historického studia dost přesně. 0 možnosti, že táž historická metoda může stát ve službách různého pojetí minulosti, uvažovali dějepisci druhé poloviny 19. století jen výjimečně. Dějepisectví. hlásící se k zjednodušenému pozitivismu. tj. empirické popisnosti, vyhýbající se hodnotícím závěrům a jakékoliv obecnejší r.-flexi o dějinách a dějepiseelví. poskytovalo velké možnosti badatelům, kteří viděli cíl své práce v detailních analýzách. Vzrostl počet profesionálních historiků, působících v universitních institucích a v archivech, vzrostlo i kvantum publikací. Množství poznatků, které se postupně nahromadilo, bylo imponující a slouží historikům dodnes. Dějepisci, kteří takto pokračovali v linii odborné, faktograficky zaměřené historiografie, nespojující se s žádným filosofickým nebo politickým učením, byli v naprosté převaze nad r autory historických děl. která explicitně tlumočila pozitivistickou filosofii a filosofii dějin. Ta měla naopak málo společného s poziti-\ istickou historickou metodou. Proto mluví někteří historikové dějepisectví o dvojím pozitivismu v historické vědě. Filologickým po-zitivismem označují ideologicky a filosoficky naprosto bezbarvé a neutrální studium dějin, vyčerpávající se detailní a minuciózní registrací a analýzou empirických, tj. v písemných pramenech přímo obsažených faktů. Pozitivismem filosofickým jmenují ten směr historického myšlení, pro nějž bylo hlavním posláním dějepisectví nastínit vývoj lidstva v obdobě k evolučnímu schématu typickému pro dobovou přírodovědu, zejména biologii. Jen ve filosofickém pozitivismu docházelo ke sbližování koncepcí historického a přírodního procesu a vznikal názor, že v dějinách nemá rozhodující význam individuální fakt svobodné lidské vůle, ale nadosobní, hromadná, kvantifikovatelná skutečnost sociální, ekonomická, geografická, biologická. A právě v této historiografii filosofického pozitivismu se ukázalo, že nerespektování tradičních a elementárních postupů historické metody vede i při značné filosofické erudici k subjektivnímu zkreslení obrazu minulosti. Jeden z hlavních tvůrců pozitivistické filosofie, Hyppolite Ta i ne (15528-1893). který se ve svých studiích z literární historie pokusil pojmout dějiny jako zákonitý přírodní proces, v němž jsou jednotlivosti výsledkem působení faktorů geografických, společenského prostředí i souhry dočasných vlivů, byl i historikem. Jeho Les origi-nes de la France contemporaine (1876-1894). cyklus věnovaný vylíčení přípravy, průběhu i důsledků Velké francouzské revoluce, je však - vedle apologie? starého režimu a zaujatého odsudku rcvoluč- luci samotné. Ľ Ernesta Renatu (182.5-1892) ustoupilo vášnivé polemické zaujetí skeptickému a relativizujícímu pohledu na dějiny a smyslu pro jejich estetické hodnoty, a to i v jeho nejznámějším a nejbojovnějším díle Vie tle Jésus (1863). Díla typická pro zjednodušující pozitivistické chápání historického vývoje jako konfliktu velkých dějinných sil a neustálého zápasu osvěty s přežitky mytologického a teologického myšlení vznikla v anglosaském prostředí. Neměla sice kvality speciálních odborných historických studií a představovala spíš povšechné syntetické úvahy nad vlastními historickými fakty, ale pro vítězství liberální optimistické a laicizované představy o povaze myšlenkového vývoje lidstva známe- 275 EVROPSKÉ DĚJEPISECTVÍ DRUHÉ POLOVINY 19. STOLETÍ 276 přehledné dejiny Českého a slovenského DÉJEPISECTVi nahí mnoho. Vyjadřovala zřetelně sebevědomí a sebedůvěru měšťanstva, stojícího na vrcholu svého vlivu a své moci. Dílo Johna Willia-ma Drapera (1811-1882) nazvané tlistory oj the Intellectual Deve-lopment of Europa (1863) nebo WiUiama Lcckyho (1838-1903) llistorv of the liise (nul Influence of the Spirit of Rationalisin in Európe (1865) charakterizovala tento myšlenkový postoj i dobové přesvědčení o možnosti chápal historii na základě myšlenkových konstrukcí přírodních věd. Nejdále v tomto podřízení historie přírodě šel Henry Thomas Buckle (1821-1862). Z jeho díla History of Civilizotion in England (1857-1861) vyšel jenom teoretický úvod. proklamující radikální rozchod s dosavadní historií a její vystřídání jakousi obměnou sociologického líčení, opřeného především o statistické zpracování opakujících se jevů. Meze a bezvýchodnost filosolicko-pozitivis-tického pojetí historiografie se u Buckla ukázaly docela zřetelně. Mimo filosofický pozitivismus, ale také stranou akademické historiografie pozitivismu filologického vznikala i během druhé poloviny 19. století izolovaná díla, jež za svou hodnotu nevděčí ani tak teoretickému programu nebo metodickému školení svých autorů, jako jejich pronikavému analytickému vidění a jejich tvárné schop-platí o standardním díle anglické historiografie od Johna Greena (1837-1833), vydaném poprvé pod názvem Sliorl nosti. To Richarda Tocqueville (1805-1859). Jsou hlubokou analýzou stavu a proměn moderní