- 1 Úvod
2
1. Environmentální problematika 2
1.1. Základní pojmy 2
1.2. Environmentální činitelé 3
1.3. Environmentální problémy 3
2. Země a složky životního prostředí 3
2.1. Země a podmínky pro život 3
2.1. Voda 4
2.2. Ovzduší 6
2.3. Půda 9
2.4. Krajina 11
2.5. Biosféra 12
3. Člověk a jeho zásahy a prostředí 12
3.1. Člověk a vývoj 12
3.2. Energetika 15
3.4. Alternativní zdroje 17
3.6 Co je třeba vědět pro diskusi na téma "energetika" : 19
3.3. Průmysl 22
3.4. Doprava 23
3.5. Odpady 24
4. Fyzikální složky prostředí člověka: 25
4.1 Ionizující záření 25
Technologické (umělé) zdroje záření : 25
4.2 Hluk 27
5. Globální environmentální problémy 28
5.1. Souhrn environmentálních problémů 28
5.2. Ekonomický růst 29
5.3. Ekologická stopa (Ecological Footprint) 29
5.4. Environmental Impact Assessment (EIA) 30
5.5 Informační potřeby trvale udržitelného rozvoje 31
6. Kritéria dobré ekologické výchovy 31
- 2 Environmentální
příručka pro učitele
Úvod
Tento text vznikl jako výsledek snahy věcně zpřehlednit široký obsah environmentálních
témat. Environmentální problematika je novou oblastí školního
vzdělávání, její vhodná implementace do všeobecného vzdělání občana
by mohla znamenat zásadní posun v přístupu lidí ke světu.
1. Environmentální problematika
1.1. Základní pojmy
Environmentální výchova /EV/ začínala v 1. polovině minulého století
jako ,,výchova k ochraně přírody". Na mezinárodním fóru byl její obsah definován
mezinárodní konferencí o biosféře UNESCO (Paříž 1968) a dále
upřesňován celosvětovým programem IEEP organizací UNESCO a UNEP.
Termín environmentální výchova se postupně prosadil i u nás. EV je vnímána
jako výchova k udržitelnému rozvoji. Celý tento terminologický vývoj charakterizuje
rozšiřující se interdisciplinární koncepci tohoto vzdělávání.
Nezbytnou součástí environmentálního vzdělávání je studium životního
prostředí prostřednictvím jednotlivých vědních oborů. Environmentalistikou
rozumíme zkoumání vzájemného působení člověka a ekosystémů. Zabývá se
také prevencí znečišťování prostředí a nápravou vzniklých škod a prevencí
nežádoucích zásahů. Environmentalistika v neúplném výčtu zahrnuje: ochranu
přírody i člověka /péči o zdraví lidské populace/, monitoring složek životního
prostředí, využívání přírodních zdrojů, nakládání s energiemi.
Sousloví životní prostředí /ŽP/ lze chápat jako souhrn vnějších činitelů,
které mají bezprostřední význam pro život. Činitelé prostředí na sebe vzájemně
působí a společně vytvářejí podmínky pro život organismu v daném
místě. V ŽP má složky přírodní a umělé -člověkem vytvořené.
Přírodní složky:
 Voda (hydrosféra)
 Ovzduší (atmosféra)
 Půda (pedosféra)
 Krajina a neživá příroda
 Živá příroda (biosféra)
Umělé složky:
 Obytné prostředí
 Pracovní prostředí
 Rekreační prostředí
- 3 1.2.
Environmentální činitelé
Jak bylo výše zmíněno na složky, ať přírodní či umělé, působí řada environmentálních
činitelů. Jsou to buď procesy odehrávající se uvnitř v jednotlivých
složek životního prostředí (ve vodě, v půdě, atmosféře) nebo se jedná o
působení vnějších činitelů. Vnějšími činiteli mohou být lidé (jedinec, skupina
za určitým cílem, státy, příp. celé lidstvo) nebo jsou to činitelé původu přírodního
(vítr aj. ).
Člověk nepůsobí na složky životního prostředí obvykle přímo jako jedinec,
ale zpravidla prostřednictvím nástrojů, zařízení, strojů, postupů, technologií.
Jeho činnosti mají vliv jak na přírodní, tak na umělé složky životního
prostředí. Tyto zásahy jsou vedeny s cílem prospěchu člověka, ale často pouze
v krátkodobém horizontu. Negativní vlivy zásahu se později nepříznivě
projeví nejen na člověku - na jeho zdravotním stavu jako jedince či lidského
společenství jako celku (i na jeho genofondu), ale také přímo na ekonomických
aktivitách člověka, např. ve formě nákladů, které budou muset být dodatečně
vydávány na obnovu.
1.3. Environmentální problémy
Působení člověka na životní prostředí bylo zprvu zkoumáno izolovaně.
Popisoval a modeloval se vliv činností na jednotlivé složky ŽP, např. ovzduší,
ale ucelený pohled na životní prostředí jako propojený celek se všemi
vztahy uvnitř i vně se vyvinul až později. Pozornost byla obrácena spíše k řešení
následků, než k identifikaci, pochopení a odstranění příčin. Postupně se
dospělo k názoru, že ochrana životního prostředí je záležitostí, že třeba deklarovat
nejen zájem států, ale i celého lidstva.
2. Země a složky životního prostředí
2.1. Země a podmínky pro život
Planeta Země je jednou z osmi planet naší sluneční soustavy, v pořadí třetí
nejbližší Slunci. Má tvar geoidu. Kolem středu sluneční soustavy oběhne
Země za jeden astronomický rok. Otáčka kolem vlastní osy trvá jeden den.
To, že je osa otáčení nakloněna vůči rovině oběhu, má za následek střídání
ročních období, způsobené rozdílným slunečním osvitem. V extrémním případě
(za polárními kruhy) nastává (v létě) polární den a (v zimě) polární noc,
což jsou "dny", kdy buďto slunce vůbec nezapadne za obzor (den), nebo se
naopak vůbec neobjeví nad obzorem (noc).
Příznivé podmínky pro život:
 přiměřená vzdálenost od Slunce (úměrně jeho radiačnímu výkonu),
 přítomností vody (ve velkém množství),
- 4 -
 rotace Země okolo své osy za 24 h, což je příčinou střídání dne a noci.
(Kdyby se Země otáčela tak rychle, že by ke Slunci měla otočenou víceméně
tutéž stranu, pak život by nebyl možný ani na jedné z nich.)
 Tvar dráhy Země kolem Slunce ­ její malá výstřednost,
 ideální hmotnost Země, planety s menší hmotností nemají dostatečně
velkou gravitaci, aby si dokázali udržet atmosféru, naopak planety
s mnohem větší hmotností udrží i všechen vodík, který má sklon k vytváření
atmosféry nevhodné pro vznik a vývoj života - amoniak, metan
aj.
 Existence magnetického pole Země (ochrana před slunečním větrem a
jinými nabitými částicemi),
 vhodná atmosféra Země (zejména O2 a ochrana před zářením z kosmu).
Země má jedinou přirozenou družici - Měsíc, ten je relativně (vůči oběžnicím
jiných planet sluneční soustavy) velmi velký, má asi 1/81 hmotnosti
Země, proto se někdy soustava Země-Měsíc považuje za dvojplanetu. Přítomnost
Měsíce zbrzdila rotaci Země na našich 24h, způsobuje přiměřené silné
slapové jevy a brání kmitání zemské osy.
Vývoj planety Země započal zhruba před 4.5 miliardami let spolu s vývojem
celé sluneční soustavy. Asi za 1,5 miliardy let poté se začaly na Zemi objevovat
první známky života díky vytváření vhodných abiotických složek prostředí
/voda, ovzduší, půda, energie/.
2.1. Voda
2.1.1. Vlastnosti vody
Voda (H2 O) je jednou z nejdůležitějších látek nutných pro existenci života
na Zemi. Je součástí těl všech živých organizmů (obs. 60-99 % vody).
Fyzikální a chemické vlastnosti vody:
 za normálního tlaku taje při 0o
C, vře při 100o
C, má velkou měrnou tepelnou
kapacitu, a vykazuje tzv.anomálii vody
 v přírodě není téměř nikde chemicky čistá, ale s rozpuštěnými minerálními
(chloridy, sírany, bromidy, uhličitany, solemi Na, Mg, Ca, K) a jinými lát-
kami
 ve vodě jsou též rozpuštěny plyny (O2, CO2,..)
2.1.2. Vodní zdroje Země
Hydrosféra, neboli vodní obal naší planety, vodní plochy pokrývají asi 71
% rozlohy Země a obsahuje přibližně 1.4 mld km3
vody. Pouze asi 3 % tohoto
objemu tvoří voda sladká, která je vázaná především v ledovcích (zejména
v Antarktidě).
Struktura vodních zásob na Zemi (v km3
)
 oceány: 1 348 000 000
 sníh a ledovce: 29 000 000
 podzemní voda: 8 000 000
 řeky a jezera: 200 000
- 5 -
 atmosférická vlhkost: 13 000
Voda v mořích a oceánech
 Vody v mořích a oceánech je většina, asi 97 % všech světových zásob.
 Voda v mořích je obvykle bohatá na soli, v průměru obsahuje asi 35 g
anorganických solí na litr.
 Voda v oceánech je významným akumulátorem tepla.
Věčně zmrzlá voda - Ledovce
 Představují většinu světových zásob sladké vody. Dělíme je na pevninské
a mořské.
 Led má nižší hustotu než voda/hustota ledu mírně roste s poklesem
teploty/, nižší měrnou tepelnou kapacitu, vyšší albedo /odrazivost
matné plochy/.
