stvfmi na Rýně obrátil se Zach nyní k jihu. 10. září 1765 patrně předal u darm-stadtského dvora tři sinfonie.3) V příštím roce vydal v Norimberku svůj cem-balový koncert C dur, který však neměl v Hillernvých Wöchentliche Nachrichten dobrou kritiku. Lze pochopit, že po těchto dvou velkých zklamáních upadl Zach v roce 1767 do trudnomyslnosti. Když přibyl do kláštera Stams na Innu') napsal své „Motette de la morte". Zdá se, že úcta, kterou mu prokazovali cister-ciáti ze Stamsu, ho brzy vyléčila. Vydal se na cestu do Říma, jejíž zastávky se ovšem stěží podaří objevit. V každém případě se zdá, že Stams se mu nyníítal tím, čím mu byl dříve Ehrenbreitstein. Od jara do poloviny června 1.769 byl opět ve Stamsu. 18. 4. 1771 předával ve Wer-hammeru knížeti Hnhcnlnhe jedno Tedeum, 12. června si dal v Brixenu vystavit pas do „římské říše". Nalézali se v klášteře Altenburg opis Zachových nešpor z let 1772—73, není nutné předpokládat, že tam Zach proto musil být. Jako poslední nacházíme doklad o předání jednoho „dnuceur" ve Wallersteinu dne 16. ledna 1773. Tím seznam končí. Datum a místo Záchovy smrti by bylo možno zjistit systematickým průzkumem Když psal Haydn v roce 1755 svůj první kvartet, komponoval Zach už svou triovou sinfonii (Komma C 1) a sinfonii D dur (Komma C 12). Na obálce D dur sinfonie (Komma C 22), která je ve skutečnosti partitou o sedmi větách, byla poznámka „den 24. April 1752". Tři D dur všech katolických a evangelických matrik jižního Německa. Pokud to není možné, je třeba čekat na náhodný nález. Literatura: A. Goltron: Mainzer Musikgeschichte von 1500 bis 1800, Mainz 1959 A. Gottron: Die Entlassung dos kurmain-zor Hofkapulimeisters Zach, Mainzer Almanach 195", 145n. (.;. Hcrctbs: Die Musikpflege am kur-trierischen Hof zu Konlenz, Ehrenbreitstein. Betträge zur mittelrhoi-nisclien Musikgeschichte č. 5, Mainz 1!K)4 A. Layer: Johann Zach in Dillingen und V.allerstein. Die Miisikforsehung XI, Kasse) 1958 H. Oepen: Beitrage zur Gest Lichte des Kölner Musiklebens. Beiträge zur rheinisi lien Musikgeschichte č. 39, Köln 1955. 3. U si n Fon š f Komínová seznamu č. C 11, 21 24 stojí poznámka: „Von dem Herrn Ca-pellmeister Zach unterlhanigst übergehen den 10. September 17R5." 1. Za údaje týkající se Stamsu děkuji prof, dr. W. Sennovl, Innsbruck. sinfonie (Komína C 11, 20 a 24) nesly poznámku „Von dem Herrn Capcllmeister Zach unterhänigst übergeben den 10. September 1765" a cembalový koncert c moll (Bibl. Harburg III, 3R4, 4°) byl podle záznamu roku 1760 dán „ad usům i fr. Hermanni Schultheis". ADAM GOTTRON (MOHUČ) K DATOVÁNÍ DĚL JANAZACHA 598 Kdo se nyní domnívá, že podle těchto a podobných údajů by mohl prokázat vývoj Zachová stylu, bude brzy zklamán. Neboť některé Záchovy mše nesou data 1773 (Komma B 8), 1774 (Komma B 6), 1777 (Komma B 9 a 11) a 1779 (Komma B 16), tedy z let, kdy už byl Zach mrtev, naopak trio pro dvoje housle a bas, které stylově patří k nejranějším skladbám Zachovým, se nachází jen ve Stamsu, kde Zach pobýval teprve v posledních letech svého života. Jeli na Hafnerově norimberském vydání cembalového koncertu C dur uveden jako rok vydání 1766, ve světle jiných fidajii to o době vzniku koncertu říká jen málo. G moll requiem (Komína B 1(1) je zapsáno v Erbachu 1766, ve Stamsu a Bartensteinu 1771. Z těchto údajů lze vyvodit dvojí: 1. Na svých cestách v letoch 1756—1773 s sebou Zach vozil mnoho svých děl a prodával jejich opisy. Dokonce se zdá, jako by v té době žil z takového prodeje svých děl. (V darmstadtské zemské knihovně byl až do války svazek hustě psaných partitur Zachových kvartet (quadros), sinfonii a jednoho houslového koncertu. Obsahoval díla Kommova seznamu č. 3, 4, 5, 14, 19, 23.] 