50
dílo, byla velmi záhy podrobena zdrcující kritice ze strany tradičních historiků hospodářských a sociálních dějin, kteří si byli velmi dobře vědomi toho, jak obtížné je přeměnit kvalitativní důkaz v kvantitativní teze.lj) I navzdory této kritice byl Fogel povolán na nově zřízenou stolici na Harvardské univerzitě a v roce 1994 obdržel spolu s Douglassem Northern Nobelovu cenu za ekonomii. Fogelem odmítaná forma historické vědy se odlišovala od jiných společenských věd tím, že se i nadále spokojovala s takovou formou diskurzu, jež byla velkou měrou prosta technického jazyka a tím také přístupná vzdělané čtenářské veřejnosti. To bylo neslučitelné s jeho pojetím skutečné vědy: historikové, stejně jako všichni vědci, se musí stát technicky vyškolenými specialisty, kteří dovedou komunikovat s ostatními specialisty prostřednictvím univerzálního vědeckého jazyka. Přes zdůrazňování objektivního, hodnotově neutrálního charakteru historické vědy - tedy podobně jako Ranke, který rovněž vyzdvihoval historikovu nestrannost a objektivitu - vycházel Fogel z předpokladů, které samy nebyly zdaleka hodnotově neutrální. Protože se Fogel ztotožňoval s ideologií ekonomiky růstu a spotřeby, nedokázal dostatečně zvážit rizika, která jsou s tímto hospodářským systémem spojena.
//. Střední fáze: výzva sociálních věd
5. Francie: škola Annales
Francouzská historická škola Annales, soustředěná kolem stejnojmenného časopisu, zaujímá v dějinách dějepisectví dvacátého století jedinečné postavení. Na jedné straně sdílejí její příslušníci přesvědčení jiných historiků sociálních dějin, že vědecký přístup k historii je možný, na straně druhé jsou si dobře vědomi mezí těchto přístupů. V průběhu uplynulých osmdesáti let zásadně přispěli k proměně představ o tom, co jsou to dějiny a kdo je utváří. Jejich pojetí historického času se zásadně odlišovalo od představ většiny historiků devatenáctého a dvacátého století. V zásadě všichni historikové od Ranka po Marxe a Webera a po nich i američtí historikové sociálních dějin pohlíželi na dějiny jako na jednorozměrný pohyb od minulosti do budoucnosti. Historikové školy Annales radikálně modifikovali tuto představu tím, že zdůraznili relativitu a mnohovrstevnatost času.
Historikové školy Annales odmítali názor, že tvoří „školu", byť tak byli často označováni, a spíše vyzdvihovali ducha otevřenosti vůči novým metodám a přístupům k historickému výzkumu.0 V tom mají do značné míry pravdu: publikace pocházející z tohoto okruhu odrážejí velice různorodé zájmy a přístupy. V prostředí Annales nevznikla žádná explicitní teorie nebo filozofie dějin; empirický výzkum zde měl vždy přednost před teoretickým přemítáním. Nicméně historická díla, která v tomto prostředí vznikla, jisté teoretické pozice pochopitelně odrážela.
I když historikové z okruhu Annales odmítali být označováni jako škola, je pravdou, že jejich aktivity měly od konce druhé světové války pevnou institucionální základnu. A přes zásadní změny, ke kterým během této doby došlo, lze v užívaném jazyce a pojmech najít jistou kontinuitu sahající až k raným pracím zakladatelů školy Luciena Febvra a Marka Blocha.2) Shora uvedené metodologické diskuse, které od roku 1900 probíhaly na stránkách časopisu Revue de synthěse hisíorique vydávaného Henri Berrem, tvoří součást prehistorie školy Annales. Již zmíněná Febvrova kniha o Franche-Comté signalizuje přechod k novému druhu historické vědy. Entity, které do té doby hrály v historii významnou úlohu - stát, hospodářství, náboženství, právo, literatura a výtvarné umění - ztrácejí autonomii a jsou integrovány do všeobjímajícího celku kultury. Kultura zde již není chápána jako
výsadní intelektuální a estetická doména společenské elity, nýbrž spíše jako způsob, jakým společnost jako celek vnímá a prožívá svůj život.
