Za onoho času řekl Ježíš učedlníkóm svým a kniežatóm kněžským: „Kto z vás bude mě tresktati z hřiechu? Poněvadž pravdu pravím vám, proč mi nevěříte? Kto z Boha jest, slova Boží slyš. Protož vy neslyšíte nebo z Boha nejste.“ Tehdy odpověděli židé a řekli jemu: „Však my dobře díme, že jsi Samaritán a diabla máš.“ Odpověděl Ježíš: „Já diabla nemám! Ale ctiem otce svého, a vy ste mne neuctili. Jať zajisté nehledám chvály mé. Jestiť ktoť hledá a saudí. Jistě, jistě, pravím vám. Bude-li kto řeč mú zachovávati, smrti neuzdří navěky.“ Tehdy řekli židé: „Nyní sme poznali, že diabla máš. Abrahám umřel jest, i proroci zemřeli jsú. A ty pravíš: ‛Bude-li kto zachovávati řeč mú, smrti neokusí na věky‛. Zdali ty větčí jsi než otec náš Abrahám, kterýž jest umřel i proroci zemřeli sú? Kým se sám činíš?“ Odpověděl Ježíš: „Chválím-li se já sám, chvála má nic nenie. Jestit Otec mój, jenž mě chválí, jehož vy pravíte, že Buoh váš jest a nepoznali ste ho, ale já jej znám. A dím-li, že ho neznám, budu vám podobný lhář. Ale znám jej a řeč jeho zachovávám. Abrahám otec váš radoval se jest, aby viděl den mój. Viděl jest a radoval se.“ Tehdy řekli k němu židé: „Padesáti let ještě nemáš a Abrahama jsi viděl?“ Řekl jim Ježíš: „Jistě, jistě pravím vám, dříve než jest Abrahám byl, jáť sem“ I zchápali sú židé kamenie, aby házeli na něho. Ale Ježíš skryl se jest a vyšel z chrámu. Tu to čtenie svaté kterakes odpornosti praví, které jsú se daly mezi Pánem Ježíšem a mezi židy, a kterak hroznie židé podle slepoty a neviery své zetřeli jsú, se jeho upřiemností a hříchy těžkými obtieženi jsú, pohaněvše jeho. A pohoršivše se nad jeho upřímností, nižádného uz=dravenie nemohli sú přijíti z geho tak pravých řečí. Ale čím více jim mluvil, tím vždy u větčí slepotu a zatvrzenie jsú padali. A to jest vždy najhroznější: komuž lékař rozmnožení nemocí jest a spasitel zatracenie nejhlubší. A toto tresktánie, kteréž čtenie vypravuje, najvíce jest obrátil na duchovní, nebo oni když jsú zlí byli a blúdili, ale i množství lidu na-pád a na oklamánie mnohá za se-bú jsú táhli. I die na počátku: „Kto z vás bude mne tresktati z hřiechu?“ V tom oznamuje nevinnost svú, k níž nemuož nic vinného přimiešeno býti, proč by žaloba, anebo tresktánie mohlo na něho uvedeno býti. „Protož všecky ohyzdy a narčení z nenávisti přidavše,“ mnie „ a dobré věci ve zlé obrátivše. Netoliko mne pro ně treskcete, ale haníte a bezživotí mé-ho hledíte.“ Také těmi slovy ukazuje spasitel, že tresktánie nemá býti než z hřiechu, když by nalezeno bylo přestúpení přikázání Božích. A když se jinak děje tresktánie, to bývá z nedostatku toho, ktož treskce, když tresktání zakládá v nejisté žalobě, a nebo v svém domnění nejistém, aneb že má něco za hřích z slepoty, ješto jest lidský zámysl, i treskce tak bližnieho, jako by přikázání Boží přestúpil. Jinak také tresktání nepravé bývá, když z nenávisti a z hněvu skládají jedni na druhé viny, zbírajíce je z onich i z oněch příčin i z Písem, chtíce je něčím lživě u vinu vehnati a z toho je tresktati, haněti a lidem ohyzditi žádajíce a místo tresktánie pomstu vylévajíce na bližní. V takových věcech má veliký nedostatek ten, ktož treskce jiné, nepožívaje rozumu, pravdy nevěda, milosti k bližním nema=je a Boha se neboje. Také s strany těch, kteříž tresktáni bývají, jsú nedostatkové. Někto nemá pána ani mistra, ani těch, od nichž by hodně měl často tresktán býti, a bratra se nestydí v tresktánie, a menšího sebe naváží a rovného sobě uhání. Protož ze všech jeden nenahodí se lidem sobě volným, jehož by tresktánie mohlo s užitkem na nich projíti. Nebo pýcha sobě volná oslepila jest rozum jich a milost svá domácí, pro niž se sobě líbí ve všem a zdají se sobě múdří a praví: „Protož nikdy tresktání nepovolé proti sobě.