tí ) DĚJINY VE VĚKU NEJISTOT
DUŠAN TŘEŠTÍK
Dejiny ve veku nejistot
V určitém smyslu iélám propagandu pro jistý styl myšlení a proti určitému jinému. Upřímné si ten druhý ošklivím. Krométobo se pokouším říci, co si myslím.
L Wittgenstein
Ještě nikdy nebyly tady v Evropě dějiny tak žádaným konsumním artiklem jako nyní. Počet návštěvníků historických výstav pravidelně značně převyšuje počet obyvatelstva země. Historické knihy se objevují na předních místech v žebříčcích bestesellerů, památková péče je všeobecně uznávanou prioritou, kvetoucí turistický průmysl Evropy je postaven především na jejích dějinách. Dokonce i Hollywood se vrhl na byznys s dějinami a vyrábí velkolepé historicko-„patriotické" (nacionalistické) kýče. Segment trhu s dějinami se bouřlivě rozvíjí.1' Důvody jsou zřejmé. Ten nejprostší je ten, že Evropa přešla do víku blahobytu a má dostatek volného času, který je třeba naplnit. Podstatnější je ale asi to, že tím zároveň přešla do věku nikdy nebývalého, téměř ztřeštěného zrychlení dějin.2' Stavební nebo jiná památka potřebovala ještě v minulém století patinu věků, aby se jí mohla stát, dnes jí k tomu ale postačí několik desetiletí. Jedna sedmina všech budov postavených v zemích Evropské unie do roku 1950 se už stala chráněnými památkami.
DOBY STÁRNOU RYCHLEJI NEŽ LIDÉ
Doby stárnou ještě rychleji než lidé. Časy našeho mládí se staly dějinami, od základů jinou dobou než ta, kterou žijeme nejenom ve stáří, ale už i ve zralém věku. Nerozumíme si už nejenom se svými rodiči, ale i sami se sebou; vše se změnilo, prostředí, ve kterém žijeme, i pojmy a představy, pomocí nichž svůj život zvládáme. A mění se to nadále, stále rychleji. Naši dědové se, stejně jako stovky generací před nimi, rodili do stejné doby ve které i zemřeli. My ale zemřeme v nějaké jiné nebývalé době, která se nebude podobat ani té v níž jsme přišli na svět, ani té, ve které se nyní nacházíme. A není tomu tak jenom proto, že žijeme
24 1 DĚJINY VE VĚKU NEJISTOT
v průměru o hodně déle než naši předkové. Inovace a pokrok nepřinášejí jenom dočasnou změnu, ale vytvářejí dlouhodobou dějinnost, čím rychleji, tím „minu-lejší". Dříve neměřitelný okamžik mezí minulostí a budoucností (tj. přítomnost) se rozšiřuje, narůstá prázdnota mezi nimi, kterou už nezvládáme svou individuální pamětí. Pomáháme si proto pamětí umělou - dějinami, které nejsou totožné s psanými dějinami spravovanými profesionály, jsou spíše jakousi veřejnou pamětí než dějinami." Ta nám vyplňuje mezeru mezi minulostí a budoucností tím, že činí minulé a budoucí tak či onak alespoň druhově totožnými a dává přítomnosti smysl. Bez paměti bychom se odcizili sami sobě, nezvládali bychom ani své mládí, nerku-li společenství či společnosti, v nichž se pohybujeme. To vše by nebylo „naše", bylo by cizí, minulé bez vztahu k nám, zapomenuté a beze smyslu. Vlastně tak tomu už je. Naše civilizace se nečekaně ocitla v rychlém pruhu své nikde, u žádného jasnějšího cíle, nekončící dálnice. Ohlédnutí se dozadu umožňuje rozeznat směr jízdy, ve zpětném zrcátku se ale také objevují nečekaní démonové, kteří nás pronásledují a ženou dopředu - možná tím správným směrem ke zlatému městu za dalším obzorem, možná ale do nějakého údolí smrti, nejspíš ale zase nikam.
Proto se obracíme k minulosti. Náš stesk po dějinách se ovšem -jako vše, čemu lze přikládat nějakou užitnou hodnotu - stává předmětem trhu. Jako kon-sumní produkt je tu realizován především nepodstatnými „events" a zajímavostmi všeho druhu. Nestojí za ním ale obvyklé staromilectví konservativního typu, spíše naopak. Tak rozšířené jevy jako keltomanie, medievalismus či neopaganis-mus jsou romantizujícími protesty a ne lpěním na starých dobrých konservativ-ních hodnotách. Obrat k minulosti je jistě povrchní, to však neznamená, že za ním není opravdová potřeba ohlédnutí se, snaha najít si nějaké ukazatele směru v tom úprku vpřed za maximalizací užitku, který naší civilizaci zůstal jako její jediný smysl. Vtom smyslu je to spíše obrat k nereflektované, symboly se vyjadřující paměti, než k racionálním, smysly hledajícím dějinám.
Kam nás současná civilizace zavede, můžeme jen tušit. Jisté je pouze, že jde o komplexní zlom. Nevíme zatím dost dobře, jak je tento přelom ustrojen, registrujeme jeho příznaky a důsledky a pokoušíme se pro jejich celek najít nějaký přijatelný popis. Nejlépe to možná vystihuje teorie „reflexivní modernity" Ulricha Bečka/' který předpokládá, že poprůmyslová civilizace produkuje svým nezadržitelným růstem širokou škálu rizik, která jsou starými prostředky evropské moderny nezvládnutelná. Reakce, které tento růst rizik vyvolává u lidí na všech možných úrovních, vytvářejí zpětně, jaksi automaticky (reflexně) komplex nové modernity. Ten je ale jak nezamýšlený, tak nechtěný, tak i nepředvídaný. Vzniká nový kapitalismus, nová společnost, nový světový pořádek a nový stát.
V žádném případě tedy nejde o „další vývojový stupeň" staré moderny, jak se nás snaží ujišťovat apologeti globalizace. Tato změna je meta-změnou, protože k ní nedochází v rámci starých koordinant, základních idejí a základních institucí. .Ty jsou jí přece hluboce zasaženy, mění se také a zcela zásadně. Pro první průmyslovou modernu, usazenou v instituci národního státu, byly rozhodujícími idejemi například kontrolovatelnost, jistota a bezpečnost, odvolávající se na jednotu světa a z ní plynoucí universálnost všech řešení. To vše se v revoluci vedlejších důsledků (jak by se nezamýšlená globalizace dala také chápat) hroutí, nebo se již
DUŠAN TŘESTÍK f 25
zhroutilo definitivně, nastává věk nejistot, neurčitostí a rizik. Dříve podezřelé pojmy jako „nejistota", „neostrost", „ambivalence", „protimluv" nebo „bezradnost" nabývají na nebývalé důležitosti a stávají se uznávanými operačními pojmy.
GLOBALIZAČNÍ ŠACHY
Velice jasně to ilustruje myšlenkový experiment Miroslava Petříčka s „globálními šachy": „Přechod od klasických šachů k této hřeje velmi snadný; spočívá právě jen ve změně měřítka. Klasické šachy lze hrát tehdy, jsou-li dány jejich základní prvky (figury), hrací pole (šachovnice, tedy 8x8 dvoubarevných polí), základní pravidla (definují pohyb figur, braní figur, proměnu pěšce na poslední řadě atd.) a počet hráčů (dva). To jsou podmínky formální; kdybychom chtěli, mohli bychom klasické šachy ještě specifikovat výčtem ne-formálních předpokladů: kompetencí hráčů (zobecnění zkušeností z minulých partií, schopnost posuzovat intuitivně „sílu" pozice), systematickým utříděním způsobů zahájení, strategií střední hry a koncovek apod. Představme si ale, že v těchto parametrech provedeme určitou změnu: šachy může hrát více hráčů (změna řádu, tedy deset, sto i více hráčů) a že tomu budou odpovídat i rozměry šachovnice. Všechno ostatní ale zůstává v platnosti.
Co jsme tím způsobem získali, jsou globální šachy. Nejnápadnější proměna spočívá v tom, že hra přestala být „universalistická", protože se proměnila v celou řadu globálních střetů s globálními důsledky; cílem také není vyhrát (nad kým?), nýbrž neprohrát. Každý jednotlivý tah v této hře může mít jasný lokální smysl (ohrožuji střelce bezprostředního protivníka, protože chci v dalším tahu zaútočit na jeho královnu), ale není možné dohlédnout jeho důsledky na jiných místech šachovnice. Na jedné úhlopříčce ohrožuje můj střelec určitou figuru mého lokálního protivníka a na druhé posiluje pozici úplně jiného hráče v konfliktu s jiným protivníkem (či jinými protivníky). Do hry vstupují další faktory, o nichž není v pravidlech řeči: hráč, jehož pozice je nějak oslabena, se snaží spojit s jinými, ale na jejich alianci odpovídají jiní uzavíráním jiných aliancí. Je nezbytné nejen předvídat možné tahy soupeřů (či spojenců) v blízkém okolí, nýbrž je třeba rovněž počítat s neočekávanými zásahy „zvenčí". Je možné, že svým tahem ohrozím svého spojence, protože kdesi jinde vyvolá sekvenci tahů, která neblaze zasáhne i jeho pozici. Uzavření jedné aliance způsobí rozchod spojenců na druhém konci šachovnice a tak dále a tak podobně. Třebaže hra je stále globálně stejná, lokálně se jeví jako epizoda vystavená všanc kontingenci jiných epizod. A žádný hráč se nemůže vyhnout chybám a přehlédnutím, protože ty jsou nutnou součástí tohoto „systému", jehož centrum (jehož centra) je (jsou) stále jinde: na šachovnici existují místa velmi dramatická a „horká" i relativně klidná (chladná), ale stačí jediný tah, aby se celé její uspořádání v tomto ohledu radikálně změnilo. Jinak řečeno: globalizace vyžaduje takový rozum, který je schopen hrát šachy na globální šachovnici tak, aby neohrožoval ani sebe, ani druhé".5'
S tradičním rozumem západního lidstva, který slavil tak obrovské úspěchy v první modernizaci, tu zřejmě už nepořídíme nic. Skončil v „gumové kleci"
26 1 DĚJINY VE VĚKU NEJISTOT
Ernesta Gellnera,6' když nad obecným „karteziánskym rozumem" západní racionality začal naprosto převažovat soubor dílčích, praktických „návodů k použití", které si vynutila stále rostoucí složitost a komplexita poprůmyslové civilizace, kde už nikdo nemohl být skutečně racionální mimo rámec své specializace. Tradiční rozum evropské moderny dovoloval každému odvodit si ad hoc svůj návod k použití prostou dedukcí z obecně, univerzálně platného, jež existovalo mimo člověka v říši čistého rozumu a nacházelo svůj výraz především v matematice a logice. Vše bylo redukovatelné na nějakou poslední příčinu, a vše z ní proto bylo i odvoditelné. Jako skutečné se jevilo to, co bylo obecné. Vše singulární, neopakovatelné a nezařaditelné, bylo náhodné, nedůležité a vlastně neexistující. Svět byl celistvý, uspořádaný a předvídatelný. V globální šachové partii ale už nelze dost dobře rozlišit příčinu a následek, obecné a zvláštní, neskutečné je tedy skutečným a naopak. Svět globální šachovnice je nespojitý a nepředvídatelný, pravidla jsou sice známá, nic podstatného z nich ale neplyne. Podstatou tohoto světa je chaos, z něhož se vynořují nestabilní lokální (parciální) řády a zase zanikají.
