192 T O RVA L D ZCESTOVALÝ
do světa, a aby poznal svatá místa, putoval také do Jeruzalema. Projel celou řeckou říší a dostal se až do Carihradu. Tam ho s velkou úctou přijal sám císař a na důkaz přátelství ho obdařil mnoha znamenitými dary.
Torvalda stále provázela milost Boží a jeho sláva se šířila všude, kam přibyl. Nízcí i urození ho ctili a obdivovali jako sloup a oporu pravé víry, a coby horlivého vyznavače našeho Pána Ježíše Krista ho vyznamenával samotný císař byzantský a všichni jeho přední muži, jakož i biskupové a opatové po celém Rusku a Sýrii. Nejvétší úctu požíval ve východních krajích Evropy, kam ho vyslal císař a kde byl ustanoven nejvyšším náčelníkem Kyjevské Rusi a celého Ruska. Torvald Kodránsson tam položil základy znamenitého mnišského řádu při chrámu svatého Jana Křtitele a daroval mu velký majetek. Klášter se od té doby nazýval jeho jménem. Sám v něm strávil zbytek života jako mnich a byl tam i pohřben. Tento klášter stojí pod vysokou horou zvanou Drôfn.*'
X
V době, kdy biskup přijel s Torvaldem na Island, uplynulo od narození našeho Pána Ježíše Krista devět set osmdesát let a jeden rok a od počátku osidlování Islandu let sto šet. O tři roky později postavil Torvard Spak-Bôdvarsson kostel v Asu.
*) Jméno Drofn se vyskytuje v jedné písni Starší Eddy jako jméno řeky. Podle Sdgy o křesťanství'byl Torvald pohřben nedaleko města Palteskja, tj. Polock na Dvině.
STAROISLANDSKÉ POVÍD
První grónský biskup
I
V Brattahlídu žil vážený a oblíbený muž Sokki Tórisson. Jeho syn Einar byl nadějný mladík a spolu s otcem patřil k předním mužům v Grónsku.
Jednou svolal Sokki sněm, na němž oznámil, že podle jeho mínění by Grónsko mělo mít vlastního biskupa, a vyzval všechny obyvatele ostrova, aby se o zřízení stolice všemožně zasadili. Sedláci souhlasili a Sokki požádal Eina-ra, ať se v této věci vypraví do Norska, protože je k takovému úkolu nejpovolanější. Einar se tedy vyzbrojil mečem a zbožím z tuleních zubů, které mu mělo pomoci získat přízeň norských velmožů.
Když připluli do Norska, zamířili ke králi Sigurdovi Jorsalafarimu. Einar před něho předstoupil, obdaroval ho
194
PRVNÍ   GRÓNSKÝ BISKUP
a přednesl svoji žádost i prosbu, aby mu panovník dal souhlas v této podle něj pro Grónsko tak významné záležitosti. Sigurd na jeho záměr přikývl.
Brzy vybral muže vhodného pro biskupský úřad. Povolal kněze Arnalda a vyzval ho, aby vyhověl Bohu i svému vládci a nelehkého úkolu se ujal: „Ale nejdřív si vezmi tenhle dopis s mou pečetí a vyprav se s ním k arcibiskupovi do Lundu."
Arnald se však úřad v Grónsku zdráhal přijmout. Jednak se prý na takový úkol nehodí, jednak by se nerad odloučil od svých příbuzných a přátel, a za třetí se nechce potýkat s tak nezkrotným lidem, jaký žije v Grónsku. Král na to však namítl, že oč větší nesnáze budou jeho misi provázet, o to větší budou jeho zásluhy.
„Panovníkovu přání se protivit nebudu," řekl Arnald, „ale mám-li být vysvěcen na biskupa, pak chci, aby mi Einar přísahal, že při mně bude vždycky stát, že bude hájit majetek náležející Bohu, potrestá každého, kdo by na tento majetek vztáhl ruku, a že ve všech ohledech bude pro biskupství oporou."
