MILOSTNÁ Kdykoli píši báseň, jsi to ty. Ty bílý papír, lampa, péro v ruce. Ty válka, revoluce. Ty město, tisíceré životy. Poslední noční tramvaj mizí do dáli. Ty válka, v které jsme se poznali. Ty slunce, chleba, ptáci, stromy, svět. A všichni milenci z těch let. A všichni milenci z těch let. Na věži bude půlnoc zakrátko. Ty bílý papír, lampa, péro v ruce. Ty válka, revoluce. Ty malé leningradské děvčátko. Ty naše strasti, úzkosti a sny. Na věži bude... Slyšíš dějiny? Ty domy, lesy, vlaky, mosty, svět. Slyšíš je v noci někdy odbíjet? Slyšíš je odbíjet? Kdykoli píši báseň, jsi to ty. Ty bílý papír, lampa, péro v ruce. Výročí revoluce. Nad městem vybuchují rakety. Jde průvod. Světla. Hudba začla hrát: Aurora ostřeluje Petrohrad. Ty naše naděje. Ty nový svět. Je to už osmadvacet let. Osmadvacet let. 7. 11. 1945 VARIACE Jsou chvíle, kdy se k oknu přiblíží tisíce míst z celého světa. Hustý vír vloček vlétá do mříží a taje na parketách. A okno na okamžik otevřené vdechuje sady, spící zimní dvůr, kde bílé spřežení, které se žene, žene, nakonec měkce lehá do kontur. Zvon blízké věže. Slyš(š odbíjet? Je ticho, ticho. Ticho celý svět. Vánice skládá rozcuchaný chvost u skulin s linoucí se vůní ryby. Tisíckrát je to tatáž domácnost. A v každé někdo chybí. A okno naslouchá, jak blízký zvon se střídá s tisíci vzdálenými toho večera. A všude je to tatáž mezera, o níž se nepovídá. Devatenáct set čtyřicet a pět. Je ticho, ticho. Ticho celý svět. MÍSTA Místa, která jsme opustili, žijí dál. Kůň kluše, dítě křičí, matka otvírá dveře: "Tady to není, tady to není, tak nevím, kam to přišlo." Hledají. . Hledají něco, pobíhají po bytě. Hledají místa, která jsme opustili, hledají místa, kde jsme kdysi byli. Spěchají k nádraží a pomyslí si: Dům. Dům zůstal. Kam odjíždějí? Na pohřeb sestry. Navždy. Za synem. Stařenka zůstává. Stařenku neberou s sebou. Nechají doma hvízdat Meluzínu. Hodiny neberou s sebou. Hodiny bijí v prázdném pokoji. TERRESTRIS Každý večer, o desíti, o jedenácti, někdy později, nájemník z prvního poschodí vychází z domu a zamyká, bublání klíče stoupá tmavou nádrží, . pak slyším jeho kroky, jeho každodenní noční procházku kolem bloku domů, ohraničeného čtyřmi ulicemi. Na jedné z nich nájemník z prvního poschodí se chvilku zastavuje na silnici před průčelím rožáku, zatímco nad střechami se zdraví sny, spěchající právě křížem krážem k ložím svých spáčů a smekající na pozdrav, hluboko smekající komíny, hvězdy, korouhvičky dýmů. A ještě výše než sny, mezi věžemi anebo návršími toho kterého města, mezi pahorky zaniklých vinic anebo vinohradů v plném rozkvětu, na svazích, kterými se schází přímo k moři, zjevuje se někdy čarodějnice Terrestris. Chodec ji potom vidí, jak prochází mezi stromy a sloupy a ploty a anténami, tu a tam zmizí její štíhlá vysoká postava, její hrb, její kulhající chromá noha, její berla, aby se za okamžik zase vynořila, chodec ji vidí klečet nad průzračnou studánkou, hladina zrcadlí její oči a její oči zrcadlí chvějící se hladinu. Chodec ji potom vidí, jak se sklání nad malým ptákem vypadlým z hnízda a jak jej zahřívá, jak se pak zase zvedá a jak jej na odchodu trošičku něžně ještě přišlápne, jen co by zapraskaly tiše