2.1.3. Koloběh vody
Ročně se z oceánů vypaří asi 430 000 km3
vody, z níž většina spadne opět
ve formě srážek do oceánů. Dalších 70 000 km3
se vypaří z pevnin. Ve formě
srážek dopadne na pevninu ročně pouze cca 110 000 km3
vody, z níž velká
část se vypaří, část odteče řekami (40 000 km3
)a část dosáhne moře jako
podzemní voda.
I ze stabilního ročního odtoku je však využitelná pouze malá část, protože
většina odteče po přívalových deštích. Pouze asi 9 tis. km3
vody je využitelné
člověkem.
Každý člověk přitom průměrně spotřebuje asi 7- 8 tis. m3
vody, a lidstvo
skoro polovinu celkového využitelného množství.
Distribuce na obyvatele je velmi nerovnoměrná
2.1.4. Voda využívaná člověkem
 pitná - přímá konzumace, domácnosti,
 užitková - domácnosti, služby,
 technologická - průmysl, energetika, těžba surovin
 k zavlažování - svět spotřebuje 50-80 % celkové spotřeby
2.1.5. Znečištění vody
Znečišťující faktory
 toxické kovy
 toxické organické látky
 vysoká kyselost
 pevné látky
- 6 -
 zvyšování teploty odpadním teplem
 radioaktivita
2.1.6. Zásoby, kvalita a spotřeba vod v ČR
Zásoby vody
 ročně spadne asi 52 km3
srážek, z toho se 68 % opět vypaří
Struktura spotřeby vody
 Celkově: 45 % průmysl, 24 % domácnosti, 14 % obchod a služby, 12 %
doprava, 3 % zemědělství, 2 % stavebnictví
Příklady specifické spotřeby vody: (v litrech vody na osobu a den):
USA 300
Vyspělé západoevropské země 150 - 200
Česká republika 120
Rozvojové země 10
Hygienické minimum deklarované Světovou zdravotnickou organizací
WHO 100
2.1.7. Problémy hospodaření s vodou (obecně)
 nerovnoměrná distribuce zásob
 velká závislost na srážkách
 kvalita voda používané k pití a průmyslově
 znečištění podzemních a povrchových vod (zemědělství, průmysl, těžba,
domácnosti)
 znečištění oceánů (průmysl, zemědělství - splašky, těžba, havárie)
 nevhodné zásahy: nevhodné odvodňování (meliorace), nadměrné zavlažování
(vede k zasolení)
 čištění vody (usazováním těžkých částic nebo odstraňování fosforu)
2.2. Ovzduší
Hlavní aktivity vedoucí ke znečišťování ovzduší: průmysl, doprava,
energetika, zemědělství, domácnosti.
2.2.1. Atmosféra Země
Atmosféra funguje jako mnohoúčelové zařízení. Do atmosféry se denně
řítí asi 20 miliónů meteoritů, které do ní vstupují rychlostí kolem 48 km/s.
Atmosféra filtruje mnohá záření z vesmíru, hlavně ultrafialové zářeni.
Atmosféra je klimatizačním zařízením, které udržuje teplotu v rozmezí
potřebné pro zachování života. Studený vzduch je těžší než teplý, tak se
vzduch z vyšších a chladnějších zeměpisných šířek tlačí směrem k rovníku a
vytlačuje nahoru již ohřátý rovníkový vzduch. Díky tomuto běhu je průměrná
- 7 roční
teplota na povrchu 14 až 150
C.Vzduch v atmosféře je rovněž výborným
transportním zařízením, které neustále přenáší obrovské množství vody.
Na udržení teplotní rovnováhy se podílejí vodní páry a oxid uhličitý
v atmosféře - odrážejí část infračerveného záření, které Země emituje do
vesmíru - přirozený skleníkový efekt.
Skladba atmosféry
Plyn hmotnostní podíly objemové složení %
Dusík (N2)
Kyslík (O2):
Argón (Ar)
Oxid uhličitý (CO2 )
0,755
0,232
0,013
0,0005
78,09
20,95
0,93
0,038
další složky: H2 O, He, CH4 , Kr, N2O, H2, O3, Xe, SO2, CFC...
Členění: troposféra (do 8-15km), stratosféra (do 15-55km),
mezosféra (do 80-90 km), termosféra (do 400 km), exosféra (nad 400 km)
2.2.2. Ozon
Ozon je bezbarvý plyn O3 , těžší než vzduch. Molekula ozonu je nestabilní
a rozkládá se zpět na kyslík. Životnost molekuly ozonu v ovzduší se obvykle
pohybuje v řádu desítek minut až hodiny.
Ozon v troposféře
Ozon je v malém množství přirozenou součástí ovzduší v koncentraci
kolem 60 g/m3
. Ve větší míře vzniká v troposféře např. při průchodem blesku
atmosférou nebo v místech s vyšší intenzitou slunečního záření. Ozon je
součástí fotochemického smogu, který vzniká na osluněných místech s vysokým
znečištěním ovzduší. Jeho vznik je tedy podmíněn intenzivním slunečním
zářením a přítomností některých primárních polutantů. Osmihodinový
imisní limit ozónu je 180 g/m3
a bývá v letním období překračován.
Ozon se vyznačuje výjimečně silnými oxidačními a dezinfekčními
schopnostmi. Pro tyto vlastnosti se využívá k úpravě vody, neutralizaci pachů,
likvidaci bakterií, virů a plísní. Při vyšších koncentracích (nad 350
g/m3
) způsobuje dráždění spojivek, nucení ke kašli a bolesti hlavy. Zřejmě
z tohoto důvodu se vžila představa o obecné škodlivosti ozonu.
Na druhou stranu nikdo nepochybuje o významu a užitečnosti ozonové
vrstvy, která zabraňuje průniku tvrdého UV záření k zemskému povrchu.
Ozon ve stratosféře
- 8 Ve
výšce kolem 30 km se vlivem UV záření tvoří ozón. Díky ozónové
vrstvě se k povrchu Země dostává jen 1% ultrafialového záření ze Slunce.
Ozónová vrstva se při tom zahřívá.
Ozon klesá dolů a dochází k jeho postupnému rozpadu. Za normálních
podmínek jsou procesy vzniku a zániku ozonu rovnováze a střední hodnota
koncentrace ozonu je více méně konstantní 4-5 ppm (parts per million). Její
maximální hodnota dosahuje 10 ppm. Této oblasti se říká ozonová vrstva
(Ozonosféra). Hodnota koncentrace ozonu je zde mnohokrát větší než u povrchu
země kde dosahuje hodnoty 0,03 ppm. Ochranná vrstva ozónu se chová
jako filtr. Absorbuje podstatnou část UV záření (250 nm) a představuje
účinnou ochranu života na zemi před tímto zářením..
Ozonová díra
 přirozené procesy a rovnováha narušena volnými radikály Cl, F, tvořícími
se hlavně z CFC (freonů)
 vysoká stálost freonů (až stovky let) - velká setrvačnost v ozonové dí-
ře/vrstvě
 nad póly (Antarktida) je ozonová díra (po polární zimě/noci) zeslabena
- průnik UVB a UVC záření
2.2.3. Hlavní plynné škodliviny
Skleníkové plyny (CO2, metan CH4, NO2 , CFC):
Oxid uhličitý v atmosféře nepropouští určitou infračervenou část spektra
/v okolí vln.délek 4.26 m a 14.99 m/záření, které Země emituje zpět do
vesmíru. Oxid uhličitý toto teplo zachycuje a brání v jeho unikání. Antropologické
,,posílení" tohoto procesu vlivem vyšších emisí CO2 do ovzduší je
považováno za hlavní příčinu globálního oteplování. Atmosféra se zahřívá,
mění se světová cirkulace atmosféry a následně dochází k posunu klimatických
pásem. Dalším oteplováním by mohlo dojít k masivnímu tání ledovců a
obrovským globálním problémům.
Koncentrace CO2 v atmosféře :
objemově 0.0383% - 383 ppmv r.2006, /371 ppmv r. 2001/
hmotnostně 0.0582% - 2.996.1012
tun
Oxidy síry (SO2 )a oxidy dusíku (NOx, zejm. NO2 ):
Kyselý déšť vzniká působením oxidů síry. Hnědé uhlí obsahuje asi 1%
síry. Při spalování uhlí vzniká oxidací oxid siřičitý, který v ovzduší reaguje
s vodní párou, nejdříve vzniká kyselina siřičitá, další reakcí potom kyselina
sírová. Voda má neutrální pH 7, zatímco dešťová voda má pH 5,6. Působením
kyselých dešťů se z půdy uvolňuje hliník, který je toxický pro koře-
- 9 nové
systémy rostlin. Kyselé deště postihují především průmyslové oblasti
jako Velkou Británii a východní pobřeží Spojených států.
Uhlovodíky (metan - CH4), aldehydy, ketony, aromatické uhlovodíky
Metan se dostává do ovzduší v důsledku pěstování rýže a jiných zavlažovacích
projektů, intenzivního chovu dobytka, těžbě uhlí, a uvolňuje se také
při hnilobných procesech na odpadních skládkách a při jeho průmyslovém
zpracovávání. K přibývání metanu přispívají rovněž bažiny a mokřiny i vyšší
koncentrace oxidu uhelnatého (CO) v atmosféře. Koncentrace metanu zatím
vzrostla o 151%, což za posledních 420 000 let se ještě nestalo. V osmdesátých
letech koncentrace metanu klesla z 12 ppm na 4 ppm v letech devadesátých.
Redukce emisí byla důsledkem striktních opatření uvalených na průmysl,
od konce devadesátých let antropogenní emise metanu opět rostou vlivem
nárůstu spotřeby uhlí v Číně.