Král i Einar mu to slíbili, Arnald se vypravil k arcibiskupu Ozurovi do Lundu a coby uchazeč o biskupskou stolici mu předal králův list. Arcibiskup ho přijal vlídně, a protože si spolu dobře porozuměli a Ozur viděl, že se Arnald pro biskupský úřad hodí, vysvětil ho, přátelsky ho propustil a Arnald se mohl vrátit zpátky do Norska.
Einar s sebou z Grónska přivezl také medvěda. Daroval ho králi Sigurdovi a vysloužil si za to od něj pocty a uznání.
K cestě do Grónska se biskup Arnald nalodil společně s Einarem a doprovázela je ještě jedna norská loď, jíž velel Arnbjôrn Nor. Ale moře bylo rozbouřené, a tak musela
STAROISLANDSKÉ POVÍDK1
195
biskupova lod přistát na Islandu pod pohořím Eyjafjôll nedaleko jezera Holtavatn.
Tehdy žil na nedalekém Oddi Ssemund Učený. Přijel biskupa uvítat a nabídl mu, ať u něj zůstane přes zimu. Arnald jeho pozvání s díky přijal, kdežto Einar prezimoval v místě, kde zakotvili.
Vypráví se, že cestou na Oddi zastavil biskupův průvod u jednoho dvorce na Landeyjar, aby dopřáli koním odpočinku. Sami se usadili na zem. Vtom vyšla z domu žena s hřebenem na česání vlny, přistoupila k jednomu z mužů a požádala ho:
„Nemohl bys mi, mládenče, upevnit na tom hřebeni zuby?"
Muž přikývl, vytáhl z rance nýtovačku a hřeben jí k její velké spokojenosti spravil. Tím mužem nebyl nikdo jiný než biskup, který byl zručný člověk. Tato příhoda svědčí o jeho skromnosti.
Na Oddi pak zůstal přes zimu a se Ssemundem i jeho lidmi vycházel dobře. O Arnbjôrnovi a jeho lodi neměli zprávy, a tak se biskup i jeho společníci domnívali, že už je v Grónsku.
Příští léto pokračovali v plavbě a přistáli v grónském Eiríksfjordu, kde je radostně uvítali. Ale ani tam o Arnbjôrnovi nic nevěděli, a to už jim připadalo trochu divné. Když se neukázal ani příští léto, dospěli k názoru, že celá posádka zahynula.
Arnald založil biskupství v Gardarech a ujal se úřadu. Einar i jeho otec mu vždycky stáli po boku a biskup si ze všech Gróňanů nejvíc vážil právě jich.
196 PRVNÍ   GRÓNSKÝ BISKUP
II
V Grónsku žil muž jménem Sigurd Njálsson, neohrožený moreplavec, který se na podzim pravidelně vydával s čtrnáctičlennou posádkou na lov do neosídlených končin ostrova.
Jednoho léta dopluli pod ledovec Hvítserk, kde kromě menšího úlovku narazili i na několik ohnišť. Sigurd se zeptal ostatních:
„Co myslíte, máme se radši vrátit, nebo pokračovat dál podle pobřeží? Blíží se konec léta, ale moc ryb jsme neulovili."
Námořníci se domnívali, že by se raději měli vrátit, protože pohybovat se za přílivu při pobřeží pod ledovcem je nebezpečné.
Sigurd jim dal za pravdu. „Ale něco mi říká, že když se tam pustíme, čeká nás obrovský úlovek," dodal.
Muži nechali rozhodnutí na něm. Vždycky mu prý důvěřovali a i tentokrát jistě všechno dobře dopadne. Nakonec Sigurd rozhodl, že poplují ještě dál, a všichni ho poslechli.
Na lodi s nimi byl také jistý Steintór. Ten se teď ozval:
„Rád bych vám vyprávěl svůj dnešní sen. Pluli jsme v něm přes tenhle velký fjord a já jsem uvízl mezi dvěma útesy a volal o pomoc."
