120
AENEIS   IV, 248—273
AENEIS   IV, 274—298
121
Atlanta, jehož hlava je tepána větrem a deštěm, sosnatá, po všechen cas jsouc zakryta černými mračny. Na plecích ve spoustách sníh jej pokrývá, vody se dolů řinou starcovi z brady a ledem ježí se vousy.
Na něj kyllénský Hermes se na křídlech, rozpjatých
stejně,
snesl, pak celým tělem se střemhlav k hladině spustil, roven rychlému racku, jenž kolem pobřeží mořských, kolem rybnatých skalin se nízko nad vodou vznáší.
Nejinak uprostřed zemí a oblohy k písčitým břehům libyjským mířil vzduchem a letem prorážel větry, od děda z matčiny strany se vzdaloval kyllénský
Hermes.
Doletěl křídlatou nohou až k chatrčím, Aenea spatřil, kterak staví tvrze a nové zakládá domy; kterak skví se mu meč jak hvězdami, jaspisem žlutým, jeho pak skvělý plášť, jenž tyrským nachem se svítí, visí mu z ramen dolů.
Jej dala mu zámožná Dídó darem a zlaté nitky tím tkanivem protkala sama.
Ihned se obořil na něj: „Ty hrdého Karthága kladeš základy, ženin sluho, a krásné nyní tu stavíš město? — a na vlastní říši a budoucnost nemyslíš
pranic!
Sám teď panovník bohů mě z jasného Olympu poslal, který nebe i zem svou mocí uvádí v pohyb, sám ti tecř tento vzkaz dal rychlým donésti vzduchem. Kampak to míříš, veě doufáš, že zahálíš v libyjských
krajích?
Jestli se nedáš nadchnout ni slávou tak velikých
skutků,
nechceš-li pro vlastní cest již žádné podstoupit boje,
viz, jak roste ti syn — měj na mysli budoucnost svého dědice: římská říše a celá italská země určena losem mu jest."
Když Kylléňan domluvil takto, najednou lidským zrakům se uprostřed hovoru ztratil, zmizel rekovi z ocí a s prázdným ovzduším splynul.
Aeneas a Dídó
Aeneas ztratil řec, tím pohledem vědomí pozbyl, vlasy mu hrůzou vstaly a hlas se mu zarazil v hrdle.
Dychtí odejít kvapně a opustit rozkošné kraje, přísným tím napomenutím a vzkazem božím jsa zděšen.
Běda, co učinit má, jak ke kněžně šílící láskou přijít — jak jí to říci — a odkud nejprve začít?
Chvatně se duch hned sem, hned tam, pln rozpaků, dělí, na všechny možné strany se rozbíhá, přemítá o všem.
Když tak v rozpacích váhá, tu uzná nejlepším toto: Mnésthea, Sergesta volá i Seresta, statného reka, micky ať připraví loďstvo a na břeh svolají druhy, zchystají nářadí lodní, však zamlčí příčinu příprav; sám že se zatím hodlá — než dobrá se královna doví, že by ten svazek lásky, tak horoucí, mohl být zrušen — pokusit, jak k ní vejít a vyhledat příhodnou chvíli, kterak dle poměrů řec má upravit.
Bez dlení všichni příkazu poslechnou rádi a konají, jak jim to velel.
Avšak Dídó tu lest — kdo mohl by milenku klamat ? — pozná, záhy zví, jak brzký nastává odjezd, věcí, i jistých, se bojí.
A opět jí bezcitná Pověst,
122
AENEIS   IV, 299—330
AENEIS   IV, 331—361
123
vzrušené, donese zprávu, že loďstvo se k odplutí chystá.
Zuří jak rozumu prostá a městem, vznícena vášní, běží, jak bakchantka činí, když ozve se nářadí svaté, kdykoli po dvou letech ji opět volání Bakcha vzbudí a nočním křikem ji blízký Kithairón volá. Konečně Dídó začne a praví k Aeneu takto:
„Tak tys, nevěrný muži, měl naději ještě mi ztajit čin svůj zlý, když ze země mé chtěls tajně se vykrást, aniž tě zdržuje láska a pravice kdysi mi daná, ani tě nepoutá Dídó, jež zahyne ukrutnou smrtí!
Dokonce v zimní cas chceš s úsilím vypravit loďstvo, spěcháš po moři plout, když doba je bouřlivých větrů! Kdybys měl, ukrutný muži, se vydat — nikoli v cizí zemi a neznámý domov, a dosud stála ti Trója — do Tróje s loďmi bys plul, když bouří hladina mořská?
Ode mne utéci chceš?
Skrz tyto mé slzy, tvou ruku — když jsem se jiného všeho, já ubohá, zbavila sama — při našem spojení lásky a počatém manželském štěstí, jestliže zásluhu jakou mám o tebe, jestli jsem tobě bývala nějak milá — ó slituj se nad pádem domu, odlož ten úmysl svůj — ac je-li teď ještě cas k prosbám!
