RAYMOND ARON DEMOKRACIE A TOTALITARISMUS tf&NTis VÍCE STRAN A STRANA MONOPOLNÍ Hledáme teorii politických zřízení naší doby. Teorií rozumím víc než nnni« ÍB tak fak fungují. Teorie zahrnu e určeni hlavních charakte-Sc1|h Sk? na jejíchž základě je možno pochopit vnitřní logiku kaž-dého zřízení. , , . , . .. . , Při tomto hledání jsme vyšli z funkci v nejvíce formalizovanem slova ^Administrativa zajišťuje uplatňování zákonů a v tomto smyslu je justice a policie reprezentantem administrativy v její negativní funkci: má zabránit občanům, aby vstoupili do vzájemného otevřeného konfliktu, a zajistit zachovávání zákonů týkajících se soukromého i veřejného života. Politická moc v užším slova smyslu je určena schopností přijímat různá rozhodnutí, z nichž jedna se týkají vztahů s cizími pospolitostmi, druhá záležitostí nevyplývajících ze zákonů (kupříkladu volby osob, které budou zaujímat určité pozice) a také stanovování nebo změny zákonů samých. Výkonná nebo politická funkce v širokém a formalizovaném slova smyslu pokrývá zároveň to, co teoretici práva nazývají exekutívou i legislativou. Tyto dva druhy funkcí jsou v našich společnostech vykonávány dvěma typy lidí, jsou ztělesněny ve dvou typech organizací, na jedné straně úředníky a byrokracií, na druhé politiky a volebním systémem, parlamentním nebo stranickým. V moderních společnostech plní základní funkci právě politici: Mají zajišťovat, aby ti, jimž se vládne, poslouchali rozhodnutí, jež přijímají vládnoucí, a uvádět ve spojení politický subsystém s nejvyššími hodnotami pospolitosti, hodnotami, jimž chce režim sloužit. Která z těchto dvou funkcí, z těchtc dvou typů lidí, z těchto dvou druhu organizaci nam pomůže odkrýt hlavni proměnnou, nejdůležitější cha- ífSS -ak ?ř,zení? ° odpovědi není P°CW: to, co tvoří specifi-fninn f * xrl^m' nenaideme v administrativním řádu. Administrativní SíXiSU^ Ve uše,ch režimech ne'větší Podobnosti. Náleží-li aťSSfiíiS ^ bnude množství administrativních funkcí stejné, W^ÄI.ÍSm' SmHsystém v užším slova smVslu ur*uje ^S^Sffi? ?dnoucímí'stanov'' způsob spolupráce lidí pri Snoľ/Ä °,r,entu'e 5innost s^> organizuje střídání 40 KAPITOLA 4 VICE STRAN A STRANA MOM I Pokud jde o rozlišovací kritérium, zvoíím na základě rozhodnutí, které zdůvodni další analýzy, rozdíl mezi více stranami a stranou jedinou. Jakmile má více stran legální právo na existenci, vzniká mezi nimi nevyhnutelné souperem o výkon moci. Strana má fakticky ex definitione la-ko cíl nikoli nezbytne vykonávat moc, nýbrž podfíet se na výkonu moci Protože existuje více spolu soutěžících stran, je třeba, aby byla stanovena pravidla, podle nichž toto soutěžení probíhá. Zřízení s více soutěžícími stranami je tudíž ústavní; různí kandidáti na legitimní výkon autority znají prostředky, jichž mají právo použít, právě tak jako prostředky, které jsou zakázány. Z plurality stran je možno dále odvodit legalitu opozice. Má-lí více stran právo existovat a nejsou-li všechny současně u vlády, jsou některé z nich nevyhnutelně v opozicí. Stanovíme-li jako východiskový bod legální pluralitu stran, stanovili jsme implicitně legalitu opozice. Aby se někdo mohl legálně stavět proti vládnoucím, to je v dějinách poměrně řídký jev, který charakterizuje jistý typ zřízení, zřízení západních zemí. Konečně sé z legality opozice odvozuje ještě obecnější jev, legální nebo umírněná forma výkonu autority. Obě adjektiva legálnía umírněný nejsou ekvivalentní. Je znám výkon moci odpovídající zákonům, který není umírněný, stano-ví-li zákony už od počátku takové diskriminační rozdíly mezi občany, že prosté použití zákonu obsahuje prvek násilí (kupříkladu v Jižní Africe). Na druhé straně mohou být nelegální vlády umírněné; jsou známi despoti, lidé, kteří vládli, aniž by byli podřízeni nějakému ústavnímu zákonu, a kteří přesto nezneužívali své moci k tomu, aby odsuzovali a popravovali své protivníky. Nicméně platí, že tou měrou, jak se mezi stranami rozvíjí tato legální konkurence o výkon moci, má takový výkon moci sám všechny předpoklady, aby byl omezen existujícími zákony a v důsledku toho směřoval k umírněnosti. Tak docházíme k následující definici režimů charakteristických pro západní země: jsou to režimy, v nichž existuje ústavní organizace pokojného soutěžení o výkon moci Organizace je ustavní; ať už psanou, nebo nepsanou formou, pravidla stanoví způsoby soutěžení o moc mezi jednotlivci i skupinami. V monarchickém režimu probíhá kolem krále soupeření o přízeň, ale toto soupeření není organizováno podle ústavy. Na cestě k poctám a místům není nikdo ničím omezován. Soutěženi mezi lidmi kolem krále není ani ústavní, ani organizované. Jsou známy take formy organizovaného soutěžení, ale nikoli ve vlastním slova smyslu ústavního. V rámci britských stran je soupeření o postup na nejvyssi místa organizované, nominace probíhají podle ustanoveni, i když ta nejsou legalizována státem. V rámci francouzské radikální strany není sou: těžení vůbec řízeno nějakými předpisy a je sotva organizováno; kazdy hledá vlastní prostředky, jak uspět. Soutěžení je pokojné. Použití kulometu nebo státního prevratu, časté v řadě zemí, odporuje podstatě západních režimu. V demokracii se lide 41 73 KAPITOLA 4 VlCE STRAN A STRANA MONOPOLNÍ ,,„ Hncáhnniit iistvch statků, které nelze poskytnout všem, ale př0-ve!ASffůíoS. a jestliže někdo překračuje stanovené Zľi£CS$^pravidla'opouští režim'který ie běžně mX^T£nCLcise liší svou povahou od toho. co se nazývál ucho-■Z \túu7n mnci ie svou podstatou dočasný. Ten, kdo vykonává C Srí e uS tomu, aby ji vykonával trvale. O uchopení moci Se te dy když ten, kdo se jí zmocnil, není ochoten vrátit j, svému neúspěšnému soupeři. Podle zásad demokratického souperem není ten, kd ] ídnou prohřál, přesvědčen, že prohra navždy. Jestliže ten, kdo vítězil brání poraženým pokusit se znovu o stesti, opouští to, co Západ nazývá demokracií, protože postavil opozici mimo zákon. Normálním výrazem pokojného soutěženi o výkon moci jsou volby. Nechci říci že jedině volby umožňují realizovat myšlenku pokojného soutěžení o'výkon moci; v každém případě se v řeckých městech používalo jiného způsobu designace, který byl podle Aristotela ještě demokratičtější: losování. Losování by skutečně bylo možno považovat za krajní formu designace držitelů moci, předpokládá-li se, že všichni občané jsou zaměnitelní, rovní. Ale losování je s výjimkou zvláštních případů, kupříkladu losování porotců, v moderních společnostech nepředstavitelné. Domnívám se, že je neslučitelné s povahou moderních demokracií, které se definují zastupitelským systémem. Teoreticky by mohli být zástupci vybíráni náhodně, ale občané moderních společností jsou navzájem příliš rozliční, aby bylo možno akceptovat jinou metodu než volby. Odvolávání se na legálnívýkon moci přivádí k uplatnění zásadní ideu: podstata režimu se neomezuje na způsob designace držitelů legitimní autority, o nic méně rozhodujícím není způsob výkonu moci. Jaká je největší nesnáz takto definovaného zřízení? Příkazy jsou dávány všem ve jménu některých. V nejlepším případě zastupují vládnoucí přímo nějakou většinu, často dokonce menšinu voličů, a přece se musí všichni občané podrobit vůli zástupců některých občanů. Logicky vzato je smířeni tohoto rozporu snadné a Rousseau podal jeho ideální vyjádřeni: Jestliže poslouchám příkazy většiny, i když s nimi nesouhlasím, poslouchám sám sebe, protože jsem chtěl zřízení, v němž by vůle většiny byla zákonem. V ideální rovině tu není žádná potíž; to, na čem občan lpí, je system legální designace legitimních vládců. To, že tito legitimní vládci Lntnó ľes7ZwStu,pícl Politickýcn Protivníků, je pouze nevyhnutelná a dru-!i na E ' era un?mlní podstatu- 0rjčan ctí podstatu režimu, který íSn»£f-SOuGha pnkazy'které vydávají zástupci jeho protivníků. 42 některé funkce, osoby nebo rozhodnutí zůstanou vyňaly ze Stém snorú stran V jistých režimech západního typu (ale ne v prezidentských systémech) je vuci zahranič, prezident republiky nebo panovník nad bojem stran Jinak řečeno, je tu pokus ztělesnit v nějakém člověku jednomyslný souhlas občanu s režimem a s vlastí. Panovník nebo prezident reoublikv je vyjádřením celé pospolitosti. Druhá metoda, daleko obtížnější a účinnější, spočívá ve stanovení mezí pro činnost vládcu, tak aby žádná skupina nebyla sváděna více k boji nez k podřizovaní se. Abstraktně řečeno, zřízení které Západ nazývá demokratickým, není vůbec myslitelné, jestliže nestanoví oblast v jejímž rámci jsou vládnoucí oprávněni rozhodovat. Opozice akceptuje rozhodnutí legálně přijatá vládou u rnoci, to jest většinou, ale v okamžiku, kdy tato rozhodnutí ohrožují její nejzákladnější zájmy, její existenční podmínky, jak by se nepokusila postavit se na odpor? Jsou okolnosti, za nichž menšina dává přednost boji spíše než podřízení se. V tomto momentě se opouští západní demokratický režim. Všechny demokracie jsou ohroženy, že se překročí to, co by bylo možno nazvat „prahem násilí". Vezměne si případ jižních států ve Spojených státech; ještě dnes hrozí rozhodnutí kongresu nebo federální vlády týkající se rasové integrace, že vyvolají překročení prahu násilí; někdy je možno se obávat, že se bílá menšina na Jihu pokusí všemi prostředky hájit životní styl, zájmy, chcete-li privilegia, i kdyby to bylo proti ústavě. Fungování nějakého západního režimu závisí tedy podstatně na tom, co zamýšlejí dělat strany, které jsou ve sporu. Základní problém západní demokracie, kombinace národní shody a sporu, dá se víceméně snadno řešit podle povahy stran, podle cílů, které si tyto strany kladou, a podle doktrín, na něž se odvolávají. Přejděme nyní k jinému typu režimu, k režimu jediné strany. Vyhnu se tomu, abych dal tomuto druhému typu zřízení jméno. Není jisté, že všechny režimy jediné strany postihuje týž přívlastek, existují mezi nimi obrovské rozdíly. V každém případě bych nechtěl zatížit morálními a politickými ressentimenty analýzu, kterou si záměrně přeji udržet objektivní. . .. Tento druhý typ zřízení je charakterizován monopolem legitimní politické aktivity, který je vyhrazen jediné straně. Legitimní politickou činností rozumím účast na soutěženi o yyKon moci a také účast na stanovení plánu činnosti, plánu organizace cele pospolitosti. Strana, která si vyhrazuje monopol na politickou činnost, stoji bezprostředně tváří v tvář problému, evidentnímu a obtížnému: jak zdůvodnit tento monopol? Proč má jedna skupina lidi, a pouze jedna sKupi-na, právo účastnit se politického života? Ospravedlňování monopolu se mění podle Jednotlivých režimu jed ne strany. Vezmu příklad režimu sovětského, nejčistšího, nejdokonalejšího z režimů jediné strany. 43 VICE STRAN A STRANA MONOPOLNÍ KAI'HOIM____________________________________________________________.