4. Obetní beránci obecně
Uvedený přehled zvyků verejného vymítám nahromadených zel z vesnice, z města či ze země mě vede k několika obecným poznámkám.
ľ re d e v Řím není sporu, že to, co jsem nazval bezprostředním a zprostředkovaným vyháněním zla, sleduje oboje stejný cil; jinými sin vy, re bez ohledu na to, jsou-li ďáblové povazování za bytosti neviditelné, nebo za vtělené do hmotné podoby, je tato okolnost zcela podřízena hlavnímu smyslu obřadu, totiž dosáhnout úplné očisty ode všech zel, která sužují lid. Hledáme-lí nějaké pojítko mezi obéma druhy vymítání, najdeme je v praxi odesílat ďábly na nosítkách nebo ve člunu. Zde totiž jsou na jedné straně dáblové neviditelní a nehmotní: na druhé strané je tu viditelný a hmatatelný prostředek, na němž jsou přepravování. A obětní beránek není ničím jiným než takovýmto prostředkem.
Za druhé, tam, kde dochází k všeobecné o čisté periodicky, bývá mezi obřady obyčejně roční interval, a doba, kdy se slavnost koná, se obvykle kryje s výraznou změnou ročního období, jako je začátek nebo konec zimy v arktické m a mírném pásmu a začátek nebo konec dešťů v tropech. Rostoucí úmrtnost, kterou takové klimatické změny vyvolávají, zvláště mezí pod vyži ven ýmí, nedostatečně oblečenými a spatně bydlícími divochy, přičítá primitivní člověk působení démonů, a chce je proto vyhnat. A tak se v tropických oblastech Nové Británie a Peru ďáblové vyhánějí nebo vyháněli na počátku období dešťů; na pustém pobřeží BaíQoovy zemé se vymítají před příchodem kruté arktické zimy. Když se kmen zabývá zemědělstvím, kryje sc doba všeobecného vyhánění ďáblů s některou velkou událostí zemědělského roku, jako je osev nebo sklizeň; protože však se tyto události zase přirozené kryji se změnami ročního období, neni třeba při přechodu od loveckého či paste vecké-ho způsobu života k zemědělství nijak měnit dobu každoročního velkého rituálu. Viděli jsme, že některá zemědělská společenství v Indii nebo v Hindúkuši pořádají generální očistu od démonů v době sklizně, jiná v době se Li; ale ať se všeobecné vymítání ďáblů koná v kterékoli roční době, vždycky to znamená počátek nového roku. Lidé se toťíí před vstupem do nového roku touží zbavit nesnází, které je
kapitola st
Oaítxí beránci v zájmu veřejného blaha
v minulosti trápily. A proto se v tolika společensnach nový rok zahajuje slavnostním a verejným vypuzováním zlých duchů.
Za tretí, povšimneme si, že pred tímto verejným a periodickým vyháněním ďáblů nebo po něm obvykle nastáva období všeobecné nevázanosti, kdy se odvrhnou běžné společenské zábrany a všechny prečiny, s výjimkou téch nejtéžších, projdou bez potrestání. V Guineji a v Tonkinu období nevázanosti nastává před veřejným vyháněním démonů; a dočasné pozastavení normální správy ve Lhase před vyháněním obětního beránka je možná pozůstatkem podobného období všeobecné nevázanosti. U kmene Ho v Indii období nevázanosti nastupuje po vyhnání dábla. U Irokézú se nepozná, zdali vymítání ďábla předchází nebo následuje. V každém prípade je podivuhodné uvolněni všech běžných pravidel chováni při takovýchto příležitostech nepochybně třeba vysvétlovat všeobecnou očistou od zlých duchů, at už tato očista předchází nebo následuje, Na jedné šírané, mají-li lidé bezprostřední vyhlídku na to, že se zbaví ďábla a dostane se jim rozhřešeni ode všech hříchů, povzbuzuje je to, aby dali průchod svým vášním v důvěře, že nadcházejícím obřadem budou vymazány rychle rostoucí dluhy. Na druhé straně, jestliže se obřad konal krátce předtím, lidská mysl je oproštěna od skličujících pocitů, jimiž obvykle trpí, a od ovzduší preplneného duchy; a při prvním návalu radosti překročí meze běžně dané zvykem a morálkou. Když se obrad koná v době sklizné, povzbuzuje povznesenou náladu, kterou obřad budí, navíc stav fyzického uspokojení, vyvolaný hojností potravy.