společnosti \ nedávné historii a dovršují bezpečné poznání konstantních historických sil. ukrytých za změtí pomíjivých faktů, racionální prognózou pro budoucnost. To se týká jak Tocquevil-lova výkladu historické kontinuity v dějinách predrevoluční a revoluční Francie - Ľancien régime et la Révolution (1856) - tak jeho diagnózy společnosti a institucí buržoazního státu v La demo-eratie en imériqm (1835-1840). Hlavní proud historiografie 19. století však představovalo akademické dějepisectví. soustředěné koleni vynikajících učitelů, kteří v nových institucích, v universitních seminářích, získali prostředek výchovy badatelů. Protože školení v těchto pracovních střediscích bylo přístupné i badatelům cizím a protože v souvislosti s těmito osobnostmi vznikaly dodnes existující odborné časopisy (HistorischeZeilschrift roku 1859, Revue Historique roku 1876), byla dána možnost jak k vzniku diferencovaných proudů a škol historického bádání, tak k mezinárodní spolupráci. Svůj význam pro západoevropské i středo- evropské dějepisectví si zachovávala universita v Göttingen, kde působil Georg Waitz (1813-1886). Významnější než jako původce precizních a těžkopádných specializovaných studií byl jako universitní učitel. V jeho semináři se učili vyspělé a jemné technice historické kritiky pramenů badatelé z mnoha evropských zemí, kteří potom silně ovlivnili bádání doma. To je případ gottingenských Golfových kolegů, ve Švýcarsku působícího Alfreda Sterna (1846-1936) i iniciátora moderního historického studia ve Francii. Gabriela Monoda (1844-1912). Byl podobně jako Waitz a Göll autorem detailních pramenných studií, ne velkých syntéz, pro něž pozitivistická faktografie nevytvářela předpoklady. Právě odvrat pozitivistické historiografie od psaní úhrnných líčení velkých dějinných období a od kladení velkých problémů, zajímajících i mimoodborné publikum, zbavoval historii zájmu veřejnosti. Vystavoval ji kritice jako samoúčelné a neživé antikvářství. Tato kritika - domnělé nebo skutečné - neživotnosti historického bádání připravovala půdu zásadní metodologické diskusi na sklonku 19. století a ohlašovala konec hegemonie, kterou měla minulost a věda o ní v kultuře a mentalitě 19. století. I niversitv však nebyly jedinými místy, kolem nichž se soustřeďovala profesionální vědecká práce a kde rostl kult historie, pěstované často pro poznání minulosti samotné. Byly jimi i badatelské ústavy speciálního zaměření jako starší Ecole des Charles nebo nová École des Hautes Études ve Francii, Institut für österreichische Geschichtsforschung ve Vídni, bvlv jimi archivy nebo nově organizovaná Monumentu Gertnuniae historicu. Z nich vycházely podněty k detailní analytické práci, zejména k intenzivnímu rozvoji pomocných věd historických, na prvním místě diplomatiky a paleografie. S lakovými studiemi a edicemi byla spojena i práce výjimečných historiků, kteří doplnili přesnost a exaktnost své mikroskopické analýzy nara-tivních pramenů i diplomatického materiálu schopností zabývat se problémy zásadního rázu, ať se týkalv bádání ve vlastních pomocných vědách, nebo výkladu obecných historických jevů. Příkladem takových vědců jsou Julius Ficker (1826-1902) a Theodor Sickel (1826-1908). Dělil je protiklad v názoru na metodické východisko diplomatiky, ale spojovala je snaha položit základy k nijako k samostatné historické vědě a vytvořit z ní disciplínu, posuzující hodnotu diplomatického materiálu jako historického pramene. Z pomocných věd historických vyšel i Theodor Moinmsen (1817-1903). Práce, jež vydal po Römische Geschichte (1854-1856), ukázaly, jak pozitivistická snaha po heuristické úplnosti a po všestranném a hlubokém osvětleni všech dílcích problémů nedovoluje ani badateli schopné- 277 EVROPSKÉ DÉJEPISECTVI j DRUHÉ POLOVINY 19. STOLETÍ 278 PŘEHLEDNÉ DÉJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DEJEPISECTVl inu syntézy souhrnné historické líčení. Na Mommsenově díle se projevovalo i to, že pronikání aktuálních politických hledisek do historického myšlení není jen záležitostí studia novověkých dějin, loto zpolitizování bylo zřetelné nejen v německém dějepisectví v druhé polovině 19. století, ale i v západoevropském; projevy toho konečně nechybějí ani v soudobé české historiografii. Nejtypičtčjší reprezentanty mělo politické dějepisectví ovšem v Německu, jehož politický a ekonomický vzestup a sjednocování byly do-provázenv osobitou směsí liberalistické a nacionalistické ideologie. Tato historiografie navazovala souvisle na Drovsena; přesto, že v Pánkově důrazu na prvořadou úlohu státu v historii nacházela zdůvodnění pro své značně jednostranné pěstování politické historie, vzdalovala se od Rankova ideálu historické objektivity. Nezakrytě považovala dějepisectví za prostředek a dodavatele argumentů v politických zápasech. Dělo se to - mimo vlastní politickou činnost historiků - jednak formou historické publicistiky, jednak