Pro tebe libyjské kmeny a nomádští vládci mě mají v záští, hněvá se Tyran, jen pro tebe právě má cudnost nadobro vymřela ve mně — ba cím jsem sahala k hvězdám — dřívější cest...
Ó komu mě chceš teď zanechat — mroucí, hoste, vždyť ten jen název mi dosud z manžela zbývá!
Načpak mám cekat? Snad až můj bratr mi rozboří město nebo až larbás, Gaetul, mě zajatou povede odtud?
Kdyby mi aspoň tu zbyl, než vypluješ, zrozený z tebe uznaný potomek tvůj — ó kdyby si na našem dvoře malý Aeneas hrál, jenž byl by ti podoben tváří, pak bych cítila míň své zklamání, samotu svoji."
Rek však lovových slov byl poslušen, nehnul ni brvou, ze všech možných sil svou bolest ve hrudi dusil. Konečně pravil stručně: „Tvých velkých nezapřu zásluh, které jen vyčíst můžeš a jež máš, královno, o mne. Vzpomínat na Dídónu já nerad nebudu nikdy, dokud jsem vědom sebe a duše má hýbe mi údy.
O sobě málo jen slov: já nechtěl zakrývat odjezd pokradrnu — nevěř tomu! —- a nikdy jsem nepředstíral, že si tě za choť vezmu, a nepřisel za touto smlouvou.
Kdyby mi osud byl dal, bych život po vlastním přání trávil, a určovat směl své záměry po vlastní vůli, nejdřív trójskému městu a hrobům předrahých přátel posvětil bych svůj život — pak stál by zas Priamův palác, rychle bych trójský hrad zas postavil zdolaným druhům.
Takhle však italskou zem již Grýnéjský Apollón kázal, kázaly italskou zem též lycké vyhledat věštby — toť má láska i vlast!
Když tebe tu, Foinícanku, Karthágó v Africe poutá a pohled na vlastní hradby, copak že nepřeješ nám, když chceme si v italské zemi vyhledat sídlo — též já smím jinde si hledati říši.
Otec můj, Anchísés sám, když vůkol vlhkými stíny halí krajinu noc, když vstávají jiskřivé hvězdy, pořád mě ve snách nutká a hněvnou tváří mi hrozí; nutká mě Askanios a bezpráví na drahé hlavě, jejž já určených zemí a italské zbavuji říše.
Nyní i božský posel, jejž luppiter sám mi byl poslal, — obou se dovolávám — sem rychlým přinesl větrem rozkaz — viděl jsem sám, jak do hradeb při denním světle vstupoval bůh — též hlas jsem slyšel na vlastní uši. Mne již přestaň i sebe svým steskem jit řiti dále! Nepluji v italskou zem sám od sebe!'4
134
AENEIS   IV, 630—658
AENEIS   IV, 659—683
135
Praví a zjitřený duch se zmítá na všecky strany, neboť ukončit hledí co nejdřív protivný život.
Stručně pak osloví Barku, jež bývala Syehaeu chůvou, neboť z její chůvy je v dávné vlasti jen popel.
Poslyš, milená chůvo, mou sestru mi zavolej, Annu, řekni, ať říční vodou si neváhá pokropit tělo, ať sem přivede ovce a k očistě určené věci, potom ať přijde! — Ty skráň hled svatým si ověnčit
vínkem!
Oběť v úmyslu mám, již řádné jsem začala ondy, vykonat styzskému lovu a trampotám učinit konec — hranici s dardanskou hlavou chci také plamenům dáti.4i Řekla, i spěchá chůva, jak stařenka spěchati může.
Dídó v zímničním chvatu a šílená úmyslem strašným, zrakem krvavým koulí a tvář, jež všecka se chvěje, skvrnami podlitu má a bledá blízkostí smrti, vrazí do nitra domu, kde vysoká hranice stojí, vystoupí na její vrch jak zběsilá, vytrhne z pochvy dardanský meč, jenž na tento cíl kdys vyžádán nebyl.
Jakmile Aeneův šat, jak známé spatřila lůžko, v slzách a vzpomínkách trpkých jen krátkou prodlela
dobu,
potom na lůžko klesla a naposled mluvila takto:
,,Památky, kdys tak drahé, když osud a bozi mi přáli, přijměte teď mou duši a muk těch hrozných mě zbavte! Konec, života běh jsem skončila, určený losem, můj pak vznešený Stín jíž do říše temnoty půjde. —
Město jsem zřídila slavné, své vlastní viděla hradby, za muže vzala jsem pomstu a ztrestán vražedník bratr — šťastná, ach, jak šťastná — jen nikdy sem nemělo připlout neblahé dardanské loďstvo a našich břehů se
dotknout!44
Vtiskla pak v podušku líce a pravila: „Bez pomsty
zemru,
chci však zemřít takto, nechť tak, nechť takto jdu
k Stínům!