Za čtvrté je třeba si zvláště povšimnout, že se jako obětního beránka užívá božského člověka nebo zvířete; nás se zde zvyk vymítání dáblů vlastně bezprostředně dotýká jen potud, pokud lidé věří, Žé se zlo přenáší na boha, který je pak zabit. Lze se domnívat, že zvyk užívat jako veřejného obětního beránka božského člověka nebo zvířete je rozšířen mnohem víc, než by se podle uvedených příkladů zdálo. Jak jsem už uvedl, pochází zvyk zabíjet boha z tak raného období lidských dějin, že v dobách pozdějších, a to i když se ještě praktikuje, je nesprávně vykládán. Božský charakter tohoto zvířete či boha je zapomenut a začíná se považovat prostě za obyčejnou oběť. Patrně je tomu tak zejména v tom případě, je-li zabíjen božský človék. Když se totiž národ civilizuje - nevzdá-li se lidských obéti vůbec -, vybírá jako obětí alespoň takové ubožáky, které by čekala smrt v každém případě. A tak si lze někdy zabíjení boha splést s popravou zločince.
Na otázku, proč měl být zvoien právě umírající bůh, aby na sebe vzal a odnesl s sebou hříchy a strázně lidí, můžeme odpovědět domněnkou, že zvyk užívat jako obětního beránka božstva je kombinací dvou různých obyčejů, které byly kHysi na sobě nezávislé. Na jedné straně víme, Že bylo zvykem zabíjet lidského nebo zvířecího boha, aby byl jeho božský život uchránén stařecké slabosti. Na druhé strané jsme viděli, že bylo zvykem zbavovat se jednou do roka zlých duchů a hříchů. A když lidem napadlo tyto dva zvyky spojit, bylo výsledkem uži b umírajícího boha jako obětního beránka. Původně nebyl zabíjen proto, aby sňal hříchy, ale proto, aby byl jeho božský život uchránén před degenerací stáří. Protože však musel být zabit v každém případě, lidé se patrně domnívali, že mohou vhodně využit příležitosti a vložit na něj břemeno svých hříchů a utrpení, aby je odnesl s sebou do neznámého světa v záhrobí.
Využití božstva jako obétniho beránka objasůuje dvojznačný charakter evrop-
kapitola s?
ObštHÍ beránci v zájmu veřefaéka blaha 499
ského lidového zvyku „vynášení Smrtky". Uvedl jsem důvody, jež vedou k přesvědčení, íe v tomto obradu byla takzvaná Smrtka původně duchem rostlinstva, který byl na jaře každoročně zabíjen, aby se mohl vrátit na svět v plné síle mládí. Jak jsem však ukázal, má tento obřad určité rysy, které nevysvětlíme pouze na základě této hypotézy. Patrí k nim projevy radosti pri vynášení a pohřbívání čí pálení figury Smrti, jakož i strach a hrůza z ní, jež dávají najevo ti. kdo ji nesou, Tyto rysy se však rázem stanou pochopitelnými, budeme-li předpokládat, ie Smrtka nebyla prosté jen umírajícím bohem rostlinstva, ale také veřejným obětním beránkem, na něhož se nakládala všechna zla, která v uplynulém roce lidí postihla. Pri takové příležitosti je radost patřičným a přirozeným projevem; a jestliže je umirajicí bůh předmětem strachu a hrůzy, které se nevážou vlastně k nemu, ale k hříchům a nehodám, jimiž je obtěžkán, vzniká to prostě z obtížnosti rozlišit nebo alespoň naznačit rozdíl mezi nositelem a jeho břemenem. Jde-ll o břemeno zhoubné povahy, budou se lidé nositele bát a budou se mít před ním na pozoru právě tak, Jako kdyby byl sám nadán těmito nebezpečnými vlastnostmi, jichž je za těchto okolností pouhým nositelem. Viděli jsme, ie stejné tak se lidé ve Východní Indií hrozí člunů, naložených nemocemi a hříchy, a mají se před nimi na pozoru. Pro názor, že v těchto lidových obyčejích je Smrtka právě tak obětním beránkem jako božským duchem rostlinstva, mluví i to, íe je vyháněna vždy na jaře a že tato oslava se koná hlavně u Slovanů. Slovanský rok totiž začíná na jaře; a tak obřad „vynášení Smrtky" je v jednom ze svých aspektů příkladem velmi rozšířeného zvyku vyhánět nahromaděná zía starého roku, dříve než se vstoupí do nového.