Lucien Febvre a zvláště Marc Bloch, který v letech 1908 až 1909 studoval v Lipsku a v Berlíně, navazovali na práci vykonanou na poli tehdejších německých hospodářských a sociálních dějin. Mezi Febvrovou knihou o Franche-Comté a Lamprechtový-mi hospodářskými dějinami údolí Mosely ve středověku najdeme četné paralely, byť se se vší pravděpodobností nejednalo o přímé ovlivnění. Zatímco v ohnisku zájmu německých hospodářských a sociálních dějin ležely aspekty správního a ústavního vývoje, zabývali se Lamprecht a Febvre úzkými vazbami mezi sociálními, hospodářskými a politickými strukturami na straně jedné a vzory myšlení a chování na straně druhé, a to v rámci určitého geografického a kulturního regionu. Febvrovy zájmy vyplývaly z odlišného způsobu studia historie a výchovy profesionálních historiků, než jaký byl obvyklý u německých historiků. Ze 141 držitelů stolic historie na německých univerzitách v období mezi lety 1850 až 1900 studovalo 87 jako vedlejší obor filologii, z nichž se 72 specializovalo na filologii klasickou, 23 studovalo teologii nebo filozofii, pouze 10 ekonomii a 12 zeměpis. Naproti tomu ve Francii byl zeměpis integrální součástí agrégation, zkoušky vyžadované jako předpoklad univerzitní kariéry.3' Navíc byl zeměpis, který se na konci devatenáctého století etabloval jako akademická disciplína pod vedením Paula Vidala de la Blache, silně ovlivněného Carlem Ritterem a německou zeměpisnou tradicí, výrazně zaměřen na historické a kulturní aspekty. Vidalova koncepce zeměpisu člověka, která se vystříhala geografického determinismu jeho německého současníka Friedricha Ratzela, silně ovlivňovala celou tradici školy Annales počínajíc Lucienem Febvrem. Vedle zeměpisu tu sehrála důležitou roli také Durkheimova sociologie, kterou škola Annales přejala prostřednictvím jeho žáka, ekonoma Francoise Simianda. Dürkheim chtěl jednak přeměnit sociologii v exaktní vědu, což Simianda vedlo k požadavku matematických formulací jejích výsledků,4'jednak pro něj bylo hlavním předmětem sociologie vědomí, chápané jako vědomí kolektivní, jehož důležitými složkami byly normy, zvyky a náboženství. Přijetí těchto badatelských pristupuje odrazem úzkých vazeb mezi zeměpisem, ekonomií a antropologií typických pro francouzské dějepisectví, ve srovnání s důrazem na stát, správu a právo, který byl vlastní německé tradici včetně Maxe Webera. V tomto světle lze lépe
i  i ™...... 53
pochopit, proč Febvre a B loch přikládali tak velký význam anonymním strukturám a zároveň i sféře pocitů, vnímání a prožívání zakotvených v kolektivních mentalitách, jež tvoří předmět historické antropologie.
Intelektuální základy školy Annales položili Febvre s Blochem dlouho před založením časopisu. Febvrova kniha Filip II. a Franche-Comté (1911) a Blochovi Králové' divotvůrci (1924)/' pojednávající o magické léčitelské schopnosti francouzských a anglických středověkých panovníků, byly vydány před založením časopisu v roce 1929, stejně jako Febvrův Martin Luther.® Annales neusilovaly v žádném případě o nějakou úzce vymezenou doktrínu. Původní název časopisu - Annales ďhistoire économi-que et sociále (Anály hospodářských a sociálních dějin) - převzali jeho zakladatelé zčásti od německé Vierteljahrschrift fiir Wirts-chafts- und Sozialgeschichte (Čtvrtletník hospodářských a sociálních dějin), nejstaršího a zároveň stále vysoce uznávaného odborného periodika v oboru. Od počátku však vydavatelé Annales chápali svou činnost dosti odlišně.7) Změna názvu časopisu na Annales. Économies. Sociétés. Civilisations (Anály. Hospodářství. Společnosti. Civilizace), provedená v roce 1946, měla zvýraznit jeho interdisciplinární charakter. Ústřední postavení mezi vědami o člověku přitom zaujímala v očích historiků skupiny Annales historie, avšak v jiném smyslu než tomu bylo u klasického historismu. Zatímco historismus povznesl stát na klíčovou instituci, které byly podřízeny všechny zbývající kulturní a společenské aspekty, odstranili historikové skupiny Annales hranice mezi tradičními disciplínami a snažili se sjednotit je ve „vědy o člověku" (sciences de Vhomme). Množné číslo bylo zvoleno záměrně za účelem zdůraznění plurality věd. Historikové Školy Annales, na rozdíl od Rankových útržkovitých či Droyse-nových systematických a dogmatických pokusů o formulaci zásad historického bádání,*1' nevytvořili žádnou teorii dějepisectví, což platí i pro Blochovu Obranu historie? knihu úvah o dějinách sepsanou na frontě v roce 1940. Cílem časopisu Annales bylo, jak prohlašovali Bloch s Febvrem v úvodníku jeho prvního sešitu, poskytnout fórum pro různé směry a nové přístupy.10'
Ani z hlediska politické orientace nelze skupinu kolem časopisu Annales převést na společného jmenovatele. Ačkoliv jeho přispěvatelé pocházeli převážně z řad republikánů a francouzských vlastenců, jejich pozice nebyla zdaleka tak ideologicky vyhraněná jako u převážné části německých historiků, kteří hlavní funkci
54 ——_______.——_——.