záměrným výkladem minulosti v perspektivě současnosti. Vlivný redaktor Historische Zeitschrift Heinrich Sybel (1817-1895) přešel také proto od medievistiky k studiu současných dějin a k apologii druhé německé říše. Jeho Geschichte der Revolutionszeit (1853-1860) představuje protiklad k Michelelovi nejen protifrancouzskou averzí, ale i zásadním odporem k revolučnímu radikalismu a demokratismu, jak vznikl ze zážitku revoluce 1848. Na nejvyšší stupeň dospělo německé politické, liberalistické a nacionalistické dějepisectví u Heinricha Treitschka (1834-1896). Měnilo se místy v politickou rétoriku a v každém případě přejímalo část odpovědnosti za výchovu německé veřejnosti k málo snášenlivému nacionalismu a za rostoucí izolaci německého myšlení od ostatní Ľvropy. Přitom Treitschkovo vědecké dílo, především Deutsche Geschichte im 19. Jahrhundert (1879-1894) dokazovalo jeho schopnost zvládnout vědecky i slovesně širokou historickou látku. Vázanost dějepisectví na stát a přímá nebo nepřímá apologie státu a řádu nebyla ovšem omezena jen na německé prostředí. Projevila se v dějepisectví velkých expanzivních států a pronikala i u dějepisců, kteří se s přímou angažovaností historiografie v denní politice neztotožňovali. Sergej Michajlovič So-loyjev (1820-1879) se svou monumentální řadou Istorija Rossii s dřevnějších vremen (1851-1879) dokumentoval, že napětí mezi snahou wbudovat historiografii jako přísnou vědu a mezi jejím využíváním ke konkrétním politickým záměrům bylo obecným jevem. Přitom šlo o historika, jehož vystoupení znamenalo po Karamzinovi novou epochu a zahájení soustavného odborného studia pozitivi-iir kého typu. Vliv právněhistorických koncepcí byl u Soloyjeva nepopiratelný. iNeutlumil však sklon k univerzálnosti a syntetičnosti historikova pohledu. Ideologizace a dobová determinovanost historické vědy byla totiž zjevná i v tom proudu evropské historiografie druhé poloviny 19. století, který pokračoval v odborném bádání, nepodřizujícím se a priori politickým nebo filosofickým postulátům, který ovšem využíval podnětů, jež pozitivismus svým důrazem na exaktnost, enipi-ričnost a disciplínu historickému bádání dával. Lze to zjistit v polemice proti Tainovu pojetí revoluce, jak ji podal Albert Sorel (1842-1906) ve velkém obrazu revoluce ĽEurope el la Revolution francaise (1885-1904); lze to však sledovat i dříve v celém díle nej-většího francouzského pozitivistického historika INumy-Denise Fustela de Coulanges (1830-1889), pokračujícího v tradici vytvořené Guizotem a Tocquevillem. Jeho dvě základní dda jsou Cité m\slu historie a historického poznání pro život, o jejích dalších možnostech. Konečně je shoda v tom. že se u nás i \ cizině ohlašoval různými projevy počátek konce jedné velké etapy evropského kulturního vývoje. Příznaky přelomu a přechodu se množily i v jiných oblastech kultury, nejzřetelněji ve filosofii a umění. Z odstupu, který nám poskytuje naše současná doba. zjišťujeme, že konec století nepřinesl jen přechodné rozkolísání tradičních hodnot a jistot vytvořených v měšťanské kultuře během 10. století, ale že byl uzavřením vývoje mnoha staletí, koncem starého kulturního řádu. Protiklad, který dělí současnou literaturu, výtvarné umění a hudbu od forem, v nichž se vy víjelv do konce 19. století, vyjadřuje naprosto zřetelně tuto zásadní proměnu nejpodstatnějších principů v pojímání skutečnosti a v jejím vyjádření. Ekonomové, sociologové a historikové techniky dospívají dnes k názoru, že počátky tzv. vědeckotechnické revoluce, která dává soudobé industriálni společnosti naprosto novou podobu, je třeba hledat na přelomu 19. a 20. století. Příčinou těchto nápadných změn v tvářnosti kultury a civilizace byla hluboká přeměna struktury evropské společnosti. Vývoj klasického liberalistického kapitalismu bvl uzavřen. Evropská buržoazie, jež ekonomicky a politick\ ovládla svět. stála tváří v tvář organizujícím se masám dělnictva, jež se stalo konstantním a čím dál vlivnějším činitelem ve společenském, politickém a postupně i kulturním vývoji moderní společnosti. Změněná realita světa techniky využívající objevů přírodních věd a světa nových společenských sil a jejich konfliktu nacházela výraz a výklad v kulturní tvorbě, která musela mít přirozeně naprosto jinou podobu než kultura tradiční společnosti. Ani dějepisectví se nemohlo vyhnout uvažování o tom. nakolik je jako věda, jejíž prostředky vyrůstají z principů kanonizovaných na počátku novověké vědv. schopna pochopit a vyjádřit skutečnost tak naprosto novou. Velký kritik dobové kultury, Friedrich Nietzsche, dospěl k nejradi kalnějšímu názoru, že historie, zvláště (a nejodbornější, je životu přímo škodlivá: registruje totiž všechno bez rozlišení hodnolv věcí a událostí, tím všechno relativizuje, obrací člověka k fiktivnímu, protože minulému světu a vyčerpává tak energii potreluu.ii k životu a přítomnosti. Nietzschňv názor byl jedním