2. Uve- Ceské") obrození představuje jednu z nejvýznamnějších a nejkrásnějších kapitol naší národní historie. Po právu mu byl a stále je věnován velký badatelský zájem. Některá témata jsou zpracována s příkladnou důkladností, avšak mezi těmi, jež byla zatím víceméně zanedbána, stojí i otázka postavení hudby v obrozen-ské společnosti. Tato stať má za úkol děná data dávají pro vznik díla přibližný terminus ante quem. Jestliže v klášteře Stams, kde Zach častěji pobýval v letech 1767—1771, je zachováno jeho trio a moll (Tempo ginsto, Allegro, Andante, Presto), které stylově patří jednoznačně do 1. periody Záchovy tvorby, potvrzovalo by to uvedenou domněnku. Přelom mezi první a druhou periodou Zachová života naznačuje Missa solemnis D dur (Gottron-Senn B 3). Pokud vím, je to jediná mše s pětihlasým Kyrie a Gloria, přičemž v Kyrie je předepsáno také pět smyčců a střídavě dva lesní rohy a 3 klarinety a kotle. Christe je komponováno pro dva sólové hlasy a pět smyčců, kdežto druhé Kyrie je pětihlasá dvojitá fuga. Naproti tomu Gloria je celé v novém českém folklorním slohu (ganz im neuen böhmischen folkloristischen Stil gehalten). Zmíněná dvojitá fuga a Sanctus nastupují zcela a capella, což se jinde u Zacha neobjevuje. Zřejmě chtěl ukázat, že ovládá oba styly. To by se hodilo ke korunovaci Františka I. ve Frankfurtu roku 1754. Nasvědčuje tomu i donaueschingenský exemplář mše s datem 1758. Přeložil T. Volek zkoumat dílčí problém, přesně řečeno zájem prvních generací obrozencň o českou hudební minulost. Shodou okolností se tím také podává vlastní začátek hudebně historického bádání v Čechách, a to je druhý důvod ke zkoumání uvedeného tématu. Znát svůj dosavadní vývoj, svou minulost, patří k základním povinnostem každého vědního oboru. Po dru- OBROZENSKÝZÁJEM 0 ČESKOU HUDEBNÍ MINULOST 599 hé světové válce sice nebyla u nás nouze o hodnotící a přehodnocující statě o vývoji české muzikologie, ale v úvahu bylo vždy bráno jen fidobí počínající Ot. Hostinským. Prof. Očadlík připomenul ve statích o Ambrosovi a Nejedlém i souvislosti starší '), z jiného úhlu se pak dotkl problematiky v přednášce na pražské mnzartovské konferenci v Praze 1958). Autor této stati rád doznává, že zmíněný projev dal důležitý podnět pro jeho vlastní studium hudební problematiky té doby. Jedním z předběžných výsledků je i tato stať. Jak už řečeno, otázka obrozenského zájmu o národní hudební minulost nebyla zatím dostatečně zkoumána. Tak se mohla v naší muzikologické literatuře vytvořit velmi zjednodušující představa o tom, že jediným obrozenským autorem, který věnoval svou pozornost finské hudební minulosti, byl Dlahač a jeho slovník je proto obvykle označován za první práci o tomto tématu. Tak např. v největším dosud přehlndu dějin české hudby čteme: „Do této doby (rozuměj počátek 19 století —- tv) spadá také rozvoj českého hudebně historického bádání. Prvé základy k soustavnému výzkumu naší hudby vytvořil strahovský premon-strát Bohumír Dlabač... Od roku 1787 podrobně studoval pramenný materiál o českých hudebnících a výtvarných umělcích a výsledek své dlouholeté vyčerpávající práce uložil do trojdílného slovníku, který vyšel v 1. 1815—1018 v Praze..."') Také jediná dosud publikovaná speciální stať o tomto tématu, záslužné Hniličkovy Počátky dějepisectví novověkého českého umění hudebního (CČM 1912) vychází z předpokladu, že Dlabač „svou prací dal podnět, základ a směr k vlastnímu dějepisectví hudby v Cechách". Skutečnost však byla jiná. Dlabač nebyl ani první, ani jediný; měl řadu významných předchůdců í souputníků. A je to celkem pochopitelné, alespoň v okamžiku, když se na celou záležitost podíváme z širšího úhlu, když otázku zá- jmu o národní hudební historii zasadíme do celkového kontextu doby ubrozen.ské. Ukáže se, že česká hudební minulost poutala badatelský zájem už prvních obrozenců. Usilnv;ili v první řadě o probuzení národního vědomí a toho mohli nejlépe dosáhnout zdůrazňováním hrdinských činů, politických a kulturních úspěchů národních, zvláště byly li oceněny a uznány j ostatními evropskými národy. K svému zármutku nemohli obro-zenci bez nesnází poukazovat na úspěchy literární; slovesná kultura byla protireformací postižena nejcitelněji a za skvělými činy bylo třeba se vracet do starších epoch. Ac byli první buditelé většinou členy náboženských řádů, nemohli nevidět zkázonosné dílo protireformace na poli české vzdělanosti Jen výtvarné umění a především hudba se i v této době úspěšně rozvíjely a mohly tedy také sloužit jako potřebný doklad českého