historické védy spatřovali v legitimizaci německých národních zájmů a politických a kulturních institucí císařského Německa. Důležité však je vzít v úvahu politické angažmá zakladatelů Annales stejně jako nezapomínat na židovský původ Marka Blo-cha, který byl v roce 1944 za svou činnost v odboji nacisty mučen a nakonec popraven. Pro postavení školy Annales na francouzské akademické scéně bylo významné, žc dříve, než byli Febvre s Blochem jmenováni profesory na pařížské univerzitě v roce 1933, respektive 1936,111 byla jejím střediskem univerzita ve Štrasburku, odkud Bloch s Febvrem sváděli boje s Charlesem Seignoboscm a dalšími historiky tradičních politických dějin na pařížské Sorbonně. Postupem času se však jejich postavení zásadně změnilo. Zatímco ve třicátých letech zaujímali postavení spíše okrajové, ocitli se Febvre a škola Annales po válce - jednak v důsledku stoupajícího zájmu o kulturní a sociální dějiny, jednak v důsledku odmítání politických postojů, které vedly ke katastrofě roku 1940 a které Maře Bloch kritizoval ve své knize Podivíni porážka™ - v pozici establishmentu.
V roce 1946 se historikům Annales dostalo pevné institucionální základny v nově utvořené Šesté sekci Praktické školy vysokých studií {École Pratique des Hautes Études). Tato instituce byla založena v roce 1868 jako výzkumné středisko podle německého vzoru. Jelikož v její náplni chybělo běžné vyučování, byla určena výhradně k výzkumu a výchově badatelů. V rámci Čtvrté sekce, zaměřené na historické bádání, byla zavedena seminární forma výuky podle Rankova vzoru. Šestá sekce, reorganizovaná v roce 1972 na Školu vysokých studií ve společenských vědách {École des Hautes Études en Sciences Sociales - EHESS), měla za úkol integrovat historii u společenskovědní disciplíny v jednotnou „vědu o člověku" {science de ľ hornine), která měla zahrnovat nejen tradiční společenské vědy klíčové v ranč fázi školy Annales, totiž ekonomii, sociologii a antropologii, nýbrž i lingvistiku, sémiotiku, literární vědu a psychoanalýzu. Díky finančním prostředkům poskytovaným francouzskou Národní radou vědeckého výzkumu (CNRS) a americkými nadacemi měla EHESS značný vliv na směřování francouzského vědeckého bádání.
Plody této institucionalizace byly rozporuplné: na jedné straně podpořila interdisciplinární výzkum, přinesla otevřenost vůči novými směrům, umožnila týmovou práci a koordinaci různých projektů, které stoupající měrou používaly počítačové zpracování
n i ■ i 55
dat. V šedesátých a sedmdesátých letech tak vznikly v okruhu Školy Annales velkolepé syntézy Fernanda Braudela, Pierra Gou-brrla, Jacquese Le Goťfa, Georgese Dubyho, Emmanuela Le Roy Ladurieho a Roberta Mandroua. Na druhé straně se vysoce specializované práce, často psané nesrozumitelným jazykem, vzdálily laickému čtenáři.