_KAPITOLA 58__
Lidští obětní beránci v klasickém starověku
1. Lidský obětní beránek ve starém Římě
Nyni jsme připraveni zabývat se lidským obětním beránkem v klasickém starověku. Každý rok čtrnáctého března vedli v průvodu ulicemi Říma muže oblečeného do kožešin, bili jej dlouhými bílými pruty a pak jej vyhnab z města. Říkalo se mu Má-muríus Veturlus, Čili ..starý Mars", a protože se tento obrad odbýval v den, který předcházel pivnímu úplňku starého římského roku (jenž začínal prvním březnem), muž oblečený v kožešinách musel představovat Marta minulého roku, vyháněného na počátku roku nového. Mars nebyl původně bohem války, ale rostlinstva. Pravé k Marto vi se obracel římský rolník s prosbou o dobrou úrodu obilí a révy, ovoce a proutí; a téměř výlučně k Marto vi vznášelo své žádosti kněžské sdružení Arvál-ských bratři, jejichi úkolem bylo konat obětní obřady za dobrou úrodu; a jak víme, Martovi byl v říjnu obětován kůň pro zajištění bohatých žní. Kromě toho Martovi -pod názvem „Mars lesů" (Mars Silvanui) - přinášeli rolníci oběti, aby se dobře dařilo jejich dobytku. Viděli jsme už, ze podle obecného mínění byl dobytek pod zvláštní ochranou stromových bohů. Zasvěcení jarního měsíce března Marto vi patrně ukazuje na to, že byl božstvem rašícího rostlinstva. Římský zvyk vyhánět na jaře na počátku nového roku starého Marta je tedy Identický se slovanským zvykem „vynášeni Smrtky", jestliže jsme tento zvyk vyložili správně. Na podobnost mezi římskými a slovanskými zvyky jiz poukázali badatelé, kteří však považují Mámnria Veturia a odpovídající postavu slovanských obřadů spíše za představitele starého roku než za boha rostlinstva. Je možné, že tak začali vykládat tyto obřady v pozdějších dobách dokonce I lidé, kteří je praktikovali. Avšak personifikace určitého časového období Je představou příliš abstraktní, než aby byla původní. V římském stejné jako ve slovanském obřadu byl však představitel boha považován zřejmě nejen za božstvo vegetace, ale také za obětního beránka. Vyplývá to z toho, že byl vyháněn; není totiž žádného důvodu, proč by byl jinak búh rostlinstva jako takový vyháněn z města, rfěco jiného jef jestliže byl také obětním beránkem; jeho vypuzení za hraníce se pak stává nezbytnosti, aby mohl své žaluplné břímě odnést do jiných zemí. A skutečně Mámu-rius Veturíus byl, jak se zdá, vyháněn do země Osků, nepřátel Říma.
2. Lidský obětní beránek De starém Řecku
Také u starých Řeků bylo užívání lidského obětního beránka běžné. V Plútar-chově rodném městě Chaírúneí vykonával takovýto obřad hlavní úředník na radnici a každý hospodář ve svém domě. Říkalo se tomu „vyhánění hladu": Jeden otrok byl bit pruty ze stromu agnus ca&tus a vyhnán ze dveří se slovy „Ven s hladem, bohatství a zdraví dovnitř". Když Plůtarchos zastával ve svém rodném městě funkcí hlavni ho úředníka, vykonal na radnici tento obřad a zaznamenal spor, k němuž tento zvyk později zavdal příčinu.
kapitola ss
Lidšti obětní beránci v klasickém staroveku §Q\
V civilizovaném Řecku však zvyk obětního beránka nabyl ponuřejší podoby, než mél nevinný rituál, kterému předsedal vlídný a zbožný Plútarchos. Kdykoliv v Mas-silii, jedné z nejrušnějšich a nejbohatších řeckých kolonii, řádil mor, nabídl zpravidla některý muž z chudších vrstev sám sebe jako obětního beránka. Po celý rok byl vydržován na veřejné útraty, živen vybraným a čistým pokrmem. Po uplynutí roku byl oblečen do posvátného šatu, ozdoben posvátnými větévkami a veden skrze celé město, přičemž se pronášely modlitby, aby všechno zlé, co sužovalo lidi, padlo na jeho hlavu. Pak jej vyhodili z města nebo jej za hradbami ukamenovali. Athéňa-né obvykle živili na veřejné útraty několik zpustlých a neužitečných tvorů; a když město postihla nějaká pohroma, jako mor, sucho nebo hlad, obětovali dva z těchto vyvrženců jako obětní beránky. Jedna z těchto osob byla obětována za muže a druhá za ženy. První měla kolem krku věnec Černých fiků, druhá věnec ůkú bílých. Obětí zabíjenou jménem žen byla někdy patrně žena. Vodili je po městě a pak je obětovali, zřejmě tím způsobem, že je za městem ukamenovali. Přinášení takových obětí se však neomezovalo jen na mimořádné příležitosti, vyvolané veřejnými pohromami. Zdá se, že v květnu při svátku thargélií vyvedli každoročně z Athén dvě oběti a ukamenovali je, jednu za muže a jednu za ženy. Město Abdéra vThrákii se jednou za rok veřejně očisťovalo a jeden z občanů, zvláště k tomuto účelu vybraný, byl ukamenován jako obětní beránek nebo zástupná oběť za život všech ostatních. Šest dni před svou popravou byl vyobcován, „aby on sám mohl nést hříchy všeho lidu".1
Obyvatelé ostrova Leukadia svrhli každoročně jednoho zločince jako obětního beránka do moře z Milencova skoku, bílé výspy na jižním konci ostrova. Aby mu však ulehčili pád, přivazovali k němu živé ptáky a peří a dole jej čekala flotila malých člunů, která ho vylovila a odvezla za hranice. Toto humánní opatření bylo asi zmírněním staršího zvyku svrhnout obětního beránka do moře, aby se utopil. Leu-kadský obřad se konal v době, kdy se přinášela oběť Apollo novi, jenž měl na tomto místě svatyni. Jinde bylo zvykem vrhat každým rokem do moře mladíka s modlitbou: „Buď naším odpadem." Od tohoto obřadu lidé očekávali, že je zbaví všeho zla, jež na ně dolehlo; podle jiného výkladu byli vykoupeni tím, že zaplatili svůj dluh bohu moře. Řekové v Malé Asii praktikovali zvyk obětního beránka v šestém století před naším letopočtem takto: když město postihl mor, hlad nebo jiná veřejná pohroma, byl vybrán některý ošklivý nebo znetvořený člověk a ten na sebe vzal všechna zla, která obec postihla. Dovedli ho na vhodné místo a do ruky mu dali sušené fíky, bochánek z ječné mouky a sýr. To snědl. Pak jej sedmkrát uhodili do přirození mořskými cibulemi, větvemi divokého fíku a jiných divoce rostoucích stromů a po celou tu dobu hráli zvláštní melodií na flétnu. Kato jej upálili na hranici ze dřeva lesních stromů a jeho popel hodili do moře. Zdá se, že podobný obyčej zachovávali asijští Řekové každoročně o žňovém svátku thargélií.
