X Qfoôah E. Trolda: Česká cirkevní hudba v období generalbasovém. II. (1639-1648.) Poměry politické a náboženské, hospo dářské a sociální v zemích českých xjdor bě ťřicefúeíéjaálky byly v různých historických dílech již tak důkladně vylíčeny, ženení třeoavzdeo věci se siřeji rozepisovati; postačí z těchto spisů1 uvésti stručně jen to, co jesíoro naše potřeby významné. Chceme-li totiž sledovati, ja-kýmlsměry_se brala fofr dojjou u nás katolická církevní hüdbäTmüsune ši v prvé řadě uvědomiti, ze přecfrT 1620 možno v Jastněnanejvýš2^^měsjte označiti jako ka-Jojitíbi,PlzeňačJ|uděj^a£S^ V Praze náležely katolíkům Kolífelly"!?^^ Zábradlí, jenž byl pod císař- ským patronátem. Po bitvě bělohorské šířilo se katolictví, přes všecky snahy reformačních komisí,Tkdyz tyto šáhly k prostředkům násilným, jen velmi pomalu anebo nezakotvilo pevně v srdcích těch, kteří je přijali. Vpádem saským r. 1631 rekatolisace nejen ustala, nýbrž ztrácela znovu nabytou pudu, ježto lid, sotva na novou víru obrácený, namnoze se přidával k Sasům a k emigrantům s nimi se navrátivším. Po vypuzení Sasů ze země (1632) nastaly nové svízele, způsobené průchodem nebo ubytováním císařského vojska, které, třebaže bylo sem povoláno k ochraně zemí, počínalo si mnohdy hůře než nepřítel. Proto mohly býti zahájeny nové kroky rekatolisace až po míru pražském r. 1635. Roku 1639 byl stanoven nejžažsí termínpro kóhvěřši, avšak toho roku vtrhly ponejprv Svi3we do Čech. Nastala doba, která jest zapsána krvavým písmem do našich dějin a "která' přivedla zeni i líďna pokraj záhuby. Na doklad několik číslic: před válkou měly Cechy as 3 miliony obyvatel, po válce bylo jich napočítáno 800.000. Vystěhováním ubylo 200.000 lidí, ostatní zahynuli morem, hladem a válkami. Na 6000 míst bylo vypáleno a mnoho jiných vydrancováno; švédský plukovník Pful sám se chlubil, že dal podpáliti 800 vesnic. Samozřejmě, že nebylo šetřeno kostelů. Někde roztrhali Švédové i liturgické knihy a rozbili varhany (na př. ve Velvarech, Rakovníce, Rokycanech). R. 1641 se udává počet far jen 1000 z dřívějších 2300, avšak sotva 500 mělo faráře. I^te^jará£jtmmLp^ v nichž se někdy po celé měsíce am neukázal, takže fary takové vlastně byly neobsazeny. Jaký to mělo následek? Že nakonci třicetileté války byly nejlepší části království opět plny kacířství a musiío se začíti s protireformací znova í f Za takových okolností jest ovšem nesnadno, předpokládati nějaký rozvoj ane- / bo dokonce tvůrčí činnost na poli církevní hudby. Jako církevní život tak i ona / jen živořila amusela se opírati o odkaz z dob.minulých, kdy ještě utrakvismus i byl náboženstvímpahujícto^ inventářkostela { P. Marie před Týnem v Praze I. ž r. JöHZDleněho byly tohoto roku na kůru to- 1 Anť. Rezek: Děje Cech a Moravy za Ferdinanda III., Franť. Krásí: Arnošť, hrabě Harrach, Hanuš Opočenský: Protireformace v Cechách. \ 2 „Registra ku poťřebě věcí kostelních nejsv. Rodičky Boží Panny Marie, Matky Boží před Týnem na Starém městě pražském... od Daniela Ignatiusa Mrázka, měštěnína a kantora školy týnské" jest název rkp. 1641 v pražsk. měst. archivu. Pod č. 20. čteme: „Partes ocťo vocum vázaný v zafiánový kůži, modrý. — Partes sex vocum, vázaný, desky pozlacený, dvoje. — Partes sex vocum, vázaný, desky červený. — Partes quinque vocum, vázaný, desky pozlacený. — Partes quaťuor vocum, vázaný v kůži bílý. — Partes quaťuor vocum, vázaný v bílých •deštkáeh. — Partes sex vocum, vázaný prostě do pergameny. — Partes sex vocum, do pergameny šitý. — Partes quinque vocum v pergamene, dvoje. — Partes quatuot vocum v pergamene šitý, dvoje. — Introiťy quatuor vocum tlačený, vázaný v kůži. — Partes in folio ocťo vocum v pergamene šitý." — Z._nástrojů.