Vyučování (výuka) – charakteristika. Učení, druhy učení.Vyučování a učení. •VYUČOVÁNÍ •Hlavním nástrojem, který si společnost během historického vývoje pro výchovu a vzdělávání dětí a mládeže vytvořila je škola. Výchova a vzdělávání se ve škole realizuje prostřednictvím vyučování - vyučování je jednou ze základních a nejvýznamnějších forem výchovy a vzdělávání. • Vyučování je charakteristické především těmito znaky: • nabízí možnost optimálního sepětí vzdělávání a výchovy, • jsou pevně stanoveny výchovné a vzdělávací cíle, • je vymezen obsah, uskutečňuje se plánovitě a systematicky; • jsou vytvořeny potřebné materiální, organizační a sociálně-psychologické podmínky, • uskutečňuje se pod vedením pedagoga - učitele, mistra, lektora - který tento proces navozuje a řídí, • je to sekvence do sebe zapadajících aktivit učitele a žáků Příprava učitele na vyučování •Obvyklý myšlenkový postup: • • 1. Formulace specifických vyučovacích cílů (to, čemu se žáci mají naučit) • 2. Výběr a konkretizace obsahu učiva • 3. Volba organizační formy vyučování • 4. Volba optimálních metod a prostředků • 5. Určení struktury vyučovací jednotky • Problémy didaktické transformace učiva •časové rozvržení učiva •způsob motivace a průběžné aktualizace učiva •mezipředmětové vztahy •příprava softwaru, vyučovacích prostředků •zajištění bezpečnosti a hygieny práce •diferencovaný a individuální přístup k žákům při výkladu nového učiva •samostatná činnost žáků •zabezpečení pracovní součinnosti žáků •vypracování systému úkolů k procvičení a upevnění učiva •možnosti rozvoje tvořivosti žáků •zjišťování úrovně osvojení učiva, způsob hodnocení, klasifikace •působení v oblasti profesní orientace • • Výukové cíle •Kognitivní (vzdělávací, poznávací) – co a jak se má žák naučit •Afektivní (postojové) – jak ovlivnit postoje a hodnotovou orientaci žáků •Psychomotorické (výcvikové) – jaké dovednosti má žák získat •Požadavky na výukové cíle vkomplexnost – využít všechny tři dimenze vkonzistentnost (soudržnost) – dodržení posloupnosti vkontrolovatelnost vpřiměřenost • Taxonomie kognitivních cílů (Bloom, 1956) •Zapamatování (vědomosti) – definovat, doplnit, opakovat, popsat, přiřadit, reprodukovat, vysvětlit, vybrat, určit, pojmenovat •Pochopení (porozumění) – dokázat, interpretovat, objasnit, odhadnout, převést, vysvětlit, vypočítat, zkontrolovat, změřit •Aplikace –demonstrovat, aplikovat, načrtnout, navrhnout, použít, prokázat, řešit, uspořádat, vyčíslit, vyzkoušet, naplánovat •Analýza – analyzovat, rozhodnout, provést rozbor, rozlišit, rozčlenit, specifikovat •Syntéza – kategorizovat, kombinovat, modifikovat, navrhnout, organizovat, napsat zprávu, shrnout, reorganizovat •Hodnotící posouzení – argumentovat, obhájit, ocenit, oponovat porovnat, posoudit, prověřit, vybrat, zdůvodnit, zhodnotit • Taxonomie afektivních cílů (Kratwohl, 1964) •Přijímání (vnímavost) – ochota přijímat, vnímat •Reagování – úroveň aktivity, zainteresovanosti •Oceňování hodnoty – akceptování, preferování hodnot •Integrování hodnot (organizace) – postupné vytváření soustavy hodnot •Internalizace hodnot v charakteru – hodnoty mají pevné místo, vytváří se osobní životní filozofie jedince •Příklad: •Afektivní cíl: vnímání a hodnocení estetických vlastností dřeva •Specifický afektivní cíl: Docílit, aby žáci dovedli sledovat vliv estetických