jeho křehké kosti a jen co by drobné srdce zcela nedotlouklo, chodec ji potom vidí, jak zvolna odchází, mírná a laskavá matka všeho živoucího. Jak měsíc neustále svítí na její útlé hrdlo, ačkoli mlčí, plné melodie, její kreténské vole průsvitní jak bříško baňaté láhve, za jehož sklem lze spatřit ráje ptáčků mezi květinami - jsou to červení a žlutí kolibříci, sající nektar v letu za sotva znatelného kolébání ve.likých kalichů. Zděšení pozemšťané marně zahánějí toto zjevení znamením kříže, moudrými průpovídkami uklidňujících náboženských obřadů, marně se dotýkají tajemných ochraňujících kořenů srágory v podobě různých malých bezmocných trpaslíků, bezmocných proti majestátu velké Terrestris. Tisíce, milióny mladíků sní o krásné Terrestris, tisíce, milióny mladíků sní o daleké sladké zemi Koprofagů, o plodu zapomnění na všecko kromě tebe, Terrestris. Za město do Háje zamilovaných, do Háje vzdechů kladou si ve snu tuto zázračnou krajinu, za město do Čubčího háje, kde kočky a můry létají haluzemi, kde plstnatá dlouhozobka třepotá křídly, sosáček v trubko vitém květu, kde včely snášející maz ušní se slétnou tu a tam ke kadeřím úlů krásné Terrestris. ... Tisíce, milióny mladíků padají obličejem do těchto hustých vlnících se vlasů, do těchto tuhých drsných vlasů, které se podobají chuchvalcům žíní, čouhajících ze starých matrací, tisíckrát pomočených nesčetnou řadou mrtvých, nesčetnou řadou mrtvých, kteří tu umírali, kteří tu umírali, krásná Terrestris! f Tisíce, milióny mladíků tě vidí, Venuše Terrestris, jak vystupuješ z pěnící se lázně, čistá, odvšivená, plná blech, tisíce, milióny milenců se procházejí tvým jarním hájem, kde se otvírají žumpy kvetoucích šeříků, je slyšet vydechnuté věty letící nad krajinou: Hle, bude pršet, záchody páchnou, podotkne kdosi a oni: Ano, máme dnes vskutku hezké počasí. Tisíce, milióny mladíků milují stromy v tomto tvém jarním lese, krásná Terrestris, milión opojených mladíků se dává líbat drsným jazykem kůr, posetým bradavkami, tisíce, milióny mladíků bez hnutí naslouchají tlukotu v cévkách rašícího listí. Tisíce, milióny mladíků se drápe na tvé stromy, milión opojených mladíků se válí korunami. "Pohleďte, jak jsou směšní!" povídá někdo, ale ty, ty se jim neposmíváš, Terrestris. Ó ty je miluješ, krásná čarodějnice, ó ty jim říkáš: Ke mně, miláčkové, ke mně, spalte se, holoubkové, shořte tak trošku všichni na popel! . Ach, jak ten Hlupák nerozuměl tvé písni, Terrestris, ach, jak ten Hlupák neporozuměl našemu zpěvu! Hle, jak jsou vznešení, voláš na něho, hle, jak jsou vznešení! Hle, jak jsou vznešení, když lámou s praskotem větve! S čenichem ponořeným do vlhkého lýka na lomu! A s ústy šeptajícími slova lásky: Strome! Miláčku strome, zvíře, hornino! Miláčku vzduchu, vodo, miláčku slunce! Miláčku smrti, miláčku narození! Naslouchej této písni, ó Blbče, a ptej se, kdože ji zpívá! Zpívá ji Duše? Zpívá ji Tělo? Odpověz! To ty jsi vymyslel tuto obludnou dualitu? Tvá zdechlá milenka Caelia tě opouští, tvá zdechlá milenka Caelia tě zrazuje na každém kroku, ó Blbče! Jednoho dne se to dovíš a budeš plakat, jednoho dne se to dovíš a budeš naříkat: Nebe je prázdné, prázdné, prázdné, prázdné, prázdné! A tvoje