KAPITOLA XXII Nástup nové formy Vztah vzkvétajícího humanismu k duchu odumírajícího stredoveku je mnohem spletitější, než si obvykle představujeme. Oba kulturní komplexy se nám jeví jako príkre oddělené, připadá nám, jako by náhlý objev probudil vnímavost pro věčné mládí starověku, a odmítl veškerý opotřebovaný aparát středověkého yýrazu. Jako by duch, smrtelně unavený alegoriemi ä fiamboyantním stylem, musel jedním rázem pochopit: nikoli toto, nýbrž ono! Jako by se mu zlatá harmonie klasiky najednou zjevila před očima jako vykoupení; jako by nyní objal antiku s jásotem, že konečně nalezl svou spásu. Ale tak tomu není. Uprostřed zahrady středověkého myšlení, mezi nadále hojně bujícím starým porostem vyrůstal klasicismus zcela povlovně. Zpočátku byl jen čistě formálním prvkem fantazie. Nová velká inspirace působí až později, a dokonce ani pak ještě heodumírá duch a formy výrazu, na které jsme zvyklí pohlížet jako na přežilé, středověké. ji Abychom si to ujasnili, bylo by užitečné prostudovat vznik renesance důkladněji, než je to možné zde; nikoli v Itálii, nýbrž v zemi, která byla nejplodnější (541) půdou celého nádherného bohatství pravé středověké kultury - ve Francii. Když pozorujeme vzmach italského quattrocenta jako protiklad k pozdně středověkému životu jinde, pociťujeme toto století jako čistě znějící věk uměřenosti, radosti a svobody. Souzvuk těchto vlastností je považován za renesanci a znamená i nové myšlení. Přitom se zapomíná s nevyhnutelnou | jednostranností, bez níž nelze žádný historický soud -| vyslovit, že i v Itálii patnáctého století zůstávaly základy kulturního života ještě pořád čistě středověké, J že do samotných osobností renesance jsou středověké rysy vryty mnohem hlouběji, než si člověk obvykle uvědomuje. V naší představě dominuje totiž renesanč- J ní tón. Jestliže naproti tomu pohlédneme na francouzsko- \ -burgundský svět patnáctého století, pak je hlavní dojem tento: pochmurné základní ladění, barbarská nád- * hera, bizarní a přetížený styl, fantazie jako tenká zářící nitka - to všechno jsou znaky úpadku středověkého .1 ducha. Tentokrát zapomeneme, že i tady se všude vzmáhá renesance; jen ještě nedominuje, ještě tu ne-1 změnila základní ladění. Pozoruhodné je, že to nové je tu přítomno jako J vnější forma dříve, než se stane skutečně novým duchem. Uprostřed starých životních názorů a životních | poměrů se objevují nové klasicistické formy. Vznik" humanismu spočíval pouze v tom, že okruh učenců se zabýval čistou latinou a klasickou větnou stavbou \ o něco více, než bylo obvyklé. Kolem roku 1400 sei takový okruh rozvíjí ve Francii. Patří k němu někteří % duchovní a rádcové: Jean de Monstreuil, kanovník 1 í:1 (542) " I [-. I I I I ^: I ! I í NASTUP NOVE FORMY v Lilie a královský sekretář; Nicolas z Clemanges, slavný mluvčí proreformního duchovenstva; Gontier Col a Ambrosius de Miliis, oba knížecí tajemníci podobně jako Jean de Monstreuil. Vyměňují si mezi sebou dobře sestavené a slavnostní humanistické dopisy, které nijak nezaostávají za pozdějšími výtvory tohoto druhu, ani co se týče prázdné obecnosti myšlenek, šroubované důležitosti, násilné větné stavby a neprůhledného způsobu vyjadřování, ani co se týče záliby v učených hříčkách. Jeana de Monstreuil nejživěji zaměstnává, jak se píše „orreolum" a „scedula", zdali s h nebo bez h, a jak je to s používáním k v latinských slovech. „Když mi nepřispěcháte na pomoc, drahý učiteli a bratře" - píše Nicolasovi z Clemanges1 - „ztratím své dobré jméno a téměř