FAETHÓN TRAGEDIE
C  DVOU DĚJSTVÍCH A DOHŘE NAPSAL OTAKAR THEER DRUHÉ VYDÁNÍ
19 2 2
NAKLADATELSTVÍ POLYGRAFIE V B R N Ě
evaté teránky na role růžoprsté Zory sestra tvá, Eiréné, brzo vyšle.
EUNOM1A
(sestoupila zatím a otevřela hrdnu): Vítej!
(Faethón vejde zahalen v chlamydu, s petasem na hlavě* Ze stáje krací mu vstříc Eiréné.) EIRÉNÉ:
Otázku opakuji, smrtelný: jméno rci, rod svůj!
FAETHÓN:
Ani ty,
(rozrazí z chlamydy ruce a Rosině do týla petasos)t takto když před tetou stojím, neznáš mne, nesmrtelná? Běda, ach teda! . . . Což jiný než Héiiův rod zlatou tak má kadeř, slunný zrak, plavnou chůzi, tělo tez poskvrny, skvělé neteskou radostí?
EIRÉNÉ:
A hledal, ztepilý?
FAETHÓN:
Toho, jejž přicházet vidím. (Vrhne se k nohám Hélioví, vstupujícímu z palácové hrány) Můj otče! Na plece laskavou vlož mi dlaň, pohledem possiň mne! Nechť moudré otcovské síly
teylo cítím, nepoznané. Černý Epafos . . . Ach, otče, otče! Rci: jsi můj otec? Kývni! Znamení dej úsměvu, ať vše vůkol jasem zazáří! HÉLIOS:
Proč vzdycháš, proč pláčeš, synku můj? Necítíš, rýchlej že kvapí mi krev, když ruku mám na tvé hlavě ? Ted, co tě holí, mně řekni!
FAETHÓN
(na kolenou):
Dík! Dík! Slyšíte, totyně?
Jasná lítám ti kolena!
HÉLIOS
(vzpřímí jej) : Můj Faěthonte!
FAETHÓN: Černý Epafos, rohaté loje syn — trojhlavý kéž shltne jej pes! — dávno, že lžu, říká, tožský mi upírá původ. »Já,« říká, »Diův jsem syn. Jen v paví chvost popatř! Ta oka z Arga jsou Titána. Pln všecek tyl očí po celém těle, když za strážce žárlivá Héra matce mé jej určila. Net loju sličnou v krávu tehdy začarovali, a krutý střeček 31 štval
14
15
ze země do země. Prii ét však Hermes, posel Diův, a Okáče uspal a zabil . . . Až zemřeš, Faetbonte, jen královský bude ti nápis. Mně však: bol z boka, toků otce byl syn . . , Již i mé bratry, šestero bratrů mýck získal, »Co se pyšníš ?; praví, »stejní jsou nám rodíce, Merops vládce, Klymené ctná; ze stejného jsme lože . . Tatíčku! Ustrň se nade mnou! Vyslyš mne! Učiň, ar vědí! Před tváří všeck mna vyznej!
HÉLIOS:
Tak budiž! FAETHÓN: Sladký, krásný jsi, otče! Tak je mi blaze, jako když do kovárny člověk-cbudák v cbladném dni okřát se přijde. Slunce mé!
HÉLIOS:
i ed ty bii však řekni, jaké vnukla ti přání Atbéna bystrá.
Neclii: cokoli, — vše, jak matce tvé slíbil jsem, splním, pokud zákon můj věčný tím nevezme újmy ni Diova vůle posvátná,        povez i
FAETHÓN: Vůz nu dej a své koně, ó Hélie! Jednou jen
drabou, denně jíž ty stoupáš, po jasné obloze jet cbci!
HÉLIOS:
Co pravíš? Co žes to řekl? Ne dobré božstvo, démon zlý íi to všeptal. Snad z Gigantů někdo, vzpurnýck, jež před věky s Kronovcem vysokokřmícím Hpy jsem proklál. Ted pod Etnou, zrůdní, se trápí, n árii zmar, bokům světlým, snujíce.
FAETHÓN.-
O, prosím i
HÉLIOS:
Jiné přednes mi přání, spravedlivější!
FAETHÓN: Spravedlivé jen ckci, otče! Z tří soudců podsvětníck kterýkoli, když se ko zeptáš, v soublas mi kývne. Před tváří všeck jsem trpěl, před tváří všeck ať jsem
pomstěn!
HÉLIOS:
Jiné, pravím, měj přání! Božskému božské, lidské lidskému bud! Zem přikovat k nebi krišno je.