ŘÁD Z CHAOSU
Takový obraz světa, vynořujícího se z prvotních vodstev a jaksi oscilujícího v nehotovém, nestabilním stavu, není našemu myšlení zase tak neznámý. Obyvatelé Gotlandu věřili, že jejich ostrov na počátku vystupoval z moře a zase se potápěl, dokud se prvnímu osadníkovi (a prvnímu člověku vůbec) Thielvarovi na něm nepodařilo zapálit oheň. Pak se ustálil a lidé se na něm mohli usadit.7' Podobnou historku o ostrovu při severních březích Irska, který také takto „kmital", vypráví ve 12. století Gerald z Walesu ve své Topografii Irska. Na ostrov nebylo vůbec možné vstoupit, lidé proto na něj oheň vystřelili zapáleným šípem.8' Prvotní kousek země, který podle slovanského ústně dochovaného mýtu stvořil z hrsti písku vynesené ze dna oceánu ďábel, byl také nestabilní, dokud ho nezpevnil dáblův partner, bůh.'3 Indové doby Véd věřili, že hory měly původně křídla, létaly jak se jim zachtělo a usedaly na zemi. Proto byla země nestabilní. Teprve když jim bůh hromu Indra křídla zurážel, usadily se hory na svých místech a země se ustálila.10' Stvoření ještě nepřekonává chaos, stvořené balancuje na hraně mezi spořádaným bytím a chaosem a je třeba je ještě dodatečně stabilizovat vnesením zpevňujícího prvku - nejlépe ohně: „Bohové a démoni, kteří povstali z Pradžapátího, zápasili jednou o nadvládu. Za oněch časů se země chvěla jako list lotosu a vítr jí zmítal sem a tam. Jednou se dostala na stranu bohů, jindy na stranu démonů. Jednou, když byla blízko bohů, řekli si: „Pojďme, upevněme toto místo odpočinku, a když bude pevné a stálé, založme tam dva obětní ohně. Tím zabráníme nepřátelům mít na něm podíl.""-To je zkušenost archaických kultur, platí ale i pro nás. „Zpevnění" chaosu je vlastním smyslem každé kultury - i naší.
Jen je třeba ho vzít na vědomí a to právě první evropská moderna z principu odmítala. Ústředním referenčním obrazem (paradigmatem) moderní vědy se stala Newtonova nebeská mechanika, svět byl dobře promazaným strojem, universalitou běžící podle přísných, vypočitatelných a předvídatelných zákonů. Chaos nebyl zpevněn, ale jednoduše popřen, vytlačen na periferii nedůležitých singularit. Jenže
DUŠAN TŘEŠTÍKÍ 27
se vrátil zadními dvířky, jistě ne bez souvislosti s globalizací a v každém případě jako důsledek obrovského zrychlení a kvantitativního i kvalitativního nárůstu vědeckého poznání. Dnes tvoří základ vědeckého komplexu druhé modernity.
Je to ovšem chaos deterministický, v určitém smyslu zdroj řádu či spíše řádů. Nová věda nepopírá Newtonův stroj, jen mu upírá univerzální platnost. Nepopí-rá, že v přírodě existují Newtonovy rovnovážné a relativně i dlouhodobě stabilní systémy. Ty se chovají opakovaně cyklicky, a proto předvídatelně. Vedle nich však existují (a zřejmě převažují) systémy, které se nacházejí ve stavu „vzdáleném rovnováze", způsobeném nepatrnými a „nepodstatnými" změnami subsystémů uvnitř dosud stabilního systému. V určitém (nepředvídatelném) okamžiku se systém dostane do „silně nerovnovážného stavu" a dojde k „rozdvojení" (bifurka-ci), systém se začne chovat chaoticky a nepředvídatelně a nakonec se promění znovu v něco uspořádaného, ale jiného, v něco, co nelze odvodit z výchozího stabilního stavu.12' Příroda už není tiše běžící stroj, ale něco bublajícího a kypícího náhodnými ději, které generují stále proměnné tvary skutečnosti. Řády vytvářené chaosem se zpevňují samy ze sebe, předpokladem je ale právě chaos. Systém se musí dostat do krizového chaotického stavu, aby se mohl proměnit v řád.
Příroda chápaná jako stroj se dobře hodila do věku strojů, příroda nazíraná jako samouspořádávající se chaos patří do věku Sítě síci. Do věku, kdy se „zesíťuje" celá civilizace, v níž zanikají rigidně vybudované organizace první moderny a místo nich nastupují volné a plně svobodné sítě. Sít1 je dokonalým příkladem samouspořádávající se (autopoietické, jak říká N. Luhmann)15 struktury. Chaotický World Wide Web má proto asi všechny předpoklady stát se referenčním obrazem druhé moderny místo Newtonova majestátního, ale rigidního tance nebeských těles. Reflexivní modernizace, tak jak si ji přestavují zastánci této teorie, má ostatně s Pri-goginovským řádem z chaosu mnoho společného. I podle ní vznikají (povětšině ovšem zatím jen slabě rozeznatelné) nové společenské struktury ze silně nerovnovážných stavů autopoietizací systémů. I podle ní jsou nepředpověditelné.
Takové vidění přírody a společnosti je jistě velkým intelektuálním výkonem a také asi výjimečně vhodným nástrojem k pochopení současného světa, příliš potěšitelné a uklidňující však jistě není. Není očividně tím ohněm, jímž člověk kdysi stabilizoval kmitající pevninu. Co máme dělat, abychom přispěli - alespoň trochu jinak než jen reflexivně - k vykročení naší civilizace z toho silně nerovnovážného stavu, ve kterém nyní kmitá?
VYPRODANÝ SPOLEČENSKÝ KAPITÁL
To pochopitelně nikdo neví, otázka je to ale dobrá už proto, zeje naléhavě kladena ze všech stran. I ten hlad po dějinách, o němž tu mluvíme, je asi ve své základní motivaci jednou z těch nevědomých obraných reflexí, jimiž lidé reagují na rizikový stav systému a zároveň jimi vytvářejí systém řádově (třeba jen ve smyslu měřítka) nový. Je otázkou kladenou dějinám, protože dějiny nepochybně „zpevňují" společnost tím, že fungují - řečeno jazykem sociologie - jako jeden z nejdůležitějších zdrojů „společenského kapitálu".11
1 DEJINY VE VEKU NEJISTOT
1
Tím tu budeme rozumět sdílené ideje, hodnoty, mravy, zvyky, rituály, vzory a hrdiny, tj. ethos a v určitém smyslu kulturu vůbec."3 Moderní společnost je od sréfao počátku založena na racionálně jednajícím jednotlivci, ten by však, kdyby byl důsledně racionální homo oeconomkus a sledoval výhradně jen svůj užitek, nikdy nemohl vytvořit společnost. Ukazuje se to jasně na jakékoliv společné akci, třeba zavádění veřejného osvětlení v určité ulici. Obec na ně nemá, složí se na ně tedy obyvatelé ulice. Jednají ve společném zájmu, ale ten, kdo na toto dílo nepřispěje, má stejný užitek - osvětlenou a bezpečnou ulici -jako ti, kteří.přispěli. Bude se chovat naprosto racionálně, ledaže se prostě iracionálně před sousedy zastydí, protože s nimi sdílí společnou, rozumově samozřejmě nezdůvodnitel-nou morálku."0 Evropská první moderna by se nikdy nerozeběhla, kdyby se lidé, zejména střední stav, nechovali také takto „nerozumně". Můžeme si myslet cokoliv o konkretisacích slavné Weberovy teze o zrodu kapitalismu z ethosu protestantismu,'7) jisté aleje, že „prvotní akumulace" byla zrovna tak akumulací „hmotného" jako „nehmotného" kapitálu a že bez něho by šly moderní dějiny nejenom Evropy, ale celého tohoto našeho světa, úplně jinou cestou (nebyly by moderní, pouze nedávné a příliš by na nich nezáleželo).
Jeden z hlavních problémů druhé moderny spočívá v tom, že tento společenský kapitál, nahromaděný v 19. a zčásti i ve 20. století zejména optimismem velikého projektu pokroku, se v důsledku mnoha procesů globalizace vyčerpává nebo, jak se domnívají mnozí, je už prakticky vyčerpán. To co z něj případně ještě přežívá, je opravdu jen přežitkem, který neodpovídá reálné situaci společnosti či odpovídá jen jejím zákoutím, relativně chráněným před určujícími trendy, ať to jsou již zákoutí lokální (zaostalé regiony) nebo sociální (marginální skupiny).
ČLOVĚK V SÍTI
Ničivý účinek má na společenský kapitál zejména epochální přechod nové ekonomiky od velikých, těžkopádných a nákladných organizací k malým pružným jednotkám, obklopeným hustou sítí subdodavatelů a kooperantů s krátkodobom perspektivou jednotlivých projektů, s pracovníky najímanými jen na omezenou dobu a na nestandardní pracovní poměry. Výsledkem je radikální snížení niiladů a úžasná flexibilita a mobilita. Celek vztahů v ekonomice a společnosti se pak stává pohyblivou a proměnnou sítí, přesně analogickou Webu.I8> Nemá také žádné centrum, není nikým řízena, uspořádává se neustále sama ze sebe do stiíe proměnných podob. Výsledkem je dříve nikdy nevídaná svoboda a kreativita účastníků sítě, zároveň ale radikální zvýšení nejistot a rizik, vykupovaných zase především flexibilitou, tedy zrychlením proměn sítě. „Úprk kupředu" je nezastavitelný, v podstatě sítě je však obsaženo, že nemá cíl, cílem je samo efektivní fungování - útěk vpřed. „Štíhlé tělo a způsobilost k pohybu, lehký oděv a tenisky, mobilní telefony (vymyšlené pro kočovníky, kteří tráví život v poklusu a musí být „v neustálém kontaktu"), přenosný majetek , věci do kufříku nebo najedno použití - to jsou hlavní kulturní symboly „éry okamžitosti",'" v níž žije člověk sítě.