z prvních hlasů, které se od té doby až do přítomnosti ozývají a které znamenají kritiku historismu jako podřizování přítomnosti hlediskům posvěceným historií. Tímto historismem vynikala i česká vzdělanost v 19. století. Kulturní diferenciace v české vzdělanosti konce století, jejíž součástí byl rukopisný boj, byla i obranou proti negativním důsledkům hegemonie historismu 19. století. Snaha o rozšiřování historikova pohledu na nové okruhy historií kých faktů jako předpokladu k vytvoření metod adekvátních výkladu nové sociální skutečnosti se ukazovala i v té větvi evropské historiografie, do níž patřilo české dějepisectví. Nerozhodovalo, že v této tradiční linii zatím nešlo o vytváření nového dějepisectví. ale 0 plné uplatnění zásad kritické, vědecké historiografie pozitivistického typu. Tyto zásady byly v klasické podobě kodifikovány ve dvou příručkách. Ernst Bernheiin vydal Lehrbuch der historischen Methode (1889): protějškem této knihy byla na evropském západě práce Charlese V. Langloise a Charlese Seignobose Introduclion aux études hisloriques (1897). Dobová historiografie však neformulovala jenom své teoretické zásady, ale shrnovala také výsledky vědění celého 19. století. Nastala doba velkých historických kompendií. Protože historické bádání se stále více specializovalo, vznikaly syntézy velkých epoch vvtvořené ze zorného úhlu jednoho badatele už jen výjimečně. Takovou výjimkou bylo dílo Eduarda Meyera (1855-1930) Geschichte des Allertums (1883-1902). Je významné pro historické myšlení tím, že dějiny starého světa byly v něm vyloženy na základě mimořádné erudice z univerzálního hlediska: klasický starověk řecký a římský v nich nebvl pojat jako izolovaný, nehistorický jev, ale jako logické dějství tisíciletých starověkých dějin a jejich souvislostí. Nad svntetickvmi pracemi jednotlivců nabývala převahy kolektivní díla. Jednotné syntetické pojetí v nich ustupovalo střízlivě věcnému a vyčerpávajícímu podání co největšího souboru exaktních faktů. .Nejnáročnější formou takových bilancí historického studia bvlv světové dějiny. V této době je charakteristicky zastupovala Allgemeine Geschichte (1879-1893), redigovaná Wilhelraem Onekenem a ffisto tre generále du IV9 siěcle á nos jours (1893-1901), vydávaná Ernstem Lavissem a Alfredem Rambaudem. Od konce minulého století se vydávání obdobných knižních cyklů, věnovaných buď světovým dějinám v úhrnu nebo velkým epochám, stalo pravidlem a počátkem komercializace historické produkce. Při vzniku jednoho z těchto souborů, The Cambridge Modern Ili-story; byl iniciátorem John Acton (1834-1902). Vedle založení časopisu The English Ilistorical Review (1890). vedle činnosti organizační a vedle díla esejistického ho sbližovala s Goliera ještě jiná podobnost. 369 EVROPSKÉ DÉJEPISECTVl NA PŘELOMU STOLETÍ 370 PŘEHLEDNÉ DEJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DEJEPISECTVi I jemu připadlo, abv v těsném kontaktu s německou historickou védou definitivně zpevnil v Anglii nadvládu kritického systematického hádání založeného na analýze pramenu nad úzce spisovatelským a pragmaticky utilitárním pojetím historiografie, jež mělo v Anglii silnou tradici. V této době ji představoval znalec anglické reformace \uthoiiy Froude (1818-1894): ani u něho nebyla bohatá heuristika a erudice doprovázena odpovídající mírou odborné kritičnosti. Metodicky prováděné kritické studium otevřelo po Actonovi plné možnosti k soustavnému a k objektivnosti směřujícímu poznání základních faktu anglických dějin, především dějin státu a jeho institucí. Fostupnv přesun pozornosti na souvislosti mezi vývojem právních zařízení a mezi strukturou středověké společnosti přinesl impul-v k vede, kému studiu agrárních dějin a v dalších důsledcích k obeene-iiiii rozšiřování horizontu historiografie. Konflikt, který vznikl mezi stoupenci Stubbsova názoru o rozhodujícím podílu starých germánských nulu na vývoji anglické středověké společnosti a mezi romanis-tv. kritizujícími tyto zbytky romantického pojímání počátků anglických dějin a zdůrazňujícími rozhodující vliv institucí římských, bvl počátkem metodologických pokroků. Po Fredericku Seebohinovi (1833-1912), hlavním reprezentantu romantického pojetí a autoru příkladné práce The Ľnglish Village Community (1883), přispěl k prohloubení historického poznání Frederick William Maitlaud (1850—1906). který shrnul svoje názory nejcelistvěji v Historyoj Eng-lish Lam up to the Time «/ ľ/lminl I (1895). Dokazoval přesvědčivě, že historický vývoj není jen konkretizací teorií a norem a zákonů, ale dílem souhry empirických činitelů, ncvyložitelných z jednoho abstraktního principu. V historické metodologii tomu odpovídal názor, že historická věda je především všestranným poznáním historických faktů v jejich empirické podobě a v jejich mnohostranných souvislostech, že tedv není dedukcí z obecných teoretických pouček. Takovému inzii-lárnímu