A ten ukrutný Dardan ať z hladiny vidí ten oheň, poselství naší smrti a neblahé znamení jemu!44
Praví, a za těchto slov ji zhlédnou služebné ženy, jak již pod mečem klesá, jak vřelou kypící krví pění se meč, jak ruce se rdí.
Hned pronikne pokřik v paláci do hrdých síní a po městě zděšeném bouří Pověst a lkáni a vzlykot a ženské hořekování v každém se ozývá domě a celé ovzduší hlasným kvílením nejinak zní, než kdyby se nepřátel vpádem Karthágo kácelo v prach neb dávný Tyros a po všech střechách lidí a bohů se válel zuřivý plamen.
S hrůzou slyší to sestra a bez sebe úprkem běží, nehty si hyzdí tváře a pěstmi se do hrudi bije, středem lidu se řítí a mroucí Dídónu volá:
,,To bylo tohle, má sestro? Tys chtěla mě ošidit
klamem?
Tohle mi hranice tato, ty oltáře, oheň ten chystal?
Nad čím dřív mám lkát v své samotě? Za družku skonu sestru jsi nechtěla mít? Ó kéž jsi mě pozvala k smrti, tentýž bol, táž chvíle by mečem zhubila obě! —
Já jsem rukama svýma to stavěla, volala bohy otcovské, abych — krutá — tu chyběla, když tu tak
ležíš!
Zhubilas sebe i mne, svůj národ, sídónské otce, sestro, i vlastní město! —
Sem vodu, ať vymyjú její
136
AENEIS   IV, 684—705
AENEIS   V, 1—22
137
ránu, a jestě-li dech, již poslední, vznáší se nad ní, slíbám ho."
Zvolala takto; pak vystoupla po stupních
vzhůru,
sestru, jež dýchala ještě, k svým prsům v objetí tiskla s nářkem a temnou krev jí šatem stírala z rány.
Dídó těžké oci chce povznést — avšak ji síla opouští — vbodnutá v hrud jí sycí hluboká rána.
Třikrát se pozvedá z lůžka a přitom se o loket opře, třikrát klesá nazpět a hledá těkavým zrakem vysoko na nebi světlo a zalká, sotva je zhlédne.
Tehdy všemocná luno, jež soucit cítila s dlouhým bolem a těžkou smrtí, jí poslala íridu z nebes zbavit zápasu duši a spojení s údy ji zprostit.
Ježto ni pro zlý skutek ni osudem nemřela Dídó, nýbrž předčasnou smrtí a náhlým návalem vášně, dosud rusý vlas jí z temene nevzala ještě bohyně Persefoneia a Ditovi nepřiřkla hlavu.
Proto již rosná Iris se snáší na zlatých křídlech, tisícem meňavých barev se kmitajíc naproti slunci, stane pak nad její hlavou: ,,Já Ditovi z rozkazu vzdávám tuhletu oběť a tebe již zprošťuji tohoto těla."
Potom pravicí vlasy jí ustřihne: najednou zmizí všechno tělesné teplo a do větrů ustoupí život.
KNIHA V
Na cestě z Karthága do Itálie byl Aeneas větrem opět zahnán na Sicílii. * Hry, založení města Acesty, klidné odplutí do Itálie pod ochranou Neptunovou.
Aeneas opět zahnán na Sicílii, kde ho vlídně přijal král Acestes
Pevně jsa odhodlán plout, byl zatím v středu své cesty Aeneas, hladinu brázdil, jež ztemněla severním větrem, k hradbám se díval zpět, v nichž hranice nebohé kněžny jasnou září plála — a nevěděl, odkud ten plamen.
Tróům je však známo, jak trpká rodí se bolest, kdykoli vroucí láska je znectěna — čeho je všeho schopna ve vášni žena — a zlá se v nich předtucha budí.
Jsou již na širém moři a není vůkol už nikde vidět nižádnou zem, jen odevšad moře a nebe — náhle tu temný mrak jim vyvstal nad samou hlavou, noc jim nesa i bouři — a v temnu se zježily vlny.
Tu i sám Palinúros, jenž na zádi kormidlo řídil, zvolal: ,,Proc takový mrak nám najednou obestřel nebe? Copak to, Neptune otěe, jen zamýšlíš?"
Po těchto slovech poručí svinout plachty a mávat silnými vesly; bokem pak naproti větrům dá otočit plachty a praví:
,,Kdyby mi Iuppiter sám dal záruku, Aenee chrabrý, doplout k italským nivám bych nedoufal v takovém ěase; směr teď změnily větry a z temného západu vstaly, lodím fučíce v bok, shluk mraků se ze vzduchu sráží. My však větrům celit a podniknout takový zápas nemáme sil; je mocnější osud — nuž poslušní budme!