Relace neurčitosti MCHM00390_0000[1] Jak pozorujeme mikroskopické objekty? e- Při interakci vysokoenergetického fotonu s elektronem předá foton elektronu část své hybnosti. Zatímco hmotnost fotonu a makroskopického objektu se liší o mnoho řádů a přenos hybnosti mezi nimi je tedy zanedbatelný, vysokoenergetický foton má hmotnost srovnatelnou s hmotností elektronu. Přenos hybnosti při srážce tedy nelze zanedbat. Po interakci elektron zcela nepředvídatelně změní velikost a směr své hybnosti. Relace neurčitosti MCHM00390_0000[1] e- Chyba při určení polohy je rovna minimálně vlnové délce fotonu. Po interakci je známa hybnost elektronu, ne však jeho poloha Pokud se pokusíme k určení hybnosti elektronu použít nízkoenergetický foton, narazíme na další problém : chyba v určení polohy bude rovna nejméně velikosti vlnové délky fotonu. Viditelné světlo : Paprsky X : Relace neurčitosti Werner K. Heisenberg 1901 - 1976 Předchozí princip lze zobecnit, což udělal německý teoretický fyzik Werner Heisneberg roku 1927. Heisenbergovy relace neurčitosti jsou jedním ze základních kamenů kvantové fyziky. Hybnost a polohu částice (kvanta) nelze současně určit s libovolnou přesností. Určíme-li přesně polohu, neznáme hybnost částice vůbec – a naopak. Nepřesnosti v určení hybnosti a polohy jsou spolu svázány následujícími vztahy: operátory – dynamické proměnné komutátory Kvantová čísla atomu vodíku Symbol Název Dovolené hodnoty n Hlavní kvantové číslo 1, 2, 3, … *) l Orbitální kvantové číslo 0, 1, 2, … , n-1 m Magnetické kvantové č. -l, … +l *) Každá s funkcí Ψnlm odpovídá jednomu povolenému stavu elektronu v obalu (orbitalu). Za běžných podmínek se všechny funkce se stejným n navenek projevují stejně a dohromady odpovídají jednomu orbitu v Bohrově modelu atomu. Částice popsaná vlnovou funkcí již vyhovuje Heisenbergovým relacím neurčitosti, neboť |Ψ|2 udává pouze pravděpodobnost výskytu částice, nikoliv přesnou polohu a hybnost. Pozorování atomových spekter n=1 n=2 UV Lymanova série Optická Balmerova série Exp1l1 Rozštěpení energetických hladin v mg. poli Spektrum vodíku pozorované v silném magnetickém poli. p1010100 Běžné spektrum sodíku. Řešení Schrödingerovy rovnice pro atom v mg. poli Každý další jev se v principu dá vyřešit přidáním příslušného členu do Schrödingerovy rovnice a nalezením vyhovujících Ψ. Pieter Zeeman 1865 - 1943 Tento jev objevil holandský fyzik Pieter Zeeman. Zeeman tento jev vysvětlil jako interakci mezi magnetickým polem a magnetickým dipólovým momentem (souvisí s orbitálním momentem). http://artemis.osu.cz/mmfyz/am/am_4_2_soubory/image024.jpg http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/3/32/ZeemanEffect.GIF/220px-ZeemanEffect.GIF \vec{\mu} = -\mu_B (g_l \vec{L} + g_s \vec{S})/\hbar, V_M = -\vec{\mu} \cdot \vec{B}, \mu_\mathrm{B} = {{e \hbar} \over {2 m_\mathrm{e}}} Hodnota z-ové složky celkového magnetického momentu je dána vztahem, kde g[J] je hodnota Landého faktoru pro celý atom, m[B][ ] je Bohrův magneton, je magnetické kvantové číslo nabývající hodnot -J, -J+1, -J+2, …J-2, J-1, J. Kvantová čísla a J přísluší vlastním hodnotám velikosti a z-tové složky celkového momentu hybnosti. Tedy . Z uvedeného vyplývá, že každá energetická hladina se rozpadá na celkem ekvidistantních hladin, které jsou symetricky rozloženy okolo původní hladiny. Vzdálenost mezi sousedními hladinami, tzv. velikost rozštěpení, je . Ze vztahu vyplývá, že rozštěpení čar je větší pro silnější pole. Anomální ZJ se projevuje štěpením spektrálních čar kvůli působení vnitřních magnetických polí Tzv. velmi jemná struktura obalu Zjednodušený výklad Zeemanova jevu I Magnetický moment elektronu Vnější magnetické pole Vnější mg. pole interaguje s orbitálním mg. polem elektronu a nutí jej zaujmout jinou „dráhu“ s jinou energií. Štěpení hladin atomů vlivem magnetického pole. Jde o skupinu hladin, které bez přítomnosti magnetického pole mají stejnou energii (tzv. degenerovaná hladina). V přítomnosti magnetického pole mají jednotlivé hladiny již nepatrně odlišnou energii, která vede k rozštěpení jedné spektrální čáry na více čar. Již ve slabém magnetickém poli pozoroval Zeeman štěpení singletu na triplet – z historických důvodů se tento případ označuje jako normální Zeeman.jev, Ačkoli častěji dochází ke štěpení na obecný multiplet – anomální Zeemanův jev. Celkový magnetický moment atomu dostaneme jako součet orbitálních a vlastních magnetických momentů jednotlivých elektronů atomového obalu. Magnetický moment jádra můžeme zanedbat, protože je velmi malý. Orbitální magnetický moment hybnosti elektronu souvisí s pohybem elektronu v prostoru, je vázán na orbitální moment hybnosti elektronu a je možno jej interpretovat i v rámci nekvantové fyziky Vlastní (spinový) magnetický moment elektronu je základní vlastností elektronu, souvisí s vlastním momentem hybnosti elektronu – spinem. Za důkaz existence vlastního magnetického momentu elektronu můžeme považovat Sternův-Gerlachův pokus a Einsteinův-de Haasův pokus. Bohrův magneton je fyzikální konstanta, která popisuje vztahy v atomovém obalu pod vlivem elektrického pole. Vychází ze vztahu základních konstant (elementárního náboje elektronu, redukované Planckovy konstanty a hmotnost elektronu) · http://artemis.osu.cz/mmfyz/am/am_4_3_soubory/image023.gif http://artemis.osu.cz/mmfyz/am/am_4_3_1.htm