172 vfó) SľoviKÍľiicí mythologie 9. STARÝ ŘÍM V ŘÍMSKÉ MÝTY většinou tvoří doplněk k publikacím o klasické (tj. řecké) mythologii. Novodobí autoři sc přitom mají na koho odvolávat, protože i Ovidiovy Proměny se skládají téměř výhradně z řeckých látek, k nimž je pak nakonec připojeno pár domácích pověstí. Byli to opravdu Římané, kteří jako první začali ve velkém přejímat řecké mýty, jež pak zprostředkovali pozdější západní kultuře. Kdykoliv se římská tradice setkala s cizími bohy, ať již v Řecku, Gallii nebo Germanii, snažila sc je vyložit a pojmenovat podle římských božstev, lak vznikly standardní interpretace (ve skutečnosti přejmenování) Zeus-J/Ip/ter, HčrÁ-Júnô, Poseidón--Neptfimis, Hcrmés-Merani/is, Avés-M/irs, Athénú-Minei-ua, Arte-m\s-Dímia, Héhxstos-Volďwm, D cmétér-Cerěs, Afrodite-Venus, Dio-nýsos-Ba ech n s nebo Liber, Kronos-Saturnus, Hcsúá-Vesta. Beze změny sc do římského pantheonu podařilo proklouznout pouze jednomu důležitějšímu bohu (Apollónovi) a několika méně významným postavám bylo jméno zkomoleno při průchodu etruským filtrem (Héraklés > Hercfu/Iěs, Asklépios > Aesculíipius, Persefond > Proserpina). Od najstarších dob byly snahy vycházet z domácích zdrojů, např. v úvodu svého překladu Odysseie vzývá nejstarší doložený římský básník Livius Andronicus nikoliv homérskou Músu, ale záhadnou latinskou bohyni jménem Caměna. 9. Starý Řím \p) 173 Podle římských pověstí byl Rím založen v roce 753 př.n.l., což je o dvě století dříve, než první dochované latinské nápisy. V té době měli Rekové, kteří si nedávno osvojili abecedu fénického původu, plné ruce práce s kolonizací sicilského a jihoitalského pobřeží. Přestože na západním pobřeží (Tyrrhénské moře) řecké osady nesahaly severněji než k neapolskému zálivu, řecký vliv pronikal dále. Západní oblasti střední Itálie (města na pobřeží i v hornatém vnitrozemí) byly totiž osídleny Etrusky (Rekové je nazývali „Tyrrhény") neznámého původu, kteří snad vznikli smíšením původního obyvatelstva s dřívějšími přistěhovalci z egejské oblasti. V době klasického Řecka se jazykem podobným etruštině hovořilo na ostrově Lémnu v severní části Egejského moře. Aby nemohlo být pochyb o jeho neindoevropském původu, uveďme si prvních deset etruských číslovek: ůu, fyil, ci, ša, via%, huů, sem(p, cez(p (srovnej Möns Cispius, „osmý pahorek" římský), nurep, šar (20 bylo zaůrum, ale např. 18 bylo eslem zaůrmri 'dvě od dvaceti', které připomíná latinské duo-de-vígintí, a 17 se také odečítalo, cieví zaůruvi). Díky čilým námořním stykům si Etruskové rychle osvojili řecké písmo a kulturu a postupně je předávali primitivnějším sousedům v odlehlejších oblastech Apeninského poloostrova, kteří většinou hovořili indoevropskými italickými dialekty. Patřili k nim Umbrovč žijící v severní části střední Itálie (východně od Tiberu tekoucího na jih, od něhož na západ se rozkládala Etrurie [dnešní Toskánsko]) a Oskové, kteří obývali vnitrozemský pás od střední Itálie podél Campanie (pobřežní území kolem Neapole) a dále na jih. V té době bylo Latium malé území na jižním výběžku Etrurie a budoucí Rím ležel jen pár kilometrů od významných etruských měst Veje a Caere. Jazykem domorodého obyvatelstva byla latina, podružné italieke nářečí, které se od umbrijštiny a oskičtiny dosti lišilo. Kulturně a politicky stálo Latium nepochybně ve stínu Etrurie {Roma i Tiberis jsou etruská jména). Ani římští letopisci se nezdráhali přiznat, že až do roku 509 př.n.l., kdy došlo k „osvobození" a založení republiky, bylo Latium v područí Etrusků, zatímco nejstarší období římských dějin doplňovali pověstmi historicky nevalného (ale mythologicky značného) významu. Založení