uměleckého padání. Proto se význam české hudby a jnjích představitelů připomíná v ohrozenskýnh statích už od sedmdesátých let, tedy od samého počátku nuvého myšlenkového ruchu. V té době už také vznikaly původní práce na témata z české hudební historie I v tomto oboru se stal průkopníkem všestranný a obětavý nadšenec Mikuláš Adaukt Voigt (1733-1787). Jeho osobnost byla už nejednou analyzována zkušenými historiky, kteří se mj. sjednotili v názoru, že Voigt si v pracovním nadšení bral více úkolů, než byl s to zvládnout a tudíž odváděl leckdy práce povrchní. Současně však detailní rozbor také ukázal nesmírně silné zaujetí Voigtovo pro věc českého národa, a to už v letech sedmdesátých, tedy právě v době, kdy kulturní Prahu okouzloval osvícenský estét K. H. Seibt, odvádějící pozornost od pohledu do české historie k vynikajícím osobnostem současné německé kultury Voigt v tom citlivě postřehl nebezpečí dalšího odnárodňovaní a tím rozhodněji ze svého historismu, kterým chtěl současníky vést k národnímu uvědomění, učinil svůj program.4) 600 Roku 1773 začal vydávat — později s pomocí F. M. Pelcla — nejprve v latinském znění (Effigies virorum ornditnrum) a pak v německém překladu (Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstlern) portréty významných učenců a umělců českých. První svazek byl uveden Voigtnvým pojednáním Von der Aufnahme, dem Fortgange und den Schicksalen der Wissenschaften und Künste in Böhmen, v němž nemohly chybět ani partie o hudbě. Hlavní zmínku o ní si ponechal na závěr jako nejpádnější argument: I kdyby někdo choval proti vkusu (tímto slovem Voigt záměrně přejal Seibtem zdůrazňovaný módní termín) našeho národa velké předsudky, hudební nadání Cechům upřít nemůže. „Alle auswärtige Fürsten haben an ihren Höfen böhmische Tonkünstler. Italien selbst bewundert iinsern Ciuk (!), Sta-mitz, Knssek, Gassmann, und itzt einen Misliwenzok, den sie, um ihre Kehle zu schonen, Venatorini, oder il Boemo nennen. Kein Ort, kein Städtchen, und bey-naho kein Dorf ist in Böhmen anzutreffen, wo nicht der Gottesdienst unter einer wenigstens erträglichen Musik angestimmt würde." (Str. XXXVIII). Se Stejným zápalem hájil český národ proti německým kritikům i v předmluvě k 2. svazku (1775), do něhož je zařazen také životopis a portrét skladatele Františka Tůmy a F. L. Gassmanna. Ve velkém pojednání o hraběti Fr. A. Sporckovi je pasáž o jeho hudebních zásluhách, mj. jak dal také své dva poddané (zde jsou uvedeni jako Wenzel Swida a Peter Röllig) učit v Paříži na lesní roh a zasloužil se tak o to, „dass heutiges Tages die Böhmen in dieser Art der Musik fast alle übrige Nationen übertreffen" (116n.). Ve 4. svazku (1782), zpracovaném už samotným Pelclem, nacházíme životopis a portrét Myslivečkův. Toto čtyřsvazkové dílo mělo velký význam pro příští generace; velmi přesvědčivě a původní formou, jež se stala vzorem i publicistům jiných zemí, podalo důkaz o tom, že české dějiny jsou dějinami vzdělaného národa. Zvláštní pozornosti zasluhuje Voigtova stať Von dem A 11 e r t h u m e und Gebrauche des Kirchengesanges in Böhmen, otištěná v 1. svazku Abhandlungen einer Privatgesellschaft in Böhmen roku 1775. Je to vlastně první monografie z oblasti české hudební historie. (Traktát břevnovského benediktina — snad Jana z Holešova — o písni Hospodine pomiluj ny z roku 1397 bychom tak sotva mohli označit.) V úvodní poznámce autor informuje čtenáře o tom, že stať vznikla z podnětu benediktinského knížete upata M. Gerberta v Skt. Blasien a že zde ji autor podává ve vlastním německém překladu. V Gerberto-vě slavném spisn De cantu et musica sacra (2 sv., Skt. Blasien 1774) skutečně v obou svazcích nacházíme zmínky o nejstarších náboženských zpěvech českých a je zde také uvedeno, že tyto informace zaslal z Prahy A. Voigt (II, 373). Tato Voigtova stať nezapadla, třebaže se jí dostalo později malého ocenění. Nebyla by prý žádná škoda, kdyby tato sbírka citátů o chrámovém zpěvu Cechů zůstala nenapsána"); Voigt prý pouze * Tato stať byla původně určena do sborníku, který k šedesátinám prot. dr. Mirko Očadlíka připravili Jeho žáci. Po Očadllko-vě smrti nepřistoupila katedra dějin hudby filosofické fakulty k vydání sborníku tiskem. ') M. Očadlík: Zdeněk Nejedlý, zakladatel České hudební vědy. Sborník Zdeňku Nejedlému Čs. akademie věd, Praha 1953. Týž: A. V. Ambros na pražské universitě, Acta Oniversitatis Carolinae 1958. 