-se.,..uvádějí: yarhaiíy„1, regál J,.pozouny 4, housle 2 ťenorovýj^viola. — Také na českém liťerátšleém kurii" byly vedle grlďuáíů, aňtHonaře, rorářHaco a IÉancionáTu""}eště „partes quaťuor vocum český 1." Inventář kůru literaťského z r. 1673 všechny tyto knihy podrobněji popisuje a udává některá data vzniku: 1518, 1523 (od Sixťa z Otrstorfu psané), 1571 aťd. „Knihy na 4 hlasy, český, na papíře psaný, někdy Pavla Jisťebnic-kýho a posléze od Martina Košeťickýho v leťhu 1602 darované." — Ohledně Daniela Ignáce Mráz-kiL jsme našli zprávu, že dne 30. října 1641 obdržel měšťanské právo v Praze L, již jako kantor v Týně. Jako doklad sloužilo mu vysvědčeni zachovalosti ze dne 6. března 1639 z Měřína a propousťěcí list hraběnky z Collalťa v Brfnici ze dne 7. března 1639 (Rkp. 536). V pozdějších zápisech z r. 1660 a 1664 je nazván pouze Daniel Ignác Měřínský. Zdá se, že zemřel r. 1669, ne-lx>ť 5. dubna ť. r. byl ustanoven Viktorin Václav Valeš, kantorem v Týně. 75 liko „partes rozličných autorů starých". Jaké a čí to byly skladby, se nedovídáme, ježto inventář je zaznamenává toliko dle počtu hlasů a dle způsobu vazby? Jiného kriteria pro katalogisaci rukopisných skladeb z doby hudby mensurálnt nebylo, kdežto tištěné sbírky měly svoje názvy, jako na př. Gemma musicalis, Florilegium, Promptuarium a pod., anebo alespoň Cantiones sacrae. Oproti tomu máme příklad pro katalogisaci již moderních tehda hudebnin, t. j. z polovice: XVII. stol., v hudebním inventáři pana Jana Viléma ze Svamberka (f 1651 ),s kde se uvádějí jednotlivé mše a jiné skladby svým názvem s udáním počtu hlasů vokálních a instrumentálních. Jména autorů zde sice také chybí, poznáváme ale i z těchto lakonických údajů některou skladbu Bertaliho a Verdiiny. Jedná se asi většinou o skladby hudebníků císařského dvora vídeňského, jejichž opisy si tento český šlechtic opatřil ve Vídni. Že. Vídeň byla tou dobou v církevní hud-Bě produktivní, měla co dekovati jedině císařské kapele, ŕespľ hudebníkům v ní působícím. Mocná vzpruha, kterou církevní hudba těmito italskými skladateli obdržeja, zůstalá pró naše zubožené země úplně bez vlivu. Vždyť Praha, pokles-— nůvši na pouhé město proVincíáHí, sot^ někdy slyšela výkony císařské kapely..Byloto při kojijinovaclFerdtaaadaJüüL r. 1627 a, Ferdinanda JV. r. 1646. PřT prvé" stál v"popředí skladatel Giov. Batt. Buonamente,4 kdo působil při druhé, zatím nevíme. Přechodné návštěvy Ferdinanda III. v letech 1637, 1638 a 1645,5 i když trvaly několik neděl, nelze považovati za výlety pro zábavu, nýbrž měly vždy pozadí velmi vážné. Ostatně víme o spolupůsobení císařské kapely teprve v, r.1648,6 kdy pobyt trval přes půl roku. P„raze scházel takto potřebný stálý styk s živou hudbou ä proto tedy se zpívaly v r. 1644 v Týně i jinde skladby starej Ba, jé Ještě žázräk7"že tyto právě v Týně přečkaly osudný r. 1631, kdy se kostela zmocnili Sašové s emigranty. Sašové řádili totiž v kostelích podobně- jako po~— zdějí Švédové; tak na př. ve Smečně pobrali i „positiv a jiná instrumenta". * Zmínka o nástrojích v kostele smečenském a výčet jejich v inventáři týnském : podává důkaz o užívání nástrojů k doprovodu církevních skladeb. Dle starého 1 zvyku nástroje ^ud^ sěšilbvalý anebo nahrazovaly hlasy sboru a proto nelže I i pouhé existence nástrojů na kruchtě hned souditi na novou hudbu se samostat-" ným nástrojovým doprovodem. Jako prvý pokus v tomto novém stylu zaznamenali jsme Sixťovo Magnificat z r. 1626. Co do faktury jemu velmi podobná je Mariánská muzika Adama Michny z