vlastností dřeva na pracovní a životní prostředí. Vést žáky k praktickému využití dřeva v souvislosti s kulturou bydlení. • • Taxonomie psychomotorických cílů (Dave, 1968 •imitace (nápodoba) – impulzivní nápodoba, vědomé opakování •manipulace (praktická cvičení) – podle instrukce, výběru a za účelem zpevňování, projevuje se prvotní obratnost •zpřesňování – reprodukce a kontrola, činnosti se zpřesňují, problémy se zmenšují •koordinace – sekvence a harmonie, plynulý sled jednotlivých činností •automatizace – maximum výkonu s minimální energií • •Mnoho nových vědomostí a dovedností a s nimi spjatých řetězců chování, vyúsťujících v určité postoje si člověk osvojuje bezděčně, živelně, bez záměru ”vzdělávat se”. I když takto získané poznatky postrádají rysy cílevědomosti a záměru (tj. hlavní znaky vzdělávání) a zpravidla netvoří systém, dotvářejí funkčně ”celkový vzdělanostní profil” každého člověka. Mnohé z těchto poznatků (osvojených vědomostí) a dovedností (osvojených činností) jsou kromě jiného cenné zejména metodou (cestou) jejich získání, osvojení, která byla na rozdíl od školy ”životná”, skutečně ”prožitá”, často spojená s řadou chyb a omylů, které bylo nutno odhalit a odstranit, byla vedená snahou (mnohdy přímo nutností) objevit pravdu, ”přijít věci na kloub” a vyřešit tak nějaký praktický životní problém, což vše ”školnímu” poznávání velmi často chybí. •UČENÍ •je získávání zkušeností a utváření jedince v průběhu jeho života. •Učení zahrnuje všechny situace, do kterých se člověk v průběhu života dostává, jejichž výsledkem je •osvojování poznatků (osvojeným poznatkům říkáme vědomosti), •osvojování činností (osvojenou činnost, “připravenost“ organismu vykonávat určitou činnost nazýváme dovednost), •utváření vztahů k sobě, k společnosti, k přírodě, k věcem a jevům které člověka obklopují, projevující se změnami v chování a jednání (tyto vztahy nazýváme postoje), •rozvoj poznávacích, citových a volních procesů a celkový rozvoj osobnosti •Pojem učení je někdy velmi zjednodušeně spojován s docházkou do školy, s vyučováním a s domácí přípravou žáků. Ve skutečnosti však učení provází člověka po celý život. Stručně ale výstižně to charakterizoval např. Jan Čáp: “Vše co není vrozené, je naučené.” Učení pak vymezuje “jako získávání zkušeností a utváření jedince v průběhu jeho života.” Učení záměrné, které má stanovený cíl a obsah, probíhá v organizovaných podmínkách se nazývá učení intencionální, učení neúmyslné, živelné a nesystematické označujeme jako učení bezděčné. I když jsou oba uvedené typy učení významné, ve škole i v praxi zatím bezděčné učení nedoceňujeme či dokonce přehlížíme. •Učení se dělí na učení bezděčné a učení záměrné. Záměrné učení má stanovený cíl, obsah a zpravidla probíhá v organizovaných podmínkách; bezděčné učení probíhá živelně, bez záměru, cíle. Pedagogika (didaktika) se orientuje především na učení záměrné, které lze vytvářením vhodných podmínek a navozováním záměrných učebních situací významně ovlivnit a i když jsou oba uvedené typy učení významné, ve škole i v praxi zatím bezděčné učení nedoceňujeme či dokonce přehlížíme. •KONSTRUKTIVNOST UČENÍ •Znalost není něco, co žák přejímá v nezměněné podobě od učitele, z knihy apod. Každý žák vnímá a interpretuje nové poznatky svým jedinečným způsobem. Vychází ze svých dosavadních znalostí a zkušeností (nejen školních)! Žák nepřebírá nové poznatky v ”hotové podobě”, ale aktivně je zpracovává, konstruuje si je. Současně však rekonstruuje své dosavadní poznatky, neboť do nich musí ”zabudovat” poznatky nové. Z toho plyne, že žáci nekončí své učení stejně; nelze očekávat, že všichni budou stejným způsobem rozumět faktům, pojmům a vztahům. •KUMULATIVNOST UČENÍ •Učení se do určité míry podobá stavění. Žákova ”budova” znalostí nevzniká naráz, ale postupně; dílčí výsledky se hromadí, kumulují, skládají a ”zapadají do sebe”. Nové učení tedy staví na žákových dosavadních znalostech a mentálních reprezentacích učiva a světa. Velmi tedy záleží na kvalitě dosavadních znalostí i na způsobu, jímž se na ně navazuje novými poznatky. Mohou učení usnadňovat, ale také zkomplikovat. Platí to o svérázných žákovských představách o učivu, o žákovských nepřesných či chybných pojetích učiva, o žákovských miskoncepcích učiva. •VĚDOMOSTI = osvojené poznatky •Nejjednodušším typem vědomosti, s kterým se můžeme setkat na předprimární a primární úrovni vzdělávání, •je vědomost-představa. •Na základní škole převažují především fakta (např. data) a pojmy; další formu představují souvislosti, vztahy (převážně v podobě zákonů, pravidel atd.); •pro náročné komplexy vědomostí se používá pojem složité vědomostní struktury •DOVEDNOSTI = osvojené činnosti •(osvojenou činnost, “připravenost“ organismu vykonávat určitou činnost nazýváme dovednost), •nejčastěji setkáme s pojmy dovednosti intelektové a dovednosti senzomotorické. •POSTOJE •se průběžně formují jako •utváření vztahů k sobě, k společnosti, k přírodě, k věcem a jevům které člověka obklopují, (přijímání určitých ”hodnot“, •”ztotožňování se“ s těmito hodnotami a projevující se v chování a jednání (tyto vztahy nazýváme postoje). •KOMPETENCE •jsou charakterizovány jako soubor vědomostí, dovedností a postojů, které umožňují efektivní a úspěšnou činnost v určité oblasti, oboru. Kompetence však nepředstavují pouhý souhrn osvojených vědomostí, dovedností a postojů! Např. žák si může osvojit všechny požadované vědomosti, ovládat všechny požadované dovednosti, ”přijmout“ a ”vyznávat“ všechny společensky žádoucí morální hodnoty atd., ale pokud toto vše nedokáže vnitřně integrovat, propojit a hlavně v okamžiku, v situaci, kdy je to potřeba, funkčně použít k vyřešení vzniklé konkrétní situace, není tento žák kompetentní a nelze hovořit o tom, že si požadovanou kompetenci osvojil! (Ve školách všech typů se žel nezřídka spokojujeme s tím, že žák ”odříká“, ”předvede“ apod.; ale efekt aplikace a využití, co možná nejbližší přiblížení se konkrétní využitelnosti učiva, ”naplnění“ vlastního cíle vyučování, z různých důvodů chybí!) •UČENÍ - žák umí zejména: • • •organizovat a řídit své učení (promýšlení úkolu, plánování, navržení postupu řešení a výběr prostředků, vyhledávání informací, zpracování úkolu, kontrola výsledků); •vybírat pro učení efektivní způsoby, metody a strategie; •používat základní pojmy z různých vzdělávacích oblastí, chápat jejich smysl a aplikovat je v reálných situacích; •operovat s přiměřeně náročnými a obecně užívanými termíny, symboly, značkami, které se staly běžnou součástí života; •uvádět věci a jevy do souvislostí, propojovat do širších celků poznatky z různých vzdělávacích oblastí a na základě toho si vytvářet komplexnější pohled na