republiky však bylo více méně symbolickou událostí, která se spíše podobá vyřizování účtů mezi etruskou a etruskolatinskou stranou (podle legendy vytlačili dy- Si -o v n ííiui c í m y t h o log i c 9. Starý Rím nastii Tarquiniú první dva konzulové, z nichž Junius Brutus byl po matce Tarquinius, zatímco Collatinus mčl rodové jméno Tar-quinius!). Rím zůstal etruskolatinský jcšté po celé 5. století a k rozšírení římského vlivu došlo až s úpadkem Etrurie kolem roku 400. Za svoji kulturní identitu vděčí tedy Římané Etruskům a vliv ctruštiny je patrný i v „západním" typu řecké abecedy, kterou si Římané upravili a my ještě používáme (z gammy se stalo c a později bylo vytvořeno nové písmeno g atd.). Etruskovc měli vlastní božstva, která, stejně jako římská, kromě vlastní náboženské náplně ještě poskytla krycí jména pro importovaný řecký pantheon, což dokládají nápisy na zadní straně etruských zrcadel: Tinia (Zeus), Uni (Héra), Nethuns (Poseidon), Turms (Hermes), Alaris (Arés), Alen rva (Athéna), Sethlans (Hé-faistos), Thcsarí (Eós), Tu ran (Afrodite), Euťluns (Dionýsos). Krycí jméno nedostal pouze Apulu, stejně jako římský Apollo; jména některých druhořadých řeckých bohů byla zkomolena více a tu a tam byla přejata do latiny (např. Bellerofontés > Alelerpanta; Ganymédés [Diův pederastický číšník] > Catamítus); další božstva se překládala (Dioskúroi jako Tinas clenar 'synové Diovi', Mínó-tauros jako Thevrumines 'býk Mínóův'. Avšak jména několika důležitých etruských božstev jsou nepochybně vypůjčena z latiny (Uni < Juno, Nethuns < Neptunus, Alaris < Mars) nebo mají italický základ (Fufluns < *Poplóno-\ srovnej latinské popalus). A naopak u římských božstev se může vyskytovat jméno, které se z fonetického a významového hlediska shoduje s etruským (Minerva) nebo etruské připomíná (Mercurius, Saturnus). Z toho plyne, že římská kultura byla opravdu částečně pod vlivem etruského náboženství. Etruský vliv se projevuje především ve skladbě tzv. kapitolské trojice (umístěné na jednom z římských pahorků, na Capitolu) Juppiter, Junô a Minerva, která se svým složením — jeden bůh a dvě bohyně — tak odlišuje od starých indoevropských struktur. Naším úkolem však není tyto vzájemné vztahy sledovat, ale oddělit od sebe jednotlivé složky a identifikovat „čistou" římskou tradici. Někdy slýcháme nekompromisní tvrzení, že „Římané nemají žádné mýty". To je do určité míry pravda, ale pod vlivem tohoto zjednodušujícího pohledu se začalo římské náboženství pokládat za primitivismus, který místo personifikovaných božstev uctíval jakési neurčité síly, nmnina. Pravděpodobnější je však teorie, podle níž sice v určitém okamžiku z římského náboženství zmizel posvátný příběh, ale tato demythologizace nevyústila v desakrali-zaci. Proč k tomu došlo, lze se dnes již pouze dohadovat, pokud možno na základě dochovaného materiálu. K němu patří velké množstva' archaických a konzervativních náboženských kultů, svátků a rituálů, jejichž smyslu, kromě nás, možná někdy nerozuměli ani přímí účastníci. Ovidiovo velké dílo, náboženský kalendář Fňstl, bohužel zachycuje pouze období od ledna do června (přerušení zavinilo vyhnanství nařízené císařem Augustem), proto máme více informací o první polovině roku než o druhé. Pro staré Římany bylo závazné môs viaiôrum, které se neupínalo na kosmickou, nýbrž na společenskou problematiku. Přísloví, že všechny cesty vedou do Ríma, si toto město zasloužilo svou ranou sebestředností a vitalitou, která z něj vyzařovala do všech stran. Na rozdíl od Reků, kteří byli od začátku rozptýleni a o centralizaci usilovali jen sporadicky, byl Rím svojí vlastní axis mundí. „Na počátku" bylo