Freony (halogenderiváty uhlovodíků):
Díky dohodě o jejich regulaci kvůli ozónové díře koncentrace těchto plynů
vesměs buď klesají, nebo se jejich nárůst zbrzdil. Výjimkou jsou CHF2Cl,
CF3CH2 F, PFC či SF6, které se používají jako náhražky plynů likvidujících
ozón.
Pevné částice (popílek, prach, saze):
Za respirovatelný prach jsou považovány prachové částice 8m a menší.
Respirovatelný prach se díky své velikosti dostává hluboko do plic, kde
zůstává trvale usazen. Objevují také se dohady o tom, že podíl na oteplování
mají saze. Poblíž jejich zdrojů dochází k úbytku oblačnosti a na Zemi tedy
dopadá velké procento slunečního záření. K tomuto jevu dochází v tropech,
zvláště silný je pak nad Indickým oceánem.
2.3. Půda
Litosféra je vnější lehčí horninová část Země, pedosféra je zase nejsvrchnější
část litosféry, kterou vytvořily půdotvorné procesy. Vznik půdy je
složitý a dlouhotrvající proces. Rychlost tvorby půd je možno vyjádřit pomocí
času, za který se utvoří 1 cm půdy z matečné horniny, trvá to 100-400 let;
zemědělskými zásahy lze rychlost tvorby půdy zvýšit.
2.3.1. Půdy na Zemi
Souš zabírá celkem 148 mil. km2
, z toho asi
 58 mil. km2
jsou nenarušené přírodní ekosystémy,
 40 mil. km2
ostatní neobydlená území,
 5 mil. km2
zastavěná plocha,
 45 mil. km2
zemědělská půda.
2.3.2. Vznik a složení půdy
- 10 Vznik
půdy
Základním procesem vzniku půdy je zvětrávání svrchní vrstvy matečné
horniny. Poté přicházejí další abiogenní i biogenní procesy.
Půda je otevřený, poměrně samostatný systém mnoha složek a všech skupenství,
kde probíhají nepřetržitě chemické fyzikální a biologické procesy.
Mezi hlavní procesy patří rozklad a přeměny minerálů, výměna iontů,
syntéza a rozklad organických látek, oxidačně redukční procesy, transport
látek a iontů.
Složení půdy
 Zbytky matečné horniny, proměněné procesem zvětrávání, důležitou
složkou jsou jílovité minerály. Tvoří asi 35- 45% objemu půdy.
 Půdní roztoky, obsahující živiny, přístupné rostlinám. Tvoří 15- 35%
objemu. Součástí je také voda, jejíž tenká vrstvička lne k nesčetným
drobným úlomků hornin.
 Půdní plyn, v podobném složení jako vzduch, ale obohacený o CO2, o
uhlovodíky a další zplodiny rostlinného a živočišného metabolismu
15- 25% objemu.
 Humus - neživá biomasa v různém stupni rozkladu. Tvoří 5- 15% ob-
jemu.
 Půdní mikroorganismy (řasy, sinice, houby, prvoci) a kořenové systém
rostlin, hmyz a živočichy - edafon.
Do přirozeného vývoje půd zasahuje člověk již od úsvitu civilizace. Orná
půda zaujímá desetinu plochy všech pevnin. Její výměru už však nelze příliš
zvětšovat. Zemědělská půda lidstvu nyní produkuje 97% potravin (z moří,
řek, jezer necelá 3%).
Problémem pro půdu jsou kontaminace a ztráty zastavěním. Úbytky půdy
tímto způsobem celosvětově rostou. Každých 10 let je tedy zapotřebí na světě
dvojnásobek plochy pro továrny, domy a dálnice než v předchozím deseti-
letí.
V současné době ubývá na světě ročně 50-70tis. km2
zemědělské půdy.
Zásahy člověka také ovlivňují přirozenou vsakovací schopnost půd.
Úrodnost půdy závisí na obsahu živin, organických látek a na půdní reakci.
Např. deštné pralesy mají živiny vázány přímo v biomase, půda sama je
zde chudá, protože deště vyplaví vše, co vyplavit lze, a rychlý bakteriální rozklad,
kterému klima přeje, vykoná zbytek. Na mladších substrátech, zvlášť
vulkanického původu, mohou být tropické půdy krátkodobě relativně úrodné.
Pokud je prales vypálen, popel obohatí půdu, která je pak úrodnější, nicméně
díky dešťům jednak dochází k rychlé půdní erozi, jednak jsou živiny rychle
vyplaveny, takže již po 2­3 letech se získaná oblast nedá dále pro zemědělství
použít.
- 11 2.4.
Krajina
Krajina je území s typickou kombinací přírodních a kulturních prvků
a charakteristickou scenérií. V ČR převládá kulturní krajina s vysokým
stupněm využívání (zemědělství, zástavba, komunikace).
Vlivy průmyslu na krajinu
 Kyselé deště
 Emise do ovzduší tvořené pevnými a plynnými látkami unikajícími ze
zdrojů znečištění. Poté, co dojde ke styku emisí například s vodními
parami, prachem, půdou a jiným, stávají se z emisí imise.
 Těžba
 Výstavba dálnic, průmyslových a energetických celků,
Vliv turismu a rekreace
 lyžování: vleky, lanovky, sněžné skútry, hluk, odpady
 rozptýlená zástavba chatami, atd.
Těžba surovin a její vliv na krajinu
Těžba porušuje vzhled krajiny, v takto postižené krajině dominují tvary
uměle vytvořené činností člověka (např. haldy, prohlubně a lomové stěny).
Hnědé uhlí, některé rudy (např. železné rudy s malým obsahem kovu), stavební
a keramické hmoty a sklářské suroviny se těží povrchově v lomech a
výrazně mění tvář krajiny. Při chemickém způsobu těžby vychází suroviny na
povrch v upravené podobě, ovšem chemické způsoby těžby ohrožují povrchové
i podzemní vody.
2.4.1. Ochrana krajiny
Chráněné oblasti CHKO (6 kategorií)
1. národní parky (NP) (Krkonoše, Šumava, Podyjí, České Švýcarsko, celkem
1,4 % území)
2. chráněná krajinná oblast (CHKO) (celkem 25, 13,5 % území r.2006)
3. národní přírodní rezervace (NPR),
4. národní přírodní památka (NPP),
5. přírodní rezervace (PR),
6. přírodní památka (PP)
Celkem představují cca 15% území ČR. Dalším typem ochrany jsou biosférické
rezervace, které jsou zahrnuty v celosvětové síti UNESCO:
 NP: Krkonoše, Šumava
 CHKO: Křivoklátsko, Pálava, Třeboňsko, Bílé Karpaty
- 12 2.5.
Biosféra
je ta část planety, kde se (byť i jen sporadicky) vyskytují nějaké formy života.
Teorie, podle které je biosféra sama o sobě živým organismem, ať už konkrétně
či metaforicky, je známa jako Teorie Gaii.
2.5.1. Život, vztahy mezi živými organismy a prostředím
Pokud tvor má schopnost se rozmnožovat, schopnost pohybu, růstu a příjmu
a výdeje energie, označíme jej za živý organismus. Z toho plynou i další
znaky jako je
 Dráždivost
 Reprodukce (+ dědičnost)
 Evoluce - vývoj (jedince-ontogeneze, druhu-fylogeneze). K vývoji druhu
dochází postupnou změnou genetické výbavy příslušníků tohoto
druhu.
Důležitým atributem každého organismu je schopnost adaptace na změny
životních podmínek. Druhy, které se změnám nedokážou přizpůsobit, vyhynou.
Schopnost vyrovnat se např. s výkyvy teplot nebo se změnami koncentrace
CO2 ve vzduchu (u rostlin) nazýváme tolerance (snášenlivost). Postupným
vývojem druhů dochází k divergenci, kdy se původně jeden druh rozštěpí
na několik nových (např. druhově bohaté prostředí tropických deštných
lesů - zde žije až polovina světových druhů).
2.5.2 Biodiverzita (biologická rozmanitost)
- zdůrazňuje rozmanitost a různorodost organismů a jejich prostředí. Přitom
nejde o pouhý součet všech genů, druhů a ekosystémů, ale spíše o variabilitu
uvnitř a mezi nimi. Proto je biodiverzita v tomto pojetí považována za vlastnost
života.
Čím rozmanitější ekosystém, tím vyšší je pravděpodobnost jeho obnovy
třeba i po velké katastrofě. Do určité míry tak může biodiverzita působit jako
pojistka proti krizi životního prostředí.
3. Člověk a jeho zásahy a prostředí
3.1. Člověk a vývoj
Asi za 1,5 miliardy let po vzniku Země se začaly objevovat první
známky života. Člověk se na Zemi objevil mnohem později, jeho první předchůdci
se objevují kolem před dvěma až jedním milionem let.
Předchůdci člověka (Hominidi, Ramapithékové, Australopithékové) - 1.5 mil.
let.
- 13 Pravěký
člověk (Homo Habilis, Homo Erectus, Homo Sapiens Neanderthalis)
­ 750 000-250 000 let
Člověk dnešního typu (Homo Sapiens Sapiens) - před cca 40 000 lety
Na vztah člověka k životnímu prostředí měl zásadní vliv přechod od původní
extenzivní formy využívání přírodních zdrojů sběrem a lovem k cílenému
pěstování rostlin a chovu zvířat.
