počíná se PRVNl den dekameronu, kdy po výkladu autorově - jak došlo k tomu, že se sešly k společnému besedování osoby, jež později vystoupí - začíná jedenkaždý pod vladařením pampiney vyprávět, co jemu libo
Kdykoli, velepůvabné paní, pomyslím na to, jak jste všechny již od přírody soucitné, seznávám, že toto dílo bude mít podle vašeho soudu vážný a chmurný začátek, neboť ve svém čele nese bolestnou vzpomínku na nedávné umírání morem, jež rozesmutňuje každého, kdo je viděl či jinak se s ním seznámil.
Nechci však, aby vás to odstrašilo od dalšího čtení a abyste se domnívaly, že budete muset během četby neustále míjet nářky a slzy. Nechť tento hrozný začátek není pro vás ničím jiným, než je pro poutníky drsné a strmé skalisko, za nímž leží překrásná a líbezná rovina, jež se zdá poutníkům tím půvabnější, čím obtížnější bylo vylézt na ono skalisko a sestoupit s něho. A jako po největší veselosti přichází smutek, tak hoře končí veselím, jež přichází po něm.
Po těchto krátkých nepříjemnostech (pravím krátkých, neboť jsou obsaženy jen v několika slovech) přijde velmi brzo příjemnost a zábava, kterou jsem vám před tím slíbil a kterou byste možná po takovémto začátku ani nečekaly, kdybych vám o ní byl napřed neřekl.
Kdybych vás byl totiž mohl vést jinudy tam, kam vás chci zavést, a nemusel vás vést po tak drsné stezce, jako je tato, byl bych to opravdu rád udělal: protože však by bez této vzpomínky nebylo možné ukázat vám, jaká byla příčina věcí, o nichž budete zanedlouho číst, přivádí mne tato nezbytnost k tomu, abych o tom psal — a již začínám.
Pravím tedy, že od spásonosného vtělení Syna Božího dospěla léta čísla tisíc tři sta čtyřicet osm, když do vy-
nikajícího města Florencie, krásnějšího nad všecky ostatní města italská, přišel vražedný moi% který byl poslán na smrtelníky bud vlivem nebeských těles, nebo ze spravedlivého Božího hněvu, abychom se napravili; povstal několik roků dříve ve; východních zemích, připravil je o nesčíslné množství lidí, a přenášeje se. bez ustání z jednoho místa na druhé, nemilosrdně šířil se na západ.
Nepomáhala proti němu žádná důmyslnost ani lidská obezřetelnost, která pomocí úředníků k tomu určených vyčistila města od mnohého neřádstva, zakázala každému nemocnému vstupovat do města a dala mnohé rady, jak si uchovat zdraví. Nepomáhaly ani ponížené prosby, které zbožní lidé ne jednou, ale mnohokrát v dlouhých procesích a jinými způsoby vysílali k Bohu: asi už začátkem jara řečeného roku • se: začaly divuplným způsobem ukazovat jeho hrozné bolestné účinky. A nebylo tomu jako na východě, kde jasným znamením nevyhnutelné smrti bylo .krvácení z nosu, nýbrž při začátku nemoci naskakovaly mužům i ženám buď ve slabinách, nebo v podpaží jakési otoky, z nichž některé vyrostly do .velikosti obyčejného jablka, jiné do velikosti vejce; některé vyrostly více, některé méně a obyčejní lidé jim říkali boule. Tyto smrtonosné boule se během krátké doby začaly z jmenovaných míst rozšiřovat a vyvstávat na kterékoli jiné části těla, načež se začaly měnit v černé či tmavomodré skvrny, které mnoha lidem naskakovaly na pažích a stehnech a jinde po těle; u někoho se objevovaly skvrny veliké a v malém počtu, u někoho byly. malé, zato jich bylo hodně. Ajako^byly a zůstávaly první boule znamením nevyhnutelné smrti, tak byly skvrny pro každého, u koho se vyskytly, znamením brzkého konce.
