Jaderné zbraně a studená válka v Evropě 33 jaderné zbraně a studená válka v Evropě David Holloway V závěru druhé světové války byl Winston Churchill velmi znepokojen Stalinovou politikou ve střední a východní Evropě; především chtěl dosáhnout toho, aby se Polsku dostalo „spravedlivého údělu".1 Británie koneckonců vstoupila do války v reakci na německou invazi do Polska v září 1939, a nyní se Polsko nalézalo pod sovětskou kontrolou. V květnu 1945 požádal Churchill své náčelníky štábu, aby zvážili, zda by západní mocnosti mohly vyvinout tlak na Sověty hrozbou síly nebo jejím užitím. Spojený plánovací štáb válečného kabinetu ovšem spočítal, že Rudá armáda disponuje v Evropě dvojnásobnou převahou v tancích a čtyřnásobnou v pěchotě, a dospěl k závěru, že taková převaha „by jednoznačně učinila z jakékoli zahájené ofenzivy hazardní podnik".2 Náčelníci štábu hlásili 8. června Churchillovi, že nebude v silách Británie a Spojených států „dosáhnout rychle byť jen omezeného úspěchu a čelili bychom vleklé válce proti veliké přesile".3 Uvažovaná operace dostala příznačný krycí název „Nemyslitelné": Churchillova žádost pro náčelníky štábu totiž odrážela spíše jeho frustraci ze situace v Evropě než záměr použít ozbrojené síly proti Sovětskému svazu. The National Archives (drive Public Record Office), Londýn (dále TNA), CAB (Cabinet) 120/691, War Cabinet Joint Planning Staff, ..Operation Unthinkable: Report by the Joint Planning Staff, 22.S.1945; na s. J je zmínka o „spravedlivém údělu pro Polsko" (a square deal for Poland). Tamtes, s. 5. Vojenští plánovači přitom uvažovali, že by bylo možné postavit pro takovouto válku deset německých divizí (viz tamtéž, s. 3 a 10). Sovětský svaz se o těchto kalkulacích oiividní dozvěděl od jednoho ze svých agentů v Londýně (viz HASTINGS, Max: Finest Years: Churchill as Warlord, 1940-1945. London, Harper Press 2009, s. 572). 3744, CAB 120/691, zpráva náčelníků štábů pro premiéra z 8.6.1945, s. 3. ■ ] r .v O dva měsíce později, při obědě v Po-stupimi dne 23. července, byl Churchill v bujaré náladě, poté co si přečetl zprávy o týden staré zkoušce atomové bomby v Alamogordu. „Teď máme v rukou něco, co změní poměr sil ve vztahu k Rusům!" řekl podle deníku polního maršála Alana Brooka, svého hlavního vojenského poradce. „Tajemství této výbušniny," pokračoval, „spolu se schopností ji použít zcela promění diplomatickou rovnováhu, která se vytvořila po porážce Německa. Teď disponujeme novou kvalitou, která změní naši pozici (přitom si mačkal bradu a chmuřil se). Nyní můžeme říci: Když trváte na tom, že uděláte to či ono, dobrá, můžeme prostě vyhodit do povětří Moskvu, potom Stalingtad, Kyjev, pak Kujbyšev, Charkov, Stalingrad (sic), Sevastopol, atd., atd. No, a kde bylí Rusové! II"1 V týdnech, jež následovaly po tomto pajánu na atomovou bombu, demonstrovaly Hirošima a Nagasaki, jak mocná je nová zbraň: jediný bombardovací letoun mohl nyní rozsít tolik smrti a zkázy jako dvě tisícovky bombardéru vyzbrojených vysoce explozivními „desetitunovkami", bombami shazovanými na Německo za druhé světové války. Churchill spojoval s atomovou bombou velká očekávání. Jak naznačují jeho poznámky z Postupimi, spatřoval v ní potenciální odstrašující prostředek a věřil, že změní poměr sil, který se v Evropě vytvářel. Bomba však neměla v Evropě žádný bezprostřední efekt a sedm měsíců po Hirošimě, 5. března 1946, pronesl Churchill svůj proslulý projev, v němž odsoudil spuštění železné opony napříč kontinentem. S tím, jak se rozvíjela studená válka, rozdělení kontinentu se prohlubovalo. Spojené státy podpořily hospodářskou obnovu západní Evropy prostřednictvím Marshallova plánu, zatímco ve východní Evropě Sovětský svaz