10. Úvod do technologie zpracování materiálu, historický přehled o zpracování dřeva, teorie
obrábění a obráběcího nástroje, přehled ručního nářadí pro práci se dřevem,elektrické ruční nářadí
a stroje pro práci se dřevem, bezpečnost práce

Cíl tématu: Po prostudování tohoto tématu budete schopni:

•    Vysvětlit pojmy technologie, mechanická technologie dřeva, obrábění.

•    Stručně popsat historii zpracování dřeva.

•    Nakreslit a popsat geometrii obráběcího nástroje a vysvětlit význam jednotlivých úhlů.

•    Uvést přehled ručních a nástrojů pro práci se dřevem, přehled elektrického ručního nářadí pro
práci se dřevem a přehled strojů pro práci se dřevem.

•    Vysvětlit zásady bezpečné práce při práci se dřevem.



Technologie -nauka o způsobech zpracování surovin, materiálů a polotovarů a o postupech výroby
některého výrobku.

Pokud v technologickém procesu převažují mechanické a fyzikální děje, jde o technologii
mechanickou.

Mechanická technologie dřeva je nauka o pracovních postupech, jimiž se mění tvar a objem obrobku a
ten se s pomocí nástrojů mění na výrobek.



Historický přehled o zpracování dřeva

 Používání předmětů ze dřeva a zpracování dřeva se uplatňuje jako výchovná složka činnosti člověka
od pravěku až po současnost. Dřevo tedy nic neztratilo na svém  významu.

První nástroje, které člověk v paleolitu používal, byly neopracované kameny, později štípané ve
tvaru klínu, které sloužily k lovu, zpracování potravin a dřeva. Zpočátku nástroje neměly rukojeti
a člověk je držel přímo v ruce (pěstní klín).

V mladší době kamenné (neolitu) se objevuje určité zdokonalení techniky výrobních nástrojů. Nerosty
využívali k výrobě nástrojů (například sopečné sklo čili obsidián nebo pazourek) byly štípány do
tvaru ostrých čepelí. Později se objevují první broušené a hlazené nástroje – sekery s topůrkem
(sekeromlaty) klíny a dláta. Člověk již uměl vrtat díry do kamenných nástrojů pomocí dutých kostí
nebo válečků ze dřeva. „Vrták“ se uváděl do střídavého otáčivého pohybu  za pomocí luku. Pod
uvedené „vrtáky“se  podsypával mokrý písek, který nástroj spíše brousil než vrtal. Po vyvrtání díry
se nasadila na nástroj dřevěná násada, čímž člověk využil při své činnosti jednoduchého stroje
zvaného páka.

Využití ohně umožnilo člověku vyrobit kovy (doba bronzová asi 2000 let př.n.l.- slitina mědi a
cínu), které mu umožnily ve formě nástrojů dřevo dokonaleji opracovat. Byly zhotovovány bronzová
dláta a sekery, které se brousily pískovcem nebo kamenem s hladkou rovnou plochou.

V době železné, kterou datujeme přibližně 1000 let př.n.l. se začíná používat na mnohé
dřevoobráběcí nástroje železo. Železné nástroje svojí  kvalitou ve značné míře předčily nástroje
vyrobené z bronzové slitiny.



Při obrábění dřeva se již používalo pořízu, seker, dlát, pilníků, kopinatých vrtáků a pil. Revoluci
pro vývoj obrábění dřeva způsobil vynález hoblíku. Hoblík nahrazoval až do zavedení strojního
obrábění všechny dřevoobráběcí stroje, u nichž je nástrojem fréza.

Kovy umožnily člověku dřevo dokonaleji opracovat a využít. Ze dřeva se stavělo obydlí, lodě, mosty,
nábytek, saně, čluny. Vynález kola vyráběného ze dřeva umožnil stavbu vozů a tím se značně urychlil
vývoj lidstva. Ruchadlo, které usnadnilo lidem obdělávat půdu, bylo původně celé ze dřeva, stejně
jako jednoduché stroje mlýnské a větrné kolo, hrnčířský kruh i tkalcovský stav.



Rozvoj výrobních metod při obrábění dřeva se ve starověku soustředil hlavně do  kulturních center
Asie a severní Afriky. Odtud se šířila znalost těchto metod do jižní Evropy. Vykopávky  v centrech
staré kultury Asie a Afriky dokazují, že národy těchto zemí znaly jednoduché brousící stroje
s ručním pohonem nebo  šlapáním. Řekové používali jednoduchého šlapacího soustruhu na dřevo již
v pátém století př.n.l.

Vývoj obráběcích strojů postupoval po celou tu dobu velmi pomalu. Nebyl uspíšen ani významnými
vynálezy Leonarda da Vinci, který navrhl mnoho konstrukcí obráběcích strojů jako brousící stroje,
vrtací stroj, soustruh, automat na broušení jehel aj.





O strojním obrábění se dozvídáme ze čtvrtého století našeho letopočtu, kdy byly v římské Galii
postaveny první vodní pily. Podrobnější zprávy o tzv. mlýnských pilách, postavených u mlýnských
náhonů, se datují až do 14. století z Německa. Hnacím zařízením této pily bylo kolo s lopatkami na
vrchní vodu. Rámové pily byly dřevěné, pilový list kovový. Výřez se ukládal na dlouhé saně, které
se pohybovaly  proti  pile. Kroniky praví, že koncem 15. století bylo v Čechách mnoho vodních pil
zřízených při mlýnech. Koncem 16. století se začínají stavět pily, které mají větší počet pilových
listů. Rozvoj vratné rámové pily se datuje do počátku 19. století, kdy pilařská výroba přechází pod
tovární výrobu.



Obrat ve vývoji technologie obrábění nastal až začátkem 18. století, kdy nastal celkový  rozvoj
techniky a zvláště pak vynálezy energetických a výrobních strojů, jejichž výroba vyžadovala větší
přesnosti i nové způsoby obrábění. Tehdy se započalo se zdokonalováním obráběcích strojů, které do
té doby byly poháněny šlapáním nebo klikou.



Teorie obrábění a obráběcího nástroje

Obrábění je  technologický pochod, kterým vytváříme požadovaný tvar obrobku ve stanovených
rozměrech a v požadované kvalitě obrobených ploch. Při obrábění dřeva rozlišujeme dva základní
případy obrábění:

1. Nástroj proniká do materiálu, odděluje jeho určitou část a přitom narušuje vzájemnou vazbu
dřevních vláken. Tento způsob může být:

a) Beztřískový- při něm je oddělovaná část přímo výrobkem.

b) Třískový – v tomto případě je oddělená část vedlejší produkt (piliny, hobliny atd.).



2. Obrábění bez porušení vzájemné vazby dřevních vláken. Předpokladem je schopnost dřeva trvalé
plastické deformace (ohýbaní, lisování).



Geometrie obráběcího nástroje

Nástroje pro obrábění dřeva jsou charakterizovány počtem, tvarem a velikostí jejich aktivních
pracovních částí – břitů. Tyto nástroje mohou být jednobřitové (dláta, nože, hoblíkové nože atd.)
nebo mnohabřitové (pilové listy a pilové kotouče, frézy atd.). Břit je klínovitá část nástroje,
která vniká do obrobku.



Pracovní část nástroje má tvar klínu (viz obrázek). Břit je tvořen dvěma rovinami –čelem a hřbetem.
Průsečnice těchto rovin  vymezuje ostří. Ostří je ve skutečnosti přechodová část mezi čelem a
hřbetem. Tato část je obyčejně zaoblená a popisuje se poloměrem zaoblení.  Rovina, která má být
obráběná, se jmenuje obráběná plocha a rovina, která již vznikla oddělením třísky, se nazývá
obrobená plocha (nazývaná také rovinou řezu). Rovina kolmá k rovině řezu je základní rovina. Úhel,
který svírá rovina čela s rovinou hřbetu, se nazývá úhel břitu. Úhel mezi rovinou čela a  obráběnou
plochou je úhel řezu. Úhel mezi základní rovinou a rovinou čela je úhel čela a úhel mezi rovinou
řezu a hřbetem je úhel hřbetu.





Pokud má nástroj správně pracovat, vytvářet kvalitní povrch a má li také mít dostatečnou životnost,
musí mít správný tvar břitu (správnou geometrii), kvalitní plochy břitu a kvalitní ostří. Nesprávné
řezné úhly způsobují rychlejší otupování nástroje, zkracují životnost a zvyšují řezný odpor. Tím se
stává obrábění namáhavější a u strojů dochází také k jeho zahřívání. Proto mají jednotlivé úhly
svůj význam.



Úhel hřbetu a - má vliv na tření  o obráběnou plochu. Čín je tento úhel menší, tím je třecí síla
větší. Tento úhel se volí asi od 10° do 30°.



Úhel břitu b - ovlivňuje odpor, který klade vnikajícímu nástroji obráběný materiál. Čím je tento
úhel větší, tím je i řezný odpor větší. Proto by bylo vhodné volit  tento úhel co nejmenší. To má
však za následek zmenšení pevnosti břitu a ten se rychleji otupí. Tyto úhly tedy volíme tak, aby
byly co nejmenší, ale  měly ještě dostatečnou pevnost a trvanlivost. Každý nástroj má svůj úhel
břitu. Dláta, hoblíkové nože a nože horizontálních frézek mají  tento úhel  25°. Zuby pil ho mají
60°. Škrabky, sekáče a některé vrtáky ho mají 90°.



Úhel čela w - má vliv na řezný odpor a drsnost obráběné plochy. Ovlivňuje také  tvorbu třísky.
Velký úhel čela usnadňuje řezání a lépe se utváří tříska. Při jeho zmenšování stoupá řezný odpor a
tříska se více deformuje. Tento úhel má různou hodnotu pro různé nástroje.



Při používání se každý nástroj opotřebovává. Působí na něj vlivy, které mění jeho vlastnosti,
hlavně tvar břitu. Dochází k jeho otupování (ke změně mikrogeometrie břitu) oddělováním
mikročásteček kovu z břitu. Nástroj tím postupně ztrácí schopnost řezat. Tupým se stává ve chvíli,
kdy břit je v takovém stavu, že obrábí materiál v nevyhovující  špatné kvalitě. Obrábění je v tom
případě náročnější a namáhavější a dochází k pálení a rozměrovým nepřesnostem výrobku.

Trvanlivost břitu je doba, po kterou naostřený břit pracuje. Je to doba mezi dvěma ostřeními
nástroje. Tato doba se udává obvykle v minutách řezu nebo v počtech řezů a střihů. U ručních
nástrojů je trvanlivost těžko hodnotitelná, většinou se vychází ze zkušenosti. Pokud je trvanlivost
nástroje nižší než standardně, příčinou může být několik vlivů:

•Malý úhel břitu.

•Malý úhel hřbetu.

•Velký úhel čela.

•Nevyhovující drsnost broušených ploch.

•Neodbroušená jehla.

•Přiliš velká řezná rychlost.

•Malý posuv na břit (u pil a fréz).

•Špatný rozvod a špatné naostření (u vícebřitých nástrojů).

•Znečištění obrobku (barvami, piskem, hlínou atd.).





Obecně platí, že čím je vyšší jakost broušených ploch při ostření, tím je vyšší trvanlivost břitu
nástroje. Životnost nástroje závisí jednak na trvanlivosti břitu a ostří, které lze několikrát
brousit a jednak na dalších činitelích, které také rozhodují o použitelnosti nástroje. Jedná se
zejména o celistvost nástroje. Pokud například vznikne na pilovém kotouči trhlina, je nutné ho
okamžitě vyřadit z dalšího používání, i kdyby byl nový a dobře nabroušený.



Ruční nástroje pro práci se dřevem lze rozdělit do čtyř skupin:

•Měřící, rýsovací a kontrolní. Do této skupiny patří skládací a svinovací metry, posuvná měřidla,
pravítka, úhelníky, pokosníky, kružítka, tužky, rejsek, vodováhy a olovnice.



• Upevňovací  a lisovací nástroje. Mezi ně patří hoblice, svěrák, ztužidla, stahováky, pokosnice,
ruční lisy a podstavce.



• Obráběcí nářadí. Sem patří nástroje k sekání a štípání (sekery a klíny), k řezání (pily),
k vrtání (vrtačky, nebozezy a kolovrátky), k povrchové úpravě ploch (hoblíky, rašple, pilníky,
škrabky a smirkové papíry), ke zhotovení dlabů dláta atd.
4. Udržovací a pomocné. K tomuto nářadí řadíme kladiva, paličky, šroubováky, kleště a další
nástroje.



.

.



Elektrické ruční nářadí pro práci se dřevem

•    Elektrické ruční vrtačky

•    Elektrické pily (kotoučové, přímočaré)

•    Elektrické brusky (přímé brusky, brusky rotační, vibrační, pásové, deltové)

•    Elektrické hoblíky

•    Horní frézky

•    Lamelovací frézky

•    Tepelně lepicí pistole

•    Stříkací pistole

•    Hřebíkovačky, sponkovačky







Stroje pro práci se dřevem

•         Kotoučové pily

•         Srovnávačky(hoblovky)

•         Tloušťkovačky

•         Pásové pily

•         Frézky

•         Dlabačky

•         Soustruhy

•         Stojanové vrtačky

•         Brusky

Stroje pro práci se dřevem patří do skupiny výrobních zařízení. Další výrobní zařízení- sušičky,
kolíkovačky, nanášečky lepidla, obráběcí centra, výrobní linky apod.( Nemají v domácí a školní
dílně využití).

Bezpečnost práce

•             Prvním předpokladem bezpečné práce je udržování  pořádku na pracovišti. Každé nářadí
by mělo mít své bezpečné místo. Nebezpečné jsou i volně ležící odřezky, vruty, hřebíky a jiný
materiál.

•             Další velmi důležitá věc je mít dobře osvětlené pracoviště. Při práci musíme dobře
vidět. Samozřejmostí potom je dodržování správných zásad při práci s jednotlivými nástroji.



Vzhledem k tomu, že práce s dřevoobráběcími stroji a elektrickým nářadím je  velmi nebezpečná,
daleko nebezpečnější než práce s ručním nářadím, způsobuje velmi vážné úrazy. Proto je
bezpodmínečně nutné dodržovat s obzvláštní pečlivostí všechna bezpečnostní opatření při práci
s těmito stroji. Smutné prvenství v počtu úrazů drží kotoučová pila. Mezi příčiny  těchto úrazů
patří:

•             Pořezání pilovým kotoučem.

•             Odlétající třísky.

•             Zpětný vrh materiálu.

Pro bezpečnou práci s kotoučovou pilou proto musíme dodržet následující zásady:

•              Před řezáním se přesvědčit, zda je stroj v pořádku a pilový kotouč  řádně

•              upevněn.

•              Prohlédnout materiál určený k řezání, jestli v něm nejsou nějaké kovové části.

•              Začít řezat až v okamžiku, kdy má pilový kotouč plnou rychlost.

•              Při řezání krátkých a slabých přířezů  používat  vhodné posouvadlo.

•              Netlačit na materiál  tělem a stát  bokem mimo rovinu pilového kotouče.

•              Nepřibližovat prsty ke kotouči v rovině řezu.

•              Při řezání delších kusů  používat pomůcky, které zabrání obrácení řezaného
materiálu.

•              Při řezání dlouhých desek zajistit, aby pilový kotouč nebyl namáhán na ohyb.

•              Odřezky za chodu stroje odstraňovat pouze kolíkem, ne rukou.

•              Neodcházet od pily, dokud je pilový kotouč v pohybu.

•              Při opravě a seřizování zajistit stroj proti nežádoucímu uvedení do chodu.







Srovnávačky jsou také velmi nebezpečné stroje.  Při práci na srovnávačce je nutné dodržovat
následující zásady:

•Na stroji začít hoblovat až ve chvíli, kdy má nožový hřídel plné otáčky.

•Neubírat nepřiměřeně tlustou třísku.

•Materiál neposouvat moc rychle a držet ho pevně v rukou.

•Při srovnávání malých a slabých kusů použít posouvadlo.

•Používat jen ostré nože.

•Povrch stolu udržovat v čistotě.



Součástí většiny srovnávaček je také protahovačka (tloušťkovačka). To je poměrně bezpečný stroj.
Pozor je třeba dát hlavně na to, aby zranění nezpůsobil vymrštěný obráběný polotovar. Proto je
třeba se nestavět při vkládání a odebírání materiálu v ose posuvu polotovaru. Při vkládání
materiálu do stroje také může  způsobit zranění prstů přitlačení desky ke stolu. Proto prsty při
vkládání nenecháváme mezi deskou a stolem stroje. Při práci s dalšími stroji, jako jsou soustruhy
na dřevo, frézky a dlabačky, je třeba dbát zejména na pracovní oděv. Nebezpečné jsou volně vlající
části oděvu, které mohou být zachyceny rotujícím nástrojem a způsobit tak škodu na oděvu i zranění.





Při práci s elektrickým ručním nářadím je třeba dodržovat předepsaná bezpečnostní opatření uvedená
u každého nářadí. V případě jejich dodržení  je nebezpečí úrazu minimalizováno.



Kontrolní úkoly:

•    Vysvětlete pojmy technologie, mechanická technologie dřeva a obrábění.

•    Stručně popište historii zpracování dřeva.

•    Nakreslete a popište geometrii obráběcího nástroje a vysvětlete význam jednotlivých úhlů.

•    Vypracujte  přehled ručních a nástrojů pro práci se dřevem, přehled elektrického ručního
nářadí pro práci se dřevem a přehled strojů pro práci se dřevem.

•    Popište zásady bezpečné práce se dřevem.

11. Měřící, rýsovací a kontrolní nástroje, zásady práce s těmito pomůckami

Cíl tématu: Po prostudování tohoto tématu budete schopni:

•    Vysvětlit pojmy měření a orýsování.

•    Vyjmenovat pomůcky, které se používají k měření a orýsování dřeva.

•    Tyto pomůcky identifikovat a stručné charakterizovat.

•    Objasnit zásady správného orýsování materiálu.







Kombinovaný úhelník lze používat jako příložný úhelník, pokosník a stavitelný hloubkoměr.Bývá
opatřen posuvnou stupnicí a dobře navrženou rukojetí. Zobrazený typ má s sobě také malou vodováhu.





Rejsek- je to nástroj, kterým lze narýsovat na materiál rovnoběžku s okrajem dřeva.









Stavitelný pokosník - nástroj, pomocí kterého lze sestrojit různé úhly. Používá se zejména
k orýsování při výrobě šikmých čepů.







Pevný pokosník slouží k sestrojení úhlu 45° nebo 135.









Skládací metr může být dlouhý jeden nebo dva metry a je rozdělen na centimetry a milimetry. Skládá
se z několika částí, které jsou spojeny otočnými klouby.









Svinovací metry mohou mít různé délky (2, 3, 5 m i více). Jsou vyrobeny z tvrzené lehce prohnuté
pružinové oceli, která je navinutá a uložená v pouzdru. Jsou vhodné k měření zakřivených dílů.











Posuvné měřidlo je možné použít k měření tlouštěk, vnitřních i vnějších rozměrů a k měření hloubek.
S pomocí noniové stupnice je možné měřit s přesností na 1/10 milimetru.







Ke kontrole vyrovnání vodorovné nebo svislé polohy (při instalaci poličky, skříně apod.) můžeme
využít vodováhy. Vodováha se položí na kontrolovanou plochu a je- li vzduchová bublina mezi
vnitřními značkami, je plocha vodorovná popř. svislá. Svislá poloha se může kontrolovat i
olovnicí.



Jehla - nástroj, kterým lze vyrýt čáru nebo bod do dřeva.





Zásady správného měření a orýsování

•             Při měření a orýsování s délkovými měřidly se měřidlo musí pevně a celou plochou
položit na měřený a označovaný díl.

•             Při označování a odečítání rozměrů je třeba se na měřidlo dívat svisle.

•             Posuvné měřidlo se nesmí při měření nastavit šikmo.









•             Při přikládání úhelníku smí být příložné rameno přikládáno pouze na rovné hrany dílu,
popř. v jejich ose a vždy na stejné hraně.





Kontrolní úkoly:

•    Vysvětlete pojmy měření a orýsování materiálu.

•    Vyjmenujte pomůcky, které se používají k měření a orýsování dřeva.

•    Tyto pomůcky stručné charakterizujte.

•    Srovnejte výhody a nevýhody svinovacích a skládacích metrů.

•    Popište zásady správného orýsování materiálu.

12. Upevňovací  a lisovací nástroje – pracovní stoly, ztužidla, svěrky.



Cíl tématu: Po prostudování tohoto tématu budete schopni:

•    Popsat a charakterizovat hoblici.

•    Navrhnout další alternativy pracovních stolů do dílny pro práci se dřevem.

•    Charakterizovat ztužidla a svěrky.



Hoblice

 Hoblice je základní potřeba, kterou je třeba si opatřit, pokud se chceme věnovat práci se dřevem.
Je to speciální pracovní stůl se  dvěma  svěráky, přizpůsobený k práci se dřevem. Skládá se
z podstavce a desky. Deska má přední a zadní vozík. Na přední vozík je možné upnout materiál
nastojato a zadním vozíkem se materiál upíná vodorovně. Na desce jsou otvory pro poděráky, což jsou
speciální držáky k vodorovnému upínání plochých dílců. Při upínání materiálu se příslušný kus opře
o přední poděrák zastrčený v otvoru a o zadní poděrák, zastrčený v otvoru zadního vozíku. Existují
také speciální poděráky  se špicemi. Ty se používají při výrobě násad na ruční nářadí. Při jejich
použití je možno upnutý kus otáčet.  Na zadní hraně desky je žlab na odkládání  nástrojů při
práci.Hoblice se vyrábí v různých provedeních.

Hoblice jako pracovní stůl existuje již velmi dlouho. V současné době se vyrábí v různých
variantách. Její konstrukce je volena pro práci s ručními nástroji pro práci se dřevem. I tak má
v moderní dílně vybavené elektrickým ručním nářadím a stroji v určitých situacích nezastupitelnou
roli.



Další pracovní stoly

Hoblice v provedení, které je zobrazeno na předchozím obrázku, je poměrně drahou záležitosti
(zobrazena nejdražší varianta). Do školní dílny lze zakoupit levnější varianty hoblice nebo
alternativně vybavit dílnu jinými pracovními stoly (viz.obrázek).





V domácí i školní dílně lze využít lehký snadno přenosný skládací pracovní stůl. Slouží k dočasnému
podepření materiálu nebo upnutí materiálu (je vybavena svěrákem- viz obrázek). Tento stůl je k
zakoupení v různých provedeních a různých cenových relacích.