Ukázalo se záhy, že proti této nemoci nepomáhá ani rada lékaře, ani žádný lék; buď to bylo proto, že se tomu vzpírala povaha choroby, anebo že léčící (jejichž počet byl převeliký — a byli to kromě učených i muži a ženy, kteří neměli o lékařství ani potuchy) ve své nevědomosti nepoznali, z čeho choroba povstává, a proto nepředepisovali náležitý lék, takže se uzdravilo jen málo lidí, ba skoro všichni hynuli
10
11
třetího dne poté, co se u nich objevily uvedené příznaky. Ten umíral rychleji, onen pomaleji, ale všichni umírali bez horečky či nějakých jiných příznaků.
Mor zuřil proto tak silně, že se stykem přenášel s nemocných morem na osoby zdravé, nejinak než to dělá oheň, když jsou mu hodně nablízku věci suché nebo mastné. A choroba měla sílu ještě tím větší, že se nemoc či společný důvod k smrti přenášel na zdravé lidi nejenom hovorem a stykem s nemocnými, ale, jak se ukázalo, tuto nemoc způsobovalo i to, že se někdo dotkl šatu či některé jiné věci, které se dotýkal či které používal nemocný.
Je s podivem slyšet to, co váni musím povědět — ale nevidět to tolik lidí a nevidět to já sám na vlastní oči, sotva bych se tomu odvážil uvěřit a tím méně to psát, i kdybych to byl slyšel od jakkoli důvěryhodného člověka. Říkám vám tedy, že ona vlastnost moru šířit se s jednoho člověka na druhého —jak o tom vypravuji — byla tak silná, že se tato choroba nepřenášela jen s člověka na člověka, ale že také — a to se mnohokrát ukázalo, —'■ stačilo, aby se věci nějakého nemocného či člověka, jenž na tuto nemoc zemřel, dotkl nějaký tvor nepatřící mezi lidi, a nejenom se nakazil, ale nemoc ho v převelice krátké době zabila; O tom jsem mimo jiné případy —jak už jsem před chvílí řekl — nabyl na vlastní oči takovéto zkušenosti: na ulici byly vyhozeny hadry nějakého chuďasa, jenž zemřel na tuto chorobu, a tu se stalo, že k nim přišli dva vepři, kteří se v nich podle svého zvyku velmi ryli a hrabali nejprve rypákem a potom i tesáky; za hodinku nato se však už trochu potáceli, jako by požili jedu, a pak se oba dva svalili na hadry, které ke svému neštěstí škubali.
Z takovýchto případů a z mnoha jiných, podobných nebo ještě horších, zrodily se pak různé obavy a smyšlenky u těch, kteří zůstali na živu, a skoro všechny vedl jeden velmi krutý cíl — totiž vylinout se nemocným a uprchnout před nimi a jejich věcmi, a každý doufal, že se tak sám zachrání.
Někteří se domnívali, že se dá této chorobě čelit tím, že budou střídmě žít a zřeknou se všeho nadbytku. I vytvořili si
12
společnosti a žili odloučeni od všech ostatních; usadili se a zavřeH se v domech, kde nebyl žádný nemocný a kde se dalo lépe žít, požívali zde velmi střídmě nejjemnějších pokrmů a nejlepších vín, vyhýbali se jakémukoli přepychu, nechtěli, aby je někdo přišel navštívit, nepřáli si slyšet zvenčí žádné zprávy o smrti a nemocných a tak tu pobývali za zvuků hudby a při zábavách, kterých si mohli dopřát.
Někteří byli opačného mínění a tvrdili, že nejzaručenějším lékem na tuto chorobu je hodně pít, užívat si, chodit za zpěvu písní a uprostřed žertů na procházky, ukájet pokud možno každou choutku a smát se a vysmívat se všemu, co se děje. A jak to říkali, tak také dělali, co mohli; dnem i nocí táhli z hospody do hospody, pili nadmíru a bez míry a navíc ještě lezli do cizích domů, sotvaže tam vyčenichali něco, co by iim přišlo k chuti či způsobilo jim zábavu.