2J Týž: Třikrát o Mozartovi v roce 1956, Praha 1956. 3) Jan Racek: Česká hudba, Praha 1958, 205. 4) Jan Strakoš: Počátky obrozenského historismu v pražských časopisech a Mik. Ad. Voigt, Praha 1929. 5) J. Kalousek: Geschichte der k. böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften I, 1884, 35. Po něm i J. Prokeš: Počátky české společnosti nauk do konce XVIII. století I, Praha 1938, 64. 601 ..snesl nekriticky některé zprávy o církevním zpěvu v Čechách".6) Hudební historikové Srb-Debrnov, Konrád a Nejedlý stať pouze zaregistrovali, hlavně proln, že v ní byla otištěna píseň Hnspodine pomiluj ny. Kritici neměli tak ďjcela prav du, nevzali v úvahu význam Vniglovy statě z hlediska vývoje hudebně historie kého bádání A tu má primát a už z to hoto prostého faktu vyplývá, že statí Voigt vykonal kus průkopnické práce. Vydatně v ní pracují s tištěnými práme ny; čerpá z tzv. Kristiána, z životopisu sv. Vojtěcha z Frcherovy edice (1602), z Kosmy a jeho pokračovatelů, z letopisu Vinccntiuva, pro dobu Karla IV. těží z Balbína (Vita vnnerabilis Arnesti, 1664), jímž je v mnohém ohledu silně ovlivněn, a z Pěšiny z Cechorodu | Phosphorus septicornis, 1673), cituje Poutaná (Bohemia pia) a řadu dalších barokních autoru Z Boleluckého Rosae bohe-micae (16BB) zná i traktát břevnovského benediktina s písní Hospodine pomiluj ny, kterou také včetně notnvého zápisu přetiskuje. Voigt zkoumá nejstarší zprávy o církevním zpěvu, v které době a při jakých příležitostech se duchovní písně zpívaly, všímá si hudebních institucí, spjatých s chrámovou hudbou, a to až po literátská bratrstva. S hrdostí připomíná krásné iluminované rukopisné zpěvníky a na závěr — věren svým osvícen ským zásadám — se zmiňuje s respektem o duchovní písni husitské a bratrské, při čemž cituje i pochvalné zahraniční výroky o bratrském zpěvu (J. F. Ruddeus, E. Rüdiger, M. Martinius). Voigtovo pojednání je nepochybně neurnvnané, z hlediska dnešních vědeckých technik se dopouští nepřípustných chyb, pís?ň Svatý Václave připisuje podle Balbína arcibiskupu Arnoštovi, údobí od 15. století k současnosti je podáno v neúměrné zkratce atd. Za podstatně důležitější však dnes považuji skutečnost, že to byla první a objevná studie z dějin české hudby, častokrát pak citovaná a zahr nutá zčásti i do zmíněného spisu Gerber tova, velmi rozšířeného a vlivného. 602 Tím však ještě nejsou Voigtovy statě s hudební tematikou vyčerpány. Ukazuje se, že především jeho zásluhou vznikla také první rozsáhlá studie o hudebních nástrojích Slovanu, připisovaná tradičně Rlaliačnvi. Voigt k ní sebral ma-leriál a třebaže nestačil už rukopis dokončit, je nepochybně hlavním autorem této stati"). Dlabač sám pozdí ji uváděl tuto stať s poznámkou .von mir und vom verewigten Voigt" (Slovník str. 4). Bude tedy podlo mého názoru správne přičíst piaristu Voigtovi, odchovanci hudebně proslulého prostředí slánské koleje, průkopnické zásluhy také v oboru české hudební historiografie. Jistě by byly větší, kdyby byl v roce 1777 neodešel do Vídně, čímž ztratil s domácími prameny přímý kontakt. Na Voigtova zjištění z oblasti hudebně historické navazoval také F. F. Procházka v práci Dr; saecularihus libeialium ar-tium in Bohemia et Moravia fatis com-mantarius (Praha 1782) Převzal zde takřka doslovně některé informace z Voig-tových Abbildungen (např. na str. 331, 41)1 aj ), ale významné je zvláště to, že věren svému tématu hledal i odpověď na otázku po světské hudbě u nejstarších Slovanů Rozšířil okruh pramenu i na zprávy rrckýoh ;uitorň; uvádí např. svědectví Tlinofylí'ktuvo, že Slované znali písně avarské (str 3, 10). S Voigtovii! stnlí o slovanských nástrojích jsme se iliistali už do další dobové badatelské sféry, bohaté na hudebně historickou problematiku. Jsou to sborníky, vydávané guberniálním radou J. A. Riegg-rem n soustřeďující vlastivědný