DUŠAiNTŘEŠTÍKÍ 25
Pro náš problém je pak důležité, že člověk v síti nemá sousedy, protože síť se vlní, neustále prepletá svá oka a lidé se rychle přemísťují mezi nestálými uzly. Ethos sítě je důsledně individualistický, plně určený tím efektem - samozřejmě krátkodobým - jehož lze v kupředu pádící pavučině ještě dohlédnout. Člověk sítí je dokonalým ztělesněním ideálu osvobozeného jednotlivce prosazovaného od dob první moderny, s tím ovšem, že je tak (pseudo)racionální, že už není schopen kolektivní akce. Nevidí už, proč by měl brát ohled na sousedy, kteří se mu dávno ztratili v pavučině. Úspěšný člověk sítí nemá důvod zvažovat problém kolektivní akce - osvětlení v jeho ulici - protože bud má postaveno své poloopevněné sídlo nezávislé na ostatních nebo, častěji, stejně bydlí v ulici jen dočasně, nekupuje byt, ale pronajímá si ho na tu krátkou dobu, kdy bude pracovat na jednom z mnoha projektů jedné z mnoha firem v jedné z mnoha lokalit. „Nevaž se, odvaž se" -tento reklamní slogan ho vystihuje téměř úplně. To. co bylo společenským kapitálem společnosti jeho dědů a otců, mu už nic neříká, necítí se jím vázán.
Člověk sítí je mladý (nebo se tak alespoň tváří), žije v přítomnosti a jeho perspektivou je krátkodobý, v síti jedině dosažitelný užitek. Zpětnou perspektivu nemá žádnou, protože nemá paměť. Nemůže ji mít. protože ji nemá v čem zakotvit. V rodině? Tu nemá, dává přednost životu v nezávazných vztazích. V domovu? Ten také nemá, jak by mohl, když stále migruje. V přátelích? Nemá je, má jen známé. Ve vlasti? To už vůbec ne. Jistě, úspěšných lidí sítě není většina, téměř všichni však patří ke vzdělané střední třídě, která byla vždy nositelem a zárukou tvorby a udržování společenského kapitálu. Důležité také je, že mají obsazenu nejdůležitější část veřejného prostoru. Oblast médii je snad nejvíce ze všech zesí-těná a člověk médií je člověkem sítí téměř beze zbytku. Sítě a jejich lidé určují styl doby. Společenský kapitál minulých dob je v něm sice přítomný, ale s vybitými bateriemi. Energie, která by jej nabila se nedostává, není o ni zájem.
Takto pesimisticky se ovšem situace jeví z hlediska toho typu společenského kapitálu, který si vytvořila okolo svých kalvínskych ctností průmyslová moderna. V konečném efektu to byly ctnosti člověka hierarchisovaných, v zásadě rigidních struktur, jakými byly továrna, úřad, armáda, stát či obchodní organizace. Byly to ctnosti disciplíny. Právě jako disciplína, jako podřízení se řízení a příkazům nemohou staré ctnosti v zesítěné společnosti druhé moderny fungovat, směřují totiž zcela očividně proti jejímu základnímu principu, flexibilitě a kreativní svobodě.
POSTSUVERÉNNÍ-,u-' NÁRODNÍ STÁT
V dobách první moderny se o disciplínu staral především národní stát, který si svůj společenský kapitál dokázal zmonopolizovat stejně důkladně jako tabák. Co však z národního státu zbylo? Naháněč globálních investorů, který je láká do země stále větším výprodejem rizikových externilit, jimiž občané národního státu přispívají na konta nadnárodních korporací. Kompenzováno to částečně mají růstem ekonomiky, ale jen omezeným, a především nejistým. Investoři přilétají a odlétají jak se jim zachce, stát ale zůstává na místě a musí (aby přilákal investory) udržovat v plynulém chodu stále komplikovanější a dražší infrastrukturu
I DÉjrNY VE VEKU NEJISTOT
a udržovat s obrovskými náklady v sociálním chodu i své obyvatelstvo. Je nucen vládnout, protože investoři samozřejmě vládnout nechtějí, přišli by přece o výhody z externalit. Vládnout je ale stále obtížnější, především proto, že žádný národní stát již není ve svém rozhodování skutečně suverénní. „Trojnožka suverenity",20 na níž tento vynález první moderny spočíval, tj. suverenita vojenská, hospodářská a kulturní, se pod ním chvěje tak, že z ní téměř nic nezbývá. O vojenské suverenitě není v době, kdy všechny státy hledají blok, do něhož by se mohly vojensky začlenit, třeba ztrácet slov. O, ilusorní hospodářské suverenitě jsme si právě něco řekli, zbývá tedy suverenita kulturní, monopol národního státu na všemožně, především nacionálne konstruovanou loajalitu podporovanou kulturou. Státy by o svůj kulturní monopol stály (většinou, mnohé to však už vzdaly), jenže nemají na jeho efektivní obranu prostředky. Kulturní statky jsou zbožím jako každé jiné a jejich volnému pohybu přes všechny hranice nelze bránit celními sazbami, neřku-li dovozními kvótami a zákazy. Na internet žádné zákazy neplatí a doufejme, že i nadále platit nebudou. Hlavně všaknejsou scaty schopné efektivně, podle zákonů trhu konkurovat mezinárodnímu zábavnému průmyslu tak, jako nemohou evropští zemědělci konkurovat svým hovězím hovězímu americkému. Státy mohou nanejvýše budovat maličké reservace dotované národní kultury, vždy však neskonale menšími částkami než zemědělství. Vše co je mimo tyto reservace (kromě ghet estétů, které nemají žádnou tržní hodnotu), bude dříve či později vykoupeno zábavním průmyslem a smeteno s trhu. Oslabený národní stát, který má až nad hlavu jiných starostí, nemůže ani při nejlepší vůli nadále fungovat jako majitel, dohlížitel nebo i jen manažer rozhodující části společenského kapitálu. Alternativou by mohla být občanská společnost, taje však právě jako manažer čehokoliv nejméně vhodná. Vytváření a udržování společenského kapitálu se prostě bude muset nadále obejít bez managementu.
RACIONÁLNÍ REKONSTRUKCE SPOLEČNOSTI
To však neznamená, že to musí být chaotický, „přírodní" proces, něco jako počasí. James Coleman z chicagské university, jeden z předních amerických sociologů, říká: „Stále ještě se dopouštíme jednoho omylu, a to jak na úrovni společnosti, tak v sociologii... Nechceme přiznat, že společenský kapitál, na němž závisí fungování primárních sociálních institucí, je vyčerpán; nechceme přiznat, že společnosti budoucnosti budou konstruovány a že bychom se měli pozorně věnovat vymýšlení a konstruování nových sociálních struktur.""'To samozřejmě není míněno jako návod k nějakému brutálnímu zasahování do společenských procesů po způsobu totalitárních režimů nebo jako jen o něco umírněnější sociální inženýrství. To co je třeba „vymyslet" a na čem je třeba založit „racionální rekonstrukci společnosti", je právě nový společenský kapitál či jeho podstatná část, „koherentní a uznaný soubor textů, obrazů, postupů, rituálů', postav a příběhů, slovníků a hledisek, pomocí nichž musíme umět interpretovat naši vlastní situaci ve světě".23'1 Václav Bělohradský to chápe jako podstatnou součást „nego-ciačních režimů", rámec, v němž se domlouváme s ostatními lidmi („negociuje-
DUŠANTŘEŠTÍKÍ 31
me s nimi") na definicích našich situací a najednání, které z toho vyplývá.2*'To skutečně racionalizuje i problém kolektivní akce. Racionální sobec nevyjednává o svém příspěvku na osvětlení ulice se sousedy, nýbrž s představami, vzory, obrazy atd., s rámcem který je obecně uznáván a který proto musí uznávat i on, nebo o něm musí vyjednávat, ale na obecné rovině rámce, ne s tím či oním sousedem. Pokud k tomu nucen není, znamená to, že došlo ke kolapsu, že se společenský kapitál vyčerpal.
Tím se do společnosti vnáší racionalita konstituující společenský kapitál. Vzniká sice většinou samovolně, formuje se ale do podoby „rámců" (frames) více či méně intencionálne. Negociační režimy mají vždy nějaké jádro („epistemické společenství" lidí, kteří „spolu mluví"), které rámce skutečně „vymýšlí".2,) Tím byli třeba obrozenci na počátku 19. století, kteří vymyslili210 nové středoevropské národy tím, že vnutili společnosti nový negociační rámec, jenž vznik národů umožnil. Nevymysleli národy přímo, nevytvořili je, vymysleli představy o nich, a hlavně je dokázali prosadit jako uznávaný rámec vyjednávání.275 O tom, že výsledek - národ - byl z obecného hlediska racionální, je možno š úspěchem pochybovat, z technického hlediska se však nepochybně jednalo o racionální rekonstrukci společenské skutečnosti (tzn. prosazenou rozumovými, i když možná ne vždy rozumnými argumenty). Ze společenského kapitálu vytvořeného obrozenci pak žily středoevropské národy a národní státy ještě donedávna, dokud se (jak kde a do jaké míry) nevyčerpal. Chceme-H tedy racionálně rekonstruovat společnost v jejím kmitajícím stavu, musíme především vytvářet sdílené popisy či obrazy světa a tvořit z nich společenský kapitál.
Budeme to evidentně muset dělat znovu a od základů, protože právě tyto základy se radikálně změnily. Staré ctnosti už není možno zachránit, protože by i po recyklaci odmítaly fungovat právě jako společenský kapitál. Nemůžeme zachránit ústřední postavení práce v souboru hodnot kapitalistické společnosti prostě proto, že jednoduchá fabrická práce („matka pokroku")28' je v poprůmy-slové ekonomice vlastně zbytečná.2''' Musíme se dobrat nových a jiných hodnot, odpovídajících ne už masové společnosti první moderny, ale individualistické, rozptýlené, anarchické společnosti - pavučině druhé moderny. Nikdo to neudělá za nás, nikdo tu nemůže fungovat jako manažer.