“ Neb tresktánie jest s pohaněním a s zru=šením vuole jich zlé a obyčejuo nehodných. A pýcha nikdy haněná býti nechce a milost svá nic nechce pustiti, v čemž jest obvyklá rozkoši a libosti míti. A že sem řekl, že nemá tresktán býti nižádný podle hněvuov a zámysluov, než toliko z přestúpení přikázání Božích. Ale však ještě toto přidiem, že mezi svatými lidmi netoliko tresktání ku polepšení bývá potřebno, ale i napomienání z dobroty, aby ty příčiny, po nich to pádové nebo pohoršenie pospícha-jí, opuštěny byly, aby od nich odstúpili prve než přinesú zlé svědomí a křik mezi lidmi. A milostiví lidé, kteříž se dadí pravdou vésti, tiť povole napomienání a utekú osidl nebezpečných, prve než se z nich zlost urodí. Ale lidé soběvolní z toho sváry, nadýmání a ruoznice zdvihnú. Na tom stojíce, že na ně nemuož nižádný hříchu ukázati, než že se toho na ně domnievají zlá srdce, ano jim nikdy na mysl nevzešlo. Protož co jest mielo, je skrze dobrotivé napomienání k opatrnosti přivésti, to se jest v jed smrtedlný obrátilo pro zlú nepovolnost. Protož toto dím, že nižádný lid chtě Bohu slúžiti bez tresktánie a napomienání, nemóž dobře státi a diabla utéci, neb sú jemu v nich dveře otevřieny. Co pak díme o tresktání u těch, ješto se domnievají první vuodce spasenie lidského býti a stojí v úřadech apoštolských a obalení jsú svátostí velikú a slovú otcové světí a najsvětější, místo Boha na světě nemohúce poblúditi a jsúce v radě Ducha svatého čelednie, posvěcujíce všeho a svato činíce. Kdy pak u těch hřiech bude a co jest hřiech u nich? Smilstvie a russianstvie přirozená věc. Panovánie pohanské a pýcha luciperova, to poctivost náměstkuov apoštolských. Svatokupectví to jim sluší. Nebo hoden jest dělník pokrmu svého, poněvadž duchovní věci rozsievá, proč by tělesných nežal? Protož nikdiež u nich hřích není a kto by je tresktal, ten by proti Písmu učinil. Vyššieho netreskci, neb mají moc velikú a mohú ty spasiti, ktož je treskcí a kdož jich zlosynstva jiným a bludy ohlašují. Potom dále Pán Ježíš dopoviedá těm mistróm a biskupóm židovským řka: „Poněvadž pravdu pravím, proč mi nevěříte?“ I chtěl jest nám tiem rozum dáti, že kdež hřiech místa nemá, tu sama pravda místo má a tu jediné jistá jest, kdež hřiech nepanuje. A to jest toliko na Synu Božím bylo, že jsú jeho nemohli z hřiechu nižádného, z velikého ani z malého, tresktati. Neb on jediný člo=věkem sa ze všech byl jest bez každého hřiechu, aby mohl všech jiných hřiechy nésti. A tak jest měl sám z sebe pravdu čistú a plnú, pravdu božskú a dostatečnú, aby činíce ji lidé, mohli zaslúžiti života věčného. Protož v jiných, ješto mohú s namíšením prav=du mluviti, není tak jistá, a ovšem tu, jichž život muož tresktán býti z mnohých hřiechuov, kdež jest ži=vot rozkošný, pasa se za obyčej lahodami, jako život bohatcuov, život měkký, rozmazaný čistie na ložích a v lázních častých a v lékařstvích, život lakomý táhna zemské věci bez studu od lidí, dvory, dědiny, platy, desátky, sýry i jiné zámysly lakomé a svatokupecské s mnohými pohoršeními sprostných lidí, často i s sváry. Protož jestli tu, která pravda musíť býti velmi trudná, jako u trní stojecí, namíšená a