materiál, vhodný pro editorem zamýšlenou budoucí statistiku Cech. V přehledném výčtu zjišťujeme tyto statě s hudební tematikou: Materialien zur alten und neuen Statistik von Böhmen: VII. svazek, 178»: Etwas über dir: musikalischen Instrument dor slavisrheu Völker, besonders der Böhmen; Versuch eines Verzeichnisses der vorzüglichen Tonkünstler In oder aus Böhmen (Dlabač). VIII. svazek, 1788: Anhang von Musikern; X. svazek, 1730: Einig« Nachrichten von den sogenannten Literatengesellscliaften in Böhmen (v článku je souhlasně citována Voigtova zmíněná stať a jsou zde přetištěny stanovy literátů z Českého Brodu z r. 1593); Ausweis der in Böhmen eingezogenen Literatenchöre und des Vermögensstandes derselben. XII. svazek, 1794: pokračování Dlabačova Versuchu. Archiv der Geschichte und Statistik, insbesondere von Böhmen 1. svazek, 1792: Beschreibung eines merkwürdigen böhmischen Gesangbuches aus dem löten Jahrhundert; 2. svazek, 1793: Aula Rudolphi II. (přetisk materiálů z roku 1612 obsahuje i jmenovitý soupis všech hudebníků u dvora s jejich platy, naturálními příjmy a datem nástupu). Ani v letech devadesátých zájem o hudební historii tedy neochaboval, naopak rostl. Voigtův někdejší spolupracovník Pelcl, jehož zájem o hudbu dokládají i jeho Paměti, neopomněl ve své nástupní řeči jakožto první „profesor českého ja-zykozpytu" 1793 vložit pasáž o české bu debnnsti, připomínaje jmenovitě Koželuha, Duška, Maska, Hlnška, Matějíčka a Myslivečka. Podobně si počínali i jiní autoři, např. R Ungar, když roku 1802 zahajoval universitní přednášku abbé Vog-lera V sílícím časopiseckém ruchu se hlásila více i hudební kritika, především v souvislosti s pražskou operou 8) Dobře známy jsou dvě významné publikace, přinášející mj i informace rázu historického: Jahrbuch der Tonkunst für Wien und Prag (1796) a obšírná stať v Leipziger Allgemeine musikalische Zeitung 1800 — Über den Zustand der Musik in Böhmen. Zmíněná ročenka je však v mnoha údajích nepřesná, což potvrzuje i dosud neznámá stať Einige Berichtigungen des Jahrbuchs der Tonkunst von Wien und Prag im von Schönfeldischen Verlage.9) Kritik vytýká ročence m j nic neříkající charakteristiky, jazykové chyby, rejstříkový výčet jmen a mnohé údaje opravuje Podle některých znaků se lze domnívat, že autorem této stati je F. X. N ě-m e č e k, který bývá též důvodně označován za autora zmíněného pojednání 6) J. Jakubec: Dějiny literatury české II. 1931. S3. 7] O celé záležitosti si lze udělat celkem snadno spolehlivý obraz díky otištění potřebných dokumentů v Rieggrově Archiv der Geschichte und Statistik, insbesondere in Bfihmen. I, Dresden 1792, kde jeden z oddílu přináší Ein paar merkwürdige Briefe des um die böhmische Geschichte so Verdiensten Piaristen Adaukt Voigt an den Herausgeber. Ctěme zde ve Volgtově dopise z Mikulova 2. 1. 1787: „Ich habe bereits zu mehr als 50 dergleichen Abhandlungen Materialien bereit liegen", a na důkaz a jako nabídku uvádí Rieggrovi 25 témat. Pod č. 17 stojí „Von don verschiedenen Arten der musikalischen Instrumente In Böhmen" a k tomu je připojena Fieggrova poznámka: „Stehet verbessert in den Materialien zur Statistik." Další dokument, dopis provinciála X. Frise z 15. I. 177fi uvádí: „Ich wollte nicht eher schreiben, bis man nicht etwas aus den Schritten unseres Voigts gesammelt habe. Hier 1st also eine Abhandlung über die musikalischen Instrumente der slavischen Völker, die man aus den hie und da zerstreuten Papieren zusammen klaubte, doch so. dass kein Wort zugegeben ist. was nicht Voigtisch wäre. . ." Tento zpracovaný materiál pak dal Riegger zřejmě Dlabačovl k poslední revizi a přípravě pro tisk. 81 Viz Tomislav Volek: Repertoir Nosti-covského divadla v Praze z let 1794. 1796 až 1798. Miscellanea musicologlca XVI. 19G1. 91 Otištěna v Patriotisches Journal für dle k. k. Staaten, Erster Band, Erstes Heft, Prag 1796, str. 1—22. 