upevňoval své panství; zvláště přelomo- Sir Winston Churchill (1874-1965) nazval poslední dií svých válečných memoárů výstižně Triumf a tragédie. Sovětský postup na osvobozených územích ho vedl až k úvahám, zda proti Moskvě nepoužít sOy. Operace dostala rovněž výstižný název: „Nemyslitelné" 4 BROOKE, Alan Field Marshal Lord: War Diaries 19?9-19 Uni«d Government Printing Office 44 SFeb~97?im2-;ahe 1977 A!aStaÍr BUChan *™ L—• S-M, Janua- 45 Jedná se o počsy odpalovacích zařízení, a to 108 pro řízené střtív Mriu ti a, ,,■ o Berlínská krize z let 1958 až 1962 byla v tomto smyslu kvintesencí nukleární krize, když Nikita Chruščov zvýšil napětí zkouškou pevnosti amerického závazku bránit západní Evropu. Pro západní mocnosti bylo prekérní, že měly hájit svá práva v Západním Berlíně, protože Berlín byl obklopen jednotkami Skupiny sovětských vojsk v Německu a východoněmeckou armádou, jež drtivě převyšovaly sílu berlínských posádek západních spojenců. Pokud by se Chruščov rozhodl provést svůj plán na uzavření mírové smlouvy s Východním Německem, pak by západní pozice v Berlíně byly v ohrožení. Západní vlády se obávaly, že v tom případě by důvěryhodnost amerického závazku bránit západní Evropu byla podkopána. Jak vysvětloval Ken-nedy Chruščovovi při summitu v červnu 1961 ve Vídni: „Pokud bychom měli přijmout sovětský návrh, americké závazky by byly považovány za pouhý cár papíru. Západní Evropa je životně důležitá pro naši národní bezpečnost a my jsme ji podpořili ve dvou světových válkách. Pokud bychom měli opustit Západní Berlín, byla by zároveň opuštěna Evropa. Takže když hovoříme o Západním Berlíně, hovoříme rovněž o západní Evropě."43 Chruščov nakonec nedokázal dotlačit západní mocností k ústupkům. Jak Eisen-hower, tak jeho nástupce Kennedy zůstali pevní, a totéž platilo o západoevropských vládách. Chruščov se stáhl, ale krize do té doby trvala téměř čtyři roky a vyznačovala se obdobími vysokého napětí, při němž se nebezpečí jaderné války zdálo velmi blízké. Také „Euroraketová krize" [Euromissile crisis) z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let přivedla do popředí otázku důvěryhodnosti. V projevu proneseném v říjnu 1977 argumentoval spolkový kancléř Helmut Schmidt, že vzhledem k existenci strategické parity mezi Spojenými státy a Sovětským svazem by bylo nebezpečné, kdyby nastala nerovnováha konvenčních a nukleárních sil v Evropě.*1 Schmidt nevolal po rozmístění nových zbraní, protože doufal, že ona nerovnováha může být narovnána kontrolou zbraní. To se však nestalo a v prosinci 1979 Severoatlantická aliance rozhodla o rozmístění 572 raket středního doletu (108 střel Pershing-2 a 464 řízených střel s plochou dráhou letu)'15 v Evropě, aby tak zvýšila svůj odstrašující potenciál a posílila vazbu mezi konvenčními silami NATO a mezikontinentálními strategickými systémy Spojených států. Rozhodnutí aliance znervóznilo sovětské vůdce, protože rakety Pershing-2 mohly ze Západního Německa dosáhnout sovětského území během velmi krátké letové doby. Rovněž to znepokojilo mnoho lidí v západní Evropě, pro něž bylo těžké uvě- 46 Soudobé dějiny XVJIl / 1-2 Jaderné zbraně a studená válka v Evropě 47 řii, že rozmístění nových raket vyzbrojených jadernými hlavicemi sníží nebezpečí války na kontinentě, na němž už bylo rozmístěno mnoho tisíc jaderných zbraní. Zavládl hluboký a široce sdílený pocit úzkosti z možného vypuknutí jaderné války. Ani rozsáhlé mírové hnutí, jež se tehdy zrodilo, však nedokázalo přesvědčit NATO, aby zastavilo rozmísťování raket, zahájené v listopadu 1983. Aŕ už byly výhody či nevýhody tohoto opatření jakékoli, rakety středního doletu se staly ohniskem intenzivní zkoušky politické vůle mezi Sovětským