Sigurd prohlásil, že to není moc dobrý sen.
„A pro tebe z něj plyne, aby ses měl na pozoru, držel jazyk za zuby a do ničeho se nepouštěl na vlastní pěst."
Steintór byl prchlivý a neopatrný člověk.
Když se dostali do fjordu, řekl Sigurd:
„Vidím dobře? Zdá se, že tamhle je nějaká loď."
Ostatní viděli totéž, a když připluli blíž, poznali, že je to velká námořní loď. Ležela převrácená na břehu u ústí
STAROISLANDSKÉ   POVÍDKY 197
řeky. A když vystoupili na pevninu, zahlédli nedaleko chatrč a stan.
„Ze všeho nejdřív musíme rozbít stany," rozhodl Sigurd, „blíží se večer, chovejte se tiše a opatrně." A muži si počínali, jak řekl.
Když se ráno porozhlédli po okolí, našli nedaleko špalek, v něm zaťatou sekyru a vedle mrtvolu muže. Podle Si-gurda sekal ten člověk dřevo a padl únavou a vysílením. Vydali se k chatrči a u ní našli další mrtvolu se sekyrou.
„Tenhle došel až sem," prohlásil Sigurd. „Rekl bych, že oba dva byli ve službách těch, co jsou uvnitř. Radil bych, abychom napřed strhli z chatrče střechu a vyvetrali tak zápach z hnijících mrtvol — určitě už tam leží hezky dlouho. Buďte opatrní, protože tahle činnost se protiví lidské přirozenosti. Ale ti tady nám už asi neublíží."
Steintór však prohlásil, že jen blázen by si přidělával práci, a zatímco se ostatní hmoždili se střechou, vstoupil dovnitř. Po chvíli vyšel, a Sigurd při pohledu na něj poznamenal:
„Jak se ten člověk změnil!"
Vtom začal Steintór křičet a dal se na útěk. Několik mužů se hned pustilo za ním, ale než ho dostihli, zmizel ve skalní rozsedlině a zabil se.
„Jeho sen se vyplnil," podotkl Sigurd.
Ostatní strhli bez nejmenší úhony střechu a uvnitř objevili další mrtvoly a obrovský majetek.
„Nejlépe bude," radil Sigurd, „když zbytky jejich masa uvaříme v kotlích, co tady jsou. Kosti pak vezmeme s sebou a pochováme je na hřbitově. Myslím, že jsme našli ostatky Arnbjôrna a jeho lidí, protože podle toho, co jsem slyšel, měl přesně takovou loď, jaká leží tady na břehu."
t v
4i
■jfc. a á.
mi*
Hr.
198
PRVNÍ   GRÓNSKÝ BISKUP
Bylo to drahocenné plavidlo, krásně malované, a jeho příď zdobila dračí hlava. Jejich vlastní nákladní loď měla tak poškozené dno, že podle Sigurda už nebyla k ničemu. Proto z ní vytahali hřebíky, spálili ji, a na zpáteční cestu se vydali Arnbjôrnovou dračí lodí, s plně naloženou pramicí a vlečným člunem.
Když se vrátili do obydlených končin, navštívili biskupa v Gardarech a Sigurd mu oznámil, co našli:
„Podle mě by bylo správné," dodal, „kdyby jejich majetek následoval jejich kosti. Smím-li rozhodnout, ať se tak stane."
Biskup ho pochválil za správné a moudré jednání a lidé mu dávali za pravdu. Mrtvé tedy pohřbili s bohatou výbavou. Biskup prohlásil, že Arnbjôrnova loď je skutečný skvost, a Sigurd odpověděl, že by měla připadnout biskupství jako dar za duše zemřelých. Zbytek si podle grónských zákonů rozdělili nálezci.