603 v LAMZ 1800. Zcela nepochybně je však Němeček autorem významné a dosud přehlížené studie Züge mis der Geschichte der Wissenschaften und des Geschmak-kes in Böhmen. Byla podle autorových slov napsána už roku 1794, avšak otištěna až v 2. svazku časopisu Libussa (1803), vydávaného v Praze J. G. Meiner-tem. V této stati Němeček posuzuje čss-kou kulturní a tedy i hudební minulost z podstatně odlišných hledisek než Voigt. Historik Voigt zkoumal účast hudby na církevním životě, obíral se hudebními nástroji a napsal několik biografií skladatelů. Estét Němeček, stále se zaklínající seihtovským „vkusem", nehledal neznámé prameny, o to více se vš-tk pokoušel o souhrnnou hodnotící interpretaci na estetickém základě. Až do doby Karla IV. jsou pro něho umělecké snahy v Čechách bezcenné. (Voigt se naopak vždy s velkým úsilím snažil odhalit kulturní činy i v nejstarších dobách české národní historie ) Kulturní vrnhol viděl Němeček v údobí humanismu, který se u nás počal rozvíjet od doby moudré vlády Jiřího z Poděbrad a vyvrcholil v době Rudolfa II. Na tehdejším rozkvětu se podílela i literátská bratrstva. Němeček se o nich s nadšením rozepisuje, přičemž krátce polemizuje s Vcigtom (jak prý jo mohl srovnávat s německými meistersin-gery). Oba se však shodují v obdivu ke kancionálům a českým duchovním zpěvům. Zlatá doba českého umění skončila v roce 1620, pak přišly zhoubné války a s nimi nejsmutnější údobí pro kulturu v Cechách. „Wie schreklich (!) rächte sich diese Staatsumwälzung an unserem Vaterlande!... Alles, alles gieng da zu Grunde, Wissenschaft, Sprache, Sitten, Wohlstand und Bevölkerung." (39n ) Musil odejít i P. Stránský a Ä. Komenský, university se zmocnili jezuité, upadl význam měst, misionáři ničili české knihy atd. „Die einzige Musik gewann in diesem Geschmack- und kunstlosen Zeiträume, weil sie bei dem Gottesdienste ein-gefürt wurde. Diese Einrichtung trug zur Bildung und Entwiklung (!) des mu- sikalischen Genius bey unserer Nation alles bcy. Aber bey einem gänzlichen Mangel an Schwung der Nation blieb auch diese süsse Kunst lange Zeit mir Handwerk ohne Gefühl und Geist, und wurde zwar gründlich, aber mechanisch betrieben." (46n.) Stať končí obdivnou pasáží o K. H. Seibtovi, který přišel z probuzeného Německa. „Seihst Erscheinung war gleichsam das Signal für das Erwachen mehrerer Männer voll Geisteskraft, Kent-niss und Wissbegier!" Dokončení pojednání mělo vyjít .,im nächsten Stück". 2. díl toho ročníku sice vyšel s označením „4tes Stück" ale bez Němečkova příspěvku, načež Libussa zanikla. Němr-fikova klíčová studie tak zůstala čtyřieetistránkovým torsem Její hlavní myšlenky a hodnotící soudy nejsou Němečkovým originálním přínosem; údobí humanismu oceňovali jako kulturní vrchol takřka všichni osvícenci. Zvláště výrazně např. F. F. Procházka, jehož ostatně Němeček s uznáním cituje a na jehož práci De saecularibus liberálním artium (1782) vydatně navazuje Poučnější je pouze zjištění, jak u Němečka už mizí rozpor mezi učencem a „Schöngeistern", charakteristický pro pražská sedmdesátá léta, kdy např. Voigt representoval skupinu nčeneckou ") Němeček není ve své stati o nic méně nacionálne zaujat, naopak je to jeho zřejmě nejvřelejší projev národního cítění; později se universitní profesor a censor Němeček od horlivých vlasteneckých snah značně distancoval. Pojetí jeho studie však už není diktováno potřebou národní apologie, začíná převládat znalecké hledisko estetické. Třebaže základy Němečkovy „vědy o krásných uměních" netkvňly příliš hluboko, bystrý úsudnk, soudnost, věcnost a přesvědčivost podání mu jistě nechyběly. V témže svazku časopisu Libussa se nachází ještě jeden zajímavý článek k našemu tématu. Josef Nečas otiskl téměř na 50 stranách důkladnou pramennou studii Geschichte der Mansion ä r e an der Metro polita n- 604 kirnhe zu Prag. Některé jeho prameny neznal ani Tomek, z jehož Dějin Prahy později čerpal Nejedlý, a tak má Nečasová stať dodnes cenu.12) V časopise Libussa je i nŤkolik statí z dějin výtvarného umění, ale žádnou z nich — podub-ně jüko práci Němečkovu a Nnčasovu — Dlabač ve slovníku neuvedl a tak vědci, spolehnuvší se na jeho údaje, opomsnuli cenné práce. Vlna zájmu o kulturní minulost národa byla větši, než lze soudit jen z materiálů, které vyš'y tirkem. Např. v archivu Strahovského kláštera je ucWvána z 2 m-loviny 18. století řada rukopisů, výpisu, memiiárnvýcli záznamů n poznámek z pera různých autorů, vrsnivs členů řádu. Novinko'.! ]"., že tytn materiály tiž nepo-jednávají jrn o osobnostech, které se zapsaly do historie řádu, nýbrž i o významných umělcích, ať už pitrili mezi čl.