svazem a Severoatlantickou aliancí, v níž aliance nakonec zvítězila. Jaderné zbraně a rozdělení Evropy Do roku 1956 už bylo rozdělení Evropy natolik hluboké, že si Chruščov byl jistý, že NATO nebude vojensky intervenovat v maďarské revoluci, a samozřejmě měl pravdu. Mnoho Maďarů vnímalo absenci vojenské pomoci ze strany Západu jako zradu, ale Eisenhower a jeho hlavní poradci o jejím poskytnutí vůbec ani neuvažovali. Namísto aby v revoluci viděl příležitost k realizaci své rétoriky osvobození, kroky amerického prezidenta se řídily obavou z propuknutí globálního konfliktu, Eisenhower věřil, že sovětští vůdcové tváří v tvář vyhlídkám na ztrátu svých satelitů ve východní Evropě by mohli „být v pokušení uchýlit se k velmi extrémním prostředkům, a dokonce uspíšit globální válku". Jeho deník zaznamenává, že 26. října „varoval jak předsedu Sboru náčelníků štábu, tak ředitele Ústřední zpravodajské služby aby byli neobvykle bdělí a ostražití během krize způsobené maďarským povstáním". Domníval se, že by bylo riskantní tlačit na Sověty, když se cítili ohroženi ve východní Evropě. Nejenže se Eisenhowerova administrativa nepokusila poskytnout maďarské revoluci vojenskou podporu, nýbrž dokonce zaslala sovětským vůdcům vzkaz, který lze číst jako ujištění, že Spojené státy v Maďarsku nezasáhnou.46 Rámec národní bezpečnosti, jejž Spojené státy vytyčily k odstrašení Sovětů od agrese, odstrašil rovněž Eisenhowera, takže nepřistoupil k agresivní akci na podporu maďarské revoluce. Obava z eskalace, která byla zamýšlena jako odstrašující prostředek proti sovětské agresi v Evropě, posloužila také k utlumení Spojených států. Odstrašování druhé strany tak bylo vyváženo „sebe-odstrašováním". Nebyl to jen nedostatek adekvátních vojenských možností, co zabránilo americké intervenci v Maďarsku; byl to rovněž strach, že krize by mohla přerůst ve větší válku. Když ho bývalý poradce nabádal, aby na Moskvu vyvinul mnohem silnější tlak, Eisenhower mu odpověděl lekcí o hrůzách jaderné války: „...zničit Maďarsko, jestliže by na jeho území došlo ke krutému konfliktu, není cestou, jak mu pomoci," napsal. A pokračo- val slovy, že globální válka, spuštěná maďarskou krizí, by byla „tak strašlivá, že to lidská mysl nemůže ani pochopit".47 V roce 1968 bylo rozdělení Evropy ukotveno ještě pevněji. Sovětský svaz dosáhl v jaderných zbraních parity se Spojenými státy a měl ve východní Evropě rozmístěny strategické jaderné zbraně. Pražské jaro vyvolalo na obou stranách železné opony mnohé naděje, že se v Československu objeví nějaká forma demokratického socialismu a snad se i rozšíří do dalších zemí. Vůdce Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy tato vyhlídka velmi vylekala a považovali to za vážnou hrozbu pro své panství a pro svůj vlastní režim. Vojenská intervence NATO během oné vleklé krize však nepřicházela v úvahu. Když Sověti a jejich spojenci z Varšavské smlouvy vpadli do Československa, aby potlačili reformní hnutí, odpověď Západu byla velmi mírná.48 Západní vlády invazi odsoudily, ale nepřistoupily k žádné hmatatelné odvetě ani se nevzdaly svého usilování o zlepšení vztahů s Moskvou. Když sovětský velvyslanec ve Washingtonu Anatolij Dobrynin přišel 20. srpna do Bílého domu, aby informoval prezidenta, že Sovětský svaz a jeho spojenci z Varšavské smlouvy vyslali vojenské síly do Československa „v reakci na žádost od vlády v Praze", byl sám zaskočen klidem, s jakým Lyndon B. Johnson tyto zprávy přijal.49 Události v Maďarsku na podzim 1956 způsobily v Bílém domě znepokojení, avšak potlačení pražského jara nevyvolalo ani překvapení, ani pobouření, což naznačovalo, jak dalece už Spojené státy a jejich spojenci akceptovali rozdělení kontinentu. Kritikům