Aspoň si v pevném svazku já mrtvého ženicha chovám, který miloval mne a do výše zaživa vznesl. Stále jen o to prosím: měj dobře se, Václave králi, v andělů radostném sboru a v zbožné radosti svatých po všechny věky věkův, amen!
vidění, které měl pan jan, brixenský biskup, po smrti pana v a g lava, Šestého krále českého a polského
•! LXXXII
Toho roku, kterého zemřel slavný pan Václav, šestý král český, zjevilo se panu Janovi, někdy brixenskému a bamberskému, jakož i frisinskému biskupovi1/, který býval vždy nejdůvěrnějším kaplanem tohoto krále, ve snu takovéto vidění: Zdálo se mu totiž, že stojí v oné komnatě, v které král vypustil duši a žalostně oplakává jeho odchod z tohoto světa. A když nejvíce naříkal a plakal, ukázal se mu král s jasnou tváří, ozdoben přeskvě-lým rouchem, sedě na loži a takto pravil: „Jene, koho hledáš, proč naříkáš?" A jemu onen dí: „Tvou záhubu smrtelnou, můj pane králi, a nářek lidu tvého oplakávám a naříkaje naříkati budu, protože jsi zemřel a nám jsi byl odňat." A král mu praví: „Ó ubohý, zdaž jsi mně velmi často nečítal v knihách pravé víry tato slova: ,Až se budeš pokládati za zhy-
jak si týž král václav jednou popálil nohy za pokutu za jakési provinění
•§ LXXXIII
Jednoho dne stál pan Václav, přezbožný král
nulého, vzejdeš jako jitřenka a budeš míti důvěru, protože ti bude kynouti naděje, a zakopán »bezpečně spáti budeš, a tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a přemnozí tváři tvé kořiti se budou«.'2/ To jsi četl, já slyše to jsem si zapamatoval a ty, ač jsi to četl, na to jsi zapomněl."
Svrchu řečená pak slova král tak jasně vyslovil a ten biskup je s tak velikou dychtivostí pamatoval, že probudiv se opakoval jednotlivá slova bez jakékoli chyby. Divil se pak nejvíce, zda král, který se mu zjevil, složil ta slova tehdy nově, anebo je snad pronesl podle nějakého výroku Písma svatého. Sám biskup, třebas byl doktorem církevního práva, nemohl nijak znáti, kde byl onen výrok napsán, protože ho předtím naprosto neznal; konečně vzal knihu konkordancí a tam našel, že svrchu řečený výrok je slovo od slova vyjádřen v jedenácté kapitole knihy Jobovy. Proto uchoval tajemství takového vidění ne jako sen, nýbrž jako jistou známku spásy; a přišed brzy potom na Zbraslav, po pořádku nám vypravoval ono vidění.
V o něm viz kap. lxvii, pozn. č. 7.
V Kniha Jobova 11. 18.—19.
český, v domě brněnského měšťana Alrama1/ sám s urozenou i ctnostnou paní Eliškou, manželkou pana Veikarda z Polné2/, která byla rovněž dcerou krále Otakara, a hovořil s ní jakožto moudrou ženou důvěrně i laskavě v rozmluvě vzájemného hovoru o jakési věci, která se tehdy projednávala. Když se pak rozmluva tohoto přátelského hovoru trochu protahovala do délky, neboť my to víme a na sobě nacházíme, že
zřídka kdy stručná je řeč, když mluví kdo s tím, kdo mu drahý,
*/ Snad je míněn Alram, kterého jako zesnulého vzpomíná listina z r. 1333 (Godex diplomaticus MoraviaeVI, č- 453).
'/ Vikard z Polné (patrně syn Jana z Polné, Regesta IV, č. 1852, 1890) byl r. 1303 purkrabím brněnským (Codex diplomaticus Moraviae V, č. 158, Regesta II, č. 1982).
tu kr; a nen lesné) od ze pravc toto c stoje ■ paní, znám králi.
Jak pokoj takto muče prozr
Nebe k jak tehdi
Kone nými odha se vy. závaz co si nižád věnír ta pa: a pro řekl: dne ' mnoi ději mysl: roun násilí určil však nevěj jícíhc sklíčí a tak od se zárm AI zazni ho r vnitř začal vati i Nač. zroze
142 / 143