3.1.1. Změny ve způsobu zajištění výživy
Souvislosti
 souvisejí se změnami klimatu (střídaní zalednění s meziledovými do-
bami),
 nárůst lidské populace,
 nutnost skladovat potravu
 v teplém pásmu přetrvávají původní způsoby výživy někde i dodnes
Postup
 nejdříve sběrači, lovci => přírůstek obyvatelstva => tento způsob získávání
potravy nedostačuje
 přechod k usedlejšímu osídlení - zemědělství (nejdříve v teplém pásmu
- údolí velkých řek)
 později rozšíření zemědělského osídlení i do mírného pásma
 domestikace zvířat
 šlechtění zemědělských plodin (několikanásobný vzrůst výnosů - např.
obilovin)
3.2.2. Negativa přechodu k zemědělství
 změna životního prostředí (vypalování lesů, zasolování půdy po zavla-
žování)
 rozšíření nemocí a epidemií kvůli nahromadění lidí nastartování neudržitelného
rozvoje (těžba, dodatečná energie ...)
 postupné rozvrstvení populace podle majetku,
 vznik partiarchální společnosti...
Společenstva sběračů a lovců patří k jediným dodnes existujícím společenstvím
s trvale udržitelným životním stylem (ale jen tam, kde se udržela rovnováha
mezi odlovem a přírůstky),
Vlivy zemědělství
Na půdu a vodu
 hnojení (=> eutrofizace povrchových vod, úbytek humusu),
 používání pesticidů (=> průnik do pitné vody, řek, vstup do potravního
řetězce),
 používání těžké techniky (=> zhutňování),
 zavlažování (=> zasolování),
Na biodiverzitu
 likvidace přirozených porostů
 používání pesticidů a chemikálií
- 14 -
 na atmosféru zejm. v živočišné výrobě: NOX, NH3, H2S, CO2 , CH4...
- 15 3.2.
Energetika
Na konci středověku mohl disponovat člověk díky tažnému dobytku a
mlýnům 10 kWh energie denně. Dnešní člověk v rozvinutých zemích spotřebuje
mnohem více 100 kWh denně (doprava, topení, stroje, svícení... ).
Ročně přibude 100 miliónů lidí a pro ně se musí vybudovat nové zdroje.
Každému nově narozenému člověku je třeba dodat minimálně 0,5 tuny potravin
ročně ( 0,2 ha půdy, 50 kg hnojiva ročně ), tunu pitné vody ročně a kapacitu
elektráren o 0,1 kWh zvýšit.
Zdroje energie jsou nerovnoměrně rozděleny. Třetina obyvatel spotřebovává
80 % světového úhrnu energie. Odhadem lidstvo spotřebovalo od objevu
ohně kolem 5 000 000 TWh energie. ... a kolik jí budeme ještě potřebovat
a co to bude stát?
Poptávka po energii stoupá.. za jeden rok se vytěží tolik ropy, uhlí a zemního
plynu, kolik se toho vytvořilo během dvou miliónů let.
3.3.1. Energie, její formy, produkce, distribuce a spotřeba
Energii nelze vytvořit ani zničit. Celková energie skrytá v dané hmotnosti
látky je vyjádřitelná známým vzorcem E = mc2
. Z této celkové energie je však
při však "rozumně" uskutečnitelných přeměnách získatelný zlomek procenta a
to ještě jen díky možnostem využití energie atomových jader. Energie je
stavová veličina, kterou lze popsat velmi zjednodušeně jako schopnost konat
práci. Může se transformovat mezi soustavami prací, teplem nebo přenosem
hmoty do různých podob: jaderná energie(slabá a silná jaderná interakce),
energie elektromagnetického pole a gravitační. Obvykle energii rozdělujeme
do 2 kategorií:
 potenciální (energie daná polohou v potenciálovém poli)
 kinetická (pohybová)
V makroskopickém pohledu zavádíme energii vnitřní jakožto součet všech kinetických
a potenciálních energií částic uvažovaného tělesa.
Z hlediska praktické využitelnosti je podstatná právě vhodná forma energie,
umožňující:
1. snadné a levné získávání bez negativních vlivů na ŽP
2. snadný a bezeztrátový přenos
3. efektivní akumulaci (uchovávání)
4. snadnou přeměnu na jinou formu energie
Z těchto hledisek se dosud jako nejvýhodnější jeví a používá elektřina,
splňující kritérium relativně bezeztrátového přenosu a snadné přeměny. Nevyhovuje
však hledisku šetrného získávání s minimálním vlivem na ŽP a nelze
ji levně a s minimálními ztrátami akumulovat.
- 16 3.3.2.
Neobnovitelné zdroje energie
Fosilní paliva
1. uhlí
2. ropa
3. hořlavé břidlice a písky
4. rašelina
5. zemní plyn
Jaderné palivo
1. uran 238, 235, thorium
3.3.3. Vliv energetiky na ŽP
Nejpodstatnějšími vlivy energetiky na životní prostředí jsou:
 spotřeba neobnovitelných zdrojů (nejen paliva, ale i surovin např. vápenec
pro odsiřování)
 znečišťování ŽP, zejména ovzduší i
 změna tvářnosti krajiny (při povrchové těžbě paliv - uhlí)
 změna klimatu (lokální i globální)
Vliv na znečištění ovzduší:
Tvorba SO2 ročně (při stejném výkonu 2 GW):
 v tepelných elektrárnách asi 21000 tun
 v plynových elektrárnách asi 1000 tun
 u spalování biomasy, bioplynu asi 3000 tun
 u jádra: 6000 tun
Vliv na globální změnu klimatu:
Kolik CO2 se uvolní při výrobě 1 GWh elektřiny?
 v tepelných elektrárnách asi 1000 tun
 v plynových elektrárnách asi 500 tun
 v jaderných elektrárnách cca 9 tun
 u obnovitelných zdrojů cca 5 tun
Shrnutí
Roční spotřeba energií v ČR činí přibližně 320TWh (elektřina 55TWh; teplo
265TWh).
Negativní vlivy na ŽP (negativní externality) lze shrnout pod ukazatel, vyjádřený
v korunách, např.
Výrobě 1 MWh elektřiny odpovídají tyto externality (údaje z r. 2006):
 uhelné elektrárny s odsířením: 1800,- Kč
 kogenerace elektřina+teplo: 720,- Kč
 plynové elektrárny: 350,- Kč
 jaderná elektrárna: 20,- Kč
 obnovitelné zdroje: od 15,- Kč
- 17 3.4.
Alternativní zdroje
3.4.1. Vodní energie
Základní rozdělení vodních elektráren je na malé a velké vodní elektrárny.
Vodní elektrárny jsou významnou alternativou k tepelným elektrárnám, i když
jejich nasazení je omezeno přírodními podmínkami. Mezi všemi zdroji energie
jsou unikátní jímkou velké přečerpávací elektrárny, které umožňují jednoduchou,
efektivní a ekologicky čistou akumulaci energie2
. Velké naděje jsou
vkládány do malých vodních elektráren, které ale pro Českou republiku nejsou
příliš efektivní.
Pro výpočet využitelné potenciální energie vody využijeme vztah:
Ep= Q.t..g<h>
 kde  je hustota vody
 g je tíhové zrychlení
 <h> je střední hodnota převýšení zemského povrchu
Takže maximální výkon, který mohou vodní toky poskytnout se vypočte
pomocí:
<P> = Ep/t = Q.t..g,<h>/t = Q..g,<h>
 kde <P> je střední hodnota výkonu
3.4.2. Energie větru
S výrobou elektrické energie z větru se započalo v minulém století, dnes existuje ve
světě přes 20.000 větrných elektráren, z nichž některé dosahují výkonu až desítek MW.
Německo má dnes nainstalováno 17000MW. V současnosti se na výhodných lokalitách
prosazují větrné farmy, jedná se o spojení soustavy turbín. Základním konstrukčním prvkem
větrné elektrárny je rotor, zpravidla s vodorovnou osou a s počtem listů dle potřeby
(pro nejvyšší otáčky jen s jedním listem a s protizávažím). Pohybuje-li se objem
V vzduchu rychlostí v, je jeho kinetická energie rovna:
Ek = . .V.v2
 kde  je hustota vzduchu
Postavíme-li proudícímu vzduchu kolmo do cesty plochu S, projde touto plochou za čas t
objem vzduchu:
V = S.v.t
Pokud bychom dokázali využít všechnu kinetickou energii vzduchu, byl by výkon větru
proudícího plochou S dán vztahem:
- 18 P
= Ek /t =  .S.v3 .
t/t = d2
v3
/8
3.4.3. Sluneční energie
Roční spotřeba energií v ČR činí přibližně 320TWh, což představuje 0,4%
z množství energie slunečního záření dopadajícího na naše území. Na hranici
atmosféry Země dopadá ze Slunce intenzita záření 1300Wm-2
(solární konstanta).
Ročně během cca 1500 hodin slunečního svitu dopadne na území ČR
něco kolem 80 000TWh energie ze Slunce. Na 1m2
plochy ČR tak dopadne
během roku přibližně 1000 kWh. Sluneční energie má ovšem stejně jako větrná
jednu velkou nevýhodu ­ nerovnoměrnost přísunu a nízkou účinnost při
přeměně na elektřinu. Přeměna sluneční energie na užitnou :
Solární zařízení
Aktivní Pasivní
přeměna na teplo /term.kolektory/ Solární architektura
přeměna na elektřinu /FV kolektory/
sekundární přeměna na elektřinu
3.4.4. Energie biomasy, bioplyn
Spalování biomasy jen mírně urychluje přirozený přírodní proces rozkladu
organické hmoty s únikem CO2 a díky tomu jí lze lehce přizpůsobit
k okamžité potřebě. Toto spalování se považuje za CO2 neutrální. Velmi významné
je nahrazení hnědého uhlí s vysokým obsahem síry téměř bezsirnatým
biopalivem. V České republice je potenciál biomasy poměrně velký. Produkce
tepla z biomasy je schopna pokrýt asi pětinu spotřeby. Zajímavé je používání
tzv.bionafty a biolihu pro motorová vozidla.