V rituálu, který jsem právě popsal, nemohlo být mrskání oběti mořskými cibulemi, větvemi divokého fíku atd. určeno ke zvýšení jejího utrpení, protože k tomu by stačila jakákoliv hůl. Pravý význam této části obřadu vysvětlil W. Mannhardt.2 Poukazuje na to, že lidé ve starověku připisovali mořské cibuli magickou moc odvracet nečisté sily, a proto ji zavěšovali u dveří domů a používali ji k očistným ob-
1 Ovídius, rbis V, v. 467 ad.
2 W. Mannhardt, Mythologische Forschungen. Strassburg 1884. Str. 113 ad., 123 ad., 133.
kapitola ss
řadům. Arkadský zvyk bíL Panovu sochu mořskými cibulemi při slavnosti, n p bo kdykoliv se lovci vrátili s prázdnýma rukama, nemohl tedy být míněn jako potrestáni boha, ale jako očista zbavující jej zlých vlivů, jež mu bránily vykonávat jeho božské funkce, zejména zajišťovat lovnou zvéŕ pro lovce, A podobně cílem bití lidského obětního beránka mořskými cibulemi do přirození bylo uvolnit jeho plodřvou energii od jakéhokoliv omezeni nebo kouzla, jež na ně mohly uvalit démonické nebo jiné zhoubné síly; a protože thargélíe, při nichž byl každoročné obětován, byly žňovým svátkem, slaveným v máji, musíme v obětním beránkovi spatřovat představitele plo divého a zúrodňujícfho boha rostlinstva. Tento představitel boha byl každoročné zabíjen z důvodů, které jsem už uvedl - aby se božský život neustále udržoval při síle a nebyl dotčen slabosti stáří; bylo zcela přirozené, že dříve než byl usmrcen, byly jeho plod i ve síly povzbuzeny, aby je bylo možno předat v plné aktivitě jeho následníku, novému bobu nebo vtělení nového boha, který v představách lidí nepochybně ihned zaujal místo zabitého. Při zvláštních příležitostech, jako bylo sucho nebo hlad, mohly podobné důvody vést k podobnému zacházení s obětním beránkem. Jestliže úroda neodpovídala očekávání rolníka, přičítalo se to jakémusi selháni plo divých sil toho boha, jenž měl rozmnožovat zemské plody. Bylo možno se domníval, že je očarován nebo že stárne a slábne. Proto jej v osobě jeho představitele zabili se všemi obřady, které jsem popsal, aby, až se omlazen znovu narodí, mohl vlit svou mladickou snu do ustrnulých sil přírody. A podle stejné zásady můžeme pochopit, proč byl Mámurius Veturius bit pruty, proč byl při obřadu v Chai-rónei otrok zbit prutem ze stromu agnus castus (stromu, jemuž byly připisovány magické vlastnosti), proč vnékterých krajích Evropy tlučou holemi a kameny do panáka představujícího Smrt a proč byl v Babylóně zločinec, jenž hrál úlohu boha, před ukřižováním zbičován. Účelem zbičováni nebylo vystupňovat muka božského trpitele, ale naopak zahnat všechny zhoubné v] j vy, jimiž by mohl být v poslední m okamžiku eventuálně obklopen.