Ztužidla jsou nedílnou součástí každé dílny. Slouží jednak k upevnění opracovávaného materiálu
k pracovnímu stolu a ke stažení dvou nebo více částí při lepení. Ztužidla se vyrábí v různých
tvarech a velikostech.

Delší ztužidla se někdy označují šroubové truhlářské svěrky. Do každé dílny je třeba pořídit
alespoň dvě nebo více ztužidel (svěrek) pro univerzální použití. Velikost svěrky je určena způsobem
použití.



Rámové svěrky mají těleso z odlitků litých pod tlakem, do nichž jsou zašroubována tlačná vřetena.
Používají se k lepení rohů rámů na pokos nebo tupé spoje s úhlem  90°.



Pokosové svěrky jsou zařízení, pomocí kterých je možné společně se šrouby ztužidel lepit pokosy
libovolného úhlu.



Kontrolní úkoly:

•    Popište a charakterizujte hoblici.

•    Jaké  další alternativní  pracovní stoly lze do dílny pro práci se dřevem instalovat?

•    Popište ztužidla a svěrky.

13. Obráběcí nástroje I (pily- ruční pily, zásady správného řezání a práce s pilami)

Cil tématu: Po prostudování tohoto tématu budete schopni:

•    Vyjmenovat ruční pily na dřevo.

•    Popsat ruční rámovou pilu, vysvětlit jaké pilové listy do ní lze upnout a k jakým účelům.

•    Popsat další typy ručních pil (ocaska, čepovka, děrovka, svlakovka, lupénková pila, pokosová
pila, pilka na řezání dýh).

•    Objasnit zásady správného řezání s ručními pilami.



Pily jako nástroje k přeřezávání dřeva, dělíme na několik typů podle druhu řezu. Pro každý druh
řezu je určena příslušná pila. Truhlářské ruční pily: ruční rámová pila, ocaska, čepovka, děrovka,
svlakovka, lupénková pila, pokosová pila, pilka na řezání dýh.

Ruční rámová pila- skládá se z těchto částí: pilový list, ramena, rukojeť, motouz, napínací kolík a
příčka. Tuto pilu lze použít k přeřezávání tenčích kusů dřeva a prken. Do rámové pily lze dát
několik typů pilových listů podle toho, jak chceme dřevo  řezat.

Na podélné řezání a hrubší oddělování materiálu slouží list rozsečkový. Ten má širší pilový list
(40 až 50 mm) a má  větší rozteč mezi  zuby (4 až 5mm).

Na příčné, přesné a jemné  řezání a na zhotovování truhlářských konstrukčních spojů slouží
osazovačka.  Má užší pilový list než  rozsečka a také jemnější ozubení.

K vyřezávání křivek slouží vykružovačka.Ta  má velmi úzký pilový list (6 až 20 mm).





Ocaska

Ocaska patří k tradičním pilám. Dokonalá ocaska má kónicky vybroušený břit, který brání uváznutí a
zuby rozvedené střídavě vpravo a vlevo. Pro většinu úkolů postačí přeřezávací pila s listem délky
cca 560 mm. Pily se dodávají s dřevěnou rukojetí nebo levnější variantou, s plastovou. Někdy jsou
pily dodávány se třemi vyměnitelnými pil. listy. Ty se liší velikostí zubů. Slouží k drobnějším
pracem, hlavně ke zhotovování tesařských spojů a  k vyřezávání z velkoplošných materiálů.





Čepovka

 Čepovka má jemné ozubení a je určena  na přesnější, ne příliš hluboké řezy, jako je přeřezávání
čepů, kolíků a užších lišt, zejména v pokosnici. Má pilový list 0,7 mm tlustý, 60 mm široký a
dlouhý 220 až 250 mm. Na hřbetě je pilový list vyztužen lištou.





Děrovka

Děrovka má úzký pilový list, který je ukončen téměř hrotem. Jeho tloušťka je až 1,4mm, aby byl list
dostatečně pevný. Používá se k vyřezávání přímočarých nebo obloukových řezů z navrtaných otvorů
v ploše deskových materiálů.







Pilka na řezání dýh
Tato pilka má malý, oválný list se zalomeným držadlem. Zalomení umožňuje vedení pily u dorazu,
např. podél latě. Pilový list má jemné nerozvedené zuby a je obloukovitě oboustranně ozuben.
Vzhledem k malým zubům s nožovým broušením působí pila jako nůž.



Řezání

Zásady správného řezání  si ukážeme na příkladu ocasky a čepovky. Princip práce je pro všechny
podobný, a proto si jej popíšeme všeobecně. Pro následující postup předpokládejme, že materiál máme
orýsovaný.

Řezání s ocaskou

Nejprve je nutno materiál pevně upnout, ať již k hoblici nebo k jinému pracovnímu stolu. Velké
části materiálu je možno pouze "něčím" podložit tak, aby místo řezu bylo pro pilu dostatečně
velké.K materiálu se postavíme kolmo, přesně nad linii řezu.



Dále vytvoříme základní zářez. Ten provedeme tak, že nasadíme pilu do místa řezu.

Místo řezu je možno rozdělit na tři části - narýsovaná čára, místo napravo a místo nalevo od čáry.
Pilu vždy nasazujeme "mimo" čáru a to tak, aby po řezu byla čára na opracovávaném kusu vidět. Bylo
by chybou řezat přesně na čáře, nebo z druhé strany, protože nadbývající materiál vždy lehce
odstraníme např. broušením, kdežto chybějící už nikdy nenastavíme a práci tak můžeme začít znova.
Možná se někdo zeptá - „Když budu řezat přesně, tak proč neřezat po čáře?" Je to z toho důvodu, že
po řezání vždy následuje nějaká dokončovací operace - pilování, broušení - a při takovém postupu by
už nebylo co odebrat.



Nasazenou pilu si přidržíme palcem volné ruky a to tak, že jej lehce přitiskneme na pilový list a
pilou potáhneme směrem k sobě. Toto několikrát opakujeme, dokud není vytvořena rýha - zářez, ve
kterém se může pila bez obav pohybovat, aniž by sklouzla z místa řezu a poškodila okolní části
materiálu. Při zařezávání zachováváme ostrý úhel pilového listu a plochy řeziva.



Po naříznutí můžeme úhel snížit a začínáme pohybovat pilou oběma směry. Je dobré si zapamatovat, že
pila většinou plně řeže pouze v jednom směru a to při pohybu od sebe. Při pohybu spíše vytahuje
piliny z místa řezu. Na pilu nepůsobíme velkou silou - necháme ji pracovat samostatně, řezání
stejně neurychlíme - více se unavíme a navíc tupíme pilový list. Při práci užíváme celou paži tak,
aby se její horní část, loket a zápěstí, pohybovaly v jedné rovině.



Při řezání rozměrných desek a dlouhého řeziva je nutné si zajistit důkladné podepření, aby nedošlo
ke svírání pily a ulomení materiálu při dořezávání. Pila se při sevření nadměrně zahřívá a tím se
tupí, navíc při řezání musíme vyvinout velkou sílu.



Řezání s čepovkou









Pomalu prodlužujeme tahy a zmenšujeme úhel, dokud se pila nebude pohybovat vodorovně vzhledem k
ploše řeziva. Pilu nedržíme příliš pevně.

Řezání s pokosovými pilami

Tato pila je určená k řezání tenčích lišt v přesném úhlu. Dlouhý pilový list se zde pohybuje ve
vlastním vodícím mechanismu, který lze nastavit v libovolném úhlu od 45° do 90°.

Pevně uchytíme nebo přidržíme dřevo u zadní zarážky a volně pohybujeme pilou směrem vpřed a vzad.
Je třeba působit velmi malou silou, neboť pila pracuje na základě vlastní hmotnosti ve vlastním
vodícím mechanismu. Dokonalých výsledků dosáhneme, pokud budeme vždy řezat pečlivě podle
vyznačených rysů.

14. Obráběcí nástroje II (sekery, hoblíky, dláta, rašple a pilníky, smirkové papíry, zásady práce
s těmito nástroji a potřebami)

Cíl tématu: Po prostudování tohoto tématu budete schopni:

•    Popsat univerzální sekeru a charakterizovat ji.

•    Charakterizovat ruční hoblíky.

•    Vyjmenovat, ze kterých částí se skládá ruční hoblík.

•    Vyjmenovat typy ručních hoblíků a charakterizovat je.

•    Objasnit zásady správného hoblování s ručními hoblíky.

•    Charakterizovat plochá dláta.

•    Popsat, ze kterých částí se skládá dláto.

•    Charakterizovat dutá a zapouštěcí dláta.

•    Objasnit zásady správného dlabání.

•    Charakterizovat rašple a pilníky.

•    Objasnit zásady práce s rašplemi a pilníky.

•    Charakterizovat brusné papíry a objasnit zásady správné práce s brusnými papíry.





Sekery jsou důležitým nástrojem tesařů, majitelů zahrad apod. V každé dílně by měla být alespoň
jedna univerzální sekera.



Práce se sekerami patří mezi náročnější. Proto se člověk snaží nahradit tento nástroj strojem. Mezi
jednotlivými typy seker jsou rozdíly v jejich tvarech, hmotnosti, délce, tvaru a úhlu ostří a
v délce a tvaru násady. Násady dnes sekery mohou mít dřevěné (nejčastěji z buku nebo jasanu) nebo i
plastové.

Hoblíky

Ruční hoblíky jsou nástroje, které vytvoří dokonale hladkou plochu. Dobře seřízený hoblík s ostře
nabroušeným nožem vydává při pohybu po opracovaném dřevě nezaměnitelný zvuk, přičemž za sebou
zanechává hladký povrch, který většinou nepotřebuje další úpravu. V průběhu vývoje se hoblíky
vyvinuly do mnoha různých typů a velikostí. Většina hoblíků se vyrábí ze dřeva, objevili se ovšem i
celokovové typy.

Hoblík se skládá z těchto částí (viz. obrázek na dalším snímku): lůžko, plaz, ústí, otvor pro
třísku, kolík, opěrka, nůž a klín. Lůžka hoblíků se vyrábí z velmi tvrdého dřeva- habru. Hoblíkové
nože se vyrábí z velmi kvalitní oceli, aby ostří vydrželo co nejdéle.

Základní typy ručních hoblíků: uběrák, hladík klopkař, macek, římsovník, zubák.



Uběrák: Používá se na nejhrubší práce k odebrání větší třísky dřeva. Tento hoblík volíme, jestliže
chceme nějaký polotovar zeslabit nebo zúžit. Má nůž  široký 30 až 35 mm s ostřím mírně do oblouku.



Hladík: Je to hoblík, který používáme ke srovnání  povrchu po uběráku. Má želízko široké 45 až
51mm.





Klopkař: Tento hoblík se používá ke konečné úpravě povrchu- k vyhlazení. Má nůž s rovným ostřím.
Nůž má ještě klopku, která brání vytrhání dřevěných vláken. Tříska, která je ubírána břitem a vniká
do hoblíku, je neustále zalamována, čímž se právě zamezí vytrhávání vláken. Povrch je pak čistý a
hladký.



Macek:  Je to nejdelší hoblík, který  měří 600 mm. Používá se k hoblování delších kusů. Má nůž také
s klopkou. Nůž je široký 57-60 mm.



Římsovník: Požívá se k vyhoblovávání polodrážek. Jeho nůž je široký 15 až 30 mm. Želízko má úhel
řezu 45-60°.



Zubák: Tento hoblík má velmi strmě postavený na čele rýhovaný  nůž, čímž vzniká zubaté ostří.
Používá se  k zdrsňování ploch zejména před lepením.



V dnešní době byly ruční hoblíky z velké části nahrazeny elektrickými ručními hoblíky nebo
srovnávačkami.



Hoblování

Při hoblování je nejlepší dodržovat tradiční postup ověřený dlouholetou praxí. Nejprve se hobluje
lícová plocha a po ní lícový bok. Po vyměření se pak druhý bok ohobluje na požadovanou šířku a
druhou stranu pak na požadovanou tloušťku. Zarovnání délky pilou se nechává až na konec.



Výběr hoblíku

Hoblíky s delší kluznicí jsou při hoblování plochy přesnější. Přejíždějí nad nerovnostmi ve dřevě a
postupně je odstraňují, dokud není plocha rovná. Umožňují delší jednotlivé úběry. Menší hoblíky
kopírují povrch plochy. Protože práce s hoblíkem vyžaduje cvik, tak dokud si práci s ním řádně
neosvojíme je potřeba železo nastavovat na co nejmenší třísku. Hoblík tak při práci nebude klást
velký odpor a jeho pohyb se tak lépe ovládá. Během hoblování se želízko seřizuje tak dlouho dokud
nedostaneme rovnoměrné hobliny.



Zásady správného hoblování

Desku je nejprve nutno vhodně upnout - buď mezi poděráky, nebo do vozíku hoblice. K hoblovanému
materiálu se postavíme tak, že rameno, bok a hoblík jsou v jedné ose. S hoblíkem pracujeme
plynulými pohyby a rovnoměrnou silou po vláknech.

 Na začátku pohybu tlačíme na přední rukojeť.



Zhruba v polovině pohybu tlak rovnoměrně rozložíme mezi obě rukojeti, a když se blížíme ke konci,
přitlačíme na zadní rukojeť(viz. obrázek na dalším snímku).



Hoblík, dokud se břit želízka nedostane ze záběru, nezvedáme. Postup se snažíme za každou cenu
dodržet, protože v opačném případě by docházelo k nechtěnému zaoblování okrajů. Pokud hoblujeme
plochu, která je širší než tělo hoblíku, je potřeba ji neustále kontrolovat - nejčastěji pravítkem,
ale vystačíme si i s rovnou latí. Při kontrole samozřejmě hoblík odkládáme - vždy do žlabu hoblice
a vždy na bok (NE NA PLAZ!!), zabráníme tak tupení železa a poškození stolu (hoblice) .

Nastavení želízka-nože

•    Hoblík uchopíme tak, že ukazováček je vložíme do těla hoblíku a opřeme jej o nůž. Toto je
důležité, protože jinak by nůž mohl nekontrolovaně vypadnout a mohl nás poranit.













•    Celou ruku s hoblíkem otočíme tak, aby zadní část těla hoblíku byla nahoře.



•    Vezmeme dřevěnou palici, pokud není k dispozici kladivo, a několikrát silně uhodíme na zadní
část těla hoblíku. Některé hoblíky mají vzadu kovovou součást, aby se samotný hoblík nepoškozoval.

•    Poklepem se kolík i želízko uvolní a my můžeme hoblík rozebrat.









•     Při nasazování želízka postupujeme tak, že do těla hoblíku vložíme palec, ukazováčkem,
prostředníčkem nebo oběma se dotýkáme zespod ústí hoblíku.



•    Volnou rukou nasadíme želízko (ostřím dolů) tak, že prsty u ústí korigujeme vysazení želízka z
hoblíku.





•    Pak přidáme klín, který rukou jemně zatlačíme. Prsty u ústí stále korigujeme vystrčení nože.









•    Dřevěnou palicí (kladivem) jemně doklepneme klínek.



Dláta

Dláta  se používají k dlabání otvorů do dřeva.Tyto nástroje roztřískují dřevo na principu klínového
efektu. Používáme je hlavně k dlabání otvorů,  které nelze jinak realizovat. Jsou to hranaté
otvory, ostré rohy apod. Dláto se skládá z těchto částí: čepel z nástrojové oceli, krk,
rukojeť(držadlo), přední a zadní zděř. Korunka na čepeli slouží jako doraz pro držadlo. Zabrání
tomu, aby se trn při dlabání přiliš nezarazil do držadla. Držadlo může být z tvrdého dřeva nebo
plastové. Držadlo svírá přední a zadní zděř. Přední zděř má zabránit, aby se držadlo při tlaku na
trn nerozštíplo. Zadní zděř brání rozštípnutí držadla při úderech na dláto.



Nejpoužívanější šířky dlát jsou 6, 10, 12, 16, 20, 26 mm. Dláta lze zakoupit jednotlivě i v sadách
(viz. obrázek)

Kromě plochých dlát existují i dláta jiných tvarů (dutá nebo zapouštěcí). Dutá dláta(viz. další
snímek) se používají k vybírání obloukových drážek. Vyrábí se s různým poloměrem oblouku.
Zapouštěcí dláta (viz. další snímek)  se používají k zapouštění okenních a dveřních závěsů. Mohou
být dvouhrotá, nebo tříhrotá. Všechny typy se vyrábí v  různých šířkách od nejtenčích až po
nejširší. Nejlepším materiálem na rukojeti je také habrové dřevo jako u plazů hoblíků. Proti
rozbití by měla mít rukojeť na obou koncích ochranné kovové kroužky (přední a zadní zděř- viz
obrázek na předešlém snímku). V současné době se rukojeti vyrábí převážně plastové. Na dláto vždy
tlučeme raději gumovou  nebo dřevěnou paličkou (viz. další snímek). Prodlužujeme tak životnost
rukojeti. Mezi dláta ale také patří  dláta řezbářská. Tato profilová dláta se posouvají do řezu
tlakem rukou.





Dlabání

K dlabání používáme různá dláta. Před dlabáním polotovar řádně orýsujeme, podložíme a řádně upneme
pomocí ztužidla. Do řezu dláta zavádíme údery dřevěnou paličkou (viz. obrázek). Dláto prvně
nasadíme u rysky kolmé na vlákna, aby se dřevo nerozštíplo. Břit dláta nasadíme kousek vedle rysky
směrem do dlabu, protože se zásek stlačením vláken zvětší. Dláto zarazíme do hloubky  asi 6 až 8 mm
a totéž uděláme na protější straně dlabu. Poté dlabeme ve směru  podélných vláken, ale jen
do hloubky příčných záseků. Na podélné dlabání stačí slabší údery na paličku. Dřevo z dlabu
odstraňujeme tak, že dláto zarazíme zbroušenou stranou do dlabu a třísku vypáčíme. Až dosáhneme
potřebné hloubky, dno dlabu zarovnáme. Při zhotovování  průchozích dlabů prvně dlabeme asi do
poloviny hloubky a poté polotovar otočíme a dodlabeme z druhé strany ( viz. další snímek).



Pokud dlabeme rozpor, nejprve dláto narazíme na vnitřní straně kolmo na směr vláken. Poté dláto
zarážíme do poloviny tloušťky materiálu a stejným způsobem dlabeme na druhé straně (viz. obrázek
vpravo).





Rašple a pilníky

Rašple (viz. obrázek) se používají k hrubému  tvarovému opracování dřeva (např. ke tvarování
rukojetí nástrojů) a k odebírání větší vrstvy dřeva. Rašple dělíme podle hrubosti na hrubé,
polojemné a jemné. Tvarově mohou být ploché, půlkruhové a kruhové. Vyrábí se ve více velikostech.
Existují také rašple, které lze upnout do elektrické vrtačky. Tím se opracování velmi usnadní a
urychlí.



Pilníky jsou určeny hlavně k obrábění kovů, avšak se také někdy používají k jemnému obrábění dřeva.
Obvykle se používají k obrábění tvrdého dřeva. Mají tedy daleko jemnější zuby než rašple. Pilníky
se vyrábějí s jednoduchým nebo  křížovým sekem. Podle hustoty seků se dělí na hrubé, polohrubé,
střední, jemné a velmi jemné. Pilníky se také vyrábí v několika velikostech a tvarech (ploché,
půlkruhové, kruhové, čtyřhranné a tříhranné).

Rašplování a pilování

Rašplemi a pilníky se obrábí hrany, vykružované a zaoblené části dřeva. K hrubému odebírání dřeva
se používají rašple. Plochou stranou obrábíme rovné plochy a půlkulatou plochy zakřivené. Při
rašplování držíme rašpli oběma rukama. Pravou rukou držíme násadu a levou rukou přitlačujeme rašpli
k obráběné ploše. Dřevo rašplujeme šikmo přes směr vláken a zabíráme při pohybu vpřed.

Při odebírání pilin rašple zanechává na opracovaném povrchu hrubé stopy - rýhy, proto se nesmí při
rašplování materiál ubírat až k naznačené rysce, ale musí se nechat ještě malá vrstva materiálu k
jemnému obrobení.

Jemné opracování se provádí pilníkem. Rozličné tvary pilníků usnadňují opracování tvarových ploch.
Pro obrábění jsou důležité ploché, úsečové, kruhové, trojhranné a čtyřhranné pilníky se seky
hrubými nebo polohrubými. Jemné pilníky se na dřevo nehodí.

Stejně jako u ostatních podobných nástrojů se s nimi nejlépe pracuje po směru vláken, případně pod
ostrým úhlem k nim. Nikdy nepohybujeme nástrojem šikmo nebo obloukovitě. Snažíme se pilovat celou
délkou. Po skončení práce pilník očistíme - vykartáčujeme kořinkovým nebo drátěným kartáčem.

Brusné papíry

Jako prostředek ručního broušení slouží brusné (smirkové) papíry. Jsou tvořeny brusnými zrny
z granátu, korundu a karbidu přilepenými na papír, ve speciálních účelech na plátno. Brusný papír
se  vyrábí v různých hrubostech, které jsou označeny čísly. Čím vyšší číslo, tím jemnější   povrch.
Smirkové papíry na dřevo mohou mít tyto hrubosti:

 30 - 50  - hrubé

 60 - 80 - středně jemné

 80- 120 -  jemné

180 - velmi jemné

Existují brusné papíry ještě jemnější (180- 600 i jemnější). Používají se k broušení lakovaného
povrchu. K broušení  ploch se používá  brousící špalíček na který se upíná smirkový  papír. Tím je
broušení  snadnější  a kvalitnější. Prodlužujeme tím také životnost papíru.

Broušení spočívá v odstraňování vláken dřeva opakovaným působením brusiva jako například brusného
papíru. Pod pojem obrušování však spadá rovněž práce s pilníky, rašplemi a elektrickými bruskami s
příslušenstvím. Obvykle povrch nejprve obrousíme hrubším papírem a postupně pracujeme s jemnější
zrnitostí, dokud nedosáhneme požadovaného hladkého povrchu.



Práce s brousícím špalíčkem( kostkou)



Rovnoměrným tlakem přejíždíme špalíkem po ploše po směru vláken. Budeme-li špalík držet oběma
rukama, můžeme na něj více zatlačit a přitom lépe ovládat a kontrolovat jeho posuv. Používáme
brusný papír zrnitosti 120 až 180.









Vždy se snažíme brousit po směru vláken, jinak se na ploše mohou vytvořit rýhy.