empirismu, skeptickému vůči jednostranným spekulacím, odpovídalo studium středověkých hospodářských a sociálních dějin, k nimž se v britských archivech zachovala hojnost obsažných pramenů. Souběžně s Maitlandein a se stejným, ještě zjemnělejším metodickým zaměřením se mu věnoval Paul Vinohradov (1854-1925). Jeho dílo bylo mezi jiným spojnicí mezi anglickou historiografií, v QÍi se velkým podílem účastnili historikové ruského původu, a mezi ruským - později sovětským - přínosem k poznání anglických dějin. Podobná vývojová tendence jako v anglické vědě se projevovala i v historiografii jiných národů - totiž postupný přesun z politické historie přes dějiny instituci k dějinám společnosti a hospodářství. To nutně vedlo k hledání metod, které by umožňovaly postižení rozhodujícího vlivu těchto skutečnosti v dějinách. V Rusku vyjadřovalo tento postupný rozchod b historiografií jednostranně opřenou o politické události dílo tří historiků. Maxim Maxiinovič Kovalevskij (1851-1916) byl historikem počátku organizovane státní společno-ii. Metodicky vyházel při zdůvodňování názoru, že sociální poničiv jsou východiskem vzniku právního řádu, z přesvědčení o prvořadé úloze demografického činitele. U Nikolaje Ivanovice Karejeva (1850-1931) předcházela pracím o francouzské revoluci studia z novověké agrární historie;. Jeho sociologický výklad dějin byl doprovázen postupně vzrůstajícím odporem proti jejich materialistické interpretaci. Oba historikové připravovali dráhu Klučevskému. V jeho díle. patřícím svým těžištěm do počátku 20. století, přinesla silná sociologická orientace ruské včdv své největší výsledky. Přes rozdílný a většinou odmítavý' postoj takto orientovaných historiků k marxistické ideologii bvl tento nový směr nemvslitclnv bez. vlivu marxismu. Jeho působení i reakce na něj byly příčinou, proč se ruské dějepisectví stávalo jedním z ohnisek nového historického směřování. V polské vědě nebyla tendence k obohacení historické metodologie zásadami jiných věd lak silná. \v-;ik přesto, že její diferenciace byla stále způsobována především rozdílným chápáním úlohy historiografie v soudobých bojích společenských, politických a ideových, ukazovalo se, že překonává dřívější výlučné zaměření na dějiny politiky; ustupovalo zřeteli ke studiu skladby společnosti, zejména národní. Právě toto poznání totiž ukazovalo lepší možností ZŽivot-není historických studií. Zatím co medievista Stanislavy Smolka (1854-1924) reprezentoval konzervativní křídlo historiografie po stránce společenské i metodické, byl Wladyslaw Sinoleúski (1851-1926), autor syntézy Dxieje národu pokkiego (1897-1898) a badatel v dějinách pozdního novověku, stoupencem liberálních proudů. Práce Oswalda Balzera (1858-1933), věnované stejně středověku jako dějinám moderním, otevíraly nové dráhy tím. jak ukazoval plodnost pohledu právní historie přihlížející k ekonomickým a společenským vztahům. To byl svým způsobem i případ dějepisectví italského, reprezentovaného v tomto období Carlo Cipollou (1854-1917). V Německu, kde setrvačnost a autorita tradiční historické metodv bvla největší. neubránila se dokonce sama právní historie rozšiřování svého zorného úhlu na fakty mimo vlastní právní vývoj, například v díle Heinricha Brunncra (1840-1915). kritika jednostranne orientace historiografie na fakty z dějin politických a právních a kritika odmítavého poměru tradiční históriu- 371 EVROPSKÉ DEJEPISECTVi NA PRELOMU STOLETÍ r 372 PŘEHLEDNÉ DEJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DÉJEPISECTVi j»rafie k uznání hisloričnosti hromadných sociálních a ekonomic-kých faktů a k respektování pravidelnosti neho dokonce zákonitosti v dějinách se týkala především německé vědy. Proto připadlo vyspělému německému teoretickému mvšlení, aby objasnilo noetiekou základnu, na které se historická věda vyvíjela od počátku 19. století, kdy se stala především analýzou individualizovaných faktů dolo-ženveli v písemných pramenech. Filosofové Wilhelin Windelband (1848-1915) a jeho žák Heinrich Kickert (1863-1936) se v opozici zejména proti pozitivistickému přenášení přírodovědných a sociologických metod do historického bádání postavili na stanovisko, že metody věd humanitních a přírodních jsou v zásadě protikladné. Za vlastní smvsl historického poznání považovali vystižení individuálních, neopakovatelných, nekvantifikovatelných skutečností: soudili, že při tomto poznání připadá - vedle tradičních historických metod - významná role porozumění a vcítění. Podíl racionalizované intuice a introspekce při pochopení dějin jako díla především ducha zvlášť vyzvedl Wilhehn Dilthey (1833-1911). a to nejen v teoretických úvahách, ale i v pronikavých a výmluvných analýzách evropského kulturního, zvláště filosofického vývoje od novověku. Už v době této diskuse o podstatě historického poznání a specifičnosti jeho metod bylo zjevné, že názor o historii jako metodě analýzy jedinečných