splácená pra=vú žebrotú z cizích knih a nejistých, dobře lžmi prorostlých, pod nimiž se čtenie provede v kázáních, jako raněné a slepé, jemuž sú očí vylúpeny smysly nejistých lidí, aby tak rozum dávalo, jakž sú oni chtěli, kteříž nemohú daleko kázati čtenie od svého života, od svého stolu i od jiných věcí, kteréž so=bě osobují proti čtenie, musí k tomu výklady přiměřiti. A však proto vždy říkají: „Čtenie kážem“, ano by bylo právě ji řieci, že sebe kážem skrze čtení. Protož bude=li která pravda povědína od takových, potřebí jest, aby dobře zkúšena byla, aby uslyše tak někto jednu pravdu i nepožřel s ní několika lží. Protož nic takoví kněží neprospějí, ač mnoho těch prací zvláštních přepáší s oním i s oním. Nebo více boří spravedlnost v lidu svými obojetnostmi a nepříklady, než-li vzdělávají svými kázáními. Nebo řeč nemuož vážná býti, když skutek jich jim v ohyzdiech jest. Ale Pán tuto die: „Poněvadž já pravdu pravím, proč mi nevěříte.“ Aby se nižádný lidmi nevymlouval, že oni blúdí a lži rozsievají pod pokrytstvím a svodí lid. Ale tuto se nemohú ničimž vymlúvati, proč by Kristově pravdě nevěřili, neb nevzkládá na lidi těžkých věcí, poněvadž břímě jeho jest leh-ké a jho sladké. Ani učí co škodného, ale tomu, což jest užitečné k zachování života časného i věčného, ani učí co nepotřebného, ale tomu, což jest dobré pověsti a což jest Boží. Ale lidé pro zuofánie nemohú věřiti Kristu a jeho pravdě, neb mnoha jiná věření jsú jim postavena, blíže osázena a oznámena, než-li věření pravdě Kristově. Nezdajt se málo věřiti papeži s jeho mocí velikú, ješto muož všecky hřiechy odpustiti a ještě i muk zbaviti. Mistři po pokání nesmějí ještě upřiemo do nebe propustiti, ale v očistec do třetieho pekla, do muk; než papež i bez múk. Protož byť dnes Pán Ježíš řekl: „Proč mi nevěřiete?“ Řekli bychom: „Neb se nám lepší naházi.“ Lepšíť jest naše toto míti milosti, hřiechom odpuštění snadně, a tak spasenie nenosíce kříže, ani muk trpíce, než bychom se tu bídně nuzovali a trápili podle zákona Kristova. A co jest těch zákonuov papežských, ješto sú v nich mnozí artikulové za vieru lidu utvrzení, ješto jako čtenie musí držáni býti a ktožby je přestúpil, aby jakožto kacíř potupen byl. Co práv městských a ciesařských jest, ješto na nich odpočívá ta církev se vším množstvím, jakožto na vieře čtení, všecky své dobré věci opatrující podle zprávy těch zákonuov a práv. Protož poněvadž Antikrist plné posvě=cenie i odpuštění muož lidem dávati za peníze a zákony plné ustavovati k zpravování duchovních i časných věcí, proč by vieři=ti Kristu a jeho pravdě, mohúce snáze podle svobody těla přebývati a potom spaseni býti, než by robotnie kříž a s hanbú vždy nosili, spasenie hledajíce? A co jesti mužuov slavných církve a jmenovitých, jimž jest přidána svátost veliká a plnost Ducha S. a převýšena múdrost? A ti jsú postaveni za vieru lidu i s každú řečí svú a spíše by pro jich řeči kacířem ostal, než-li pro čtenie. Protož die-li pán Ježíš opět: „Poněvadž pravdu pravím, proč mi nevěříte?“ Díme: „Neb sme uvěřili mužóm velikým kostela, plným Ducha svatého, po nichž nám ostává naděje v nebi i v pekle.