Přes značnou pestrost metodologických a konceptuálních přístupů, které se za osmdesát let od vydání Febvrovy knihy o Fran-che-Comté v okruhu školy Annales objevily, mají práce jejích členů přeci jen mnoho společného. Tuto skutečnost objasníme krátkým pohledem na důležité práce, které byly publikovány mezi lety 1911 a 1980: Febvrova Filipa II. a Franche-Conué (1911), Blochovu Feudální společnost (1939-1940),13) Febvrův Problém bezvěrectví v šestnáctém století: náboženství Francoise Rabelaise (1942),14) Braudelovo Středomoří za vlády Filipa II. (1949),151 Emmanuela Le Roy Ladurieho Languedocké sedláky (1966)16) a Montaillou (1975)17) a konečně Braudelovy práce Civilizace a kapitalismus (1979—1987)l8> a Identita Francie (19S6).19)
Pozoruhodné je, že ani v jedné z těchto prací nenalezneme nějakou ústřední instituci, která by sloužila jako červená nit historického příběhu, ve kterém by výsadní místo náleželo činům jednotlivců. To neznamená, že je v nich politika zcela opomíjena. V Blochovč rozboru feudální společnosti hraje politika zásadní roli, avšak v jiném smyslu než tomu bylo v německém bádání. Zatímco němečtí političtí historikové se zaměřovali na vnější stránky feudálního systému, tedy na politické, církevní a právní instituce, přistupuje Bloch k institucím z antropologického úhlu pohledu jako k souborům společenských vztahů. Pojem „soubor" je zde zvolen záměrně s cílem vyhnout se použití pojmu „systém", se kterým historikové školy Annales pracovali jen zřídka a ve kterém spatřovali nebezpečí přílišné objektivizace a přílišného zhmotnění lidského jednání. Ze stejného důvodu je třeba mít se na pozoru při používání pojmu „struktura," který je rovněž součástí slovníku historiků Annales. Je jisté, že struktury leží ve středu jejich zájmu. Velké postavy, zaujímající klíčové postaveni v dějepisectví devatenáctého století, jsou v pracích z okruhu Annales zmiňovány jen zřídka, pokud vůbec. V Blochovč Feudální společnosti se panovníci objevují jen výjimečně a mají jen okrajový význam. Braudel ve své knize o Středomoří vyhradil králům zvláštní oddíl věnovaný politickým dějinám, který je jen
volné spojen s dvčma předchozími kapitolami pojednávajícími více Či méně neměnné zeměpisné prostředí a jen zvolna se měnící hospodářskou a sociální skladbu stredomorské oblasti. S individuálními postavami se znovu setkáme v knize o Montaillou, kacířské vesnici z počátku čtrnáctého století, kterou Le Roy Ladurie pojal jako pokus o výlet do historické antropologie, ve kterém se řada příběhů odvíjí kolem portrétů mužů a žen v prostředí prastaré lidové kultury.
Jak jsem se již zmínil, zavedli historikové Annales do studia dčjin nový pojem historického času. Jejich díla, včetně Febvrova Filipa II a Franche-Comlé a Problému bezvěrectví v Šestnáctém století, Blochovy Feudální společnosti, Braudelova Středomoří a Le Roy Ladurieho Montaillou, se zabývají spíše kulturami a epochami nezávisle na proudu dějinného vývoje, než historickou změnou. Zmiňovaní historikové do značné míry opustili představu přímočarých dějin směřujících k určitému cíli, jež byla charakteristická pro valnou část historického myšlení od doby mezi lety 1750 a 1850, kterou Reinhart Koselleck označil za dobu přechodu od předmoderního k modernímu pojetí času.20) Pro Michela Foucaulta byla představa dějin jako jednotného procesu vynálezem moderní epochy, která již dospěla ke svému konci. S tím by většina historiků školy Annales souhlasila. Dějiny již nepokládali za celek spojený jednotným historickým časem, nýbrž za pluralitu současné existujících časů, která panovala nejen mezi různými civilizacemi, ale i v rámci jednotlivých civilizací. Nejsrozumitelněji rozpracoval tuto myšlenku Braudel ve své knize o slředomořském regionu, která rozlišuje mezi třemi odlišnými časy, z nichž každý ubíhá svou vlasmi rychlostí: za prvé, takřka nehybný čas Středomoří jakožto zeměpisného prostoru (dlouhé trvání, longue durée), za druhé, pomalý čas změn ve společenských a hospodářských strukturách (conjonctures) a konečně za třetí, rychlý čas politických událostí (événetnents). Tímto schématem se řídil i Jacques Le Golf ve svém eseji „Čas kupců a čas církve ve středověku".20
Současně s odklonem od lineárního pojetí času se rozpadla i víra v pokrok a přesvědčení o nadřazenosti moderní západní kultury. Pojem jednotného dějinného vývoje, na kterém velkolepý příběh lidských dějin spočíval, ztratil v historickém myšlení své místo. Za těchto okolností muselo historické vyprávění najít jiné vyjadřovací formy. Stejně jako z románu mizí i z historie ústřední děj naplňovaný skutky volně jednajících hrdinů. Další
změnou byla skutečnost, že se v textech školy Annales již nesetkáme s pojmem „národ", který byl jednotícím činitelem ve vytváření kolektivní identity evropského měšťanstva a jeho historického vědomí v devatenáctém a do značné míry i ve dvacátém s teleti. Až na několik výjimek se produkce školy Annales zaměřovala bud na dějiny regionů, nebo naopak na dějiny nadnárodních celků. Zkoumání jednoho regionu vždy probíhalo jako zkoumání celku, a to nejen ve Febvrově práci o Franche-Comté, nýbrž i v další řadě studií ze šedesátých let, které byly založeny především na demografických datech.-' Braudel ve své knize o Středomoří přistupuje ke stredomorskému regionu jako k celku, který zahrnuje jak svět křesťanství, tak islámu. V knize Struktury každodenního života2i) se Braudel dotýká materiálních stránek lidského života - od vzniku institucí kapitalistického hospodářství po různé aspekty každodenního života jako zdraví, stravy nebo odívání v údobí od začátku šestnáctého do konce osmnáctého století. V centru jeho zájmu sice leží vývoj na evropském kontinentě, je však vsazen do souvislostí světových dějin. Braudelova poslední větší práce, Identita Francie (1987), je sice návratem k národním dějinám, jejím cílem je ovšem představit Francii nikoliv jako silně centralizovaný stát, nýbrž v plné pestrosti jejích regionů, jejichž identita zůstala v průběhu staletí neporušena. Důraz je znovu kladen nikoliv na historickou změnu, nýbrž na dlouhé trvání, které se odráží kupříkladu v přežívání raněnovově-ké venkovské mentality až do dvacátého století.