založení Ríma, a tato událost byla transmuto-vanou kosmogonií a anthropogonií. Z toho plyne, že dějepisci, kteří se zabývali římským dávnověkem, např. římský Livius a řecký Dionýsios z Halikarnássu a Plútarchos, byli svým způsobem mythografy, a že nedochovaní letopisci z nichž tito autoři čerpali, byli ve skutečnosti skladateli prozaických eposů o založení města (Vergilius jako autor vyumčlkovaného eposu na objednávku císaře patří již do síéry jiné, do oblasti básnictví). Ohromné množství nejasných kultů a nesrozumitelných rituálů napovídá, že někde v temnotách se musí skrývat kultovní mýty, které buď upadly v zapomnění nebo dostaly rovněž „historický" háv. Nejdůležitějším úkolem srovnávací mythologie je tyto mýty rekonstruovat buď na základě vlastního římského materiálu a nebo, pokud tato metoda selže, srovnáním s příbuznými indo-evropskými tradicemi, např. s indickou, kde se mýtus zachoval spolu s rituálem. Přestože je třeba protořímské mýty namáhavě dolovat z kultu a „historie", nelze Rímu upřít určitou těžkopádnou snahu o jistou tvořivost v jiných oblastech. Římské právo, které je v mnohém ohledu základem západní právní vědy, sice zaznamenalo, pokud to charakter práva dovoluje, určitý omezený vývoj, ale vedle toho Sroviuívíicí m y t h o/og/c 'K S t n r ý Rím obsahuje hluboký společenský konzervativismus, jehož kořeny leží v indoevropskčm dávnoveku. Opět je zde přiléhavé srovnání se starým indickým právem a, připustíme-li sakrální původ starého práva, také se staroíránskými „zákoníky", jako je Vidévddt 'ustanovení proti démonům' (Mojžíšův zákon je konec konců také součástí starozákonního Pcntateuchu). Dokonce i v chetitskč tradici, v níž je náboženství i mýtus do značné míry záležitostí substrátu a adstrátu, se v zákonech dochovalo značné množství indoevropských starožitností, např. právní termín, sloveso *sark-(s iníixem sar-nink-) 'odškodniť, shodné s latinským sarcire 'nahradiť, jež se také používá v právním významu (davma [nebo ini-uriavi, uoxiavi] sarcire 'nahradit škody'). Rím vytvořil, používal a zanechal po sobě charakteristické symboly, úplně jiné než jsou obecně lidské termíny, které nám odkázali Rekové. Řeckého původu je 'mýtus' a 'tragédie', 'hybris' a 'nemesis', 'erós' a 'psýcha', 'katarze' a 'charisma', Achilleova pata a Nessův plášť, Sísylův kámen a Tantalova neukojená touha, dilema mezi Skyllou a Charybdou, idea jeskyně a píseň Sirény. Athénští Rekové vynalezli demokracii (pryč od tyranie a oligarchie), ale v Římě byl stát prostě „věcí lidu" (rěs publica), stejně jako náboženství bylo „věcí bohů" (rěs divina). Kromě symbolů jako fasces, které ještě nyní zdobí americkou sněmovnu reprezentantů na Capitolu, nám Rím odkázal moudrost vlasteneckých anekdotických příběhů, např. o průrvě, která se náhle rozestoupila na římském foru, jež byla božské prôdigium, které se dalo usmířit pouze „tím, co je v Římě nejlepší" a tím byl podle A4arka Curtia on sám, takže svým skokem otvor uzavřel. Potvrdil tak dobré mínění, které o sobě choval a svou obětí zachránil město. Další anekdota se vyprávěla o Genuciu Cipovi, jemuž nečekaně narostly rohy na znamení budoucí královské moci, a jenž jako přesvědčený republikán dobrovolně odešel do exilu, aby se věštba nemohla vyplnit. Pověst o Cincinnatovi, jenž se chtěl co nejrychleji zbavit honosného úřadu a pokračovat v orání, byla použita na civilisty ve vojsku Gcorge Washingtona, jehož pokácená třešeň vyrostla v podobnou legendu. Američtí otcové zakladatelé byli tak plni římských pověstí, že na velké pečeti Spojených států jsou tři citáty z Vergilia: Novu s Ordo Seclorum (Eklogy 4.5: Magnus ab integro saeclorwm nascitur