^ny řádu či nikoliv, V rámci tohoto sh'irii a uchovávání informací byla v naposled ní řadě věnována pozornost výtvarníkům a hudebníkům Nelze pochybovat o tiím, že tento zájem strahovských premnnstrá tů měl vliv i na pozdějšího klášterníhi knihovníka a archiváře D'nbače. fÜnJ-schlägelňv rukopis Descriptio quorimdarii bohemicoriím musicorum 1787 (DB IV 38) však vznikl patrně z podnětu Dlabačava) Podobné materiály se objevují i mimo církevní prostředí Také rukopisné zápisy Jeníka z Bratříc Bobemica a Pamětihodní), chované v Národním museu, obsahují záznamy z historie vlašské opery v Praze, divadla v Kotcích, k provozování hudby v jezuitském semináři, o pražském Collegium musitum 1G1G apod Rovněž ru-ko'iisiá n :7.íis!nln;t J Ti Helda obsahuj': některé informace tohoto druhu. V tomto kontextu vidíme nyní ninbifiR trochu jinak, třebaže o záslužnnsti julio práce nfiií sporu Ve srovnání s všnstran-ným nriiknnníkem a iniciátorom Voigtem, organizátorem a statistikem širokého za beru Rii'f*nr"m, inteligpntním a nfi/in-sobivým Pelclem i povzneseně estétským, alo bystrým klasicistou Němečkem se Dlabač jeví jako osobnost menšího formátu. Bez výrazných rysů, bez nápadného talentu, ale jasného ideového plánu a orientace. Zvlášť nápadný je jeho nedostatek reflexe, snahy o teoretické pojetí, což vynikne ve srovnání s Němečkem. To měl patrně také na mysli J. V. Tomášek, když psal vídeňské společnosti přátel hudby: „Im Namen meines oft veriin-glümpften Vaterlandes muss ich dieselben bitten, die kritische Einsich und die Gründlichkeit meiner Landsloute nicht etwa nach dem verunglickten Machwerke des Herrn Dlabacz zu bemessen, sondern d'eses Machwerk blos als Produkt coiner unverdauten Mönchsgelahrtheit zu betrachten."13) Dlpbnčnvo Abhandlung von den Schicksalen der Künste in Böhmen, postavené do čela jeho Lexikonu,1'1) zůstalo za znalostmi, které '") U Němečkově autorství by kromě stylistiky svědčila dlouhá pasáž a opětovné zmínky o Mozartovi, plné obdivu a hrdosti nad tím, jak na rozdíl od Vídně Praha rozpoznala skladatelovu genialitu, výklad o hudebních akademiích universitních studentů, kritika jazykových chyb ročenky, exkurse do estetické problematiky (vztah starých Reků k hudbě aj.) a nápadná podobnost charakteristik některých osobností pražského hudebního života se statí v LAMZ. "| A. Kraus: Pražské časopisy 177Ü —1774 a čoské probuzení. Praha 1900. I2) Jako příklad uvádím Nečasovo zjištěni některých skutečností, které byly Nejedlému známy jen zčásti: „. . .so ward dem Prager Präzentor das Recht eingeräumt, für diese beiden Stiftungen (manslonáfň v Norimberku a Tarentu] die Mansionäre den Bischöffen von Bamberg und Parma zur bischöfflichen Bestätigung vorzuschlagen, sie jährlich zwei auch dreimal zu untersuchen, ihm Fehler zu verbessern, und neue nöthige Anordnung zu treffen." (169n). Z celé stati vysvítá velký význam instituce manslonáfň v době Karla IV. 13j Citováno podlo Hniličkova přetisku ve zmíněném článku, ČCM 1912, 261. ") Původně bylo otištěno v Neuere Abhandlungen der königlichen böhmischen Gesellschaft der Musikwissenschaft III. 1798. 605 už tehdy mela mladá česká věda Dla-bačovu významu a pověsti přispěl i hnlý fakt, žo neměl následovníku a opravcii Byl a zůstal nenahraditelný Proč jím jrdna éra končí, ale nová nezačíná? Proč zájem o českou hudební minulost už v době vydání slovníku a v dal-Sích desetiletích tak poklesl, že jednotlivé výzvy a pokusy, ať už je dälal Rittersberg, '■''), Amerling,16, Zvonař17) či Metis,18! zůstávaly tak smutně osamoceny a bez očekávaného ohlasu? Příčin bylo jistě víc Patrně jednou z nich byla právě skutečnost, že zdn nebyla osobnost takového vědeckého formátu, která by dala strhující příklad. Prakticky veškerý badatelský zájem se v oblasti humanitních oborů soustředil na otázky jazykové, literární a obecné historie Minulo už