historických faktů nepřevoditelnú h \ zásadě na žádný obecný princip není v praxi soudobé historiografie plně respektován. Diskuse jen manifestovala, že na přelomu století ve světovém dějepisectví vedle sebe trvají nejprotichůdněji! směry historického bádání a myšlení. Některé z nich byly pokračováním koncepcí existujících odedávna, jiné vycházely z konfrontace děje-piseclví s novou situací v evropské společnosti, kultuře, vědě. Podnětem k přehodnocování dosavadních metodologických principu bvla především nutnost přijmout jako objekt historického poznání skutečnosti, které tradiční historiografie za historické nepokládala, jejichž základní význam pro existenci společnosti však přítomná doba odhalila. Ekonomická expanze evropské buržoazie těžící / pokroků techniky a přírodovědy posunovala do ohniska historického zájmu analogické jevy v minulosti. Hospodářské dějiny, vznikající jako specializovaná historická disciplína, objevovaly v dějinách skutečnosti, které politicky orientované dějepisectví nevnímalo. Realita velkých společenských hnutí, zejména akcí dělnictva. zase budila vnímavost pro existenci sociálních hnutí v dějinách starověkých a středověkých. Tyto náběhy k vytvoření sociální historie, vyvíjející se \ tě>iie sumi-losti s hospodářskou historií, bvlv podporovány tenden- cí buržoázni historiografie neponechávat interpretaci sociální skutečnosti marxismu. Marxismus sice nemohl dosud pronikal na oficiální badatelské instituce a nepodal zatím odborná díla opřená 0 pramenné bádání. Bvl spíš jen interpretací dějinného procesu na základě faktů snesených starším bádáním, ne výsledkem původní erudice. Vykonával však nezanedbatelný vliv na koncepce historiografie oficiální, /působil také mnoho, že dosavadní hegemonie studia středověkých a starověkých dějin slábla a že studium novověkých dějin nabývalo na objemu i na úrovni. Proti marxismu, vykládajícímu minulost a vvvozujícímu z jejího poznání závěry pro politickou praxi, musela historiografie ztotožňující se názorově a politicky sc světem evropské buržoazie podat vlastní pojetí. Musela zdůvodňovat existenci měšťanstva a vyvracet premisy, ze kterých marxismus vycházel při svém přesvědčení o nastávajícím konci kapitalismu. Druhý okruh faktů, jehož historičnost a význam pro poznání povahy člověka a společnosti v dějinách byl stah? zřejmější, byla kultura. Na konci století se stala samostatnou sférou lidské tvořivosti s významným působením ekonomickým a bvla citlivým ukazatelem proměn nejen mentality, ale stavu společnosti vůbec. Postřeh o této sv inptoniatičnosti kultury bvl aplikován i na poznání minulých dob. a to vznikající kulturní historií. Situace této nové historické disciplíny byla o to snadnější, že v ní mohly být přejaty zásady tradiční historické metodv: la také sloužila k analýze jedinečných historických faktů a vycházela z názoru o dějinách jako skutečnosti pře-devšíni duchovní. Zejména duchovědná hlediska Dilthevova byla spojnicí mezi historismem raného 19. století a kulturní historií. V dalším vývoji se však ukázalo, že mnohem větší možnosti měl dějepis hospodářský a sociální. Z podnětů kulturní historie došlo k /.historizování a nebývalému zvědečlění studia dějin umění, jak bylo dílem vídeňské školy, jmenovitě Maxe Dvořáka (1874-1921). V jeho pojetí se stalo umění integrální součástí dějin a nejjasnějsím ztělesněním hlavních duchovních principů, které dějinami vládnou. ÍNejvétší díla kulturní historie 19. století nevznikla tam. kde se hi-torici jako Fberhard Gothein (1853-1923) snažili vložit do svého historického líčení co největší počet charakteristických faktů ze všech oblastí života soukromého i veřejného. Jejich napsání bylo podmíněno takřka uměleckou schopností vniknout do podstaty minulého života a zkonkretizovat toto poznání v obrazech, symbolech a typech. Tento intuitivní a imaginatívni přístup k historickým faktům nepředpokládal úplnou heuristiku a akribii při zvládnutí pramenného materiálu. Závisel především na genialitě historika v pod- 373 EVROPSKÉ DĚJEPISECTVÍ NA PRELOMU STOLETÍ 374 PŘEHLEDNÉ DĚJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ statě nevázaného striktní metodou. Tím ovšem nebezpečně hověl rétorickému a popisnému diletantismu. V případě Jacoba Burck-hardta (1818-1897) umožnil však tento postup mimořádně ostré a názorné průhledy do hloubek velkých dějinných proudů a jedinečné vystižení člověka v krizích doprovázejících předěly historických epoch. Vedle svého nejproslulejšíbo díla Kultur der Renaissance in Italien (1860) se Burckhardt zabýval myšlenkovým světem řeckého starověku a přechodu ke středověku. Úvahy filosofujícího historika. Weltgeschichtliche Betrachlungen (1905), dosvědčují, jak se u velkého historika proměňuje vyrovnávání s minulostí v poznání přítomného světa a v odhad příštího vývoje. Tato kniha zahajuje řadu úvah, ve kterých dějepisectví vyjadřovalo počínaje koncem 