FAETHÓN:
Tak tedy bůb mstí syna! 'L lidskýcb mých bratří člověk-otec,nejcnudš!,nejbědnější,
1 b
17
jenž na holé zemi spí, synu-li ukřivdíš, tasí nůž.
Čím je mu zákon ? Krev, znectěná, synovská,
krví dá se jen smýt, krev za krev, za křivdu křivda.
Vy však, všemocní, Lozí, otcové jste neotečtí,
vlastní vlády zákonem spoutáni hůř než otrok a v mysli
sebe jen máte. Jen mezi boky nalézt lze
nelítostnou krutost Urana, jenž vlastní své děti
požírá . .. Co mi teď zbude, než abycb z láskyplné náruče
otce-boha v nesynovský dům se vrátil,
pokořen, bratří svýcb sluba, Epafův rab?
HÉLIOS: Rouhavě, Faéthonte. mluvfg! Já věru, Diův že nad námi hněv zle zahřmí, se lekám.
(Sefine ruce k modlitbě): Mládí mu odpusť, otče! Hřibátku roven loukou života pádí, bujarý. Blesk svů) od jeho kštice oddal!
(Faěthontovi): Zříš, zpozdilý hochu, láska že otecká božským srdcem též proudí, kalu však lidského prosta?
FAETHÓN:
Před Diem strach zř
zrim jen.
Vám věčným — čím jsme my smrtelní ? Slunno a zřejmo vám co je, nám v temnosvit zahaleno, v tmavém víru naše hrud se mate; vám klidné hlad my Klád. Na zlatých svých vozech k věčným Pravdám spějete, éthéru báň sinou větrným přeletujete krokem, my však mravenčím krokem, udýcháni, se plazíme luhy země. Tak asi rýchlonohý běžec, {enz nad mořským břehem kvapí, větru sok, na želvu se dívá. Sám obzírávým zrakem moře dálku vidí nejzazší, ona však ubohá, písek jen a kameny . . . Vavřínem ověnčeni a myrtou, při života věčném zdroji sedíce, šfastni, po kapkách nám v pohár uštědřujete. V otrocké pouto života příslib, smrti hrozba ková nás. Kdo však číši hotov je rozbít, vám roven proti vám stojí, do očí vám zírá neoslepen, nezkrušen, nebázliv, proti bohům, proti Věčnosti Odvaha .. .
HÉLIOS:
Ustaň!
Života zdroji svatému proč se rouháš? Při vodě, od styžských proudů již přinese iris zlatokřídlá, z nás bohů někdo-li selže, květu spícímu roven se schýlí, a přes to,
18
19
svěží že vstal zas, když prošlo měsíců dvanáct,
v hrůz s má dm, kdy radost i světlo snem byly.
Nad to, že žijí, lidem co vzáenějšíko ?
Na krátko, na mžik téměř vám dopřáno vkročit
v jarní života Láj, dlít s vůněmi, v jasu,
spatřit a kmatat závratný zrání zázrak.
Sot\^a jste vešli, nůžkami zařmčí mrazně
Sudička, zkasne svit a ckladná vás ruka
v bezkrvý sen šle, v Hadovu mátožnou říii. . .
Cokoli, Faětkonte, přej su čím život
bokatěj roste, a nebe i země mi svědkem,
neobdarován že se nevrátíš. —  Kterak jen, dítě,
z via3tniko domu tě vyslat v zmar skoro jistý,
2 otecké křivny ti do dlaně, ekladný, vtisknout
smrti peníz?
FAETHÓN: Ne, jak dis, ubozí jsme, otce! Pravda, v lidském nitru straek je o dary vaše osudné, jako stáda jsme, jež vy, nesmrtelní vládci, nespočetná,
pasete,
před vaším bičem uskakujeme, co nejvíc ckcem urvat
z palouku, co nejdéle v jasné pokodě pobýt,
byť žíznivým kmyzem trápeni. Najdi však slovo, jež v kruct
vlétne nám perutné, myšlenku, jež na srdce nám zabuší radostně, v kekatombáck, za čest, za víru, za vlast v zákubu se řítíme; bez vákání, bez pokledu zpět se slunné země klesáme v stínu kraj, kde nad močálem šeří se topol a vrba. Věziž, nad život vyššíko je cos: za velkost a krásu smrt!
HÉLIQS:
Divní, divní jste tvorové! Kal a nebe, naděj a úzkost, vzdor a straek, s kletbou láska sváří se ve vás! A. přec ten blátivý ckaos kvězdy rodí.
(Faethóni oví): Hle, člověk! Pro eklapců žerty pranic údělu boků si nevážíš . . .
(Hledí na nej zkoumavě) : Ci snad
za svou pokádkou skrýváš cos? Ckvílemi zřít mním zlověstně urputný svit v tvém pokledu.