Obecně platí, že u předmětů ze dřeva by se neměly nechávat ostré hrany. Závěrečná operace proto
spočívá ve sražení hran jemným (č. 400) brusným papírem. Snažíme se postupovat rovnoměrně po celé
délce hrany a vybrousit jemné zkosení. Výrazně tím omezíme vyštípnutí hrany .

 U větších dílů můžeme opatrně použít i vhodný hoblík, nikdy však ne elektrické brusky - ty jsou
příliš výkonné a mohly by hranu zkosit více, než jsme původně zamýšleli



•    Popište, ze kterých částí se skládá dláto.

•    Charakterizujte dutá a zapouštěcí dláta.

•    Popište zásady správného dlabání.

•    Charakterizujte rašple a pilníky.

•    Objasněte zásady práce s rašplemi a pilníky.

•    Charakterizujte brusné papíry a objasněte zásady správné práce s brusnými papíry.

15. Obráběcí nástroje III (vrtáky a vrtání)

Cíl tématu: Po prostudování tohoto tématu budete schopni:

•    Vyjmenovat jednotlivé typy vrtáků do dřeva a charakterizovat je.

•    Popsat postup při vrtání dřeva a zásady správného vrtání.



Vrtáky jsou nástroje, kterýma vytváříme kruhové otvory požadovaných rozměrů. Podle použití dělíme
vrtáky do dřeva na hadovité vrtáky, šroubovité vrtáky, Forstnetovy vrtáky,  vyvrtávače suků
(sukovníky), špulíře a nebozezy.







Šroubovité vrtáky existují s jednou drážkou a se dvěma drážkami. Šroubovité vrtáky se dvěma
drážkami existují s kuželovým hrotem a se šroubovým vodicím hrotem. U šroubových vrtáků s kuželovým
hrotem jsou břity zabroušeny v úhlu odpovídajícím tvrdosti vrtaného materiálu (vrcholový úhel). U
vrtáků do dřeva je vrcholový úhel asi 130 °, u vrtáků do kovu je 118 °. Spirálovitý vrták se
šroubovým vodicím hrotem má vedle vodicího hrotu dva předřezávače, dvě lopatkovitá ostří a na
bocích drážek pro odchod třísek zpravidla vedlejší břit. Používají se k vrtání kolíkových otvorů
v podélném dřevě, v příčném dřevě a v ostatních dřevěných materiálech.



Forstnerovy vrtáky: Mají nízkou válcovou řeznou hlavu, středicí hrot a dva hlavní břity. Vnitřně
vybroušené obvodové břity slouží jako předřezávače a určují průměr vrtané díry. Hlavní břity se
nachází kolmo k ose vrtáku a hladce vyvrtávají dno díry. Středicí hrot slouží k nasazení vrtáku a
je nízký, aby nepronikl při vrtání neprůchozích děr skrz. U Forstnerových vrtáků předřezává téměř
celý obvod, a proto mohou být provedeny i díry, které jsou z boku otevřené. Forstnerovy vrtáky jsou
vhodné k vrtání tvrdého i měkkého dřeva i ostatních dřevěných materiálů.   Předností těchto vrtáků
je hladká stěna otvoru.





Špulíře: Používají se  k vrtání mělkých děr v podélném dřevě. Mají jednak nože k přeřezávání
dřevních vláken a lopatkové ostří na odebírání třísek. Jsou určeny do kolovrátků







Nebozezy: Jsou to  nástroje, které se používají k ručnímu vrtání do dřeva. Protože mají šroubovité
ostří, které se zužuje do hrotu, menší nebozezy se používají k předvrtávání děr pro vruty.Velké se
používají k vrtání děr pro kolíčky a svorníky. Ruční nebozezy mají buď dřevěnou nebo zauzlenou
rukojeť. Nebozezy s jehlancovou stopkou se upínají do kolovrátků



·Plochý vrták celistvý: Umožňuje vrtání děr větších průměrů do měkkého či čerstvého dřeva, Vrtání
je méně přesné. Vyrábějí se i ploché vrtáky s vyměnitelnou hlavou.



Záhlubníky mají úhel zahloubení  90°. Používají se k  zahloubení otvorů pro hlavy zápustných
šroubů. Vyskytují se ve dvou základních typech: ruční záhlubníky s držadlem a záhlubníky se
stopkou, určené pro použití ve vrtačce, obvykle ruční. Pokud jde o tvar, zpravidla je to kuželová
růžice nebo vhodně otevřené "V". Čím má záhlubník více břitů a čím rychleji se otáčí, tím přesnější
a čistší zahloubení s ním vyvrtáme.



Pilové děrovače: Umožňují vyříznout jen obvod díry tak, že jádro vypadne v podobě kolečka nebo
válce. K zakoupení je několik rozměrů, které vyhovují společnému upínacímu trnu opatřenému vodicím
vrtákem o průměru 6 mm. Lze je zakoupit většinou v sadě. Lze jimi vrtat otvory do průměru 100 mm.

Vrtání

Vrtání lze rozdělit podle více hledisek: např. podle typu materiálu, do kterého je vrtáno (dřevo,
kov, plast, jiný materiál), podle typu vrtačky (ruční, elektrické), podle směru (svislé, vodorovné)
apod.

Před samotným vrtáním je třeba udělat dva kroky: vybrat vrták a označit díru.



Výběr vrtáku

Při výběru vrtáku je třeba myslet na to, k čemu výsledný otvor slouží a jakou vrtačku použijeme.
Výběr vrtáku dále záleží na tom, jaký materiál chceme vrtat (dřevo, kov, plast, jiné), jaká má být
výsledná díra (jaký má mít průměr) a jaký má mít povrch nebo okraj (např. je potřeba vědět zda
okraj bude zahloubený a připravený tak na použití vrutu se zapuštěnou hlavou). Pro vrtání dřeva je
nejčastěji používaným vrtákem vrták šroubovitý (viz. obr. výše). Lze říci, že toto je
nejuniverzálnější vrták.Vrtáky se běžně prodávají v sadách od nejmenších (od průměru 1 mm do
průměru 13 mm, lze zakoupit i větší průměry).

Pokud máme zvolen typ vrtáku, musíme vybrat ještě  velikost - jeho průměr. Ten závisí na velikosti
díry, která má vzniknout.



Označení otvoru

Každé místo, kde potřebujeme udělat díru, je potřeba nejprve označit. Kdybychom to neudělali, díra
by sice vznikla, ale zcela určitě jinde, než jsme zamýšleli.



Měřidlem vyměříme místo a tužkou uděláme křížek. Průnik dvou čar křížku je místo, kde nasazujeme
střed vrtáku. Někdy se střed díry vyznačuje ještě pomocí ostrého předmětu, např. hlubiče, nebozezu,
malého vrtáku, hřebíku. Kladívkem (palicí) jemně ťukneme např. na hřebík a vytvoříme malou dírku.
Vrták tak lépe „dosedne" - na začátku vrtání má vrták tendenci uskočit. Tohle se nemůže stát v
případě, kdy máme materiál upnut a vrtačku máme ve stojanu.

Vrtání svisle a vodorovně pomocí kolovrátku a vrtačky

Svislé vrtání - nejdříve označíme, jak bylo napsáno výše, střed díry (vytvoříme dírku). Než začneme
vrtat pomocí kolovrátku, musíme otočit řehtačku do směru hodinových ručiček až k zarážce. Dále
(stejné i pro ruční vrtačku) upneme vrták do sklíčidla a sklíčidlo utáhneme. Ujistíme se, že vrták
je ve správné poloze. Pak jednou rukou tlačíme vrtačku do řezu a druhou točíme klikou ve směru
hodinových ručiček, dokud nedosáhneme požadované hloubky (viz. obrázek). Při uvolňování vrtáku
otočíme prstencem vačky proti směru hodinových ručiček a stejně tak i klikou.



Vodorovné vrtání- nejprve vytvoříme zaváděcí otvor; kolovrátek (vrtačku) připravíme stejně jako v
předchozím případě. Vrták zapřeme na požadovaném místě a tlakem těla ho udržujeme vodorovně a kolmo
k díře. Při práci pravidelně kontrolujeme, zda vrtáme správným směrem (viz. obrázek). Vrtáním s
elektrickými vrtačkami se budeme zabývat v části věnované elektrickému ručnímu nářadí.

16. Kladiva, paličky, kleště, šroubováky, poříz, škrabky, ruční srovnávač, pokosnice, řezbářské
nástroje

Kladiva: Vyrábí se v mnoha velikostech. Truhlářská kladiva mají shora zúžený nos a  rovnou  plošku.
Kladivo volíme podle velikosti hřebíku. Násada  na kladivo musí být hladká, oválná, na konci
zesílená. Násady na kladiva se zpravidla vyrábí z jasanu, dubu a buku.



Dřevěné paličky: Používáme je pro tlučení na násady dlát. Tím se násada tak neopotřebovává, jako
kdybychom na ni použili kladivo.











Kleště: Slouží k vytahování hřebíků. Při práci se dřevem většinou používáme kleště štípací, které
jsou uzpůsobeny k vytahování hřebíků. Ovšem používají se i kleště kombinované.







Kombinované kleště se používají k ohýbání tenkých kovových součástek nebo s pomocí přídavných břitů
k odštípávání malých hřebíků  a šroubů.



Šroubováky: Šroubovák jako prostředek k zašroubovávání a vyšroubovávání vrutů je třeba mít ve více
velikostech, protože na každou velikost vrutu je třeba mít vhodnou velikost šroubováku. Šroubováky
je třeba mít v dílně ploché a křížové. Dnes je většina vrutů s křížovými hlavami. Dnes lze zakoupit
nejrůznější sady se šroubováky s výměnnými šroubovacími nástavci. Existují různé sady od malých (s
malým počtem nástavců) až po velké (s desítkami nástavců plochých, křížových i jiných). Větší sady
obsahují kromě šroubovacích nástavců i další příslušenství (různé vrtáky, záhlubníky apod.).



Poříz: Je to v podstatě ležatý nůž se dvěma rukojeťmi. Pracuje se s ním tahem oběma rukama k sobě.
Používá se při úpravě oblých povrchů topůrek, násad a při odkorňování tyčí.



Škrabka: Je ocelový plech obdélníkového nebo oblého tvaru, jehož hrany jsou zarovnány pilníkem nebo
bruskou a zahlazeny ocílkou. Pomocí škrabky dosáhneme dokonalého vyhlazení povrchu dřeva.
Truhlářská škrabka pracuje na principu odřezávání dřevních vláken. Se škrabkou se pracuje tak, že
ji mírně nakloníme a vedeme slabým tahem od sebe nebo k sobě. Na rozdíl od brusného papíru, který
má sklon zaoblovat ostré hrany, je profil zahnuté škrabky vhodný k úpravě zakřivených ploch při
zachování všech potřebných detailů a ostrých hran.



Ruční srovnávač (vlaštovka): Je speciální typ hoblíku. Na obrázku vidíme srovnávač s přímým břitem.
Používá se k opracovávání zakřivených dílů s malými poloměry.









Pokosnice: Pokosnice se skládá ze základního prkna a dvou bočních lišt (bočnice).

Používá se na zkracování lišt na pokos. Pokosnice má pravoúhlé a šikmé zářezy (pod úhlem 45°) pro
vedení pily. Pokosnice se používá zejména pro lišty s malým průřezem.

Řezbářské nástroje

Řezbářství je jednou z nejstarších forem obrábění dřeva. K této činnosti nejsou potřebné žádné
drahé nástroje. V nouzi postačí jen  jeden nůž, který se dobře drží v ruce. Již dobrou výbavou jsou
3 rovná profilová řezbářská dláta. Profesionální řezbáři již potřebují kromě rovných také prohnutá
dláta, oblé V nože a další pomůcky. Dnes se dají koupit různé sady takovýchto dlát. Skuteční mistři
tohoto řemesla si tyto pomůcky vyrábí sami. K tomuto účelu slouží různé dostupné pomůcky jako
pérová ocel,  pilové listy a další věci zhotovené  z vhodné  oceli, které se tak snadno neotupí.
Pokud si řezbář vyrábí nástroje sám, může si je uzpůsobit tak, aby vyhovovaly jeho stylu práce.

17. Elektrické ruční nářadí pro práci se dřevem (el. ruční vrtačky, el pily, el. hoblíky, el.
brusky na dřevo, horní frézky, aku šroubováky, tepelně lepící pistole, přímé brusky)

Cíl tématu: Po prostudování tohoto tématu budete schopni:

•    Charakterizovat a vyjmenovat elektrické ruční nářadí pro práci se dřevem.

•    Každý nástroj charakterizovat.

•     Objasnit zásady práce s každým příslušným nástrojem.



Elektrické ruční nářadí velmi urychluje a usnadňuje práci se dřevem, a proto dnes v mnoha směrech
nahradilo ruční nástroje.

V posledních letech se kvalita tohoto nářadí začala rozdělovat na dvě třídy:

1) Hobby třída: Tyto vrtačky jsou určeny pro kutily a řemeslníky. Svou standardní kvalitou dnes
zcela postačí k občasnému vrtání.

2) Profi třída: Je určena pro profesionály v průmyslovém nasazení. Toto nářadí má výkonnější
motory, kvalitnější ložiska, protiprachovou ochranu motorů a rychloupínací sklíčidla. Tyto nástroje
musí vydržet dlouhodobé nasazení a vysokou zátěž.



Elektrické ruční vrtačky

Elektrická ruční vrtačka je základní nástroj, který by neměl v každé dílně chybět. Je to nástroj,
který slouží k rychlému a snadnému zhotovování děr a otvorů ve všech materiálech (viz. další
snímek).



Vrtačky se vyrábí v různých velikostech a v různých výkonech od 300w až do 1kw. Nejjednodušší jsou
vrtačky jednorychlostní bez regulace otáček. Ty lepší jsou dvourychlostní většinou s regulací
otáček.  Nejdokonalejší vrtačky jsou vybaveny jednak dvěma rychlostmi, regulací otáček a také
příklepem (zapíná se při vrtání do zdiva nebo betonu) a funkcí pravý -levý chod.

Na elektrickou ruční vrtačku je možno také upnout mnoho různých nástrojů se stopkou jako jsou
drátěné kartáče, smirkové kotouče, stopková brusná tělíska a různé nástavce a adaptéry. U vrtaček
s elektronikou, které mají plynulý rozběh a pravý- levý chod je možné použít různé šroubovací
nástavce k zašroubovávání a vyšroubovávání šroubů a vrutů.



Dnes také existují a jsou již poměrně hodně rozšířené akumulátorové vrtací šroubováky (viz.
obrázek). Ty mají obrovskou výhodu, že nepotřebují síť 230V. jsou lehké a snadno přenosné. Vyrábí
se ve čtyřech typech s pistolovou rukojetí, se středovou „T“ rukojetí a s uzavřenou třmenovou
rukojetí. Výkon těchto vrtaček závisí na napětí akumulátoru. Čím má vyšší napětí, tím je vrtačka
výkonnější. Jednodušší aku vrtačky jsou jednorychlostní, ty dražší jsou dvourychlostní. Jedna
rychlost je na šroubování (první pomalejší, která má vyšší kroutící moment) druhá je určena na
vrtání (ta rychlejší).

Vrtání s elektrickými vrtačkami

Nejdříve upevníme vrták. Zasuneme zvolený vrták do sklíčidla a kličkou ho utáhneme přes všechny tři
otvory.















Při vyměřování místa vrtání se pro vyznačení středu budoucí díry většinou používá kříž. Při vrtání
na čelech příčných řezů je vhodné používat vrták se středícím hrotem.



Vrtačku držíme oběma rukama, postavíme se nad vrtaný otvor, usadíme vrták a začneme vrtat. Občas je
potřeba vrták vytáhnout a z díry odstranit piliny, které by se mohly zahřát a způsobit problémy.











Vrtáme-li průchozí díru, je důležité přestat vrtat v okamžiku, kdy se na druhé straně objeví špička
vrtáku, vrtaný dílec otočit a díru dokončit z druhé strany. Tím zabráníme vytržení vláken v ústí
díry.

Vrtání ve vrtačkovém stojanu

Vrtačku upevníme do objímky stojanu, ujistíme se, že je v ní řádně utažena. Vložíme vrták a
utáhneme ho ve sklíčidle kličkou.



Budeme-li vrtat průchozí díru, podložíme vrtaný dílec vhodným odřezkem. Pro vrtání slepých děr (tj.
takových, které neprocházejí celou tloušťkou materiálu) je vhodné nastavit doraz hloubky vrtání na
stojanu. Vrtaný dílec opatrně přidržujeme jednou rukou a dáváme přitom pozor na zpětný ráz při
rozběhu vrtačky (především u vrtáků větších průměrů, u těch je ovšem lepší si materiál upnout do
čelisťového svěráku). Druhou rukou vrtačku uvedeme do chodu a opatrně tlačíme vrták do řezu.





Zahloubení pro hlavu vrutů nebo šroubů můžeme udělat buď hloubkovým dorazem nebo následně
záhlubníkem.

Elektrické ruční pily

Mezi ruční elektrické pily řadíme kotoučové pily a přímočaré pily.

Kotoučové pily

Ruční kotoučové pily jsou dnes již velmi rozšířené. Je to nástroj, který stačí v běžné dílně pro
mnoho prací. Obráběcím nástrojem je kruhový kotouč. Tímto druhem pil je možno řezat  rovné, velmi
čisté řezy. Všemi typy se dají řezat zkosené řezy. Pro tento účel se dá základní deska pily sklopit
do úhlu 45°a zafixovat.  Lze také  pomocí paralelního vodítka provádět řezy rovnoběžné s vnější
hranou dřev. Výkony těchto pil se pohybují od 500W do 1700W. Výkon je parametr, který ovlivňuje
maximální hloubku prořezu. Počet otáček se pohybuje od 3000 do 5000 ot/min a řezná rychlost zubů od
20 do 40 m/s. Maximální možná hloubka prořezu ovlivňuje potřebný příkon elektromotoru. Každý cm
prořezu vyžaduje zhruba výkon 200W.



Pilový kotouč se dá snadno vyměnit. Obvykle je pila dodávána s univerzálním kotoučem na řezání
dřeva. Je možné si vybrat další typy na řezání plastů, hliníku, barevných kovů, tvrdých aglomerátů
nebo palivového dřeva. Kotoučové pily se vyrábí v hobby i profi provedení. K některým modelům lze
zakoupit stůl, jehož použitím vznikne stolní pila.







Práce s kotoučovými ručními pilami

Nejdříve zkontrolujeme, že je pila odpojena od zdroje elektrického proudu a změříme vzdálenost mezi
pilovým kotoučem a okrajem pracovního stolu. Abychom zajistili naprosto přesný řez, je třeba vzít v
úvahu také tloušťku břitových destiček ze slinutého karbidu.







Vyznačíme vzdálenost os linie řezu a nakreslíme rovnoběžnou přímku po délce desky. Pomocí hřebíků
nebo truhlářských svěrek připevníme podél této přímky rovnou laťku a posunujeme pracovní stůl
elektrické pily podle čáry nebo latě.



Připevníme pravítko k pracovnímu stolu elektrické pily. Pila je tak připravena k řezání
rovnoběžných pruhů. Před řezáním materiál podložíme a dobře upevníme. Při práci je třeba pilu
nepřetěžovat a vždy používat ochranný kryt.



Délka maximálního prořezu je limitována rozkmitem pily. U hobby pil je to asi 60 mm ve dřevě, 20mm
v hliníku a 3 až 5 mm v oceli. Profi pily s výkonnějšími motory proříznou hloubku až 110 mm. Dražší
modely těchto pil jsou vybaveny jednak elektronickou regulací počtu zdvihů pro řezání do různých
materiálů ( např. při řezání  plastů je třeba volit menší frekvenci kmitů, protože plast je izolant
a mohl by se velmi rychle zahřát a začít se tavit.) a také předkmihem pilového listu. To je vlastně
kyvadlový chod (při pohybu  pilový list vykyvuje a opisuje elipsu). Předkmit listů zvyšuje rychlost
postupu řezu a prodlužuje životnost listu. Již více než 15 let existuje u některých typů tzv.
rychloupínání pilového listu, které umožňuje jeho rychlou výměnu bez použití nářadí. Ke všem typům
je možné připojit vysavač na odsávání pilin z řezu. Většina těchto pil má obloukové (žehličkové)
rukojeti s integrovaným spínačem ovládaným ukazováčkem. Lze s nimi proto pracovat jednou rukou.
Výkonnější pily jsou nabízeny s i s dlaňovým držadlem pro levou ruku, kterou přitlačujeme pilu na
řezaný předmět, zatímco druhá ruka na štíhlejším plášti motoru  ji u spínače vede do řezu.

Řezání s přímočarými pilami

Pilový list pily řeže materiál při pohybu směrem vzhůru. Proto existuje nebezpečí vyštípnutí dřeva,
především při řezu napříč letokruhy. Při velkých nárocích na čistotu řezu, zejména u dýhovaných
dílců, je nutné užívat ostré nástroje. Dílec, který je nepatrně větší, opracujte na přesné rozměry
hoblíkem.







Velkou pozornost je třeba věnovat řezání zakřivených řezů. List musí být pečlivě veden podle rysu.



K užitečným doplňkům některých strojů patří plastový kryt, který se nasazuje na základní desku a
chrání choulostivý povrch před poškozením.



Naprázdno koná rotor hoblíku  12000 – 20000 ot/min, které při zatížení klesnou pod 10000 ot/min.
Jako každá srovnávačka má i hoblík  dvě lůžka - přední a zadní. Jejich výškový rozdíl dává sílu
třísky. Hoblíky se vyrábí s různou maximální šířkou záběru. S elektrickými hoblíky je možné dřevo
také rovně nebo šikmo falcovat nebo srážet hrany. Výkony motorů se pohybují od 400w až do 3000w.
Hoblíky se vyrábí v hobby i profi provedení.  Šířka záběru hoblíků pro kutily je 75 mm a síla
třísky 3 mm. Pro truhláře jsou určeny širší hoblíky se záběrem 80 až 100 mm. Existují i tesařské
hoblíky s šířkou záběru až 200 mm. Dražší typy hoblíků je možné připevnit   adaptérem na stůl
v obrácené poloze a tím dostaneme malou srovnávačku. Ruční hoblíky mohou být vybaveny paralelním
vodítkem k přesnějšímu vedení po hoblovaném kusu.U větších verzí je pamatováno i na odsávání pilin
textilním vakem nebo hadicí vysavače.