zaviním smrt. Právě jsem totiž zpozoroval, že jsem v posledním dopise svému pánovi a otci biskupovi z Cambrai, místo komparativa ,propior' překotně a maně, jaké už pero je, napsal ,proximior'! Opravte to přece, jinak by naši odpůrci o tom sepisovali hanopisy."2 - Je vidět, že tyto dopisy jsou učená literární cvičení, určená pro veřejnost. Vysloveně humanistický je i jeho spor s přítelem Ambrosiem, který obvinil Cicerona, že si protiřečí, a Ovidia hodnotil výše než Vergilia.3 V jednom z dopisů mile popisuje klášter Charlieu u Senlis. Je nápadně čtivější, jakmile začne středověkým stylem prostě vyprávět, co tam je k vidění: jak vrabci stolují v refektáři, takže by se dalo pochybovat, zda král zřídil prebendy pro mnichy nebo pro ptáky; jak se malý střízlík tváří jako opat; jak zahradníkův osel prosí pisatele dopisu, aby vzpomněl ve svém listu i na něj. To všechno zní svěže a půvabně, avšak (543) k zvláštním znakům humanismu to nepatří.4 Uvědomme si, že právě Jeana de Monstreuil a Gontiera' Cola jsme už poznali jako vášnivé ctitele Románu o růži a jako členy Cour ďamour (Soudů lásky) z roku: 1401. Neukazuje to snad dostatečně, jak čistě povrch-níbyl tento raný humanismus? Je to v zásadě pouze: silnější působení středověkých školských znalostí a od obnovení klasické latinské vzdělanosti, kterou můžeme pozorovat u Alkuina a jeho kruhu v době Karla; Velikého a pak znovu ve francouzských školách dvanáctého století, se liší jen málo. Ačkoli tento nejranější francouzský humanismus opět odkvetl v malém okruhu mužů, kteří jej pěstovali, aniž našel bezprostřední pokračování, přece jen již souvisí s velkým mezinárodním duchovním hnu-; tím. Pro okruh Jeana de Monstreuil už je Petrarca: zářným příkladem. Několikrát jmenuje i florentské-i ho kancléře Coluccia Salutatiho, který ve druhé po-! lovině čtrnáctého století zavedl do jazyka státních listin novou latinskou rétoriku.5 /£etrarca však ve Francii - lze-li to tak říci - vplynul do středověkého ducha^. Osobně se přátelil s vůdčími osobnostmi starší generace, s básníkem Philippem de Vitry, s filozofem a politikem Nicolasem z Oresme, který vychovával dauphina (Karla V.); zdá se, že Petrarku znal i Philippe de Méziěres. Tito mužové však v žádném ohledu humanisty nebyli, přestože Oresmovy myšlenky ob-> sáhují mnoho nového. Jestliže skutečně Machautova Péronnelle ďArmentiěres v touze po lásce básníka byla ovlivněna nejen příkladem Heloisy, nýbrž již i Laury, jak se domnívá Paulin Paris,6 pak Le Voir-Dit (Vypravování viděného) je pozoruhodným svědect- (544) NÁSTUP NOVÉ FORMY j vím toho, jak dílo, v němž především cítíme nástup moderního myšlení, mohlo přesto inspirovat k výtvoru čistě středověkému. Ostatně nehledáme zpravidla u Petrarky a Bocca^ »ccia výlučně moderní rysy? Považujeme je za reprezentanty nového ducha. A právem. Ale bylo by nesprávné předpokládat, že proto se jakožto první hu- :-manisté do čtrnáctého století vlastně nehodili. Stojí ; se svým dílem, ať z něj vane jakkoli nový dech, uprostřed kultury své doby. Navíc na sklonku středověku ,• Petrarca a Boccaccio za svou slávu mimo Itálii v prvé řadě nevděčí svým spisům v národním jazyce, které je měly učinit nesmrtelnými, nýbrž svým dílům latinským. Petrarca byl pro své současníky především jakýmsi Erasmem avant la lettre, mnohostranným ! žľvkusným autorem pojednání o morálce a životě, > velkým korespondentem, nadšencem pro starověk se svou Liber de viris illustribus (Knihou o slavných mužích) a Rerum memorandarum libri IV. (Čtvero knihami