“ V nebi všickni zástupové nebeští přimlúvají se za hřiešné, na něž se Buoh hněvá pro jich hříchy mnohé a peklo je má čistiti od hříchuov, jichž sú se zde právě nepokáli. Ostává nám také z jich velikých smysluov meč ostrý k obraně svaté matky církve římské, aby skrze ten meč mohla se zachovati v své spravedlnosti, kterúž ona miluje, všelikému bezpráví brániecí se, kteréž by měla, Krystu věřeczi, trpěti. Již v jich smyslu všecky věci stojí, což církev římská žádá a ona z nich učí věřiti. A tak těmi pravdami lidskými, pravda Kristova jest zaslepená, že se zdá bláznovstvie, lež a hanba. Protož totoť muož každému řečeno býti: „Poněvadž pravdu pravím, proč mi nevěříte?“ Ohledajž se tehdy každý z nás, proč ta neviera na kom stojí? Nebo v někom malá věc činí tu nevieru, po níž se vleče věčné peklo, jako malé věci požádánie, malé pochýlení milosti, malý zisk tělesných a zemských věcí, malá svoboda, malá pochvala, malé pohanění, malá bázeň od světa a to každé činí velikú nevíru pravdě jeho. Protož všecko smíchu hodné jest, proč by koli kto nevěřil pravdě, neb by pro marnú a bídnú věc nevěřil veliké a věčné pravdě. Potom dí čtenie: „Ktož z Boha jest, slovo Boží slyší. Protož vy neslyšíte nebo z Boha nejste.“ Tu již mluví Pán Ježíš o slovu Božím, o té nejvyšší pravdě, že jest jeho Buoh poslal na to, aby slovo jeho najdokonalejí vypravil a to pravdú nazývá, kterúž jest od Boha slyšel. Protož tuto ukazuje, že jediné ten slyší pravdu slova Božího, ktož z Boha jest zvoleným a skrze dar jeho. Neb mnozí mohú v ucho slyšeti, ale nerozumějí tomu aniž srdce mají hodného a v Bohu založeného; a to jsú slyšení marná. Protož tuto Spasitel o slyšenie pravém a skutečném praví, ješto z Boha pochází skrze dar jeho milosti, kteráž předchází a osvěcuje srdce a zpuosobuje vuoli ku poddání slovu Božiemu, aby je s utiešením brala v se a rozumnost většího poznánie z něho přijímala. A tak počne se roditi z Boha člověk. Ustavuje se u vieře a spravedlnosti, kterúž jemu Buoh přikazuje v slovu svém a obrátí se v rod Boží duchovní, podle vuole a úmysla, jimžto se v jednom Duchu s Bohem ustavuje. Učiní se již nový člověk, maje již nové srdce, nové úmysly, nové poznání i nové skutky a bude slyšeti slovo Boží, jehož člověk tělesný nemuož slyšeti, svázán jsa žádostmi tělesnými a světskými. Smilstvem, rozko-šmi, pýchú, lakomstvím, hněvy, pomstami, svobodami tělesnými, soběvolností mnohú, nevěrami a zlými obvyklostmi, kteréžto všecky věci slovo Boží zapoviedá a ruší v člověku. Protož to pravé jest, že jedině ten, ktož z Boha jest, muož v pravdě slyšeti slovo Boží, maje již rod Boží v sobě, z něhož má milost k Bohu, aby z té milosti vážil sobě slovo Boží a maje v sobě moc duchovnie z rodu Božieho, aby tú mocí mohl v sobě přemoci žádosti, libosti a rozkoši hříchuov, kterýchž zbraniuje slovo Boží. A aby mohl přemoci skrze trpělivost protivná bezpráví, hanění a mnohá pokušenie, ješto to musí trpělivostí přemoci, kto chce slovo Boží zachovati. Jinak každý člověk z diábla sa, nemuož slyšeti slova Božieho. Jakož tuto Pán dí: „Protož vy neslyšiete nebo z Boha nejste.“ Nebo súce rod diabluov Bohu protivný, nemóžete slyšeti slova Božieho, nebo diabel maje v vás příbytek svuoj, nedá místa slovu Božiemu u vás, aby se jeho příbytek nezrušil, a aby lidé neslyšíce slova Božího, jiným také slyšeti i mluviti bránili. Potom die čtenie: „Tehdy odpověděvše židé řekli sú jemu: ‛Však my dobře pravíme, že Samarytán si ty a diábla máš.