r. 1647.7 Ježto obsahuje pouze české lidové písně, jest vlastně kancionálem, ovšem bo-hatěji vypraveným, nežli pro lidové písně bylo třeba, písně jsou totiž harmoniso-vány pro 4 až 5 hlasů. Proto dlužno považovati tento kancionál Michnův za dílo, ^l_ určené pro cvičené zpěváky, čemuž také nasvědčuje titulní obrázek, na němž vi-L dime asi 40 pěvců, seskupených kolem dvou dirigentů s taktovkou. / Zajisté napsal Michna toto dílo pro praksi, pak by ale poukazovaly tyto pis^ ně se svojí prosjouhärmonisací nota proti notě na velmi primiüvrii stav tehdejší naší církevní hudby: cvičenýcíi pěvců, kteří dovedli zpívati „figurální" zpěvy, nebyl v našich vylidněných zemích zajisté nadbytek. Narážku naj>ídu zeme nalézáme ještě v Muzice svatoroční téhož skladatele z r. 1661.8 V písník svľ Hypoliťu sena"pí. praví: — -" ---- „Naposledy prosbu naši, Hypolite, přijmi, z bídy, jenž (í) zem česká snáší, Jindřichův Hradec vyjmi, odvrať mor, hlad, nakažení..." 3 Inventář otiskl F. Menšík v Časopisu Společnosti přátel sťarožiťn. 1898, str. 143, 144. * Bylo zjištěno Pavlem Netťlem. Dotyčný článek byl otištěn v Zeitschrift für Musikwissenschaft 1927, roč. IX, str. 528. 5 Rich. Kfalik: Zur Geschichte der Wiener Kirchenmusik (Musica Divina 1915, str. 141) praví, že r. 1643 přišel italský skladatel Orazio Benevoh na 2 roky do Vídně a do Prahy, načež se vrátil do Říma. Odkud je tato zpráva čerpána, se neudává. Ferdinand III. byl sice r. 1645 od 24-ledna v Praze, avšak císař se tehda sotva dal baviti svojí hudbou; Švédové totiž zaplavili celé západní Čechy a ztráta bitvy u Jankova (6. března) přiměla císaře k rychlému odjezdu 7. března. 6 Pavel Nettl: Die Wiener Tanzkomposition in der zweiten Hälfte des XVII. Jahrh. v Studien zur Musikwisenschaff, VIII, str. 117, kde se mluví o náhradě cestovních výloh z Vídně do Prahy pro manželky císařských hudebníků Bertaliho, Sancesa a Ebnera. ' Knihovna Národního musea 27 B 19. 8 Tamtéž 27 B 6. 76 Podobně prosí tam sv. Václava: „... spomeň na své plémě, v těžkých bídách postavené, ze všech stran soužené, zažeň naše nepřátely, k naší zhoubě smělý, odvrať od svého lidu hlad i jinou bídu, ostříhej lid tvůj poddaný od morové rány!" Mariánská muzika se stává zajímavým zjevem, díváme-li se na ni podle návrhu skladatelova v předmluvě. Dle toho lze písně přednášeti dvojím způsobem, buď celé sborově, jak bylo zachyceno na titulním obrázku, anebo střídáním sólisty se sborem v ten způsob, že sólista zpívá liché verše písně a sbor sudé. Sólistou může býti diskantista anebo tenorista; tento pak zpívá v sólových místech part diskantisty a jen v tutti-místech přejde k tenorovému partu. Mich-na neřekl, kdo má sólistu doprovázet; snad při tom myslel na varhaníka, třeba Ž€ zde není zvláštního generalbasového partu; není ho ale ani třeba, ježto dílo je vytištěno v partituře, byť i ne právě příliš přehledné. V Muzice svatoroční je skutečně sem tam nějaká generálbasová signatura. Možná také, že spodní hlasy se rozepsaly a nechaly se hráti instrumentálně. Rozdíl od staré prakse záleží v tom, že nyní zpěvák sólista přednášel vrchní hlas, t. j. melodii, kdežto 77 dřív se mohl přednášet kterýkoliv hlas, když..y«. skladbě polyfonní byly hlasy rovnoprávné. Ve způsobu obsazení panovala po oelé XVÍL stol. volnost, bylo-věcí dirigenta, jakými prostředky chce dílo provésti. I u hlasů skladatelem instrumentálně myšlených; byla možná alternativa: „violini o cornetti" a „viole o tromboni". Skladbu vokální, kterou opatřil skladatel pouze generálbasem, bylo nutno teprve instrumentovat, vždyť nástrojová improvisace, i kdyby všichni hudebníci znali