Práce s elektrickými ručními hoblíky

Hloubka úběru se seřizuje otočným ovládacím prvkem na čelní ploše. Ten plní i funkci držáku. Hoblík
pevně držte a vyvíjejte rovnoměrnou sílu, aby  byla ubírána stejně silná tloušťka dřeva. Boční
doraz udržuje základnu hoblíku v pravém úhlu k hraně dřeva.









Základna elektrických hoblíků má většinou drážku písmene V, která umožňuje sražení hran. Drážku
nasadíme na pravoúhlou hranu tak, abychom na každé straně vytvořili úhel 45º. Opracovaný předmět je
pevně usazen ve vhodné poloze v šabloně na hoblici.



Některé modely hoblíků umožňují vyrábět polodrážky s využitím bočních vodicích dorazů. Maximální
rozměry polodrážky jsou určeny rozměrem těla hoblíku. Při nákupu hoblíku je proto třeba se ujistit,
že hoblík vyhovuje požadavkům.

Elektrické brusky na dřevo

Broušení je konečná  operace opracování ploch. K tomuto účelu nám slouží smirkové papíry k ručnímu
broušení a také elektrické brusky  většinou jako ruční elektrické nářadí. Ruční el. brusky se dělí
do čtyř skupin:

• Vibrační el. brusky,

•  rotační,

•  pásové,

•  deltové.



Vibrační el. brusky

Jsou určeny  ke konečnému broušení rovných ploch. Obráběcí  plocha u těchto brusek je obdélníková
rovina, na které  je upnut  smirkový papír. Smirkový papír se na plochu upíná upínacími pružinami
nebo do mezery mezi zdvojenou deskou. Některé firmy mají vlastní patentované rychloupínání se
sklopnou páčkou. Nejnovější typy mají upínání pomocí suchého zipu v kombinaci s doplňkovým upínacím
systémem.  Plocha vibruje vysokou frekvencí (až 20 000 kmitů za minutu) s amplitudou 2 až 4 mm a
brousí tak daný povrch.. Dražší modely jsou vybaveny elektronikou pro volbu kmitů.



Jejich výkony se pohybují od 100W do 300W. Vzhledem k tvaru brousící plochy se dostanou při
broušení prakticky až do rohu, což je jejich velkou výhodou. Další výhodou je jejich poměrně nízká
hmotnost. Při práci malé brusky držíme dlaňovou opěrku pouze jednou rukou. Výkonnější brusky mají
pistolovou, nebo obloukovou rukojeť a obvykle i pomocnou rukojeť.



Práce s vibračnímí bruskami





Lehká vibrační bruska se dobře uplatní ve spojení s jemnějšími  brusnými papíry. Nejprve
postupujeme po celém povrchu ve směru překrývajících se kružnic. Nakonec povrch uhladíme směrem po
létech.









Vibrační bruska je šetrnější a snáze ovladatelná než pásová bruska. Její základna se zpravidla
zhotovuje z pěnové pryže, a proto na povrch působí jemněji a méně agresivně.

Rotační el. brusky

Můžeme říci, že tento typ brusek je typem univerzálním. Ale jsou  vhodné na úpravu zejména
nerovných ploch. Ze zkušenosti, že univerzálněji lze brousit s kruhovou deskou místo desky
obdélníkové, se vývojáři firmy BOSCH roku 1990 dopracovali z hlediska kvality broušeného
povrchu zatím k nejúčinnějšímu způsobu broušení. Obráběcí plocha je kruhová a na ní je připnut
suchým zipem smirkový kotouč. Ten rotuje vysokou rychlostí v kombinaci s vibrací  a obrábí tak
danou plochu. Jejich výkony se pohybují od 200W do 700W. Upínací talíř na brusný kotouč má u
nejmenších typů průměr 115 mm, u středních průměr 125 mm a u největších profi provedení mají průměr
až 150 mm.



Tento talíř je výměnný a podle toho, jaký chceme brousit povrch, lze přidělat talíř univerzální na
broušení rovných a nerovných ploch, nebo talíř měkčí na broušení nerovných ploch a naopak tvrdší na
broušení rovných ploch.

Standardně při koupi jsou vybaveny talířem střední tvrdosti. Pohon těchto brusek je tichý. Lepší
verze jsou vybaveny elektronickou regulací počtu vibrací.(od 0 do 22 000 min-1). Všechny typy jsou
vybaveny integovaným odsáváním do textilního nebo papírového pilinového vaku. Výkonnější typy mají
přídavné držadlo pro druhou ruku.



Pásové brusky

Tyto brusky se používají zejména na  broušení rovných ploch jako jsou prkna, desky lavic,  trámy
atd. Ale lze s nimi brousit i rovné širší plochy. Obráběcí nástroj je nekonečný smirkový pás, který
obíhá napnut mezi dvěma válečky nástroje. Jeden válec ho pohání a druhý napíná. Menší typy těchto
brusek mají pás široký od 60 mm do 100 mm  a hmotnost kolem 2,5 kg a výkony od 500W výš. Větší typy
mají pás široký od 76 mm až 100 mm a výkony až do 1000W. Tyto výkonnější  typy také už mívají
elektronickou regulaci otáček.Většina modelů je vybavena účinným odsáváním prachu. Bruska také může
mít přípojný textilní vak na prach. V tom případě umožňuje i práci nad hlavou, jako je broušení
obkladů stěn, stropů atd. Ty typy, které nemají vak a mají odsávání, se připojují k vysavači pomocí
hadice.

Práce s pásovými bruskami







S pásem stejné zrnitosti změníme směr a pohybujeme bruskou po létech. Tím odstraníme stopy po
broušení napříč letokruhům. Vyměníme brusný pás za jemnější a postup opakujeme, až je povrch
hladký.









Tyto brusky mohou být i s elektronickou regulací počtu kmitů a jejich výkon je asi 100 W. U této
verze lze regulovat počet vibrací v rozmezí od 13 000 až 25 000 za minutu (viz. obrázek).





Horní frézky

Horní frézky  patří k elektrickému nářadí donedávna ještě neznámému. Tyto nástroje pracují
s vyměnitelnými stopkovými frézami a lze s nimi frézovat nejrůznější drážky do povrchu dřeva,
profilově tvarovat hrany a frézovat kruhové a podélné díry. Předpokladem tohoto nástroje je
vysokootáčkový elektromotor(otáčky se pohybují od 10000 ot/min do 30000 ot/min) s kleštinou na
hřídeli, který je upnut do frézovacího koše se saněmi. Vzhledem ke standardizovanému  upínacímu
krčku s průměrem 43mm je možné motor upnout do stojanu pro elektrické ruční vrtačky. Příkon frézek
se pohybuje od 300W do 800W a hmotnost od 1,5 do 2,5 kg. Dražší modely horních frézek jsou vybaveny
také elektronickou regulací otáček. Ta se využije při frézování různých materiálů.



Práce s horními frézkami

Obrobek vždy upevníme k hoblici. Nikdy neobsluhujeme horní frézku jen jednou rukou. Uchopíme ji
pevně oběma rukama a pomalu ale jistě s ní pohybujeme, aby vlastním tempem obráběla materiál.









Pokud použijeme boční vodicí pravítko, posuvné měřítko nám umožní přesné nastavení polohy nože. Je
dobré si schovávat odřezky, na kterých si můžeme ověřit, že horní frézka pracuje správně.





Neodstraňujeme mnoho materiálu najednou. S využitím stavitelné hloubky si práci rozdělíme.
Odstraněním max. 6-8 mm v jednom kroku dosáhneme hladkého povrchu. Ten vytvoříme také ostrým
nástrojem a pomalým posunem.

K horním frézkám lze zakoupit stolek. Jeho použitím lze z ručního nástroje udělat stacionární stroj
(stolní frézku).



Poté posouváme tyčinku ručně nebo mechanicky chladným koncem až do výměnné trysky. Z ní poté
lepidlo odkapává na slepovanou plochu. Tam ale začne rychle tuhnout. Proto se lepení těmito
pistolemi nehodí k lepení velkých ploch, protože lepidlo by zaschlo dříve, než bychom lepené kusy
spojili. Výhodou tohoto lepení je, že vytváří rozebíratelné spoje, protože spoj stačí zahřát horkým
vzduchem a rozebrat. Výhodou je i to, že odkapané kousky zaschlého lepidla lze odstranit nožem nebo
stěrkou.



Do tepelně lepicích pistolí je možné použít několik druhů tyčinek podle slepovaného materiálu:

•Univerzální – (nažloutlé) jsou určeny k lepení všech běžných materiálů.

•Žluté – určené k lepení dřeva, papíru a kartonů.

•Transparentní (průhledné) – určené k lepení skla, keramiky, kovů a některých plastů.

•Šedé – na elektroinstalace a kabelové příchytky a trubky z PVC.

•Černé – na utěsňování koberců, lepení kůže a pryže a spárování linolea a obkládaček.

Tepelně lepicí pistole existují i bezšňůrové.

Při lepení tepelně lepícími pistolemi je třeba dodržovat určitá pravidla, aby byl spoj kvalitní.
Hlavně je třeba, aby byly lepené plochy čisté, odmaštěné a pokud možno i drsněné. Lepení se
nedoporučuje, pokud je teplota materiálu nižší než +5°C nebo vyšší než  50°C. Při lepení pružných
materiálů (textil) lepidlo nanášíme housenkovitě. Při lepení dřeva a kovů naopak bodově. Lepidlo
zasychá už po 30 sekundách a dokonale zaschlé  je po 5 minutách.

Přímé brusky

Přímé brusky jsou vhodné k obrábění dřeva, kovů i plastů. Lze s nimi vrtat, brousit, leštit, řezat
i ostřit. Lze s nimi pracovat v nedostupných místech, jsou vhodné pro modelářské práce. Za účelem
všech těchto prací jsou dodávány s rozmanitým příslušenstvím (vrtáky, brusné kotouče apod.- viz
obrázek.). Příslušenství lze zakoupit v sadě. Na obrázku zobrazen model o příkonu 160W.



Kontrolní úkoly:

•     Charakterizujte elektrické ruční nářadí.

•     Vyjmenujte, které elektrické ruční nástroje lze využít při práci se dřevem.

•     Každý nástroj charakterizujte.

•     Objasněte zásady práce s každým příslušným nástrojem.

•     Srovnejte výhody a nevýhody síťových ručních vrtaček a akumulátorových vrtaček.

•     Srovnejte výhody a nevýhody kotoučových a přímočarých ručních pil.

•     Které ruční elektrické brusky jsou nejuniverzálnější?

•     Zamyslete se nad tím, zda je nutné mít ve školní a domácí dílně všechny elektrické ruční
nástroje, nebo zda se lze bez některých obejít.

18. Stroje k obrábění dřeva (kotoučové pily, pásové pily, srovnávačky,  frézky, soustruhy, vrtačky,
brusky ).

Cíl tématu: Po prostudování tohoto tématu budete schopni:

•    Charakterizovat elektrické stroje pro práci se dřevem a vyjmenovat je.

•    Vymezit základní pojmy strojního obrábění.

•    Objasnit všeobecné bezpečnostní předpisy pro práci s dřevoobráběcími stroji.

•    Popsat elektrickou kotoučovou pilu, objasnit stanovení vhodných řezných podmínek a popsat
bezpečné řezání s kotoučovými pilami.

•    Popsat pásovou pilu a zásady práce s pásovými pilami.

•    Popsat srovnávačku a objasnit stanovení vhodných řezných podmínek, vysvětlit zásady bezpečné
práce se srovnávačkami.

•    Popsat frézky, soustruhy na dřevo, stojanové vrtačky a brusky.





Elektrické stroje nám dnes velmi usnadňují, urychlují a zefektivňují naši práci se dřevem. Jsou
určeny pro všechny práce se dřevem. Přesto, že jsou velmi dobrými pomocníky, je třeba si také
uvědomit, že jsou mnohdy zdrojem velmi vážných úrazů.

Dřevoobráběcí stroje patří do skupiny  strojů na třískové obrábění. Je to podskupina dřevodělicích
a dřevořezných strojů. Stroje, které mají v domácí a školní dílně využití, jsou následující:

•    Kotoučové pily.

•    Srovnávačky(hoblovky).

•    Tloušťkovačky.

•    Pásové pily.

•    Frézky.

•    Dlabačky.

•    Soustruhy.

•    Stojanové vrtačky.

•    Brusky.



Existují i kombinované stroje, které vykonávají větší počet operací na jednom stroji (např. řezání,
hoblování, frézování).





Stroje pro práci se dřevem patří do skupiny výrobních zařízení. Další výrobní zařízení- sušičky,
kolíkovačky, nanášečky lepidla, obráběcí centra, výrobní linky apod.( nemají v domácí a školní
dílně využití, a proto se jimi nebudeme zabývat).

Pro konstrukci moderních dřevoobráběcích strojů je rozhodující dostatečný řezný výkon, přesnost
práce, dobrá jakost povrchu a jednoduchá a snadná bezpečná obsluha. Stroje u nás vyráběné a k nám
dovážené musí odpovídat platným normám, jinak nesmí být používány.

Než začneme hovořit o jednotlivých strojích, je třeba si objasnit základní pojmy strojního
obrábění. Při strojním obrábění vznikají dva základní pohyby:

•    Pohyb nástrojového ostří, který se měří obvodovou (řeznou) rychlostí nástroje. Uvádí se
v metrech za  sekundu (m/s). Při soustružení je řeznou rychlostí obvodová rychlost soustruženého
kusu.

•     Pohyb obráběného materiálu na nástroj, který se měří rychlostí posuvu. Uvádí se v metrech za
minutu (m/min).  Rychlost posuvu je závislá na tloušťce třísky a síle posuvu. Při nepřiměřeně velké
rychlosti posuvu je velká i tloušťka třísky a hrozí nebezpečí  zahlcení nástroje neodváděnými
třískami a přetížením motoru. Síla posuvu překonává odpor řezání. Se zvyšováním řezné rychlosti se
tato síla zmenšuje. Stoupá však se vzrůstající tvrdostí dřeva a se sílou třísky.

Strojní třískové obrábění

Nástroje pro obráběcí stroje rozdělujeme podle druhu obrábění materiálu na pohybující se přímočaře
vratně, tj. tam a zpět (oscilující), oběžné nebo otáčející se (rotační) – viz. obrázek.

Oscilující nástroje jsou např. pilové listy rámové pily a pilové listy děrovky.

Oběžné nástroje jsou pilové pásy, pilové a dlabací řetězy a brusné pásy.

Rotační nástroje jsou pilové kotouče, nožové válce, srovnávačky a tloušťovačky, frézy a vrtáky.

Tyto druhy obrábění se také kombinují. U brusky je často oběžný pohyb spojen s oscilačním pohybem.

Kvalita řezných ploch značně závisí na druhu obrábění a dalších faktorech, jako jsou otáčky,
rychlost posuvu a počet a geometrie řezných nástrojů.

Všeobecné bezpečnostní předpisy pro práci na dřevoobráběcích strojích

•             Provozem a údržbou pil, srovnávaček, tloušťkovaček, frézek a loupacích strojů s
mechanickým pohonem nesmějí být pověřeni mladiství.

•     Pod pojmem provoz se rozumí příprava, nastavování, zapínání a vypínání a přivádění a odvádění
obrobků. Údržba znamená péči a čištění stroje, kontrolu pracovní bezpečnosti a odstraňování
poškození a vad.

•     Učni starší 15-ti let smějí tyto stroje obsluhovat, pokud je to třeba k dosažení jejich
vzdělání a pokud je jejich bezpečnost zaručena dohledem odborníka.

•     Při práci na strojích je nutno nosit přiléhavé oblečení, především na zápěstí. Při práci na
strojích se nesmějí nosit prstýnky a náramkové hodinky. Dlouhé vlasy je nutno při práci na strojích
zakrýt vhodnou pokrývkou hlavy.

•     Je zakázáno požívání alkoholu a jiných omamných prostředků. Zaměstnanci se nesmějí jejich
požitím dostat do stavu, ve kterém by ohrožovali sebe nebo ostatní.

•     Před použitím je třeba zkontrolovat bezpečnost strojů a nástrojů. Závady je třeba okamžité
hlásit.

•     Každý, kdo uvede stroj do provozu nebo na něm pracuje, musí dbát na to, aby nebyl nikdo
ohrožen. To platí především tehdy, je-li u stroje zaměstnáno více osob. Osoby, které pracují na
stroji, se nesmějí oslovovat nebo rušit, dokud ručně vedou obrobek po nástroji.

•     Na rotujících nástrojích musí být neustále uvedena povolená oblast otáček a značka výrobce.
Výjimku tvoří frézy s průměrem stopky do 16 mm a vrtáky.





•    Stroje, které nejsou připraveny k provozu, je třeba jako takové označit a odpojit od sítě.

•  Volné třísky a úlomky je třeba odstranit vhodnými pomocnými prostředky a pouze při vypnutém
stroji.

•  Stroje se smí opustit, pouze jsou-li v klidu.

•  Je třeba bezpodmínečně používat poskytnuté prostředky na ochranu sluchu, neboť poškození sluchu
způsobená hlukem nelze léčit.

•  Při pracích, při kterých mohou vznikat volné třísky nebo jiskry, je nutno chránit ochrannými
brýlemi zrak.

•  Nástroje musí být při opracování na dřevoobráběcích strojích bezpečně nasazeny a vedeny nebo
pevně upnuty. Volné konce dlouhých nástrojů je nutno podepřít stojanem, prodlouženými stoly nebo
jinými zařízeními.



Kotoučové pily



Elektrická kotoučová pila je základním dřevoobráběcím strojem. Dnes existují jednak v podobě strojů
a také v podobě ručního elektrického nářadí. Protože jsou poháněny elektrickými motory, velmi nám
usnadňují, urychlují a vylepšují naši práci. V každé dílně by měla být alespoň jedna univerzální
elektrická pila. Elektrické pily jako stroje se vyrábí od malých stolních pilek na řezání slabších
polotovarů až po velké formátovací pily.



Pracovním nástrojem elektrických pil je pilový kotouč, který je upevněn na hřídeli. Ta je poháněna
přes klínový řemen elektromotorem nebo přímo elektromotorem. Základní parametr u pilových kotoučů
je jejich průměr. Ty se pohybují v řadě od 130 do 350 mm.Tento průměr se obvykle udává v označení a
za lomítkem pak průměr upínacího středového otvoru. Pohybuje se od 16 do 30 mm. Dalším parametrem
je ozubení. Obecně platí zásada, že čím tvrdší materiál řežeme, tím jemnější ozubení má pilový
kotouč mít (ten má více zubů  na obvodu kotouče). Čím je vyšší počet zubů, tím je řez čistší a
kvalitnější. Čistota řezu závisí také na otáčkách hřídele. Čím jsou vyšší, tím je řez čistší. Pro
pilové kotouče průměrů 200 až 400 mm jsou doporučeny 2500-3000 ot/min. Za pilovým kotoučem je
stavěcí klín, který zabraňuje sevření dřeva při řezání. Jeho tloušťka je rovna šířce řezu.



Pilový kotouč je zakryt ochranným krytem, který odráží piliny a třísky a zabraňuje dotyku kotouče.
Většina kotoučových pil je vybavena vodítkem pro podélné i příčné řezání a nastavitelným prořezem.
S pomocí vodítka pro podélné řezání lze řezat desky a latě na stejnou potřebnou šířku. S pomocí
příčného vodítka lze řezat polotovar napříč pod různými úhly zpravidla od 45° do 90°. Před řezáním
musíme nejdříve nastavit prořez. Při řezání by měl pilový list jen málo přesahovat řezané dřevo.
Dnes se ve velké míře používaní na pilách pilové kotouče osazené destičkami ze slinutých karbidů
(viz. obrázek). Mají v porovnání s kotouči bez nich podstatně delší životnost. Brousit se musí na
ostřičkách. Na obrázku nahoře máme geometrii piĺového zubu. Pilové kotouče musí být skladovány tak,
aby se jejich břity nedotýkaly mezi sebou ani přímo s kovy.



Vysoká výkonnost destiček ze slinutých karbidů je využita v tom případě, že pro konkrétní řezání
zvolíme správný kotouč. To má také vliv na jeho trvanlivost, tedy dobu, po kterou si řezný nástroj
zachovává optimální jakost řezu. Pilové kotouče máme univerzální (pro podélné i příčné řezy),
kotouče pro podélné řezy, kotouče pro příčné řezy, kotouče pro velmi čisté řezy, kotouče pro řezání
laminovaných desek i jiných materiálů. Orientační hodnoty řezných rychlostí pro různé materiály
jsou následující:

• Měkké dřevo: 70- 100 m/s.

•Tvrdé dřevo: 70- 90 m/s.

•Dřevotřískové desky: 60- 80 m/s.

•Laťovky: 60- 80 m/s.

•Tvrdé dřevovláknité desky: 60- 80 m/s.

•Laminátové desky: 60- 120 m/s.



Řezání s kotoučovými pilami

Při řezání na kotoučové pile pohybujeme řezaný materiál vždy proti pohybu pilového kotouče. Při
řezání je třeba sledovat dva pohyby- pohyb pilového kotouče (tj. řeznou rychlost) a pohyb dřeva ke
kotouči (rychlost posuvu). Rychlost posuvu je závislá na řezné rychlosti a na druhu a kvalitě
dřeva. Tuto rychlost je třeba citlivě řídit podle tvrdosti a tloušťky dřeva. Měkké tenké dřevo se
posouvá rychleji než tvrdé a tlusté.



Při řezání  pozorně sledujeme řez, aby se neodchýlil od narýsované čáry. Dřevo nesmíme posouvat
velkým tlakem a při dořezávání ho posouváme tlačítkem, aby ruka nepřišla do blízkosti zubů. Při
práci na  kotoučových pilách musí stát obsluha mimo nebezpečnou oblast, tedy na straně vedle stroje
(viz. obrázek). Ochranné přípravky a pomůcky musí být  připraveny v blízkosti stroje a musí být
používány. Mezi tyto pomůcky patří rozvírací klín. Ten je upevněn za pilovým kotoučem. Jeho funkce
je držet při rozřezávání otevřenou rozříznutou drážku. Pokud chybí, může se drážka pnutím ve dřevě
sevřít. To má za následek to, že se za zadní část pilového kotouče zachytí obrobek a vrhne ho proti
obsluze.



