KAPITOLA
XXII
Nástup nové formy
Vztah vzkvétajícího humanismu k duchu odumírajícího stredoveku je mnohem spletitější, než si obvykle představujeme. Oba kulturní komplexy se nám jeví jako příkře oddělené, připadá nám, jako by náhlý objev probudil vnímavost pro věčné mládí starověku, ä odmítl veškerý opotřebovaný aparát středověkého výrazu. Jako by duch, smrtelně unavený alegoriemi a flamboyantním stylem, musel jedním rázem pochopit: nikoli toto, nýbrž ono! Jako by se mu zlatá harmonie klasiky najednou zjevila před očima jako vykoupení; jako by nyní objal antiku s jásotem, že konečně nalezl svou spásu.
Ale tak tomu není. Uprostřed zahrady středověkého myšlení, mezi nadále hojně bujícím starým porostem vyrůstal klasicismus zcela povlovně. Zpočátku byl jen čistě formálním prvkem fantazie. Nová velká inspirace působí až později, a dokonce ani pak ještě neodumírá duch a formy výrazu, na které jsme zvyklí pohlížet jako na přežilé, středověké, r Abychom si to ujasnili, bylo by užitečné prostudo-
1 vat vznik renesance důkladněji, než je to možné zde;
* nikoli v Itálii, nýbrž v zemi, která byla nejplodnější
(541)
,^(^y— půdou celého nádherného hohatstvíjpravé středověké _ kultury - ve Francii. Když pozorujeme vzmach italského quattrocenta jako protiklad k pozdně středověkému životu jinde, pociťujeme toto století jako čistě znějící věk uměřenosti, radosti a svobody. Souzvuk těchto vlastností je považován za renesanci a znamená i nové myšlení. Přitom se zapomíná s nevyhnutelnou jednostranností, bez níž nelze žádný historický soud vyslovit, že i v Itálii patnáctého století zůstávaly základy kulturního života ještě pořád čistě středověké, že do samotných osobností renesance jsou středověké rysy vryty mnohem hlouběji, než si člověk obvykle uvědomujeyV naší představě dominuje totiž renesance ní tón.
Jestliže naproti tomu pohlédneme na francouzsko- ; -burgundský svět patnáctého století, pak je hlavní dojem tento: pochmurné základní ladění, barbarská nádhera, bizarní a přetížený styl, fantazie jako tenká září* cí nitka - to všechno jsou znaky úpadku středověkého ducha. Tentokrát zapomeneme, že i tady se všude vzmáhá renesance; jen ještě nedominuje, ještě tu nezměnila základní ladění.
Pozoruhodné je, že to nové je tu přítomno jako i vnější forma dříve, než se stane skutečně novým duchem.
Uprostřed starých životních názorů a životních poměrů se objevují nové klasicistické formy. Vznik humanismu spočíval pouze v tom, že okruh učenců se zabýval čistou latinou a klasickou větnou stavbou o něco více, než bylo obvyklé. Kolem roku 1400 seji takový okruh rozvíjí ve Francii. Patří k němu někteří duchovní a rádcové: Jean de Monstreuil, kanovník
NASTUP NOVE FORMY
v Lilie a královský sekretář; Nicolas z Clemanges, slavný mluvčí proreformního duchovenstva; Gontier Gol a Ambrosius de Miliis, oba knížecí tajemníci ^podobně jako Jean de Monstreuil. Vyměňují si mezi ssebou dobře sestavené a slavnostní humanistické do-Ipisy, které nijak nezaostávají za pozdějšími výtvory tohoto druhu, ani co se týče prázdné obecnosti myšlenek, šroubované důležitosti, násilné větné stavby a neprůhledného způsobu vyjadřování, ani co se týče |záliby v učených hříčkách. Jeana de Monstreuil nejlživěji zaměstnává, jak se píše „orreolum" a „scedula", Izdali s h nebo bez h, a jak je to s používáním k v latinských slovech. „Když mi nepřispěcháte na pomoc, ídrahý učiteli a bratře" - píše Nicolasovi z Clemanges1 i- „ztratím své dobré jméno a téměř zaviním smrt. [;Právě jsem totiž zpozoroval, že jsem v posledním do-)Íse svému pánovi a otci biskupovi z Cambrai, místo líkomparativa ,propior' překotně a maně, jaké už pero je, napsal ,proximior'! Opravte to přece, jinak by naši odpůrci o tom sepisovali hanopisy"2 - Je vidět, že Sltyto dopisy jsou učená literární cvičení, určená pro i veřejnost. Vysloveně humanistický je i jeho spor s přítelem Ambrosiem, který obvinil Cicerona, že si pro-[ tiřečí, a Ovidia hodnotil výše než Vergilia.3
V jednom z dopisů mile popisuje klášter Charlieu •u Senlis. Je nápadně čtivější, jakmile začne středověkým stylem prostě vyprávět, co tam je k vidění: jak brabci stolují v refektáři, takže by se dalo pochybovat, 'zda král zřídil prebendy pro mnichy nebo pro ptáky; r jak se malý střížiík tváří jako opat; jak zahradníkův i osel prosí pisatele dopisu, aby vzpomněl ve svém listu i na něj. To všechno zní svěže a půvabně, avšak
(542)
(543)
k zvláštním znakům humanismu to nepatří.4 Uvědomme si, že právě Jeana de Monstreuil a Gontici.i Cola jsme už poznali jako vášnivé ctitele Románu o níži a jako členy Cour ďamour (Soudů lásky) z roku 1401. Neukazuje to snad dostatečně, jak čistě povrch-ní byl tento raný humanismus? Je to v zásadě pouze silnější působení středověkých školských znalostí a od obnovení klasické latinské vzdělanosti, kterou můžeme pozorovat u Alkuina a jeho kruhu v době harl.i Velikého a pak znovu ve francouzských školách d\ a-náctého století, se liší jen málo.