„My" jsme tu pochopitelně především vědci, my jsme „zavinili" to, že se starý společenský kapitál vyčerpal. Byly to poznatky přírodních věd, které umožnily poprůmyslovou vědeckotechnickou „znalostní společnost" se všemi jejími shora naznačenými důsledky, a bylo to vytrvalé dorážení společenských věd na staré obrazy sociální skutečnosti a hlavně jejich explikativní vzorce, které je erodovalo a zdiskreditovalo až k nepoužitelnosti.!°' Taková rekonstrukce společnosti bude muset být racionální operací - samozřejmě ne jednou osvícenou a jedině pravdivou, ale obrovským množstvím jednotlivých alternativních pokusů o konstruování částí sociální skutečnosti a jejich převádění na obrazy a vzorce, které nám společnost umožní pochopit a rozmlouvat o ní, vyjednávat s ostatními lidmi pokud možno rozumně o rozumných věcech, a ne o ideologických chimérách nebo tvrdohlavě konservativních předsudcích, zkamenělých z dřevních dob.
32 \ DĚJINY VE VEKU NEJISTOT
POSTHISTORISMUS POPRŮMYSLOVÉ DOBY
Zdálo by se, že společnosti, která při svém úprku vpřed ztrácí svou minulost tak rychle jako nikdy předtím, mají právě historikové nejméně co říci. Společnost sama ale říká něco jiného, říká, že se potřebuje ohlédnout, aby vůbec někam dohlédla. Dějiny se paradoxně stávají hodnotou právě proto, zeje nemáme, že o ně stále rychleji přicházíme. Dějiny byly v předmoderních společnostech do značné míry totožné s tradicí, byly zásobárnou příběhů o tom, co se sluší, co je třeba, co se dělalo vždy, a byly proto nespornou hodnotou. Ve společnosti první moderny byly jediným velkým příběhem o tom, jak jsme dospěli ke své dokonalosti, vyprávěly o tom, jak dalším, už konečným krokem pokročíme ke konečnému pokroku. Historismus první moderny vysvětloval svou současnost z dějin tak, zeje redukoval na jednoduché kauzality, jejichž řetězce ústily nutně a zákonitě v současnosti a tak ji ospravedlňovaly. Nám ale musí jít ne o vysvětlování, nýbrž o osvětlování věcí současnosti v jejich komplexnosti, tj. s neustálým ohledem na jejich kontingence, tj. na to, „co není ani nutné, ani nemožné; co může (mohlo, bude) být, je to ale také možné jinak".'0 Paul Ricoeur tu mluví o projasňování díky „očistným účinkům historických a fiktivních příběhů, jejichž přenos je zprostředkován naší kulturou".3r Lze to také chápat jako kritizování současnosti prostřednictvím jejich historických rámců, zůstaňme ale u méně bojovného osvětlování.
Historismus druhé moderny je od základů jiný než ten tradiční právě proto, že se proměnily základy celé vědy. Až donedávna, v celé myšlenkové tradici naší kultury, jsme předpokládali, že předmětem našeho zkoumání je bytí věcí, jejich předmětnost, která je samozřejmě v zásadě, přinejmenším z hlediska analýzy, statická. Věci se sice vyvíjely, zůstávaly ale samy sebou, národ byl pro historiky národem v devátém i dvacátém století. Jen tento předpoklad umožňoval skutečný historismus. Historikové samozřejmě tušili, že věci jsou v neustálém pohybu a jejich souhrn, že jejich struktura či systém nabývá jakéhosi tvaru jen v okamžicích, kdy je systém v dočasně vyváženém stavu, nemohli si s tím ale poradit. Museli to dát do závorky nejenom pro účely analýzy, ale také proto, aby zachovali předmětnost systému, jeho bytí ve spořádaném Newtonovském universu.
Našel jsem nedávno mezi svými starými papíry velkou plachtu, na níž jsem se někdy v šedesátých letech pokoušel kreslit strukturální diagram proměn 13. století v českých zemích. Měl ukázat, jak fungovaly příčinné vazby mezi jednotlivými prvky struktury doby v radikální proměně. Je například zřejmé, že rozvoj směny vyžadoval zmnohonásobení počtu trhů, to vedlo nejenom ke vzniku měst, ale i trhových vesnic. Směna na trzích vyžadovala dostatek obeživa, tj. raženého stříbra, proto takový rozvoj hornictví drahých kovů. To ale bylo neproveditelné domácími silami, hornictví zmnohonásobovalo příliv cizinců, hrálo důležitou roli ve vzniku nových měst atd. atd. Vše souviselo se vším a vše se mnohonásobně ovlivňovalo v křížících se a multiplikujících se zpětných vazbách. Nic tu nebylo prvotní a nic nebylo druhotné, neexistovala jedna veliká, základní změna, která uvedla do pohybu všechny ostatní. Při rozplétání zauzleného klubka příčin a následků nebylo kde začít. To jsem zjistil hned na začátku. Rezignoval jsem ale teprve tehdy, když se ukázalo, že celá ta pracně abstrahovaná struktura, ten spletitý diagram vlastně neznázorňuje nic. Měl by totiž zachycovat jeden jediný časový bod a s tro-
DUŠAN TRESTÍK [ 33
chou tolerance nanejvýše jedno širší období, to ale nebylo možné, protože oka té sítě, kterou jsem kreslil se neustále měnila a sír nabývala jiných tvarů, které nešly redukovat najeden základní. Musel bych jich kreslit „x", vždy pro nějaký časový úsek a stavět je vedle sebe tak, abych v jejich srovnání zachytil změnu. Abstraktně teoreticky to samozřejmě možné je, v praxi je to ale neproveditelné, třeba jen proto, že k tomu nemáme prameny, ale hlavně proto, že struktury v dynamickém pohybu nelze jednoduše useknout k nějakému časovému bodu. To co jim dává smysl, není momentální tvar sítě, ale její proměna v pohybu. Není podstatné, jak fungovaly české země roku 1252, ale to, proč a jak prošly někdy mezi poslední třetinou 12. a první čtvrtinou 14. století radikální modernizací, srovnatelnou co do své radikálnosti, už jen s kapitalistickou modernizací 19. století. Můj pokus odmítal fungovat a skončil mezi odloženými papíry. Dostal jsem se, aniž bych to samozřejmě věděl (věděl jsem jenom, že to takto nejde), k obecným mezím našeho poznání, tak jak se nyní, v posledních desetiletí védě jeví. To, co jsem kreslil bylo něco jako tanec planet a hvězd pod taktovkou nebeské mechaniky. Pohybovalo se to, ale neproměňovalo. Trvalo to stále stejně ve své neměnné podstatě.
V deterministicky chaotickém universu současné vědy už tento předpoklad není nutný, můžeme předpoklad statického bytí opustit, uzavřít s přírodou a vůbec realitou, i lidskou, „novou smlouvu", jak říká Ilja Prigogine. Opustíme starou smlouvu o bytí a uzavřeme smlouvu o dění." Budeme nahlížet skutečnost jako dynamické komplexní systémy v jejich evoluci, krizích a nestabilitě.
O tom, jak tyto komplexní rozptýlené systémy (tj. řády) všeho možného druhu, přírodního i společenského vznikají a fungují, už něco víme. Procesy probíhající v primárně neuspořádané skutečnosti mají schopnost nabývat na základě vnitřní diferenciace svého zvláštního tvaru, jsou autopoietické (samopořádající) a také autoreferenční, vztažené jen k sobě, ale zároveň ve svém povstávání limitované vzhledem k ostatním systémům. Nabývají tak tvaru či smyslu, který ale zahrnuje jak aktuální, tak všechny možné stavy systému, není tedy jeho „bytím", je dějem, procesem samotným. Systém se neustále pohybuje mezi naprostým převládnutím implicitních možností, a tedy rozpadem, a mezi jejich anulováním, tedy strnutím v nějakém nehybném, krystalickém stavu. Jak vidno, podstatné je tu to, že do systému zahrneme i jeho kontingence. všechny jeho možnosti. Tím nám systém ožije, stane se živým příběhem. Příběh by totiž nemohl být skutečným příběhem, kdyby nenechával otevřené možnosti svého odvíjení, kdyby neměl zápletku, která sice dopadla jak dopadla, mohla ale dopadnout i úplně jinak. Naše modely jsou pak v tomto smyslu vlastně příběhy, protože počítají s kontingencí systému, s jeho stále přítomnými možnostmi, a tak i s náhodou.
PŘÍBĚHY, KTERÉ HISTORIKOVÉ VYPRÁVĚJÍ SVÉMU KMENI PŘI VEČERNÍCH OHNÍCH
Příběh je dobrým příkladem autopoietizace systému. Vezmeme si příběh literární. Věra Linhartová o něm v jedné své povídce, nazvané příznačně Prostor k rozlišení, říká toto: „To nejpodivnější, co nás na začátku každého vyprávění nejvíce
34 ] DĚJINY VE VEKU NEJISTOT
zaráží, je dokonalá prázdnota, rozprostírající se před námi. Ještě dříve než jsme začali psát, nebylo nic. Události se staly a leží kolem nás v souvislé, beztvaré mase, bez počátku a konce, která nám nenabízí, čeho bychom se mohli zachytit, abychom odtud vyšli. Můžeme začít kdekoliv, všechno je pro nás stejně důležité. Můžeme událostem dát jakýkoliv smysl, potlačíme jedny a jiné vyzvedneme, při-mějeme-li jednu okolnost být příčinou další. Před námi není cesta, leda jen tam, kam jsme ji právě nasypali pro další krok, který se chystáme učinit, důvěřujíce pevně, že se nezřítíme do prázdna. Události se tedy staly, ale nevíme vlastně jaké; nevíme ani, bylo-li v nich důležité právě to, čeho si nejvíce všimneme, ani byli-li v nich vůbec co důležité, ani byli-li vůbec. A není vyloučeno, že jsme vyvedli na scénu jen několik bezduchých loutek v nepříliš pečlivé dekoraci, a tlusté drátky, na nichž je vodíme, jsou patrný divákům i v nejposlednějších řadách.""5
Linhartová tu přesně popisuje situaci, v níž si vybíráme něco neurčitého z primárně beztvaré skutečnosti, abychom z toho stvořili to, čemu historik říká tvrdá fakta. Text Linhartové ale pomíjí tu skutečnost, že jakmile je příběh hotov, jakmile se konstituuje v našem vyprávění, nabývá smyslu, který jaksi zpětně legitimuje všechny ty arbitrárni kroky, které jsme učinili, když jsme ho tvořili. Události se jistě stát nemusely, nebo ne tak jak jsou v příběhu postaveny, slyšíme-li ale celý příběh, jsme jím přesvědčeni, že se stal jaksi nutně. Při tom ale „není příběhem zcela zrušena eventualita vyprávěného: mohlo se to stát takto, ale také se to stát takto nemuselo; pokud by se to však stalo takto, sotva se to mohlo stát jinak; nemá-li se celý příběh zhroutit, muselo se to stát právě takto." Je-li příběh modelem, je v něm „jak nutnost, tak i horizont nedourčenosti, kontingence, pravděpodobnosti i nepravděpodobnosti".35) Modelujeme-li si takto skutečnost, v našem případě minulou skutečnost, nemá asi větší smysl ptát se po pravdě jakožto shodě se skutečností, to na čem záleží je smysl modelu, protože ten ho utváří. Důležité je stále se ptát, co by bylo kdyby... Nemusíme tato kdyby (a asi nemáme) do modelu explicitně zahrnout, musí v něm ale být přítomna, jinak přijde o smysl. Paul Ricoeur tu případně cituje Raymonda Arona: „Aby vysvětlil to, co bylo, každý historik si klade otázku, co by mohlo být".3'0
Nejde samozřejmě jenom o děje, jde zrovna tak o to, co běžně nazýváme strukturami. Vycházíme přece z toho, že každý systém, každá struktura je děj, a ne bytí, netrvá, děje se. Přijmeme-li to, nebude to znamenat, že historik jenom vypráví, že produkuje především texty, jak tvrdí Hayden White3"' a mnozí další,3S} zasažení lingvistickým obratem, jeho vyprávění je tvorbou otevřených modelů přikládaných ke komplexní skutečnosti, je to analýza a ne volná tvorba.35'
Jen takováto otevřená historie může přispět k racionální rekonstrukci společností, především tím, že umožní konstituovat nový společenský kapitál tím, že dá vznikajícím novým negociačním rámcům historický, kritický rozměr. Měla by tak přestat být legitimizujícím, vysvětlujícím a v konečném efektu status quo ospravedlňujícím prvkem a stát se prvkem projasňujícím.