ordo „Nová řada věků se znovu rodí"); Annuit Cocptis (Aeneis 9.625: Jupiter ovinipoteus, audacibus aunue cocptis „Všemohoucí Jovc, bud přízniv odvážným plánům"); E Pluribus Ijiiuni {Morctum 103: color est e pluribus mius „ j Když se míchá salát,] vznikne z mnoha barev jedna"). Vcrgiliova salátová mísa se tak stala snad neúmyslným, avšak v každém případě výstižným vzorem Jeííersonova tavícího kotle národu. Starorímske kněžské instituce, organizované do kolegií (col-lěgia), mají také své předchůdce a dědice. Hlavní kurátor pro náboženské záležitosti, což byla volená doživotní íunkce zastávaná Juliem Cacsarem, měl titul pontifex mäximus, který dodnes náleží papeži. Starobylost tohoto termínu je mimo vší pochybnost, protože znamená doslova 'stavitel mostu, průkopník' (srovnej (trti-fex 'provozovatel dovedností', carni-fex 'výrobce masa, kať) a odpovídá védskému pathi-krt [dosl. 'ten, kdo razí cestu'J, což je náboženský titul, který příslušel bohům i kněžím; slovo paus (gen. poiitis) je zde užito ještě v původním indoevropském významu 'cesta' (pozemní, vodní nebo dokonce i vzdušná), který přetrvává v indoíránšlině, slovanštině (ruské put), baltštině (sta-ropruské pintis) a řečtině (patos) jako 'cesta, silnice, stezka1, ale v řečtině došlo k posunu poutos 'moře, mořská trasa', v arménšti-ně hun 'brod' a v latině paus kmosť. Pontifex mäximus úřadoval v královském paláci Regia, který se nacházel na toru a hrál v římském náboženství důležitou úlohu (srovnej 14. a 15. kapitolu). V čele kultu určitého boha stál kněz s titulem flňmen, který etymologicky odpovídá sanskrtskému brahvian (nebo možná také staroseverskému slovesu bláta 'obětovat'). Flä/uines viaiôres byli tři: ŕlämcn diälis neboli nejvyšší kněz Jovův (jemuž pomáhala manželka lläminica diälis), ťlänien martiälis a flám en qnirľnälis. Tito trojice je důležitá, protože zachycuje složení „předkapitol-ského" římského pantheonu ještě předtím, než etruská trojice Júpiter-Juno-Alinerva nahradila kanonickou skupinu Jupiter, Mars a Quirmus, která svou strukturou připomíná védské rozdělení bohů na Aditje, Rudry a Vásuy. Diälis je adjektivum odvozené od Dičs(pitcr) nebo Difis, což je původní jméno boha Jova (indocvropské *Djéivs, védské Djaus, řecké Zeus), kde tvar Juppiter je vokativ (jemuž odpovídá řecké Zeú pater; srovnej Posei-don). Římský Juppiter připomíná svou povahou a funkcí řeckého Dia. Samozřejmě také přejal i jeho iko- Sľovnííľiiií -mythol o y; i í • 9. Stitrý Riiti nograťickou a anthropomorŕickou stafáž, v podstate jc ale i on personifikací jasné denní oblohy (srovnej sub Jove 'pod širým nebem'), bohem hromu (Juppiter Tonans), který vládne nad vzdušným prostorem a křivopřísežníky trestá svou střelou. Na rozdíl od indoíránské, keltské, germánské, baltské a slovanské tradice je vládcem pantheonu Reků i italických národů (srovnej osské Diovem, umbrijské Juve). Tento pozoruhodný příklad paralelního vývoje je u těchto dvou tradic velmi vzácný, jako patron dodržování daného slibu (fides) má Juppiter zaniklý alomorf Diús Fidius, podobně jako je védský patron smluv Mitra v pozadí svého dvandvového partnera, velkého boha přísahy Varuny. Mars, (Mävors, Alämers, Alämars, etymologicky nejasné) byl bůh, který nezastával íunkci boha bouře, ale přesto měl v římském náboženství mnohem větší význam než jeho řecký protějšek Arés. Na rozdíl od otřepané představy v současných animovaných filmech má v římském náboženství téměř větší význam jako ochránce zemědělství než bíih války. V Catonově spise De agri cultura je uvedena modlitba, v níž sedlák Marta prosí o ochranu před trojí pohromou, stejně jako staří perští králové žádali 