o pamětihodných věcech). Témata, o nichž psal, ještě plně patřila do středověkého světa myšlení: De ] contemptu mundi (O pohrdání světem), De otio reli- I giosorum (O klidném životě řeholníků), De vita soli-taria (O životě samotářském). Jeho obdiv k antickému hrdinství je ještě mnohem bližší uctívání „neuf " preux" („devíti statečných"),7 než bychom předpokládali. Vůbec není zarážející, že existovaly vztahy mezi Petrarkou a Geertem Grootem. Nebo že se Jean de Varennes, fanatik ze Saint-Lié,8 odvolává na Petrarko-vu autoritu, aby se ubránil podezření z kacířství,9 a že si od Petrarky půjčuje text pro novou modlitbu Tota caeca christianitas (Veškeré slepé křesťanství). To, co (545) znamenal Petrarca pro své století, odívá Jean de Mon-f streuil do slov „devotissimus, catholicus ac celeberri- 4 mus philosophicus moralis" („nejsvatější katolík a nej- 1 slavnější filozof morálky").10 Dokonce i nářek nad \ ztrátou Svatého hrobu, onu vpravdě středověkou myš- M lenku, mohl Dionýsius kartuzián převzít od Petrarky; 4L „avšak protože je Franciscův styl rétorický a obtížný, chci raději citovat smysl jeho slov než formu".11 Zvláštní impuls dal Petrarca literárnímu snažení prvních francouzských humanistů pohrdavým výro- 1 kern, že mimo Itálii neexistují vůbec žádní řečnící a básníci. Něco takového nemohli francouzští kraso-duchové připustit. Nicolas z Clemanges a Jean de M Monstreuil živě protestovali.12 Boccaccio získal v omezenější oblasti podobný vliv jako Petrarca. Byl ctěn nikoli jako autor Dekameronu, jí nýbrž jako „le docteur de patience en adversité" („uči- 'i tel trpělivosti v neštěstí"), autor De casibus virorum J illustrium (O ranách osudu, které postihly slavné lidi) | a De claris mulieribus (O slavných ženách). Boccaccio f| se těmito podivnými sbírkami příběhů o nestálosti ;f lidského osudu prohlásil za jakéhosi impresária Fořtu-!« ny. To je role, ve které Chastellain „messire Jehani& Bocace" („urozeného pana Jana Boccaccia")13 vidíw a kterou se snaží napodobit. Le Temple de Bocace (Boc- fjt cacciův Chrám) nazývá své velmi zvláštní pojednání " o všemožných tragických osudech své doby, v němž f | vzývá ducha „noble historien" („vznešeného histori-'* ka"), aby Markétě Anglické v jejím neštěstí poskytl ■% útěchuJRozhodně nelze tvrdit, že ještě zcela středově- ;| kým způsobem cítící Burgunďana patnáctého století |S pochopili Boccaccia nedostatečně nebo špatně. Vy--. " li Í546) ; NÁSTUP NOVÉ FORMY hmátli v něm právě jen tu silně středověkou stránku, | zatímco my jsme v nebezpečí, že na ni zapomeneme. J Co odlišuje rodící se francouzský humanismus očP f italského, není ani tak rozdílnost snažení nebo ladění, I jako spíše pozdil ve vkusu a erudici. Napodobování ^antiky nejde Francouzům tak snadnčTjako těm, kdo se ' zrodili pod toskánským nebem nebo ve stínu Kolossea. p Učení autoři sice již záhy s dokonalou zručností ovládají klasicko-latinský korespondenční styl. Ale světští spisovatelé jsou ještě ve finesách mytologie a historie 'nezkušení. Machaut, který přes svou duchovní hod-ř nost nebyl žádným učencem a na kterého je třeba po-| hlížet jako na světského básníka, jména sedmi mudr-I ců beznadějně plete. Chastellain zaměňuje Pélea s Pe-liásem, La Marche Prótea s Peirithoosem. Básník díla Le Pastoralet hovoří o „le bon roy Scypion d'Afrique" („dobrém králi Scipionu africkém"), autoři Jouvence-l- lu odvozují „politique" od řecké „poliš" a údajně řec-| kého „icos, gardien, qui est ä dire gardien de pluralite" ' („strážce, který je