Ačkoli tento nejranější francouzský humanismus " opět odkvetl v malém okruhu mužů, kteří jej pěstovali, aniž našel bezprostřední pokračování, přece jen již souvisí s velkým mezinárodním duchovním linutím. Pro okruh Jeana de Monstreuil už je Pctrarca zářným příkladem. Několikrát jmenuje i florentského kancléře Coluccia Salutatiho, který ve druhé polovině čtrnáctého století zavedl do jazyka státních listin novou latinskou rétoriku.5 petrarca však \ e Francii - lze-li to tak říci - vplynul do středověkého ducha*.Osobně se přátelil s vůdčími osobnostmi starší generace, s básníkem Philippem de Vitry, s filozofem a politikem Nicolasem z Oresme, který vychovával dauphina (Karla V.); zdá se, že Petrarku znal i Phi-lippe de Méziěres. Tito mužové však v žádném ohledu humanisty nebyli, přestože Oresmovy myšlenky obsahují mnoho nového. Jestliže skutečně Machauto^a Péronnelle d'Armentieres v touze po lásce básníka byla ovlivněna nejen příkladem Heloisy, nýbrž ji/ i Laury, jak se domnívá Paulin Paris,6 pak Le Voir-Dit (Vypravování viděného) je pozoruhodným svědect-"
(544)
NASTUP NOVE FORMY
vím toho, jak dílo, v němž především cítíme nástup moderního myšlení, mohlo přesto inspirovat k výtvoru čistě středověkému.
Ostatně nehledáme zpravidla u Petrarky a Bocca-ccia výlučně moderní rysy? Považujeme je za representanty nového ducha. A právem. Ale bylo by nesprávné předpokládat, že proto se jakožto první humanisté do čtrnáctého století vlastně nehodili. Stojí se svým dílem, ať z něj vane jakkoli nový dech, uprostřed kultury své doby. Navíc na sklonku středověku Petrarca a Boccaccio za svou slávu mimo Itálii v prvé radě nevděčí svým spisům v národním jazyce, které je měly učinit nesmrtelnými, nýbrž svým dílům latinským. Petrarca byl pro své současníky především jakýmsi Erasmem avant la lettre, mnohostranným .rvkusným autorem pojednání o morálce a životě, \elkým korespondentem, nadšencem pro starověk se ■>vou Liber de viris illustribus (Knihou o slavných mužích) a Rerum memorandarum libri IV. (Čtvero knihami o pamětihodných věcech). Témata, o nichž psal, ještě plně patřila do středověkého světa myšlení: De lOtitemptu mundi (O pohrdání světem), De otio reli-giosomm (O klidném životě řeholníků), De vita soli-taria (O životě samotářském). Jeho obdiv k antickému hrdinství je ještě mnohem bližší uctívání „neuf preux" („devíti statečných"),7 než bychom předpokládali. Vůbec není zarážející, že existovaly vztahy mezi ľetrarkou a Geertem Grootem. Nebo že se Jean de Varennes, fanatik ze Saint-LÍé,s odvolává na Petrarko-vu autoritu, aby se ubránil podezření z kacířství,9 a že si od Petrarky půjčuje text pro novou modlitbu Tota caeca christianitas (Veškeré slepé křesťanství). To, co
(545)