Mohli to docela snadno dělat, neboť každý —jako by už neměl dál žít — se vzdal svých věcí tak jako sebe sama: většina domů se proto stala majetkem všech a cizinec, jenž do nich vešel, počínal si tu tak, jako si tu předtím počínal jejich vlastní pán.
Ale i při těchto zvířeckých předsevzetích se vyhýbali nemocným, jak mohli.
Za tohoto strádání a soužení skoro úplně upadla a poklesla v našem městě ctihodná vážnost zákonů jak božských, tak lidských, protože ti, kdo je měli spravovat a vykonávat, bud zemřeli jako ostatní lidé, nebo byli nemocni, či zůstali bez všech pomocníků, takže nemohli svůj úřad vykonávat a každému bylo tedy dovoleno, aby si dělal, co chtěl.
Mnozí jiní zachovávali mezi těmito dvěma druhy lidí střední cestu, neomezovali se v jídle tak jako ti první, ani se neoddávali pití a nevázanostem jako ti druzí; užívali podle chutí do sytosti všeho a neuzavírali se, nýbrž chodili na procházky. V ruce nosili někteří květiny či vonné byliny či různé druhy koření a co chvíli šije přidržovali u nosu, ježto měli za to, že nejlépe je osvěžovat mozek takovýmito vůněmi; vzduch totiž úplně ztěžkl a páchl puchem mrtvol, nemocí a léků.
13
Někteří smýšleli krutěji (jako by to bylo snad jistější) a říkali, že proti moru není lepšího léku a nic tak dobrého jako utéci před ním; z té příčiny se proto nestarali o nic jiného než o sebe a mnoho mužů a paní opustilo své město, své domy, svůj kraj, své příbuzné a svůj majetek — a vyhledávalo cizí nebo své venkovské statky, jako by je nemohl dostihnout hněv Boží, trestající tímto morem lidské nepravosti, ať už byli kdekoli, a jako by hněv Boží zamýšlel postihnout jenom ty, kteří meškali za hradbami svého města, anebo jako by byli toho mínění, že nikdo nemá zůstat v městě a že nadešla každému jeho poslední hodinka.
Třebaže všichni tito lidé různých názorů nezemřeli, přece jen se všichni nezachránili. Naopak, mnoho lidí sdílejících ten i onen názor se roznemohlo, a protože ještě v době, kdy sami byli zdrávi, dali příklad těm, kteří byli zdrávi i ted, hynuli nyní skoro všemi lidmi opuštěni.
A nehledíme-li už na to, že se jeden občan štítil druhého, že se skoro žádný soused nestaral o druhého a že se i příbuzní bud vůbec nestýkali, anebo jenom zřídka, a to ještě na dálku, toto soužení naplnilo duše mužů a žen takovou hrůzou, že bratr opouštěl bratra, strýc synovce, sestra bratra a často i žena opustila svého manžela — ba, co je ještě horší a skoro neuvěřitelné — otcům a matkám se ošklivilo navštěvovat a obsluhovat své děti.
A tak tomu nesčetnému množství mužů a žen, kteří onemocněli, nezbývalo jiné pomoci než pomoc milosrdných přátel (a těch bylo málo) anebo lakomého služebnictva, které lákala k službě tučná a nestydatá mzda, ačkoli přesto prese všecko i těchto lidí nebylo mnoho. Byli to vesměs lidé obhroublí a navíc neznalí takovýchto služeb, takže neposloužili ničím jiným než tím, že podali něco, co si nemocní přáli, anebo přihlíželi, jak umírají. A mnohokrát se stalo, že při takovéto službě kvůli výdělku zahubili sami sebe.
Z toho, že nemocné opouštěli jejich sousedé, příbuzní a přátelé a že byl nedostatek služebnictva, vzešel pak obyčej, před tím skoro vůbec neslýchaný, že si žádná nemocná žena, ať už byla jakkoli půvabná či krásná či urozená, nedělala
starosti s tím, že měla k obsluze muže ať už byl jakýkoli, mladý či starý — a že před ním beze studu odhalovala kteroukoli část těla stejně tak, jako by to byla učinila před ženou, jen proto, že to vyžadovala při její nemoci nutnost: a to možná bylo příčinou, že ony ženy, jež se uzdravily, byly potom méně počestné.