---------_ Knmimistlcká strana SSSR nabízí dva systémy zdůvodnění jeden po-moí oSu auteSho zastoupení, druhý pomoc, historického cíle Je' S o Sit, že výběr legitimních držitelů autor, y pomoc, voleb ie nesprávný, nespravedlivý, protože je manipulován společenským, silami Aby byazajištěna autentická volba, opravdová reprezentace vůle lidu So vůle proletariátu, je třeba, říká se nám, jediné strany. Podle tohoto systému zdůvodnění by bylo zrušení voleb podmínkou autentičnosti re- P%TunTsvstém zdůvodnění, vždy kombinovaný s prvním, se váže na historický cíl. Podle komunistů je monopol politické činnosti strany nepostradatelný pro vytvoření zcela nové společnosti, která jediná je ve shodě s nejvyššími hodnotami. Nelze vytvořit homogenní společnost, zrušit společenské třídy, jestliže sami sobě uložíme respektování práv opozice. Když chceme uskutečnit zásadní proměny, je nutno zlomit odpor skupin, zasáhnout do jejich představ, jejich zájmů nebo jejich privilegií. Proto je-li cílem strany vytvořit společnost zcela nesrovnatelnou se společnostmi existujícími, je normální, že si tato strana činí nárok na monopol politické činnosti, že odmítá, aby jakkoli omezovala svou schopnost rozhodovat i jednat, že chce udržet svou revoluční moc nedotčenu. Když má nějaká strana monopol politické činnosti, je na ni stát neoddělitelně vázán. Ve zřízení s více stranami - na Západě - klade si stát jako zásluhu, že není určován idejemi žádné ze soupeřících stran; stát je neutrální už tím, že připouští pluralitu stran. Stát snad není neutrální v tom smyslu, že vyžaduje od všech stran úctu k sobě samému, to znamená k ústavě, ve skutečnosti to - přinejmenším ve Francii - nečiní. Francouzský stát uznává legalitu stran, které nedělají žádné tajemství z toho, že zamýšlejí porušit republikánskou legalitu, naskytne-li se k tomu příležitost. Stát s více stranami, nevázaný na kteroukoli jednu stranu, je ideologicky laický. V režimu jedné strany je stát stranický, neoddělitelný od strany, která má monopol na legitimní politickou činnost. Jestliže místo státu stran existuje stát stranický, musí stát omezit politickou diskusi. Protožestát prohlašuje ideologii monopolní strany za absolutně platnou, nemuze oficiálně dopustit, aby tato ideologie byla uváděna v po-CŽ-i!? ;,Fa.kt,cky kohsá stupeň omezení svobody politické diskuse podle jednotlivých režimu jediné strany. Ale v podstatě režimu jediné stra-K,HÍK • urP-vfn ideologií monopolní strany, je ^připouštět všechny ideje, vyjímat radu stranických ideu' z otevřené diskuse. něnv i mnfn^i n fj0^^ nevyžaduje, aby režim byl legální a umír- bvľoÄ !™ ffstav! rez.lm jediné stranv' v něm* by výkon moci neoaSfkmnnnnSÍ cT a-zak0"ům- Přinejmenším vzhledem k těm, kdo SäSK?SW ?h,razuje si stranickýstát ténlěř neomezené zs^zs^jřaít>?i^oátí6aím mon°p°|u rozsan rev°- by úmírnlnv aÄÄ uskuteCn.e"y. ^ požadovat aby výkon moci stranľJKáta Ä!10*01 ,polltlcké činnosti «' pro sebe vyhradila strana pravé proto, ze nebyla spokojena se skutečností. Jediná strana je 44 KAPITOLA 4 VÍCESTBAHASTBAíl. ve své podstate stranou akce nebo lépe řečeno stranou revoluční Rpž.mv jediné Strany jsou zaměřeny k budoucnosti a svůj nejvyšší raison mí hledají nlkpll v tom co bylo, nebo v tom, co je, nýbržv tom co bude Revoluční režimy obsahuji prvek násilí. Není možné po nich chtít to co tvoři podstatu režimu pluralitních: úctu k zákonnosti a umírnénostl ohledy na zájmy a přesvědčeni všech skupin. Jsou v režimu jediré strany vybíráni držitelé moci podle pravidel nebo libovolné? Jediná strana se zmocnila státu ve většině případů nikoli ve shodě s pravidly, nýbrž silou; i když zdánlivě postupovala podle ústavních pravidel, jak je tomu skoro v případě hitlerovské strany v roce 1933 ihned znásilnila jejich duch tím, že odstranila pravidelné opakování skutečných voleb. Nebylo by možno znovu zavést v rámci jediné strany obdobu pokojného soutěžení, které jsme viděli mezi stranami v západních režimech? Nemohla by existovat organizovaná a pokojná soutěž o výkon moci mezi jednotlivci atrakcemi v jediné straně, tedy soutěž o výkon moci ve stranickém státě? Tato představa není teoreticky ani absurdní, ani nepochopitelná. Vůdcové strany jsou voleni; v polské komunistické straně byl současný generální tajemník Gomuika jmenován usnesením politického byra ve shodě se stanovami strany. Je tedy možno si představit politický režim, který staví mimo zákon všechny strany kromě jediné a který nestaví mimo zákon opozici uvnitř monopolní strany, režim, který by obsahoval legalitu v soutěžení o výkon moci uvnitř jediné strany. Tato kombinace je však takticky řídká a obtížně uskutečnitelná ze zásadních důvodů. Vezměme v úvahu komunistické strany. Ty byly a zůstávají stranami akce, stranami revolučními, a jejich struktura je přizpůsobena potřebám silné autority. Ruská strana se vytvořila v ilegalitě podle učení, které Lenin předložil v roce 1903 ve známé práci Co dělat?, podle doktríny nazývané demokratický centralismus, která v praxi dává generálnímu štábu téměř neomezenou moc nad masou členů strany. Kdo jsou v monopolní straně voliči držitelů moci? Všichni členové? Až dosud žádná monopolní strana nepodstoupila riziko zorganizovat volby, v nichž by všichni členové byli voliči po způsobu voleb západních demokracií. V rámci všech stran, dokonce i když existuje hlasovaní a hlasování regulérní, např. ve francouzské socialistické straně, uplatňuji tajemníci federací a stálí funkcionáři rozhodující vliv. Cím víc tajemnici regionálních organizací ovlivňují hlasování, tím obtížnějším se stava pokojné soutěžení v rámci monopolní strany, protože místní a regionální vedoucí pracovníci jsou jmenováni shora; stranické funkcionáře vybírá vedení strany, generální sekretariát strany. Aby se mohlo volnti rozvíjet organizované a legální soutěžení, musí mít volicí ve vztahu k voleným jistou nezávislost. Avšak v režimech jediné strany stanoví ti, Wen by meh být zvoleni, to znamená vedoucí pracovnici své volíce tj^tajemníky stranických buněk a organizací, sekcí nebo federací a konečne funkcionáře na různých stupních hierarchie. Tento druh bludného kruhu v monopol- 45 . u , „>í*h „pwviiiřuie listou legalizaci boje o moc ve straně, ale obsa-mch síranách nevylučuje «o j soutěžení nahrazeno násilím. V rus- huje *M$fi2^zZ^nW™k mohl stát v důsledku toh°> ké k™™^£aíoSWáouk Plně Pánem aparátu, ačkoli teo- lÄfifts,ranyvolební procedury-Tyto proce- ztra ÄohÄsI. právě tak Jakovolůy do zastupitelských orgá-n Tielso v reľmu monopolní strany nicim jiným nez jakýmsi druhem rituálnií áklamace, kolektivním projevem nadšeni a nemají zadný znak vo- leb TakovľísouTedy zdá se mi, v podstatě hlavní charakteristické znaky obou krajních typu zřízení, která je možno najít v nasi době. Rád bych na tyto dva typy režimů použil Montesquieuův pojem, pojem principu. Jaký je princip pluralistického zřízení? Jaký je princip režimu monopolní strany? Montesquieu nazývá principem názor uplatněný v ústavní organizaci, který odpovídá potřebám moci v daném režimu. V pluralistickém zřízení je principem kombinace dvou názorů, které bych nazval úcta k zákonnosti nebo pravidlům a smysl pro kompromis. Podle Montesquieua je principem demokracie ctnost definovaná především jako úcta k zákonům a jako snaha o rovnost. Obměňuji Montes-quieuovu koncepci závislosti na nových jevech stranické reprezentace a konkurence. Prvním principem demokracie je totiž skutečně úcta k pravidlům nebo zákonům, protože - jak jsme viděli - podstatou západní demokracie je legalita v soutěžení o výkon moci a ve výkonu moci. Zdravá demokracie je taková, v níž mají občané úctu ne pouze k ústavě, která stanoví způsoby politického boje, ale ke všem zákonům, které určují rámec, v němž se rozvíjí činnost lidí. Nestačí, aby existovala úcta k pravidlům nebo zákonům, je třeba ještě něčeho jiného, co nemůže být napsáno a co není striktně vázáno na zákonnost, smysl pro kompromis. Pojem kompromisu je nesnadný, mnohoznačný; v různých jazycích je označován za něco chvályhodného, nebo pejorativního. Už dávno se v Německu k označeni politického kompromisu používalo hanlivého výrazu Kuhhan-oei coz se da približne přeložit jako čachry, handlování s dobytkem; na-8r2lJ2ľun"n9J-cks?-..termín comPr°mise má spíš pozitivní zabarvení, v Kazaem prípade přijmout kompromis znamená uznat částečnou legiti-wSwr? d/uhé .stony, najít řešení, které je přijatelné pro všechny. a «m.« n Ĺ ' ze PnnclPem demokracie je zároveň úcta k zákonům TrSfSÍKTls;0existuJe dobré a špatné použití kompromisu. taSvtkomS%S27 isp0i5'ľá v tom-že v Jatých oblastech vyvolává 2aSiíľSnEkStríyiVelmi čast0 neotv''ra kompromis ve vedení ni hžMnhSh2fhW0: je třeba volit mezi d"ěma politikami, o ika ne men!Äody-a nevynody' rizika a &»nce. Kompromisní o^mAuS:^ífíÍje'aast0 spojuje nevyhody ^^^iff»uSSZ^ d0ÄčnS stary'aby už nevy- yz se ívussoliniho Itálie pustila do dobývání Habeše, na-46 KAPITOLA 4_______________________________________v - ... , bízely se Francii hypoteticky dvě politiky: jedna byla ponechat Itálii nou ruku a druhá zabránit j, v útoku, třeba s použitím vojenských prostředku a to ve shodě s přesvědčením, že poměr sil mezi samou Itálií na jedné straně a Velkou Británii, Francii a jejich spojenci na straně druhé vylučuje vojensky konflikt. Byla zvolena politika vyhlášení sankci ale sankcí malo účinných k tomu, aby odstranily veškeré nebezpečí vojenské akce Itálie. Předvídatelným důsledkem bylo, že Itálie byla sankcemi do té míry podrážděna, ze sklouzla na stranu Osy; zároveň se jí nebránilo v akci dost účinně, aby se citila nucena ji zastavit. Dobrý kompromis je často snadný v oblasti ekonomické; používá se ho ve velkém rozsahu. I v oblasti ekonomické však existují okolnosti za nichž není kompromis uskutečnitelný; 50 % tržního mechanismu nezaručuje účinnou ekonomiku. To je pravděpodobně klíčový problém našich západních režimů; jak najít kompromis nezbytný k tomu, aby nebyla znepřátelena nějaká část pospolitosti, aniž by to ohrozilo nezbytné potřeby efektivní činnosti? Samo sebou se rozumí, že neexistuje jednou provždy platná odpověď na otázku tohoto druhu; řekněme, že pluralisticky režírn funguje dobře tehdy, podaří-li se mu „dobré uplatnění kompromisu". Jaký je princip monopolní strany? Principem, který udržuje takový režim při životě a prospívá mu, není zjevně úcta k zákonnosti nebo duch kompromisu. Režim monopolní strany by byl pravděpodobně smrtelně ohrožen, kdyby byl zasažen a narušen demokratickým duchem kompromisu. Princip monopolní strany spočívá v opačné krajnosti. Když jsem hledal, jaká by mohla být odpověď Montesquieuova žáka na otázku po principu režimu monopolní strany, našel jsem, aniž bych si tím byl zcela jist, dva city. Prvním je víra, druhým strach. Říci, že jedním z principů režimu jedné strany je víra, znamená v zásadě