‛ “ Tu židé, aby jim svědomí pohaněné neostalo, prve se tím ohradili, že dobře haněti bu=dů a mluviti to, že on jest pohan, změtenec a diabelník. I to jest znamenité, že nemilostiví proto najviece hřeší a rozličné zlé věci činí, že majíce v sobě převrácení i nazývají zlé věci dobrými a dobré zlými. Protož chtíce najhorší věci Synu Božiemu činiti a diabelníky jemu dávati i řkú tomu, že dobře činí. Protož u těch zlých lidí zpětná je dobrota. Což Bóh chce, to oni tupí, až se Bohu protiví, to za dobré chvále. A když prostá odpornost hřiechuo u nich dobrotú jest, což pak blud přikrytý svátostí mnohem viece dobrý a svatý jest! Ktož jim tehdy svědomí učiní, a ktož jim želeti káže hříchuo jich, ani se u nich ctnostmi stkvějí. A že toto popuzení k hněvu a k hanění proti Pánu Ježíšovi z té pravdy jest pošlo, ješto jim řekl: „Ktož z Boha jest, slovo Boží slyší, protož vy neslyšíte nebo z Boha nejste.“ A z toho muož známo býti, že v tom najtěžší popuzenie muož býti duchov=ních lidí pokrytých k hněvóm, kdyby kto skrze pravdu slova Božího pohaněl jich posvátných náboženstvie, pod nimiž sú se zpokojili v svém pokrytstvie a ve mnohém rúhání Bohu. A tiem přidáti, že neposlúchají Boha a jeho pravdě nevěří, a že z Boha nejsú jako stěpenie cizoložné, jehož jest neštěpil Otec nebeský. Co větčího kacieřství, tolik svatých řáduóv a služeb Bohu pohaněti a velikých svatých zákony ustavené tak všetečně potupiti a tyto od Boha odvrci, ani sobě v něm naději ustlali mnohými službami a náboženstvími. Protož postav někto proti nim najsvětější pravdu a pošli proti nim mnohé svědky Krystus, jižť cierkev římská s mnichy tak velikú moc má, že všecky potupí, zkacéřuje a spálí. Protož teď Spasitel pro věci k těm podobné, pohaněn jest jako diabelník. Co pak nyní bude? Ty víš Pane! Dále čtenie die: „Odpověděv Ježíš vece: ‛Já ďábla nemám, ale ctím otce mého a vy ste mne neuctili. Já zajisté chvály mé nehledám. Jestiť kto hledá a súditi bude.‛“ V těch slovích spasitele na-šeho pokorná a trpělivá odpo=věď se ukazuje k nepřátelóm jeho, od nichž jest potupně bez viny pohaněn; a zase jich nehaněl a zlým za zlé se jim neodplácel, ale dobrotivě odpověděl, že diabla nemá. A muož býti příklad někomu, jež pravdy následuje, aby bránil a vymlúval svú nevinu doněkud, když by narčen byl zlú pověstí křivě a haněním nepravým ohyzděn; a muožli se vyvésti bez sváruov a bez hanění a oznámiti nevinu svú, dobře činí. Pak-li jeho výmluvy dobrotivě nepřijímají, takéť svárem a haněním dobré pověsti sobě nenavrátí, ani nevinen ostane, ale dále se v pohanění a v hřiech zavedá. Pakli jest pohaněn pro pravdu viery kacířstvím, muož-li se vierú a pravdú vyvésti z toho, dobře jest. Pakli nemuož, aby se lží nevymlúval, ani pravdy zapíral, ani od ní odstupoval pro hanění a pro hruozy nepřátel. Protož Pán Ježíš, jeli-kož jest byl vzdálen od ďábla i od jeho vší zlosti a svrchovaně stál v plné nevinosti, tak jest mohl řieci: „ Já diabla nemám, ani které ohyzdy jeho. Ale ctím otce mého dokonalú nevinností, sa chrám najčistčí, ke cti jeho připravený.“ Protož, ktož nectí Boha čistotú srdce, kamením vysoko zdělaným, zlatem a střiebrem, postavci drahými, pálením vosku mnohého a jinými náklady tělesnými, nemóž jeho ctíti, nebo on v takových věcech nekochá se. Aniž hřiešník muož jeho ctíti tím, co jest prve sobě ke cti Bůh stvořil, když on toho sobě nespravedlivě lichvú nebo lstí nebo násilím dosáhl. I chce tím Boha ctíti a sám chce příbytek ďábluo býti. Také jest tím znamenitě Pán Ježíš ctil Otce, že v této při strpěl pokorně hanění a bezpráví od svých nepřátel, zase se nemstě, ale pomstu Bohu poručeje podle přikázánie jeho, ješto die: „Mně pomsta a já odplatím.