Měla by asi především ovládnout to pole, na kterém napáchala až dosud nejvíce škod, pole národních dějin. Ali je tomu se současným národním státem jakkoliv, jisté je, že bude (po určitou dobu) i nadále oním „my", jednotkou, okolo níž budeme utvářet své obecnější identity.40) Ne ovšem výhradně a ne slepě. Jisté přece je, že se nikdy nevrátí doby, kdy nám je národní stát bude diktovat, tak jako
DUŠAN TŘEŠTÍK í 35
v posledních dvou stoletích. Nebude to už stát, který nám bude ve škole, armádě, fabrice vymývat mozky. To přece už dělá neskonale efektivněji televize a celý virtuální svět médií. Nikdo už v tomto a nastávajícím světě neobrodí státní nacionalismy, přinejmenším ne tady v Evropě (jinak je tomu ovšem v mnohých státech mimoevropských a jinak v dnešních Spojených státech ovládaných neokonserva-tivci). Státy tu (v Evtopě!) totiž už nemají vnější nepřátele. Nepřítel, skutečný i virtuální, je uvnitř nich. Pro „populus" současných populistů to jsou cizinci a migranti všeho druhu, pro „populus" regionů ve stylu Ligy severu a brzy i euroregionů to je centralistický stát samotný. Programově-ideové koalice, jakou je kupříkladu zřetelně se rýsující „podunajská osa" klerikálně konservativního populismu, sahající od Bavorska přes Rakousko do Maďarska,4" jdou přes hranice států a hledají svého protivníka uvnitř nich a hlavně u jejich sousedů.
NOVÝ STŘEDOVĚK
Stát a státní, občanský národ jsou stále ještě nejrozumnější alternativou k této nebezpečně narůstající fragmentaci politického a sociálního prostoru v té oblasti, na niž ještě můžeme mít nějaký vliv. Musí to asi platit do té doby, než si druhá moderna vytvoří takové životní a politické formy, které jí budou plně odpovídat. Zatím je můžeme snad jen tušit, co však víme jistě, je to, že přechod nebude ani zdaleka bezkonfliktní. Víme, že bude nebezpečný, protože už nebezpečný je. Již vůbec první kniha o globalizaci, kniha Hedley Bulla z London School of Economics,42' počítala s návratem do „nového středověku" jako s jedním z možných scénářů globalizační budoucnosti. Míní se tím faktické zhroucení monopolu státu na veřejnou moc a její přechod do rukou privátních, nadnárodních a často otevřeně mafiánských struktur. To je skutečně možné, v megapolích globalizovaného světa se šíří zóny, kterými i policie projíždí jen v autech, a to ještě jen rychle.431 Soukromé armády vedoucí soukromé války a soukromé policie hrají v současném světě stále silnější roli. V globálním měřítku mafie všeho druhu disponují kapitálem srovnatelným s kapitálem legálních korporací a také srovnatelnou mocí. Stejně jako ony by mohly vládnout a stejně jako ony o vládu nestojí.44' Pejorativní nálepka středověkosti pro tuto situaci privatizovaného státu je však jen částečně oprávněná. Skutečnému středověku ji přidělilo evropské měšťanstvo v době velkých revolucí proti ancíen régimu, které se snažilo dokázat, že temný středověk byl anarchickou vládou pěstního práva bezuzdné šlechty, a zeje tedy tyto středověké poměry třeba změnit. Skuteční lidé se však kupodivu v této skutečné anarchii 11.-13. století navzájem nepovraždili, žili spolu celkem dobře a jistě efektivně. Vytvořili si sami, na mnohých lokálních a stavovských úrovních ostrůvky řádu, vlády dohodnutého a dobrovolně dodržovaného (a vynucovaného) práva, či spíše mnohých práv v jednotlivých vesnicích, městech, univerzitách. Říkali tomu „svobody", svobpdy od něčeho, vždy konkrétního. S pomocí této „regulované anarchie"4'5 provedli obrovskou modernizaci, která přesunula výhybky dějin Evropy na cestu k výjimce v dějinách světa, cestu, která vedla tak či onak, v každém případě ale jistě k té modernizaci, již označujeme (neprávem) jako „první".46'
1 DĚJINY VE VEKU NEJISTOT
Současný rozpad národního státu je možno nejenom historicky vysvětlit, ale i historicky legitimizovat - právě jako „nový středověk", říká jeden z nejlepších znalců dějin moderního státu, Wolfgang Reinhardt."5
Není vůbec vyloučeno, že podobnou cestu si nakonec najde i druhá moderna naší doby, že upadne do sociálního chaosu, z něhož se vynoří ostrůvky pozitivní deviace,48) o něž se opře nový společenský a světový řád dosud netušeného druhu. Zatím ale musíme používat toho, co ještě máme k dispozici, a tím je asi nejspíše stát, i když zdaleka už ne ten, který z „feudální anarchie" vznikal někdy od 16.-17. století.4''Zůstala-li státu hlavně role naháněče nadnárodních investorů a administrátora ekonomické a sociální infrastruktury, je stále ještě jediným, kdo může tyto role více či méně úspěšně zastávat. Jen on tu může fungovat ve jménu svých občanů jako negociátor, protože jen on může (s udýchanou námahou, ale stále ještě) zajistit politicky stabilní prostředí, které vyžadují investoři. Pro residuální nacionalismus zanikajícího národního státu, i pro nesměle se formující patriotismus nového občanského státu druhé moderny (o tomto rozdílu si hned něco řekneme), jsou tito partneři ve vyjednávání tím „oni", které potřebujeme k tomu, abychom mohli být „my". Jinak než takto negativně to nejde, nikdy nešlo a nepůjde, třeba už jen proto, že jsme takto, k „inclusive fitness" v tlupě, (ke zděšení moralistů úporně modelujících Rosinantu absolutního „světového ethosu") neúprosně naprogamováni softwarem našich genů.50'
Na takto vznikající „my", na zájmové společenství lidí, v jejichž zastoupení vyjednává (ne autoritářsky jedná) stát je asi jedině možné s úspěchem napojit ten nesourodý soubor ctností, symbolů, vzorců, rituálů, atd., který dává lidem nego-ciační rámec pro jejich bytí ve společnosti. Národní identity se může (na rozdíl od klasického nacionalismu) týkat jen malá část identifikátorů z tohoto souboru. Převážná část se může odvolávat na jiné, nadnárodní, všelidské (nebo evropské) hodnoty.
POSTPATRIOTISMUS POPRŮMYSLOVÉ DOBY
Je-li tomu tak, pak máme reálnou šanci „regenerovat", ale jinak a v jiné podobě, ten osvícenský patriotismus, který stál na počátku evropské moderny."' Osvícenský patriotismus (zde v Čechách například Bernarda Bolzana, kterého právem vyzdvihoval Jan Patočka jako protiklad Herderovského raného nacionalismu)'2' také odlišoval svůj národ"3 od ostatních, také mu připisoval positivní hodnotu a ostatní chápal jako „cizí", ale tak, že přes toto oddělení, považoval koexistenci s ostatními nejen za možnou, ale přímo za nezbytnou. Osvícenský patriot sloužil svými činy své vlasti, byl ale pevně přesvědčen, že tím slouží i ostatním vlastem. Jeho národ by nebyl úplný bez národů ostatních. Oddělení se bylo pro něho zároveň připojením se k nadnárodnímu, všelidskému celku.