opakovat jinými výrazy, že monopolní strana je strana akce, strana revoluční. Neboť z čeho by mohla žít revoluční strana, ne-li z víry svých příslušníků? Jak jsme viděli, zdůvodňuje svůj monopol velikostí ambicí, jichž je nositelkou, vznešenou povahou cíle, k němuž směřuje. Aby její příslušníci i prostí občané šli za revoluční stranou, musí věřit jejímu učení, poselství, které strana přináší. Avšak ex definitione, pokud je strana monopolní a pokud není společnost homogenní, jsou tu protivníci skuteční i možní, zrádci, kontrarevolucionáři, cizí agenti (na jejich jmene malo záleží), všichni ti, kdo nesouhlasí s poselstvím, které strana přináší. Stabilita takového režimu musí odolat nedůvěře nebo nepřátelství těch, kdo nepatří do monopolní strany. Jaký je duševní stav disidentu, který je pro bezpečnost státu nejvýhodnější? Strach. Ti, kdo neverí v oficiální státní učení, musí být přesvědčeni o své bezmocnosti. Pred vice nez pul stoletím použil Maurice Barrěs jedné věty, značně odporne, která znela asi takto: společenský řád je založen na tom, že si lid uvedomuje svou bezmocnost. Pozměníme-li Barrěsovu větu, můžeme rici, ze pevnost re- 47 51�16632 KAPITOLA 4 VÍCE STRAN A STRANA MONOPOLNÍ žimO monopolní strany vyžaduje zároveň s vírou a nadšením věřících, aby si nevěřící uvědomovali, že jsou a musí být bezmocní. Pocit bezmocnosti nevěřících míze být doprovázen rezignací, lhostejností strachem, ale strach je nutný, nevyhnutelný. Revoluční strana, ať užto'bylo v roce 1789, 1917 nebo 1933 (protože všechny revoluční strany mají jisté společné rysy), nemůže nevyvolávat nadšení menšiny, aniž by vzbuzovala strach u těch, kdo nesdílejí toto nadšení. Revoluční strana podněcuje násilné pocity. Nesdflfte-li nadšení, které ji oživuje a které šíří, musíte být ochromeni strachem. Pokusil jsem se v této analýze vyvodit některé charakteristické rysy protichůdných režimů, vycházeje z proměnných, které považuji za rozhodující. Tato dedukce založená na povaze zřízení byla možná, protože politické systémy nejsou prostým souborem institucí, obsahují vnitřní logiku. Je to metoda přípustná za předpokladu, že se nezájde příliš daleko. Když provádím tuto analýzu, nepopisuji systémy v jejich rozmanitosti, v jejich konkrétních rysech, pokouším se postihnout abstraktní typ. Naštěstí nebo naneštěstí nerealizují systémy plně svou podstatu. Navíc vy-cházíme-li z hlavní proměnné, nacházíme velkou rozmanitost institucí. V režimu monopolní strany se všechno neodvozuje z monopolu politické činnosti, kterému se těší jediná strana; existují různé druhy režimu jediné strany, právě tak jako různé druhy režimu více stran. Volbu hlavní proměnné ospravedlňuje to, že dovoluje odhalit mnoho důležitých a především podstatných zrnku. Vycházejíce z pojmů jedinosti nebo mnohosti stran, dospěli jsme k formulaci legitimity vlastní každému režimu, ke stylu splynutí se státem a vládou, k svobodám možným v rámci každého typu a konečně k principu zfizení w smyslu, jak tohoto termínu používal Montesquieu. Politická zřízení vykazují koherenci, jejíž pochopení umožňuje to, abychom jim porozuměli. 48 KAPITOLA 5 HLAVNÍ PRO- HLAVNÍ PROMĚNNÁ w V předcházející kapitole jsem vypracoval dva ideální typy politických zřízení, vycházeje na jedné straně z pojmu strany monopolní a na straně druhé z pokojného a organizovaného soutěžení více síran Popsal ísem režim, v nemz přesná pravidla stanoví podmínky výběru vládnoucích právě tak jako výkonu moci. Uvedl jsem, jak strana, která si činí nárok na monopol politické činnosti, může mít jako cíl revoluční přeměnu společnosti a ve jménu tohoto poslání může uplatňovat legitimně, alespoň podle svého učení, absolutní autoritu. Upřesnil jsem dále. že jde o dva ideální typy, nikoli o klasifikaci politických režimů. Vycházeje z těchto dvou ideálních typů bych rád načrtl možnou klasifikaci různých politických zřízení v současných společnostech a pak zdůvodnil, proč jsem vybral jako kritérium pluralitu stran nebo stranu jedinou. V každém z těchto dvou ideálních typů jsem kombinoval několik proměnných. V ideálním typu zřízení s více stranami jsem bral v úvahu současně pluralitu stran, ústavní pravidla volby vládnoucích a ústavní povahu výkonu moci. Tyto znaky nejsou nezbytně spojeny. Je možno rozlišovat režimy při případném oddělení těchto znaků. Stejně je možno postupovat vzhledem k ideálnímu typu zřízení ovládaného stranou monopolní. Konečně se budeme ptát, zda kromě zřízení s více stranami a zřízení se stranou monopolní neexistuje třetí typ režimu, bez stran. Tato hypotéza, ať už je správná, nebo ne, není zajisté absurdní. Před několika dny jsem položil jednomu sovětskému sociologovi otázku: bude v komunistickém režimu budoucnosti existovat jedna strana, nebo stran několik? Odpověděl mi: ani to, ani ono, žádná strana. Z hlediska ideální predstavy je v perspektivě budoucnosti možný třetí druh zřízení. Dnes budu postupovat v opačném pořádku, vyjdu od režimu s monopolní stranou. „ . Ideální typ by obsahoval jednu stranu, mohu-li to rici, dokonalou ye smyslu totalitní vůle, vedenou jedinou ideologií (ideologu zde nazývam globální představu historického světa, minulosti, prítomnosti i budoucnosti, toho, co je, i toho, co být má). Tato strana chce dosáhnout uplne přeměny společnosti, aby ji přetvořila ve shodě s Í'^l ^°J^^"Jfn!fi} ideologie. Monopolní strana má ambice krajne siroke. Pr^^^ společnosti zahrnuje konečně splynutí společnosti a statu. Idealn 49 03 72 KAPU O! A M IDEOLOGIE A TEROR IDEOLOGIE A TEROR V poslední kapitole jsem ukázal propast mezi ústavními fikcemi a skutečností v sovětském státě a v komunistické straně. Poučka o diktatuře proletariátu slouží jako zdůvodnění monopolu, který si strana vyhrazuje, poučka o demokratickém centralismu slouží jako ospravedlnění a kamufláž všemohoucnosti několika lidí nebo dokonce často člověka jediného. Sovětský režim je tedy, abych se znovu uchýlil k termínům, kterých jsem použil, když jsem mluvil o ústavně pluralitních režimech, bytostně oligarchický, není-li dokonce tyranský. Oligarchícká skutečnost sovětského režimu vysvětluje zčásti posedlost, s jakou sovětská propaganda obviňuje monopolisty. Těm, kdo mají zkušenosti se sovětským režimem, daří se stěží uvěřit, že by se za zmatkem ústavně pluralitních režimů neskrývala všemohoucnost několika lidí. Toto nedorozumění má protiváhu: Mnoho demokratů se úzkostlivě snaží najít na druhé straně ekvivalent rozmanitosti a konfliktů, které tvoří podstatu ústavně pluralitních režimů. Jinak řečeno, kdybych se nebál toho, že zneužívám dialektiky, řekl bych, že Sověti považují ústavně pluralitní režimy za „oligarchii monopolistů", protože hledají na Západě to, co existuje u nich. Pokud jde o stoupence ústavně pluralitních režimů, ti pak tvrdošíjně věří, že se za oligarchií strany rozvíjí svobodná hra sil a seskupení podobných tomu, co znají. Jiný rozpor: sovětské režimy se dovolávají učení, které hlásá prvenství ekonomiky. Avšak dějiny komunistické strany a sovětského režimu podávají znamenitou ilustraci určujícího působení několika lidí na údajné objektivní síly. Když se bolševická strana uchopila moci, zvítězil symbolicky podle doktríny světový proletariát. Ve skutečnosti je uchopení moci komunistickou stranou v roce 191/ a přeměna světa touto revolucí potvrzením a posvěcením role - často udivující - malého počtu lidí v dějinách lidských společností. Ustavně pluralitní režimy jsou ústavní interpretací svrchovanosti lidu. Ta se projevuje ve volbách ovlivňovaných vždycky četnými silami; voliči vybírají více nebo méně svobodně své zástupce a ti hrají parlamentní hru. Moc komunistické oligarchie je možno pokládat za jinou interpretaci demokratické ideje. Svrchovanost lidu nebo proletariátu je delegována na stranu, avantgardu proletariátu nebo lidu. Tyto dvě formy interpretace je možno současně smířit i postavit proti sobě. V jednom případě je sym- ,kapiT0LA14______________~zz bolem Interpretace volební soutěžení, v druhém případe jednomyslnost vevolbach a nadšeny souhlas, který dodává posvěcení soulad Ä tečnou nebOomystickou vu li mas a vůlí vládnoucích. Rivalita mez. obéma druhy režimu je také rivalitou mezi dvěma systémy ústavní irrteroretacp týchž ideologických formulí. Ve skutečnosti však všichni vfcnefe SS mezi ústavne pluralitními režimy a režimy monopolní strany npní podružný, nýbrž zasadni. Vyjadřuje životní styl, způsob vlády, samu formu soo-lečenství. Čeho se týká tento zásadní rozdíl? První odpověď, která přichází na mysl, by byla inspirována marxismem; hospodářské zřízení je zcela jiné. Nebudu se vracet k rozboru ekonomických zřízení, který jsem už učinil. 6 Výrobní způsoby se navzájem podobají; organizace továren na úrovni dané technikou se v jednotlivých režimech nemůže příliš lišit. Nemůže se nevytvořit jistá právní autonomie podniků. V jediném roce musely sovětské soudy posuzovat více než 330 000 případů konfliktů mezi podniky. Cizí stát, Izrael, zavedl dokonce řízení proti sovětské exportní naftové společnosti, která na příkaz vlády zastavila dodávky v okamžiku invaze na Sinaj. Sovětský stát chce dodržovat zásadu, že soudy uplatňují zákony, i když jsou tyto zákony aplikovány na vztahy mezi podniky, které jsou teoreticky všechny státním vlastnictvím. Existuje tu zřejmě rozdíl, který je zásadní povahy: Mnohá opatření, která každý podnik uskutečňuje, jsou pouze provedením administrativních příkazů, příkazů plánovací komise. Jiná opatření naproti tomu přijímají vedoucí pracovníci podniku nebo jsou diktována smlouvami. Sovětské právo vyžaduje rozlišení toho, co vyplývá z administrativního rozhodnutí, a toho, co vzešlo z vlastního rozhodnutí podniku. Politicky, což je pro mne rozhodující, je tomu tak, že v západních režimech existuje mnoho organizací, které jsou na státu nezávislé; v sovětském režimu mají podniky nebo trusty jistou administrativní a právní autonomii, ale každá organizovaná skupina je nezbytně vázána na stát a v důsledku toho podřízena jeho ideologií. Když jsem rozebíral třídní vztahy, ukázal jsem,7 že společnost sovětského typu obsahuje rozdíly ve způsobu života, v úrovni spotreby, v životním stylu skupin; sovětská společnost se nevyznačuje větši stejnoro-dostí než společnost západní, ale žádná organizace, oa^va "eoo politická, není nezávislá v poměru ke státu. Každá profesionální, odborová, politická organizace je výrazem státu a strany, a v důsledku tóno je proniknuta oficiální ideologií. . . iHonin Stát je totiž stejně neoddělitelný od strany jako strana od sve ideo o gie. Ideologie je pak neoddělitelná od jistého pojetí dejín a toto pojetí 6 Aron: Dlxhutt legons sut la societě industrielle. 7 Srov. Aron: La Lutte de classes. 