3.5.5. Možnosti energetických úspor
Potenciál úspor je větší než se zdá. Důležitou tezí udržitelného vývoje
je nezvyšovat energetickou náročnost při rostoucím HDP. K tomuto cíli vedou
inovace technologických postupů, zvyšování účinnosti energetických
přeměn (nyní aktuální pro uhelné elektrárny z původních 35% až ke 48%) a
hlavně pasivní úsporná opatření.
Snížení tepelných ztrát budov ( lze jít na  současného stavu ).
Snižování energetické náročnosti dopravy a výroby (obtížné).
- 19 3.6
Co je třeba vědět pro diskusi na téma "energetika" :
V představách o "vodíkových palivech" lidé často zapomínají na to, že je nejprve pro ně
třeba mít elektřinu, vodík sice lze získat z vody, ale samovolně to nejde. Při spalování se
získává energie (exotermickou) reakcí
2 H2 + O2 = 2 H2O ,
tedy není možné bez přívodu minimálně stejného množství energie provést reakci opačnou
(endotermickou) k získání H2:
2 H2O = 2 H2 + O2.
K této endotermické reakci, která probíhá při elektrolýze vody, dochází také ve
vodní páře za vysokých teplot. Jsou snahy vyrábět vodík právě rozkladem vody za vysokých
teplot (900o
C) za použití katalyzátoru a recyklace nerozložené páry. Tento postup
bude energeticky výhodnější než výroba elektřiny a následná elektrolýza, nicméně výzkum
v tomto směru nebyl ukončen.
Vzhledem k tomu, že vodík lze získat z vody pouze za dodání příslušné energie,
nemůže být vodík chápán jako primární energetický zdroj, jen jako akumulační médium
pro skladování či přenos energie.
Všechny akumulátory jsou založeny na vratné chemické reakci a příslušné chemické
formy musí být samozřejmě v akumulátoru přítomny. Proto jsou akumulátory ,,těžké"
a jejich kapacita omezená. Elektromotor z nich napájený vychází váhově, právě vzhledem
k hmotnosti baterií, značně nepříznivěji než např. motor na benzín či naftu s nádrží pali-
va.
Palivové články by mohly tento stav změnit, ale i jejich možnosti jsou omezené.
Nejlépe ,,váhově" vychází právě spalování vodíku v palivových článcích. Energetická
účinnost běžných akumulátorů pro "skladování elektřiny" je pouze 60%, což je dokonce
méně, než u moderních přečerpávacích elektráren, představujících dnes jedinou možnost
jak ve velkém skladovat elektřinu.
Látka
Teplota_varu
°C
Hustota_kapaliny
kg/litr
Energie_kWh
na l litr kapaliny
Vodík ­252,87 0,070 2,333
Methan ­164,0 0,466 6,430
Methanol +64,70 0,791 (při 20°C) 4,113
Peroxid vodíku +152 1,450 (při 20°C) 1,288 (+ 2,866 = 4,154)
Pro srovnání: 1litr nafty (hustota 0,8kg/litr) obsahuje 9,750 kWh využitelné energie.
Olověný akumulátor může dosáhnout okolo 0,030 až 0,035 kWh/kg což odpovídá 0,014 až
0,017 kWh/litr (hustota 2,1 kg/litr).
Plyny (kromě vzácných) tvoří zpravidla dvojatomové molekuly. Jsou tu snahy připravit
tzv. atomární vodík, neboť reakce 2H = H2 by poskytla obrovské množství tepla,
větší než spalování vodíku, ale atomární vodík neumíme zatím skladovat. Pokud bychom
to uměli, znamenalo by to např. převrat v kosmonautice.
- 20 Podobně
je získávání tepla spalováním uhlí založeno na exotermické chemické reakci
C + O2 = CO2, takže není možné postavit zařízení, které by při spalování uhlí produkovalo
méně CO2, než odpovídá energii uvolněné touto reakcí. Emise lze snížit jen
zvýšením účinnosti zařízení a nebo jímáním CO2. Zvýšit účinnost zařízení ovšem není
nikterak snadné a jímání je opět energeticky náročné. Pokud místo uhlí spalujeme ropu či
zemní plyn, tedy uhlovodíky, je množství CO2 vzniklého spálením v přepočtu na jednotku
energie menší (u ropy ve srovnání s uhlím 70%, u zemního plynu 54%), protože část
tepla získá spálením obsaženého vodíku.
Opačná reakce, tedy vázání CO2 (a vody) do organického materiálu za využití
sluneční energie, probíhá v rostlinách při fotosyntéze (účinnost je ovšem malá obvykle
1%). Spálením vzniklé biomasy se CO2 opět uvolní, proto je spalování biomasy z hlediska
bilance CO2 neutrální. Jinak je likvidace CO2, vzniklého spalováním fosilních paliv
nemožná, spotřebovalo by se na to totiž více energie, než se získalo při jejich spálení.
Uvažuje se sice např. o vhánění CO2 do zemích dutin, vzniklých při těžbě ropy a zemního
plynu, ovšem kapacita těchto prostor je omezená, a množství CO2, vzniklého spalováním
představuje miliardy tun ročně. Navíc odsiřovací postupy pro záchyt oxidu siřičitého
ze spalin produkují zpravidla dodatečný CO2, který se uvolňuje z vápence při reakci s
oxidem siřičitým.
Elektřinu v převážné míře produkujeme s využitím mechanické energie získané
pomocí tepelného stroje (parní stroj či turbína, spalovací motor či plynová turbína).
Tepelný stroj je zařízení, které odebírá teplo z teplejšího zásobníku, využívá
ho z části k výrobě mechanické práce a nevyužité (ve skutečnosti nevyužitelné)
teplo předává do chladnějšího zásobníku.
Teoretická (tj. maximální) účinnost tepelného stroje, je dána vztahem
W/Q = (T2 - T1 )/T2, kde W je množství získané mechanické práce, Q množství
tepla, dodaného z teplejšího zásobníku, T2 je teplota na vstupu a T1 teplota
na výstupu, obojí v kelvinech. Účinnost stroje je tím vyšší, čím vyšší je
vstupní teplota média a čím je nižší teplota výstupní.
To vede k stálé snaze zvyšovat teplotu páry na vstupu parních turbin, neb čím vyšší
teplota T2, tím vyšší účinnost. V poslední době se pro zemní plyn používají plynové
turbíny, kde je vstupní teplota vyšší a jejich výstupní plyn se teprve používá k výrobě páry.
Špičková dnes dosažená účinnost těchto zařízení činí 59%.
U klasických parních elektráren dosahuje max. účinnost 40%. Třeba ovšem upozornit,
že teplota a tlak páry, které přímo ovlivňují maximální účinnost tepelné elektrárny,
jsou značně vysoké, u elektrárny Chvaletice je teplota páry na výstupu z kotle 540 o
C při
tlaku přes 13 MPa.
Představa, že by něco podobného mohly dosahovat třeba malé zdroje na biomasu
při přiměřené ceně je iluze. Všechna tato zařízení mohou být ekonomická jen při současné
výrobě tepla, případně jako pouhé výtopny. Totéž platí i pro malé zdroje, používající
zemní plyn. Větší výtopna na zemní plyn, které vyžadují vedení tepla na větší vzdálenost,
se ovšem nevyplatí vůbec, protože ztráty v rozvodech tepla dosahují běžně kolem 30% a
lokální kotle na zemní plyn mají stejnou účinnost jako kotle velké a pracují automaticky.
Celkové ztráty elektřiny v rozvodech představují u nás až 4%.
- 21 Teplotu
na výstupu tepelného stroje naproti tomu nejsme schopni příliš regulovat,
neboť páru na výstupu turbíny zkapalňujeme v kondenzátoru, chlazeném vodou z chladících
věží nebo z řeky či moře. Za turbínou je totiž podtlak daný tenzí vodní páry při dané
teplotě a udržovaný vývěvou. Elektrárny s chladícími věžemi neochladí vodu tak, jako
moře, mají proto menší výkon i účinnost než jinak stejné elektrárny chlazené mořskou
vodou. Nejlepším příkladem jsou jaderné elektrárny vybavené stejnými typy reaktoru, kde
čistý elektrický výkon elektrárny, chlazené vodou z moře je o cca 15% vyšší.
Pro motory vozidel je výstupní teplota pochopitelně vyšší než u většiny velkých
stacionárních zařízení, neboť výstupní medium vypouštíme přímo do atmosféry.
Skutečnost, že plynové turbíny dovolují dosažení vysoké účinnosti, vede ke snaze o
zplynování uhlí. U jaderných elektráren s tlakovodními reaktory je účinnost přeměny jaderné
energie na elektrickou jen něco málo přes 30%, neboť jsme omezeni teplotou varu
vody při používaném tlaku, v praxi je nad 300o
C. Vyšší účinnost lze dosáhnout u reaktorů
chlazených plynem nebo tekutým sodíkem. Tekutý sodík se používá u rychlých reaktorů,
které existují zatím jen v prototypu. V Británii jsou provozovány reaktory chlazené plynným
CO2.
Pokud tepelný /Carnotův/ cyklus obrátíme, tj. když přečerpáváme teplo
ze studeného zásobníku do zásobníku teplého pomocí přidané energie, lze na výstupu získat
více tepla. Poměr množství tepla na výstupu Q a množství mechanické práce W spotřebované
k pohonu čerpadla w je dáno vztahem:
Q/W=T1/(T2 -T1).