Zpráva o tom se dostala až do Norska, k Arnbjôrnovu synovci Ozurovi i k příbuzným ostatních mužů z jeho posádky. Ti všichni čekali, že alespoň nějaký majetek po zemřelých připadne jim. Proto se vypravili do Grónska, vylodili se v Eiríksfjordu, kde nejprve obchodovali s místními lidmi a brzy se začali poohlížet po ubytování. Ôzur zamířil do gardarského biskupství.
Tenkrát kotvily v západním sídlišti u grónských břehů další dvě norské lodě, první z nich velel Kolbein Torljóts-son a druhá, s početnou posádkou, patřila Hermundu Kodránssonovi a jeho bratru Torgilovi.
STAROISLAND
SKÉ POVÍDKY
199
III
Jednoho dne zašel Ôzur za biskupem. Řekl mu, že si přijel pro peníze po svém strýci Arnbjornovi, a žádal ho, aby jemu i ostatním vyplatil, co jim patří. Biskup mu odpověděl, že on sám nejednal svévolně, ale vzal si to, co v takových případech dovolují grónské zákony. Navíc, jak dodal, považuje za správné, aby majetek zemřelých prospěl jejich duši, to jest aby připadl kostelu, na jehož půdě odpočívají jejich kosti. Zádá-li někdo takový majetek pro sebe, rozhodně mu to neslouží ke cti. Když Ôzur slyšel biskupovu odpověď, nechtěl už v Gardarech dál zůstat, odjel za svými krajany a zbytek zimy strávil s nimi.
Na jaře se vypravil na grónský sněm, který se konal v Gardarech a kam se mimo jiné dostavil i biskup a Einar Sokkason, oba s početnou družinou. Ozur chtěl na sněmu podat žalobu a přijel v doprovodu celé své posádky.
Když zasedl soud, předstoupil před něj Einar se svým doprovodem a prohlásil, že v Norsku by se s cizinci také nikdo nebavil. „Zde se budeme řídit grónskými zákony," dodal.
Soud žalobu Norů odmítl a Ôzur odešel s nepořízenou. Zdálo se mu, že místo peněz se dočkal jen ponížení, a nakonec se vypravil k Arnbjornově lodi a z obou stran jejího kýlu vytrhl po prknu. Pak se vypravil do západního sídliště za Kolbeinem a jeho druhem Ketilem Kálfssonem a řekl jim, co se stalo. Kolbein mu odpověděl, že soudci sice nerozhodli spravedlivě, ale on že s tím, co udělal Ôzur, také nesouhlasí. A Ketil dodal:
„Radil bych ti, aby ses přestěhoval sem k nám. Slyšel jsem o dohodě mezi biskupem a Einarem a obávám se, že tomu, co biskup vymyslí a Einar provede, nedokážeš čelit. Bude lepší, když se budeme držet pospolu."
200
PRVNÍ   GRÓNSKÝ BISKUP
Ozur s jeho návrhem souhlasil, ale nejdřív se ještě til do Kidjabergu, kde předtím kotvil.
vra-
IV
Když se biskup dozvěděl o poškozené dračí lodi, velmi se rozhněval a zavolal si Einara Sokkasona.
„Teď je načase, abys splnil, cos mi slíbil před odjezdem z Norska, totiž že budeš trestat urážky biskupství a přečiny proti jeho majetku," řekl mu. „Chci, aby Ozur zaplatil životem za to, že zničil náš majetek a že se k nám choval jako nepřítel. Už se nehodlám tvářit jakoby nic, a jestli něco nepodnikneš, prohlásím tě za křivopřísežníka."