19. století svůj skeptický a nakonec hluboce pesimistický názor na budoucnost evropské civilizace. Byly důkazem, že se, optimistický patos historického myšlení 19. století vyčerpal. Pojetí historiografie jako intuitivního poznání projevů lidského ducha neposkytovalo historiografii jako vědě mnoho vývojových možností. Bvlo příliš vázáno na individuální a neopakovatelné dispozice svých stoupenců. Do vývoje historického institucionálního bádání naproti tomu zasáhly pronikavě podněty, které do historiografie vnesl Karl Lamprecht (1856-1915). Jeho pokus opřít historiografii důsledně o pozitivistickou kolektivistickou koncepci společenského vývoje byl popudem k vystoupení filosofů; ti, zejména zmínění Windelband a Pickerl, vyjádřili metodický protiklad mezi ideografickými, individualizujícími, popisnými vědami duchovými, humanitními a mezi nomoletickými, generalizujícími a o formulování obecných zákonů usilujícími vědami přírodními. Pozitivní stránkou Lanipreehlovýeh zásadních vystoupení a jeho polemik proti stoupencům jednostranně politické a duchovědné německé historiografie bylo jeho velkoryse založené dílo Deutsche Geschichte (1891-1909). Stalo se pro své metodické nedostatky objektem nelítostné kritiky specialistů. Přísluší mu však zásluha, že bylo prvním velkvin pokusem, v němž se historik snažil utřídit a interpretoval pro účely historického souvislého líčení typické, hromadné, opakující se, obecné, a ledy kvantifikovatelné jevy, z nichž se skládá totalita společenské existence. Laniprecht ve své snaze postavit historické studium na domnčle exaktní základnu vylučoval nakonec tradiční, jedinečné historické faktv z dějin a nahrazoval je analýzou statisticky tříděných hromadných fenoménů. Tato jednostrannost byla jen jedním ze způsobů, jak -c německá historiografie otevírala poznání faktů z oblasti hospodář- ské a sociální. Na starších základech, které kladli v minulých obdobích Georg Ludwig Maurer (1790-1872) a Wilhelm Georg Friedrich Roscher (1817-1894), vznikla díla hospodářských historiků. Často přistupovali ke studiu hospodářských dějin ze stanoviska politické ekonomie a snažili se o vypracování univerzálně platného schématu ekonomického vývoje v minulosti a o typologické zvládnutí dílčích faktů, které snášelo detailní historické bádání. Nejdále šel v této schematizaci Karl Bücher (1847-1905) svou teorií stupňů hospodářského vývoje. Spojovala se v ní historická erudice se školením národohospodářským a se sklonem k abstraktní spekulaci ovlivněné soudobou sociologií. 1 vlivný učitel a organizátor Gustav Schindler (1838-1917) slučoval ve své práci solidní historické školení s hlediskv národohospodářské vědy. Jeho hlavní dílo - Grundriss der allgemeinen Volkswirtschaftslehre (1900-1904) - ho ukazuje jako vůdčího reprezentanta německé historické školy v politické ekonomii. Kromě toho, že podstatně přispěl k poznání středověkých sociálních a hospodářských poměrů, sledoval historický vznik moderní ekonomiky v jejím národním a státním teritoriálním vymezení a v celospolečenském působení. Georg Belovv (1858-1927) byl ve sporech vyvolaných Lamprechtovým náročným pokusem nejvášnivějším obráncem individualizující metody německé historické školy. Ostře kritizoval snahy obohatit historické bádání o metody zobecňujících sociálních věd a odmítal přiznat v historickém výkladu větší podíl faktům sociálním a ekonomickým. Orientaci historiografie k právní vědě ukazují i jeho spisy, například Territorium und Stadt (1900). Tyto metodicky různě založené práce z hospodářských dějin měly v první řadě vyložit historické působení těch skutečností, o jejichž významu pro bytí člověka a společnosti podávala moderní doba stále více důkazů. Vedle toho však měly i neutralizovat vliv marxismu. Ten jako teorie a filosofie dějin začal být na sklonku století doplňován aplikací obecných zásad na studium konkrétních a speciálních problému. Vzorem těchto analýz zůstávaly na dlouhou dobu některé práce Karla Marxe, v nichž se spojovala schopnost abstraktního rozboru s živým líčením, zejména v Osmnáctém brumuiru Ludvika Bonaparta (1852). Nejvýznainnější díla pomarxovské historiografie napsal v této době Franz Mehring (1846-1919). Jeho spisy, jako Lessingslegende (1893) se samozřejmě rozcházely metodický i hodnocením s německou oficiální historiografií. Osobitým a dlouho nedoceňovaným myslitelem byl Antonio Labriola (1843-1904). Zvláště v jeho Saggi sulla concepzione niaterialistica della storia (1895-1898) byla kritika filosofických základů pozitivistického myš- 375 EVROPSKÉ DĚJEPISECTVÍ NA PRELOMU STOLETÍ 376 PŘEHLEDNE DEJINY ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO DĚJEPISECTVÍ lení o dějinách, souběžná s odhalováním vulgarizujících tendencí v marxismu. Přesto, že se marxismus nemohl prokázat velkou řadou odborných historických děl opřených o původní heuristiku a erudici, přitahoval stále silněji. \ období