(Po chvilce váhání) :
Ne tak:
kled to upřímný eklapce, jenž pomluvou zraněn, zmaru se odvažuje.
20
21
r
FAETHÓN: Vlíd ny tvůj proč ret o zmaru mluví neustále ? Já — téměř košík — vítězem jsem býval v jízdě s muži vzrostlými. Jako racka vlny nese mne korba v poskoku. Znám koles úskočné lsti, a vzpřímen, na svém voze vzpřímeném kol milníku zakroužím. V stáji jsem výrost. Frkotu hřebců rozumím, když dusají, letu chtiví, pod jhem. Ráz — a zpěněni stojí, zdi nehybnej. Jako na hedvábných vláknech spřežení vedu měkkohubé a tvrdou rukou tvrdou šíji zkrotit znám. Rci, otce, kdo jiný měl by řídit nebeský vůz, ne-li nebeského vozataje syn?
HÉLIOS: Často vídal jsem tě, svou konaje dráhu, v rouchu vlajícím k cíli řítit se. Tehdy, jitru podobna, nadzemská hruct se mi skvěla štěstím, neklidu prosta, jenž vniká v ni Lític pozemských jako by přišíván smečkou. Jiný vsak, hochu, je vůz můj, jmi jsou koně, jiná cesta, než jakých vy na zemi znáte. Křídlem korba se vznáší, ač ze zlatých plátů ukul ji Héfaistos, máť perutě orlí v nápravě; kdo by bez kouzla oje se dotkl
shoří, neb žhavých šípů, jak toulec, je plna. Oves ni ječmen hřebců mých nesylí, květ však čarodějný; z tlam zakrvácených, v kusech, maso jím viselo toho, lidský jenž bloud jsa, chtěl je poláskat. Opratí zavaď jen o hřbet, běda, jak dravci se plaší, z nozder jim slehl oheň, zpod kopyt trysknuly hvězdy, hříva jiskrami praská — tak, udidla hryžíce, letí, těžké čtyřspřeží na lehkých nohou.
FAETHÓN:
Vůz mi dej,
prosím, ó Hélie!
HÉLIOS: Tiše mne vyslechni! Ničím vozatajova strast proti úděsu cesty není. Za branou Casu, kde v společném domě Den a Noc bydlí, nikdy se nesetkajíce, odtud hned cesta kolmo klene se; k chlumu stihneš-li, strmě v mořskou zas hloubku spadá, nedozírnou, kde dcery mé, Héliad plémě, koně znavené vyplaví, přes noc pak v hrad můj s vozem stihnou ... Jak příchod pozemských svatyň sousoší, celou éthérné rozlohy dráhu
22
23
souhvězdí hlídají, nesmírní, strašní obři; nečas i pohodu, z Diovy vůle vám lidem věstí, sucho i déšť, chlad i vedro. Nejníž Lev číhá žárooký, jenž hřívou svou žhavou nymfy brisajské z koupele vyděsil. Tehda puká ti ret, a zprahlé dusí se plíce. Na blízku Rak svým krunýřem chřestí. Bránu v klepetech svírá. Tou zástupy lidských duší po mléčné dráze k zemi spěchají, Zevs jak v svém je rozmaru stvořil, dobré i špatné, vzpurné i otrocké, silné i mdlé. Jej mina, Blížence ohromné spatříš, Noci a Nebe zářné syny. Bělouši v spřežení jejich, velcí jak hora, světlo po nebi vzhůru vozí; i božský zrak slep je v tom jasu.
FAETHÓN:
Vůz mi dej!
HÉLIOS:
Dosud nezbled jsi hrůzou? Než obludným zjevům konce není. Když k zenitu stočí se cesta, Býk tam, Diovo zvíře, jak jeho pán krutý, a šíjí sehnutou, rohů dvé na ní se leskne.
Čeká, koho by proklál. V krvi mu tonou oči, vody proud z chřípí tryská.
FAETHÓN:
Vůz mi dej!
Vůz! Vozu-li nevydáš, jako že jsi můj otec, živ z paláce tvého nevyjdú!
(Tasí meč, aby se £ r chodi)
HÉLIOS
(zadrží zhraň):
Dítě!
Nechtěj, cych božský řád či žití tvé zvolil!
FAETHÓN: Nemni, že s prosbou nesplněnou dům tvůj opustím, živ jsa!
HÉLIOS: Proč jsi v božský mír lidskou zanesl muku ?
FAETHÓN: Proč jsi -— ač bůh — lidskou dceř uvedl v lůžko ľ
HÉLIOS:
Což také boků přečm má odplata stihnout ?
FAETHÓN:
Což jen žehrák-clověk je dlužníkem? Boháči, plaíte!