147 ;ahrnuie neleň vývoj společnosti směrem ke konečné formě, nýbrž boj f smrt mezi třídami, mezi dobrem a z ?m Tento stát, který absorbuje Išechny organizace, profesionální i politické, je svou podsta-fou procesem. Historický pohyb který unaši současné společnost i stát, Kujdvojí zdánlivě protichůdnou charakteristiku: Teoreticky je řízen historickou nutností, fakticky je výsledkem rozhodovaní malého počtu lidí někdy člověka jediného. Jak dochází k tomuto spojem mezi ucemm o historické nutnosti a výjimečnou rolí individuálních vůlí? Marxistické učení mluví původně o primátu ekonomiky a společenských sil, kreslí schéma dějin, podle něhož dějiny postupují nezadržitelně od kapitalistického režimu k režimu socialistickému v té míře, jak se rozvíjejí výrobní síly a zostřují rozpory. Toto pojetí dějin bylo pojetím II. internacionály a zvláště německých sociálně demokratických stran, které II. internacionálu ovládaly. Toto pojetí bylo deterministické do té míry, že jisté sociální demokraty svádělo k tomu, aby nechali jednat objektivní dialektiku a uchýlili se k účastnému nebo pasivnímu čekání na nevyhnutelnou revoluci, která nastane, až rozpory dozrají. Vzpomínám si, že jsem ještě v roce 1932 v Německu slyšel jednoho sociálně demokratického řečníka volat: My sociální demokraté můžeme čekat, protože zastupujeme třídu, jsme jednotnou stranou, dialektika dějin je na naší straně. Několik týdnů poté byl Hitler u moci a sociálně demokratický řečník se vzdor dialektice dějin nacházel v koncentračním táboře. III. internacionála skoncovala s tímto objektivním pojetím historického vývoje. Lenin a bolševici se vyznačují odmítnutím pasivního přijímání historického determinismu, zdůrazněním vůle. Když měl Lenin volit mezi literou učení a jednáním, které vyžadovala daná situace, nikdy neváhal, obětoval doktrínu nebo ji alespoň přizpůsobil potřebám daného okamžiku a našel zdůvodnění pro jednání, které několik let předtím teoreticky odsuzoval. Před rokem 1917 se Lenin prudce stavěl proti těm, kdo věřili v socialistickou revoluci v Rusku, v zemi, kde neproběhl kapitalistický vývoj. V roce 1917 převzal Lenin v Rusku moc. Vyšlo se z ideje o poslání proletariátu, poslání proletariátu se stalo posláním strany, strana jako taková byla ztělesněním proletariátu. Všechno, co dělá strana, je výrazem posláni proletariátu a zákona dějin. Avšak to, co dělá strana v Sovětském ShaZrľ'ik d0u!!aÍ:"é míry svévolné. Učení nestanovilo, jaký bude stát přechodného období mezi kapitalismem a socialismem. Některé myšlenky ma Ixtľ« y ils,ty vliv na řízení ekonomiky. Ale válečný komunismus, S',£ Äbyly *dp(?vědi bolševiků na nepředvídané okolnosti, odpo-Ä&35 nSě ?vl,vnSné marxismem a interpretací marxismu, kte-firi«? Snf' 'alei16, determinované teorií nebo zákonitostmi dějin. aSp nnnOnh-?zp0r:»d°ktrína se dovolává historického determinismu, Jednom zľv Äh0zh0d?vání několika lidem nebo člověku jedinému, samé voluntarismu je proměna marxistické ideologie 148 KAPITOLA 14 IDEOLOGIE A Marxistické učení připouští četné interpretace. Sovětský marxismus obsahuje mnoho prvku, které Marx nikdy neformuloval. Podle oko-se toto učeni rozširuje nebo zužuje. Doktrína se rozšiřuje, když hlásá ortodoxíi ve vztahu k malířství hudbě, humanitním yedam, historií a nakonec k biologii. Ideologická usnpse-ní týkající se malířství nebo hudby nemají nic společného s tím co Marx nebo Engels o hudbě napsali; ti vyjadřovali různé názor/ ale soíše lato osoby než jako proroci socialismu. Tvrdili, že existuje vztah mpzi sociálním prostředím a uměním (což každý, marxista i nemarxisía akceptuje] nikdy však nemluvili o tom, jaká by měla být hudba nebo malířství socialistického státu. V důsledku rozmanitých okolností, které nemám čas do podrobností rozebírat, byla odsouzena formalistická hudba jako buržoázni a reakční. Pokud jde o abstraktní umění, bylo dlouho považováno za výraz buržoazního úpadku. Právě tak ostře odsuzovali abstraktní malířství nacionálni socialisté. Pokud jde o společenské vědy, odpovídá pravověrnost nutnosti. Sovětský svaz se zakládá na jisté interpretaci dějin a společností a jako sociologové bychom mohli pociťovat hrdost nad skutečností, že sociologie v naší době slouží jako náboženství třetině lidstva. Tato hrdost se ovšem neobejde bez služebnosti v režimu, kde sociologie splývá s oficiální státní ideologií. Ale i zde existuje manévrovací prostor, který se v různých momentech zužuje nebo rozšiřuje. Carské Rusko uskutečnilo v 19. století výboje. Ty mohou v rámci oficiálního učení nabýt dvou různých významů: Buď bylo dobytí Střední Asie carským Ruskem výrazem carského imperialismu, ztotožňovaného s imperialismem západním a stejně odmítaného, jak zněla formule přijímaná během prvních let režimu; nebo mělo dobytí Střední Asie carskými jednotkami, i když šlo o formu imperialismu, také pokrokový význam, protože carská vojska s sebou přinášela vyšší civilizaci a protože velkoruský lid byl osudem předurčen k tomu, aby se stal nositelem spásonosné revoluce. Všechno, co připravovalo začlenění nějakého národa do socialistického státu, dalo se ve shodě se zákony historického pokroku. Mezi oběma formulemi, odsouzením carského imperialismu a schválením pokrokovosti, je možno vyjadřovat a formulovat četné střední články. Oficiální interpretace oscilovaly mezi občma extrémy; jedinou trvalou povinností jednotlivce bylo nedopustit se mýlky při interpretaci, aby nebyi ani vpředu, ani pozadu. tí , Krajní formou rozšíření ortodoxie je její aplikace na nejakou prírodní vědu. Nejcastěji se ovšem nejde tak daleko, vítězí zdravý rozum; duch ortodoxie je málo příznivý rozvoji nějaké vědecké disciplíny. Avšak prírodní vědy jsou pro stát a jeho sílu příliš užitečné, než aby se riskovalo ohrožení jejích rozvoje. Udivujícím jevem bylo odsouzení mendehsmu během poslední fáze stalinského režimu, kdy byl mendelismus povazován za odporující socialistické pravdě. Subtilní interpreti našli motiv tohoto odsouzení: Učení o stejnorodé společnosti je tím přesvědčivější, cim více se 149 ---------~~~_______ IDEOLOGin A TEROR KAPITOLA'■' _________________________________________.---------------------^2 «mi« wv/rnam vroyenych rozdílu mezi jednotlivci. Socialistická pravda si o V d v5 ía genetice popírání dědičnosti získaných vlastnost atv'r"eniyo relativní stabilitě dědičného fondu, nnktrína může být víceméně úzká nebo víceméně široka, aniž by se obecné poučky marxismu měnily. Je možno zachovat základní principy hSrírkého vývoie od kapitalismu k socialismu a role strany, zatímco se SaWnebřJné minulé události mění Ale jedním z důsledků formy, které učení nabylo, je to, že se do pojetí dějin postupne zavadí místo determinismu nebo objektivních sil činnost jedinců. Biblickou dějepravou sovětského učení je stále méně rozvoj výrobních sil a stale více historie strany samé Biblickou dějepravou, která vede k revoluci, jsou dějiny bolševické strany, dějiny konfliktů uvnitř strany, dokonce dějiny satelitních c fron Znal jsem jednoho Francouze, který byl držen několik let jako zajatec v Severní Koreji a který prošel pokusem o převýchovu. Byl především udiven významem, který je v sovětské výchově přikládán dějinám komunistických stran, zvláště dějinám konfliktů frakcí uvnitř jednotlivých stran. Tento francouzský novinář se učil o významu, který byl přikládán roli některých obskurních příslušníků komunistických stran, bulharské nebo rumunské, kteří byli v tom nebo onom období mezi lety 1917 a 1945 na správné nebo na špatné straně. Prostor pro diskusi a pro výklad se v Sovětském svazu také v různých obdobích mění. Jednou ze základních otázek je, v jaké míře je nebo není taková nebo onaká praxe posvěcena doktrínou. Vezměme dva příklady. Za Stalinových dob byl 25procentní podíl akumulace považován za integrální součást oficiální doktríny; toto procento je v platnosti ještě dnes, bylo však zpochybněno před několika lety během Malenkovova období. Jinou posvátnou institucí byly traktorové stanice. Až dodnes byly traktory majetkem traktorových stanic a ty dávaly tyto stroje za poplatek k dispozici kolchozům. Několikrát byla řeč o prodeji traktorů kolchozům. Stalin ve svém posledním díle prohlásil, že prodej traktorů kolchozům by byl kontrarevolucní čin a znamenal by ústup y rozvoji socialistické ekonomiky. Před několika týdny Chruščov vyhlásil, že traktorové stanice ztratily svou funkci a že nadále budou traktory vlastnictvím kolchozu, které si je budou moci volně koupit. Formule, která je (povazována v dané době za doktrinální pravdu, vychází z dogmatu, ale pak se stává pouhou otázkou oportunity. V tomto okamžiku nás to může svádět k tomu, abychom převrátili myšlenku o vztazích mezi stranou a ideologií, myšlenku, kterou jsem se vam az dosud pokoušel vnuknout, a abychom řekli, že ideologie je podle všeho asi nástrojem vlády. Svádí to k tomu, abychom použili pro sovětsky režim marxistické metody interpretace. Co nám říkal Marx? Že bur-zoove používají vznešených slov, aby zakryli špinavé vykořisťování lidu. upratit marxistickou metodu proti sovětskému zřízení by vedlo k tomu, žeT bvSPřPkínZT^r sovětskému zřízení by vedlo k tomu, ze Dy se řeklo, strana nebo několik lidí, kteří ji řídí, používají podle potře- 150 KAPITOLA 14 IDEOLOGIÍ* by té nebo oné doktrinální formule, aby si udrželi mnr a ahu ui*,*»i společnost, v níž by zaujímali první místo. *aby "/tvonlí Marxistická ideologie je zajisté nástrojem vlády orávé tak .akn ifm i* ideologie demokratická v režimech ústavně pluralitních. Ale bylo bvľhl-bou věřit, ze doktrína je pouze nástrojem mocí, že sovětští vládci nSSí ve sve vlastni učeni. Bolševici nejsou oportunisté. kteří využívají kteráknl ideje kvůli moci. Jsou de movani kombinací doktrinálního fanat srnua m-mořadné pružnosti v taktice nebo v praxi. Strana, která má monopol politické činnosti, ovládá stát a vnucuje všem organizacím svou ideologii. Prostřednictvím státu si pro sebe vyhrazuje monopol sily, publicity a propagandy. Ideologie není ani jediným cílem, ani výhradním prostředkem; existuje tu stálá interakce nebo tak* dialektika: Někdy se ideologie používá k tomu, aby se dosáhlo nějakého cíle, v jiných momentech se používá prostředků síly k tomu, aby se utvářela společnost podle ideologie. Jedním z nejnápadnějších důsledků tohoto ideologického režimu je teror. Abychom porozuměli jistým aspektům režimu monopolní strany, je třeba připomenout jev teroru, který ohromoval dlouhou dobu svět a který cizince současně odpuzoval i přitahoval. Po formální stránce je možno v sovětském zřízení pozorovat tři formy teroru. Teror může být legální, kodifikovaný. Sovětský zákoník jmenuje zločiny, které by v ústavně pluralitním režimu nebyly všechny považovány za zločin. Sovětský zákoník věnuje větší zájem tomu, aby nedošlo k beztrestnosti viníka než k odsouzení nevinného. Tak má sklon považovat za zločinné jednání