„Nežádáš správnou věc, pane," odpověděl Einar. „Někteří lidé Ozura litují a myslí si, že přišel zkrátka. On ani jeho přátelé sice nepostupují, jak by měli, ale jejich příbuzní po sobě zanechali velké jmění, z něhož oni nedostali ani vindru. Nevím, jestli ti můžu slíbit, co žádáš." Rozloučili se chladně a v biskupově tváři byl patrný hněv. Za nějaký čas se na Langanesu konala bohoslužba a hostina, na něž se sjelo mnoho lidí. Zúčastnili se i biskup s Einarem, a zatímco biskup sloužil mši, postával u jižní stěny kostela Ozur. Tam se s ním dal do řeči jeden muž z biskupské čeledi. Jmenoval se Brand Tórdarson a naléhal na Ozura, ať biskupovi ustoupí:
„Uděláš dobře, protože jinak ti hrozí nebezpečí." Ale Ozur ho odmítl. Prý se k němu biskup nezachoval správně a on si s ním o tom teď hodlá promluvit.
Po mši vyšel biskup z kostela a zamířil k obytným domům. V jeho průvodu šel i Einar, ale u dveří se otočil a vrátil se na hřbitov. Cestou vzal jednomu věřícímu z ru-
STAROISLANDSKÉ POVÍDKY
201
ky sekyru a zamířil k jižní stěně kostela. Tam stál Ozur opřený o sekyru. Einar mu zasadil smrtelnou ránu, vrátil se do domu, kde už byly prostřené stoly, a mlčky se posadil proti biskupovi.
Po chvíli vešel Brand Tórdarson a zeptal se biskupa:
„Už jste slyšel tu novinku, pane?"
Biskup zavrtěl hlavou:
„Řekneš mi ji ty?"
„Venku leží mrtvý muž."
„Kdo je to? A kdo ho zabil?" vyzvídal biskup.
Brand odpověděl, že člověk, který mu o tom může říct víc, sedí nedaleko.
Biskup se obrátil na Einara:
„Ty jsi zabil Ozura?"
„Ano," zněla odpověď.
„Nebyl to správný čin, ale lze ho omilostnit." Brand žádal, aby mrtvolu omyli a modlili se za ni, a biskup s jeho prosbou souhlasil. Ale nikomu z těch, co seděli u stolu, se do takové práce nechtělo, a tak biskup určil, kdo se za mrtvého bude modlit. Einar ho požádal, aby se k nim mohl připojit a aby Ozura pochovali se ctí. Biskup mínil, že by mrtvého neměli pohřbívat u kostela. „Ale když o to žádáš, stane se, přestože zdejší kostel nemá vlastního kněze."
Než mrtvolu připravili, vybral z přítomných duchovních jednoho, který pak vykonal obřad.
„Věci vzaly rychlý spád," řekl pak Einar biskupovi. „A ne bez tvého přičinění. Zapletli jsme se s pěknými násilníky. Řekl bych, že nás čeká velké neštěstí."
Ale biskup doufal, že s násilím už bude konec, a dodal, že pokud Norové zachovají mír, on sám jim v jejich věci nabídne dohodu a čestné vyrovnání.
202
PRVNÍ   GRÓNSKÝ BISKUP
Zpráva o Ozurově smrti se donesla až k norským kupcům.
„Moc jsem se nemýlil, když jsem si myslel, že je v sázce jeho život," poznamenal Ketil Kálfsson.
V Ozurově posádce byl i jeho příbuzný Simon, urostlý a silný muž. Ketil se na něj obrátil a ujistil ho, že bu-de-li chtít jednat, jak mu velí jeho síla a schopnosti, bude mít on sám Ozurovu smrt stále na paměti. Ale Simon ho odbyl, ať se neohání tak silnými slovy.
Ketil začal připravovat loď na cestu a zároveň poslal Kolbeinovi zprávu o Ozurově smrti:
„Také mu vyřiďte, že se chystám Einara žalovat, protože znám grónské zákony. A že když se spojíme, bude nás dost."
Simon s Ketilovým plánem souhlasil a sám se za Kolbeinem vypravil: vyprávěl mu o vraždě, vyřídil Keti-lův vzkaz a žádost, aby Kolbein shromáždil lidi a přijel své krajany podpořit na grónský sněm. Kolbein mu pomoc slíbil a dodal, že Gróňané nebudou Nory zabíjet beztrestně.