z Kongresu, kteří si přáli vidět robustnější reakci, prezident Johnson sdělil, že vojenská odveta nepřichází v úvahu. Dobrynin ve svých memoárech poznamenává, že slabá reakce Západu na invazi do Československa „byla pro Kreml jazýčkem na vahách, když rozhodoval o nové invazi, tentokrát do Afghánistánu, o něco více než deset let později".50 V roce 1980, necelý rok po sovětském vpádu do Afghánistánu, začala ve východní Evropě jiná vleklá politická krize. Komunistická vláda v Polsku už měla za sebou dvě zásadní krize, v letech 1956 a 1970. V období od léta 1980 až do vyhlášení výjimečného stavu v prosinci 1981 sovětské vedení několikrát zvažovalo ozbrojenou intervenci jednotek SSSR a Varšavské smlouvy. Sovětští vůdcové vnímali vznik Solidarity v srpnu 1980 jako vážnou, přímo „kontrarevoluční" výzvu a s velkým znepokojením sledovali to, co považovali za slabou a nerozhodnou odpověď polského komunistického vedení. V prosinci 1980 zorganizovala Moskva rozsáhlé vojenské cvičení ve snaze varovat Solidaritu a současně vyvinout tlak na polské komunisty, aby přistoupili k akci, avšak krize se táhla ještě celý další rok. 47 Tamtéž, s. 46 n. 48 K celkové diskusi o této reakci viz GORriON wiitimc u u „ , . 50 Tamtéž, s, 184. - ~&t^ . H; -+Í ; B^ ■t .... 4- .■>**•■,#* ,t Sověti vylučovali možnost jakéhokoli kompromisu mezi polským komunistickým vedením a Solidaritou a vyvíjeli silný tlak na polské vůdce, aby přijali represivní opatřeni, tedy aby vyhlásili výjimečný stav. Za tím účelem prováděli vojenská cvičení a podnikali přípravy na vojenskou intervenci. Od samého počátku jediné východisko z krize spatřovali v použití síly a alternativa podle nich spočívala jen v tom, zda k akci na potlačení Solidarity přistoupí samo polské vedení anebo ji zajistí intervence států Varšavské smlouvy. Vojenskou intervenci však Kreml vnímal jako velmi nežádoucí možnost. Podle nedávné analýzy politiky sovětských vůdců během polské krize zazněly proti intervenci velmi pádné argumenty: „celková hospodářská situace v samotném Sovětském svazu, rozsáhlé výdaje na válku v Afghánistánu, nebezpečí krveprolití v Polsku, uvalení hospodářských sankcí ze strany Západu a také posílení rozporů v mezinárodním komunistickém hnutí".51 Třináctého prosince 1981 vyhlásil generál Wojciech Jaruzelski výjimečný stav. Není jasné, zda by Sověti vyslali vlastní jednotky, pokud by Jaruzelski nezakročil nebo pokud by výjimečný stav nemohl být vynucen. Diskuse v sovětském politbyru 10. prosince 1981, tři dny před vyhlášením výjimečného stavu, však naznačuje, že by tak neučinili (i když pochopitelně mohli ještě změnit názor). Sovětským vůdcům se zdálo, že Jaruzelski kolísá, a zjevně si nebyli jistí, že opravdu přistoupí k akci. Shodli se nicméně, že sovětské jednotky k potlačení Solidarity do Polska nepošlou. Jurij Andropov, šéf Výboru státní bezpečnosti (KGB), prohlásil: „...nezamýšlíme nasadit v Polsku své jednotky. To je správný postoj a musíme se ho držet až do konce." Další členové politbyra vyjadřovali stejné názory. Michail Suslov, tajemník ústředního výboru sovětských komunistů a hlavní ideolog režimu, přímo řekl, že nasazení jednotek by byla „katastrofa"." Nebyla to obava z vojenského zásahu Západu, co odradilo sovětské vůdce od vyslání jednotek do Polska, ale obava z polského odporu v kombinaci se strachem z hospodářských a politických důsledků intervence. Ačkoli tehdy to zdaleka nebylo zřejmé, ve zpětném pohledu se toto rozhodnutí jeví jako praktické opuštění Brežněvovy doktríny omezené suverenity, formulované k ospravedlnění vojenské invaze do Československa v roce 1968. Konec studené války v Evropě George Shultz, jenž v letech 1982 až 1989 působil jako Reaganův ministr zahraničí, vzpomíná na rozhovor s Michailem Gorbačovem po kolapsu Sovětského svazu. 