Mimo to zachvátila smrt i mnoho takových lidí, kteří by byli možná vyvázli, kdyby byli bývali ošetřeni; a tak proto, že se nemocným nedostalo vhodné péče, i proto, že mor velmi řádil, bylo v městě takové množství lidí umírajících ve dne v noci, že každý trnul, když o tom slyšel, natož potom když to viděl. Z té příčiny se tedy skoro musely zrodit mezi těmi, kteří zůstali na živu, takové mravy, jež se příčily mravům dřívějším.
Bývalo zvykem (jak to vídáme ostatně ještě dnes), že se v domě zemřelého scházívaly ženy z příbuzenstva a ze sousedství a tam plakaly s ženami, jež byly mrtvému nej-bližší; příbuzní a sousedé se zase shromaždovali spolu s jinými měšťany před domem zesnulého a podle toho, k jakému stavu zesnulý patřil, přišlo sem kněžstvo, načež ti, kteří byli stejného stavujako mrtvý, odnesli na ramenou zesnulého s pohřební obřadností uprostřed voskovic a zpěvů do kostela, jejž si nebožtík vybral již před smrtí.
Když se ovšem zvětšila krutost moru, tyhle všecky obyčeje bud úplně, nebo větším dílem pominuly a na jejich místo nastoupily nové. Umírající totiž nejenom neměli kolem sebe mnoho žen, ale bylo i mnoho takových, kteří odešli z tohoto života beze svědků. Bylo tedy velice poskrovnu těch, nad nimiž jejich příbuzní žalostně zanaříkali a prolni hořké slzy a na místo toho nyní nastoupil smích, žerty a družné zábavy — zvyk, jejž si paní, odloživše z velké části ženskou soucitnost, pro svou spásu brzy znamenitě osvojily.
Vzácný úkaz byl, když mrtvolu doprovázelo do kostela deset nebo dvanáct sousedů — a to ještě nebyli ctihodní a vznešení měšťané, nýbrž jakýsi druh hrobařů, pocházejících z drobného lidu, kteří si dávali říkat pochovávači; konali
14
15
tyto služby za peníze, nosili máry kvapným krokem —- a to nikoli do onoho kostela, který si nebožtík před smrtí určil, ale nejčastěji do toho, který byl nej blíže. Za márami pak chodívali čtyři nebo šest knězi s několika svícemi a leckdy vůbec bez svíce. Tito kněží se však příliš neunavovali dlouhými a slavnostními obřady, ale za pomocí oněch hrobníků kladli nebožtíka do toho prázdného hrobu, který byl nejblíže po ruce.
Pohled na drobný lid a také na velkou část středních vrstev byl ještě žalostivější. Snad naděje, snad bída je nutily zůstat doma, a protože byli pořád ve styku se sousedy, upadali do nemoci denně po tisících; a ježto je také nikdo neobsluhoval a nijak neošetřoval, umírali naveskxz bez možnosti záchrany. Ve dne v noci hynulo mnoho lidí na veřejné ulici 'a mnozí z těch, kteří sice zemřeli doma, dávali zvěst o své smrti teprve zápachem rozkládajícího se těla. A mrtvých i umírajících — všude plno.
Většině z nich posloužili sousedé, línáni k tomu jednak strachem,, aby jim neuškodil rozklad mrtvol, jednak soucitem, který měli se zesnulými. Bud sami, nebo s pomocí nosičů — jestliže je mohli sehnat — vynášeli ze svých domků těla zemřelých a kladli je před vrata, takže ten, kdo šel okolo, mohl jich tam obzvláště ráno vidět nesčetné množství: potom teprve poslali pro máry, ale byly i takové případy, Že pro nedostatek már byli. nebožtíci kladeni na nějaké prkno.