Na tomto principu pracuje kompresorová chladnička a tepelné čerpadlo, schopné
dodávat asi 3krát více tepla, než by odpovídalo spotřebované elektřině. Tepelné čerpadlo
pracuje tím účinněji, čím menší je rozdíl teplot na vstupu a na výstupu. Tak se často užívá
ve spojení s podlahovým topením, kde teplota kolísá kolem 35°C.
Podobného efektu lze dosáhnout tím, že za příslušný stroj (parní turbínu, kogenerační
jednotku atd.) zařadíme topnou soustavu. V takovém případě získáváme opět více
tepla, než by odpovídalo poklesu výkonu příslušného elektrického generátoru, měřeno jeho
účinností při provozu bez odběru tepla.
Ale stejně jako v případě tepelného čerpadla je efektivita tohoto pochodu tím větší,
čím nižší je teplota na výstupu sekundárního zdroje tepla (např. výměníku za kogenerační
jednotkou, páry, odebírané z turbíny teplárny). Protože k vedení tepla na větší vzdálenost
zpravidla vyžadujeme vyšší teplotu na vstupu potrubí, je tento postup omezen na blízké
odběratele.
Nevýhodou kombinované výroby tepla a elektřiny je také vzájemná provázanost
výroby tepla i elektřiny (tj. musíte mít zajištěn odbyt pro obojí, např. v létě moc tepla neprodáte).
Z tohoto důvodu se také používá dvou základních uspořádání turbín a to protitlaké
- veškerý výstup se využívá pro produkci tepla a odběrové, kde se může odebírat
jen část páry. V každém případě je odběr páry vykoupen nižší výrobou elektřiny.
- 22 3.3.
Průmysl
Problémy průmyslu z hlediska ŽP souvisejí s velkými materiálovými a
energetickými toky ve výrobě. Přirozenou snahou výrobního podniku by mělo
být neprodělat a přitom co nejméně čerpat přírodní zdroje a co nejméně
předat zátěže do okolí. Zatím není nutností řešit výrobní proces environmentálně
šetrně, zvláště v zemích, kde se průmysl dostává do neuvěřitelných
obrátek jako je Čína, Indie.
V Evropě se nyní vyvíjejí se tzv. eko-indikátory, které postihují podstatné
oblasti zátěže průmyslu na okolí, jejich aplikace by umožnila znevýhodnit
na trhu podnik, který nadměrně zatěžuje ŽP. Hlavními sledovanými
indikačními parametry jsou:
 znečištění ovzduší a okolí
 hospodaření s odpadními vodami, nebezpečí kontaminace
 vhodné nakládání s odpady
 sanace a zábor půdy
 snížení hluku
Přímé nástroje státu k ovlivnění chování podniků nemají "tržní" charakter,
tedy nejsou příliš účinné. Řada z těchto přímých nástrojů je (nejen v ČR)
uplatňována, neboť se poměrně jednoduše sledují a jiné nástroje pro stanovení
mezí nejsou zatím adekvátní. Patří sem:
 zákony
 vyhlášky -> limity (emise do ovzduší, vypouštění odp. vod, znečištění
půdy), normy (např. hygienické, pracovní, atd.),
 předpisy ukládající dodržování předepsaného postupu (povinné
hodnocení, schvalování, souhlasy, povolování)
Nepřímé nástroje mají výhodu působit tržně - ekonomicky stimulovat, případně
stimulovat i morálně. Patří sem:
 věcně usměrňované ceny (energie, nájmy,...), státem dané odhadní
ceny (např. pozemků) a nepřímé působení na ceny daněmi (spotřební
daň, silniční daň, ekologická daň,...)
 poplatky (smyslem je tzv. internalizovat externality): za uložení
odpadu, znečištění ovzduší, za odběry povrchové a podzemní vody,
za vypouštění odpadní vody, za odnětí zemědělské půdy, za
vydobyté nerosty
 granty, dotace, zvýhodněné úvěry
 cla
 náhrada škod
- 23 3.4.
Doprava
Problém pro ŽP: doprava představuje kumulaci emisí, hluku, záboru půdy
3.4.1. Silniční doprava
Nákladní doprava
je z hlediska ŽP zvláště při dopravě na větší vzdálenosti nevhodným druhem
dopravy ve srovnání s železnicí či lodní dopravou. Má však řadu praktických
výhod, díky nimž je stále častěji preferována:
 pohotovost, pružnost (doprava snadno "od domu k domu")
 zejména na kratší vzdálenosti je rychlejší než železniční doprava
 konkuruje ve velkém i tradiční námořní a zejména říční lodní dopravě
(což např. přístav Hamburg pociťuje velmi silně)
Osobní doprava
sleduje trendy ve vyspělých zemích:
 nárůst individuální dopravy (i ve městech)
 pokles počtu přepravených osob v MHD
 vzniká začarovaný kruh: pokles počtu přepravených osob - rušení spojů
- další pokles počtu přepravených osob ...
Nedostatky nejen u nás:
1. rapidní nárůst počtu osobních automobilů na počet obyvatel
2. nedostatečná silniční dopravní infrastruktura (řídká síť dálnic a rychlostních
komunikací),
3. zanedbaná silniční dopravní infrastruktura (špatný stav silnic a dalších
dopravních staveb, nedostatek prostředků na údržbu a opravy)
3.4.2. Letecká doprava
Celosvětově podíl letecké přepravy (zejména osobní) vzrůstá. Letecká doprava
se jednak
 podílí na produkci skleníkových plynů (přestože je spotřeba leteckého
benzínu nepřímo dotována ­ neplatí spotřební daň)
 působí znečištění ve vyšších vrstvách atmosféry než doprava pozemní.
 z energetického hlediska jde o nejnáročnější dopravu.
3.4.3. Lodní (říční a námořní) doprava
Výhody:
 relativně nízká energetická náročnost
 vhodné pro přepravu hromadných substrátů.
Nevýhody:
 nižší přepravní rychlost
 znečištění povrchových vod zejména ropnými látkami
- 24 3.5.
Odpady
Odpad je věc, které se člověk /podnik/ zbavuje nebo má úmysl se jí zbavit. S
vyprodukovaným odpadem je třeba nějakým způsobem naložit. Obvykle využije
jedna z možností:
opětovné využití
materiálové využití
- recyklace
- kompostování
energetické využití
- přímé spalování / zplyňování
- výroba paliv
uložení na skládce odpadů
Základní teze: omezit vznik odpadů, užívat výrobky s dlouhou životností
3.5.1 Nebezpečné odpady
Mezi nebezpečné odpady řadíme:
 oleje a tuky (minerální nebo syntetické)
 rozpouštědla, kyseliny, zásady, odmašťovací přípravky,těkavé
látky
 fotochemikálie
 pesticidy a jiné přípravky používané v zemědělství
 zářivky a jiný odpad obsahující rtuť
 baterie a akumulátory všeho druhu
 barvy, laky, mořidla, tiskařské barvy, tonery, lepidla, pryskyřice
 léky (prášky, masti, tinktury)
 zdravotnický materiál
 chladničky, mrazáky (freony)
 obrazovky (televizory, monitory)
3.5.2 Recyklace
Recyklace je jednou z cest k řešení surovinového problému. Meze recyklace
vycházejí z toho, že úplný uzavřený koloběh látek a energií není proveditelný. Důležitá
je energetická náročnost zpracování určitých odpadů, v nichž může být požadovaná
druhotná surovina rozptýlena tak, že její získávání sběrem je zatím neefektivní.
Příklady vhodné k recyklaci:
 hliníkové plechovky /výroba Al je energeticky náročná/
 upotřebené primární elektrochemické články /vzhledem k ochraně ŽP mají
přednost články obsahující rtuť a stříbro.
 neplnohodnotná recyklace ­ downcycling / např. u PET lahví/
 papír.
- 25 4.
Fyzikální složky prostředí člověka:
Fyzikální faktory (gravitace, atmosfér. tlak, teplota, světlo, záření aj.),
za kterých se člověk, podobně jako většina organismů, vyvinul, jsou stále nezbytnou
podmínkou jeho existence. Většina organismy má predispozice žít
pouze v určitém přírodním prostředí. Člověk se odlišuje, je schopen díky
technice žít téměř všude.
V dobách dřívějších si člověk uchovával vztah s přírodou. Ovšem dnes
je člověk běžně zasazen v umělém prostředí a to mnohdy nerespektuje ani
běžné nároky na zdravé prostředí. Dnešní člověk je některým fyzikálním faktorům
exponován nad úroveň běžnou v přírodě. Platí to především o hluku,
elektromagnetickém smogu aj.
Zatím si všimneme si pouze dvou, které jsou častým námětem dotazů.
4.1 Ionizující záření
Ionizující záření je záření, jehož kvanta mají energii, že jsou schopna
vyrážet elektrony z atomového obalu a tím běžnou látku ionizovat (  5 keV).
Ionizující záření patří neoddělitelně k pozemskému životu. V minulosti byla
úroveň radiace na Zemi dokonce podstatně vyšší než dnes, doprovázela celý
vývoj života na Zemi a svou schopností poškodit organické molekuly se významně
podílela na evoluci.
Přirozené radiační pozadí pochází z vesmíru i pozemských zdrojů a jeho
úroveň je v různých místech Země rozdílná. Kosmické záření je absorbováno
v atmosféře, a proto jeho intenzita roste s nadmořskou výškou tak, že
ve výšce 3000 m.n. mořem dosahuje téměř dvojnásobku přímořské úrovně.