Aby se tomu zabránilo, musí mít tento klín správnou velikost. Musí být tenčí než šířka řezné drážky
a širší než těleso pilového kotouče. Vzdálenost od pilového kotouče musí být tak těsná, aby se do
mezery nemohly dostat žádné části obrobku. Také se nesmí rozvírací klín dotýkat pilového kotouče.
Jako doporučená vzdálenost je předepsáno 10 mm. Rozvírací klín musí být zajištěn proti překlopení
na pilový kotouč. Pokud je kotouč vyměněn za menší, musí se znovu nastavit vzdálenost mezi kotoučem
a klínem a v případě potřeby vyměnit rozvírací klín za jiný s menším poloměrem. Aby se mohly
provádět i skryté řezy, může horní hrana rozvíracího klínu ležet nepatrně pod oběžnou kružnicí
břitu (asi 2 mm).

Dalším typem kotoučových pil jsou zkracovací pily (viz. obrázek). Používají se zejména na příčné a
pokosové řezy dřeva i plastů nebo lehkých kovů.





Pásové pily

Pásové pily (viz. obrázek na dalším snímku) jsou stroje, které nám umožňují řezat libovolné křivky
a oblouky. Jejich obráběcí nástroj je nekonečný  pilový pás, který obíhá napnut mezi dvěma
pásnicemi stálou rychlostí v jednom směru, z nichž jedna je hnaná elektromotorem. Druhá pásnice
napíná a vede chod pilového pásu. Šířky pilového listu jsou 8 až 30 mm. Řezná rychlost je asi 21
–25 m/s a rychlost posuvu 3 – 5 m/min. Pásnice, pilový pás i převod hnací síly jsou zcela
zakrytovány. Nezakrytována je pouze část řezné větve pilového pásu v pracovním prostoru.
V současné době existují pásové pily různých konstrukcí a velikostí.



Řezání s pásovými pilami

Před začátkem řezání je nutno spustit vedení pilového pásu  co nejníže k obrobku. Při oddělování a
obloukových řezech se obrobek posunuje rovnoměrně podle nákresu. Ruce se přitom musí nacházet stále
ze strany od pilového pásu . Je třeba se vyvarovat zpětnému vytahování obrobku, protože by při tom
mohl pilový pás vyjet mimo pásovnici. Dlouhé díly je nutné při řezání zajistit proti překlopení
z pracovního stolu. Nástavce na stůl nebo podpěrné stojany toto nebezpečí snižují (viz. další
snímek).





Nožový hřídel je uložen ve valivých ložiskách a  může mít dva, tři nebo čtyři nože. Hřídel je přes
klínový řemen poháněn elektromotorem. Srovnávačky se vyrábí s různou šířkou maximální hoblovací
plochy (200 mm, 300mm, 400mm…atd.) a s různými příkony elektromotorů. Pro snadné a bezpečné vedení
materiálu jsou srovnávačky vybaveny vodícím pravítkem. Některé srovnávačky se vyrábí jako
jednoúčelové stroje, ale většina se vyrábí jako kombinovaný stroj s protahovačkou. Protahovačka
(tloušťkovačka) slouží k hoblování desek na přesnou tloušťku (viz. dále). Na obrázku vlevo máme
malou stolní srovnávačku s protahovačkou, dostačující svými parametry pro běžné práce ve školní i
domácí dílně. Tento typ určen pro občasné používání.

Hoblování s hoblovkami

Při práci se srovnávačkou postupujeme tak, že nejdříve srovnáme vypuklou stranu dřeva. Levou rukou
přitlačujeme srovnávané dřevo vpředu ke stolu a pravou rukou jej posouváme proti hřídeli s noži.
Přitom se obrobek vede tak, že ho přitlačujeme oběma sevřenýma rukama. Tlak se vyvíjí hlavně proti
zadnímu stolu (viz. obrázek). Rychlost posuvu materiálu je 6-12 m/min podle počtu nožů. Na
rychlosti posuvu závisí jakost obrobené plochy, protože hřídel koná rotační pohyb a obrobená plocha
je tvořena množstvím po sobě následujících zakulacených plošek. Pokud jsou tyto zakulacené plošky
vidět pouhým okem (šířka plošek je větší jak 1 mm), zvolili jsme velkou rychlost posuvu vzhledem
k počtu otáček nožového hřídele. Jestliže srovnáváme kratší kusy dřeva nebo dorovnáváme konce
delších kusů, je vhodné z bezpečnostních důvodů požít tlačítko (posouvací přípravek)-viz.obrázek.
Srovnávání opakujeme, dokud není srovnávaná plocha čistá a rovná.



Po skončení práce musíme všechny části očistit od třísek. Pokud je plocha stolu znečištěna
pryskyřicí (zejména při práci s borovým dřevem), očistíme ji terpentýnem a po vyschnutí natřeme
voskem. Nedoporučuje se stůl natírat olejem, protože srovnávané dřevo ho nasaje a není ho poté
možné klížit a povrchově upravovat.

Stanovení vhodných řezných podmínek se věnujeme v následujících třech snímcích.







 Frézky

Frézky pracují na stejném principu jako srovnávačky. Rozdíl je v šířce opracované plochy. Tvarové
frézky frézují užší pás. Podle tvaru nože můžeme vybírat různé drážky, polodrážky a profilovat
boční plochu polotovarů. Pomocí těchto frézek lze tvarovat různé dekorační lišty, rámy na obrazy
atd. Obráběcím nástrojem u těchto strojů jsou frézy. Ty se vyrábějí většinou kalené a běžně se tedy
neotupí. Pokud se však ztupí, je třeba koupit nové. Na  obrázku máme  tzv. svislou spodní frézku.
Její název je odvozen  od svislé polohy osy otáčení trnu, na kterém je upevněn obráběcí nástroj a
také od toho, že poháněcí elektromotor je umístěn pod stolem  stroje. Frézky se vyrábějí v různých
provedeních –drážkovací, úhlové, spárovací, zaoblovací a čepovací.

Soustruhy na dřevo

Soustruhy (viz. další snímek) jsou stroje, které obrábí dřevo soustružením-obrobením dílce do
kruhového průřezu. Upnutý dílec se otáčí jedním směrem rovnoměrnou rychlostí a nástroj je proti
materiálu veden ručně nebo mechanicky. Soustruhy se dělí na hrotové, lícní a speciální. Mezi
speciální soustruhy řadíme soustruhy sdružené, poloautomaty a automaty.

Soustruh nám umožní zhotovení různých rotačních tvarů jako jsou násady a rukojeti k nářadí, vázy,
svícny, nohy k nábytku atd. Stroj se skládá ze stojanu, v jehož horní části je vedení pro koník,
podpěru nebo křížový support. Křížový support slouží k upnutí soustružnických nožů a k jejich
příčnému a podélnému posouvání do řezu. Ruční podpěra je určena k podpírání nožů při ručním
soustružení. Koník a vřeteno s upínacím sklíčidlem slouží k upnutí obráběného dílce. Vřeteno je
poháněno elektromotorem. U poloautomatických a automatických soustruhů jsou některé základní
činnosti na rozdíl od jednoduchých (hrotových) soustruhů vykonávány samočinně (poloautomaticky nebo
automaticky). Konstrukce těchto strojů je složitější. Pro použití v domácí nebo školní dílně zcela
postačí soustruhy hrotové. K soustružení jsou vhodná tvrdá i měkká dřeva. Z tvrdých to je např.
jabloň, hrušeň, švestka, dub a buk. Z měkkých to je smrk, jedle, borovice, topol, olše a lípa.
Dřevo musí být suché, čisté bez prasklin a suků.. Před soustružením si připravíme špalík tak, aby
nebyl vyřezán přímo ze středu a měl podélná léta.



Pak na hranolku vyznačíme úhlopříčkami střed, kružítkem vyznačíme největší kružnici a osekáme ho do
přibližného tvaru válce. Tento postup je nutný z toho důvodu, že při otáčení stroje působí
odstředivá síla na každou nevyváženost proti ose a při vyšších otáčkách může způsobit vymrštění
obráběného kusu. Takto připravený kus dřeva upneme do soustruhu tak, že trn soustruhu narazíme do
vyznačeného středu špalíku. K vlastnímu soustružení používáme tzv. struhy-soustružnická dláta (viz.
další snímek). Na běžné práce doma a ve školní dílně vystačíme se třemi základními rovnými kosými
dláty a asi ze třemi  dutými dláty o šířkách 10 až 30 mm. Na měkká a středně tvrdá dřeva použijeme
plochá kosá dláta oboustranně zbroušená. Na dřeva tvrdá dláta zbroušená jednostranně. Dláta a
jejich šířku volíme podle druhu dřeva. Soustružíme-li hrubě, volíme široké ubírací duté dláto,
které držíme na konci držadla v pravé ruce. Levou rukou dláto pevně držíme nadhmatem a přitlačujeme
k obrobku.



Současně se dláto opírá o podložku. Levou rukou vedeme dláto do řezu. Je třeba ubírat jen jemnou
třísku po délce obráběného dřeva.  Měřit můžeme posuvným měřidlem s hloubkoměrem. Soustružení- viz.
obrázek dole.

Soustruhy existují i s tzv. kopírovacím zařízením. Toto zařízení slouží, když chceme soustružit
více stejných výrobků (např. při výrobě zábradlí nebo při sériové výrobě stejných výrobků).



Vrtačky

Vrtačky jsou stroje na zhotovování kruhových otvorů pomocí vrtáků otáčejících se jedním směrem
rovnoměrnou rychlostí. Při vrtání se do řezu posunuje buď vrták nebo obrobek. Posuv může být ruční,
nožní, nebo mechanický. Vrtačky se dělí na svislé, vodorovné a speciální. Svislé a vodorovné jsou
jednovřetenové nebo vícevřetenové a na kolíkové spoje (ty mohou být skupinové jednostranné,
dvoustranné a vícestranné). Speciální vrtačky tvoří zvláštní skupinu vrtaček na vyvrtávání suků
(vysukovačky) a zátek, nebo speciální vrtačky na  výrobu nábytku. Ve školní nebo domácí dílně lze
využít sloupovou vrtačku (viz. obrázek).Strojní vrtačky se vyrábí v různých velikostech a různých
provedeních. Existují i stolní vrtačky. Moderní vrtačky mají několik rychlostí, případně
elektronickou regulaci otáček. Lépe vybavené modely mohou mít laserový zaměřovací paprsek,
digitální odečet posuvu vřetene, případně další funkce.

Brusky

Brusky jako stroje k broušení dřeva lze rozdělit do pěti hlavních skupin: kotoučové, válcové,
pásové, sdružené, speciální. Ve školní dílně lze využít kotoučové brusky(viz. obrázek), pásové
brusky nebo kombinace těchto typů (kombi brusky)- viz obrázek na dalším snímku.







Na úvodu této kapitoly jsme se zmiňovali o tom, že existují i kombinované stroje, které vykovávají
více operací na jednom stroji (např. řezání, hoblování a frézování). Na obrázku máme zobrazen
kombinovaný stroj (srovnávačka, protahovačka a vrtací dlabačka). Dále jsme se zmiňovali o tom, že
stroje pro práci se dřevem patří do skupiny výrobních zařízení. Mezi další výrobní zařízení patří:
sušičky, kolíkovačky, nanášečky lepidla, obráběcí centra, výrobní linky apod. Tato zařízení nemají
ve školní dílně na základní škole využití. Na obrázku vpravo máme zobrazeno obráběcí centrum, které
nachází uplatnění v sériové výrobě dřevěných výrobků. Tato centra jsou velmi drahá (řádově miliony
korun).



Kontrolní úkoly:

•    Charakterizujte elektrické stroje pro práci se dřevem.

•    Které stroje mají ve školní dílně využití?

•    Definujte základní pojmy strojního obrábění.

•    Objasněte všeobecné bezpečnostní předpisy pro práci s dřevoobráběcími stroji.

•    Popište elektrickou kotoučovou pilu, objasněte stanovení vhodných řezných podmínek při řezání
a popište bezpečné řezání s kotoučovými pilami.

•    Popište pásovou pilu a zásady práce s pásovými pilami.

•    Popište srovnávačku a objasněte stanovení vhodných řezných podmínek při hoblování, vysvětlit
zásady bezpečné práce se srovnávačkami.

•    Popište frézky na dřevo.

•    Popište soustruhy na dřevo a vysvětlete soustružení dřeva.

•     Popište stojanové vrtačky. Jakými funkcemi mohou být vybaveny?

•     Které brusky lze využít ve školní dílně?

19. Spojování dřeva (konstrukční spoje, spojení hřebíky, vruty, šrouby, kolíčky a lamelami, lepení
dřeva).

Cíl  tématu: Po prostudování tohoto tématu budete schopni:

•     Vyjmenovat a popsat rohové konstrukční spoje.

•     Popsat svlaky a okrajnice.

•     Charakterizovat hřebíky a hřebíkové spoje.

•     Charakterizovat vruty a vrutové spoje.

•     Popsat šrouby a možnosti jejich využití při spojování dřeva.

•     Charakterizovat kolíkový spoj a popsat postup jeho zhotovení.

•     Charakterizovat lamelový spoj a popsat postup jeho zhotovení.

•     Definovat lepení, popsat výhody a nevýhody lepení dřeva.

•     Charakterizovat lepidla vhodná pro lepení dřeva a popsat správný postup při lepení dřeva.



Konstrukční spoje

Hlavní typ rohového spojení, používaný v dřevěných konstrukcích  je spojení sdruženými čepy (viz.
obrázek). Části tohoto spoje jsou čep a rozpor. Vzhledem k plochám, které jsou ze všech stran
rovnoběžné, lze sdružené čepy zhotovit na čepovacích strojích nebo vyfrézovat speciálními frézami
na frézkách. Při jeho výrobě je třeba dávat velký pozor na to, aby čep i rozpor měly správné
rozměry. Pokud uděláme čep menší než rozpor, spoj nelze sestrojit. Pokud je rozpor menší než čep,
lze spoj po úpravě sestrojit.Zhotovení spoje máme naznačeno na dalším snímku.

 Pracnější je spoj s polozakrytým nebo zakrytým čepem. Pevnější spoj než čep je ozubový spoj. Na
provedení je o něco náročnější. Na obrázku o dva snímky dále  vidíme otevřený ozubový spoj. Pokud
chceme, aby spojení ozuby nebylo z jedné strany vidět, lze použít polokryté spojení ozuby. U
celokrytých ozubů jsou ozuby i rybina z obou stran skryté.







Na obrázku máme znázorněn rohový spoj na péro. Tento spoj se hodí na vnější rohy u výrobků
z masivního dřeva a laťovek. Není vhodný pro díly z dřevotřískových desek. Spoj se lepí. Ve
výjimečných případech se může stlouci hřebíky. Používá se při výrobě regálů, dveřních zárubní,
zásuvek apod.







Jako nejjednodušší typ rohového spojení lze použít přeplátování.



U rámů nebo zárubní se používá spojení na čep a dlab. Zhotoví se
tak,                                             že se rozpor neprořízne až k čelnímu konci, ale
dlabe se otvor na čep. Tento otvor označujeme dlab. Takto zhotovený spoj drží i do šířky. Pro
zvýšení pevnosti je dobré ho zajistit klíny (viz. obrázek). Toto spojení se používá zejména při
výrobě domovních dveří a noh stolů. U dlabaného rohového spoje rámů se čep osazuje tak, že přitom
vzniká drážkové péro(viz. obrázek). Délka péra se volí zhruba jako jeho tloušťka. Péro zabraňuje
borcení vlisu.



Rohy rámů mohou být spojeny s pomocí pér. Pokud jsou péra tak silná a široká jako běžný čep,
označujeme je jako vložené čepy (viz. obrázek).

Aby spárové desky vlivem pohybu vody ve dřevě neměnily své rozměry, zvyšuje se jejich stabilita
svlaky. Svlaky se připevňují vždy  napříč vláken. Připevňují se vruty nebo hřebíky.



Máme stojaté svlaky a ležaté svlaky. Stojaté svlaky jsou úzké a vysoké. Používají se zejména pro
vodorovné plochy, protože dobře zachytí zatížení. Ležaté svlaky jsou široké a ploché a používají se
většinou pro svislé plochy, např. dveře. U těchto svlaků je třeba dbát na to, aby měly stojaté
letokruhy k širší ploše. Svlaky s ležícími letokruhy se mohou bortit a vzhledem k větší míře
sesychání uvolnit.

Okrajnice zabraňují borcení malých ploch masivního dřeva. Mohou být na čelech spojeny na péro,
spojeny čepem, zaklínované nebo vlepené do čel řeziva. U lepených okrajnic mohou být plochy nejvýše
200 mm široké. Na širších plochách mohou být okrajnice slepeny pouze uprostřed s příčně
probíhajícím dřevem nebo spojené čepy.

Je třeba si uvědomit, že výše popsané konstrukční spoje se používají zejména v individuální výrobě
v domácích dílnách. V průmyslu se používají nejvíce spoje kolíkové ( viz. dále).

Spojení hřebíky, vruty, šrouby, kolíčky a lamelami

Spojení hřebíky

Hřebíky se používají  k rychlému spojení  dvou nebo více dílů. Hřebík se skládá z hlavy, dříku a
hrotu. Podle tvaru hlavy rozlišujeme hřebíky s hladkou plochou hlavou, hřebíky s rýhovanou
zapuštěnou hlavou a kolářské hřebíky. Aby spoj byl pevný, musí být přibit  vhodným druhem hřebíků a
také přiměřeným počtem. Délka hřebíků se volí podle tloušťky přibíjeného materiálu. Hřebík by měl
být asi  třikrát  delší, než je síla přibíjeného materiálu. Při zatloukání hřebíků většího  průměru
je třeba dbát velké opatrnosti, aby se dřevo nerozštíplo. Proto je dobré v tomto případě předvrtat
do dřeva otvor do poloviny délky vrtáku o průměru asi o 2 mm menším, než je tloušťka dřeva. Někdy
se také použije hřebíků s otupeným hrotem. Spoj hřebíky je rozebíratelný za předpokladu částečného
nebo úplného zničení hřebíků spoje. Nejběžnější typy hřebíků máme na obrázku. Na dalším snímku
jsou  naznačeny hřebíkové spoje.





Spojení vruty

Vrutový spoj  je pevnější než spoj hřebíky. Vruty se vyrábí v různých délkách a tloušťkách. Mohou
mít půlkulatou, zápustnou plochou, nebo zápustnou čočkovou hlavu. Pro většinu vrutů musíme vyvrtat
díru. Při tom je třeba dávat pozor, aby díra nebyla příliš úzká ani široká. Vrut v ní musí dobře
vyřezat závit, aby dobře držel.Vruty by se nikdy neměly zarážet kladivem. Některé typy vrutů  mají
speciální hrot, a proto se pro ně nemusí vrtat otvory. Při montáži  vrutů  se dnes už používají
také elektrické šroubováky, které jsou  dobrým pomocníkem zejména při šroubování většího počtu
vrutů. Spoj vruty je spoj rozebíratelný. Vruty se vyrábí z oceli, mosazi a hliníku. Nejpevnější
jsou vruty ocelové, měně pak mosazné a nejméně pevné jsou hliníkové. Nejlepší odolnost proti korozi
mají vruty mosazné. U   ocelových vrutů se  někdy jako antikorozní úprava provádí např.
pozinkování.



Dnes se často používají tzv. jednodílné spojovací šrouby (confirmat). Jsou to speciální šrouby,
které se z boku šroubují do hrany dna. K výrobě otvoru je potřebný speciální stupňovitý vrták.
Tento spojovací prostředek se jako rozebíratelný spoj  používá u nábytku. Velké skříně se ve
smontovaném stavu špatně přepravují, a proto jsou rohy těchto skříní rozebíratelné.



Spojení šrouby

Šrouby se používají tam, kde je třeba spoj rozebíratelný a velmi namáhaný. Mají dřík se závitem a
čtyř nebo šestihrannou hlavu i matici. Průměr otvoru pro šroub se dělá o 0,5 mm  větší, než je
průměr dříku.

Spojení kolíčky

Kolíky umožňují zhotovení neviditelného spojení dvou dřevěných dílců. Kolíčky jsou vhodné
k zhotovení pevného i rozebíratelného spoje. Pevnost spoje zajišťuje až lepení. Kolíčky se
zhotovují z bukového dřeva. Nejpoužívanější průměry jsou 6, 8, 10, 12, 14, 16 18, 20 mm. Zhotovují
se v různých délkách (25, 30, 35, 40, 45, 50, 60 mm i delší) a jejich povrch může být hladký, nebo
drážkovaný. Na obrázku  máme znázorněny jednotlivé typy kolíčků a na dalším obrázku  rohové spojení
pomocí kolíčků.

Zhotovení kolíkového spoje

Velikost kolíčku se volí podle jednoduchého pravidla- průměr kolíčku by neměl přesáhnout třetinu
tloušťky spojovaného dřeva. Existuje více způsobů, jak zhotovit kolíkový spoj- užití důlkovačů nebo
užití kolíčkovacího vodícího přípravku.



Užití důlkovačů

Dnes je možné zakoupit drobné mosazné nebo ocelové důlkovače, které jsou dodávány v soupravách.
Slouží k přesnému přenášení otvorů z jednoho kusu na druhý. Při zhotovování postupujeme následovně:

1. Kolíčkovacím vrtákem vyvrtáme otvory. Hloubku otvoru je možné jednoduše změřit lepicí páskou
omotanou kolem vrtáku. Vrtačku držíme přesně svisle. Nejlépe je použít sloupovou vrtačku nebo
vrtačku upevněnou ve stojanu.



2. Do otvorů vložíme důlkovače a jednoduše k nim přitlačíme přilehlý díl. Ujistíme se o jeho
správné poloze. Úhelníkem zkontrolujeme, zda spoj lícuje.











3. Upneme druhý díl do svěráku nebo do vozíku hoblice a vyvrtáme otvory správné hloubky.



4. Na kolíky vhodné délky naneseme lepidlo a vložíme je do otvorů. Spoj sesadíme a sevřeme
svěrkami.



1. Důsledným označením obou dílců zajistíme jejich správnou orientaci ve vrtacím přípravku. Upneme
oba dílce do kolíčkovacího přípravku. Přitom se ujistíme o jejich správné poloze.











2. Omotáme vrták lepicí páskou k nastavení hloubky. Podle přípravku vyvrtáme do obou dílců (do čela
a plochy) potřebné otvory.



3. Naneseme lepidlo na kolíčky a na čelo spoje. Oba dílce sesadíme a důkladně stáhneme stahováky.



Lamelové spoje

Lamely jsou ploché prvky (pera) vytvořené z lisované překližky. Mají podobnou funkci jako klasické
kolíky, ale vsazují se do otvorů vytvořených lamelovací frézkou. Lamely jsou dodávány ve třech
běžných velikostech s označením 0 (šířka 16 mm), 10(20 mm) a 20 (25mm). Lamely se při výrobě
vysoušejí a díky nízkému obsahu vody dochází při aplikaci lepidla s obsahem vody k jejich bobtnání
a následnému zpevnění spoje. Proto je třeba je skladovat v suchu, aby nenavlhly. Předností při
práci s lamelami je jednoduché vyznačení spoje.