přírodní a společenské jevy i na různé lidské činnosti; •vyvozovat závěry na základě posuzování, porovnávání faktů z různých oborů, pozorování a experimentování i na základě informací, které odhalují různé stránky života; •třídit informace, interpretovat je na základě pochopení jejich obsahu a významu, využívat je při učení i v životě; •číst s porozuměním psaný text (včetně diagramů, tabulek, grafů a map) a pracovat s ním, přemýšlet o něm na základě stanoveného cíle a uplatňovat vlastní názor; •pracovat s učebnicemi, s různými učebními texty a materiály, se slovníky a encyklopediemi, učebními pomůckami a dalšími informačními zdroji; •samostatně a systematicky se učit, kriticky posuzovat výsledky vlastní práce, překonávat případné obtíže při učení, být za výsledky svého učení odpovědný. •ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ - žák umí zejména: •vnímat nejrůznější situace ve škole i mimo ni, přemýšlet o jejich smyslu a o příčinách s nimi spjatých problémů, diskutovat o nich, hledat jejich řešení a využívat přitom svého úsudku a zkušeností; •identifikovat problém, formulovat jeho podstatu, vytvářet hypotézy a varianty řešení, problém řešit; ověřit výsledek řešení a zvážit jeho uplatnění v praxi; •rozhodovat se při řešení problémů, vyhodnocovat různé postupy a hypotézy, vysvětlovat a obhajovat zvolené způsoby řešení, plánovat a organizovat činnosti k ověření samostatně formulované hypotézy (pozorování, pokus, laboratorní práce ap.), vytvořit strategii řešení problému; •reagovat přiměřeně na změny a domýšlet jejich možné důsledky, změněným podmínkám se přizpůsobovat, nepříznivé podmínky měnit, překonávat překážky v případě obtíží; •vytvářet si na problém vlastní názor, rozhodnout se pro řešení, uvědomit si důsledky zvoleného způsobu řešení a nést za ně odpovědnost; •samostatně, odpovědně a kriticky myslet a nepodléhat manipulacím. •KOMUNIKACE - žák umí zejména: •vyjadřovat se srozumitelně, souvisle a kultivovaně v písemném i ústním projevu; •formulovat a vyjadřovat své myšlenky a názory uspořádaně a výstižně, vystupovat na veřejnosti; •obhajovat svůj názor a vhodně argumentovat, zapojovat se do diskuse; •porozumět různým typům textu (běžné písemné informace, pokyny, dokumenty, tiskopisy ap.) vztahujícím se k nejrůznějším situacím ve škole i mimo ni; •využívat informační a komunikační prostředky a technologie pro kvalitní a účinnou komunikaci; •komunikovat s lidmi na základě osvojených základních komunikativních dovedností (verbálních i neverbálních) potřebných k soužití s druhými lidmi (umí naslouchat, ptát se, formulovat otázky, vysvětlovat, vést dialog, chápat postoje a záměry účastníků komunikace, reagovat odpovídajícím způsobem, být přístupný návrhům druhých ap.); •komunikovat a žít ve skupině, uplatňovat svá práva a respektovat práva druhých; •komunikovat na přiměřené úrovni v cizím jazyce, zejména v běžných situacích každodenního života. •OBECNÉ CÍLE VZDĚLÁVÁNÍ A VÝCHOVY (Bílá kniha) • • •Rozvoj osobnosti, který zahrnuje kultivaci a podporu seberealizace každého jedince a co největší rozvinutí a uplatnění jeho potenciálu. •Zprostředkování historicky vzniklé kultury společnosti, obsažené ve vědách, technice, umění, pracovních dovednostech, spirituálních a morálních hodnotách, jak nastupujícím generacím, tak i všem členům společnosti. •Posilování