Přírodní zdroje záření:
Kosmické záření
Záření zemské kůry
Radiace z izotopů, které jsou v ŽP běžné 4 0
K,1 4
C, 23 8
U, 2 3 5
U, 2 3 2
Th
Průměrný dávkový příkon od pozemských radionuklidů je kolem
0,057 Gy/h, extrémní hodnoty jsou na monazitových píscích (Guarapari v
Brazílii až 50 Gy/h, Kerala v Indii 2 Gy/h) nebo na horninách s vysokou
koncentrací radia (Ramsar v Iránu 1 - 10 Gy/h).
Technologické (umělé) zdroje záření:
 Jaderné výbuchy ­ např. zkoušky zbraní
 Poruchy a havárie jaderných zařízení
 Likvidace radioaktivního materiálu
 Výroba a aplikace radioaktivních zářičů
- 26 -
 Rentgenová a radioizotopová lékařská vyšetření
 Některé spotřební výrobky (barevné televize, barviva,...)
4.1.1 Jednotky, veličiny, limity
Dávka
jednotkou dávky je 1 gray (Gy) rovný jednomu 1J energie předané 1kg látky.
Různé druhy ionizujícího záření mají při shodné dávce rozdílné biologické
účinky.
Dávkový ekvivalent
zahrnuje škodlivost různých druhů záření na člověka ­ 1 sievert (Sv). Tato
jednotka odpovídá 1Gy s uvážením jakostního faktoru
Efektivní dávkový ekvivalent
zahrnuje i různou citlivost lidských orgánů na ozáření a umožňuje vyjádřit
účinek ionizujícího záření na lidský organismus jedinou veličinou.
Limity:
maximální příkon dávkového ekvivalentu pro obyvatele 5 mSv/rok, limit
pro pracovníky s ionizujícím zářením je desetkrát vyšší.
Při hodnocení rizika obyvatelstva nebo skupin pracovníků se dále setkáme s
pojmem kolektivní dávkový ekvivalent (jednotka manSv), což je v podstatě
ekvivalent vynásobený počtem osob, které jej obdržely.
4.1.1 Radon
Z hlediska nebezpečí vnitřního ozáření je u nás dominantní plyn radon
(2 2 2
Rn) a thoron (2 20
Rn). Průměrná roční efektivní dávka záření z radonu se
odhaduje na cca 1,3 mSv, ovšem je velmi závislá na lokalitě.
Radon je přímým potomkem 22 6
Radia. 2 22
Rn má poločas rozpadu 2,8 dne.
Samotný radon, jakožto inertní plyn, je po vdechnutí z velké části zase vydechnut,
avšak dceřinné produkty radonu (jako je 2 18
Po) se absorbují a zachycují
ve vzduchu na prachových částicích - při vdechování se usazují
v dýchacích cestách a dlouhodobě je ozařují alfa-zářením o energii až 7MeV s
velkou radiační účinnosti.
Radon snadno prolíná povrchem rychlostí úměrnou propustnosti hornin.
Na své cestě využívá možnosti rozpustit se vodě a stává se příměsí podzemních
vod. Na volném povrchu je naředěn do vzduchu na neškodnou koncentraci.
V uzavřených prostorách, jako jsou nevětrané místnosti, však může
jeho koncentrace ve vzduchu dosáhnout hodnot, představujících zdravotní ri-
ziko.
- 27 Hlavním
zdrojem radonu jsou dutiny v podloží, voda a stavební materiál.
Riziko radonu je geograficky proměnlivé /radonové mapy/. Množství
radonu lze snížit utěsněním trhlin v podlahách a sklepních prostorách, izolačními
nátěry zdiva, plynulým odvětráváním prostorů pod podlahami (radon
je těžký plyn, hromadí se dole)..
4.2 Hluk
V období urbanizace a industrializace nepříjemně stoupá zátěž hlukem.
Je to svým způsobem odpad lidské činnosti. Hluk je významný stresový faktor
přispívající k civilizačním chorobám. Účinky nadměrného hluku:
 posun sluchového prahu, sluchová únava
 účinky na vegetativní systém a celou nervovou soustavu
 degradace sluchových buněk
Hluk na pracovišti
Nejvyšší přípustná ekvivalentní hladina hluku pro osmihodinovou pracovní
dobu (všechny druhy hluku) se stanoví součtem základní hladiny akustického
tlaku 85 dB(A) určenou pro fyzickou práci bez větších nároků na pozornost
a korekcí, které snižují tuto hladinu adekvátně pracovním nárokům
na soustředění /nejtišší prostředí má korekci -40dB  hladina 45dB/.
Hluk v obytných stavbách
Nejvyšší přípustná ekvivalentní hladina hluku uvnitř budov se stanoví
součtem základní hladiny akustického tlaku 40 dB(A) a korekcí přihlížející
k využití prostoru, viz tabulka.
Druh obytné místnosti Doba [hod.] Korekce [dB]
Nemocniční pokoje 6 - 22
22 - 6
- 5
- 15
Operační sály, koncertní síně po dobu užívání - 5
Obytné místnosti, hotelové pokoje 6 ­ 22
22 - 6
0
- 10
Lékařské ordinace, čítárny po dobu užívání 0
Přednáškové síně, posluchárny po dobu užívání + 5
Konferenční místnosti, soudní síně po dobu užívání + 10
Kulturní zařízení, kavárny, restaurace po dobu užívání + 15
Sportovní haly, prodejny po dobu užívání + 20
Ochrana proti hluku:
 snížení hlučnosti provozů
 odklon dopravních tras
 zvukové bariéry /protihlukové stěny, výsadba/
 chrániče sluchu
- 28 5.
Globální environmentální problémy
Pojem "environmentální problém" je chápán v širším slova smyslu, zahrnujícím
kromě problémů životního prostředí též otázky ekonomické, sociální,
zdravotní a další. Propojenost lidstva na Zemi dosáhla úrovně, kdy již
obtíže sahají daleko za hranice států i kontinentů, jsou globální. Příznaky
globálních problémů lze pozorovat, někdy i změřit, ale příčiny bývají komplexní.
Na řešení musí spolupracovat významná část všech obyvatel planety
(neboť jinak trvalého řešení dosaženo být nemůže).
5.1. Souhrn environmentálních problémů
Hlavním problémem v přírodě budou klimatické změny. Většina vědců
považuje za příčinu oteplování uvolňování skleníkových plynů důsledkem lidské
činnosti, zejména při spalování fosilních paliv.
Důsledky oteplování budou vážné - prvním důsledkem bude tání pevninských
ledovců, zvýšení hladiny moří a tím zatopení nízko položených oblastí.
Následkem klimatických změn zesílí vysychání rozsáhlých oblastí např.
v Africe, Střední Asii a nastane posun vegetačních pásem ve všech oblastech,
Evropu nevyjímaje. K tomu je nutno připočíst zvýšení frekvence přírodních
extrémních katastrof díky vyšší vnitřní energii atmosféry.
Dalšími globálními přírodními problémy jsou s odstupem:
 narušení ozónové vrstvy
 degradace půd
 odlesňování
 ztráta různorodosti - biodiverzity
 kontaminace vod a půd
Globální problémy lidstva jsou také v sociální rovině
 1,1 miliardy lidí je stále bez přístupu k čisté pitné vodě a 2,6 miliardy se
potýká s problémy s odpadní vodou
 do r. 2030 bude svět potřebovat o 55 % více potravin než v současnosti,
přičemž už dnes je téměř 70 % čisté vody používáno na zavlažování.
 spotřeba přírodních zdrojů i vyrobené energie je velmi nerovnoměrná ­
třetina světového obyvatelstva nemá částečně nebo vůbec přístup
k elektřině
 v 19. st. bylo na Zemi jen 1,2 miliard obyvatel a v r. 2000 už 6 miliard
(ve 2. polovině 20. století nastal l00% nárůst obyvatelstva)
 zvyšuje se průměrný věk
 některé prognózy odhadují v r.2050 počet obyvatel na 10 miliard.
 největší populační exploze nastává v rozvojových zemích, kde je ale velmi
špatná ekonomická situace  nestabilita, konflikty, války.
- 29 5.2.
Ekonomický růst
Ekonomický růst, vyjádřený jako růst HDP hrubého domácího produktu,
bývá nejpoužívanější ukazatel rozvoje dané země. Do ekonomického
růstu je počítán i nárůst spotřeby téměř všech neobnovitelných i obnovitelných
zdrojů.
Ukazatel HDP je kritizován za to, že jeho růst může být způsoben i
environmentálně nepříznivým jevem, např. ekologickou katastrofou, na jejíž
odstranění je třeba masivně uvolnit rezervy atp. Že jde o "pozitivní" efekt
krátkodobý, je jasné.
Snahou je, aby ve vyspělých zemích neznamenal růst HDP automaticky
vyšší zatížení životního prostředí a by byl příkladem rozvojovým zemím.
Rychlý nástup ekonomik v zemích 3. světa vede k obrovskému nárůstu spotřeby
neobnovitelných zdrojů a znečištění životního prostředí včetně zvýšené
produkce skleníkových plynů.
Bohužel v současnosti jsou to ovšem vyspělé země /USA, Evropa/,
které jsou v absolutním měřítku i nadále hlavní příčinou neudržitelnosti současného
způsobu rozvoje.
Snahou osvícených je najít takové srozumitelné ukazatele, které by
v sobě agregovaly míru udržitelnosti dané ekonomiky, hospodaření i života
jednotlivce.
5.3. Ekologická stopa (Ecological Footprint)
Ekologická stopa (Ecological Footprint, ES) je souhrnný (agregovaný)
environmentální indikátor na vysoké úrovni abstrakce, jehož smyslem je "jedním
číslem" vyjádřit trvalou (ne)udržitelnost rozvoje daného státu, regionu,
komunity, atd. Přestože kvůli svému zjednodušujícímu charakteru je terčem
kritiky, jde o jednoduchý indikátor vhodný například k informování veřejnosti,
ke srovnávání, plánování, k demonstračním účelům, atd.