“ Ktož se tehdy sám mstí, béře na se to, což na samého Boha sluší, a tak i chválu jeho lúpežně na se béře. Protož veliký jest příklad ostavil Pán Ježíš svým následovníkóm, nehaněje zase nepřátel svých pro poctivost Boží. Protož tuto pyšným a netrpělivým ne=dostává se toho svatého příkladu, ješto malé věci, ani veliké, což jest nelibého a protivného kdy potká, nemohú mimo se pustiti pokojně, ani pomsty Bohu poručiti, a neb ještě pravějí Bohu se za nepřáteli modliti, aby jim odpustil, ale hned zlé za zlé činí, hanějí, klnú, lají, utrhají, mstí se, tepú, zabí=její. A netoliko tak, jak jsú pohaněni a škodu trpěli, ale což najviece mohú vymyšleně haněti a škody činiti, to činí, aby se pomstili. A což vědí tajných věcí svých hánci, to vše v sváru k jich hanbě a škodě na ně vynesú. A netoliko najhorší to činí, ale i ti, ješto chtí býti nejlepší, kněží a páni, ti, ješto moc mají pohaněti pro bezpráví svá, před konšely žalovati, do vězení dávati, z měst vymietati, na stolicích v chrámích pod jménem kázání vymstíti se do své libosti najmenšieho slóvce. Též páni a panoše, ti pak vsedají a svú dobrotu a o marnú čest tohoto světa, nežli by pohanění trpěli, radějí na smrt vydadí životy své a než by ostali chlapi, radiejí ostanú diably pyšnými. Protož ze všech lidí málo se nalezne, kto by poctil Boha v tom nemstě se sám pro svá pohanění a bezpráví, jakož jest teď všech Pán učinil řka: „Já ctím otce mého, ale vy jste mne neuctili“. Tak jakož jest hodno bylo ctíti Otce Božieho, takúž ctí, jakúž ctí otce. Ale diablóm zlořečeným jeho přičísti a řieci, že je v sobě má a jimi se zpravuje v zlostech. To jest najodpornější pohanění Synu Božiemu a rúhánie veliké. A nemuožem tomu rovného pohaně=ní Synu Božímu nalézti nyní, jediné tu, kdož jeho milosti účastní jsúce, potupí jeho hřiechy v sobě, podruhé křižujíce Syna Božího a jemu se posmievajíce. Jestě Pán k témuž rozumu přidává slov, řka: „Já zajisté chvály mé nehledám.“ Totiž tak, jako hledána bývá od lidí marných, kteříž když kto pohaní jich jména a urozenie, skutkem toho brání zase haněním, vsedáním, pomstami i všemi obyčeji zlořečenými, chtíce tím svú čest opraviti, abych já též hřiechem a pýchú chtěl potupu svú oblepšiti a dobrým před těmi hříšníky ostati, ale jestiť jiný ktoť hledá chvály mé a súdit tiť bude při mú, proti nepřátelóm mým. Protož předloživ sobě radost a pravú chválu v nebi od Boha, všech pohanění i ohavné smrti se odvážil a ponížil sám se a učinil se poslušným Otci až do smrti a smrti kříže. Protož Buoh povýšil jeho, aby ve jméno jeho každé koleno klekalo i všeliký jazyk vyznával, že Pán Ježíš jest v slávě Boha Otce na pravici jeho kraluje, dokudž nepodloží ne=přátel všech jeho pod jeho nohy a pře jeho neusúdí proti nim. Potom dí čtenie: „I řekl jest židóm Ježíš: ‛Jistě, jistě pravím vám. Bude-li kto řeč mú zacho´=vávati, smrti neuzří na věky.‛“ Tu řeč přidává jim k oné první, kdež jest řekl: „Kto z Boha jest, slovo Boží slyší, ale vy proto neslyšíte, nebo z Boha nejste.“, po níž jsú na něho byli s haněním povstali. A tím ukazuje, že jich mnoho nebude, ani všickni, kteříž by zachovali ty řeči, ale velmi řídcí. Neb ty řeči sú svrchované a duchovní, dělajíce v lidech nové rozenie z Boha v nový život duchovní. A ktož muož ten užitek řečí jeho poznati, ten je s radostí přijímá a zachovává a v nich se obnovuje podle vnitřnieho člověka. Ale nevěrní hanějí pro ně lidi a rúhají se jim. Protož jsú řekli židé: „Nynie sme poznali, že diabla máš. Abrahám umřel jest i proroci a ty díš: ‛Ač kto řeč mú zachová, smrti neokusí navěky.