Dosud jsem předpokládal, ie lidské oběti při thargéliich představovaly duchy rostlinstva vůbec, avšak W. R. Paton správně ukázal, že tito ubožáci, jak se zdá, měli představovat speciálně duchy Oko vniků. Poukazuje na tot že kaprifikace, jak se tomu říká, to je umělé oplodňování šlechtěných fíkovníků tím, že se mezi větve zavěšují pletence divokých £Qcůf se v Řecku a v Malé Asii dělá v červnu, asi měsíc po thargéliich, a domnívá se, že zavěšování černých a bílých fíků kolem krku dvou lidských obětí, z nichž jedna představovala muže a druhá ženy, mohla být přímým napodobením kaprifikační metody podle principu imitativní magie, aby se napomohlo oplodnění fíkovníků. A protože kaprífikace je ve skutečnosti sňatek samčího fíku se samicím, Paton dále předpokládá, Že milování mezi stromy se snad na základe téhož principu imitativní magie napodobovalo předstíraným nebo i skutečným sňatkem dvou lidských obětí, z nichž jednou, jak se zdá, byla někdy žena. Posuzována z tohoto hlediska byla praxe tlouci lidské oběti do přirození větvemi divokých fíkovníků a mořskými cibulemi kouzlem, jež mělo podpořit plo divé síly mužů a žen, zosobňujících pro tuto chvíli samčí a samicí fíkovník, kteří měli svým spojením ve sňatku, ař už skutečném nebo předstíraném, napomoci stromům rodit ovoce.1
1 W. R. Patou, „The farmakoi and the Súry o f íhe Fall". V: Revue Archéol., Série TV", IX (1907). Str. 51 ad.
KAPITOLA 58
Lidští cběttti beránci s klasickém staroveku 503
Mou interpretaci zvyku bít lidského obětního beránka určitými rostlinami podporuje mnoho analogií. Tak když muä u kmene Kai na Německé Nové Guineji chce, aby jeho banánové výhonky rychle nesly ovoce, tluče je holi uříznutou z banánovníku, který již plodil. V tomto případě se zřejmě věří, že plodnost je obsažena v holi uříznuté z úrodného stromu a že se na mladou banánovou rostlinu přenáší dotekem- Podobně na Nové Kaledoníi muž lehce tluče větvi své tarové rostliny a říká r „Tluču toto taro, aby rostlo," a po toni větev na konci pole zapíchne do země. Když někdo z brazilských Indiánů při ústí Amazonky chce, aby se mu zvětšil pohlavní orgán, tluče sí do něho plodem bilé vodní rostliny zvané aninga, která bujně roste na březích řeky. Plod, který je nejedlý, připomíná banán a byl zřejmě k tomuto účelu vybrán pro svůj tvar. Obřad se má provádět třikrát denně pred novolunlm i po n éro-V maďarské župě Békés se neplodné ženy činí plodnými tak, že se tlučou holí, které se přetím užilo k oddělení pářících se psů. Zde se zřejmě předpokládá, že plodi-vá síla spočívá v holi a že se dotekem přenáší na ženy. Toradjové na středním Ce-íebesu se domnívají, že rostlina Dracama terminalis má silnou duši, protože když se usekne, naroste brzy znovu. Proto když jo někdo nemocen, přátelé jej někdy tlučou do temene hlavy listy dracaeny, aby posílili jeho slabou duši silnou duší této rosthny.
Tyto analogie mluví proto pro onen výklad biti lidských ob cti pří řecké žňové slavnosti thargélu, který jsem předložil, opíraje se o své předchůdce W. Mannhardta a W. R, Patona. Bib čerstvými zelenými rostlinami a větvemi, jehož se dostává plo-dlvým orgánům oběti, lze nejpřirozeněji vysvětlit jako kouzlo pro vzrůst reprodukčních sil mužů a žen bud tím, že se jim předá plodnost těchto rostlin a větvi, nebo že se zbaví škodlivých vlivů; tento výklad potvrzuje 1 to, že ony dvě oběti představovaly dvě pohlaví, jedna obvykle zastupovala muže a druhá ženy. Roční období, v němž se tento obřad konal, jmenovitě doba obilných žni, je v souladu s teorií, že tento zvyk měl význam pro zemědělství. Dalším náznakem toho. že byl především zaměřen na opJodnění fikovníků, jsou věnce černých a bílých fíků, jež se dávaly obětem kolem krku, a údery větvemi divokých ííkovniků do jejich genitálií; velice to připomíná onen postup, k němuž se vždy uchylovali starověcí i novodobí rolníci na řeckých územích, aby skutečně došlo k oplodněni jejich fikovníků. Stačí vzpomenout, jak důležitou úlohu zřejmě hrálo umělé oplodňováni datlové palmy nejen v rolnictví, ale i v náboženství Mezopotámie, a není důvodu pochybovat, že si umělé oplodňování fikovníků uhájilo patrně podobným způsobem své místo ve slavnostním rituálu řeckého náboženství.
Jsou-li tyto úvahy správné, nabízí se závěr, že v pozdějších klasických dobách byly sice lidské oběti pří thargéliích nepochybně především veřejnými obětními beránky, kteří ze všeho lidu snímali hříchy, neštěstí a strasti, avšak ve starších dobách se na ně patrně pohlíželo jako na vtělení rosthustva, možná obílí, ale zejména fíkovniků; rány, jichž se jim dostalo, a smrt, jíž zemřeli, měla především posílit a obnovit sily rostlinstva, které v té dobé v suchém žáru řeckého léta začínalo opadávat a vadnout.