Tyto poznámky by však neměly vyvolal dojem, že se pojetí dějin a dějepisná praxe školy Annales za celých osmdesát let nezměnily. Nelze popřít, že mezi ranými pracemi Luciena Febvra a Marka Blocha a pracemi pozdějších představitelů školy je patrná kontinuita. Zároveň se však ve vývoji školy Annales odrazily proměny historického myšlení dvacátého století, které dostaly v dílech historiků Annales svůj vlastní specifický obsah. Na druhou stranu přispěla škola Annales díky svému celosvětovému vlivu na historické bádání ke změně celkové perspektivy historické vedy. Dějiny školy lze rozčlenit do čtyř fází, které zhruba odpovídají čtyřem generacím historiků počínajíc Lucienem Febvrem a jeho raným dílem. Nelze ale opomíjet skutečnost, že každá z těchto generací historiků byla vystavována proměnám intelektuálního prostředí, ve kterém působila. Febvrovo rané dílo tak vykazuje značnou podobnost se soudobými pokusy ve francouzské a německé historické vědě o vypracování syntézy hospodářských a sociálních dčjin geo-
58 ■
graficko-historických regionů, ve které nebyly zanedbávány ani politické dějiny. Zeměpis tvořil ostatně v dějepisectví školy Annales vždy významnou složku. Přitom se však jednalo o „zeměpis člověka'', který bral v úvahu vzájemné působení kultury a fyzického světa. Poprvé klade do středu pozornosti materiální faktory Mare B loch ve svých Dějinách francouzského venkova (1931),24> kde se s pomocí leteckých snímků snaží o rekonstrukci způsobů obdělávání půdy a jejich vlivu na středověkou kulturu. Pozoruhodný je rovněž zájem řady představitelů školy Annales o náboženské jevy, které jsou opět chápány antropologický jako součást kolektivní mentality. Zájem o náboženské myšlení v období přechodu od středověku k novověku se nejvýrazněji projevil ve Febvrových pracích o Lutherově křesťanství a údajném Rabelaisově bezvěrec-tví. Febvre byl přitom silně ovlivněn francouzskou tradicí kulturní antropologie od Marcela Mausse a Lévy-Bruhla po Lévi-Strausse, jakož i novými přístupy lingvistickými a sémiotickými. Při zkoumání raněnovověkého bezvěrectví přitom není pro Febvra ani tak důležitý Rabelais a další studované postavy, jako „duševní nástroje", se kterými pracovali, v první řadě jazyk. Febvrova metoda tak získala archeologické rysy. Jazyk zde totiž není vědomým výtvorem mužů a žen, kteří jej používají, nýbrž navzájem provázaným systémem významů, do kterého se rodí každá nová generace a který utváří její myšlenkové procesy.
V tomto smyslu tvoří i jazyk součást materiálního světa. Febv-rův a B lochů v materialismus se nicméně zásadně liší od materialismu Karla Marxe. Marxova filozofie dějin je stále do značné poplatná filozofii dějin devatenáctého století. Naproti tomu zabý-vá-li se Bloch technologickými jevy, třeba používáním vodního mlýnu nebo pluhu,25' pak spatřuje v nástrojích klíč k poznání myšlení a způsobu života lidí, kteří je používali. Důležitější postavení než ekonomii náleží v jejich analýze společnosti a kultury sémiotice, neboť, jak ukázal Bloch ve svých Králích divo-tvůrcích (1924) a ve Feudální společnosti a Febvre ve své knize o Rabelaisovi, každá kultura je systémem významů, jenž se projevuje prostřednictvím jazyka a symbolů. Samotný Febvrův intelektuální vývoj odráží změny, které v průběhu jeho života nastaly v celkovém intelektuálním klimatu. Práce o Rabelaisovi, silně zaměřená na sémiotické aspekty, by nebyla mohla být napsána o třicet let dříve, tedy v době, kdy Febvre dokončil svého Filipa II. a Franche-Comté a kdy byly v jeho práci ještě citelné vlivy hospodářských a sociálních dějin z přelomu století.