A jedny máry nesly: častokrát dva < či tři/nebožtíky pohromadě, ba bylo by se dalo napočítat i mnoho takových már, na nichž spočívala manželka se svým chotěm, dva či tři bratři nebo otec a syn či tak podobně. A nesčíslněkrát došlo k tomu, že pro někoho šli dva kněží s křížem a tu se za nimi pustili nosiči s třemi nebo čtyřmi márami a někde, kde se kněží domnívali, že mají pohřbít jednoho mrtvého, měli jich potom k pohřbívání šest či osm a leckdy i víc. Proto také nikdo neprokazoval těmto zesnulým úctu jedinou slzou či svíčkou či doprovodem na poslední cestě. Věci naopak dospěly tak daleko, že se nikdo o umírající lidi nestaral víc, než by se dnes starali o kozy. A tak velmi zřetelně vyšlo
najevo to, co by byl přirozený běh věcí drobnými a řídkými strastmi nikdy nemohl ukázat mudrcům, že totiž všecko je třeba snášet trpělivě a že velikost útrap může učinit i z ne-mudrců lidi odevzdané a bezstarostné.
Když se ukázalo, jaké množství je nebožtíků, kteří byli ke každému kostelu každý den a takřka každou hodinu přinášeni, a když se už na hroby nedostávalo svaté půdy zvláště proto, že před tím chtěli dát každému podle starobylého zvyku jeho místo, začaly sé místo toho na hřbitovech — neboť všude bylo už plno — kopat obrovské jámy a do nich byli kladeni přinášení nebožtíci po stovkách.
Byli sem ukládáni tak, jako se nakládá v lodích zboží — vrstva na vrstvu; každou vrstvu posypali trochou země a tak pokračovali, až byla jáma plná.
Abych však nešel do všech podrobností našich utrpení, jež tenkrát postihla město, pravím, že ony zlé časy, jež na ně přišly, neušetřily proto o. nic méně a v ničem jeho okolí, kde V; roztroušených vsích (poncchámc-li stranou opevněná: místa,, která se i ve své malosti podobala městům) a v< polích umírali bední a-nuzní.rolníci a jejich rodiny; umírali bez jakéhokoli ošetření .lékařem či bez péče služebnictva na ces-tách^na obdělaných-pblích a doma; ve dne v noci, ba hynuli ne jako lidé* 'ale skoro jako dobytek.
Proto se mravy venkovanů uvolnily stejně tak jako mravy měšťanů;;nestarali se o své věci a záležitosti, naopak všichni jako by očekávali smrt toho dne, jehož jitra se dožili, snažili se ze všech sil nikoli o to, aby pomáhali na svět budoucím plodům dobytka, země a svých někdejších prací, ale o to, aby spotřebovali vše, co bylo po ruce. Tak se stalo, že z chlévů, kam patřili, byli vypuzeni voli, osli, ovce, kozy, vepři, slepice, dokonce i psi — člověku nejvěrnější — a potulovali še, jak jim bylo libo po polích, kde dosud stálo opuštěné obilí, nejenom nesklizené, ale i nepožaté. A mnohá zvířata — jako by měla rozum — vracela se syta na noc domů, když se přes den napásla, aniž je musel hnát pastýř.
Co ještě dodat — když opustíme venkov a vrátíme se do města — ne-li to, že krutost nebe a snad zčásti také lidí byla
16
17
taková, že za zdmi města Florencie, jak se má zajisté, vzhledem k prudkosti morové choroby a okolnosti, že mnoho nemocných bylo špatně ošetřováno či opuštěno ve svých bědách, protože zdraví měli strach — zahynulo od března do července přes sto tisíc lidských tvorů. Nebýt morové rány, nikdo by si byl možná ani nepomyslil, že město mělo tolik obyvatel.
Kolik velikých paláců, kolik krásných domů, kolik šlechtických sídel, kdysi plných služebnictva, pánů a paní, bylo nyní opuštěno do posledního sluhy! Kolik starobylých rodů, kolik velebohatých dědictví, co vzácného jmění se náhle octlo bez řádného dědice. Kolik statných mužů, kolik krásných paní, kolik roztomilých mladíků, které by byli nejenom jiní, ale sám Galenus, Hippokrates či Aeskulap uznali za nej-zdravější, snídalo ráno se svými rodiči, druhy a přáteli a večer už večeřelo na onom světě se svými předky.