Základní otázkou, na niž ES odpovídá, je, zda dané území je schopno
trvale unést materiální požadavky civilizace na něm žijící, neboli, jaká je ES
konkrétní populace ve vztahu k tzv. nosné kapacitě prostředí.
Metodika analýzy ekologické stopy (AES) je založena na těchto princi-
pech:
1. lze kvantitativně stanovit většinu zdrojů, které spotřebováváme a odpadů,
které produkujeme a
2. většina těchto zdrojů a odpadů může být přepočtena na odpovídající plochy
ekologicky produktivní země (orná půda, les, ...) nutné k zabezpečení životodárných
systémů.
- 30 -
Definice
Ekologická stopa populace (jednotlivce, města, státu...) je celková plocha
ekologicky produktivní země a vodní plochy, využívaná výhradně k zajištění
zdrojů a asimilaci odpadů produkovaných danou populací, při používání běžných
technologií.
Stručně uvedeme jednotlivé kroky analýzy ES:
 odhad plochy země na osobu odpovídající spotřebě každé hlavní položky
 výpočet celkové ekologické stopy osoby - součet ekosystémových ploch
každé položky z ročního nákupního koše
5.4. Environmental Impact Assessment (EIA)
EIA představuje mezinárodní konvenční metodiku posuzování daného záměru
z hlediska vlivu ŽP.
Proces EIA zaujímá důležité místo ve státním systému prevence poškozování
ŽP. Pomáhá zabránit vzniku nenapravitelných škod a minimalizovat
negativní dopady lidské činnosti.
Smysl EIA je prevence - pokud lze očekávat, že daný záměr (stavba,
činnost, technologie) bude mít významný vliv na ŽP, je záměr ještě před realizací
expertně posouzen. EIA umožňuje podíl na rozhodování veřejnosti shromáždí
se názory veřejnosti a veřejné správy na realizaci záměru.
Pojmy z oblasti EIA
Vliv (Impact)
Není zde vždy nutně míněn negativní vliv, může být i příznivý. Jde o vlivy
přímé i nepřímé, druhotné, dočasné, krátkodobé, atd...
Zjišťovací řízení (Screening)
U záměrů, kde neí zcela jednoznačně zřejmé, že je třeba vypracovat EIA, je
nejdříve proveden tzv. screening, kdy je zjištěna potřeba a rozsah dokumentace
(scoping).
Dokumentace (Statement, Report, Documentation)
Je zpracována v rozsahu daném zjišťovacím řízením. Vypracuje ji navrhovatel
(investor) záměru.
Posudek (Report, review)
Vypracovaná dokumentace je předána k posouzení nezávislým odborníkem,
který vypracuje posudek (report). Ten se dostane spolu s dokumentací (předloženým
popisem záměru) úřadu, který zaujme stanovisko.
Stanovisko
Stanovisko je postoj úřadu k předloženému záměru. Může mít podobu stano-
- 31 viska
v územním řízení podle stavebního zákona, povolení těžby podle horního
zákona atd.
Stanovisko EIA není pro postup v těchto řízeních "zcela závazné" (tedy nesouhlasné
stanovisko neznamená automaticky neschválení záměru), ale dosud
při negativním stanovisku nebyl nikdy souhlas dán (v ČR).
5.5 Informační potřeby trvale udržitelného rozvoje
Řešení environmentálních problémů ­ systémový přístup
Rozpoznání problému ­ je vhodné, aby byl problém rozpoznán včas,
ještě dříve, než se naplno projeví jeho špatné účinky. Hlavní roli zde
hraje věda a odborníci na environmentální problematiku
Uznání problému ­ zavést systematické sledování dopadů určité činnosti
a analyzovat rozsah, preventivní možnosti aj.
Formulace opatření - na základě doporučení expertů a podle aktuální
politicko-ekonomické situace zformulovat opatření se závaznou platností
pro všechny subjekty s činnostmi, u něhož se vliv prokázal.
Uskutečnění (implementace) přijatých opatření - po schválení kroků
k zamezení nepříznivě působících činností a zavedení opatření ke zlepšení
stavu přichází na řadu jejich implementace a vynucení.
Zhodnocení uskutečněných opatření - jakmile jsou přijatá opatření
implementována, je třeba průběžně vyhodnocovat jejich dopad na životní
prostředí. Zde hrají podstatnou roli experti, sledování a odborná interpretace
environmentálních dat i veřejnost.
6. Kritéria dobré ekologické výchovy
1. EV ilustruje spojení mezi místním a globálním životním prostředím
Opravdu globální problém se musí projevit i na lokální úrovni. Místní
problémy v životním prostředí musí mít své ekvivalenty jinde na světě. Lidé
se mohou cítit zahlceni velikostí ekologických problémů, nicméně jednotlivci
i skupiny mohou způsobit změnu jak lokálně, tak globálně - lokální akce mohou
mít dopad pro lidi a prostředí jinde na světě.
např:
pozorujme, jaké jíme potraviny a jakou pijeme kávu - tak můžeme otevřít
otázku dluhů a spravedlivého obchodování
prozkoumejme energii, kterou spotřebováváme
práce na záchraně místní přírodní rezervace může vyvolat debatu o důležitosti
biodiversity
2. EV ukazuje spojení mezi sociálními a ekologickými problémy
- 32 Výchova
by měla dávat smysl zkušenostem mladých lidí a zkoumat jejich
chápání světa, ve kterém žijí. Většina sociálních problémů má své ekologické
aspekty nebo jsou s nimi spojeny. Životní postředí je "tam kde jsme", nikoliv
pouze ozónová vrstva nad námi nebo tropický prales na druhé straně zeměkoule.
Mladí lidé se mohou zajímat více o to, že jim chybí zařízení pro volný
čas, ale to přece je jejich životní prostředí.
např:
Na základě průzkumu využívání různých zařízení různými skupinami
diskutujeme různé formy diskriminace - pohlaví, barva pleti, fyzické
problémy
jaké existují v místě místa pro hry - a jaké by byly potřeba
udělejte projekt, jak zlepšit prostředí mládežnického klubu, aby lépe vyhovoval
potřebám mládeže a měl menší negativní dopad na prostředí.
3. EV umožňuje převést jejich zájem o ŽP ve změny chování
Práce s mládeží má ráz učení a to má vždy za cíl měnit chování - v tomto
pohledu mají ekologická výchova a obecná práce s mládeží shodné cíle. Učení
by mělo vyústit v akci a ve změnu životního stylu
např:
recyklační projekt poskytuje praktický způsob jak udělat něco osobně s
dopadem na širší komunitu.
zájem o přírodu může vést k vytvoření školky, ve které se budou pěstovat
vhodné místní druhy dřevin
doma, ve škole a v klubu se můžeme pokusit o opatření, která budou šetřit
energii
4. EV rozvíjí dovednosti a schopnosti měnit věci na politické, společenské a
praktické úrovni
Cíle ekologické výchovy stejně jako práce s mládeží jsou stejné v klíčovém
aspektu - zapojení a účasti. Mladí lidé se učí převzít část odpovědnosti a
moci, rozvíjí jejich schopnosti aktivních občanů - plánování, rozhodování,
spolupráci. Např:
skupina může navštívit místní poslance, aby se dověděla o zařízeních,
které provozuje místní zastupitelstvo a poznala plány místního zastupi-
telstva
zájem o nějaký problém může přerůst v místní kampaň
skupina může připravit nějakou místní akci - oslavu, festival
- 33 5.
EV podporuje chápání ekologických procesů a našeho vztahu k prostředí
Pochopení situace může motivovat k akci. Náš vztah k prostředí je komplikovaný,
přinejmenším ekonomickými faktory. Vedoucí mládežnických organizací
mohou mít zájem na spojenectví s ekologickými organizacemi, není
třeba mít strach z nedostatku informací, ale aktivně je hledat
Např.:
hledání příčin a dopadů jednotlivých ekologických a sociálních problémů
hledání ekologických spojení a souvislostí - potravní řetězce, závislosti organismů
v různých ekosystémech, ...
hledání souvislostí mezi lidským chováním a vlivem na společenské a přírodní
prostředí
- 34 -
Literatura:
 Ekologická výchova v MŠ. Pardubice: TASKklub-Ekocentrum PALETA, 1996. 62 s.
 Ekologické vzdělávání a výchova na fakultách připravujících učitele UK, Filozofická fakulta, 1995.
 Fountain, Susan. Místo na slunci. 1. vyd. Praha : Tereza, 1994. 111 s.
 Frantzen, H., Rossum, J. van. Ochrana životního prostředí na školách : co to je, kde začít a jak na
to? Amersfoort : Uitgeverij In Liefde Bloeiende BV, 1999. 43 s.
 Massachusetts Institute of Technology. The Handbook For A Better Future. USA,
 Máchal, Aleš. Špetka dobromysli :kapitoly z praktické ekologické výchovy. 1. vyd. Brno : Ekocentrum,
1996. 153 s. ISBN 80-901668-6-5
 Pike David E., Selby Graham. Globální výchova. Praha : Grada, 1994. 322 s.
 RUSHEY, Abby, WILKE, Richard. Promoting environmental education : an action handbook for
strenght henging EE in your state and community. Wisconsin : University of Wisconsin - Stevens
Point Foundation Press, 1994. ISBN 0-932310-25-7
 Výchova pro budoucnost : cesty ekologické výchovy. 1. vyd. Praha, MŽP, 1996. 102 s.
ISBN 80-85368-20-X
 http://www.ekokurs.cz/Ekokurs/isev/petkrite.htm říjen 2006