Je-li můj názor na řeckého obětniho beránka, jejž jsem formuloval, správný, padá námitka, jíž by jinak bylo možno vznést proti hlavnímu argumentu této knihy. Proti teorii, že kněz v Arícíí byl zabíjen jako představitel ducha onoho háje, by se dalo namítnout, že takový zvyk nemá v klasickém starověku žádnou analogií. Nyní
504
Lidití obétni beránci s klasickém starovĚka
jsme však uvedli důvody, na jejíchž základe se můžeme domnívat, že s lidskou bytostí, jíž asijští Rekové periodicky i příležitostné zabíjeli, se pravidelné nakládalo jako s vtělením božstva vegetace. Rovněž s osobami, jež Athéňané vydržovali a obetovali, se patrné naklárialo jako s osobami božskými. Nijak nevadilo, že to byli vyvrženci společnosti. Z primitivního hlediska se človék nevybírá za mluvčího nebo ztělesně-ni boha pro své vysoké morální vlastnosti Ěí společenské postavení. Božský duch sestupuje stejně na dobrého i špatného, na vznešeného i nízkého. Jestliže tedy civilizovaní asijští Řekové a Athéňané obvykle obetovali muže. jež považovali za vtelené bohy, pak není nepravdepodobný předpoklad, že na úsvitu dějin zachovávali podobný zvyk i polobarbarští Latinové v arícijském háji.
Abychom tento argument posílili, bylo by zřejmé záhodno dokázat, že zvyk usmrcovat lidského představitele boha byl znám a ve staré Itálii se praktikoval i jinde než v arícijském háji. A tento důkaz hodlám nyni předložit.
3. Římské saturnálie
Viděli jsme, že mnohé národy měly v každém roce určité obdob i nevázanosti, kdy se obvyklá omezení, jež ukládá zákon a morálka, odloží stranou, kdy se všechno obyvatelstvo oddá přehnaným radovánkám a veselí a kdy se dává průchod temnějším vášním, jež nemají místa v rozvážnějším a klidnějším ovzduší běžného života, K takovým výbuchům skrytých sil lidské povahy, které se často projevují v divokých orgiích chtíče a zločinu, nejčastěji dochází na konci roku, a jak jsem měl příležitost ukázat, často se vážou k určitému zemědělskému období, zvláště k dobé setby a sklizně. Ze všech těchto období nevázaností jsou nejznámější saturnálie, a tento název převzaly moderní jazyky pro všechny slavnosti tohoto druhu. Saturnálie, tento slavný svátek, připadaly na prosinec, poslední mésíc římského roku, a všeobecně se soudilo, že se takto připomíná šťastná vláda Saturna, boha setby a rolnictví, jenž žil na zemi před dávnymi rasy jako spravedlivý a dobrotivý král Itálie, který shromáždil primitivní a rozptýlené horaly, naučil je obdělávat půdu, dal jim zákony a vládl v míru. Jeho vláda byla oním bájným zlatým věkem; země rodila v hojností; hluk války ani sporu n eso u žil šťastný svét; zhoubná touha po zisku dosud neotrávíla krev pracovitého a spokojeného rolnictva. Otroctví a soukromé vlastnictví bylo také neznámé; všichni lidé měli všechno společné. Nakonec tento dobrý bůh, tento laskavý král náhle zmizel; avšak vzpomínka na něho přetrvala mnohá staletí, na jeho počest se stavěly svätyne a mnoho hor a výšin v Itálii dostalo jeho jméno. Na světlé tradici jeho vlády ležel však jeden temný stín; jeho oltáře prý byly potřísněné krví lidských obětí, které pozdější, milosrdnejší doba nahradila figurami. V popisech saturnállí, jež nám zachovali starověcí autoři, téměř nenajdeme zmínky o té temné stránce náboženství tohoto boha. Hodování a nevázaná zábava a všechna ta bláznivá honba za rozkošemi, to jsou, jak se zdá, hlavní rysy, jimiž se vyznačoval tento starověký karneval, který se odehrával po sedm dní, od sedmnáctého do třjadvacátého prosince, v ulicích, na veřejných prostranstvích i v domech starověkého Říma,
Avšak nej pozoruhodnějším rysem těchto svátků, který zarážel i starověké autory, je svoboda poskytovaná v době saturnálíi otrokům. Dočasné bylo zrušeno rozlišování mezi svobodnými a otroky. Otrok se mohl osopit na pána, mohl se opít jako jeho páni, zasednout s nimi ke stolu a nedostalo se mu ani slova výtky za chování,
kapitola 58
LidStí ítbltni beránci v klasickém staroveku 505
jež by v každé jiné dobé bylo asi potrestáno výpraskem, vezením nebo smrtí. Ba co víc, páni si ve skutečnosti vyměnili se svými otroky role a posluhovali jim u stolu. A dokud otrok nedojedl a nedopil, nesklízelo se ze stolu a nepodal se obéd jeho pánovi. V této výměně rolí se zašlo tak daleko, Že se každá domácnost načas stávala jakousi napodobeninou republiky, v níž otroci zastávali vysoké státní funkce a vydávali rozkazy a vynášeli zákony, jako kdyby byli obdařeni hodností konzulskou, prétorskou a soudcovskou. Bledým odleskem moci poskytované při saturnáliich otrok ti m byla zdánlivá moc královská, o níž v této době metali los svobodni lidé. Člověk, na néhož padl los, užíval královského titulu a vydával svým dočasným poddaným nařízeni čtverácké a komické povahy. Někomu mohl nařídit, aby michal víno, jinému, aby pil, a jinému, aby zpíval, dalšímu, aby tančil, a opět jinému, aby se sám tupil, a jinému zase, aby na vlastních zádech nosil flétnistku kolem domu.