i ■■ n 59
Ve srovnání s pracemi Marka Blocha a Luciena Febvra jsou v díle Fernanda Braudela tyto jemné kulturní aspekty přítomny v mnohem menší míře. Myšlenkou, že materiální svět, chápaný jako souhrn klimatických, biologických a technologických faktorů, zásadně omezuje lidské jednání, jsou Braudelovy práce prodchnuty mnohem více než díla Blochova a Febvrova. Výrazem tohoto stanoviska je i pojem longue durée, tedy představa, že materiální stránky života se v průběhu staletí proměnily jen nepatrně. Braudel samozřejmě nepopírá vliv subjektivních faktorů, představ, postojů či vkusu. Odtud pramení jeho zájem o bydlení, odívání, stravování, které nepokládá za pouhé prvky materiální existence, nýbrž za hmotnou kulturu, jež se projevuje v architektuře, výzdobě interiérů, módě či kuchyni. Ačkoliv Braudel razil v šedesátých a sedmdesátých letech cestu kvantitativním dějinám, sám se jednostranným kvantifikujícím historikem nestal. V jeho hospodářských dějinách Francie, které napsal společně s historikem hospodářských dějin Ernestem Labroussem,26) jsou v centru jeho zájmu velké opakující se cykly, které po desetiletí a staletí podmiňovaly veškerý hospodářský život. Hospodářské dějiny se tak v tomto pojetí stávají exaktní, „tvrdou" vědou, která má blíže ke klasické politické ekonomii než k německé národohospodářské Škole. Na rozdíl od klasické politické ekonomie však toto pojetí nesdílí ani víru v trvalý hospodářský růst, ani v jeho pozitivní působení.
V Šedesátých letech se všeobecné okouzlení kvantifikací ve společenských vědách projevilo i v okruhu školy Annales. Šlo o aspekt obecné tendence ke „zvědečtění" historie: historikové školy Annales tak nazývají často své ústavy „laboratořemi" a přirovnávají historii k exaktním vědám. A jediným způsobem, jak historii v takovou exaktní vědu transformovat, je samozřejmě kvantifikace.27' V šedesátých letech tak značná část francouzských sociálních dějin silně závisela na kvantitativních metodách, jako například již výše zmíněný demografický výzkum, jehož cílem bylo podat na základě hromadných demografických dat „totální dějiny" (histoire totale) určitého regionu. Prostřednictvím statistických dat získaných výzkumem farních matrik, které obsahují informace o postojích k rodičovství, se těmto studiím podařilo proniknout do širší problematiky představ o sexualitě. Patrně nejctižádostivější z kvantitativních prací šedesátých let jsou Languedočti sedláci (1966) Emmanuela Le Roy Ladurieho. Z velké části se jednalo o dějiny, ze kterých se vytratil lidský jedi-
nec,28) o čistou statistickou analýzu vztahů mezi dlouhodobými cykly populačního růstu a cenami potravin, která nezapřela inspiraci maltuziánskou teorií. Ve stejném roce vyšla i práce o dějinách klimatu od roku lOOO,2^ zčásti vypracovaná na základč „tvrdých důkazů" obsažených v letokruzích stromů.
Paradoxně však Languedočti sedláci zároveň předznamenali konec „dějin bez lidí" a přechod k novým dějinám, které měly klást větší důraz na subjektivní aspekty. Dějiny vědomí či dějiny mentalit vždy zaujímaly v produkci školy Annales důležité místo. I Blochova Feudální společnost se zabývala ve své podstatě dějinami lidského vědomí. Na základě studia názorů a postojů se v ní Blochovi podařilo přejít k rozboru celého sociálního systému. Phillippe Ariěs ve svých pracích Dítě a každodenní život ve starém režimu (1960)30) a Člověk tváří v tvář smrti (1977)3I) analyzoval mentality raného novověku, přičemž využil zejména prameny literární a vizuální povahy. Dějiny mentalit se tak staly předmětem zájmu především příslušníků třetí generace školy Annales, zejména Roberta Mandroua, Jacquese Le Goffa a George Duby-ho, kteří se zaměřili na výzkum postojů a názorů lidových vrstev v jejich hospodářských a společenských souvislostech. Zatímco Mandrou studoval fenomén čarodějnictví a na příkladu domu Fuggerů mentalitu raného kapitalismu,32' obrátili Le Goff33) a Duby34' pozornost na rozsáhlou problematiku středověkého náboženství, obchodu a vojenství. Podobně jako pro Marka Blo-cha zde byla jako prameny k poznání myšlenkového světa minulosti využita umělecká díla.