0 podobnou přízeň Auramazdu (6. kap.): Mars má „zapudit, zahnat, smést" (prohibessis, defendas averruncesqiie) „viditelné 1 neviditelné nemoci" {/norbos visos invľsosque), „vylidnění [aj zpustošení" (viducrtatein vastiludineví), „neúrodu a špatné počasí" (ealaviitätes inteinperiasque). Válečník Mars „střeží mír" (pracest paci) ve siejném smyslu, jako si ministerstvo války raději dává říkat ministerstvo obrany (defendas) a motto vrchního velitelství vzdušných sil USA zní „Mír je naším povoláním". Nakonec i Římané měli realistické přísloví si vis päcem, para bcllum „chceš-li mír, připravuj se k válce". Jakoby se v římském pantheonu projevoval tlak směrem dolů: vládce bohů vtrhl do atmosféry, zbavil boha války hromovlády a degradoval ho do „třetího stavu". V Řecku naproti tomu podobná Diova rozpínavost ve íunkci taviids polenioio 'vrchního velitele ozbrojených sil' způsobila, že Arés neměl kromě záchvatu zuřivosti a milkování s Afroditou skoro co na práci. QuirJnus byl božským ztělesněním Římanů (Quirites) v dobách míru, jeho jméno je odvozeno z *Co-Viriuos (které se změnilo podle viriiis), stejně jako z kolektivního substantiva *co- -virid vzniklo airia 'shromáždění' (viz 17. kap.). Byl ochráncem mužů jako ploditelů, praotců. Tento význam mívá indoevropské *wiro~, když se uvádí v juxtapozici s kvazisynonymem *ner-, jako např. védské vírakarma 'ten, jenž [činí] dílo muže' = 'penis' oproti např. nrmanas lten, jenž má mužnou mysl'. V latině se dochoval pouze vir, v oskičtině jenom ner, v řečtině pouze anér, ale tento rozdíl trval v římském náboženství dál, kde Mars měl za manželku Něrio, zatímco Quirínus měl manželky Virites (a Hora). V umbrijské trojici, která je protějškem latinské, se vedle bohů Juve a Marte vyskytuje bůh Vofione (v dativu), jehož etymologie se vykládá jako * Lcwdhyono-, odvozenina z *lewdhyo- 'svobodný člověk' (srovnej ruské Ijúdi, německé Leutc 'lidé'; sem patří také *lewdhero- 'svobodný' v latinském liber, oskickém loufro, řeckém eleutberos). Dále bychom mohli pro srovnání uvést paralelu *Pop!ójios, z něhož vznikl etruský Fufluns, latinsky Liber. „Augmentativní" příponou -no- v italičtině a dalších západních indoevropských skupinách dostává běžné substantivum status theonyma (např. gallské M ä trón a 'matka', staroseverské Ó dinu < *Watouos 'zuřivý'). S pomocí těchto sufixů a deklinačních koncovek je možné alespoň rozdělit nuiuiua podle rodu, dalším způsobem zařazení těch známějších jc samozřejmě hledání jejich řeckých protějšků. Ovšem při absenci mýtu na rodu příliš nezáleží (např. v chetitšti-nč můžou být o pohlaví božstev pochybnosti, neboť chybí formální rodová opozice maskulinum-femininum). Ze zbývajících římských bohů jsou někteří podle jména etruského původu (Mercurius a Säturnus/Saeturnus, navzdory lidovým etymologiím, které boha obchodníků spojují s latinským vierx 'zboží' a boha sklizně se satus 'posekaný'). Bůh ohně a především požáru Volcänus je příbuzný se sanskrtským ulha 'plamen' a varcas 'světlo, jiskření', které by mohlo mít íránskou paralelu v osetské epické postavě Kurd-ald-Wargon 'Kovář-árjovský-Wárgon'. Védského Agniho a jeho nesmiřitelné nepřátelství vůči rybám, doložené ve védské i epické tradici, překvapivě připomíná rituál, při němž se o slavnosti volcävälia 23. srpna obětovaly ohni živé ryby. Jméno, kultovní mýtus a indoevropský původ boha Neptuna objasníme v 16. kapitole. Ostatní postavy měly výstižná jména: Janus se dvěma obličeji znamenal doslova 'brána', uinnen vchodu a začat- SO ^|/} Srwuív.hi mytholog ku, Port ti J> t/s (z port iis, příbuzné s avestským partu 'most1 a anglickým ford) bvl patronem přístavů a (d)/i