soudržnosti společnosti zajištěním rovného přístupu ke vzdělávání, vyrovnáváním nerovností sociálního a kulturního prostředí i regionálních nerovností. •Podpora demokracie a občanské společnosti. Demokracie nezbytně potřebuje soudné, kritické a nezávisle myslící občany s vědomím vlastní důstojnosti a s respektem k právům a svobodám ostatních. •Výchova k partnerství a spolupráci v evropské i globalizující se společnosti znamená usilovat o život bez konfliktů a negativních postojů ve společenství nejen druhých lidí, ale i jiných národů, jazyků a kultur. •Zvyšování zaměstnatelnosti, tedy schopnosti nalézat zaměstnání a trvale se uplatňovat na trhu práce, a to nejen doma, ale také v zahraničí – zejména v Evropě. Zvýšení konkurenceschopnosti ekonomiky a prosperity společnosti. •Pojem učení je někdy velmi zjednodušeně spojován s docházkou do školy, s vyučováním a s domácí přípravou žáků. Ve skutečnosti však učení provází člověka po celý život. Stručně ale výstižně to charakterizoval např. Jan Čáp: •“Vše co není vrozené, je naučené.” Učení pak vymezuje “jako získávání zkušeností a utváření jedince v průběhu jeho života.” Učení záměrné, které má stanovený cíl a obsah, probíhá v organizovaných podmínkách se nazývá učení intencionální, učení neúmyslné, živelné a nesystematické označujeme jako učení bezděčné. I když jsou oba uvedené typy učení významné, ve škole i v praxi zatím bezděčné učení nedoceňujeme či dokonce přehlížíme. • •ŽÁDOUCÍ VLASTNOSTI UČENÍ : • •Aktivnost. Žák musí být činný, musí rozhodovat a jednat; důraz na myšlenkové aktivity. •Konstruktivnost. Žák nepřebírá nové poznatky jako hotové, ale zpracovává, “konstruuje” si je. •Kumulativnost. Jednotlivé poznatky se postupně skládají k sobě, zapadají do sebe, kumulují se. •Autoregulativnost. Žák se učí řídit své učení sám. •Zacílenost. Učení musí směřovat k jasnému cíli. •Situovanost. Učení by mělo respektovat sociální prostředí, situace, v nichž se žák ocitá. •7. Individuální odlišnost. Pokud možno respektovat individuální předpoklady žáků pro učení. •SLOŽKY UČENÍ : • Očekávání (žák se těší/netěší, očekává úspěch/neúspěch) • Motivování (nejen vnější, ale hlavně vnitřní) • Aktivování dosavadních znalostí (opakování, připomenutí) • Pozornost (nutnost soustředění) • Překódování (osobní smysl, mnemotechnika, schéma) • Srovnávání (s dosavadními znalostmi) • Generování hypotéz (hledání postupů k řešení) • Opakování (hlavně hledání hlubšího smyslu a vazeb) • Zpětná vazba (informace, zda pochopil či ne) •Hodnocení •Monitorování (naučit se pozorovat sám sebe) •Integrování, syntéza (sladění nového a starého, začlenění) •STYL UČENÍ (žáka, studenta, člověka) OBECNÁ CHARAKTERISTIKA •způsob, jakým si osvojuje (nové – částečně nové) - poznatky, znalosti (ty pak nazýváme vědomosti), - činnosti (osvojené činnosti pak nazýváme dovednosti) a současně s tím rozvíjí své schopnosti, přijímá určité hodnoty, zaujímá vztahy (utváří své postoje) atd. Pokud dokáže VNITŘNĚ INTEGROVAT, synteticky propojit a FUNKČNĚ POUŽÍVAT všechny uvedené kvality v osobním i profesním životě, stává se postupně kompetentním. •(Kompetence nemá hranic a její kvalitu lze stále zlepšovat…) •Každý jedinec se učí jiným způsobem, jiným stylem… Postupy, které si jedinec volí se liší svou strukturou, posloupností, kvalitou, pružností aplikace, vznikají na vrozeném