‛ Zdali ty větčí jsi než Abrahám a proroci, ješto sú řeči Božie, větčí než tvé, zachovali a však sú zemřeli. Protož kým ty se činíš nad ně?“ Tu již jest jed=no v zuby pěstí dáti bylo, aby se nad tak svaté lidi, Abraháma a proroky, nepozdvyhl v pýchu a nerozsieval v lid jakých si novin bludných. Takovíť sú i nýnější kněží mnozí i s preláty; milují svět, bohatstvie, panovánie, pýchu, rozkoše, obchody svatokupecké, břicho své za Buoh majíce. Co méně nenávisti ukáží, když ty svaté řeči proti jich peskemu a rúhavému životu postaveny budú, zdali jsú jim nepřidali kacířstvie a nespálili pro ně spravedlivých v Konstanci a duše jich čertóm sú poručili, kteříž sú věrni řeči Kristovy, proti jich lakomému svatokupectvie kázali? Potom die čtenie: „Odpověděl jim Ježíš: ‛ Jestliže já chválím sám se, chvála má nic nenie. Jestiť Otec muoj jenž chválí mě, jehož vy pravíte, že Buoh váš jest a nepoznali ste jeho etc.‛“ Pán Je=žíš nelstivě mohl jest řieci: „Chvála má nic nenie“. Ne jako lidé mnozí řiekají, že marná chvála nic nenie, a když jich kto pohaní a jimi pohří, tehdy sobě chvály dobývají svárem, haněním i pomstami. Ale když jest v Pánu Ježíši nebyla, nic jest zlého v něm činiti nemohla, ani skutkem ani řečí, ani znameními. Ale dokudž v kom marná chvála jest, dotud dělá což jejího jest. Protož Pán potupiv tu chválu, ješto nic není i die: „Jestiť Otec mój ješto chválí mě.“ To jest tak v pravdě ja=kož sluší na Boha chváliti, kterýž nemuož nic chváliti, což by nebylo chvály hodné. Protož chválu zdejší hříšných lidí jako mrzkost potupil jest Spasitel, čekaje pravé a věčné od Boha. Též i každý člověk muož učiniti, kterýž by poznal mrzkost chvály lidské a srozuměl, která jest čest chvály Božské. I die Pán Ježíš: „Jestiť Otec muoj ješto mě chválí, o němž vy diete, že Buoh váš jest a nepoznali ste jeho.“ A to jest najhroznější věc. Vyznávati ústy Boha a načítati jeho Bohem svým, chlubiti se jim a neznati jeho. Toť jest oklamánie najhorší. Neb dí svatý Jan: „Ktož die, že Boha zná a přikázánie jeho neostřiehá, lhář jest a pravdy v něm nenie.“ Protož v tom omylu množstvie lidí tápá, netoliko prostých a hlúpých, ale i mistruov, ješto se některak Boha načítají, Bohem jeho nazýva=jíce a všeliké přestupenie jeho zákona činí. Protož jsúc ve tmě zavřieni mylností ošemetnú, najhóře se i jiné zklamávají. Potom Pán řka, že sú jeho nepoznali, die o sobě. „A diemli, že neznám jeho, budu podobný vám lhář, ale znám jeho a řeč jeho zachovávám.“ Ta řeč Páně protivná a tvrdá židóm slepým těmto proto jest najviece byla, že sú se domnievali, že sú velmi blízcí Boha, a že jsú rod jeho, tak i jinak jim se chlubiece a Pána Ježíše, Syna Božieho vždy jsú tlačili, diablóm jej přičítajíce jako pohana. Protož jest jím řekl, že ste nepoznali Boha, ač se jim mnoho chlubíte, neb ani jeho zákona držíte, ani jeho za Buoh máte, protož což koli o něm takového díte, vše lžete. A tím by měla tresktána býti slepota všech těch, ješto púhú lží chtí se vepříti v Boha a včísti se jemu v přátelstvie. Potom dí čtenie: „I řekl jest Ježíš židóm: ‛Abrahám otec váš radoval se jest, aby viděl den muoj, viděl jest a radoval se jest.‛“ Vida Pán Ježíš ano ti židé mnoho se chlubí tím svatým člověkem Abrahámem, z jehož sú pokolení byli, i chtěli se včísti Bohu v rod jim. Protož k hanbě jim přivodí toho Abraháma, že on zdaleka poznav narozenie Kristovo budúcí, radoval se jemu. A tito sy-nové jeho přítomného Krista sú neviděli mezi sebú. A v tom veliká moc viery živé se ukazuje, že Abrahám daleký a nepřítomný radoval se příští Kristovú, kdež jest tehdy viera živá, tať se radu-je z viery Kristovy. Ale pro kysalú vieru ktož mají, tyť rmútí viera Kristova. I řekli sú jemu židé: „Padesáti let ještě nemáš a Abraháma si viděl?