Nebylo na tom nic z pokrytectví, které zaznívá ze současného oficiálního patriotismu používajícího tohoto slova jako špatně padnoucího fíkového listu. V politicky korektním neewspeaku současnosti označuje patriotismus, jak známo, groteskní nacionalismus Spojených států, posvěcený přímým drátem
DUŠAN TŘESTÍK [ 37
uřvaných televizních evangelistů, úspěšně alternovaných Bílým domem, k podivnému americkému Pánubohu s kevlarovou přilbou marines místo svatozáře, zatímco všechny ostatní jsou prostě opovrženíhodnými nacionalismy. Osvícenci ale, na rozdíl od našich svatouškovských pokrytců (vědomých i nevědomých, ale nevědomost jak známo neomlouvá), skutečně věřili společně sdíleným hodnotám, především veliké ideji osvíceného pokroku a mechanistického viděni přírodního i lidského světa, řídícího se neúprosnými zákony, platnými obecně, a tedy pro všechny. Tyto ideje byly ale vírou jen z menší části, z větší části byly racionálními konstrukcemi, a musely proto být neustále podepírány explicitní argumentací. Nacionalismus naproti tomu neargumentuje, spoléhá spíše na neverbální, racionálně nevyvratitelné symboly, které viditelně inscenují nezpochybnitelnou, věčnou a bezproblémovou příslušnost k národu jako ochraně přede všemi nejistotami společnosti a světa. Tuto ochranitelskou funkci má společnou s patriotismem rané moderny, pro ten bylo ale domovem jistoty celé lidstvo (reprezentované ovšem - zase pokrytecky - osvíceným bílým sáhibem). Patriotismus patří do diskursu „stávání se", rozhodnutí pro něj je skutečně svobodnou volbou, nacionalismus patří k diskursu „bytí", dává „volbu" jen ve smyslu kalvínske verze spásy nebo Augustinovy svobodné vůle: konec konců nemáte jinou volbu než předem danou, buď k národu patříte nebo ne, „jste" nebo „nejste" - Čechem, Francouzem.'4'
MY, KTEŘÍ SPOLU MLUVÍME
Patriotismus rizikového světa druhé moderny ale pochopitelně žádné jistoty předstírat nemůže. Znamená to, zeje nemožný, že do tohoto světa nepatří? Jedinou jistotou našeho světa je komunikace, ne ovšem ony stále se měnící vemlouvavé virtuální obrazy, které nám blikají na obrazovkách, nýbrž již málem zapomenutá rozmluva, v níž svého partnera ustavujeme jako svého bližního, jako doplněk sebe sama. Komunikace je nyní planetární, vstupujeme v ní do mnoha různých vztahů vytvářejících mnohé skupiny navzájem komunikujících lidí. O to je to ale komunikace neosobnější, stále více se vzdalující skutečné rozmluvě. Jde o to, najít takovou dostatečně obecnou skupinu, kde je ještě něco jako rozmluva možné. Jestliže v rozmluvě ustavuji svého partnera jako svého bližního, byla by taková ještě rozmluvy schopná skupina ustavena jako jakési společenství bližních. Reálně to znamená, že takovými komunitami jsou stále ještě „vlasti" a jejich kultury. Nesmíme také zapomínat na to, že zesvěta globální komunikace, stejně jako ze světa globální ekonomiky je vyloučena značná část obyvatel nejenom chudých, ale i blahobytných zemí, kteří nejsou ani tak zámožní ani vzdělaní ani mobilní, aby mohli skutečně rozmlouvat s někým jiným než se svým nejbližším okolím. Ti jsou odkázáni na pojmy, obrazy a vzorce přejímané nereflektované z kultury své doby a své země, do epistemického společenství (zprostředkovaně) vstupují, netvoří je.
Jistota, kterou taková vlast poskytuje, je jediná: že se v ní lidé s určitou, dosti vysokou pravděpodobností domluví, že si dokáží připravit své obecně známé
38 ] DÉ/ľNYVE VEKU NE/ISTOT
a komunitou akceptované negociační rámce. Zároveň je ale taková vlast „lidí schopných snadné domluvy" (v zásadě, ne vždy a ne všude) otevřená globální komunikaci a přejímá její negociační rámce. I v ní platí, zeje neúplná bez ostatních vlastí. Patriotismus, vědomí příslušnosti k těmto vlastem, je tedy jakousi obdobou patriotismu osvícenského.
TRADICE A DĚJINY
Jediným, avšak podstatným rozdílem je to, že tu není nic dáno jistě, pravdivě a navěky. Neexistuje žádný universální projekt obdobný tomu osvícenskému, k němuž by se bylo možno vztahovat. To, co existuje, jsou proměnné soubory proměnných hodnot. A protože hodnoty jsou - jak věděl již Aristoteles - vždy jen naší volbou a ničím jiným, je jistota jen v našem každodenním plebiscitu pro ně, v tom jak aktivně je akceptujeme. Vznikají v rozmluvě a jednání, mají ovšem tendenci se osamostatňovat a vést svůj, na lidech nezávislý život."J V dynamickém světě druhé moderny sice nemohou nadlouho přežít, aniž by byly stále znova kritizovány a reformulovány, přesto ale mají za sebou mocné skupiny konservativ-ních obhájců starého, často ještě předmoderního světa ancien régimu. Konserva-tivec o svých hodnotách nikdy nediskutuje, předkládá je jako věčné, tradicí ověřené pravdy, kterými své odpůrce s oblibou bije po hlavách. Pokud by připustil rozmluvu, přiznal by, že jeho hodnoty mohou být legitimně zpochybňovány (v rozmluvě přece přiznává svému partneru legitimitu) a nemusejí tedy být věčné. Přestal by být konservativcem. Je proto nucen všechny své odpůrce předem diskvalifikovat jakožto partnery v rozmluvě, paušálně je zatracovat. Dělí svět na říši Dobra (toho svého) a Zla (všeho ostatního). Možná i polovina hodnotově relevantních názorů cirkulujících ve veřejném prostoru euroamerické civilizace je tohoto zastrašujícně-zatracujícího, neargumentativního typu. Odvolávají se na tradici (kterou přece není možno racionálně argumentovat, stejně jako není možno argumentovat symbolem), nebo na jinak vymezený soubor věčných hodnot (s oblibou na „lidskou přirozenost"), tedy na to, co chápou jako nějakým způsobem dané, v jakési Prozřetelností nebo Bohem předepsané podobě uzavřené a hodnotově pročištěné dějiny. Přímo krystalickým příkladem jsou tu jižanští neokonservativci vládnoucí nyní Říši Dobra. Ve svém bigotním omezenectví by snad byli groteskně zábavní, jejich nezpochybnitelné pravdy kuriosního amerického Pánaboha jsou však nacpány do clustrových bomb a vězí v hlavicích Toma-hawků a jsou proto děsivé.
Skutečné dějiny, tj. racionalizovaná a smysly nadaná minulost, jsou však pravým opakem tradice. Nemohou být v zásadě nikdy „předmětem víry"'6' a těžko mohou být předmětem soudů, obžalob a rituálních omluv. Nejsou zásobárnou predvarených receptů pro současnost, ani posvátným muzeem věčných hodnot. Nejsou ničím pevným a jistým, jsou, stejně jako naše současnost, plynulé, proměnné a mnohoznačné, plné toho, čemu Neill Ferguson říká „kontrafaktuály", toho, co se sice nestalo, ale stát se docela dobře mohlo.'7' Mají-li nějak přispívat k racionální rekonstrukci společnosti, spočívá jejich role v „dekonstruování" tra-
DUŠANTftEŠTÍKÍ
die starých společností, té před- i té industriálni, v generálním čištění pole před zahájením stavby, a v geologickém průzkumu vrstev usazenin minulosti, do nichž budou zahloubeny základy. Na tomto poli pak bude navrhovat bezpočet architektů bezpočet nových provisorních staveb, které srostou v nové, provisorní, protože stále přebudovávané město, jehož jedině platným orientačním plánem bude stále překreslovaný historický plán - to čím už není, včetně toho čím mohlo být. Nebude to ale město jako Moskva za Stalina, která neměla telefonní seznam a jejíž plány byly úmyslně falešné, aby „zmátly agenty imperialismu". Jeho plány budou pravdivé, pouze se v nich bude obtížnější vyznat.
ZNAMENÍ V ŘEKÁCH ČASŮ
Z jiného úhlu pohledu - toho, který uplatňují konservative! - se mohou dějiny ovšem jevit také úplně jinak, mnohem stabilněji a jednotněji. Spíše než rozmazanou krajinou uplývající nám stále zběsileji ve zpětném zrcátku a spíše než stále překreslovaný plán stále přebudovávaného města by se mohla minulost jevit jako řeka (nebo řeky) časů, o níž (nichž) lze právem předpokládat (i když ne vědět), že někde pramení a někde se vlévá do nějakého moře. Nese s sebou kameny událostí a osudů, které ohlazuje a omílá do více či méně homogenní, souměřitelné podoby oblázků. Na jejích březích se usazují do přehledných vrstev nánosy písku a bahna - osudy těch, kteří netvořili události, ale jen životy. Mnohé kameny, spíše balvany, zůstávají ale v řece stát jako překážka i znamení pro lodivody. Celá řeka je zároveň minulostí i budoucností, je v zásadě přehlédnutelná, i když plná překvapení.
Až potud by s tím asi konservativec souhlasil. Potíž je v tom, že řeku nevidíme. Sedíme ve své přítomnosti jako na lodičce zakotvené uprostřed toku a sotva dohlédneme ke břehu. Při tom ale i v tomto úseku je obsažena řeka celá, je přímo pod našima nohama plná „znamení", štěrku, oblázků i balvanů nanesených tokem časů. Klopýtáme o ně, opíráme se o ně, ale nerozpoznáváme je jako znamení. Jsou to jakési více či méně stabilní konstanty, dějinné danosti, to, co by konservativec rád prohlásil za neměnný pravzor tradice. Jsou přítomny v evropské krajině poprvé účinně a dodnes stabilně modelované rukama neolitických zemědělců, v našem „právu" souvisejícím od dob Indoevropanů téměř všude v Evropě s „pravým" a „správnou" „pravdou".n> Sem do Prahy, kde píši, směřovaly od 10. století všechny cesty této české země a nic se na tom nezměnilo, než jsme začali stavět racionální dálnice. Tato Praha zůstala po tisíc a jedno století nezpochybnitelným středem země - výjimkou mezi všemi evropskými hlavními městy kromě Říma. To, že Německo nemá dodnes hlavní město, které by zasloužilo toho jména, jsou také dějiny a nic než dějiny, nehnutelný balvan v řece času. Hlavní rysy politické podoby Evropy vznikly roku 843 dělením říše Karla Velikého, střední Evropa-se do dnešní podoby zformovala symbolicky i fakticky kolem roku 1000."5 To lze při troše dobré vůle vykládat i jako důsledky dějinných „nutností", vedle nich, ale existují danosti, které jsou evidentně nechtěnými dětmi náhody. To, že větší část Evropy píše jednou podobou latinky, je výsledek nedopatření humanistů z 15. století. Ti nacházeli ve starých knihovnách rukopisy
40 ] DĚJINY VE VĚKU NEJISTOT
antických klasiků psané krásným okrouhlým písmem, zcela odlišným od v jejich době obvyklého hranatého písma. Považovali je proto za povodní klasické písmo antiky a své vlastní písmo opovržlivě nazývali „gotickým", tj. barbarským. Ve skutečnosti ale všechny ty krásné rukopisy vzešly ze scriptorií říše Karla Velikého a naše latinka proto nepoukazuje na antiku, nýbrž na její adaptaci pro potřeby karolínske „renesance", je „znamením" vzniklým omylem.