strážcem většiny").14 Stejně tak do jejich klasické vize proniká alespoň j? tu a tam středověká alegorická forma. Básník skladby | Le Pastoralet, této karikatury pastýřské hry, dává líče- I ní boha Silvana a modlitbě k Panovi cosi jako záblesk |" třpytu quattrocenta, aby pak hned zase klusal dál "vyšlapanými kolejemi staré cesty.15 Tak jako Jan van Eyck na svých obrazech viděných čistě středověkým j pohledem chvílemi uplatňuje klasické architekto- | nícké tvary, tak se pokoušejí i spisovatelé - ještě čistě l formálně a jako pouhý ornament - zapracovat antic- j ké rysy. Kronikáři zkoušejí své síly na „contiones", státnických a válečných projevech v Liviově stylu,16 fc.AT\ nebo - protože to dělal i Livius - uvádějí zázračná! znamení, „prodigia"./Cím neobratněji napodobování! klasické formy vypactaTtím je pro naše poznání přechodů od středověku k renesanci podnětněj|í./Cha-!^ loňský biskup Jean Germain se pokouší vylíčit mírový kongres v Arrasu (roku 1435) přiléhavým, výrazným stylem Římanů. Krátkými větnými obraty a živou názorností chce zjevně docílit účinku jako třeba Livius; j ale výsledkem je dokonalá karikatura antické prózy,-stejně tak šroubovaná, jako naivní; pokud jde o křes-, bu, připomíná malé postavičky kalendářových listuj z breviáre, ale stylově je nepodařená.17 Pojetí antiky je tehdy ještě více než podivné. Při smuteční slavnosti za Karla Smělého v Nancy se objevuje mladý vévoda lotrinský, který nad ním zvítězil, ve smutečním šatu „ä j ľantique" („v antickém stylu"), aby prokázal mrtvé-i mu nepříteli poslední čest; má dlouhý zlatý vous sa- ] hájící až k opasku, čímž představuje jednoho z devíti i „preux" a oslavuje vlastní triumf. V této maškarádě se modlí po čtvrt hodiny.18 Ve Francii kolem roku 1400 celkově antiku repre- ^ zentují pojmy „rhétorique, orateur, poesie" („rétorika,.^ kazatel, poezie"). Záviděníhodná dokonalost starověnl ku je spatřována především ve vyumelkovane formě, i! Všem těmto básníkům konce čtrnáctého a patnáctého století se daří- pokud následují své srdce a mají opravdu co říci - živá, prostá, často silná a příležitostně něžná báseň. Jestliže však má být báseň zvláště krásná, snaží se o mytologii, používají preciózní latinizující ] výrazy a cítí se jako „rhétoricien" - rétorikové. Chris-1 tine de Pisan výslovně odlišuje mytologickou báseň jako „balade pouétique" (poetickou baladu) od svých |h (548) NÁSTUP NOVÉ FORMY jf obvyklých básnických prací.19 Když Eustache Des-jg champs posílá svá díla básnickému druhovi a obdivo-fvateli Chaucerovi, upadá do pseudoklasicistické mí-|chanice: O Socrates plains de philosophic, Seneque en meurs et Anglux en pratique, Ovides grans en ta poeterie, Bries en parier, saiges en rhethorique Aigles tres haulz, qui par ta théorique Enlumines le regne d'Eneas, Lisle aux Geans, ceuls de Bruth, et qui as Semé les fleurs et plante le rosier, Aux ignorans de la langue Pandras20, Grant translateur, noble Geoffroy Chaucier! A toy pour ce de la fontaine Helye Requier avoir un buvraige autentique, Dont la doys est du tout en ta haillie, Pour rafrener ď eile ma soif ethique, Qui en Gaule seraz paralitique Jusques a ce que tu m'abuveras.21 (O Sokrate, velký filozofe,/ Seneko, přední znalce mravů a Angličané,22 mistři praxe,/ Ovidie, velký ve své poezii,/ Stručný v mluvě, moudrý v rétorice,/Orle, plachtící ve výšinách, jenž svým učením/ Osvětluješ Aeneovu vládu,/ Brutův23 Ostrove obrů, který/ Zašil květiny a zasadil růžový keř,/ Pandare, vzore pro neznalé řeči,/ Velký překladateli, ušlechtilý Geoffreyi Chaucere!