Simon pak všechno tlumočil Ketilovi, který se hned s několika muži vydal na cestu. Ostatní muži z jeho posádky je měli co nejdřív následovat.
„A vezměte s sebou dost zboží," nařídil Ketil.
Na sněm se mezitím vydal i Kolbein se svými muži. Byl si jist, že budou mít víc lidí než Gróňané. Když se setkal s Ketilem, poradili se na dalším a společně pokračovali v cestě. Navzdory špatnému počasí dorazili k cíli. Jak se však ukázalo, byli Gróňané nakonec přece jen v převaze.
Sešel se sněm. Dostavil se i Sokki Tórisson, jehož moudrost a vysoký věk ho opravňovaly rozhodovat v soudních sporech.
STAROISLANDSKÉ POVÍDK1
203
Sokki zašel za Kolbeinem a Ketilem a oznámil jim že s nimi chce jednat o smíru:
„Rád bych váš spor urovnal. K mému synu Einarovi mě sice poutají jisté svazky, ale po poradě s jinými moudrými muži hodlám rozhodnout co nejspravedlivěji."
Ketil však trval na řádném soudním řízení a nechtěl uzavírat smír předem.
„Moc vlídně se tu k nám nechováte," dodal, „ale to ještě neznamená, že se necháme připravit o to, nač máme nárok."
Sokki ho upozornil, že v případě ozbrojeného střetu nebudou síly vyrovnané. A je otázka, dodal, jestli jim poslouží ke cti, odmítnou-li smírčí jednání.
Norové však udělali, co si předsevzali: předstoupili před soud a Ketil se chystal přednést žalobu proti Einarovi.
„Jestli nás zažalují," poznamenal Einar, „rozkřikne se to široko daleko."
Rozeběhl se k soudu a rozehnal ho, takže Norové nemohli pokračovat.
„Ted se dostane na mou nabídku," řekl Sokki. „Smírčí jednání, které povedu já."
Ale Ketil namítl:
„I když se my dva dohodneme, Einar se dopustil a dopouští bezpráví a na tom nic nezměníš."
S tím se rozešli. Norové, kteří kotvili v západním sídlišti, se na sněm nedostavili kvůli silnému protivětru, ačkoli měli přichystané dvě lodě.
Uprostřed léta mělo na Eidi dojít k smírčímu jednání. Norové ze západního sídliště přijeli všichni, zakotvili u jednoho ostrohu a radili se.
Kolbein prohlásil, že kdyby se tehdy na sněmu sešli v plném počtu, nemuseli by na smír přistupovat tak rychle.
204
PRVNÍ   GRÓNSKÝ BISKUP
STAROISLANDSKÉ POVÍDKY
205
„Ale teď navrhuji, abychom se vyzbrojili vším, co máme, a společně se odebrali na smluvené místo."
Tak také udělali. Schovali se v jedné skryté zátoce nedaleko biskupství. Ve stejnou dobu se na tamějším kostele rozezněly zvony svolávající na mši a v tu chvíli se také objevil Einar Sokkason. Když to Norové viděli a slyšeli, popadl je velký hněv: taková nehoráznost, říkali, vyzvánět Einarovi na počest. Ale Kolbein podotkl:
„Jen klid, vyčkejte večera, možná mu zvoní umíráček." Po chvíli odešel Einar se svými muži na stráň u kostela a posadili se tam. Sokki zatím přeložil Norům předměty určené k zaplacení pokuty, které bylo třeba nejprve ocenit.
„Chci jejich hodnotu určit sám s Hermundem Kod-ránssonem," žádal Ketil. Sokki souhlasil.