Ať už tak nebo onak, jakési konstanty či znamení skutečně existují, jenomže je rozpoznáváme a klasifikujeme jako orientační body, ukazatele směru, kvalifikující nápisy jen a jen po přiložení matrice dějin, konstrukce kterou jsme si zvolili. To ovšem konservativec už přijmout nemůže. Nemůže například připustit otázku, proč by měla idea hlavního města a vůbec středovosti, být nějakým podstatným orientačním znamením pro společnost založenou na diverzitě, pluralismu a decentralizaci. To má přece smysl jen potud, pokud se rozhodneme pro (většinou již tak či onak existující) centralizaci jakožto hodnotu a tu pak objevujeme v těch dějinách, které jsme si vybrali. Neznamená to, že hlavní města neexistovala a neměla zásadní význam v mnoha minulých sociálních komplexech, znamená to pouze, že jejich reálnost z nich ještě nečiní „znamení". Řeka času je jich plná, jsou jimi balvany vyčnívající nad hladinu, ale stejně tak dobře jimi mohou být oblázky na dně. Všechny jsou stejně skutečné, ale proto i zároveň stejně nerozpoznatelné či rozpoznatelné jen arbítrálně, podle mapy, kterou si nakreslíme předem podle nějakého odhadu, a tedy vlastně náhodně. Jejich skutečnost je potenciální. Jsou přítomny v naší současností, at: už o nich víme, či ne a mohou se - ale nemusejí - stát znameními. Mohu považovat za významné, že všechny pokusy o mocenské překreslení mapy středu Evropy se nakonec vždy vrátily ke struktuře založené okolo roku 1000 a spočívající v trojúhelníku Polska, Čech a Maďarska, vyvažujícího moc Německa.""-1 Může se mi zdát důležité, že mluvíme-li o právu, mluvíme zároveň o pravdě a to bude podmiňovat naše pojetí práva a spravedlnosti i nadále - aniž bychom si uvědomovali proč. Budou to v tomto ohledu „konstanty", o kterých (možná) víme, ale o mnoha a mnoha dalších nepochybně nevíme nic, a přitom jsou v nás přítomny.
DĚJINY JAKO VOLBY
Dějiny jako řeka (řeky) časů tedy asi existují, nejsou nám ale.nikdy jako nějaký smysluplný celek (řeka od pramenů k ústí) přístupné. To je samozřejmě triviální zjištění, podstatné na něm ale je to, že odhlédnout od našich voleb prostě není možné, dějiny budou vždy volbou, omezenou, jednostrannou, neúplnou, „neobjektivní" a „tendenční". Nikdy nebudou hodnotově neutrální, „wertfrei". Budou hodnotou (protože volbou), za kterou budeme muset „my, kteří spolu mluvíme" přijímat zodpovědnost. Pokud si ji při našem rozpoznávání znamení v řekách časů uvědomíme a pokud tak budeme činit s ohledem na plynulost a bezpečnost plavby, nakreslíme plán pro ostatní lidi. I on ale bude provisorní, stejně jako plán města, i on bude plánem něčeho, co už tak, jak je to v něm zaznamenáno, neexistuje a mohlo existovat docela dobře také jinak.
DUŠAN TŘEŠTÍ K I 41
K čemu je takový plán dobrý? Není návodem jak dojít od místa „x" do místa V*, naznačuje pouze jak to bývalo různě možné, a říká nám tedy, jakým způsobem můžeme hledat cestu dnes, ve své skutečnosti. Ti z našich bližních, kteří to dokáží vzít na vědomí a používat efektivně takové nelehké, ale „pravdivé" strategie přibližování se proměnné skutečnosti ve stále se měnící síti, ve stále přebudovávaném městě, nebudou moci upadat v pokušení opatřit jeden z mnoha možných plánů úředním razítkem a ostatní zakázat, aby si tak zjednodušili život. Při budování vyjednávačích rámců bude toto poučení z nových strategií rozhodující. Komplexní, na kontingenci orientovaná nová racionalita nové společnosti se v tomto ohledu bude opírat v neposlední řadě o historii, v racionální rekonstrukci společnosti připadne otevřené, a tedy nejisté historii pro nejistou společnost významná úloha. Bude totiž paradoxně jedinou rozumnou jistotou, jíž se mohou lidé dobrat. Kupředu nevidí, proto se ohlížejí dozadu, aby alespoň nějak odhadli směr pohybu svých životů. Historie jim ho nebude diktovat, nebude slibovat žádné nové spasení pokrokem a nebude tak ospravedlňovat a legitimovat současr nost. Bude ji ale racionalizovat a objasňovat, dávat jí rozměr a směřování, dodá lidem materiál pro stavění obrazů světa jakožto vyjednávačích rámců, jejichž pomocí zvládají současnost.
Lidé to vědí, ohlížejí se po minulosti se stále větší nadějí. Současný hlad po historii se může jevit jako povrchní, komercializovaný a chaotický, není ale náhodný, jsou v něm zahrnuty všechny možnosti. Co s nimi uděláme, je na nás.
POZNÁMKY:
1)  H. LÜBBE, Zukunft der Erinnerung, Frankfurter Rundschau. 30. 6. 2001; Týž. Jch entschuldige mich". Über das neue politische Bußritual. Berlin 2001 (o současné módě politických pokání za dějiny.
2)  Ke „zrychlení" R. Kosel leck, Vergangene Zukunft. Zur Semantik geschichtlicher Zeiten, 3. vyd., Frankfurt a. M. 1984.
3)  Les lieux de memoire, 3. sv. vyd, P. Nora, Paris 1984-1992; P. NORA, Zwischen Geschichte und Gedächtnis, Berlin 1990. „Pamět" se stala v posledních letech módním tématem, naposledy např.: Gedenken im Zwiespalt. Konfliktlinien europäischen Erinnerns. Ed. A. Escudier (= Genshagener Gespräche; Bd. IV), Göttingen 2001. Obecnej. ASSMANN, Das kulturelle Gedaechtnis. Schrift, Erinnerung und politische Identität inft-iihm Hochkultitren, München 1992; A ASSMANN, Erinnmmgsräiime. Formen und Wandlungen des kulturellen Gedächtnisses, München 1999. S hlediska kritik} pramenů J. FRIED, Erinnerung und Vergessen. Die Gegenwart stiftet die Einheit der Vergangenheit. Historische Zeitschrift 273, 2001, s. 561-593.
4)  U. BECK, Reflexive Modernisation, Cambridge 1994; Reflexi: e Modernisierung: Eine Kontroverse. Edd. U. Beck. A. Giddens, S. Lash. Frankfurt a. M. 1996; U. BECK, Was ist Globalisierung. Frankfurt a. M. 1997; Die Modernisierung der Moderne. Edd. U. Beck, W Bonss. Frankfurt a. M. 2001.
5)  Miroslav PETRIČEKjr., Globální šachy. In: Eseje o nedávné minulosti a blízke budoucnosti. Praha 1999, s. 149-160, zde s. 159-160.
6)  Ernst GELLNER, Culture, Identity and Politics. Cambridge 19S8.
7) Vyd. F. R. Schröder, Quellenbuch t(ur germanischen Religionsgeshichte (1933) s. 63 nasi.; S. GUTTENBRUNNER, Zur Gutasaga. Zeitschrift für deutsches Altertum und deutsche Literatur 73,1936, s. 159-163.
42 1 DEJINY VE VĚKU NEJISTOT
8) Gerald z WALESU, Topographia Hibernica et expugnatio Hibernica I. II., c. 12, český překlad: Gerald z Walesu, Dějiny a místopis Irska, přel. F. Sourek, Praha 1998, s. 75.
9)  R. TOMICKI, Slowiaňski mit kosmogoniczny. Etnografia Polska 20,1976, zesz.l., s. 47-97.
10) Dušan ZBAVITEL - Jaroslav VACEK, Průvodce dějinami staroindickéliteratury. Praha 1996, s. 20.
11) Šatapathbráhmanam 2, 1, 1. Překlad: Prameny ^ivota. Obraz člověka a světa ve starých kulturách. Praha 1982, s. 208-209.
12)  IlyaPRJGOGINE - Isabclie STENGERSOVÁ, ŘJdzchaosu. Nový dialog llověka s přírodou. Praha 2001 (= Order Out of Chaos. Men's New Dialogue with Nature. New York 1984); James GLEICK, Chans. Vgtik nově vědy. Praha 1998; Chaos, věda a filosofie, ed. J. Nosek, Praha 1999; Kam směřují sociální vědy? Zpráva Culbenkianovy komise o restrukturalizaci sociálních věd. Ed. I. Wallersein et. al. Praha 199S (= Open the Social Sciences: Report of the Gulbenkian Commision on the Restructuring of the Social Sciences, Stanford CA 1996).
13)  NikJas LUHMANN, Soziale Systeme. Grundriss einer allgemeinen Theorie. 2. vyd. Frankfurt a. M 1988, s. 60 an.
14) James Samuel COLEMAN, Social Capital and the Creation of Human Capital, American Journal of Sociology 94,1988, s. 95-120.
15) Toto vymezení by nejspíše odpovídalo „symbolickému kapitálu" Pierre Bourdiera, zahrnuje však i jeho sociální a kulturní kapitál. Nejde nám tu totiž o jeho „jemné rozdíly". Jako úvod do jeho teorie pro historiky: S. REICHARDT, Bourdieu für Historiker!'In: Geschichte zwischen Kultur und Gesellschaft. Vyd. T. Mergel a T. Welskopp, München 1997, s. 71-93.
16) Teoreticky rozebírá tento problém kolektivní akce M. OLSON, The Logic of Collective Action. Harvard University Press 1965.
17)  G. MARSHALL, In Search of the Spirit of Capitalism. M. Weber's Protestant Ethic Thesis. New York 1982; G. POGGI, Calvinism and the Capitalist Spirit: M. Weber's Protestant Ethic. London 1983; H. LEHMANN, M. Webers „protestantische Ethic". Göttingen 1996.
18)  M. CASTELLS, The Information Age. I: The Rise of Network Society. Oxford 1996.
19) Zygmunt BAUMAN, Tekutá modernost. (=The Liquid Modernity, 2002), Praha 2002, s. 206.
20) Termín L. Mlčocha (Lubomír MLČOCH - Pavel MACHONIN - Milan SOJKA, Ekonomické'a společenské změny v České republice, Praha 2000, s. 21 nás!.).