/ Tys mi byl Héliovou fontánou,/ Z tebe jsem čerpal pravý pramen,/ Jehož jsi správcem,/ Abych z něj uhasil svou žízeň po etice,/ Která by byla v Galii ochromena,/ Kdybys mi ji nepomohl uhasit.) (549) Zde jsou počátky toho, co se záhy rozrostlo v směs-1 nou latinizaci ušlechtilé francouzštiny, kterou Villon a Rabelais pranýřují výsměchem.24 S tímto stylem se | opakovaně setkáváme v korespondenci literátů, ve věr J nováních a projevech, zkrátka tam, kde pisatelé usilují ? o zvláštní krásu a důstojnost. Pak mluví Chastellain o „vostre trěs-humble et obéissante serve et ancelle, la | ville de Gand" („vašem poníženém a pokorném otro- f ku a služebníku, o městu Gentu"), „la viscerale intime | douleur et tribulation" („hluboké vnitřní bolesti^ a soužení"), La Marche o „nostre francigěne locution % et langue vernacule" („naší franské mluvě a řeči naše-J ho lidu"), Molinet o „abreuvé de la doulce et melliflue ; liqueur procedant de la fontaine caballine", „ce vertu-1 eux due seipionique", „gens de muliěbre courage"; („napájení lahodnou a jako med sladkou tekutinou;| z koňského napajedla", „tomto ctnostném scipion-1 ském vévodovi", „lidech s ženskou kuráží").25 Tyto ideály zjemnělé „rhétorique" představují ne-1 jen ideál čistého literárního výrazu, nýbrž současně, | ba ještě víc, ideál vyššího literárního styku. Celý hu-Jď manismus je - právě tak jako kdysi poezie trubadúrů|| - společenskou hrou, způsobem konverzace, úsilínťl o vyšší životní styl. Dokonce ani korespondence učen-j'| ců šestnáctého a sedmnáctého století rozhodně tentofg prvek ještě v sobě nezapře. Francie v tomto ohledu|| zaujímá místo mezi Itálií a Nizozemím. V Itálii, kde|| se jazyk a myšlenky vzdálily skutečnému čistému sta-ff rověku nejméně, mohly humanistické formy nenásilně proniknout do přirozeného vývoje vyššího lidové-j| ho života. Italštině poněkud silněji zdůrazněné latini-f zování nedělalo problémy. Humanistická tendencejl NÁSTUP NOVÉ FORMY zakládat spolky se tu do společenských mravů zapojila znamenitě. Italský humanismus reprezentuje postup-i ný vývoj italské národní kultury, a tím první typ mo-i derního člověka. V burgundských zemích byly oproti | tomu duch a forma společnosti ještě natolik středově-I ké,že snaha obnovit a zušlechtit výrazivo tam zpočát- | I ku mohla nabýt určité podoby pouze v naprosto sta-j romódní instituci: v „řečnických komorách". Ty jsou í jako druh společenství prostě prokračováním středověkých bratrstev a jim vlastní duch se obnovuje nejprve jen zcela vnějškově a formálně. Epochu moder-; ního vzdělání tam otevírá teprve Erasmův biblický ľ humanismus. Francie s výjimkou severních provincií středověký i aparát řečnických komor nezná, ale jeho méně pevně I organizovaní „nobles rhétoriciens" („ušlechtilí rétori-i ci") se italským humanistům podobají právě tak málo | jako řečnické komory I oni ještě vězí hluboko v duchu a formách středověku. Kdo byl ve francouzské literatuře patnáctého stole-!; ti nositelem toho nového? Nikoli Chastellain, La 1 Marche a Molinet, pompézní mluvčí burgundského 1 ideálu ověšeného těžkými drapériemi. Je třeba při-f znát, že právě oni holdovali řečnickému gestu v ale-I goriích a latinizování ve vznešeného stylu. Ale teprve 1 tam, kde se od svého vyumělkovaného ideálu osvobo-J zují, a veršují nebo píší, jak jim srdce káže, jsou čtiví; ! teprve tam působí moderněji. Příslib pro budoucnost I nespočíval v klasicismu, nýbrž v přirozenosti. Latini- | * zující nebo klasicistické úsilí spíše brzdilo, než podpo- ' ■ rovalo. 