Mně samotnému už je líto probírat se tolika strastmi, pročež nyní pomíjím onu část utrpení, kterou pominout mohu, a pravím, že jednou, když už to v městě došlo tak daleko, že bylo skoro bez obyvatel, sešlo se v ctihodném kostele Santa Maria Novella (jak jsem se potom dověděl od jedné důvěryhodné osoby) kteréhosi úterního jitra, kdy v kostele nebyl skoro nikdo jiný, sedm paní; přišly na služby Boží v tmavých šatech, jak si to doba žádala, a byly to paní, jež vzájemně poutalo přátelství, sousedství či příbuzenství. Ani jedna z nich nepřekročila dosud věk osmadvaceti let a žádné z nich nebylo méně než osmnáct; každá byla moudrá, z urozené krve a krásná co do zjevu, vybraných mravů i počestnosti.
Pověděl bych jejich pravá jména, kdyby mi v tom nebránil závažný důvod, a to ten, že nechci, aby se některá z nich styděla za věci, které si vyprávěly a poslouchaly a na něž za chvíli dojde — neboť dnes jsou z důvodů svrchu uvedených mravy poněkud přísnější, než byly tenkrát; ba byly tenkrát daleko a daleko volnější nejenom pro lidi tak staré, jako byly ony paní, ale i pro věk mnohem zralejší. Nechci také poskytnout záminku závistníkům (kteří jsou vždy pohotově ha-
nobit každý chvályhodný život), aby mohli hanlivými slovy snižovat počestnost oněch znamenitých paní. Aby však každý vyrozuměl beze zmatku, která právě mluví, mám v úmyslu dát každé z nich jméno, jež zcela nebo zčásti odpovídá jejím vlastnostem.
První z nich a té nej starší dáme jméno Pampinea, druhé Fiammetta, třetí Filomena, čtvrté Emilia, páté potom Lau-retta, šesté Neifile a poslední nikoli bez důvodu nazveme Elisa.
Tyto paní se sešly v jedné části kostela — ne z nějaké smluvené příčiny, ale náhodou; sedly si takřka do kroužku, po dlouhých stonech se přestaly modlit otčenáše a začaly si mezi sebou vyprávět mnoho všelijakých věcí o tom, jaké jsou časy. Po nějaké chvíli, když ostatní mlčely, Pampinea se takto rozhovořila:
„Mé drahé paní, možná že jste jako já mnohokrát slyšely, že ten, kdo se poctivě řídí svými právy, nikomu nekřivdí. Je přirozeným právem každého, kdo přijde na svět, hledět si svého života, uchovat jej a hájit — a tohle se uznává do té míry, že se už několikrát stalo, že někdo mohl beztrestně zabít člověka, aby uchoval život sobě. A jestliže to připouštějí zákony, které se starají, aby se každému smrtelníku dobře žilo, oč více tedy smíme my a kdokoli jiný použít k záchraně svého života prostředků, jež se naskýtají, aniž tím někoho urazíme' Kdykoli se bedlivě porozhlédnu po našem chování dnešního rána a za jiter dřívějších a kdykoli se zamyslím, jak časté jsou naše rozmluvy, vidím a vy to můžete vidět rovněž, ,že každá z nás má obavy o svůj život. Nedivím se tomu, ale když uvážím, že všechny se po žensku děsíme, tu jsem velice překvapena, že se nesnažíme odpomoci nějak tomu, čeho se každá z nás bojí.
Připadá mi to, jako bychom zde meškaly jen proto, abychom mohly a musely vidět na vlastní oči, kolik mrtvol bylo uloženo do hrobu a slyšet na vlastní uši, zda ti mniši tady, jejichž počet je stále menší a menší, zpívají své hodinky v příslušnou dobu či abychom každému, kdo se tu objeví, ukazovaly svým šatem, jak veliké jsou naše strasti a kolik jich je.
18
19