Uvědomíme-li si, že svoboda poskytovaná otrokům v tomto svátečním období mela být napodobením stavu společností v Saturnově době, že saturnálie byly vcelku pokládány za pouhé dočasné vzkříšeni či restauraci vlády tohoto veselého monarchy, nemůžeme se zbavit pocitu, že nepravý král, jenž stál v čele radovánek, měl asi původně představovat samotného Saturna. Tuto domněnku silně podporuje, ba přímo potvrzuje jedna pozoruhodná a zajímavá zpráva o tom, jak slavili saturnálie ř/mští vojáci, umístění za vlády Maxímiána a Díoklecíána na Dunaji. Tato zpráva se zachovala ve vyprávěni o umučeni s v. Dasia, kterou nalezl v jednom řeckém rukopise pařížské knihovny a publikoval profesor Franz Cumont v Gentu. Dva kratší popisy této příhody a tohoto zvyku se najdou v Rukopise milánském a Berlínském; jeden z nich spatřil světlo světa už v nepovšimnutém svazku vytištěném roku 1727 v Urbinu, jehož důležitost pro dějiny římského náboženství, jak staré, tak i nové, byla zřejmě přehlédnuta, dokud profesor Cumont neobrátil pozornost vědců na všechny tyto tři texty, když je před několika lety publikoval souborně. Podle těchto vyprávěni, která jsou podle všeho autentická a z nichž nejdelŠÍ se patrně opírá o oficiální dokumenty, slavili římští vojáci v Durostoru v Dobii Moesii saturnálie rok co rok tímto způsobem: třicet dni před s války vybrali ze svých řad mladého a krásného muže, který byl pak oblečen do královského úboru, aby se podobal Saturnovi, Takto nádherně vystrojený chodil provázen houfem vojáků na veřejnosti a měl naprostou volnost popustit uzdu svým vášním a užívat všech rozkoší, i těch nejniž-ších a nejhanebnějších. Jeho vláda byla sice veselá, ale krátká, a končila tragicky; když totiž oněch třicet dní uplynulo, podřezal si hrdlo na oltáři boha, jehoí zosobňoval. V roce 303 n. 1. padl los u a křesťanského vojáka Dasia, ten však odmítl hrát úlohu pohanského boha a poskvrnit své poslední dny pro stop ášnict vím. Hrozby a argumenty jeho velícího důstojníka Bassa nedokázaly otřást jeho vytrvalostí, a proto, jak 1o pečlivě a přesně zapsal křesťanský martyrolog, jej v pátek dvacátého listopadu, cot byl ětyřiadvacátý den lunárního měsíce, o čtvrté hodině sťal v Durostoru voják Jan.
Historicky charakter tohoto vyprávění, které pubukoval profesor Cumont, je uváděn v pochybnost nebo dokonce popírán, avšak potvrdil jej zajímavý objev. V kryptě katedrály vévodící Anconskému mysu se zachoval mezi jinými pozoruhodnými památkami bílý mramorový náhrobek s řeckým nápisem, psaným v písmu z doby Justiníánovy; nápis zní takto: „Zde leží svatý mučedník Dasius, přenesený z Durostora." Tento sarkofág byl přenesen do krypty katedrály v roce 1S4S z kostela
kapitola 18
§Qfi Lidští obětní beránci v klasickém starověku
San Pellegrino, pod jehož oltářem, jak se dozvídáme z latinského nápisu zapusteného do zdiva, jsou mučedníkovy kostí dosud uloženy s kostmi dvou jiných svatých. Jak dlouho byl tento sarkofág uložen v kostele San Pellegrino, nevíme; podle doložené zprávy však tam byl již v roce 1650. Můžeme předpokládat, že světcovy pozůstatky byly přeneseny do bezpečí do Ancony v oněch bouřlivých staletích, jež následovala po jeho umučení, kdy byla Moesie obsazena a pustošena střídajícími se hordami barbarských vetřelců. V každém případě z nezávislých a navzájem se potvrzujících dokladů z martyrologie a pamáLek vyplývá, že Dasius nebyl mytickým světcem, ale že skutečné žil a v Durostoru podstoupil v prvních staletích křesťanské éry smrt pro svou víru. Když byl ve vyprávění bezejmenného martyrologa takto potvrzen základni fakt, totiž umučení sv, Dasia, můžeme klidné přijmout i jeho svědectví o způsobu a příčině Dasiova umučení, tím spíše, že autorovo vyprávění je přesné, zevrubné a není v něm obsažen žádný zázračný prvek. Proto docházím k závěru, že zpráva, kterou podává o oslavě saturnálií u římských vojáků, je věrohodná.