Zatímco se ti dva pustili do práce, přecházel Ozurův příbuzný Simon sem a tam a tvářil se nespokojeně. Když došlo také na jakýsi starý pancíř, zvolal:
„Tohle chcete nabízet za muže, jako byl Ozur? Že se nestydíte!"
Zahodil krunýř do trávy a rozběhl se po stráni k Einarovi a jeho mužům. Ti, když ho viděli, vyskočili a běželi mu v ústrety.
Vzápětí vyrazil z úkrytu i Kolbein a napadl je zezadu. V okamžiku, kdy Kolbein zasadil Einarovi ránu mezi lopatky, proťala Einarova sekyra Simonovi lebku a oba klesli k zemi. Einar ještě stačil říct:
„To se dalo čekat."
Ke Kolbeinovi přiskočil Einarův druh Tórd, pozvedl zbraň, ale Kolbein ho rychlým pohybem zasáhl do krku tak, že Tórd byl namístě mrtvý.
Rozpoutala se bitka. Jeden muž, Steingrím, se snažil dalšímu boji zabránit a vydal se mezi bojující, ale ti byli
tak rozlícení, že obrátili své meče i proti němu. F.iiur m . žitím vydechl naposled v biskupově náručí n.ihore na lU)p_ ci nedaleko grónských stanů.
Mnoho mužů bylo těžce zraněno, Kolbeinovi spojenci se vrátili na loď s třemi mrtvými. Přepluli Einarsfjord, kde na ně u Skjálgsbúdů čekaly ostatní lodě, přichystané k vyplutí.
„Bylo tam věru dost dusno," řekl Kolbein. „A neřekl bych, že zdejší lidé teď budou o moc spokojenější než dřív."
„Měl jsi pravdu, Kolbeine," ozval se Ketil, „že než odjedeme, uslyšíme umíráček. Einara už asi nesou na márách do kostela."
„Vzalo to opravdu rychlý konec," odpověděl Kolbein.
„Gróňané teď po nás určitě půjdou," ozval se Ketil. „Proto navrhuji, aby naši lidé byli připraveni a neopouštěli loď ani v noci."
Tak se také stalo.
Sokki považoval celou událost za neštěstí a vyzval Gró-ňany, aby mu stáli po boku.
VI
V Sólarfjallu žil muž jménem Hall, moudrý člověk a dobrý hospodář. Byl Sokkiho spojencem, se svými lidmi dorazil jako poslední a nyní Sokkimu řekl:
„Nezdá se mi rozumné útočit s malými plavidly proti velkým a dobře uzpůsobeným lodím. Norové navíc, jak předpokládám, budou dobře ozbrojení. Také nevím, jak spolehliví jsou tvoji lidé. V téhle situaci se osvědčí jen odvážní muži, ostatní spíš utečou, takže ti, co zbydou, se
206
PRVNÍ   GRÓNSKÝ BISKUP
STAROiSLANDSKÉ POVÍDKY
207
rychle vyčerpají. Tím bychom naší věci moc neprospěli. Proto navrhuji, abychom všichni přísahali, že v boji buď padneme, nebo zvítězíme."
Ale muži se na tak tvrdý požadavek netvářili moc
vstřícně.
„Přece se teď nevzdáme," namítal Sokki. „Měli bychom dosáhnout nápravy."
Hall se tedy nabídl za prostředníka, vydal se za Nory a zavolal na ně:
„Umožníte mi volný přístup?"
Kolbein s Ketilem přikývli, a tak před ně předstoupil a řekl, že už je načase se dohodnout. Norové souhlasili, přistoupí prý na návrhy druhé strany, i když s porušováním zákona podle nich začali místní lidé.
„Na tobě ovšem vidíme dobrou vůli," dodali, „ujmi se tedy vyjednávání."
Hall prohlásil, že bude konat podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, bez ohledu na to, jak se to komu bude líbit.
Výsledek jednání s Nory pak sdělil Sokkimu, který rovněž souhlasil, aby spor rozhodl Hall. Norové měli přes noc zůstávat na lodi a chystat se na cestu, protože Sokki chtěl, aby z Grónska odjeli co nejdříve.