2a moderní lze označit pouze ty básníky, kteří | jsou - pokud jde o ducha i formu - prostí, i když se rssn ještě řídí středověkým schématem. Moderní jsou Villon, Coquillart, Henri Baude, Karel Orleánsky a au- j tor Uamant rendu cordelier (Milenec františkánem). Ostatně obdiv pro pompézní burgundský styl se rozhodně neomezoval na země vévodství. Jean Ro- I bertet (1420 až 1490), sekretář tří vévodů bourbon- j ských a tří francouzských králů, viděl v Burgunďano- i vi vlámského původu Georgesu Chastellainovi vrchol nejvznešenějšího básnického umění. Z tohoto obdivu vznikla literární korespondence, která může ilustrovat, co bylo právě řečeno. K seznámení s Chastellai- 4 nem použil Robertet zprostředkování jistého Mont- J ferranta, který žil v Bruggách jako domácí učitel mla- | dého Bourbona, vychovávaného na dvoře strýce \ z burgundského rodu. Robertet mu kromě nabubřelé- j ho chvalozpěvu na letitého dvorního kronikáře a bás- | nika zaslal pro Chastellaina dva dopisy, jeden fran- 1 couzský a jeden latinský. Když Chastellain návrh na Í literární korespondenci hned nepřijal, zhotovil Mont-ferrant podle starého osvědčeného receptu obšírné po- | vzbuzení. Zjevilo se mu Les Douze Dames de Rhétori- \ que (Dvanáct dam rétoriky) jménem Science (Nauka), »JI Eloquence (Výřečnost), Gravité de Sens (Závažnost),!v| Profondité (Hloubka) atd. Tomuto pokušení Chas- | tellain podlehl a kolem těchto Douze Dames de Rhé-jf torique se pak kupily dopisy těch tří26; netrvalo to| ostatně dlouho a Chastellain toho měl dost a dalšího,': pokračování v korespondenci se vzdal. U Roberteta vidíme vrcholně pošetilé kvazi-mo-1 děrní latinizování. Své nachlazení popisuje takto: „J'ay Ú esté en aucun temps en la case nostre en repos, durant-| une partie de la brumale foidure." (.Jistého času u do-r 1 (552) NÁSTUP NOVÉ FORMY Bhácího krbu trávil jsem v loži část zimy za mlhavého bleskobití."/7 Neméně prostoduché jsou hyperbolické výrazy,, jimiž vyjadřuje svůj obdiv. Poté, co konečně dostane od Chastellaina literární dopis (skutečně mnohem lepší než je jeho vlastní poezie), píše Mont-ferrantovi: Frappé en ľoeil ď une clarté terrible Attaint au coeur ďéloquence incredible, A bumain sens difficile á produire, Tout offusquié de lumiěre incendible Outre percant de ray presqu impossible Sur obscur corps qui jamais ne peut luire, Ravi, abstrait me trouve en mon déduire, En extase corps gisant a la terre, Foible esprit perplex a voye enquerre Pour trouver lieu e oportune yssue Du pas estroit ou je suis mis en serre Pris ä la rets qu amour vraye a tissue. (Do očí mne udeřil hrozný jas,/ Mé srdce bylo zasaženo neuvěřitelnou výmluvností,/ Na jakou lidský um jen stěží stačí,/ Zcela oslněn světlem způsobujícím požár,/ Příliš pronikavým, až neskutečným paprskem,/ Dopadajícím na temné tělo,/ Jež nikdy nemůže zářit,/ Upadám v nadšení, topím se v radosti,/ Mé tělo v extázi padá na zem,/ Zesláblý rozum zmateně touží/ Nalézt nějaké příhodné místo pro únik,/ Rychle opustit to místo, kde se tísním,/ Chycen do sítě, již utkala pravá láska.) A dále prózou: „Oú est ľoeil capable de tel objet visible, ľoreille pour ouyr le haut son argentin et tinti-nabule ďor?" („Kde je oko, které dokáže přehlédnout tak viditelný předmět, ucho, jež by slyšelo vysoký stří- (553) brný zvuk, cinkající jako zlato?") A co tomu říká Montferrant, „amy des dieux immortels et chéri des hommes, haut pis Ulixien, plein de melliflue faconde" („přítel nesmrtelných bohů a miláček