Tato zpráva staví úřad Krále saturnálií, starověkého Páua zmatků, jenž v době Horatiově aTacitově stál v Římě v čele zimních zábav, do nového a ponurného světla. Ukazuje, že jeho úloha nebyla patrně vždy jen úlohou pouhého harlekýna nebe klauna, jehož jedinou starostí bylo, aby se naplno rozběhla zábava, aby rychle a ztřeštěné pršely žerty, zatímco v krbu plápolal a praskal oheň, zatímco v ulicích se hemžily sváteční davy a daleko na severu se v čistém mrazivém vzduchu tyčil sněžný diadém Sé račte. Srovnáme-li tohoto komického panovníka veselé civilizované metropole s jeho krutým protějškem v surovém táboře na Dunaji a připome-neme-li si dlouhou řadu podobných postav, komických, a přece tragických, které s falešnými korunami na hlavách, zahalené v královských pláštích, v jiných dobách a v jiných zemích prováděly po několik hodin čí dnů nezbednosti a podstupovaly smrt, driv než se naplnil jejích čas, můžeme sotva pochybovat, že římský Král saturnálií, tak jak jej vylíčili klasičtí autoři, je jen slabou vykleštěnou kopii originálu, jehož výrazné rysy nám náhodou zachoval neznámý autor „Utrpení sv. Dasia". Jinými slovy, martyrologova zpráva o saturnáliích se do té míry shoduje se zprávami o podobných obřadech odjinud, které autor přece nemohl znát, že přesnost jeho popisu v podstatných bodech lze považovat za prokázanou; a dále, poněvadž zvyk zabíjet nepravého krále jakožto představitele boha nemohl vyplynout ze zvyku stavět ho do čela svátečních radovánek, zatímco tomu klidně mohlo být naopak, můžeme se domnívat, že ve starší a barbarštější době bylo všude ve starověké Itálii, kde kvetl Saturnův kult všeobecně rozšířenou praxí vybrat jednoho muže, aby hrál Saturnovu úlohu, po určitou dobu požíval všech jeho tradičních privilegií a potom zemřel buď vlastní, či cizí rukou, nožem, ohněm či na šibenici, v úloze dobrého boha, jenž dal svůj život za svět. V samotném Římě a v jiných velkých městech rozvoj civilizace patrné zmírnil tento krutý obyčej dlouho před dobou augustovskou a dal mu onu nevinnou podobu, jakou má ve spisech několika málo klasických autorů, kteří věnovali svátečnímu Králi saturnálií letmou poznámku. Avšak v odlehlejších oblastech mohla starší a krutější praxe dlouho přežívat; a i když po sjednocení Itálie tento barbarský zvyk římská vláda zakázala, rolníci na něj udržovali vzpomínku, a stejně jako se to ještě stává s nejprimitivnějšími pověrami u nás, čas od času znovu ožíval, zejména mezi surovou soldateskou na periferií říše, nad niž kdysi železná ruka Říma začínala uvolňovat své sevření.
kapitola Jí
Lidití obe~t»í beránci ľ kiasidtfm sturovtk* ^qj
Často byla konstatována podobnost mezi saturnáliemi staroveké Itálie a karnevalem Itálie moderní. Avšak ve svetle faktů, s nimiž jsme se seznámili, si můžeme položit otázku, neni-Ii tato podobnost vlastně totožností. Viděli jsme, že v Itálii, Španělsku, Francií, tedy v zemích, kde byl římský vliv nej hlubší a kde trval nejdéle, je hlavní postavou karnevalu burleskni figura zosobňující období všeobecného veselí a ta je po krátké kariére plné slávy a zábavy veřejné zastřelena, upálena nebo jinak zničena k předstíranému zármutku nebo nelíčené radosti prostého lidu. Jestliže je tento výklad karnevalu správný, pak touto groteskní postavou není nikdo jiný než přímý následník Krále saturnálh, pána radovánek, skutečného muže. jenž zosobňoval Saturna, a když bylo po radovánkách, byl ve své převzaté úloze skutečně usmrcen. Fazolový král Tříkrálového večera a středověký Biskup bláznů, Opat pošetilosti nebo Pán zmatku jsou postavy téhož rodu a snad i stejného původu, V každém případě můžeme na závěr konstatovat se značným stupněm pravděpodobnosti, že žil-li a umíral-li Král lesa v Arícii jako vtělení lesního božstva, pak měl v Římě odpradávna obdobu v mužích, kteří byli rok co rok zabíjeni v roli krále Saturna, boha zasetého a rašícího semene.