Organizační formy vyučování - pojem 1. Pojem organizační forma výučování Organizační forma výučování je organizační uspořádání podmínek k realizaci obsahu výuky při použití různých metod výuky a výukových prostředků a při respektování didaktických zásad. Pojem organizační formy vyučování zahrnuje v praxi vyučovacího procesu jednotlivé uskutečňované a uskutečnitelné konkrétní způsoby: prostředí, ve kterém se vyučování uskutečňuje, časové formy organizace a organizace vzájemné součinnosti učitele a studentů. Organizační formy vyučování lze dělit podle různých kritérií, např.: * podle vztahu k osobnosti studenta (výuka individuální, skupinová, hromadná, ...); * podle charakteru výukového prostředí a organizace práce (výuka ve třídě, v knihovně, exkurze, domácí úlohy, ...); * podle délky trvání výuky (vyučovací hodina, dvouhodina, ...); * podle míry povinnosti (povinné, nepovinné, volitelné, ...); * atd. Učitel volí tvořivě organizační formu v závislosti na: * cíli své práce; * charakteru látky; * připravenosti a specifických potřebách studentů i jejich individuálních zvláštnostech; * možnostech, které má v dané škole k dispozici. 2. Klasifikace organizačních forem výuky A. Podle vztahu k osobnosti studenta * výuka hromadná, kolektivní (práce učitele s celou třídou, různé typy vyučovacích hodin - motivační, výkladová, opakovací, zkoušecí, kombinovaného typu; samostatná práce studentů, ...); * výuka skupinová (skupinové vyučování); * výuka individuální (každý student má svého učitele); * výuka individualizovaná (každý student pracuje podle svého programu, učitel tuto práci řídí; diferenciace). B. Podle charakteru výukového prostředí a organizace práce * výuka ve třídě (klasická třída s lavicemi, tabulí a další didaktickou technikou); * výuka v odborné učebně (v knihovně, v počítačové učebně, v laboratoři, ...); * výuka ve školní dílně či na pozemku (např. učební praxe); * vycházka a exkurze (rozmanité náměty - muzeum, knihovny, firmy apod.); * samostatná práce studentů (domácí úkoly, ročníkové práce, projekty, studentské soutěže). C. Podle délky trvání * základní výuková jednotka (klasická vyučovací hodina; zpravidla 45 minut); * vícehodinová výuková jednotka (práce v terénu, v knihovně, školení, kurzy, vysokoškolské přednášky a semináře; např. 90 nebo 180 minut); * zkrácená výuková jednotka (např. krátká instruktáž před exkurzí). 3. Samostatná práce studentů Aby smíšená hodina neměla stereotypní charakter, musí být posilována studentova aktivita - metoda problémového výkladu, heuristická metoda a také samostatná práce studentů. Vedle povahy výukové metody (sebevzdělávání - autodidakce) je to i organizační forma vyučování, co umožňuje učiteli vytvářet variabilně aktivizační charakter výuky. Rysy samostatné práce: * určitý stupeň nezávislosti na cizím ovlivňování; * schopnost řešit nové úkoly, nové situace; * používání vědomostí a dovedností v nových podmínkách; * překonávání potíží a překážek; * vlastní úsilí je nejdůležitější; * těžiště ve fixační a aplikační fázi výuky, pro pokročilejší studenty zdroj nových informací při respektování zásady přiměřenosti. Formy samostatné práce * práce s učebnicí, pracovním sešitem, tabulkami, počítačem, doporučenou nebo vyhledanou literaturou, internetem; * samostatné pozorování dějů včetně zpracování získaných poznatků; * samostatná experimentální činnost včetně zpracování získaných poznatků; * samostatné studium. Postup při práci s učebnicí * četba textu a jeho prostá reprodukce; * četba textu a odpovědi na otázky; * četba textu a vyhledání hlavních myšlenek; * četba dvou různě koncipovaných obsahů a jejich srovnání; * vysvětlení závěrů obsažených v textu; * strukturní analýza a systematizace poznatků; * vlastní stanovisko k obsahu, hodnocení; * samostatné závěry, kritický přístup, rozvinutí myšlenek. 