základě (kognitivní styly) a rozvíjejí se spolupůsobením vnitřních a vnějších vlivů. Můžeme v nich proto rozlišit složku kognitivní, motivační, sociální a autoregulační. •VELMI DŮLEŽITÉ PRO UČITELE I RODIČE je: •Styly se dají ovlivnit a měnit, třebaže ne snadno ani rychle! Styl učení je tedy specifický způsob učení, kterému v daném období žák dává přednost, kterého běžně používá v různých učebních situacích (Mareš, 1986/7). •STRATEGIE UČENÍ •V rámci učení používá učící se jedinec různé metody, prostředky (včetně technických), různě je kombinuje, volí různá pořadí, mění posloupnost (např. jednou začne čtením textu, jindy psaním poznámek atd. atd); hovoříme tedy o tom, že v rámci svého stylu učení člověk volí (zpravidla případ od případu, podle situace) různé STRATEGIE UČENÍ. •POVRCHOVÝ HLOUBKOVÝ UTILITÁRNÍ • • motivace •absolvovat hluboký zájem získat nejlepší vyhnout se neúspěchu pochopení důležitosti známku • • záměr •splnit požadavky skutečně porozumět uspět za každou cenu • • proces •“odříkat“ uvažuje, srovnává, podle situace reprodukovat přemýšlí o aplikaci • • výsledky •zpravidla zapomene umí použít, dovede rozporuplné ( + i -) •Interpretace stylů učení •Konvergentní styl učeni Největší síla tohoto přístupu se projevuje při řešení problémů, při rozhodování a při aplikování nápadů v praxi. Jedinec tohoto stylu vyniká v situacích, jakými jsou konvenční testy inteligence, kde je jen jedna správná odpověď nebo řešení. Ten, kdo preferuje tento styl učení, používá nový poznatek či informaci jako základ pro hypotetické deduktivní uvažování o problému. Upřednostňuje technické úlohy a problémy před problémy sociálními a interpersonálními. •Divergentní styl učení Největší síla tohoto přístupu spočívá ve schopnosti imaginace a uvědomění si smyslu a hodnot. Projevuje se jako schopnost podívat se na konkrétní situaci z různých perspektiv a spojit mnoho různých souvislostí do smysluplného celkového obrazu. Styl se nazývá divergentním (rozbíhavým) proto, že člověk tohoto typu vyniká v situacích, kdy je potřeba generovat velké množství podobných alternativních nápadů jako např." v brainstormingu. Člověk této orientace se zajímá o lidi, o pocity a upřednostňuje imaginativnost. •Asimilační styl učení Největší síla tohoto stylu leží ve schopnosti vytvářet teoretické modely a spojovat (asimilovat) odlišná pozorování do jediného integrujícího vysvětlení. Podobně jako u konvergenčního stylu se tento způsob zaměřuje méně na lidi a více na ideje a abstraktní koncepty. O idejích se uvažuje více v teoretické než praktické rovině. Pro člověka s tímto stylem je důležité, aby teorie byla logická a přesná. Člověk s tímto stylem řeší problém intuitivné, často chybně, informace hledá radši u jiných lidí, než by sám analyzoval situaci. •Akomodační styl učení Největší síla této orientace na aktivitu a konkrétnost spočívá ve schopnosti okamžitě reagovat, plnit úkoly a vyhledávat nové zkušenosti. Lidé s touto preferencí vítají nové příležitosti a rádi riskují. Tento styl se nazývá akomodační (přizpůsobivý), protože je nejvhodnější v situacích, kdy se člověk musí přizpůsobit měnícím se podmínkám. V situaci, kdy teorie nebo plány nekorespondují s fakty, takový člověk nejpravděpodobněji změní plán nebo teorii. Naopak člověk s asimilačním stylem nejpravděpodobněji změní fakta, ne však svoji teorii.