Stačí přiložit oba díly k sobě do zamýšlené polohy a tužkou naznačit řadu značek v přiměřených
rozestupech. Postupujeme následovně:

•                        Oba díly přesně uřízneme. Pro označení zářezu pro vsazení lamely je
přiložíme k sobě tak, aby šířkou lícovaly. Tužkou vyznačíme značky.







•                        Postupně upneme každou část do hoblice a pomocí značky na lamelovací
frézce vycentrujeme stroj na značky vytvořené tužkou.



3. Vyfrézujeme nejprve zářezy na jednom dílci. Poté k hoblici upneme druhý dílec a také v něm
vytvoříme zářezy. Při této práci musí být obrobek velmi pevně upnutý.











4. K vytvoření zářezů pro pokosový spoj stačí nastavit na stupnici lamelovací frézky úhel 45° a
postupovat jako v předchozím případě. K uložení vozíku ve správné výšce je někdy třeba použít
dorazové pravítko.



5. Před vložením lamel důkladně vyčistíme zářezy od prachu, každou lamelu opatříme lepidlem a
zasuneme do zářezu.













6. Naneseme lepidlo na styčné plochy spoje a sesadíme oba díly. Montážní celek sevřeme svěrkami. Je
to jednoduchý, rychlý a přesný systém.

Lepení dřeva

Lepení je nedílnou součástí práce se dřevem. Jako spojovací prostředek se mnohdy používá
v kombinaci s jinými spoji (vruty, hřebíky atd.). Vzhledem k tomu, že dnes máme k dispozici spoustu
vysoce kvalitních lepidel, lepený spoj  zajistí pevnost sám sobě. Lepení samozřejmě má své výhody i
nevýhody.



Výhody lepení

• Je možné slepit dva kusy bez ohledu na jejich tloušťku.

• Lze vytvořit spoje vodotěsné i plynotěsné.

• Lepením není narušena celistvost ani estetický vzhled dílů.

• Lepením se příliš nezvýší hmotnost lepené soustavy.



Nevýhody lepení

• Je nutná velmi dobrá rovnost a čistota povrchu.

• Lepením vytváříme nerozebíratelný spoj.

• Maximální pevnosti spoje je docíleno po určité době (je různá podle typu lepidla).

• Není možné lepit při nízkých teplotách.



V dřívějších dobách se k lepení dřeva používalo lepidel kaseinových nebo klihů. To jsou lepidla
vyrobená z přírodních látek. Dnes je na trhu možno koupit mnoho  druhů syntetických lepidel. Ta
mají dobrou spojovací pevnost a odolnost proti vlhkosti.





Při lepení dřeva je třeba dodržet některé zásady, aby byl spoj dobře slepen. Lepené plochy musí být
především dobře očištěné od nečistot a odmaštěné. Dnes se považuje za nejvhodnější k lepení povrch
hladce opracovaný (ohoblovaný nebo frézovaný). Nerovnost povrchu by neměla být větší než ± 0,2 mm.
Pokud nemůžeme povrch hoblovat nebo frézovat, musíme ho obrousit. Po broušení musíme povrch dobře
očistit od prachu. K lepené není vhodné dřevo napadené plísněmi a houbami. Povrch tvrdého dřeva je
nutné vyrovnat přesněji než povrch měkkého dřeva. U tvrdého dřeva nelze nerovnosti vyrovnat
zvýšením tlaku na plochy. To by vedlo k vytlačení lepidla ze spoje a tak ke špatnému spoji. Na
pevnost spoje má velký vliv směr vláken na spáře jednotlivých lepených dílců. Při lepení dřeva jsou
čtyři možnosti vzájemné polohy růstové struktury. Spoj čelný, spoj příčný, spoj rovnoběžný a spoj
s hvězdicovým uspořádáním na stykových plochách (viz. obrázek). Nejvhodnější k lepení  jsou plochy
hladce opracované (ohoblované nebo frézované).



K lepení dřeva jsou vhodná hotová – disperzní lepidla (Herkules, Dispercol, BISON Wood Glue, BISON
Expres Wood Glue, ALTECO WHITE GLUE.. atd.). s těmito lepidly je možné lepit předměty, které se
budou používat v exteriérech. Jejich velkou předností je jednoduchost používání. Nanášejí se na obě
lepené plochy štětcem nebo dávkovacími nástavci přímo z obalů. Na povrchu lepených dílů se nános
lepidla upraví do rovnoměrné vrstvy stěrkou.

 Při  lepení dřeva se také používají glutinová lepidla – klihy. Pokud chceme vytvořit spoje odolné
vůči vodě, musíme použít epoxidové lepidlo. Výhodou epoxidových lepidel je to, že mají dobrou
smáčivost rozvlákněných povrchů, necitlivost na velikost spáry a nevadí  ani zbytky brusného
prachu. U těchto lepidel je důležitá příprava lepicí směsi (jsou to lepidla dvousložková). Než
začneme s přípravou lepicí směsi, důkladně si prostudujeme návod k použití. Jednotlivé složky se
dávkují v předepsaném poměru a dobře promíchají. Některé typy lepidel mají poměrně širokou
toleranci směšovacího poměru, jiné vyžadují směšovací poměr velmi přesně dodržet. V prodeji si
můžeme vybrat z velkého množství epoxidových dvousložkových lepidel rychlých i standardně
vytvrzujících. Standardně vytvrzující lepidla mají dobu zpracovatelnosti 2-3 hodiny při teplotě
20°C. Manipulační pevnost spoj dosáhne za 4-5 hodin. Po 24 hodinách je dosaženo 80% - 95%
pevnosti.Úplného vytvrzení se dosáhne po 2 až 5 dnech. Rychlé systémy dosahují manipulační pevnosti
za 5-10 min. Konečné pevnosti se i u těchto rychlých systémů dosáhne po 24 hodinách (i déle).

Tradiční tuzemské značky epoxidových lepidel jsou LEPOX Univerzál (směšovací poměr 2:1) a LEPOX
Univerzál 11 (směšovací poměr 1:1). Tato lepidla jsou standardně vytvrzující. Z rychlých systémů je
to LEPOX Tempo (směšovací poměr 2:1).



Ze zahraničních můžeme vybírat z rychlých i standardně vytvrzujících typů značek  BISON, ALTECO,
UHU, CARTELL (směšovací poměr 1:1). Tato lepidla jsou balená v trubách nebo ve dvojitých kartuších
(vypadají jako dvě spojené injekční stříkačky). Z kartuší se obě složky vytlačují současně, čímž je
zajištěno dávkování obou složek v předepsaném poměru.

 Po slepení je třeba dřevo sevřít v požadované poloze a nechat tak až do chvíle, kdy má spoj
alespoň manipulační pevnost.



Kontrolní úkoly:

•    Vyjmenujte a popište rohové konstrukční spoje.

•    Popište svlaky a okrajnice.

•    Charakterizujte  hřebíky a hřebíkové spoje.

•    Charakterizujte vruty a vrutové spoje.

•    Srovnejte výhody a nevýhody hřebíkových a vrutových spojů.

•    Popište šrouby a možnosti jejich využití při spojování dřeva.

•    Co jsou to jednodílné spojovací šrouby (confirmaty)?

•    Charakterizujte kolíkové spoj a popište postup jeho zhotovení. Kde se kolíkové spoje
používají?

•    Charakterizujte lamelový spoj a popište postup jeho zhotovení.

•    Definujte lepení, popište výhody a nevýhody lepení dřeva.

•    Charakterizujte lepidla vhodná pro lepení dřeva a popište správný postup při lepení dřeva.



20. Impregnace dřeva, nátěry dřeva

Cíl tématu: Po prostudování tohoto tématu budete schopni:

•    Vysvětlit pojmy impregnace dřeva a nátěry dřeva.

•    Vysvětlit, které nátěrové hmoty jsou vhodné k povrchové úpravě dřeva.

•    Popsat správný postup při nanášení nátěrových hmot na dřevěné výrobky.

•    Popsat nanášení nátěrových hmot stříkacími pistolemi.



Povrchovou úpravu dřeva provádíme za účelem prodloužení trvanlivosti dřeva a v neposlední řadě také
za účelem estetickým. Povrchová úprava dřeva musí být  tedy taková, aby vyhovovala účelu, kterému
byla určena. Při povrchové úpravě dřeva začneme vždy přípravou povrchu. Povrch musí být čistý,
nesmí na něm být žádné skvrny ani zbytky starých nátěrů. Pokud je povrch znečištěn od pryskyřic,
klihu, vosku, je možné je odstranit roztokem jádrového mýdla. Staré nátěry lze odstranit
odstraňovači starých nátěrů, horkovzdušnou pistolí nebo odbroušením.Pro broušení surového dřeva
používáme smirkové papíry č.120 až 180 a přebrušujeme ještě jemnějšími č.240 až 300. K tomu mohou
dobře posloužit elektrické brusky na dřevo. Pokud je povrch čistý, hladce vybroušený, je možné
pokračovat v další práci.



Impregnace dřeva

Impregnací rozumíme napuštění dřeva kapalnými přípravky, které zabraňují vsakování vody do dřeva a
znemožňují život dřevokazných hub a hmyzu ve dřevě. Některé přípravky chrání dřevo i proti ohni.
Podle hloubky vniku impregnační látky do materiálu rozlišujeme impregnaci povrchovou a hloubkovou.
Při povrchové impregnaci vnikne látka do hloubky max. 2 mm. Impregnaci lze provádět nátěrem,
stříkáním, ponořováním a máčením. Abychom mohli dřevo impregnovat, musí být vysušeno na vlhkost
max. 15%.





Nátěr provádíme štětcem nebo malířskou štětkou. Pro dostatečné naimpregnování je třeba nátěr
několikrát zopakovat (nejméně 3x). Impregnace stříkáním se provádí stříkacími pistolemi. Impregnace
ponořováním spočívá v opakovaném krátkodobém ponořování dřeva do nádoby s impregnační látkou (na
dobu asi 5- 10 min). Impregnace máčením spočívá v zaplavení dřeva impregnační látkou na delší dobu(
několik dní). Tento postup je neúčinnější. Hloubková impregnace se provádí ve speciálních
zařízeních pro tlakovou impregnaci.



Nátěry dřeva

Nátěr je tenká vrstva nátěrové hmoty, která za určitých podmínek vytvoří na povrchu tělesa povlak
požadovaných vlastností.

Dřevo je možné upravit řadou různých nátěrů. Dřevo je možné lakovat bezbarvými laky, mořit, provést
barevný nátěr matný a lesklý a zušlechtit přírodními vosky. Pro nátěr je důležité, jaký je druh
materiálu (dřevo měkké, tvrdé, dýhované, dřevotříska a dřevovláknité desky atd.) a jakému účelu
bude předmět sloužit(obložení, podlaha, dveře, nábytek atd.).

Při moření napouštíme dřevo různými mořidly. To jsou barviva rozpuštěná ve vodě, lihu nebo
bezbarvém laku. Mořením docílíme změnu odstínu dřeva a zvýraznění kresby. Pokud použijeme
k povrchové úpravě lihová nebo vodová mořidla, je povrch málo odolný proti otěru a působení vody a
musíme ho ještě nalakovat bezbarvým lakem. Mořidlo nanášíme měkkým štětcem nebo houbou ve směru
vláken a ještě za mokra napříč vláknům a opět po vláknech. Tím docílíme stejnoměrného nánosu.
Přebytek setřeme čistým štětcem nebo houbou tak, aby na povrchu nezůstala viditelná skvrna. Na
svislé plochy se nanáší mořidlo vždy zespodu nahoru. Mořené povrchy před nanášením laků nebrousíme.



Při lakováni bezbarvými laky je třeba nejdříve rozhodnout, jaký lak použít. To závisí na typu  a
vzhledu původní dřeviny. Na více pórovité dřeviny se používají plniče pórů a pro méně pórovité
dřeviny základní brusné nebo plnící laky. Při úpravě otevřených pórů  nanáší pouze tolik laku, aby
byly póry dřeva viditelné,ale přitom musí být i uvnitř vylakované. Tato úprava se používá zpravidla
na málo namáhané plochy (např. přední a postranní svislé části skříněk a skříní). Používají se
většinou laky s nižším obsahem netěkavých látek- laky nitrocelulózové lesklé (Celolesk C 1037) nebo
matné (Celomat C 1038), popřípadě i laky vodou ředitelné. Podklad může být mořený i nemořený. Na
nemořené plochy není vhodné používat plniče pórů. Spíše je možné použít vybraný lak v několika
vrstvách s tím, že se po zaschnutí povrch každé vrstvy přebrousí brusným papírem a jemnější
zrnitostí (č. 280- 320). Úprava dřeva na uzavřené póry  je používána zejména na nátěry více
namáhaných částí nábytku- desek stolů, dětského nábytku, židlí, pracovních ploch apod. Na povrch
dřeva se nejdříve nanese plnič pórů, základní plnicí nebo brusný lak. Druh základního laku závisí
na typu a vzhledu původní dřeviny. Pro více pórovité dřeviny s většími póry se používají spíše
plniče pórů, pro méně pórovité podklady pak základní plnicí nebo brusné laky. Póry dřeva by měly
být po zaschnutí a vybroušení těchto laků již zcela uzavřené. Konečnou povrchovou úpravu provádíme
většinou  dvousložkovými polyuretanovými nebo akrylátovými laky (Axapur U 1010, akryluretanový lak
lesklý, Axapur U 1011, akryluretanový lak polomatný). Při práci s s dvousložkovými laky je třeba
dodržovat podmínky uvedené v návodu- přesný poměr jednotlivých komponentů, doporučená teplota při
aplikaci a sledování doby, po kterou je možné směs bez negativního ovlivnění kvality zpracovávat.
Při dodržení je výsledek dokonalý. Dvousložkové laky je vhodnější nanášet stříkáním nebo na větší
neprofilované plochy i válečkem.



Pokud není plocha po prvním nátěru dost hladká, přebrousíme ji jemným brusným papírem(č. 320 až
380) a opět přelakujeme.

Dřevo můžeme natírat lazurovacími laky, které ho nejen chrání, ale i zvýrazňují kresbu dřeva. Jsou
vyráběny v odstínech přírodních dřevin.

 K nátěru dřeva lakem je třeba zvolit vhodný štětec (přiměřené šířky)a pracovat dlouhými tahy (viz.
obrázek).







V exteriérech i interiérech je mnoho předmětů, které je vhodné upravit krycími nátěry. Barevný
nátěr dřevo chrání, prodlouží jejich životnost a zvýší jejich estetickou hodnotu. Před nátěrem je
nejprve  nutné odstranit z povrchu zbytky starých nátěrů. Poté se rozhodneme, jak bude nátěr
vypadat a čemu musí odolávat. Pokud bude předmět umístěn doma, použijeme barvy určené do interiéru.
Pokud bude předmět venku a bude muset odolávat povětrnostním vlivům, použijeme barvu určenou do
exteriéru. Důležité je i to, zda použijeme vodou ředitelné, nebo rozpouštědlové barvy. Je třeba dát
pozor při nátěrech dětských hraček a dětského nábytku. V tomto případě je nutné použít zdravotně
nezávadné barvy, určené k tomuto účelu. Proto se vyrábějí speciální druhy nátěrových hmot, které
musí být testovány akreditovanou zkušebnou a schváleny hlavním hygienikem. Hlavně barvy k nátěrům
hraček pro nejmenší děti, které mohou tyto věci olizovat, musí být vyrobeny ze zdravotně
nezávadných látek. V případě povrchové úpravy nábytku pro školáka již nemusíme být tak opatrní. Zde
nehrozí nebezpečí olizování a okusování těchto věcí. Spíše je nutné počítat s tím, že budou děti na
povrch kreslit, škrabat atd. Poté záleží na vlastním uvážení, jakou povrchovou úpravu zvolit.

Krycí barevný nátěr dřevěné předměty chrání, prodlužuje jejich životnost a zvyšuje jejich
estetickou hodnotu. Zlepší se i možnost čištění a mytí natřených předmětů. U nátěrů větších
předmětů (okna, dveře apod.) musíte řešit otázku, zda budeme muset pracovat v bytě, nebo – pokud
máme tu možnost, dveře vysadit a položit je na vhodné podstavce a natírat je např. v dílně nebo
garáži.



Nátěry dveří

Při nátěrech  dveří je účelnější natírat ve vodorovné poloze.Je třeba pracovat v prostředí, kde se
nepráší, větrá a kde se teplota pohybuje v rozmezí 15-25 °C.



Při nátěru nových dveří postupujeme následovně:

•     Dveře napustíme bezbarvým lazurovacím lakem nebo napouštěcí fermeží. Na povrchu nesmí zůstat
viditelná vrstva napouštědla. Takto předmět napustíme, pokud použijeme syntetické nebo olejové
nátěrové hmoty. Pro vodouředitelné barvy podklad napouštíme příslušným napouštědlem podle návodu
(např. luxolin apod.).



•     Po zaschnutí a lehkém přebroušení aplikujeme základní nátěr. Dnes je možné zakoupit základní
barvy na dřevo syntetické i vodou ředitelné.



•     Na povrchu zatmelíme tmelem na dřevo znatelné nerovnosti, otvory po hřebících, spáry apod.
Tmelená místa je třeba po zaschnutí vybrousit.



•     Naneseme konečný vrchní nátěr syntetickou, olejovou nebo vodou ředitelnou barvou. Nátěr je
nejvhodnější nanést stříkáním. Je vždy lepší nanášet nátěr v několika tenkých vrstvách než v jedné
silnější. Tenké vrstvy rychleji zasychají a eliminují tak možnost zaprášení nebo jiného poškození.
V sortimentu vodouředitelných nátěrových hmot jsou barvy lesklé, polomatné i matné.



Lakýrníci doporučují realizovat nátěry dveří tak, že si jejich plochu rozdělíme do čtyř svislých
pruhů. Poté natíráme shora dolů po jednotlivých pruzích (viz. další snímek). Zejména u
rychleschnoucích barev je třeba natírat co nejdelšími tahy, které napojujeme co nejméně. Při
napojování pruhů je třeba se snažit neporušit předchozí pruh. U dveří profilovaných nebo s výplněmi
postupujeme tak, že nejdříve natřeme plochy výplní a poté natíráme okolní plochy od středu ke
krajům a shora dolů.



Prosklené dveře natíráme tak, že nejdříve natřeme vrchní stranu a poté svisle dolů plochu podél
zasklených částí (viz. obrázek).





Udržovací nátěry starších dveří realizujeme obdobně v závislosti na tom, která vrstva nátěru je
ještě neporušená. Pokud je třeba vrchní nátěr pouze obnovit, stačí povrch jemně přebrousit, očistit
od vzniklého prachu a jednou nebo dvakrát nanést barvu v požadovaném odstínu. Opět je vhodnější
nátěr nanášet stříkáním než nátěrem. Opravy sololitových dveří, které jsou časté zejména
v panelových  domech, jsou poměrně problematické. Původní nátěr v žádném případě není možné
opalovat. Problematické je i použití odstraňovačů starých nátěrů. Starý nátěr pouze zdrsníme jemným
přebroušením, očistíme a naneseme nový.



Nátěry oken

Venkovní okna z kvalitního dřeva je nejvhodnější natírat barevnými lazurovacími laky. Tyto laky
zvýrazňují kresbu dřeva a chrání proti vlivu UV- záření a povětrnosti. K dokonalé ochraně dřeva
před dřevokaznými škůtci(zejména houbovými a plísňovými chorobami) slouží  impregnační prostředky.
Někteří výrobci vyrábí lazurovací laky, které obsahují jak fugnicidní a insekticidní složky, tak i
filtry proti UV- záření. Jiní výrobci vyrábí impregnační prostředky obsahující účinné látky
(fugnicidy a insekticidy- a lazurovací laky, které se aplikují jako další konečný nátěr. Výrobci
doporučují pro venkovní nátěry lazurovací laky na bázi syntetických pryskyřic, olejů a organických
rozpouštědel. Důvodem je důkladnější penetrace do dřeva a tím dokonalejší hloubková ochrana. Na
další vrstvy nátěru se používají lazurovací laky, které mají účel dekorativní i ochranný. Pronikání
UV zabraňují zejména barevné pigmenty obsažené v lacích.



Některé laky obsahují přísady speciálních látek (UV filtrů), které také omezují negativní působení
slunečního záření na dřevo. UV záření má vliv na šednutí, tmavnutí nebo žloutnutí podkladu.
Projevuje se i popraskáním povrchu laku a jeho odlupováním. Barevné lazurovací laky, zejména ty,
které nevytvářejí na povrchu dřeva vrstvu (tzv. tenkovrstvé lazury) dlouhodobě chrání dřevo a
udržují se velmi jednoduše. Není nutné lak odstraňovat. Stačí ho jemně přebrousit brusným papírem,
očistit a nanést další vrstvu laku. Tlustovrstvé lazury jsou vyráběny z elastičtějších pryskyřic a
mohou se tak více přizpůsobovat objemovým změnám dřeva. Tlustovrstvé lazury nejsou vhodné na
vodorovné plochy, na kterých je nebezpečí zadržování dešťové vody. Pří nátěru oken a okenních rámů
je výhodou to, že mohou být natřeny před zabudováním do stavby. Není- li to možné, natíráme
dosažitelné plochy. Před nátěrem musí být dřevo suché, čisté a pevné. Nátěr neprovádíme za deště,
silného větru a přímého slunečního světla. Po napuštění dřeva impregnačním prostředkem můžeme
aplikovat další nátěry po 24 hodinách pokud se jedná o přípravky na bázi organických rozpouštědel a
po 12-24 hodinách u přípravků vodouředitlených. Při nízkých teplotách se tato doba může velmi
prodloužit. Prostředky na rozpouštědlové bázi nejsou na okolní teplotu tak citlivé. I přesto by
okolní teplota při aplikaci měla být vyšší, jak 5 °C. u vodouředitlených přípravků by teplota měla
být nad 10 °C. Vysoká vlhkost a nízká teplota zpomalují odpařování vody z nátěru. Při práci
s ochrannými prostředky na dřevo je třeba dodržovat ochranná a bezpečnostní opatření. Pro ochranu
rukou a těla  je nutné používat ochranné rukavice a vhodný pracovní oděv. Pracujeme tak, abychom
pokud možno nevdechovali výpary a zabránili vniknutí látky do očí.