„Jestli mě budou dráždit a přípravy zbytečně protahovat nebo jestli je přistihnu na pevnině, žádné odškodnění nedostanou," dodal.
Na tom se dohodli, Hall oznámil den smírčího jednání a pak se rozešli.
„Nevím, jak rychle se stačíme na plavbu připravit," řekl Ketil své posádce. „Naše zásoby se valem tenčí, a měli bychom je doplnit. Vím o člověku, který má spoustu potravin. Za ním bychom se měli vypravit."
Ostatní souhlasili. V noci opustili loď, celkem třicet mužů, všichni ozbrojení. Ale statek, o němž mluvil Ketil našli pustý. Hospodář se jmenoval Tórarin.
„Tak tahle rada se neosvědčila," poznamenal Ketil a celý houf se vydal zpátky k lodi. Když procházeli jakýmisi křovisky, ozval se Ketil znovu:
„Padla na mě únava, budu si muset zdřímnout."
Ostatní to nepovažovali za nej lepší nápad, ale Ketil se svalil na zem a usnul. Jeho druhům nezbývalo než se usadit kolem něj. Ketil se po chvíli probudil a řekl:
„Hodně jsem se ve spánku dozvěděl. Nebude na škodu, když vytrháme křoví, co jsem měl pod hlavou."
Vytrhali křoví a našli pod ním skrýš.
„Podíváme se, co je uvnitř," rozhodl Ketil.
V jámě našli šedesát kusů poraženého dobytka, skoro půl tuny másla a hromadu sušených ryb.
„Jsem rád, že jsem měl tentokrát pravdu," pochvaloval si Ketil.
Pak odnesli kořist na loď.
Nadešel den smírčího jednání a obě strany, Gróňané i norští kupci, se sešli.
„Rozhodl jsem mezi vámi takto," začal Hall. „Ozuro-va smrt je vyrovnána smrtí Einara. A pro klid zdejších lidí vypovídám Nory ze země. Nikdo jim nesmí poskytnout přístřeší ani stravu. Naroveň si stojí také smrt zdejšího sedláka Steingríma a Ozurova příbuzného Simona, Nora Krákiho a Gróňana Torfina, Nora Víghvata a Gróňana Bjarniho, smrt Tóriho a smrt Tórda. Nepomstěný zbývá jen Tórarin, jeden ze zdejší chudiny. Za něj je třeba zaplatit pokutu."
Sokkimu ani ostatním místním mužům se takový rozsudek, kdy se všechna zabití vyrovnala, moc nezamlouval.
PRVNÍ   GRÓNSKY BISKUP
STAHOISLANDSKÉ POVÍDKY
209
Ale Hall trval na svém a s tím se rozešli. Krátce potom se daly do pohybu kry a uzavřely všechny fjordy. Sokkiho přívrženci to přijali s radostí: Norové nebudou moci odjet, jak bylo stanoveno, a bude možné je zajmout. Ale těsně před koncem měsíce led zase odplul a lodě mohly opustit Grónsko.
Kupci se vrátili do Norska. Kolbein s sebou přivezl ledního medvěda a daroval ho králi Haraldu Gillimu. Zároveň mu naznačil, jak zlé poměry panují na ostrově, a pomlouval tamější obyvatele, jak mohl. Ale král se později doslechl i jiné zprávy, takže nabyl dojmu, že Kolbein nemluvil tak úplně pravdu, a za medvěda se mu nijak neodvděčil.
Kolbein se pak přidal k Sigurdu Lžijáhnovi, Haralda přepadl a zranil.
Když potom pluli do Dánska, seděl Kolbein v tažném člunu. Ten se v prudkém větru utrhl a Kolbein se utopil. Hermund a jeho lidé se vrátili na rodné statky na Islandu.
A tím končí toto vyprávění.