význam fundamentálního basu, sotva by byla dopadla u-spokojivě. Ostatně nebyl Michnou navržený způsob přednesu podmíněn snad pouze iidovosťí písniček, jím složených nebo sebraných, neboť vyskytuje se také ve skladbách liturgických. Příklad máme v off ertoriu „Laudate Dominum de coelis" od P. Alberika MacáKá:^ větičku, přednesenou sólovým sopránem za doprovodu varhan (v generalbasů^přejímá v téže harmonisaci sbor. Sylabická deklamace, v Mariánské muzice důsledně užívaná, je provedena také u Macáka, teprve před závěrem je věta zpestřena stoupající sekvencí, vytvořenou ze 2 párů hlasů, vedených v protip ohybu; hlasy každého páru jdou v paralelních terciích. Hlavní dílo Macákovo je jeho „Cultus harmonicus", jež vyšlo v letech 1649,. 16B010al653. Zpěvy jedno až vícehlasé jsou doprovázeny generalbasern. Ze svazku III. zachoval se pouze hlas 15., 16. a 18.,11 což opravňuje k domněnce, že se zde v nedostatku zpěváků obsazovaly některé hlasy instrumentálně, neboť pro 18 reálních hlasů bylo asi nesnadné sehnati tou dobou zpěváky. Že Macák byl skladatelem pokrokovým, dokazují jeho 3 rukopisné skladby v Kroměříží,12 z nichž jsou 2 sólové. Michna se přidržuje stylu Mariánské muziky ještě ve své „Svatoroční muzice" z r. 1661, kdežto mezitím, v r. 165Í, vydal „Loutnu českou" s obligátním doprovodem 2—3 smyčcových nástrojů." My zde nehodláme dále sledovati tento směr umělé lidové písně, neboť jednak byli bychom nuceni přejíti hned až do r. 1693, kdy vydal Václav Holan Rovenský svoji „Kapli královskou", jednak můžeme již v polovici XVII. stol. zaznamenati výtvory umělé hudby liturgické, svědčící o novém směru. Zel, že na tento můžeme souditi jen z názvů. Jsou to Michnovy nedatované „Ganťiones sacrae" pro i—6 hlasů s doprovodem! 1—5 nástrojů14 a téhož „Officium vespertinum... a 5, voce sola concertante, voci-bus aliis et instrumentis intercedenťibus" z r. 1648, označené jako op. 3.15 Již tyto názvy samy dávají ťušifi, že Michna musel zaujímati v naší církevní hudbě čestné místo a zasluhoval by si tedy v dějinách16 jiného hodnocení, než mu bylo dosud věnováno. Leč skladatelskou zdatnost nelze vyčísti z pouhých názvů děl a bylo proto naši snahou vypátrati skladby ještě existující a prozkoumáním jich učiniti si úsudek o Michnově hudbě. O výsledku tohoto studia podáme zprávu v kapitole příští. 9 V katalogu „Hudební archiv kolegiátního kostela sv. Mořice v Kroměříži" z péra Msgr. Dr. A. Breitenbachera jest skladba zapsána v odd. III. pod č. 28. 2e autor skladby „F. Albericus" jest totožný s P. Alberikem Macákem, dokazuje hudební inventář cisterciáckého kláštera v O-seku z r. 1720, kde se „R. P. Albericus" uvádí jako autor 4 mší a 3 offertorií, takže zkratku „F" lze čísti jako „Fráter", jak se řeholníci, jaksi ze skromnosťi, rádi sami nazývali. O Macákovi viz. Eífner, Quellenlexikon, X, sír. 390. 10 Breitenbacher L c, str. 25 a 26. 11 Eitner 1. c, VI, str. 407. 12 Breitenbacher 1. c, str. 94 (č. 194, 205, r206) a sír. 100 a 101 (č. 25). 13 Popsána mnou v „Sborníku prací k padesátým narozeninám profesora dra Zdeňka Nejedlého," str. 74 a nasi. ' 14 Název dle Dlabače (II 316), kíerý jej ciíuje toliko z nakladatelského kaíalogu, dílo samo dosud nebylo objeveno. 15 Breitenbacher 1. c, str. 25 pod č. 123. Zachoval se pouze Canťus I. Přál bych si, kdyby čtenáři, kteří mají pod svojí správou sbírky síarých hudebnin, anebo kteří mají k takovým sbírkám alespoň přístup, po těchto dílech pátrali a objevení jich redakci Cyrila lask. oznámili. 16 O Michnovi jako básníku pojednal v nejnovější době Vilém Biťnar v knize „O českém baroku slovesném" (Praha 1932). 78