přípravu zločinu, i když se s jeho uskutečněním nezačalo. Formulace o kontrarevolucní činnosti je dostatečně široká a vágní, aby dávala možnost jakéhokoli výkladu. Termín „sociálně nebezpečný čin" mohou soudy interpretovat velmi široce. Konečně se používá proslulé zásady analogie, která znamená přibližně toto: není-li nějaký čin podle terminologie zákoníku považován za zločin, protože na něj nelze přesně použít některého článku, má soud právo postupovat per analogiam a odsoudit jej, protože se více nebo méně podobá nějakému jinému činu, který je podle terminologie zákoníku za zločin považován. Tato legální represe není podstatným aspektem jevu teroru. Od roku 1934 obsahoval sovětský trestní zákoník články, které jsou dnes mozna zrušeny, které poskytovaly tajné policii nebo ministerstvu vnitra (coz je totéž) právo uvěznit sociálně nebezpečné jedince nebo je s odvolaním na kontrarevolucní činnost odsoudit na léta do koncentračního tábora, a to mnohdy v nepřítomnosti obžalovaného, v každém prípade Dez prítomnosti obhájce a bez možnosti odvolání. Administrativní tribunály představují další aspekt teroru, daleko n ráznejší než první. Použití trestního zákoníku omezuje záruky, jicnz: požívají lidé na Západě. Jistý právní předpis z roku 1937 ^^ trarevoluční činnosti rychlý proces: Všechno ma byt skončeno v několika 151 dnech bez jakékoli možnosti obhajoby, proti rozsudkům není odvoláni. A fíoto legislativní opatření však ještě nevyčerpáva stalinsky teror. Tře ím aspektem teroru, který nem totožný s oběma aspekty prvními, je deportace celých skupin obyvatelstva Abych nebyl obviněn ze zaujatosti přečtu vám několik řádků z Chrusčovovy zprávy tykající se presídlení skupin obyvatelstva. Na konci roku 1943, tedy v době, kdy byly na všech frontách uskutečněny průlomy ve prospěch sovětských sil, bylo přijato rozhodnutí o deportaci všech „Karačajevců" z území, na kterém žili, a toto rozhodnutí bylo provedeno; v téže době, na konci prosince 1943 postihl týž osud všechno obyvatelstvo Kalmycké autonomní republiky v březnu 1944 byli deportováni všichni Cečenci a všichni Inguši a bečensko-ingušská autonomní republika byla zrušena; v dubnu 1944 byli deportováni všichni Balkarci do oblastí velmi vzdálených od území Kabardinsko-balkarské autonomní republiky a republika sama byla přejmenována na Kabardinskou autonomní republiku. Ukrajinci se vyhnuli podobnému osudu pouze proto, že jich bylo příliš mnoho a že by nikde nebylo dost místa, aby byli všichni deportováni. Jinak by se nebylo váhalo to udělat.8 Ukrajinců je více než čtyřicet miliónů. Tento text je mimořádný; ukazuje, že nejšílenější představy divadelní hry, která se právě hraje v Theatre National Populaire,9 mohou být realizovány ve skutečných dějinách. Tento text, převzatý z autentického projevu, potvrzuje, co se vědělo odjinud - praxi přesunu skupin obyvatelstva ve velkém měřítku. Takový přesun byl uskutečněn také v letech 1939-1940 v částech Polska okupovaných Rudou armádou. Počet lidí, kteří byli v této době deportováni, se odhaduje na jeden a půl miliónu. Kromě této formální klasifikace mám za to, že je možno provést konkrétní neboli materiální klasifikaci na tři typy teroru. Existuje první forma teroru, kterou nazvu, smím-li se tak vyjádřit, normální a která opakuje zkušenost Francouzské revoluce; je to teror uplatňovaný stranou nebo frakcí proti stranám nebo frakcím, které jsou jejími protivníky. Lze ho považovat za formu občanské války. Během revolučních období pochybuje skupina, která uchvátila moc, o trvání své vlády a vidi všude nepřátele. Není vždycky na omylu, protože ex definitione je její vláda nová a protože počet protivníků, těch, kdo doufají ve zvrat osudu, byva velký. ' t„ řAPrvnítypíer?ru byl° možno Pozorovat během let občanské války, řekneme mezi lety 1917 a 1921. To je doba, kdy byli členové a vůdcové «ÄífiÄíg^*■Rossi ve své knize Au,°psie du stalinisme (Pi,va 9 Jany, Alfred: Uburoi (Král Ubu). 152 konkurenčních socialistických stran, socialistických revolucionářů a rn.n ševiků, odstraňován,, posi ani do vězení. To je také doba £ s zlstuľri bývalýchpnv legovaných tnd bránili proti vítězným bolševikům£32 valaotémer velká revoluce, která by neobsahovala analogické jevy íom-wellův teror, Robespierruv teror, Leninův teror, dějiny se opakui Druhým typem teroru je teror který se rozpoutal na počátku kolektivizace zemědělství, od. roku .1929-1930, a který směřoval k iSaci těch, kdo byli nazýváni tndmmi nepřáteli, hlavně kulaků Také zde ide o formu teroru neříkám legitimní nebo nelegitimní, ale rozumově vysvětlitelnou. Ode dne, kdy bylo rozhodnuto o kolektivizaci zemědělství bvli kulaci nesmiřitelnými protivníky sovětského státu; ruští rolníci vybili přinejmenším polovinu dobytka. Když tedy byly vysídlovány statisíce kulaků, když byli trestáni, bojovalo se proti nepřátelům režimu nikoli fiktivním, nýbrž skutečným. Máme právo si myslet, že by jiné metody byly bývaly vhodnější. N. Chrusčov ve svém projevu mluvil o tom, že by se kolektivizace zemědělství byla mohla uskutečnit za menší cenu. Ale zde šlo o retrospektivní a ekonomické úvahy; připustíme-li jako cíl kolektivizaci zemědělství, je teror racionálně vysvětlitelný, ne-li omluvitelný. Dosud byl teror zaměřen proti politickým protivníkům nebo protivníkům třídním, proti opozičníkům nebo disidentům, ať už skutečným nebo virtuálním. Třetí typ teroru, ten, který N. Chrusčov odsoudil, se obrátil proti komunistické straně samé. Znovu ocituji několik řádků, abych umožnil představu o rozsahu teroru, jehož obětí byli členové strany. Jaké bylo složení XVII. sjezdu komunistické strany? Víme, že 80 % řádných delegátů na XVII. sjezdu vstoupilo do strany během let konspirace, která předcházela revoluci, a během války, to jest před rokem 1921; z hlediska sociálního původu byli delegáti sjezdu převážně dělníci (60 % delegátů s hlasovacím právem). Z tohoto důvodu bylo nemyslitelné, že by byl sjezd tohoto složení zvolil ústřední výbor, jehož většina by se ukázala jako nepřátelé strany. Jediným důvodem, pro nějž bylo 70 % kandidátů zvolených na XVII. sjezdu označeno za nepřátele strany a lidu, bylo, že čestní komunisté byli pomluveni ze obvinění proti nim vznesená byla falešná a že revoluční zákonnost byla skutečně porušena. Stejný osud postihl nejen členy ústředního výboru, ale také většinu delegátů XVII. sjezdu. Z1966 delegátu s hlasovacím právem nebo s poradním hlasem byl 1108 osob, tojesi zřetelně více než většina, uvězněno a obviněno z kontrarevoiucnicn zločinů.»° 70 % členů ústředního výboru, mezi 50 a 60 % všech delegátii sjezdu komunistické strany. To je třetí aspekt teroru, aspekt nejvíce udivující, 10 Rossi, A., o.e., str. 82. 153 C�5B KAPIiniA M IDEOLOGIE A TEROR neliwnormálnôjSf. lze-li tak říci. Všechno proběhlo tak. jako by se revo-,o, od roku 1917 do roku 1938 zdvojnásobil, místo aby se po-ně zeslaboval v té míře, jak se stabilizoval režim Zostřilse především v době druhé sovětské revoluce, to jest v době kolektivizace zemědělství; zostřil se pak počínajíc rokem 1934, v době likvidace největší části starých členů komunistické strany. Tento teror vyústil ve dvě Instituce, které sehrály významnou roli v diskusích pro sovětský režim a proti němu: jednak v koncentrační tábory, jednak v proslulé moskevské procesy. Nechám stranou koncentrační tábory a řeknu několik slov o moskevských procesech, protože představuji takřka kulmináciu' bod, vyvrcholení tohoto ideologického teroru, jeden z podstatných aspektů tohoto výjimečného režimu. Obžalovaní se sami obviňovali ze zločinu, o nichž se nam dnes říká, že je nespáchali, a o nichž by žádný rozumný člověk nevěřil, že je spáchali. Odtud řada otázek, které byly často směšovány, ale které je důležité přísně odlišovat. Především otázka logiky těchto doznám) pak otázka psychologie obžalovaných. Dále otázka psychologie žalobců. A konečně otázka funkce procesů a čistek v režimu tohoto druhu. Logika doznání. Odpověď je jednoduchá: Stačí vyvodit úplné závěry z formule „Kdo není se mnou, je proti mně" a připustit, že ústřední výbor nebo politbyro komunistické strany je vlastně komunistická strana, což je proletariát, který je smyslem dějin. Kdokoli tedy nejde s ústředním výborem komunistické strany, je nepřítelem svatého poslání proletariátu, je tedy vinen nejtěžším zločinem a podléhá nejpřísnějším trestům. Ve všech revolučních obdobích mají příslušníci revoluční strany tendenci směšovat protivníky se zločinci nebo zrádci. Není třeba příliš velké představivosti: V posledních dvaceti letech dějin Francie se epiteta „zrádce" používalo obecně k tomu, aby se jím házelo podle okolností po té nebo oné skupině, přičemž zvraty v tomto označování ilustrují kolísání událostí a relativitu historických soudů. Systém přiznání je asi tento: Ten, kdo nesouhlasí s ústředním výborem nebo tajemníkem komunistické strany, chová se jako nepřítel komunismu. My jsme se však rozhodli, že nebudeme brát v úvahu záměry, ale budeme soudit pouze podle činů. Ten, kdo je v opozici, oslabuje ústřední vyoor oslabuje tedy proletariát. Chová se jako nepřítel, tedy jako zrádce, a protože nas nezajímají záměry, považujeme ho objektivně za zrádce. Í5°,7f0z™ radě lidí pochopit, že není rozdílu mezi chovat se jako 2nTmÄfff^sÄsl Představi*. že Zinověv, Kameněv, Bucharin ?SÍ \IS c í?«? -?ahy s 9estaPem- V tomto okamžiku se dosáhlo nTwÄfeuÄ' ICkeh,° ľyznamu ně'akéh0 chování, avšak protože činy které by symbolizovaly toto chování, neexistují byly vymyšleny, aby se potvrdil vyznám přikládaný postoji opozice ^ybieiiy, * mm proslovu řekl Nl Chruščov přibližně ,0'co 'sem vám právě 154 Stalin byl u zrodu pojmu „nepřítel lidu". Tento termín umn?