“ Tu řeč jemu ihned zpět obrátili. On řekl: „Abrahám se radoval, aby viděl den muoj.“ A oni jinak „Viděls Abraháma“. A toť nenávist činí, mající mrzkost k tomu, ktož mluví, těžce slyší a nemuož nic rozuměti. A toť jest i dnes známo na nepřátelech pravdy, že řeči těch, ješto pravdu káží, rozličně převracejí, lži skládajíce o nich, zle řeči jich vykládajíce, zraditi je, obžalovat i na smrt popraviti, což jest na nich hotoví sú. Potom die čtenie: „Řekl jest jim Ježíš: ‛Jistě, jistě pravím vám, prve než jest byl Abrahám, jať jsem.‛ Tehdy zchápali sú židé kamenie, aby házeli na něho, ale Ježíš skryl se a vyšel z chrámu.“ Toť jimi tepruv dospěl tú odpovědí až do zetřenie srdce. Protož dotud jemu láli, ďáblóm jej přičítajíce, až zchytí vše kamenie, chtěli jej kamenovati. Co tehdy slepota učiní lidem a co zlého činieci, lekne se toho, poněvadž Syna Božieho s takú chutí žádá kamenovati? To nerovenství Pánu a Spasiteli všech věřících šlo jest od jeho nepřátel. A též i za dnuov Antikristových pravda jeho bude míti mnoho nátiskuov bezprávných: hanění, kacéřovánie, žalářovánie, pálenie. Sluhy Antikristovy ukáží těm, kteří by pravdy Kristovy následovali více než židé Pána Krista. Nebo Antikrist vládne úřady apoštolskými i viery, aby toliko lidem šlo spasenie z jeho rukú, jenž jest nepřietel úhlavní a domácí Kristuov, ješto pod jménem pravdy Kristovy a pod zpuosobem úřadóv a služebností apoštolských, svú lež vylévá a=ukazuje v ní spasení lidem a pravdu mrtví i s těmi, ktož se jí přidrží. Protož tuť musí velmi úzko býti těm, ktož pravdě věří a jí rozuměti mohú, když jest v moci Antikristově pravda, aby on ji súdil, jakž chce a což on o ní dí, to buď pravda, a kdež on ji odsúdí, tu se na ni žádný neptaj. Ale že židé obtiežili jsú se těmi slovy Páně, kdež jest řekl: „Prve než Abrahám byl, já sem.“ Ne podle člověka to jest řekl, ale že jest podle božství prve než tělesně Abrahám byl. Protož chytivše tělesně slova Páně, zapálili se hněvem proti němu, a nenalezše více odpovědí za duovod, zchytili jsú kamenie, sobě podobné věci, jsúce sami kamenie studené a zatvrzené, aby Pána srdcem i rukama ukamenovali. A též i dnes mohú jeho kamenovati lidé tvrdého srdce a nepod=daného, mnohé pravdy slyšíce, nemohou býti přivedeni ku pokání, ani k spravedlnosti, aniž mohú odvedeni býti od svých soběvol=ných obyčejuov nižádnými napomínáními, ani tresktáním dobrotivým, ani ostrým, ani sliby Božími, ani hruozami jeho, vždy sú kame=nitého a nepřehnutého srdce. Ale Pán Ježíš nečekav jich kamenování, skryl se jest od nich, aby nám tím oznámil, že pravda skryta bývá před těmi, kteříž se jí slovy házejí. Protož ti, ješto slova Pravdy zamietají, hodně v slepotě ostavuje, aby jako ve tmách šáma-li se bez světla. Protož Pán Ježíš moha a umě je umluviti všecky, skryl se a učinil se nemocný a neumělý, aby nás naučil skrze pokoru a nemoc ustúpiti ne pravdy, ale sváruov daremných. A ač jest to drahá věc, v čas potřebný pravdu vyznati ústy před nepřáteli pravdy. Ale ještě jest drazší zuostati s pravdú v čas pokušenie a nezapřieti, ani ustúpiti jí pro bázeň, ale setrvati až dokonce a do smrti v ní. Jakož jest po=třebí z viery k tomu cíli táhnuti.