4. Skupinová výuka Práce studentů ve skupinách umožňuje, na rozdíl od tradiční hromadné výuky, spolupráci studentů, jejich diferenciaci a individualizaci, aniž se narušují cíle demokratické školy. Rysy skupinové výuky * 3-5 členné pracovní skupiny studentů - skupiny stálé, variabilní, homogenní, heterogenní; partnerská skupina (předstupeň); * společná práce všech členů skupiny; * podstatou jsou sociální vztahy mezi studenty - tyto vztahy vyžadují řízení v sociálním vývoji studentů při dlouhodobé spolupráci členů skupiny; * řešení stejného úkolu nebo různých úkolů; * důležitá je role vedoucího skupiny. Fáze skupinové výuky * úvodní fáze: v rámci hromadné práce rozhovor k úkolům, způsobu práce; přidělení úkolu jednotlivým skupinám učitelem; * práce ve skupinách: rozdělení práce ve skupině podle zájmu a schopností; * závěrečná fáze: v rámci hromadné práce třídy posouzení výsledků, zhodnocení. Struktura vyučovací hodiny při skupinové práci - možná varianta * zahájení (běžné, oznámení programu); * navození hlavního úkolu vyučovací hodiny - vytvoření problémové situace, motivace; * formulace úkolu skupinám - zadání (různé způsoby), instrukce, vymezení času; * samostatná práce ve skupinách, učitel sleduje; * závěrečná společná diskuse - prezentace výsledků; * zhodnocení práce skupin; * systematizace poznatků, doplnění, zápis. Možnosti ve výuce * skupinové pokusy (pozorování, popis, vysvětlení); * diskuse demonstračního pokusu; * řešení náročnějších úloh včetně úloh problémových; * příprava referátu - např. na téma využití v praxi; * probírání nového učiva - práce s učebnicí podle návodu. 5. Exkurze Exkurze je organizační formou výuky, která probíhá zpravidla v mimoškolním prostředí a má přímý vztah k obsahu výuky. Převládá v ní názorná metoda a je zaměřena na přímé pozorování probíhajících jevů a procesů a na setkání s praktiky a odborníky určitého oboru. Rysy exkurze * předvádění a pozorování objektu výuky v praxi - dovednost pozorování, dovednost rozpoznávání znaků jevů; * lepší porozumění probraným pojmům; * konfrontace teorie a praxe, motivace; * východisko pro další výklad. Rozdělení exkurzí * tematická - exkurze zaměřená na jedno právě probírané téma; * komplexní - exkurze, při níž se studenti seznámí s problematikou celého předmětu či oboru (podnik, knihovna, ...); * exkurze do přírody, na výstavy, do muzeí, výroby, apod.; * úvodní (před tematickým celkem); * závěrečná (po tematickém celku). Zásady pro přípravu a uskutečnění exkurze * výběr objektu v souladu s obsahem učiva, stanovení cíle, obsahu, rozsahu a organizace, zadání úkolů; * vyučovací hodina věnovaná přípravě exkurze včetně pokynů, pravidla chování, pravidla bezpečnosti práce; * přiměřená doba exkurze; * zhodnocení exkurze; * plánování v tematickém plánu. 6. Fáze výuky MOTIVACE * vnitřní (silný impuls pro učební postoje studenta) * vnější (učením jsou uspokojovány jiné potřeby, původně s učením nesouvisející) Druhy motivace * interakce mezi učitelem studentem; * aktualizace vhodných potřeb; * využívání působení odměn a trestů; * životní orientace studentovy osobnosti. EXPOZICE * zprostředkování nových poznatků studentům; * vytváření pojmů; * vznik formálních vědomostí; * vytváření základů a východisek dovedností a návyků. Expozice zahrnuje všechny způsoby a postupy, jimiž si studenti pod vedením učitele (řízení) osvojují učivo. FIXACE * upevňování osvojených vědomostí, dovedností, návyků, postojů a přesvědčení (versus živelné poznávání); * nejčastěji se uskutečňuje formou opakování a cvičení; * křivka zapomínání, zpětná vazba. Základní druhy opakování * prvotní - provádí se v plném rozsahu jako při jeho expozici, a to ihned po probrání učiva; * průběžné - výběrově se zaměřuje na obtížné partie učiva nebo na individuální nedostatky; * zobecňující - postihuje větší celky učiva, vyčleňuje podstatné učivo a zdůrazňuje mezipředmětové vztahy; * problémové - vyžaduje nadhled nad učivem, bývá spojeno s aplikací poznatků. Realizaci fixačních přístupů ve výuce napomáhá psychologický přístup k učení, respektování zákonitostí paměti, křivky zapomínání, zákonů motivace apod. DIAGNÓZA * soustavné sledování studentovy práce pomocí zpětné vazby; * zkoušení, prověřování, hodnocení. Druhy diagnostikování * průběžné; * frontální; * individuální; * skupinové; * kolokvijní; * testování; * strojové. Formy diagnostikování * ústní; * písemné; * grafické; * pohybové; * kombinované. APLIKACE * používání získaných vědomostí, dovedností, ... v praxi; * vyvrcholení výuky v teoretické či praktické rovině. Z gnozeologického hlediska praxe představuje poslední stupeň poznávacího procesu.