TENTO VEČER Pozoroval jsem zrníčka a nitky, opřel jsem nůž Naslouchejte tramvajím, rád bych promluvil, jak řeknu tento večer, zaštěkání Opět Nořící se vzhůru, svou velkou knihu, v které listuji, šumot kroků Hustý Stále na jednom místě Něžně jsem sfoukl popel Bilo půl deváté V stínítku lampy jsem slyšel Anebo snad Signály, křížící se jako stébla Zhasl jsem A zvenku zavanula Tento večer Jak řeknu tento večer Teď například A jak se jmenuje ten pavouček Vstanu, beru si své staré zápisky Rouaultův obraz Myslím na Kdy vás poznám, zdálo se mi o vás Dnešek Neustále vzniká na všech místech, na tratích, v městech, v lesích, na frontách Náhle Zazvoní zdola Trapná vzpomínka Hmyz mezi řádky S štíhlým, žlutě kroužkovaným trupem Teď na malíčku Jindy Klopýtá po schůdcích Temné prádelny Po Neslyším nic než bzukot Také ovšem Otevru dveře, pruh světla Nikdo mi nenechal vzkaz... Sešity Slovník Hleděl jsem na slaměnky Bez hnutí Jako v nich šustí měsíc Hendrikje Totiž Vlak se rozjížděl Sahal jsem po klice, co člověk vidí v jednom okamžiku Všecky dny Všecky noci Právě v této chvíli Zurčící z vodovodů Hudby Naslouchejte 1. 9. 1942 UDÁLOST Všecky se právě někam chystaly. Ptal jsem se Hedvičky, kam jedou. Na pohřeb. Prý hrozně nerada. V těch vyšlapaných botkách. Nových by bylo škoda v tomto počasí. Na viaduktu láteřily vlaky. Nakonec všichni. Hrozně neradi. Tak se tam mějte dobře. Všecky se usmály. Švagrová čistila boty. Pršelo. Nashledanou. 1942 '" BÁSEŇ V CIZÍM BYTĚ Zkusím to, zahrát svoje zoufalství, Tak jako v černošských básních, jen několika tóny, Mé nástroje! Píši dnes v jiném, cizím pokoji, Píši dnes v jiném, cizím pokoji, Jsem sám. Je slyšet prostý smutný popěvek, Je slyšet prostý smutný popěvek, V kterém jsou jistě slova: Miluji tě. Můj přítel odjel, nechal mě v svém bytě. A ty jsi tam. Tam, kde je slunce a radost, Tam, kde je slunce a radost A vzduch. Píši dnes v jiném, cizím pokoji, Píši dnes v jiném, cizím pokoji, Mé nástroje! Zkusím to, zahrát svoje zoufalství, Tak jako v černošských básních, jen několika tóny, Tak jako v černošských básních, jen několika tóny, Na staré věci toho pokoje. Houpací křeslo, v kterém sedávali, Houpací křeslo, v kterém sedávali Rodiče, tety mého přítele! Rodiče, tety, bratři, všichni známí, Dřív než si pro ně přišla jejich mammy (Řekni to tiše:) Smrt. Jak se ta píseňzpívá! Jak se ta píseň zpívá! Bezmála vesele. Houpací křeslo, v kterém sedávali, Houpací křeslo, v kterém sedávali Rodiče, tety mého přítele. Kytice plné prachu, Kytice plné prachu A stuh. Píši dnes v jiném, cizím pokoji, Píši dnes v jiném, cizím pokoji. A ty jsi tam. Tam, kde je slunce a radost, Tam, kde je slunce a radost A vzduch. Zkusím to, zahrát svoje zoufalství, Tak jako v černošských básních, jen několika tóny, Tak jako v černošských básních, jen několika tóny, . Jak Langston Hughes. Hle, venku bzučí letadlo jak čmelák A kočár, který čekal u kostela, Se dává v klus. Není to svatba má a tvoje, Není to svatba má a tvoje, A nežení se strýc, Strýc, teta, bratři, sestry, všichni známí, Pro které dávno přišla jejich mammy Se světlem svic. Ó řekni mi, že slyšíš, Ó řekni mi, že slyšíš Můj hlas! Přišla jsi ke mně. Píši. Jsme tu sami. Nechci se ještě setkat se svou mammy. Až přijde čas. A zkouším, zkouším píseň jediného světa. V houpacím křesle sedávala teta A strýc. D I Ti jednou v noci přišli k nádraží, Ti jednou v noci přišli k nádraží A našli si svůj vůz. ' Zkusím to, zahrát svoje zoufalství! Zkusím to, zahrát svoje zoufalství! A stvořit hudbu, samet svírající hrdlo! A stvořit hudbu, samet svírající hrdlo! Jak Langston Hughes. Jak měsíc, stoupající nad harlemské střechy, Nad spící klikatinu nocí bez útěchy, Nad střechy Dornychu... Na lampě bylo vidět malou můrku A rychlík, jenž je nesl do Hamburku, Už