Stejně jako jiným historickým disciplínám se ani dějinám mentalit nevyhnula všeobecná fascinace počítači. „Dějiny mentalit" v podání Pierra Chaunuho35' nebo Michela Vovella 'vycházely z přesvědčení, že rekonstrukce mentalit je možná pouze na základč hromadné analýzy dat, jako jsou závěti, jež mohou poskytnou doklady o pohledech na smrt či náboženství. Obrat ke kvantifikaci však nebyl objevem nových přístupů, nýbrž jen součástí širšího trendu v sociálních dějinách. Kvantifikace sice nebyla dítětem školy Annales, ta však díky svému tradičnímu důrazu na hmotnou základnu kultury poskytovala kvantifikaci úrodnou půdu. Tytéž tendence se projevily i ve vývoji výzkumu dějin vědomí, zaměřeného na formy prožitků a zkušeností. Languedočti sedláci sice představují vyvrcholení kvantitativní, na teoretických modelech spočívající historiografie, zároveň však obsahují i dramatické vylíčení masakru katolíků protestanty během karne-
valových slavností ve městě Romans v roce 1580, který byl na jedné straně důsledkem demografických a hospodářských rozporů mezi protestantským patriciátem a převážně katolickými nižšími vrstvami, na straně druhé však byl doprovázen vysoce agresivním symbolickým jednáním (včetně používání sexuální symboliky), pochopitelným jedině s pomocí psychoanalytických pojmů. Demografická a ekonomická analýza zde byla nahrazena či přinejmenším podepřena sémiolikou a hlubinnou psychologií. Výsledkem volání po dějinách zaměřených na prožitky a zkušenosti konkrétních lidských bytostí a z něj plynoucího kritického postoje ke starším sociálním dějinám, které se soustřeďovaly na výzkum struktur a procesů, byl obral historiků školy Annales k tzv. dějinám všedního dne. Devět let po Languedockých sedlácích vydal Le Roy Ladurie knihu Montaillou (1975), ve které se na základě rozboru svědectví obyvatel jedné jihofrancouzskč vesnice, které vyslýchala inkvizice pro podezření z kacířství, pokusil o rekonstrukci nejniternějších osobních detailů a myšlenkového světa lidových vrstev.
Třetí generace školy Annales, jejíž příslušníci se dnes buď blíží liranici důchodového věku nebo jsou již ve výslužbě, se v šedesátých letech podílela na všeobecném entuziasmu pro kvantitativní metody, aby se vzápětí, jako v případě Emmanuela Le Roy Ladu-rieho, přiklonila k historické antropologii. Čtvrtá generace, reprezentovaná Jacquem Revelem, André Burguiěrem a Bernardem Lepetitem, byla svědkem rozpadu jednotného pohledu, specifického pro školu Annales, a jeho nahrazením pluralitou dějepisných přístupů. Příznačným pro tyto změny byla i změna v názvu časopisu provedená v roce 1994: starý podtitul, Économies, Sociétés. Civilisations, byl nahrazen novým podtitulem Histoire, Sciences Sociales (Historie, sociální vědy). Zatímco starý podtitul zdůrazňoval šíři zájmu časopisu, odrážel nový název odmítavý postoj vůči politickým dějinám. Tento postoj rovněž zahrnoval upřednostňování výzkumu raněnovověkých společností, ve kterém lze lépe využil etnologické metody než pí i studiu komplexních společností industriálních a postindusiriálnich.
Škole Annales bylo často vytýkáno, že se nedostatečně věnovala právě dějinám průmyslové epochy. Nepochybně ležely v ohnisku jejího zájmu spíše dějiny středověku a raného novověku, nicméně moderní dějiny nikdy nezanedbávala zcela. Již ve třicátých letech věnovali příslušníci Annales dostatek prostoru problematice velkých průmyslových měst v rozvinutých zemích i v tehdejším kolo-
62 ii
niálním světě.37' Mezi témata jejich studií patřil fašismus, bolševismus a New Deal, kupodivu bez povšimnutí naproti tomu zůstala problematika nacismu. Francouzskou třetí republiku kriticky zhodnotil Marc Bloch ve své knize Podivná porážka. V padesátých a šedesátých letech se objevila řada studií o francouzské společnosti v devatenáctém století, jako byla Pařížská buržoazie 1815-1848 (La Bourgeoisie parisienne de 1815-1848) Adeline Daumardové,3S) dějiny Crédii Lyonnais 1863-1882 Jeana Bouviera,39' Triumf buržoazie Charlese Morazé40' a Dělnické a kriminální vrstvy v Paříži první poloviny 19. století (Classes labourieuses et classes dangereu-ses a Paris pendant la premiére moitié du XIX siěcle) Louise Chevaliera,40 který však stál mimo okruh Annales. Zatímco v těchto dílech jasně převažovaly ekonomické a sociologické kategorie, vyznačovaly se práce Maurice Agulhona42) a Mony Ozoufové,43) kteří na základě symbolů analyzovali francouzské republikánské tradice v devatenáctém století, silně antropologickým úhlem pohledu. Marc Ferro se po několik desítek let zabýval první světovou válkou44' a bolševickým Ruskem.45' Francois Furet se od poloviny sedmdesátých let věnoval dějinám Francouzské revoluce, v nichž byl marxistický pojem třídy jako ústřední analytická kategorie nahrazen politickým myšlením a politickou kulturou.46) Posledním specifickým znakem sjednocujícím práce školy Annales z moderních a soudobých dějin je jejich zájem o kulturní a symbolickou sféru, jejíž rozbor umožnil pochopit moderní politické tradice. Tak je tomu i v rozsáhlém kolektivním díle Místa paměti (Lieux des mémoire,1984-1986),47> jehož předmětem jsou symboly a památníky důležité pro moderní francouzské národní vědomí.