ň»,p používat nejtvrdší represe proti komukoli, kdo by MmSň Qnhfim se S a tnem v rožnom " ' /l J«*ymK0lt zpu- Nejsubtílnejši formulace teto řetězové identifikace přináší Mpriati -Ponty ve sve knize Humanisme et terreur (Humanismus a terore krfP rozvíjí polohegehánskym, poloexistencialístickým jazykem tuto loaiku doznání. Logiku, která pro mne nikdy nepředstavovala žádné taiemství od okamžiku, kdy se podle paranoického postupu připustí že se nedělá rozdíl mezi opozičníkem, který jedná jako..., a zrádcem. Druhou otázkou je otázka psychologie obžalovaných. Jsou tu možné tři odpovědi. Přes tuny spotřebovaného inkoustu se nakonec všechno dá převést na tyto tři odpovedi. První, pro idealisty nejuspokojivější, je odpovětf oddanosti straně Příslušník strany má špatné svědomí, ať už proto, že byl poražen ve trakčním boji, nebo proto, že dal za pravdu vítězí. Protože cítí, že jeho život je u konce, chce najít poslední smysl pro dny, které mu zbývají. Aby posílil stranu v okamžiku, kdy je ohrožována vnější agresí, rozhodne se slavnostně prohlásit, že ústřední výbor nebo politbyro měly pravdu a že on se mýlil. Tento výklad oddanosti straně vede často ke srovnání s japonskými kamikadze. Kamikadze byli piloti letadel, kteří se zavázali k jedinečnému poslání, k poslání, z něhož se nemohli vrátit; spočívalo v tom, že se se svým letadlem vrhli na palubu nepřátelské lodi. Stejným způsobem byli členové strany, kteří se sami obviňovali před celým světem a veřejně ztráceli čest, v zásadě nejoddanější služebníci věci. Sami se ponížili, aby vyzvedli toho, kdo je porazil, protože ten ztělesňoval stranu a proletariát. Druhá teorie, méně velkolepá, je domněnka o tajné dohodě mezi policií a obviněnými, podle níž si mohli zachránit život za podmínky, že se propůjčí k ceremoniálu doznání. Podle všech informací byliodsouzení skutečně popraveni a většina z nich znala osud svých předchůdců. Možná chtěli zachránit nikoli vlastní život, ale život svých blízkých. Je možne, že byly uzavřeny dohody tohoto druhu. Třetí teorie, asi nejjednodušší, je teorie mučení. Ocituji jeste jeden text l\l. Chruščova, protože se mi zdá jedním z nejrozumnějších, jaký byl kdy o tomto předmětu napsán. Když Stalin řekl, že ten nebo onen má být zatčen bylo nutno doslova uznat, že jde o nepřítele lidu, a Berijova klika, odpovědna za orgány státní bezpečnosti, se předháněla, aby dokázala vinu uvězněného člověka a správnost dokladů, které zfalšovala. Jake důkazy oyiy předkládány? Přiznání vězňů, které vyšetřující soudcové brali vazné. 1* Rossi, A., o.e., str. 70. 155 43 KAPITOLA N IDEOLOGIE A TčRQR A (ak se může člověk přiznat ke zločinům, které nespáchal? Jediným způsobem, následkem použití fyzických metod nátlaku, mučení vedoucího až ke stavu bezvědomí, duševního rozkladu, ztráty lidské důstojnosti. Tak se dosahovalo přiznání.12 Třetí teorie obsahuje nepochybně největší část pravdy, nevylučuje však zcela ani teorie předcházející. Psychologie žalobců byla zvláštní. Vyšetřující soudcové věděli, že přiznání byla vymyšlena, nemohli věřit doznáním, o nichž předstírali, že je berou vážně. Ti, kteří se doznávali, věděli, že jejich vyšetřovatelé jím nevěří. Ten, kdo inscenoval všechny tyto procesy, nemohl nevědět, že dal sám příkaz vytvořit neskutečný svět. A přece státní moc a policie dokázaly, že se celý svět ptal po skutečnosti této neskutečnosti. Nikdo se nenechal zcela oklamat, ale málokdo měl odvahu říci anglicky nonsense (nesmysl) nebo francouzsky mensonge! mensonge! mensonge! (lež lež lež). A co je ještě více udivující, tento svět hrůzných fikcí nebyl prostě odporný a podlý. Jistým způsobem přitahoval nebo v každém případě fascinoval, protože tam mělo všechno svůj význam, nic se nedělo náhodne. Hluboké dejinné síly splývaly s konflikty tříd a se spiknutími jednotlivců. Hegelova dialektika vyústila v policejní šílenství a každý se ptal do důvodech této tragické šaškárny. Nikdo se neodvážil říci jako N Chruš-cov: generální tajemník ruské komunistické strany byl obětí psvchózv do-dezirani a nakonec viděl v samém maršálu Vorošilovi agenta Intelligence 12 Rossi, A., o.e., str. 10. 156 KAPITOLA 15 TOTALITARISMUS Předcházející kapitola končila rozborem jednoho z nejvíce znepokojujících jevů sovětského režimu v jistých obdobích, totiž kombinace ideologické zběsilosti a policejního teroru. Dvě období to ukazují, dá-ii se to tak říci, nejdokonaleji: období 1934-1938 a 1949-1952. Dnes se ví, a ví se to díky samému N. Chruščovovi, že Stalin v roce, který předcházel jeho smrti, připravoval velikou čistku, která měla být srovnatelná s čistkou z let 1936-1937. Bylo by však nespravedlivé posuzovat sovětský režim jako celek a jeho dílo jen podle jevu policejního teroru, ale ten měl, jak se mi zdálo, reálný dosah. Tajná zpráva N. Chruščova skýtá jedinečnou ilustraci Montesquieuovy teorie despotismu, teorie, podle níž je principem despotismu strach -zákeřný strach, který postupně zachvacuje všechny jednotlivce nějaké pospolitosti kromě jediného. Sám N. Chruščov si v daném okamžiku klade otázku: Proč jsme nic reudělali? A odpovídá s upřímností a naivitou: Nemohli jsme nic dělat. Když jsme byli povoláni k Nejvyššímu pánu, nikdy jsme nevěděli, zda se s námi chce poradit o nějakém důležitém rozhodnutí, či nás uvrhnout do hladomoren Lubjanky. Tento fenomén všeobecného strachu se rozšířil v režimu zrozeném z nejvznešenějších tužeb lidstva. Teror, který by byl jako revoluční teror všedním jevem, rozvinul se dvacet let po převzetí moci; nepostihoval pouze protivníky režimu, skutečné nebo potenciální, nýbrž lidi, kteří mu byli věrni. Nakonec se tento teror maskoval ceremoniály doznání, které byly samy o sobě něčím mimořádným, protože rozhodně zneuctívaly režim sám. Kdyby se totiž byla brala doslova doznání bývalých Leninových druhů nebo obvinění vznesená proti generálům, kteří veleli Rudé armádě, byl by svet nucen vent, ze tento režim byl ovládán - nebo ještě ovládán je - lidmi, kten proti nemu konšpirovali nebo kteří zrazovali ve prospěch cizí mocnosti, Kdyoy se bylo věřilo doznáním, byla by obžalovací řeč proti režimu strašná, jestliže se jim nevěřilo, jak posuzovat režim, který nutí lidi, aby se priznávali K nespáchaným zločinům? Konečně nebylo možno se neptat: Kdeje skutečnost? Kde je ideologie? Čemu věří vůdcové, nejvyšší vůdce, strední vua-cové a masy? Jedna osoba a pouze jediná osoba rozhodovala o osuau všech ostatních, pokrývala je slávou nebo je zahrnovala hanbouK Pomenovala věrné služebníky režimu ve zrádce. Ale pravé V^^^^ byl pánem nad životem a smrtí všech, nemohl sam vent v nadskutecno, 157 MľiIilM 16 rOTAUfARlSMUS ., r* rhtöi wniitii ostatním, a ti mohli sotva věřit více. Nakonec se žilo ÄÄľÄ35 dával každé události smysl, ale jako celek by, ab- St"\/ntnmto okamžiku to svádí k odmítnuli ideologie jako pouhé formy fl k Äu? existovala pouze jediná skutečnost, .skutečnost despotis-Ju[tSmrJffSm jedince, zbytek byla kamufláž, která nikoho ne- ^Osobnľsi myslím, že by nebylo správné dokonce ani v tomto krajním případě, odmítat ideologii. Faktem je, ze tyto patologické formy des-potismu nejsou myslitelné mimo ideologické trestem, dokonce i když vyvolává u většiny spíše skepsi než viru. V čem spočívá fenomén totalitarismu? Tento jev, jako všechny společenské jevy, zavdává příčinu k četným definicím podle stanoviska, které pozorovatel zaujímá. Zdá se mi, že je tu pět základních prvků: 1. Fenomén totalitarismu patří k režimu, který poskytuje jedné straně monopol na politickou činnost. 2. Monopolní strana je vedena nebo vyzbrojena ideologií, které přikládá absolutní autoritu a která se v důsledku toho stává oficiální státní pravdou. 3. K šíření této oficiální pravdy si pak stát vyhrazuje dvojí monopol, monopol prostředků násilí a monopol prostředků přesvědčování. Všechny komunikační prostředky, rádio, televize, tisk, jsou řízeny a ovládány státem a těmi, kdo ho zastupují. 4. Většina ekonomických a profesních aktivit je podřízena státu a stává se jistým způsobem součástí státu samélo. Protože stát je neoddělitelný od své ideologie, je většina ekonomických a profesních aktivit za*-barvena oficiální pravdou. 5. Protože všechno je státní činnost a protože každá činnost je podřízena ideologii, je chyba, které se někdo dopustí v ekonomické nebo profesní činnosti, současně chybnou ideologickou. Odtud vyplývá nakonec politizace, ideologické přehodnocení všech možných chyb jednotlivců a jako závěr teror policejní i ideologický. Rozumí se samo sebou, že v definici totalitarismu je možno považovat za základní buď monopol strany, nebo ideologický teror. Fenomén je dokonaly když jsou všechny tyto prvky spojeny a plně uskutečněny. I lecnto pet prvku, které jsem vyjmenoval bylo spojeno během třicá-ych let, v období 1934-1938; znovu tomu tak bylo během čtyřicátých let mezi ety 19481 a 1952. Lze pochopit, proč mohly být tyto elementy irioSkí pnp-de sovětského zřízení patří monopol strany a monopol Sffi same p.odstat* oolševismu a jeho revoluční vůle. Centralizace uľnitľS,S pyt,atpresved5ování je vázána na ideu monopolu jedné strany učení K™?IZ??e ekonomických aktivit je výrazem komunistického S5 p£ Sp ny' í re/em ^jmenoval, jsou snadno pochopitelné vaz-oy. Pokud jde o vyústení, o ideologický teror, lze jej pochopit právě 158 vzhledem k ostatním elementům, totiž k monopolu strany a prostředku přesvědčování a k etatizaci individuálních aktivit' Bylo by nesprávné směšovat pochopitelnost z nutnostech soo.Pni Lze chápat, ze tyto různé elementy )Sou spojeny, ale fakt že v S3' pádů tomu tak je, nedokazuje, že spojeny vždy být musí a'že káži rÄ monopolní strany musí vyústit do této krajní formy teroru PokurtiZ o totalitarismus, jsou tu ve skutečnosti tři základní otázky 1. Do jaké míry jde o jev historicky jedinečný, či o opakování ievů historicky již známych? 2. Do jaké míry je nebo není sovětský totalitarismus srovnatelný s to-talitarismem jiných režimů, zvláště s totalitarismem režimu nacionálne socialistického? 3. Do jaké míry je režim jediné strany nebo totálního plánování odsouzen k totalitarismu? Posuďme nejdříve tuto poslední otázku. Ve 20. století existují autoritativní režimy, které nejsou režimy jediné strany, a existují režimy jediné strany, které se nestaly totalitními, které nerozvíjejí oficiální ideologii a které nechtějí pomocí své ideologie modelovat všechny aktivity. Existují režimy jediné strany, kde stát neabsorbuje společnost a kde ideologie nemá takovou šílenou expanzi, jakou můžeme pozorovat v režimu sovětském. Pravda je, že každý režim jediné strany v industriáiních společnostech obsahuje neoezpeč/'totalitního vývoje. Industriálni společnosti jsou společnosti městské. Vládcové se musí obracet na ovládané a zdůvodňovat svou autoritu. Nedovolávají se tradiční legitimity, nemají žádné zdůvodnění pro to, proč jsou u moci, nenabízejí zdůvodnění, které by bylo mimo diskusi, jsou nuceni vysvětlovat, proč a čím jménem poroučejí. Ovšem každý vládce v režimu jediné strany je nucen v jistém bodě diskusi zastavit, a to tehdy, kdy se diskuse stává zajímavou. Lze diskutovat o spoustě otázek kromě jediné: Proč nemají lidé právo organizovat se v jiné straně, než je strana jediná? Z toho nevyhnutelně pramení snaha, která vede šéfy jediné strany k zdůvodňování svého monopolu. K tomu stačí jakákoli ideologie (lidé nebyli nikdy vybíraví, pokud jde o kvalitu ideologií), ale je třeba nějaké ideologie, kterou si vypracují, kterou vnutí, která se stává stále agresivnější. _ Byla tu nicméně fašistická Itálie, režim jediné strany, který nikdy nepoznal ani ideologické bujení, ani totalitní jevy srovnatelné se sovětskou velkou čistkou nebo s výstřelky posledních let hitlerovského režimu. V obou případech, kdy se mluví o totalitarismu, se mi zdá, ze podstatným jevem, původní příčinou je sama revoluční strana. Režimy se nestalyxo talitními nějakým postupným vývojem, ale v důsledku puvodnino