cválal potichu. Kytice plné prachu, Kytice plné prachu A stolky váz. Ó řekni mi, že slyšíš, Ó řekni mi, že slyšíš Můj hlas. Hle, slunce v bytě herce Se klade na koberce A dávné vavříny. Já zpívám. Zpívám dosud. A lovím cizí osud, Ukrytý za skříní. Houpací křeslo, v kterém sedávali, Houpací křeslo, v kterém sedávali Strýček a teta mého přítele. Do Ameriky! Sbohem! Už se balí! Do Ameriky! Sbohem! Už se balí! Jak se ta píseň zpívá! Skoro vesele! Strýček měl, jak se říká, Strýček měl, jak se říká, Tuláckou krev... . Na chodbě cvakla klika A zazněl zpěv. Nějaký jiný zdola. Nějaký jiný zdola. Zpěvy se křižují. A kolovrátek volá: Madame, já miluji... Zkusil jsem zahrát v prázdném odpoledni Melancholickou píseň na několik tónů, Mé nástroje! Kytice, křeslo, v kterém sedávali, Kytice, křeslo, v kterém sedávali, A dvě tři věci z hloubi pokoje. Je slyšet prostý .smutný popěvek, Je slyšet prostý smutný popěvek A zvuky měst. Pro tebe hudbu, samet svírající hrdlo, Pro tebe hudbu, samet svírající hrdlo Jak útlá pěst. 28. 5. 1944 OBRAZY KAMILA LHOTÁKA Na pleti zahrad Cestou mezi dvory V žiloví altánků Nějaká služka skládá do košíku růže Otáčí větrníkem několika dveří které se otvírají Kdo vychází? Co říká? Co si zpívá Na rozvinuté mapě této krajiny? . Nazlátlý šampon hoblin letí ze stolařství Z balkónu padá pták... Rozeznám stěží slova slyším píseň A bzukot blanokřídlé oblohy Co všechno ukrývají tyto balkóny Na rubu starých zakouřených zubů! Hle římsa - trošičku ještě sluncem plombovaná Odklepává si popel holubů A zamyšleně pozoruje vlak... Co všechno ukrývají tyto balkóny! Jablka boty stará umyvadla Vidím je nasedat Vidím jak v dálce odjíždějí vlakem Na rozvinuté mapě této krajiny A je to mapa lásky mapa smrti Mapa tajemství Ačkoliv jenom splétá nitky cest Kdo po nich jde? Co říká? Co si zpívá? Kam odjíždí ten vlak? Veselý pěkně ustrojený průvodčí Se směje z nástupiště. Je mrtev Kouří Dává znamení Krajině městu domům viaduktům Ovoci polím plotům zahradám. 1944 KVĚTEN 1945 V měsíci květnu 1945 Uprostřed ozářeného zbořeniště a poblíž kvetoucích šeříků . Tam kde pampelišky rostou mezi střepy Nemocný člověk poprvé vstávající z lůžka pohlíží do slunce Má v očích plno tmy a tolik světla najednou ho příliš oslepuje Má v očích plno tmy Vlhkého sklepa z něhož právě vyšel Vlhkého sklepa dlouhých šesti let Slyší neustále kolem sebe mrtvé To jak se vítr opřel do plechových štítů, jež jsou tu roztroušeny Slyší neustále kolem sebe mrtvé Umučené otce bratry přátele To jak zašelestil vánek v ožehlých korunách AIe nezničitelný život Na: jiných místech zpustošené krajiny Otáčí se skřípotem zvolna prvními koly vlaků Napíná struny ulic drátů potrubí Orchestry promísené ptáky si všude odpovídají Orchestry rýčů lopat kladiv dlát S kohoutem kapelníkem kokrhajícím ráno nad městy Jeho červený hřebínek se chvěje na obloze Jeho praskající peří letí květnovými parky Nezničitelný život Okysličuje náhle prudce všecky vlásečnice plic Cítíš jak zpřelámané kosti střech se napínají K azurovému nebi na kterém krouží letadlo A lidé na náměstích nehledají kryty V měsíci květnu 1945 Nemocný člověk poprvé vstávající z lůžka pohlíží do slunce Je slyšet tichý praskot v prutech jara A rytmus kterým v jeho cévách proudí budoucnost Vidím ho kráčet v troskách domů Šlachy se napínají Vidím ověnčený pancéř se Stalinovým obrazem S velikou kyticí bezu na kterou usedají včely . Vlaštovky kosi mušky čmeláci Nějaká matka si zpívá v protějším okně Nezničitelný život Nemocný člověk kráčí směrem k obzoru Chystá se zahrýzt do těch zelenavých zahrad Do koše chřestícího deště lupení Jdu s ním a cítím v ústech nový jazyk Jazyk měst jazyk lesů jazyk pramenů Jazyk lidových písní zpívaných pod širým nebem Veliký prostý jazyk Nezničitelný život. 17. 5. 1945