21)  Zygmunt BAUMAN, Kryzys paňstwa narodowego me mspólczesnej Europie. Przegla/J Zachodni 1994. nr.4,s. 9-21.
22) J. COLEMAN, The Rational Reconstruction of Society. American Sociological Review 58, n. 1,1993, s. 10.
23) Václav BĚLOHRADSKÝ, Antinomie globalizace. Vzdelanostní společnost 2000. In: Eseje o nedávné minuíosti a blízké budoucnosti. Praha 1999, s. 49.
24) Tamtéž, s. 50.
25) Tamtéž, s. 49.
26) Za zaznamenání snad stojí bouře nevole, kterou mezi kolegy vzbudilo moje tvrzení, že český národ „vymysleli" obrozenci (Dušan TŘEŠTÍK, Mysliti dějiny. Praha 1999, s. 121 an.) Všichni dotčeně hájili tradiční představu, že národ zde byl odedávna, a obrozenci že ho pouze „probudili", to co cambridgeský Pražan, Arnošt (Ernst) Gellner označoval jako „teorii Šípkové Růženky" (Ernst GELLNER, Národy a nacionalismus. Praha 1993, s. 59 (=Nations and Nationalism, Oxford 1988 ). Především ale nemohli přijmout, že by bylo možné tak závažný společenský jev jako národ myšlenkově (subjektivně) zkonstruovat. Podle nich tu musely být rozhodující objektivní ekonomic-ko-socíální „nutnosti". Ve světle toho, co je naznačeno výše, je ovšem tento rozpor (v tomto jako ve většině dalších podobných případů) pouze zdánlivý, „objektivní" je neoddělitelné od „subjek-
DU$ANTŘEŠTÍk( 43
tivního". Konstruujeme svůj sociální svět jako něco vně nás a tím ho činíme objektivním. A naopak, objektivním je proto, že jsme ho (uvnitř nás) zkonstruovali. Sociální kapitál je možná prvotně „subjektivní". Jakmile však zafunguje, stává se „objektivním", vnějším vůči našemu subjektu. Kde je slepice a kde vejce? Kde je tu rozdíl? Dnes víme, že jsme „uvnitř pravdy" (Merleau-Ponty citovaný in: I. PRIGOGINE - I. STENGERSOVÁ, Řád, s. 274), ne vně ní, skutečná objektivita předstíraná scientistickým náboženstvím není možná.
27) Jak takový rámec vypadal, co vše - možná i kuriosního - zahrnoval, ukázal svými brilantními sémiotickými analýzami českého obrození (jednoho z nejúspěšnějších) Vladimír MACURA, Zna-ment'zrodu. České obrození jako kulturní typ. Praha 1983; TÝŽ, Český sen, Praha 1999.
28) Sepětí práce a dělnického hnutí je pro pojetí práce jako hlavního činitele dějin či „pokroku" rozhodující. Srv. Z. BAUMAN, Tekutá modernost, s. 224 násl.
29) J. RIFKIN, The End ofWork: The Decline of Global Úbor Force at the Dawn of the Post-Market Era. New York 1995. Vpředkapitalistických společnostech je „práce" vždy prací otrockou, nachází se tedy na okraji hodnot. Praslovanské slovo pro práci je muka. „mučení" (původně s nosovkou: „monka"). Tak je přejali Madaři v 10. století, dělník je madarsky „munkács"(se zachovanou nosovkou). „Labor" je původně práce nájemného či otrockého oráče, rataje.
30) Za povšimnutí stojí, že se tu ve svém vyjednávání se čtenářem odvolávám na morální rámec, který spolu sdílíme, na pravidlo, že za své činy musíme nést zodpovědnost.
31) N. LUHMANN, Soziale Systeme, s. 152. Ke konceptu kontingence také (skepticky) F. MIELE, A Quick and Dirty Guide To Chaos And Complexity Theory, Skeptic Magazíne z 1. 8. 2001, který v ní vidí skrytý determinismus.
32) Paul RICOEUR, Temps et Récit III, Paris 1985, s. 356.
33)  I. PRIGOGINE -1. STENGERSOVÁ, Řád, s. 283.
34) Věra LINHARTOVÁ Prostor k rozliíení (Povídka nesouvislá). Tvar 1991, č. 20, s. 1.
35)  Miroslav PETŘÍČEK, Majestát zákona. Raymond Chandler a pozdní dekonstrukce. Praha 2000, s. 95. To je samozřejmě založeno na Ricouerově teorii vyprávění, v tom i historického (P. Ricouer, Temps et Récit, 3 sv. Paris 1983-1985). Ricouerovu teorii historické narace probírá J. PECHAR, Být sám sebou. Praha 1995, zvláště s. 94an.
36)  Paul RICOEUR, Temps et Récit /., s. 257.
37)  H. WHITE, The Content of the Form. Narrative Discourse and Historical Representation. Baltimore 1987.
38) Obecne např. F. A. ANKESMIT, History and Postmodernism, History and Theory 28, 1989, s. 137-153.
39) Georg G. IGGERS, Dějepisectvíve 20. století, Praha 2002, s. 134an.
40) G. DELANTY, Citizenship in the Global Age, Buckingham 2000. se sice snaží dokazovat, že v podstatě druhé moderny tkví tendence k obecnému kosmopolitismu, evidentně však podceňuje „reflexivně" vznikající a stále sílící touhu po lokálních identicách usedlého obyvatelstva v protikladu ke kočovným globalizačním elitám.
41) Jacques RUPNIK, Le national-populisme prend de ľampleur en Europe centrale avant ľélargissement, Le Temps 22. 4. 2002.
42)  H. BULL, The Anarchical Society. A Study in World Politics. London 1977.
43) A. MINO Das neue Mittelalter. Hamburg 1994.
44)  S. STRANGE, The Retreat of the State, Cambridge 1966, kap. 8.; P. ARLACCHI, Italská mafie a její podnikání, Brno 2003.
45) Tak charakterisuje etnológ Ch. SICKIST (Regulierte Anarchie, München 1967) „primitivní" společnosti.
44 1 DĚJÍNY VE VÍKU NEJISTOT
46) Pokud chápeme modernizaci jako to, co zřetelné odlišilo evropskou společnost ode všech ostatních, co ji uvedlo na tu cestu, která přes další modernizace směřuje k současné poprůmyslové civilizaci, pak je tu rozhodujícím obdobím 11. (ve Francii) - 13. (na východě, ve střední Evropě) století. To je doba vzniku svobodných měst, svobodných universit, veliké kolonizace založené na svobodě jejích aktérů, počátků svobodného tržního hospodářství atd. atd., všeho toho, co nikde jinde než v Evropě nenajdeme. Srv. naposledy např. R. I. MOORE, Die erste europäische Revolution. Gesellschaft und Kultur im Mittelalter. München 2001 (české vydání se připravuje). Sociologové, fascinovaní Weberem a Durkheimem, ovšem neberou tuto nespornou historickou skutečnost na vědomí. Pro jednoduchost od ní v dalším ale také odhlédneme a budeme mluvit o „první" (cca. 1800) a „druhé" (cca. 2000) modernizaci.
47) W. REINHARDT, Der listenreiche Odyseus. Die Geschichte der Macht zwischen Nostalgie und Aufklärung. Frankfurter allgemeine Zeitung, 25. 6. 2002, Č.144, s. 49.
48) To je přesvědčení F. FUKUYAMY, The Great Disruption. Human Nature and the Reconstitution of Social Order. The Atlantic Monthly, May 1999, který své naděje ovšem skládá do velmi konservativního (a iracionálního) konceptu „lidské přirozenosti".
49) W REINHARD, Geschichte der Staatsgewalt. Eine vergleichende Verfassungsgeschichte Europas von den Anfingen bis zur Gegenwart, München 1999.
50) Na tyto aspekty současné evoluční biologie, zejména sociobiologie E. O. Wilsona poukazuji in: Moderne Nation, hochmittelalterliche politische Nation, frühmittelalterliche gens und unsere genetische Software. In: Mittealterliche nationes - neuzeitliche Nationen. Probleme der Nationenbildung in Europa. Ed. A. Bues, R. Rexheuser, Wiesbaden 1995, s. 168 násl. Viz např. i Ch. VOGEL, Vom Toten Zum Morden. Das wirklich Böse in der Evolutionsgeschichte. München-Wien 1989. K tomu přistupuje ještě současná evoluční sociální psychologie, srv. R. WRIGHT, The Moral Animal. The New Science ofEvolutionary Psychology. New York 1995.
51) D. RICHTER, Nation als Form. Opladen 1996.
52) Jan PATOČKA, Bolzanovo místo v dějinách filosofie. In: Filosofie v dějinách českého národa. Praha 1958. Týž, Was sind die Tschechen?- Co jsou Čefi??czha. 1992 (původně 1973), s. 76 nasi, 188 nasi. Patočkovu filosofickou koncepci poměřuje historickou skutečností Miroslav HROCH, Zwei Konzepte der tschechischen nationalen Wiedergeburt. Patoíka_s Aufsatz vom fahre 1%5>. Germanoslavica NF 3,1996, s. 283-292.
53) Dohodněme se, že zde budeme tohoto slova používat zcela obecně, v „západním" smyslu „nation" jako „občanského národa", tj. bez „kmenově"- nacionalistických konotací, vnesených do něho zejména v Německu a ostatní střední Evropě.
54) Z. BAUMAN, Tekutá moderna, s. 278.
55) R. INGELHART, Globalization and Postmodern Values. Washington Quaterly 23, 1999. no. 1, s. 215-228; R. INGELHART - W BAKER, Modernisation, Cultural Changes and the Persistence of Traditional Values. American Sociological Review 65, 2000, s. 19-51.
56) To je titul knihy K. POMIANA, Przeszlos'čjako przedmiot wiary.AVarszawa 1968.
57) N. FERGUSON, Virtuální dějiny, Praha 2002.
58) J. LEUWEN-TURNOVCOVÁ, Rechts und Links in Europa. Berlin 1990.
59) Europas Mitte um 1000. Beiträge zur Geschichte, Kunst und Archäologie. Vyd. A. Wieczorek, H. M. Hinze. 27. Europaratsausstellung Budapest, Krakau, Berlin, Mannheim, Prag, Bratislava 2000-2002. Handbuch zur Ausstellung, 3 sv., Stuttgart 2000.
60) O střední Evropě (s historického a ne ideologického hlediska, střední Evropa je tociž pro některé eminentně konservativní ideou) zejména J. SZÜCZ, Trzy Európy. Lublin 1995 (= Les trois Euro-pes. Preface de F. Braudel. Paris 1985).