51 JAŽBOROVSKAJA,T. S, Vveděnije VojennoSO polcženija v Po.še: Pozicija Sovetstogo Ruko-a453, záznam jednání politbyra ÚV KSSS z 10.12.1981. Shultz se ptal Gorbačova, co považuje za rozhodující moment pro konec studené války. „Reykjavik," odpověděl Gorbačov, protože „vedoucí představitelé tu dlouze hovořili o všech důležitých problémech." Poté se Gorbačov zeptal Shultze, jaký je jeho názor. Shultz řekl:.....rozmístění raket Pershing na německém území, o kterých jste věděli, že mohou doletět až do Moskvy."53 Tato zajímavá výměna názorů poukazuje na dvě odlišná pojetí mezinárodní politiky. Shultzův postoj implikuje, že po porážce ve zkoušce vůle ohledně rozmístění raket NATO v západní Evropě byl Sovětský svaz donucen znovu přehodnotit celý svůj přístup k zahraniční politice. Gorbačovův komentář naznačuje, že otevřená diskuse v Reykjaviku umožňovala oběma stranám odstranit nedorozumění a nepochopení, aby bylo možné dosáhnout shody názorů - s klíčovou výjimkou nesouhlasu ohledně Strategické obranné iniciativy - což položilo základ ke smlouvám o jaderných raketách středního doletu (1987) a redukci strategických jaderných zbraní (1991). V čem se naopak odpovědi Gorbačova a Shultze shodují, je přesvědčení, že jaderné zbraně měly ústřední význam pro ukončení studené války. Konec studené války však znamenal mnohem více. Americký historik Norman Naimark tvrdí, že v prvních měsících roku 1989 byly Spojené státy a Sovětský svaz tak zaneprázdněny udržováním bezpečnostních struktur, které v Evropě vytvořily, že ani nedokázaly pochopit význam sociálních a politických sil, jež právě proměňovaly Evropu. A v důsledku toho se podle něj „prvotními iniciátory revolucí v roce 1989" stali východoevropané, „zatímco velmoci měly spíše tendenci reagovat na události, než aby se jim postavily do čela"." Tento soud naznačuje přinejmenším dva rozdílné příběhy konce studené války v Evropě: jeden se zaměřuje na demontáž bezpečnostních struktur studené války, druhý staví do popředí transformační procesy v Polsku, Maďarsku, východním Německu, Československu, Bulharsku, Rumunsku a později v samotném Sovětském svazu. V prvním příběhu hrají role ústředních aktérů velmoci, zatímco ve druhém to jsou lidé ve střední a východní Evropě, kteří skoncují se studenou válku. Tyto dva příběhy samozřejmě nejsou zcela oddělené. Je obtížné pomyslet na konec studené války, jenž by nezahrnoval oba. Je nemožné představit si transformovanou východní Evropu s nezměněným rozdělením Evropy do dvou bloků; a totéž platí opačně. Je rovněž těžké uvěřit, že revoluce ve východní Evropě nebo konec studené války by byly možné beze změn v Sovětském svazu. Uvolňování napětí mezi Východem a Západem v letech 1985 až 1989 představuje nezbytné pozadí pro revoluce roku 1989. Spojené státy a Sovětský svaz, stejně jako Severoatlantická 53 SHU1TZ, George R: A Perspective from Washington. In: SKINNER Kiron K r-H l r, • öZS SUPerPOttD2e e " 1989 nelľEUr°ea delI'Est- č. 5 Soudobé dějiny XVffl/ 1-2 Jaderné zbraně a studená válka v Evropě 51 ■ #1 o-,att s „ -b • » ŕ. . . . , Jedním z klíčových průlomu vprucesu jiiMrr&ť.' ;•!: rrc:i<.