HÉLIOS:
Dám ti zlato i šiesti, než nenuť mne k hříchu!
24
23
FAETHÓN
(posměšně):
Tete nutit, kdo má moc, ó bože ? Všemocný vládneš — Zevs když dovolí —, na svém nradu nad životem i smrtí
Jsi pán —
Diova když to vůle. Proč mne psy vyštvat nedáš
eům svým
proč mne nepředkodíí ? Pověz! Po lidské jim se krvi stýská.
Že vsi můj otec ? Tvého rodu že jsem ? Léta
tebe dalek jsem rost. Kterako mi přispěl? Ulekčil?
Skvoucí a šťastný étkerem's lét. Já, se začatými zuby*
kanu snášel. Jako zlatými pláty tvůj vůz,
srdce tvé sobectvím vyzlaceno bylo. Proč není?
Proč ty, tvrd<7, jak oštěpu brot, k bitvě naostřenébo,
jako třtina se cbvějeŠ ? Proč, ó bože světla,
v stínu se ztrácíš, jako když temnoroucbá Noc v letní čas
zadýcbanou krud zakaluje Země- Matky?
HÉLIOS:
Trýznit přestaň již, Faětlionte! Nevím,
co že to se mnou se děje. V zlé jsem jat kouzlo.
To as nějaký bůb, mne silnější, za šíj,
beranu rovna, mne přidržel, silnou pěstí
8 nebeské louky teď žene k pozemským lukům.
FAETHÓN:
Ne bůk, ó bože! Ty — sám! Z t v ý c k prsou po jasném tvém těle ten, lidskému podobný, zmatek se
rozlil.
I Nesmrtelným zkořkne příliš d louky jas. Trvalé štěstí je neštěstím. Ne na mne myslíš, otče, ne o mne se etrackuješ! Cktíč usedl ti na srdce, krvavým do něko se dobývá drápem, lačně klove zábnutý zobák. Jako před lety, znovu cktěl kys z pozemské rozkoš2 se napít, v pozemskou strast se ponořit, jako před lety, kdy s rozpálenou tváří k matce mé přistoup jsi a ústa — jak včelami česno — medovými sliky
se ti kemžila!
Vím ted, že vůz — vydáš!
HÉLIOS:
Mám nebo nemám? Zmaten jsem. Běda! Synova smrt tam, kříck zde na mne se šklebí. O Die, jenž jindy zpěvné s úsvitem ranním vůkol mne probudils ptactvo, jaké to seslals němé a strašné ptáky!
FAETHÓN: Vím tečí, že slib — splníš!
26
27
HÉLIOS:
Slítli jsem něco ? Ano, tvé matce jsem slíbil. Ne vsak, co žádáš. Ne však, co žádáš! Slyšíš ? Proč hledíš tak němě ? Mluv přec! Týrej mne slovy! Ach!
(Dlaní zastře si oči o odvrátí se)
Z rusé tvé kštice, Lady věnčená, dívá se na mne Gorgó. Budiž! Vůz měj si! Snad sám jej zamítneš, shlédna křídlatou korbu a křebce, sršící oken. Sám snad, když v domě mém delší pobudeš dobu, z bobatství mébo jiný zvolíš si obdar.
FAETHÓN: Dnes ještě, soubvězdí bratr, slunečnou drabou letět chci.
HÉLIOS.-
Dnes ještě? S koňmi neobeznámen?
FAETHÓN:
Zapřahat poruč!
HÉLIOS: Rci aspoň, slavně mi přísahej, za tvými slovy žádná že nedlí lest! Cos leká mne stále, beránci přání tvé vlčí že kryje tesák.
FAETHÓN
(s tajeným výsměchem): Jako že nám lidem nad život nic není vzácnějšího — sánis to řekl —, jako že spravedlivě nám vládne Ze v 3. čirému prameni podobna isou má slova : duši mou zrcadlí!
HÉLIOS:
Dia ted, všech nás otce, chci obětí pohnout, k podniku tvému by přikývl. (Z vavřínového vence na své hlavě utrhne větévku J
Vavřínu snítkou ruce své očist, než vstoupíš k oltáři. Pojdme!
(Odcházejí dovnitř paláce. Vstoupí) EIRÉNÉ a dvanáct SLUŽEK: Lze, p}jy synu otec prosbu nesplnil, po letech s ním se setkav? Z^ase zří
milovanou tvář, omládlou, srdce chvěje se mu blahem. Vzpomíná v slasti,
kterak s nevěstou, při vlahém svitu Večernice,
granátová jablka jedl,
kterak, pochodněmi provázen,
k zlatému lůžku s ní kráčel, nedočkavý
23
29