Při práci není vhodné jíst, pít a kouřit. V místnosti je třeba zajistit důkladné větrání. U
hořlavých přípravků dáváme pozor na otevřený oheň. Pracujeme pokud možno venku a zamezíme tomu, aby
se zbytky těchto látek dostaly do země nebo vodovodních zdrojů. Na zaschlý podklad po nanesení
impregnačního přípravku se nanáší další 2-3 vrstvy lazurovacího laku. Tenkovrstvé rozpouštědlové
lazury se vždy po 10- 15 minutách od nanesení stírají suchým štetcem nebo hadrem tak, aby na
povrchu nezůstala znatelná vrstva. Tak se zvýrazní kresba dřeva, protože do míst, kde je dřevní
hmota řidší, vnikne víc laku (to budou tmavší místa) a do míst s hustší dřevní hmotou vnikne měně
barvy (to budou světlejší místa). Tlustovrstvé lazury se po nanesení nevytírají a vytváří  na
povrchu viditelný nátěrový film. Při jejich aplikaci je třeba postupovat tak, aby byla celá délka
natřena jedním tahem bez nasazování štětce. Místa od nasazování štětce by byla na zaschlém nátěru
znatelná. To platí zejména pro vodouředitelné lazurovací laky. Tlustovrstvé lazurovací laky  se
nepoužívají na vodorovné plochy dřeva, které vykazují větší objemové změny a kde se zadržuje
dešťová voda. Tam často dochází k tvorbě trhlinek, odlupování nátěru a pronikání vody do podkladu.
Tím se zvyšuje riziko vzniku plísní. Životnost lazurovacích nátěrů oken závisí na tom, ze které
strany a jak jsou okna vystavena slunci, dále potom  na převařujícím směru dešťů a větru a na
agresivitě venkovního prostředí. Pokud je povrch dřeva vlivem povětrnosti mírně zdegradovaný
(projevuje se nejčastěji na spodních stranách okenních křídel), je třeba zhotovit udržovací nátěr.
Po očistění nečistot stačí nanést jedenu vrstvu lazurovacího laku. Pokud je povrch tak zvětralý, že
není znatelný původní odstín lazury, je třeba povrch obrousit jemnějším brusným papírem(č.
220-280)  a znovu natřít nejprve impregnačním prostředkem a poté lazurovacím lakem. Pokud je povrch
po delší době již nevzhledný, je nutné aplikovat krycí nátěry.



Krycí barvy se používají zejména při obnovách nátěrů oken starých nebo na nová okna, která jsou
zhotovena z ne příliš kvalitního dřeva. Staré popraskané nátěry je nutné odstranit.

mechanicky (obroušením nebo opálením horkovzdušnou pistolí). Při použití horkovzdušné pistole je
třeba chránit sklo před popraskáním např. přiložením kusu plechu. Ten vzniklé teplo rozptýlí na
větší plochu. Pokud nátěr není popraskaný, stačí ho přebrousit.

Pří nátěru oken postupujeme následovně:

•     Napuštění impregnačním prostředkem.

•     Po zaschnutí impregnačního prostředku (asi 24 hodin) naneseme základní nátěr v 1-2 vrstvách.
Na trhu je k zakoupení široká škála základních barev na dřevo syntetických i vodou ředitelných.
Existují základní barvy určené speciálně pro nátěr oken a podobných dřevěných výrobků.

•     Po zaschnutí aplikujeme vrchní nátěr.Na trhu je velké množství různých vrchních barev
syntetických i vodou ředitelných. Ve specializovaném obchodě by měli doporučit nejvhodnější typ,
upozornit na vlastnosti, přednosti a rozdíly mezi jednotlivými druhy.  Většinou se používají lesklé
emaily, protože na jejich hladký povrch se tolik nechytají nečistoty a lépe se tak udržují. Při
nátěru okna postupujeme tak, že nejprve natíráme hrany a vnitřní hrany a potom pohledové strany
shora ve směru hodinových ručiček (viz. další snímek). Za účelem dlouhodobé ochrany je třena
nanášet nátěr ve více vrstvách.



Nátěry nábytku

Nový nábytek se obvykle nenatírá. Natírá se pouze nábytek, který si kutilové sami vyrábějí a je
třeba ho povrchově upravit. Než zvolíme druh nátěrové hmoty, musíme si ujasnit, čemu bude předmět
sloužit a jaké požadavky máme na vzhled, odolnost a životnost nátěru. Nejvyšší nároky jsou kladeny
na desky stolů a plochy kuchyňských linek. Ty musí odolávat vlivu různých potravin (oleje, ovocné
štávy, octa, rajského protlaku  apod.), mycích prostředků, tepla aj. Méně náročné jsou poličky a
dvířka skříněk. Pro nátěry dětského nábytku se vyrábí speciální druhy nátěrových hmot, které musí
být testovány akreditovanou zkušebnou a schvalovány hlavním hygienikem. V případě potřeby nám
s výběrem pomůže vyškolený pracovník ve specializované prodejně s nátěrovými hmotami. Další možná
povrchová úprava dřeva je napouštění přírodními a upravenými vosky. Tyto nátěry zvýrazní přirozenou
krásu dřeva a současně dřevo chrání proti vlivům prostředí.



Tyto nátěry neobsahují zdraví škodlivé látky a je tedy možné je použít na povrchovou úpravu
dětského nábytku. Tento způsob úpravy se hodí na plochy, které nejsou silně mechanicky namáhány.
Jejich odolnost proti těmto vlivům je nižší než u syntetických laků. Povrchová úprava vosky  se
hodí zejména na nábytek, který není mechanicky namáhán (skříňky, poličky atd.). Přípravky
z přírodních vosků se nanáší měkkým štětcem nebo bavlněným hadříkem smotaným do uzlu na dřevo
mořené nebo hladce obroušené. Až vrstva vosku zaschne, je třeba povrch vyleštit čistým hadříkem
nebo kartáčem. Po nanesení vosku se povrch nebrousí. Pokud chceme docílit větší odolnosti plochy
proti oděru, je možné po 24 hodinách nanést ještě jednu vrstvu.



Nátěry dřevěných zahradních domků, obložení staveb

Nátěry velkých ploch jsou více namáhány povětrnostními vlivy (sluneční záření, déšť, vítr, mráz).
Proto je nutné dřevo před nátěrem napustit ochranným prostředkem proti dřevokazným škůdcům.
Impregnaci je třeba provést na všech stranách a nesmíme zapomenout ani na řezné plochy. Na dřevěné
obložení domu se nejlépe hodí lazurovací laky, které nejdéle vydrží. Pokud tyto plochy byly natřeny
krycí barvou nebo vyrobeny z méně kvalitního dřeva, aplikují se krycí nátěry. Vrstva nátěru by měla
být co nejtenčí, avšak dostatečně silná, aby dřevo chránila. Pro tento účel lze použít tlustovrstvé
lazury s obsahem UV filtru nebo speciální barvy, které jsou krycí, ale nevyrovnávají povrch dřeva-
tedy kopírují kresbu dřeva.



Nátěry dřevěných plotů a pergol

Dřevěné části, které budou ve styku se zemí, je třeba impregnovat fugnicidními prostředky.  Dnes
lze zakoupit i polotovary potových dílů nebo části, které jsou ošetřeny hloubkovou impregnací. Je
to velmi dobrý způsob ochrany dřeva, který chrání hloubkově a dlouhodobě. Tyto díly již není třeba
dál upravovat. Pokud potřebujeme barevné řešení, můžeme aplikovat lazurovací lak nebo krycí barvu.



Nátěry dřevěných balkónových zábradlí

Všechny dřevěné části je třeba nejdříve očistit a poté ošetřit ze všech stran impregnačním
prostředkem. Nejlépe vypadají balkony ošetřené barevnými lazurovacími laky. Nevhodné je použití
bezbarvých laků, které neobsahují UV filtr proti UV záření. Dřevo pod vrstvou takových laků tmavne
a tlustší vrstvy laku brzy popraskají. Oprava nátěru je v tomto případě velmi pracná. Lazurovací
laky mohou být tenkovrstvé nebo tlustovrstvé, syntetické nebo vodou ředitelné. Pro vodorovné plochy
zábradlí jsou vhodné typy tenkovrstvých lazur, pro svislé plochy je možné použít oba typy.



Nátěry zahradního nábytku

Pro nátěry zahradního nábytku (laviček, stolů, židlí houpaček apod.) je možné použít lazurovací
laky i krycí barvy. Nábytek je vystaven povětrnosti a je mechanicky namáhán, a proto je třeba volit
vhodný typ nátěrové hmoty.

Lehčí nábytek na terasách nebo ten ,který je možné na zimu ukládat pod střechu, postačí natřít
bezbarvým lakem.

Nejoptimálnější je použití dvousložkových polyuretanových, akryluretanových nebo akrylátových laků.
Ty jsou velmi odolné proti mechanickému namáhání, vodě a mycím prostředkům. Pokud obsahují UV
filtr, jsou odolné i proti slunečnímu záření. Zahradní stoly, lavice a židle je možné natřít i
krycími barvami. Nejprve je nutné  dřevo napustit některým napouštědlem a poté natřít podkladovou
barvou a vrchním emailem. Požadavku na vyšší odolnost proti otěru a povětrnosti vyhoví  syntetické
emaily.



Většinou stříkacích pistolí lze nanášet řídké impregnační látky, krycí základní i vrchní barvy i
laky. V návodu u každé pistole jsou uvedeny doporučené viskozity pro nanášení jednotlivých  typů
nátěrových hmot. Za účelem určení vhodné viskozity jsou všechny pistole vybaveny tzv. viskozimetrem
(viz. předchozí snímek). Jak upravit viskozitu barvy je popsáno v návodu u každé pistole, a proto
se tím nebudeme zabývat.

 Na obrázku máme znázorněn způsob nanášení nátěrové hmoty na svislé a vodorovné plochy. I správný
postup práce při stříkání je zpravidla popsán v návodu u pistole.

21. Vybavení domácí a školní dílny pro práci se dřevem

Cíl tématu: Po prostudování tohoto tématu budete schopni:

•    Charakterizovat materiální vybavení domácí školní dílny pro práci se dřevem.

•    Popsat možné uspořádání školní dílny pro práci se dřevem.

•    Navrhnout didaktické a logické uspořádání nářadí a nástrojů na panelech nebo ve skříňkách.



V této části se budeme nejprve zabývat výbavou a zařízením dílny, kterou je možné realizovat
v soukromých podmínkách pro jednotlivce – zájemce o práci se dřevem. Specifika výbavy dílny určené
pro více osob (studenty, nebo žáky) si popíšeme v přímé návaznosti.

V souvislosti s touto problematikou je třeba říci, že na výbavě a zařízení pracovního prostředí
bychom neměli šetřit, pokud je to možné. V každém případě je třeba v první řadě dbát na ochranu
zdraví při práci.

Pracovní prostor dílny a její výbava jsou hlavními  okolnostmi toho, co vše lze v této dílně dělat
a jak omezené máme možnosti. Podle daného záměru vyžaduje práce se dřevem pracoviště různé
velikosti. Délka dílny určuje, jak dlouhé mohou být obrobky. Pokud je dílna vybavena pěvně
instalovanými stroji (el.pila, srovnávačka atd.), může mít polotovar jen méně než polovinu délky
pracovního prostoru. Pokud je dílna vybavena elektrickým ručním nářadím, je situace mnohem lepší.
V tom případě může být délka polotovaru  menší jen o přiměřený  kus. Je tedy velkou výhodou mít ve
výbavě sadu elektrického ručního nářadí. Ve výbavě dílny musí být řada pomůcek a potřeb, aby byla
práce efektivní a kvalitní. Prvním základním předpokladem je vhodný pracovní stůl. V případě dílny
by to měla být hoblice. To je pracovní stůl určený pro práci se dřevem. Alternativním řešením je
pevný pracovní stůl zhotovený z tvrdého dřeva se svěrákem, který je ale určen pro práci s kovem.





V tom případě jsme ale  omezeni a nemůžeme dělat všechny úkony jako s hoblicí.

Toto alternativní řešení je nutné uplatnit většinou ve chvíli, kdy nemáme možnost si hoblici sami
zhotovit a nebo zakoupit (jedná se o dost drahou pomůcku).

Pracovní stoly musí být stabilní (většinou je nutné pracovní stoly připevnit k podlaze). Velikost
pracovního stolu by měla být minimálně 60x 60 cm. Výška stolu se řídí výškou žáků. Měla by být
následující:

•Výška žáka 120-127 cm - výška stolu 65,5 cm.

•Výška žáka 128-133 cm - výška stolu 70,5 cm.

•Výška žáka 134- 141 cm - výška stolu 77,5 cm atd.



Další nezbytnou pomůckou v dílně jsou jako upínací zařízení- ztužidla v několika velikostech. Je
nutné mít alespoň dvě. Nejlépe je však mít více velikostí.

První skupinou nástrojů pro práci se dřevem jsou potřeby k  měření a orýsování. V každé dílně
z těchto potřeb nesmí chybět alespoň dva úhelníky (větší a menší), stavitelný pokosník, rejsek,
rýsovací jehla, kružidlo, tužka a metr (svinovací a skládací).Je vhodné mít ve výbavě i kontrolní
pomůcky (vodováha a olovnice).

Další velkou skupinou nezbytných nástrojů pro práci se dřevem jsou obráběcí nástroje. Mezi ně patří
ruční pily, hoblíky, dláta, vrtáky, rašple a pilníky.V základní výbavě pil je nutné mít ruční
rámovou pilu se třemi pilovými listy (rozsečka, osazovačka a vykružovačka). Dále potom ocasku,
čepovku i děrovku. Z ručních hoblíků je třeba mít v základní výbavě uběrák, hladík a klopkař.
Vzhledem k tomu, že v současné době jsou tyto ruční hoblíky již vesměs nahrazeny elektrickými
ručními hoblíky nebo srovnávačkami, je možné se bez nich obejít. Přesto je dobré je ve výbavě mít a
jsou určité práce, při kterých nám velice dobře poslouží a neobejdeme se bez nich.



Dále je třeba mít alespoň tři plochá  dláta různých velikostí. Z vrtáků  je třeba mít alespoň sadu
šroubovitých vrtáků. Ke zhotovování větších otvorů je vhodné mít sadu plochých vrtáků do dřeva.
K hrubšímu odebírání dřeva je nutné mít  tři rašple  dle průřezu -plochou, půlkruhovou a kruhovou.
Z pilníků je třeba mít také alespoň tři stejných průřezů.

Jako pomocné nástroje nám slouží kladiva a dřevěné paličky. Je třeba mít několik velikostí  kladiv
podle velikostí hřebíků. Paličky nám slouží při práci s dlátem. Každý hřebík má své vhodné kladivo.
K zašroubovávání a vyšroubovávání vrutů nám slouží šroubováky ploché nebo křížové. Podle typů
používaných vrutů je třeba mít odpovídající výbavu těchto nástrojů. Pro účel vytahování hřebíků je
třeba mít kleště kombinované a štípací. Kleště nám poslouží i k mnoha jiným účelům.

Při práci v dílnách nebo laboratořích žáci pracují s nářadím a pomůckami (přístroji). V možnostech
učitele je, aby tyto pomůcky v rámci možností přizpůsobil určitým požadavkům. Mezi ně řadíme:

•Tvar a rozměr. Je třeba vyjít ze jejich působení na člověka. Je nutné respektovat     rozměry,
síly, anatomii, kinematiku a fyziologii té části těla, která s nástrojem    pracuje.

•Hmotnost. Je třeba aby velikost nástroje byla přiměřená osobě žáka. Např. tělesně    slabšímu
žákovi 6. ročníku je třeba poskytnout lehčí nářadí (např. kratší, lehčí pilník   a pod). Naopak žák
9. ročníku fyzicky dostatečně zdatný může pracovat s delší,    mohutnější variantou daného nářadí.

•Bezpečnost a hygiena. Nástroje by neměly být zdrojem úrazu ani nemoci. Pedagog musí udělat vše pro
to, aby to tak bylo.



Ze skupiny strojů pro práci se dřevem jsou základními potřebami univerzální  elektrická kotoučová
pila a srovnávačka nejlépe se spodním protahem. Mezi další patří pásová pila, soustruh na dřevo,
případně některé další.

V současné době je již naprostou nutností mít v moderní dílně alespoň základní výbavu elektrického
ručního nářadí. První je elektrická ruční vrtačka. S ní lze nejen vrtat, ale i brousit, řezat a
míchat (popř. další úkony) podle toho, jaké doplňky použijeme. Je třeba mít alespoň jednu
univerzální vrtačku o příkonu alespoň 600W. Velmi dobré je mít také stojan ,do které ji lze upnout
a vrtat tak kolmé otvory. Dalším nástrojem je přímočará pila, která se svou univerzálností hodí pro
všechny druhy řezu. Je velmi vhodné mít také ruční okružní pilu na podélné i příčné rovné řezy.
Velmi užitečnými pomocníky jsou  ruční brusky na dřevo. Je dobré mít alespoň jednu univerzální –
rotační nebo pásovou brusku. Dále nelze opomenout elektrický hoblík, který nám dnes většinou
nahradí ruční hoblíky, horní frézku a tepelně lepicí pistoli. Všechny tyto potřeby je vhodné mít.

Výše popsaným způsobem může být vybavena domácí soukromá dílna pro práci se dřevem. Školní dílna
pro práci žáků nebo studentů je logicky uspořádána jiným způsobem. Podle možností a potřeby školy
je tato dílna vybavena několika pracovními stoly. Ty musí být uspořádány takovým způsobem, aby si
žáci nebo studenti při práci nepřekáželi. Na obrázku (viz.  další snímek) máme znázorněno možné
uspořádání pracovních stolů ve školní dílně i uspořádání dalšího vybavení. Uvažujeme přitom ideální
stav, kdy má škola k dispozici dvě místnosti-  vlastní dílnu s pracovními stoly, skříněmi s nářadím
a dalšími pomůckami  a přípravnu, ve které se nachází základní stroje. Toto schéma by mohlo
inspirovat učitele při zařizování školní dílny, pokud se do této situace dostanou. V reálu se to
samozřejmě odvíjí od velikosti a uspořádání místnosti a materiálních možností školy.



Z hlediska vybavení je nutné, aby každý žák nebo student měl k dispozici kompletní výbavu ručních
nástrojů pro práci se dřevem. Musí mít tedy k dispozici všechny potřeby k orýsování, všechny typy
pil, hoblíků, dlát, rašplí, pilníků a pomocných nástrojů. V případě elektrického ručního nářadí je
možné se o tyto nástroje podělit. V ideálním případě by bylo pro efektivitu práce dobré, aby měl
každý k dispozici elektrickou ruční vrtačku, přímočarou pilu, ruční okružní pilu, jednu ruční
brusku na dřevo, popřípadě horní frézku a tepelně lepící pistoli. To však z finančních důvodů
nebude asi možné. Proto tato sada vystačí ve školní dílně alespoň v jedné sestavě.

Z elektrických strojů pro práci se dřevem postačí pro dílnu jedna univerzální kotoučová pila, jedna
srovnávačka, nejlépe s protahovačkou jako základní sestava. V ideálním případě by ve výbavě byla
pásová pila, soustruh na dřevo, tvarovací frézka a případně i další stroje.

Pří zařizování každé dílny je třeba dbát na řádné osvětlení pracovního prostoru. Osvětlovací tělesa
by měla být opatřena krytem, aby při práci nedošlo k jejich poškození.  Na pracovišti je třeba
dodržovat zákaz kouření. Je třeba také dbát na bezpečný rozvod elektřiny a centrální vypnutí proudu
při práci v nouzovém případě.





Na předchozím snímku máme znázorněno možné uspořádání školní dílny pro práci se dřevem.  Čísly 6,7
a 8 jsou označeny skříně na nářadí. Nejvhodnější je, když  jsou  nástroje, nářadí a pomůcky v nich
uspořádány logicky a didakticky v pořadí, v jakém se obvykle používají. Také je vhodné z hlediska
názornosti mít např. skříně a nad nimi panel(panely) s vystavenými nástroji (viz. následující
schéma):





Na závěr je nutné podotknout, že podle charakteru práce v dílně (školní i domácí) je třeba mít ve
výbavě dílny potřebný rozsah dalšího vybavení – hřebíky, vruty a šrouby potřebných rozměrů a druhů,
smirkové papíry, nátěrové hmoty, lepidla, štětce popř. další potřeby. Nesmíme zapomenout ani na
ochranné pracovní pomůcky a vhodný oděv – pracovní plášť, brýle, ochranný štít, rukavice, vhodnou
obuv a chránič sluchu. Neméně důležitou součástí výbavy je snadno přístupná lékárnička první pomoci
vybavená podle předpisů.

Aby si žáci druhého stupně ZŠ osvojili jednoduché návyky řezání, hoblování, dlabání a vrtání, je
třeba používat prken nebo hranolů ze suchých, měkkých druhů dřeva (smrk, borovice, lípa, jedle).
Pro truhlářské práce ve školní dílně se nehodí syrový, sukovitý materiál nebo materiál z tvrdých
druhů dřeva, protože na jeho opracování musí žáci vynaložit více síly. V dnešní době je nám sice
již nápomocno elektrické ruční nářadí, ale základní dovednosti žáci nacvičují s ručním nářadím.



Kontrolní úkoly:

•Vyjmenujte  ruční nástroje a elektrické ruční nástroje, které je třeba mít ve školní dílně pro
práci se dřevem.

•Vyjmenujte základní stroje, které je třeba mít ve školní dílně pro práci se dřevem.

•Popište možné uspořádání školní dílny pro práci se dřevem.

•Objasněte, podle čeho se určuje správná výška pracovního stolu žáka.

•Vysvětlete, jakým požadavkům musí odpovídat nářadí a nástroje  ve školní dílně, které jsou určeny
pro práci žáků.

•Vyjmenujte ochranné pracovní  pomůcky a sortiment spotřebního materiálu, kterým by měla být
vybavena dílna.

22. Broušení a údržba nástrojů pro práci se dřevem.

Cíl tématu: Po prostudování tohoto tématu budete schopni

•     Zdůvodnit potřebu broušení nástrojů.

•     Vyjmenovat brousící nástroje a charakterizovat je.

•     Objasnit broušení ručních pil.

•     Popsat správný postup při broušení jednostranných břitů.

•     Charakterizovat broušení dlát a hoblíkových nožů.

•     Vysvětlit, jak je třeba správně pečovat o nářadí a nástroje.