údobí, kdy dominovala nacionálni apologetika a kdy nebylo možno se obejít bez pozornosti k hudbě. Celkový společenský pokles prestiže hudby, administrativní noat-ření německé byrokracie, jež prerušila a oddálila rozmach českého zpěvoherníbo divadla, pokles významu české hndby v evropském kontextu v průběhu 1. poloviny 19, století a naopak stálý vzestup sousední německé produkce, sterilita domácího mozartovského kultu, to byla patrně jedna skupina příčin nápadného odlivu zájmu od zkoumání české hudební minulosti Negativní vliv měl i zřejmý nedostatek speciálních hudebně teoretických znalostí u většiny domácích hudebních publicistů V Cechách 18. století se nevytvořila tradice hudebně teoretické práce, třebaže intensita hudební praxe byla mimořádně velká. Nevyrostl zde žádný C. Ph. E. Bach, L. Mozart, Quantz či Mattheson, nebyl tu ani Hawkins, Bur-ney, Martini či Forkol. Všichni čeští hudebníci, ktrří byli schopni teoretické ú-vahy, odešli do zahraničí (Richter, Pichl, Vaňhal, Rejcha aj.). O hudbě psali — ostatně při trvalém nedostatku publikačních možností — krasoduchové a historici, nadšení diletatni, mající přitom jako cíl před očima nikoliv snad pouhé po- znání, nýbrž hlavně národně ohrožující akci Nadsazovali, zveličovali to, cu považovali za chvályhodné, nebyli dostatečně kritičtí (s výjimkou Němečka).19) Většinou jim šlo o bezprostřední společenskou službu, vyznačující se osobní oddaností úkolu, obranným postojem, sebechválou, lokální problematikou, konser-vativnnstí Neobjevil se kritický .,Dobrovský tohoto oboru", nepřišla společenská objednávka, následovala stagnace. Teprve po upevnění české měšťanské společnosti v průběhu 19 století bylo možno povznést českou hudební historiografii na úroveň vědecké disciplíny. 1S) Hormayrs Archiv für Geographie etc., 1824, 1825. 16J Česká včela IV, 1837. 17) Heslo Dějiny české hudby, Rlegerův Slovník naučný II, Praha 1862. 18) Kromě statí v jeho Daliboru 1861, 1863 aj. zvláště stať Stav nynější hudby v Čechách, Lumír 1857 a heslo Böhmen, Geschichte der Musik v H, Mendel: Musikalisches Conversation-Lexicon II, Berlin 1872. 19) Němečkova osobnost by si zasloužila podstatně větší pozornosti, než jí bylo zatím věnováno. (Letos uplynulo 200 let od jeho narození.) Dosud neexistuje ani úplný přehled jeho tištěných prací, nebyla provedena analýza jeho činnosti kritické, estetické, pedagogické ani cenzorské. Česká odborná literatura zatím stále přehlíží informace o Ně mečkovl, které obsahuje práce E. Lemberga: Grundlagen des nationalen Krwachens in Böhmen, Reiclienberg 1932. Na mnoho otázek by mohla dát odpověď Němečkova pozůstalost. Kde je? V roce 1914 se o ní zmíní] O. E. Deutsch v časopise Musica divina, str. 362 a uvedl, že je „hei Herrn Artur Richter in Pottschach, Nied. Österreich". Nyní po padesáti letech si už prof. Deutsch na Into záležitost vůbec nepamatuje. [Za zprostředkováni této informace děkuji dr. R. Miinsterovi z Mnichova.) 606 PRVNÍ ČTVRTTÓNOVÉ SKLADBY ALOISE HÁBY JIŘÍ VYS LOU Ž I L Současná umělecká a společenská praxe denně prověřuje životnost a pod-nětnost díla a idejí hudebních avantgard dvacátých a třicátých let. Všude tam, kde dnes nová hudba zaznívá a kde se i nová hudba tvoří, se znovu formují a přetvařují vztahy ke skladatelskému odkazu „tvůrců" hudby našeho věku. Živý názorový dynnmismus přitom snad nejvíce postihuje dílo těch skladatelů, kteří přišli ve sféře hudebního zvuku a výrazu s nejradikálnější-mí impulsy. Umělecké hodnoty, které se třeba zdály být sporné, nabývají v novém umělecko-historickém kontextu jiné váhy. Takový byl a dosud je i umělecký úděl tvůrce čtvrttónové hudby českého skladatele Aloise Háby (1893). Nepochybně náleží k onomu radikálnímu proudu hudební moderny, jenž kdysi rozjitřoval hladinu veřejného hudebního mínění novostí zvuku i povahou uměleckých idejí. Háhovo jméno, jako jednoho z nejodvážnějších hudebních tvůrců, se v evropském hudebním dění objevilo zrovna v okamžicích, kdy Arnold Schön be r p skladatelsky formoval svou ..metodu o dvanáctí jen navzájem se vztahujících tónech" (dodekafonii), tedy na počátku dvacátých let. 607