lidí, vznešená odysseovská hruď, překypující medově sladkou výrečností")? „N'est-ce resplendeur équale au curre Phoebus?" („Což se svým jasem nevyrovná Foibovu vozu?"), nezní to dokonaleji než Orfeova lyra, „la tube d'Amphion, la Mercuriale fleute qui endormyt Argus?" („Amfíónův roh, Merkurova flétna, jež uspala"'. Arga?") atd.28 S touto bezmeznou nabubřelostí drží krok hluboká spisovatelská pokora, o kterou tito básníci, věrni středověkému předpisu, usilují. A nejen tito básníci; stejnému postoji ještě holdují všichni jejich současníci. La Marche doufá, že jeho memoáry bude možno použít jako skromné květinky ve věnci a svůj výkon přirovnává k přežvykování jelena. Molinet žádá všechny „orateurs" („orátory"), aby z jeho díla vymýtili vše přebytečné. Commynes doufá, že arcibiskup, pro kte-rého svou kroniku píše, ji snad bude moci použít k ně-. jakému latinskému dílu.29 Ze vzájemné literární korespondence Robertetovy, Chastellainovy a Montferrantovy je zřejmé, že^pozlát-ko nového klasicismu je pouze nalepeno na vpravdě středověký obraz. A nezapomeňme, že tento Robertet byl v Itálii, „en Ytalie, sur qui les respections du ciel influent aorné parier, et vers qui tyrent toutes douce-, urs élémentaires pour la fondre harmonie" („v Itálii,^ na niž přízeň nebes sesílá blahodárný vliv na kraso-řečnictví a k níž směřují všechny lahodné živly, aby tam splynuly v hrmonii").30 Ale z harmonie quattro- (554) NÁSTUP NOVÉ FORMY í • centa si toho domů zřejmě mnoho neodnesl. Zname-1 nitost Itálie mu spočívala pouze v „aorné parier" í („krasořečnictví"), ve zcela vnějškové péči o umný I styl. To jediné, co tento dojem krásné zdobné antiky na okamžik zpochybňuje, je přídech ironie, který je ob-f čas v těchto šroubovaných výlevech srdce patrný. „Da-í mes de Rhétoriques" (Dámy rétoriky) říkají Monte-ferrantovi:31 Váš Robertet, „il est exemple de Tullian art, et forme de subtilité Térencienne... qui succié a de I nos seins notre plus intériore substance par faveur; I" qui outre la grace donnée en propre terroir, se est alle li rendre en pays gourmant pour refection nouvelle, la 3 ou enfans parlent en aubes ä leur meres, frians d'esco-[ le en doctrine sur permission de eage" („je příkladem í Ciceronova umění a subtilní formy Terentiovy. Je mu í přáno sát z našich prsů pro posílení tu nejniternější ! substanci a který poté, co se mu dostalo přízně na { rodné půdě, se vydal za novou krmí do labužnické • země - tj. Itálie -, kde děti mluví s matkami formou i svítáníček, prahnou po vědění a jsou mnohem vzděla-; nější, než odpovídá jejich věku"). Chastellain kore-■ spondenci přerušuje, protože je mu to už příliš; brána j byla dost dlouho otevřena dokořán pro „Dame Vani-;; té" („Paní Marnost"); nyní ji zamkne. „Robertet m'a ;; surfondu de sa nuée, et dont les perles, qui en celie se í congréent comme grésil, me font resplendir mes [ vestements; mais qu'en est mieux au corps obscur des-t soubs, lorsque ma robe decoit les voyans?" („Roberte-r tovo mračno mě řádně zchladilo, perlami kapek, které [ v něm ztuhly na kroupy, se blýskají mé šaty, ale oč je t na tom lépe temné tělo pod nimi, když šaty klamou ty, (555) kdo se dívají?") Když bude Robertet pokračovat tak !| vyumelkovane, bude házet jeho dopisy nepřečtené do i ohně. Bude-li mluvit obyčejně, tak jak se sluší mezi 1 přáteli, pak mu Georges svou náklonnost neodepře. | Jestliže humanista používá pouze latiny, pak je mé-1 ně zjevné, že sejjod klasickým rouchem skrývá duch í středověku. Pak se nedokonalá ynalnst