mrzácká duše odpoví; Pustý svět. Pak přijdeš za mnou a budeš prosit: Vrať mi mé podušky! Vrať mi mé ohřáté pokličky na churavé břicho! Vrať mi mé modlitbičky, vrať mi mé klystýry! Navrať mi mého Anděla strážného! Budeš prosit a já ti ukážu nebe, na němž se zjevuje někdy čarodějnice Terrestris, anděl strašný, anděl bez odpovědi, anděl otázek. Budeš se bát, 'Ó Blbče, budeš skučet: Pryč s tímto strašidlem (budeš ji považovat za přelud), jak onen proktofantasmista, který si posázel zadek pijavkami, budeš si rychle shánět nové pijavky, . nebudu se ti smát, Ó příteli Blbče, i já se chvěji, nebudu se ti smát, můj milý příteli! Naslouchej ale dobře, naslouchej ale dobře. Terrestris... Zdá se, že otvírá ústa ten tichý obličej, . záhadný, mlčenlivý, ozářený lunou, jako by chtěla něco říci, jako by... jako by chtěla... Ticho! Ticho! Blbče! Ačkoliv jenom otvírá ústa, rozumím! Ano, jsem hluchoněmý! Ó Blbče, můj drahý příteli, ó Blbče, můj bratře, slyš! Mi-Iuj-mě!, říká Terrestris, rozuměl jsem jí dobře! Žádá mě, abych ji miloval! Žádá mě, abych ji miloval! Je to tvá jediná odpověď! křičím na ni, je to tvá jediná odpověd, krásná Terrestris?! Ale ona už mizí, ona se ztrácí, ona se rozplývá v nějaký slabý, měsíčný obláček na obloze, ještě v něm rozeznávám její vysokou postavu, její kulhající nohu, její hrb... Cítím tě ale, krásná Terrestris! / Jsi blízko! Pod tímto otevřeným oknem ťukají tvoje podpatky! Tvoje protéza, tvoje dřevěná noha kráčí po chodníku! Cítím tě, slyším... její... klap-klap-klap...! (tak jako kdysi v Paní Bovaryové), a slepý žebrák zpívající svou píseň pod okny na znamení, že báseň se chýlí ke konci... I Možná, že tohoto večera jdeš ke mně naposled, s vojáky, spěchajícími zpátky do kasáren, s opilcem, hadrem, vránou v kostech zbořenisk, s mladíky, kteří se vracejí z Háje zamilovaných se zkrvaveným rtem, s vyraženými zuby, nakaženi larvami mnišek a lykožroutů a s chutí listí ještě na dně papil! Možná, že tohoto večera jdeš ke mně naposled! B lížíš se, stoupáš po schodech, otvíráš dveře staré předsíně, jdeš kolem trumeau, jdeš kolem "veliké garderoby", otvíráš pomalu dveře mého pokoje, stůj! zadrž, Terrestris! poslouchej! chci ti říci nápěv svých písní, všech písní zpívaných pro tebe! stůj! zadrž, Terrestris! poslouchej! chvilku, chvilku! Otvírám jenom ústa, nevydávám hlas, rozumíš dobře, co říkám, jsi hluchoněmá?! můj nápěv: Přijímám tě, krásná Terrestris! můj nápěv: Chci tě tak! můj nápěv: Miluji tě, můj nápěv: Miluji tě! ještě než přitiskneš ruce na mé hrdlo, Terrestris, ještě než odložíš můj kabát do Velké garderoby... netiskni ještě tolik! netiskni ještě tolik! jen co by nedotlouklo... Prosím tě, chtěl bych ještě popadnout dech! jedinkrát lapnout ještě po dechu, abych ti mohL.. ještě naposled... Mi... Mi-lu-ji tě, krás- ná Te... " I1(Q I e ~~ I 8 i ~I 8 II . II . II . . II . I : II . II . ~II I ; II . II : III I . . III : II . 181 . . II1I II. ~~I . , " . II11 : II . 1..1 . II W II . 1..1 . ::1 " " . I~ ~I . ,-- III. II . I ~~ I a I ' . I " I I ' . ,_J ,";;"'1 'oJ . , I~ ~I . I . 'I, I . II O I' II . i II: , , ',-, e......... . I ' Q . I ' 8~ . ~I I r ' l . ' 8 I I '- . , t II . I 'I I.. I \I II ~ I . \I ~ CI I I n ~ o .