•STYL UČENÍ (žáka, studenta, člověka) OBECNÁ CHARAKTERISTIKA •způsob, jakým si osvojuje (nové – částečně nové) - poznatky, znalosti (ty pak nazýváme vědomosti), - činnosti (osvojené činnosti pak nazýváme dovednosti) a současně s tím rozvíjí své schopnosti, přijímá určité hodnoty, zaujímá vztahy (utváří své postoje) atd. Pokud dokáže VNITŘNĚ INTEGROVAT, synteticky propojit a FUNKČNĚ POUŽÍVAT všechny uvedené kvality v osobním i profesním životě, stává se postupně kompetentním. •(Kompetence nemá hranic a její kvalitu lze stále zlepšovat…) •Každý jedinec se učí jiným způsobem, jiným stylem… Postupy, které si jedinec volí se liší svou strukturou, posloupností, kvalitou, pružností aplikace, vznikají na vrozeném základě (kognitivní styly) a rozvíjejí se spolupůsobením vnitřních a vnějších vlivů. Můžeme v nich proto rozlišit složku kognitivní, motivační, sociální a autoregulační. •VELMI DŮLEŽITÉ PRO UČITELE I RODIČE je: •Styly se dají ovlivnit a měnit, třebaže ne snadno ani rychle! Styl učení je tedy specifický způsob učení, kterému v daném období žák dává přednost, kterého běžně používá v různých učebních situacích (Mareš, 1986/7). •STRATEGIE UČENÍ •V rámci učení používá učící se jedinec různé metody, prostředky (včetně technických), různě je kombinuje, volí různá pořadí, mění posloupnost (např. jednou začne čtením textu, jindy psaním poznámek atd. atd); hovoříme tedy o tom, že v rámci svého stylu učení člověk volí (zpravidla případ od případu, podle situace) různé STRATEGIE UČENÍ. •POVRCHOVÝ HLOUBKOVÝ UTILITÁRNÍ • • motivace •absolvovat hluboký zájem získat nejlepší vyhnout se neúspěchu pochopení důležitosti známku • • záměr •splnit požadavky skutečně porozumět uspět za každou cenu • • proces •“odříkat“ uvažuje, srovnává, podle situace reprodukovat přemýšlí o aplikaci • • výsledky •zpravidla zapomene umí použít, dovede rozporuplné ( + i -) •Interpretace stylů učení •Konvergentní styl učeni Největší síla tohoto přístupu se projevuje při řešení problémů, při rozhodování a při aplikování nápadů v praxi. Jedinec tohoto stylu vyniká v situacích, jakými jsou konvenční testy inteligence, kde je jen jedna správná odpověď nebo řešení. Ten, kdo preferuje tento styl učení, používá nový poznatek či informaci jako základ pro hypotetické deduktivní uvažování o problému. Upřednostňuje technické úlohy a problémy před problémy sociálními a interpersonálními. •Divergentní styl učení Největší síla tohoto přístupu spočívá ve schopnosti imaginace a uvědomění si smyslu a hodnot. Projevuje se jako schopnost podívat se na konkrétní situaci z různých perspektiv a spojit mnoho různých souvislostí do smysluplného celkového obrazu. Styl se nazývá divergentním (rozbíhavým) proto, že člověk tohoto typu vyniká v situacích, kdy je potřeba generovat velké množství podobných alternativních nápadů jako např." v brainstormingu. Člověk této orientace se zajímá o lidi, o pocity a upřednostňuje imaginativnost. •Asimilační styl učení Největší síla tohoto stylu leží ve schopnosti vytvářet teoretické modely a spojovat (asimilovat) odlišná pozorování do jediného integrujícího vysvětlení. Podobně jako u konvergenčního stylu se tento způsob zaměřuje méně na lidi a více na ideje a abstraktní koncepty. O idejích se uvažuje více v teoretické než praktické rovině. Pro člověka s tímto stylem je důležité, aby teorie byla logická a přesná. Člověk s tímto stylem řeší problém intuitivné, často chybně, informace hledá radši u jiných lidí, než by sám analyzoval situaci. •Akomodační styl učení Největší síla této orientace na aktivitu a konkrétnost spočívá ve schopnosti okamžitě reagovat, plnit úkoly a vyhledávat nové zkušenosti. Lidé s touto preferencí vítají nové příležitosti a rádi riskují. Tento styl se nazývá akomodační (přizpůsobivý), protože je nejvhodnější v situacích, kdy se člověk musí přizpůsobit měnícím se podmínkám. V situaci, kdy teorie nebo plány nekorespondují s fakty, takový člověk nejpravděpodobněji změní plán nebo teorii. Naopak člověk s asimilačním stylem nejpravděpodobněji změní fakta, ne však svoji teorii.