\i / v ■: i.v ■: i.pírie cí jndsrnych rdket středního doletu, kterou podepstili americky prezident a sovětský generálni tajemník Michail Gorbačov 8. prosince 1987 ve Washingtonu. Poprvé v historii se velmoci dohodly na zničení cek'jedné kategorie jaderných zbraní aliance a Varšavská smlouva, měly bohaté zkušenosti s kontrolou zbrojení i s opatřeními na posílení důvěry, což se ukázalo jako důležité, jakmile v osmdesátých letech přistoupily k uvolňování napětí a později k transformaci bezpečnostního systému v Evropě. Rozdíl mezi těmito dvěma příběhy je nicméně důležitý a má svůj přesah pro celou historii studené války v Evropě, jež byla soupeřením mezi společenskými systémy stejně jako vojenskou konfrontací. Bipolární pořádek vytvořil rámec, v němž se toto soupeření odehrávalo. Jak ukázal James Sheehan, byl to právě pořádek studené války, co umožnilo evropskou integraci a transformaci západoevropského státu ve stát civilní.55 A byl to tentýž pořádek, co umožnilo Sovětskému svazu užít _... rnne,TheTra^formadonof Modem Europe. vojenskou sílu k tomu, aby zabránil reformám a změnám v komunistických státech východní Evropy. Integrace v západní Evropě na jedné straně i krize socialismu sovětského typu ve východní Evropě na straně druhé se odehrály v rámci bezpečnostní struktury, kterou v Evropě vytvořily dvě supervelmoci. Závěrem Hypotetická operace „Nemyslitelné" ukázala na konci druhé světové války Chur-chillovi, že nebude možné vytlačit silou zbraní Sovětský svaz z jeho dominantní pozice ve východní Evropě. Churchill nicméně podle všeho věřil, že atomová bomba umožní změnit rovnováhu sil, která se utvářela v závěru války. Avšak ani americký atomový monopol nezabránil tomu, aby železná opona přehradila Evropu. A když byla železná opona spuštěna, jaderné zbraně jí spíše vyztužily, než oslabily. Staly se integrální součástí vojenské rovnováhy v Evropě a posílily rozdělení kontinentu; Polsko muselo čekat čtyřiačtyřicet let, než se mu dostalo toho, co Churchill označoval jako „spravedlivý úděl". A konečně jaderné zbraně studenou válku ani neukončily. Klíčovým faktorem pro pokojné ukončení studené války bylo omezení jaderného nebezpečí, nikoli samotné jaderné zbraně. Jaká tedy byla role jaderných zbraní ve studené válce v Evropě? Nejzávažnější na jaderných zbraních je jejich nesmírná ničivost. Stručná analýza v této studii napovídá, že jaderné zbraně byly důležité v několika rozdílných ohledech. Zaprvé, v letech amerického monopolu sloužily - slovy tehdejšího ministra zahraničí Deana Achesona - jako „garance naší bezpečnosti". A usnadnily Spojeným státům přijmout závazek k obraně západní Evropy. To bylo jedno z klíčových rozhodnutí studené války. Zadruhé, jaderné zbraně se staly integrální součástí vojenské rovnováhy v Evropě. Přítomnost tisíců jaderných zbraní na kontinentě umožnila odradit obě soupeřící strany od užití vojenské síty při hledání výhod na úkor protivníka. Obě strany věřily, že jejich jaderné zbraně pomáhají odstrašit protivníka od případného útoku, a obě strany jednaly zdrženlivě v obavách, aby nevyprovokovaly protivníka k válce. Zatřetí, političtí vůdcové Spojených států i Sovětského svazu chápali, že nukleární válka v Evropě by byla tak ničivá, že by nemohla posloužit jakémukoli myslitelnému politickému cíli, a věděli, že vůdcové druhé strany to chápou také. To sloužilo jako rozhodující omezení, nezabránilo to však namáhavým zkouškám politické vůle. Jaderné zbraně a věrohodnost odstrašování byly ohniskem mnohaletých krizí kolem Berlína a kolem rozhodnutí NATO z roku 1979 rozmístit v Evropě rakety středního doletu. Začtvrté, obě strany chystaly plány na užití jaderných zbraní ve válce. Vývoj vojenské strategie na obou stranách však ukazuje, že jak Američané, tak Sověti se od spoléhání na jaderné zbraně odkláněli, ačkoli plánování jaderné války nikdy neopustili. Zapáté, demontáž studenoválečného bezpečnostního systému v Evropě a konstrukce systému nového představovala nanejvýš důležitý úkol v období, kdy docházelo k rychlým změnám jak uvnitř států sovětského bloku, tak v rovnováze sil na kontinentě. Šlo o mnohem více než jen o „rozptýlení" od politických změn, jež se