Broušení nástrojů patří k základním úkonům při práci se dřevem. Měl by se je proto naučit každý,
kdo se dřevem pracuje. Dobře ostrý nástroj je nutnou podmínkou k vykonání dobré práce. Pokud se
používají tupé nástroje, práce je nekvalitní, neefektivní a zvyšuje to také nebezpečí úrazu. Při
používání se každý nástroj opotřebovává. Působí na něj vlivy, které mění jeho vlastnosti, hlavně
tvar břitu. Dochází k jeho otupování (ke změně mikrogeometrie břitu) oddělováním mikročásteček kovu
z břitu. Nástroj tím postupně ztrácí schopnost řezat. Tupým se stává ve chvíli, kdy břit je
v takovém stavu, že obrábí materiál v nevyhovující  špatné kvalitě. Obrábění je v tom případě
náročnější a namáhavější a dochází k pálení a rozměrovým nepřesnostem výrobku.Nástroj je třeba
nabrousit.

Při broušení používáme různé brousící nástroje – brousící kotouče, obtahovací kameny, brousící a
lapovací pilníky  a leštící pasty.

• Brousící kotouče: používají se na strojních bruskách. Vyrábí se v různých tvarech a    rozměrech
a z různých brusných materiálů.

• Obtahovací kameny: lze zakoupit také v mnoha velikostech a provedeních. Vyrábí se z karbidu
křemíku, slinutého karbidu a umělého korundu. Kameny mohou být jednozrnné nebo dvouzrnné. Dvouzrnné
mají rozdílnou zrnitost brusiva na jedné a druhé straně. Vyrábí se s plochami o rozměrech 50x 150
až 50x 200 mm. U dvouzrnných  bývá zrnitost hrubší strany 120 – 150 a zrnitost jemnější strany 320
– 400. K zajištění správného profilu tvarovaných břitů se někdy používají vyduté a válcové
obtahovací kameny nebo klíny (viz. další snímek).



•Brousící a lapovací pilníky: používají se pro obtahování a lapování malých a tvarově složitých
nástrojů. Vyrábí se také v různých tvarech a velikostech.





Do dílny je nejvhodnější si pořídit dvoustranný obtahovací kámen, který se skládá ze dvou částí
odlišné zrnitosti, přilepených navzájem k sobě. Hrubší kámen je vhodný k přebroušení a obnovení
původního zkosení. Jemnější plocha slouží k vytvoření ostrého břitu.

Mezi další nezbytné pomocné potřeby k broušení nástrojů patří oleje. Existují speciální oleje pro
broušení, ale ty nejsou nijak výjimečné. Jsou to řídké syntetické oleje podobné olejům na mazání
šicích strojů. Pro ostření lze použít kterýkoliv řidší olej. Pro nejjemnější broušení  na
obtahovacích kamenech se používá olej ředěný petrolejem. Pro nejjemnější broušení(břidlicovými
brousky) se používá glycerin ředěný vodou.



Broušení ručních pil

Ruční pily se zuby, které nejsou kalené, lze po otupení znovu nabrousit. Pokud pila již neřeže ve
vyhovující kvalitě, zkontrolujeme vždy nejprve rozvod zubů. Každý zub pilového listu plní funkci
miniaturního nože, který připravuje cestu pro další zub. Jednotlivé zuby jsou rozvedeny, tedy
nakloněny, střídavě na obě strany, aby zabránily tření pily v opracovaném řezivu.





Při broušení pilníkem postupujeme systematicky v řadě shodně odkloněných zubů. Poté postup
zopakujeme v řadě opačné odkloněných zubů.

 Nejprve je třeba upevnit pilový list mezi dvě laťky, které zajistí vhodnou oporu (viz. obrázek).
Seřídíme nástroj na nastavování rozvodu na správný počet zubů a postupujeme po délce listu a přitom
upravíme rozvod každého druhého zubu v řadě.



Pilník na pily má trojúhelníkový průřez. Jeho posuvný jezdec se nasazuje na vrchní část pilového
listu. Na jezdci nastavíme požadovaný úhel zubu, usadíme pilník do mezizubí a pomalu s ním
pohybujeme sem a tam, dokud se nevytvoří ostří. Při broušení lze použít také jen samotný pilník bez
vodícího zařízení (broušení v tomto případě vyžaduje cvik, je náročnější).

Ostření jednostranných břitů

Pro nástroje s jednostranně broušeným břitem lze sestavit obecný postup ostření. Tyto břity jsou u
většiny dlát, u hoblíkových nožů, pořízů a nožů do hoblovacích válců. Postup ostření má čtyři fáze:

•     Hrubé broušení- při něm upravíme tvar břitu dle potřeby(u nových nástrojů bez daného tvaru, u
nástrojů vyštípnutých nebo značně opotřebovaných atd.). Při této fází dochází k většímu úběru
materiálu. Proto je nutné použít kotoučovou brusku. Při broušení  třeba dát velký pozor na to, aby
nedošlo ke spálení nástroje. Při vysoké obvodové rychlosti k tomu dojde velmi snadno. Pokud
použijeme klasickou kotoučovou brusku, kde nemůžeme použít chlazení, musíme broušený nástroj
neustále chladit namáčením do vody.



•     Broušení- upravení geometrie břitu (vytvoření správných úhlů břitu, přímosti ostří a
odstranění  opotřebení břitu). V první fázi broušení jsme vytvořili požadovaný tvar břitu bez
nároků na dostatečnou přesnost. Je tedy nutné břit upravit na správný tvar a geometrii. Pří této
fázi kotoučové nebo strojní brusky nepoužíváme. Touto fázi také začínáme při úpravě běžně otupeného
nástroje. Brousíme na obtahovacích kamenech. I při této fázi broušení dochází k většímu úběru
materiálu, je nutné chlazení. To zajistíme ponořením kamene do oleje, popř. oleje s petrolejem nebo
i vody(podle typu brousku).



Pokud nemůžeme zajistit ostření nástroje přímo v lázní, musíme brousící kámen alespoň během ostření
oplachovat. To je nutné k odplavení otupených a vydrolených brusných zrn a částeček odbroušeného
materiálu. Při broušení nástrojem pohybujeme po brousícím kameni ve směru kolmém na ostří . Při
pohybu proti ostří vyvíjíme větší tlak. Poslední úběr by měl být vždy ve směru kolmém na ostří. Tím
se sníží nebezpečí vylamování ostří i pravděpodobnost vzniku jehly.



3. Obtahování – odstranění jehly , která vznikne při broušení a vytvoření nejmenšího poloměru
zaoblení břitu. Při druhé fázi jsme vytvořili konečný tvar břitu. Ten však ještě nemá dobré řezné
vlastnosti, protože kvalita obroušených ploch není dostatečná (vysoká drsnost a vytvořená jehla).
V této fázi tedy snižujeme drsnost ploch a odstraňujeme jehlu. Jedná se o náročnou fázi broušení.
Při této fázi použijeme nejjemnější obtahovací kameny (břidlicové) vlhčené olejem s petrolejem nebo
olejem s glycerinem. Obtahování provádíme vždy bez přerušení kontaktu nástroje s kamenem. Nástrojem
pohybujeme ve směru kolmém na ostří břitu a odklon od kolmice měníme střídavě na obě strany. Tím
zajistíme překrývání stop po brusných zrnech a urychlíme tak úběr  (obr. 2/1). Pří broušení
vyvíjíme větší tlak při pohybu proti ostří. Pří pohybu zpět dodržujeme takový tlak, aby nástroj
neztratil kontakt s kamenem. Je možné také obtahovat v osmičce (viz. další snímek).





4. Lapování – vytvoření nebo obnovení nejvyšší kvality funkčních ploch břitu.      V některých
případech vyžadujeme velmi vysokou kvalitu ostří, a proto nevystačíme z předchozími třemi fázemi.
Jsou to například řezbářská dláta, rytecké nože a další      potřeby. Lapovat lze na plstěné
podložce nasycené lapovací pastou, na koženém řemenu, ocílkou nebo lapovacími lištami a pilníky.



Broušení dlát a hoblíkových nožů

Dláta, hoblíkové nože a pořízy jsou nástroje s jednostranným břitem. U nich se brousí pouze hřbetní
plocha břitu. Před ostřením nástroje nejprve zkontrolujeme stav břitu a posoudíme, jaký postup
ostření použijeme. Pokud se jedná o nový nástroj, zkontrolujeme úhel břitu. Nové nástroje mají
většinou hrubě vybroušen úhel k obrábění dřeva střední tvrdosti. Pokud je nutné úhel břitu upravit,
použijeme hrubé broušení na brusném kotouči. Je li nástroj poškozen jen mírně, použijeme jen
broušení. Pokud je nástroj jen běžně opotřeben, postačí obtažení na obtahovacím kameni. Při
broušení širokých hoblíkových želez a pořízů musíme při obtahování pohybovat obtahovacím kamenem po
nástroji. Toto obtahování vyžaduje více pozornosti, protože dodržení správného úhlu břitu je
obtížné. Vyžaduje to tedy cvik. Vždy musíme dbát na dodržení správného úhlu břitu. Jen nástroj se
správným úhlem břitu má dostačující trvanlivost. Velikost břitu volíme podle materiálu, který
budeme obrábět. Pokud se jedná o nástroje pro jemnou práci, volíme úhly menší. Pro nástroje na
hrubší obrábění volíme tyto úhly větší.



Údržba nástrojů

Pokud chceme, aby nám nářadí a nástroje dlouho vydržely, musíme jim věnovat patřičnou údržbu.Velmi
důležité je, aby měl každý nástroj své místo v dílně ve skřínce na nářadí, nebo na stěně. V žádném
případě není možné, aby jednotlivé nástroje (např. pily nebo dláta) ležely v krabici jeden přes
druhý. V tom případě hrozí, že se ostří nástrojů dotýká kovové části jiného nástroje, tupí se a
ničí. Nástroje je třeba skladovat tak, aby ostří nepřišlo do styku s jakoukoliv jinou kovovou částí
jiného nástroje, krabice nebo i skříně(pokud jsou tyto věci kovové). Nástroje udržujeme vždy čisté
a s dobře nasazenými násadami a rukojeťmi. Musíme také chránit kovové části před korozí nátěrem
oleje.  Nejdůležitější věc pro správnou činnost nástrojů je, aby byl každý dobře naostřen.



Kontrolní úkoly:

•    Zdůvodněte, proč je třeba  brousit nástroje.

•    Vyjmenujte pomůcky k broušení a charakterizujte je.

•    Vysvětlete, jak se  brousí ruční pily.

•    Popište správný postup při broušení jednostranných břitů.

•    Charakterizujte broušení dlát a hoblíkových nožů.

•    Vysvětlete,  jak je třeba správně pečovat o nářadí a nástroje.

23. Příprava výroby

Cíl tématu: Po prostudování tohoto tématu budete schopni

•Popsat činnosti, které je třeba udělat při přípravě výroby výrobku ze dřeva.



Před začátkem práce se dřevem je třeba vždy celou činnost důkladně připravit, aby nedošlo k chybám.
Na začátku je téměř vždy nutný náčrt výrobku nebo podrobný výkres. Výkres slouží k ujasnění
celkových i jednotlivých dílů výrobku a pro rozvahu, jak budou jednotlivé díly navzájem konstrukčně
spojeny. Výkresy slouží také pro vypracování přehledu potřebného materiálu a kování. Na základě
tohoto pohledu můžeme zpracovat i kalkulaci materiálu.



Náčrty

Náčrty jako jednoduché výkresy postačují pro nakreslení méně složitých výrobků. Dobrý nákres podává
jasný přehled o rozvržení jednotlivých součástí a všech detailech. Půdorys znázorňuje předmět při
pohledu shora, nárys ukazuje výrobek při pohledu zepředu. Další obrázek představuje řez výrobkem.
Abychom získali dokonalý přehled o složitějších konstrukcích, je mnohdy třeba provést více řezů.
Je třeba také  uvést měřítko, abychom se vyhnuli omylů a zachovali správnou proporci jednotlivých
dílů ve výkresu.



Podrobné výrobní výkresy

Podrobné výrobní výkresy se zhotovují tehdy, když chceme zhotovit větší a složitější výrobky.
Umožňují získat přesný přehled o hotovém předmětu. Při výuce praktických činnosti je vhodné naučit
žáky základům technického kreslení a požadovat po nich výkres i jednoduchých výrobků ze dřeva,
nakreslený podle všech pravidel, aby si je osvojili. Většinou se výkresy kreslí v měřítku 1:10 nebo
1:5. Detaily je vhodné kreslit v měřítku 1:1. Výkres může být zhotoven na milimetrový papír.

V ideálním případě si žáci navrhnou a nakreslí výrobky sami, čímž se podporuje tvůrčí myšlení.
Rozvoj technické tvořivosti je jedna z důležitých priorit při výuce praktických činností.



Izometrický systém

Izometrický nákres je přehledný, protože poskytuje představu o skutečném tvaru. V měřítku  na něm
nalezneme všechny rozměry ve všech třech směrech. Postup je následující:

• Rozdělíme kruh na tři shodné úhly po 120º. Získáme tak osu pro každou stranu     trojrozměrného
předmětu (viz. další snímek vlevo).

•Na plochu papíru pak nakreslíme přesné rozměry a následně zjistíme, jak jednotlivé části vypadají
v trojrozměrném prostoru (viz. další snímek vpravo).





Nářezné plány slouží k efektivnímu rozřezání normalizovaných formátů desek a k minimalizaci odpadu.
Např. všechny součásti shodné šíře lze vyříznout z jednoho pruhu a pak jednu po druhé zkrátit.
Kombinací různé šíře a délky je možné maximálně využít plochu desky a snížit odpad na minimum.



Kontrolní úkoly:

•     Vysvětlete, které činnosti je třeba provést při přípravě výroby výrobků ze dřeva.

•     Navrhněte jednoduchý předmět ze dřeva vhodný pro práci s žáky a nakreslete náčrt tohoto
výrobku.

24. Konstrukční zásady

Příklady:

Vyztužení poličky. Tvar a velikost poličky nebo skříňky by neměly vést k přetěžování. Police lze
vyztužit připevněním dlouhé lišty s polodrážkou k čelní hraně.



Vyztužení skříňky. K vyztužení dřevěného korpusu skříňky a zachování jeho pravoúhlé konstrukce
poslouží výstužné prvky, které mohou zůstat zčásti skryty. Např. ke zpevnění závěsné skříňky
nepotřebujete pevnou zadní stěnu. Dostačující jsou dva poměrně úzké pásy materiálu, přesně vlepené
nahoře a dole.













Spojovací prvky. Vhodnými spojovacími prvky zajistíme to ,aby se pohyblivé díly přiliš neotevíraly,
nenapínaly se závěsy a nevyvolávaly nebezpečí úrazu. Vzpěry klopného křídla (klopny) umožňují
sklopit dvířka skříňky do vhodné polohy.



Pracování dřeva. Při změně teploty a vlhkosti vzduchu dřevo pracuje (zvětšuje nebo zmenšuje své
rozměry) i nejlépe vysušené dřevo. Tuto přirozenou vlastnost musíme respektovat a používat vysušené
dřevo. Pokud tak neučiníme, dojde k rozměrovým změnám a k borcení a praskání dílců nebo
k prasklinám v nátěrech. Při výrobě rámů s masivní výplní je třeba v dráze rámu ponechat vůli, aby
mohla výplň při změně vlhkosti dřeva měnit rozměry (viz. obrázek).



Lepení spárovek. Při bočním lepení dílů spárovek je doporučováno střídat pravou a levou stranu
přířezů. Tím se působí proti snaze dřeva příčně se prohýbat. Radiálně řezané přířezy s letokruhy
v pravém úhlu k povrchu jsou v tomto ohledu stabilnější.



Spárovka s radiálně řezaného řeziva se téměř nebortí (viz. obrázek).















Upevnění vrchní desky stolu. Vrchní desku stolu můžeme připevnit pomocí spojovacích úhelníků nebo
malých dřevěných špalků, které se zapouštějí do drážek. Tím se zohlední pracování širokých desek
stolů vůči podnoží stolu.





Povrchová úprava. Při volbě povrchové úpravy je nutné respektovat bezpečnostní předpisy. Např. při
dokončování dětského nábytku nebo hraček se musí používat jen schválené nátěrové hmoty, které jsou
většinou vodou ředitelné. Nepoužíváme olejové ani nitrocelulózové nátěry nebo laky. Nejedovaté a
bezpečné jsou akrylové hmoty.



Kontrolní úkoly:

•    Objasněte, které konstrukční zásady je třeba dodržovat při konstrukci dřevěných poliček a
skříněk.

•    Jak při konstrukci dřevěných výrobků zohledňujeme pracování dřeva?

•    Na co je třeba dbát při povrchové úpravě dřeva.

25. Náměty pro práci se dřevem v praktických činnostech na druhém stupni Z�

Cíl tématu: Po prostudování tohoto tématu budete schopni:

•    Charakterizovat výrobky ze dřeva vhodné pro práci s žáky.

•    Vyjmenovat a popsat několik (7-9) vhodných výrobků pro práci s žáky.



Na druhém stupni základní školy lze s žáky v praktických činnostech zhotovovat různé, zejména
jednodušší výrobky ze dřeva. Je však možné zhotovovat i složitější, které se mohou stát předmětem
zájmu dlouhodobějších výukových projektů.

 Mezi tradiční jednodušší výrobky patří:

•    Brousící kostka- dřevěná kostka polepená smirkovým papírem, sloužící např. k broušení tužek.

•    Dřevěná krabička na drobné předměty.

•    Dřevěný háček.

•    Jednoduchá polička.

•    Házecí kostka.

•    Rámeček na obrázek.

Zajímavým námětem pro práci s žáky je Tangram. Je to stará hra pocházející původem z Číny. Je
vytvořen z většího čtverce, který  je rozdělen na sedm částí, z nichž se každý nazývá Tan. Hra se
stala oblíbenou jako nástroj zábavy, nástroj rozvíjející tvořivost i fantazii, i jako nástroj pro
matematické modely.



Pokud se na jednotlivé části tangramu podíváme, zjistíme, že je sestaven z pěti pravoúhlých
trojúhelníků, jednoho čtverce a jednoho kosodélníku. Všech sedm částí se dá poskládat do čtverce,
pravoúhelníku nebo trojúhelníku, ale nejpravděpodobněji vznikly rozdělím čtverce.

Hra s tangramem je následující. Všech sedm částí je třeba seskupit tak, aby vytvářely danou figuru.
Počet figur, na které stačí sedm částí tangramu, je neuvěřitelně velký. Čínské údaje z minulého
století mluví asi o 300 figurách, ale v současných knihách se objevuje až 1000 variant.

Tangram je možné zhotovit např. z překližky nebo z destičky z tvrdého dřeva.





Dalším námětem pro práci s žáky mohou být dřevěné  kleště na okurky. Výrobek se může použít také na
podávání horkých párků nebo klobás.



Dřevěná deska, která se použije k výrobě hrací desky Halmy, je 20 mm tlustá. Kulatina k výrobě
kolíčků má průměr 6 mm. Každý kolíček je 30 mm dlouhý. Do desky se vyvrtají otvory a šířce 6,5 mm.
Hloubka těchto otvorů je přibližně 15 mm.

Celkem je potřeba 32 kolíčku k zaplnění otvorů. Prostřední zůstává prázdný.

Žáci mohou pořádat soutěž o nejlepšího hráče halmy. Vítězem se stává ten, kterému zůstane po
ukončení hry pouze jeden kolíček a to uprostřed (na začátku hry byl tento otvor prázdný).



Mezi další vhodné výrobky patří např. jednoduchý svícen, domino nebo jednoduché puzzle. Výkresy
záměrně neuvádíme, abychom navodili tvůrčí atmosféru a inspirovali čtenáře k vlastnímu návrhu
výrobků nebo konkrétní podoby výrobků. Tvůrčí přístup vřele doporučujeme aplikovat. Vlastní výrobky
nebo konkrétní podobu výrobků si mohou navrhovat sami žáci.



Kontrolní úkoly:

•    Charakterizujte které výrobky ze dřeva jsou vhodné pro práci s žáky na druhém stupni ZŠ.

•    Vyjmenujte a popište několik (7-9) vhodných výrobků pro práci s žáky. Udělejte jednoduché
náčrty těchto výrobků.

Použité prameny:

AMBROŽOVÁ, E. Nátěry dřeva.Praha: Grada Publishing, 2000. ISBN 80-7169-924-1.

CORBETT, S. Práce se dřevem. Rebo Production: Čestlice, 2004. ISBN 80-7234-212-6.

HÁJEK, V. Truhlářské práce.Praha:Grada Publishing,1997. ISBN 80-7169-418-5.

JANÍČEK, F A KOL. Výrobní zařízení pro učební obory zpracování dřeva. Praha: Informatorium, 1999.
ISBN 80-86073-48-3.

NUTSCH, W a kol. Příručka pro truhláře. Praha: Sobotáles, 2006.

ISBN 80-86706-14-1.

OSTEN, M. Práce s lepidly a tmely. Praha: Grada Publishing, 1996.

PATŘIČNÝ, M. Pracujeme se dřevem. Praha: Grada Publishing, 1999.

 ISBN 80-7169-848-2.

PECINA,P., PECINA, J. Materiály a technologie- dřevo, Brno, 2006.

PIŠKULA, F A KOL. Sklady dříví. Praha: SPN, 1969.

POKORNÝ, J. Lepení a tmelení v dílně a domácnosti. Praha: Grada Publishing, 2000. ISBN
80-7169-857-1.

SLAVICKÝ, R. Odborné kreslení pro 1. až 3. ročník učebního oboru truhlář.Praha: Informatorium,
2001. ISBN 80-86073-81-5.

SZÁSZ T. Pracujeme ze dřevem jen s dobrými nástroji. Praha: SNTL, 1990.

ISBN 80-03-00237-0.

ŠTAJNOCH, L. Broušení nástrojů. Praha: Grada Publishing, 2000.

 ISBN 80-7169-809-1.

TUMA, J. Pracujeme s elektrickou ruční vrtačkou. Praha: Grada Publishing, 1998.

ISBN 80-7169-548-3.



TŮMA J. Pracujeme s elektrickým ručním nářadím.Praha: Grada Publishing, 1999.

ISBN 80-7169-723-0.



Internetové zdroje

http://www.aaaobchod.cz/naradi-a-dilna-rucni-elektricke-naradi-c-100457_100459.html

http://www.protool.cz/

http://www.rojek.cz/

http://www.pilana.cz/

http://www.narexby.cz/