Ačkoliv byla škola Annales jako celek hluboce zakořeněná ve francouzské akademické tradici, nehrálo snad žádné jiné intelektuální hnutí dvacátého století v mezinárodním měřítku tak významnou roli v hledání nových cest historického bádání o kultuře a společnosti jako právě ona. Tento vliv se neomezil pouze na západní vědu, ale projevil se i v socialistických zemích, kde si historikové stoupající měrou uvědomovali, že škola Annales nabízela vhodnější přístup ke studiu hmotné kultur)' a každodenního života lidových vrstev než dogmatický marxismus. V Sovětském svazu vyšla v roce 1971 významná syntéza Arona Gureviče Kategorie středověké kultury?® která, nezatížena strnulou marxistickou rétorikou a marxistickými historickými schématy, navazovala na medieva-listickou tradici založenou Markem B lochem. Gurevič nebyl jediným příkladem působení školy Annales: v osmdesátých letech se
63
v sovětské historické vědě začala formovat celá významná skupina historiků orientovaná obdobným směrem. V Polsku, kde vznikly překlady základních prací Marka Blocha, Luciena Febvra a Fer-nanda Braudela již v sedmdesátých letech, byl vliv školy Annales dokonce ještě větší.49' Na druhé straně byly na stránkách časopisu Annales publikovány studie předních polských historiků kulturních a hospodářských dějin. Přitažlivost přístupů školy Annales nepochybně zvyšovaly dvě okolnosti: za prvé, že byla historikům Školy Annales vlastní víra v možnost objektivního vědeckého poznání minulosti, a za druhé, že pracovali s takovými koncepcemi dějin a společnosti, které byly mnohem obsažnější a otevřenější než přístupy západoevropské sociálněvědní historiografie nebo oficiální marxistická doktrína v zemích sovětského bloku.
Důsledkem této komplexnosti a plurality přístupů však byly zároveň i vážné rozpory v oblasti konkrétní dějepisné práce. Na jedné straně narážíme v prvních třech desetiletích po skončení druhé světové války u značného počtu představitelů školy Annales na zaujetí pro objektivistické, sociálněvědní přístupy - kupříkladu Braudelův důraz na dlouhodobé struktury a na hmotné základy kultury pramenil z tohoto trendu. Na druhé straně měla v rámci školy Annales pevné kořeny badatelská tradice sahající od Marka Blocha a Luciena Febvra přes Jacquese Le Goffa a Georgese Dubyho až do současnosti, která pracovala převážně s prameny kulturní povahy - s uměleckými díly, zvyky, artefakty, a která vedia k mnohem subtilnějšímu uvažování o dějinách. Díky pracím tohoto typu se podařilo zúžit propast mezi dějepi-sectvím a krásnou literaturou. Antropologické rysy těchto děl zároveň zabránily jednoznačné orientaci školy Annales na scien-tismus, kterým se vyznačovala značná část soudobého sociálně-vědního myšlení. Po celou svou historii si škola Annales uchovala viditelný odstup od víry v nadřazenost západní civilizace založené na vědeckém pokroku a technologické vyspělosti. Stejně tak nikdy nepřijala za vlastní modernizační teorie, které hrály ústřední úlohu ve vývoji sociálních věd, a pokračovala v intenzivním studiu raněnovověkého světa. Snad právě tato skutečnost může přispět k vysvětlení širokého mezinárodního zájmu o školu Annales v sedmdesátých letech, tedy v době, kdy začínají být základní předpoklady sociálněvědní historie zpochybňovány.