zámeru, snahy od základů přeměnit existující řád podle nejaké ideologie, revoluční strany, které dospěly k totalitarismu, mají společné rysy. rozban ambicí, radikalismus postojů a extremismus prostředku. Dovolují tyto podobnosti srovnávat oba totalitansmy a vidět v men dva druhy téhož rodu? 159 KAPITOLA IB ______________ TOTALITARISMUS Vyvinuly se dvě protikladné argumentace, jedna, která popírá příbuznost obou režimů, a druhá, která ji potvrzuje. Jedna i druhá se mi zdají ve většině případů neuspokojivé nebo přinejmenším nepřesvědčivé. Jaké jsou argumenty těch, kdo popírají příbuznost obou totalitarismů? První rozdíl je v sociálním složení komunistické a nacionálne socialistické strany. Tento argument je nepopiratelný. V Německu bylo sociální složení obou stran opravdu velmi odlišné; řada dělníků hlasovala pro nacionálne socialistickou stranu, ale velká většina průmyslových dělníků hlasovala až do konce buď pro stranu sociálně demokratickou, nebo pro stranu komunistickou. Vnucuje se však jedna výhrada. V Německu existovaly v letech, která předcházela převzetí moci Hitlerem, dosti četné přestupy od jedné z těchto dvou stran ke druhé. I když je sociální původ členů stran různý, psychologické založení členů se vždy neliší- Existují společné postoje, které nejsou v rozporu s rozdílností sociálního původu. Ale to není podstatné. Připusťme, že sociální složení členstva je odlišné. Záleží však na tom, zda není možné, i když členové pocházejí z různých společenských tříd, vyvolat podobné jevy. To, že sociální původ členstva je jiný, neodpovídá na danou otázku. Ti, kdo tvrdí, že oba režimy jsou příbuzné, říkají, že přes rozdíl v sociálním původu členstva nachází pozorovatel u těchto dvou stran, když už přišly k moci, řadu podobných rysů v uplatňování autority. Podle druhého argumentu jsou nacionálni socialismus a kapitalismus v zásadě neoddělitelné, protože nacionálni socialismus je pouze režim, který si vytvořili kapitalista, aby udrželi svou vlastní moc. Tento argument je nesprávný, i když vychází z pravdivých faktů. Je pravda, že v předhitlerovském Německu mnoho kapitalistu, průmyslníků i bankéřů subvencovalo nacionálne socialistickou stranu, věřilo, že ji budou moci ovládat, a vidělo v ní prostředek obrany proti socialistické nebo komunistické revoluci. Ale v době, kdy se režim stal totalitním, nebyl naprosto kontrolován a řízen monopolisty. Průmyslníci a bankéři, zástupci bývalých vládnoucích tříd, byli ve své většině během poslední fáze hitlerovského režimu v opozici; po červenci 1944 byli oběťmi čistky, svou povahou sice odlišné od čistek sovětských, ale dostatečné k důkazu, že politika prováděná hitlerovskou stranou u moci nebyla výrazem vůle kapitalistické třídy. Pojte třetího argumentu bojují komunisté a fašisté na život a na smrt. Opět je to argument nepopiratelný. Ale není to poprvé, kdy bratři pojuji proti sobe. Proto tím není vyřešena otázka: do jaké míry jsou to* tahtnyevy společné těmto dvěma druhům stran, když se stanou pány nncfPÍLľá]emnnĹnelít0Stn^ b0' uzna|y nékdy obě strany svou příbuz* S!2; r«H? Ä"trop prijel v roce 1939 d0 Moskvy- mluvil o setkání JZ/SSAAŠř'1",™ °P|atil zdvořilost, když pozvedl sklenici na zdraví kancléře Hitlera, který je tak milován německým lidem. Tato slova 160 gp^is----------------___________ nic nedokazují, leda to, že ti i oni mohou bez rozdílu používat toho -onoho jazyka. čtvrtý argument stejného druhu jako tri po/ní, se dovolává zásadní neslučitelnosti ideologu. Neuvádím v pochybnost pravdivost arqumentu ale znovu neřeší otázku. Je pravda, ze podle komunistické ídeoloaie li fašismus ztělesněním všeho, co je v dějinách špatného, ie to neihlubSf úpadek lidské přirozenosti. Je pravda, že podle fašistické ideoiooie ie komunismus vtělené zlo, absolutní nepřítel. Ale to, že na jedné stran* ie ideologie univerzalistická a humanitní, a na druhé straně nacionalistická rasová a vůbec jakákoliv, jen ne humanitní, nedokazuje, že se tito lidé ve jménu protikladných idejí neutíkají k srovnatelným praktikám. Dovolávat se protikladnosti idejí, když se provádí rozbor podobnosti nebo nepodobnosti praxe, znamená zůstávat mimo stanovený problém. Ti, kdo mluví o příbuznosti, chtějí právě ukázat, že ideologie a vznešené aspirace váží málo na vahách dějin a že se lidé řídí pohnutkami, které nezávisí na ideologiích. Odpovídá-li se tedy, že zde nemůže existovat hluboká příbuznost, protože si ideologie doslova protiřečí, vyslovuje se předpoklad, že je vyřešen problém, o němž se diskutuje, problém, zdali ideologie určují praxi. Ochotně dodávám, rikoli pro symetrii, ale myslím podle pravdy, že mě většina argumentů ve prospěch příbuznosti obou totalitarismô nepřesvědčuje o nic více z důvodů opačných, ale podobných těm, pro něž jsem odmítl argumenty předcházející. Jisté podobné jevy se nacházejí ve známých obdobích dějin sovětského režimu i ve známých obdobích dějin režimu nacionálne socialistického. Jediná strana, oficiální ideologie, absolutní moc osoby číslo jedna, všemocná policie, ideologie, která se krok za krokem zmocňuje všech činností, policejní teror, to všechno bylo skutečně možné pozorovat v nacionálne socialistickém Německu právě tak jako v sovětském Rusku. Krajní forma nacistického teroru se projevila během války, řadu let po uchopení moci, právě tak jako krajní forma teroru v Sovětském svazu nenásledovala bezprostředně po převzetí moci, ale objevila se o dvacet let později. Druhým argumentem, který se uvádí pro potvrzení príbuznosti ódou totalitarismů, je to, co jsem již odmítl, že totiž záleží jwuze na moci ze ideje nemají žádný význam, a tím méně účinnost. Avšak steine jaw uu mítám uznat argument o neslučitelnosti ideologií za ro^^LSi hlásím ani s argumentem, podle něhož víra komunistu v univerzální 3 humanitní hodnoty nic neznamená. , tntaiita- Dílem, které nejdůkladněji zdůvodnilo tezi o P*fn°*f ?" Eah rismů, jsou Origins o1 totalitarism (Původ totalitarismů).oHa^h Arendtové, která srovnává Sovětské Rusko mezi lety 93**™^m lerovské Německo mez! lety 1941 a 1945, By o by^™^S-směšovat srovnávání těchto dvou období, těchto dvou teroru se srovná váním režimů jako celku. v . ,wif.mw tenu nenooíra- Rozdíly i příbuznosti mezi těmito dvěma totalitansmy isou nepop.r 161 101 KAľliniA |5 rOTALITARISMUS telné Podobnosti jsou príliš patrné, než aby v tom bylo možno vidět pouhou náhodnost. Naproti tomu jsou zde rozdíly inspirace, ideji, cílu príliš evidentní, než aby bylo možno bez výhrad připustit zasadni příbuznost obou režimů. Zdůraznění příbuznosti nebo rozdílnosti závisí na četných okolnostech. Nikdy nelze dospět ke zcela jisté odpovedi, protože nacionálne socialistický režim neměl čas k tomu, aby se rozvinul tak jako režim sovětský Ten už má svou historii, prošel četnými fázemi, je možno pochopit smysl postupných fází. Naproti tomu nacionálne socialistický režim poznal pouze šest let míru. Počínajíc rokem 1939 se zapletl do válečného dobrodružství, které určilo jeho konečný osud Ke zjištění relativního významu příbuznosti a rozdílnosti není možno se spokojit se srovnávací sociologickou analýzou, je nutno vzít v úvahu dvě další poznávací metody, historii a ideologii. Historicky vyšel sovětský režim, jak víme, z revoluční vůle inspirované humanitním ideálem. Jeho cílem bylo vytvořit nejhumánnější režim, jaký kdy dějiny poznaly, první režim, v němž by mohli všichni lidé dospět k plné lidskosti, kde by vymizely třídy, kde by homogenita společnosti umožňovala vzájemnou toleranci občanů. Ale toto hnutí směřující k absolutnímu cíli nezaváhalo před žádným prostředkem, protože podle doktríny mohlo pouze násilí vytvořit tuto absolutně dobrou společnost a protože proletariát byl v nemilosrdné válce s kapitalismem. Z této kombinace vznešeného cíle a nemilosrdné techniky vzešly různé fáze sovětského režimu. První fáze, banální: občanská válka a politický teror, který občanskou válku doprovází. Pak druhá fáze, kdy se teror zmírňuje a kdy se poskytuje jisté místo soukromé iniciativě, fáze NEPu. Avšak v roce 1929 počíná třetí fáze, nová revoluce ve vlastním slova smyslu, to jest zásadní přeměna sociálních struktur, revoluce uskutečňovaná shora, státem. Režim provedl dvanáct let po svém vítězství druhou revoluci, která byla v jistém smyslu podle svědectví samých vůdců násilnější a vzrušenější než revoluce první. Tato druhá revoluce, kolektivizace zemědělství, přinesla podle samého N. Chruščova nové formy teroru, které on jako současný generální tajemník strany neodsuzuje; omezuje se ve své proslulé zprávě na tvrzení, že by snad bylo bývalo možné uskutečnit tuto revoluci s menšími náklady, avšak právě tak jako připouští teror pro-tUepřatelům strany, připouští teror proti vlastníkům půdy, proti rolníkům a kulakům, kteří odmítali kolektivizaci. Co překvapuje, co je vlastním objektem analýzy, je fáze následující. Proč jsme počínajíc rokem 1936 svědky rozpoutání veliké čistky, nové fáze terorismu, ačkoli zemědělská revoluce byla vítězná, ačkoli režim nebyl ohrožen? Problem, který je rozhodující při výkladu sovětského terorismu, je v otázce: proč čistka, když je bitva vyhrána? Tuto otázku nekladou pou-?ÍÍÄdnJÄdaei'klade ji sám N- Chruščov. Podle něho je terorismus If4"1938' terorismus obrácený proti členům strany, počátkem kultu osobnosti aje rozpoután proto, aby přivedl na popraviště protivníky, které Stalin uz porazil - coz N. Chruščov považuje za zbytečné -, a po- 162 KAPITOLA tom, aby postihl nejvěrnější stalinisty, Proč terorismus na úkor santirh Členů komunistické strany, kteří se neuchýlili od linie'? V tomto momentě nabízí N. Chruščov jedinou odpověď ledinv «ŕ-klad: kult osobnosti. Ale právě zde se můžeme omezit na'tvrzení Íp tato formule nic nevysvětluje. Jak řekl velmi znamenitý marxista To-gliatti, vysvětlení pomoci kultu osobnosti není marxistické Vysvětlovat tak důležité jevy pomocí Jediné osobnosti je způsob výkladu kterv učení ex definitione nepřipouští. Je možno pochopit nikoli velkou čistku samu nebo terorismus obrácený proti členům strany, ale možnost těchto jevů, vycházíme-li z akční techniky komunistické strany. Osobuje-li si strana právo používat násilí proti všem svým nepřátelům v zemi, kde se ve výchozím bode nachází v menšině, odsuzuje sama sebe k pokračujícímu používání násilí. Strana je teoreticky demokratická, ale demokratický centralismus spočívá v tom, že podstatná část moci přechází na její generální štáb. Ten je schopen zmanipulovat volby, zajistit, aby voliči byli určováni zvolenými; je také možno pochopit, že v tomto systému jde někdo až do konce a že se místo nějaké oligarchie stává pánem celé strany jediný člověk. V tomto bodě se N. Chruščov shoduje se západními sociology: Počínajíc jistým momentem se demokratický centralismus zvrhl v absolutní moc jednotlivce. Že je tento jev pochopitelný, to se mi zdá evidentní, ostatně jej pozoruhodným způsobem předvídal Trockij. Když Lenin v roce 1903 poprvé rozvinul ve své práci Co dělat?teor\\ demokratického centralismu, namítal proti ní Trockíj přibližně toto: postavíte stranu na místo proletariátu, pak ústřední výbor na místo strany a nakonec generálního tajemníka strany na místo ústředního výboru a ve jménu proletariátu dospějete k neomezené moci jedince. Sám Trockij však nikdy plně nepřiznal správnost této své předpovědi. Jinak řečeno, to, co umožnilo jevy označované jako „kult osobnosti11, nejsou pouze osobní vlastnosti jednoho člověka, ale také technika organizace a činnosti jedné strany, která existovala od počátku celého pohybu. Jak se dospělo od možnosti ke skutečnosti? Proč byly tyto čistky? Co bylo jejich účelem a jaké byly jejich příčiny? Způsobů vysvětlení velké čistky je mnoho. Najdeme je všechny ve vynikající malé knížce, která nese název Russian Purge (Ruská čistka); napsali ji švýcarský fyzik a ruský historik, kteří se setkali v jedné cele během velké čistky v letech 1936-1937 a kteří zde diskutovali o pricinacn svého neštěstí. Tito dva lidé, kteří pak ze Sovětského svazu odešli vypravují, že předmětem rozhovorů oblíbených mezi vězni v letech 1936 az 1938 byla právě velká čistka. V těchto rozhovorech shromáždi i sedmnáct teorií. Ušetřím vás jejich výčtu, ale uvedu základní funkce, které se 13 Beck, F. - Godin, W.: Russian Purge and the Extraction of Confession (Ruská čistka a získání doznáno, New York 1951. 