specializace historických disciplín, zabřednutí historiografie do detailního zkoumání izolovaných a akademických problémů, v době, kdy historická věda rozkládala obraz historické skutečnosti do nekonečného množství dílčích aspektů, v epoše vědomého distancování historické vědy od soudobého života, nabízel marxismus jednotný výklad historické skutečnosti. Všechna mnohotvárnost projevů společenského bytí v něm byla podřízena interpretaci, jejímž základem byl materialistický výklad historické skutečnosti, jednotné přes složitý vztah mezi ekonomickou základnou a institucionální i ideologickou nadstavbou. Dialektická metoda chápání vztahu výrobních sil a poměrů umožňovala vidět historický vývoj jako zákonitý, i když ne lineární proces a vykládat jevy, pro něž neměla pozitivistická historiografie vysvětlení a jež byla ve svém skepticismu a agnosticismu schopna jen popisovat Historie tak dostávala v očích rozkolísaného moderního specializovaného člověka jednotný a aktuální smysl. loto sepětí historického zřetele s potřebami aktuální politiky i prolínání postupů empirické sociologické analýzy a historických metod se ukazuje v nejvýznamnějším díle. jež marxismus ve společenských védách v té době vytvořil. I když oficiální historiografie konce 19. století koneckonců brala na vědomí, analyzovala i vykládala stejné množství faktů ze stejného množství okruhů historické reality jako marxismus, lišila se od něho tím, že odmítala spojovat dílčí poznatkv filosofickým výkladem ve smysluplný celek a vidět v nich odraz jednoho základního dějinného principu. Vkademická historiografie kladla fakty vedle sebe a ponechávala domyšlení jejich souvislostí jiným kulturním disciplínám. I když přesvědčovala o svých odborných kvalitách, vzbuzovala pochybnosti o smyslu historie pro život. To byl z velké části i případ českého dějepisectví z konce 19. století. 2. Podmínky rozvoje českého dějepisectví SITUACE ČESKÉ SPOLEČNOSTI a české vzdělanosti byla na konci 19. století, konkrétně od počátku osmdesátých let. taková, že české dějepisectví mohlo reagovat na základní tendence evropského historického myšlení. Bylo přinejmenším schopno zaujmout slano- \isko k těm proudům, jež znamenaly kritiku dosavadního pojetí minulosti a rozchod s dědictvím historiografie počátku 19. století. V českém prostředí existovala rozvinutá buržoázni společnost v jedné z ekonomicky nejwspělejších oblastí střední Evropy. Myšlenky, zrcadlící krize a rozpory průmyslové společnosti, uacházely v Čechách ohlas. Protože však šlo o společnost, která ještě nedospěla do svých posledních vývojových stadií, a protože nebyl všestranně zajištěn její vývoj právě jako národní společnosti, nedošlo české historické myšlení a česká historická věda ke krajně skeptickým závěrům o historii, k nimž dospěla nejpokročilejší evropská historiografie a její filosofie. Pochybnost o dosavadní praxi a výhrady proti dosavadnímu chápání úlohy dějin a dějepisectví se však ohlašovaly. Česká historická věda tak byla součástí proudu, který procházel celou českou kulturou. Zejména česká literatura od devadesátých let signalizovala novou lázi vývoje českého myšlení. Kriticismus, realismus a úsilí o překonání úzce národní izolace nebyly bez předchůdců. .Na konci stolelí se však tvto snahy staly programem. Česká kultura se měla podle nej náročnějších představ vymanit z obzoru výlučně nacionálních zájmů a měřítek. Měla odpovídat svým obsahem a stylem nové skutečnosti, vyjadřovat složitou sociální skutečnost moderní doby a problémy moderního individua. Byl to náročný úkol. Realitu konce 19. století vytvářely nebývalé pokroky výroby a vědy; společenská situace bvla naprosto změněná existencí a aktivitou mas dělnictva a byla nesrovnatelná s poměry danými na počátku naší novodobé národní existence. Proto se množily úvahy o nutnosti revidovat kulturní hodnoty, které byly vytvořeny během uplynulého století jako výraz kolektivních národních snah a jako prostředek pomáhající k orientaci ve skutečnosti. Tato vlna kriticis-iiiii měla svoje nejvýraznější představitele mezi literárními kritiky devadesátých let. Jejich činnost však byla ve svých nejobeciiějšícb principech kritikou samotných základů, na nichž dobová společ-t i«■ -1 vyrůstala. Ověřování ideových hodnot znamenalo kritické vyrovnávání se starším kulturním dědictvím. Z hlediska těch, kdo byli >pjati se staršími vývojovými fázemi národní kultury, to budilo dojem obrazoborectví. popření dosavadních tradic, nihilismus. " V dějepisectví k naprostému zvratu a k zásadnímu přehodnoco-• vání hodnot nedošlo. Důvodem nebyla nevšímavost historiků k dobovým problémům společnosti a jedince. Stabilizujícím faktorem byla jednak větší vývojová kontinuita védy, nevystavené takovým nárazům jako umění, ale především fakt. že pro českou vědu a speciálně historiografii nastalo teprve v osmdesátých letech období, kdy 377 PODMÍNKY ROZVOJE ČESKÉHO DĚJEPISECTVÍ