163 KAPI.OIA ,1,_____________________________________________________TOTAÜTARISMUS v Sovětském Rusku přikládaly velké čistce v jediném prostoru, kde vládla absolutní svoboda slova, totiž ve vězeni. Podle prvního výkladu byl hlavní příčinou vnitrostranicky boj. Ve straně v oblasti moci probíhá politický boj srovnatelný s bojem ve všech stranách, boj charakterizovaný skupinami, frakcemi rivalitou, opozicí. Frakce, která nakonec zvítězí, chce zpečetit své vítězství likvidací poraže- nýCDruhývýklad klade důraz na snahu po ortodoxii, která řídí činnost držitelů moci Lidé kteří v ideokratickém režimu vládnou, chtějí likvidovat nejen současné nepřátele režimu, nýbrž i nepřátele potenciální. Všichni, kdo jsou v podezření, že by se za jistých okolnosti postavili proti režimu, stávají se nepřáteli a jako s takovými se s nimi zachází. Zbylíjide svázaní s minulostí, ti, kdo udržují vazby se zahraničím, jako třeba Židé, ti, kdo byli v určitém okamžiku nepřátelští vůči frakci, která zvítězila, jsou nakonec považováni za současné nepřátele a podle toho se s nimi zachází. Čistka byla technikou sociální profylaxe; jejím cílem bylo předem vyřadit kohokoli, kdo by za předem nepředvídatelných okolností mohl přejít do opozice. Tato technika dovedená až do konce ústí do jevů odporujících rozumu, ale je v ní možno přinejmenším najít pochopitelný záměr. Podle jiného výkladu bylo důležitou funkcí čistek získat pracovní síly pro pracovní tábory. A ještě podle dalšího výkladu je sovětská společnost současně byrokratická i revoluční, obsahuje jedinou hierarchii, která je současně hierarchií státní. Ale stát chce neustále měnit organizační formy. V sovětské společnosti všechno inklinuje ke stabilitě byrokratických forem; v ideologii naproti tomu všechno zapovídá sovětské společnosti přijímat kteroukoli formu za definitivní. Čistky jsou způsobem, jak udržovat revoluční dynamismus ve společnosti, kterou těžkopádnost táhne směrem k byrokratické krystalizaci. Říká-li se toto, a bylo by možno připojit ještě mnoho dalších hypotéz, zůstává nesporné, že čistka, tak jak byla provedena mezi rokem 1936 a 1938, byla naprosto iracionální, nebo chcete-li, nerozumná. Podle sovětských svědectví samých dezorganizovala armádu a správu. Počet důstojníků, kteří byli uvězněni nebo popraveni, se pohybuje mezí 20 000 a 30 000; maršál Rokossovski, který byl později polským ministrem národní obrany, byl v době čistek uvězněn; mnoho vysokých sovětských důstojníku, mezi nimi maršál Tuchačevskij, bylo popraveno. Čistka podobných jozměrů odporuje nejvyšším zájmům strany z toho prostého důvodu, ze strana potřebuje, aby režim fungoval a aby armáda byla silná. Zda se mi také nezbytné připojit k předcházejícím výkladům působení niKoii kultu osobnosti, ale působení osobnosti. Aby pochopitelné funkce čistky takových rozměrů přešly ze sféry možnosti ve skutečnost, bylo třeba neceho jedinečného, jednoho člověka, Stalina samého im» /„El !!'"■ -k,eruOU vtom neb0 onom okamžiku přijímáme, jakákoli, je nutno brat v úvahu jedince. Je přinejmenším pravděpodobné, že 164 KAPITOLA 15 " _-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------TOTA.I.ITAHISMUS kdyby nebyl existoval Napoleon Bonaparte, byl bv korunnuán un» „**» rá,, ale je absolutně nedokazatelné a nepravd!^odo žľ£ í? 0 runoyan jmy general nez Bonaparte, bylo by probíhalo všechno stein? Práve tak je tomu v Sovětském svazu. Chápeme, jakým ľos unem mohl režim degradovat az k jevům, které zkoumám, ale kdybysEľeSsľva Stalin nebyly by se asi objevily krajní formy ideologického delirľ policejního teroru a ceremoniálu doznání. Netvrdím to a nikdo to nemůže tvrdit ale zda se mi pravdivý výklad, který těmto jevům dávají sami So věti, ze kromě oho co muže být vysvětleno stranou, jejími ambicemi její technikou, funkci čistek v byrokratickém režimu, zasáhl nepředvídatelný fakt: osoba a role, kterou díky absolutní moci hrála. Původně, historicky, se hitlerovský režim zrodil z jiné snahy než je vůle komunistická; zrodil se ze snahy obnovit morální jednotu Německa a nadto rozšířit území, které mél německý národ k dispozici, tedy vést válku a dosáhnout výbojů. Nic z toho všeho není originální, je to opakování ambicí a iluzí císařů ve 20. století. Po převzetí moci je „hitlerizace" německého života postupná, velký teror se rozvíjí teprve během posledních let války. Člověk by měl sklon říci, že sama válka vysvětluje jevy teroru, ale fakta s tímto vysvětlením vůbec nesouhlasí. Teroristickým jevem, jehož příklad nám nabízí hitlerovský režim, je vyhlazení šesti miliónů Židů za plné války, mezi lety 1941 a 1944. O tomto vyhlazení rozhodl jediný člověk na radu jednoho nebo dvou jiných; akce sama je právě tak iracionální vzhledem k cílům války jako velká čistka vzhledem k cílům sovětského režimu. Zatímco Německo bojovalo na dvou frontách, rozhodli se vůdcové režimu obětovat dopravní prostředky a značné materiální zdroje, aby byly usmrcovány hromadně, po miliónech, lidské bytosti. Tento teroristický jev nemá v moderní historii precedens, nemá téměř precedens v dějinách. Ne že by nedocházelo v jiných epochách k velkému vraždení. Ale v moderních dejinách nerozhodl šéf státu chladnokrevně vyhladit průmyslovým způsobem šest miliónů svých bližních. Obětoval zdroje, které mu mohly být užitečné pro vedení války, aby ukojil svou nenávist, aby za žádných okolností, ať by byl výsledek války jakýkoli, nemohli ti, které nenáviděl, přežít. v . ... Cílem, který si stanovila nacionálne socialistická strana, bylo přetvořit mapu Evropy, vyhladit jisté národy považované za méněcenné, zajistit triumf tomu národu, který byl považován za vyšší. V tomto momentě zunl teror ještě nepředvídatelnější než ten, který postihl sovětské občany. Jeho cíl je především jiný: Cílem, který si staví sovětsky teror je vytvořit společnost úplně odpovídající jistému ideálu, zatímco v prípade nitierov-ském je cílem prostě a jednoduše vyhlazení. Právě proto, přecházeje od historie k ideologii, budu trvat na tom ze mezi těmito dvěma jevy je zásadní rozdíl, ať uz jsou podobnosti akekoli. Rozdíl je podstatný vzhledem k ideji, která inspiruje jeden i druhy cm, 165 KAPlWl/m________________----------------------------------------------JOTALITAR|sM||c, v orvním případe je vyústěním pracovní tábor, ve druhém plynová komn H V jednom případě působí snaha vybudovat nový řád a možná jiného člověka jakýmlkoll prostředky; v druhém případě cistě démonická snaha zničit nejakou pseudorasu. Kdybych měl shrnout smysl těchto gvou akci, navrhl bych asi tvtn formule: pokud jde o sovětskou akci, připomenul bych banální pouřkn „cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly"; pokud jde o činy hitlerov ské, řekl bych: člověk by dělal chybu, kdyby si kladl za cíl podobat sp dravému zvířeti, protože by se mu to velmi snadno podařilo. KAPIT0LA16 'EORíESOVÉTSKÉHORBZimu TEORIE SOVĚTSKÉHO REŽIMU V předcházející kapitole jsem formuloval tři otázky týkající se jevu totality. První se týkala povahy vazeb mezi jednotlivými prvky, které dohromady vytvářejí totalitarismus. Druhá byla otázka příbuznosti nebo rozdílnosti různých druhů totalitarismu. Zbývá nám pojednat o třetí otázce, o otázce originality totalitarismu ve vztahu k historickým precedentům. Odpovím na ni tak, že zběžné projdu teorie, které byly vypracovány o komunistickém režimu. Protože se komunistický režim dovolává marxismu, rozeberu nejdříve marxistické teorie sovětského režimu. Začněme marxistickou teorií sovětského režimu, kterou formulují sami sovětští vůdcové, výkladem, který si dává Sovětský svaz sám. Tuto teorii v hrubých rysech známe: Revoluce byla proletárska, strana byla tlumočníkem a avantgardou proletariátu, sovětský režim buduje komunismus podle koncepce samého Marxe, ale je přitom ještě ve fázi socialismu, kde příjmy každého pracujícího odpovídají vykonané práci; v historické perspektivě však je možno spatřit fázi komunismu, kde bude rozdělování určováno potřebou. Tato autointerpretace odmítá uznat důležitou skutečnost, která si vynucuje novou interpretaci, fakt, že revoluce označovaná za proletárskou proběhla v zemi, kde byl proletariát v menšině, kde byl kapitalistický vývoj teprve v počáteční fázi. V tomto bodě se všichni shodují, včetně Sovětů. Sám tento fakt není v rozporu s rozumným marxismem; je možno pochopit, jak se v zemi, kde kapitalistický vývoj nedospěl až do konce, mohlo podařit uskutečnit revoluci dovolávající se proletariátu. Lenin, Trockij, Stalin, všichni tento fakt vysvětlovali, ale ten nevyhnutelně vyvolává spoustu důsledků. Dnes už není možno považovat za evidentní nebo dokonce jen za pravděpodobné historické schéma klasického marxismu, podle něhož historický vývoj probíhá od feudalismu ke kapitalismu a od kapitalismu k socialismu. Ze sovětské zkušenosti je nutno vyvodit přinejmenším závěr, že dějiny mohou kapitalistickou fázi přeskočit. Hlavním cílem sovětského zřízení byl rozvoj ekonomiky, vybudováni těžkého průmyslu, úkol, který Marx přisuzoval kapitalismu. Vědecká teorie by mela alespoň dokázat, že režim, který byl nastolen v Sovětském svazu a který je odpovědný za rozvoj výrobních sil, odpovídá režimu, který by mel vzniknout v zemích Západu jako dědic kapitalismu. Jinak receno, celkem 167