MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra politologie Obor Bezpečnostní a strategická studia Konflikt a blízký kosmický prostor Bakalářská práce Bc. Adam Strauch Vedoucí práce: Mgr. Martin Bastl, Ph.D. UČO: 102828 Obor: MVZ-BSS Imatrikulační ročník: 2005 Brno, 2008 Poděkování Rád bych na tomto místě poděkoval své rodině, za její trvalou a nepodmíněnou podporu, bez níž by mé pokusy o akademickou činnost byly odsouzeny k nezdaru, a doktoru Bastlovi, za ochotu vést zde předkládanou práci. Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Konflikt a blízký kosmický prostor“ vypracoval samostatně a použil jen zdroje uvedené v seznamu literatury. V Brně, 5. 5. 2008 .................................................... Obsah Úvod. 5 1. Moc a blízký kosmický prostor 9 1.1 Vojenská sféra moci 10 1.1.1 Strategický deterrent 12 1.1.2 Bojová podpora. 13 1.1.3 ASAT systémy. 14 1.1.4 Futuristické koncepty. 17 1.2 Ekonomická sféra moci 19 1.2.1 Měsíc a jeho zdroje. 20 1.2.2 Asteroidy. 22 1.2.3 SSP.. 22 1.2.4 Orbitální systémy a komerční sféra. 23 1.3 Sféra soft power a prestiže. 25 1.4 Teritorium a astropolitické perspektivy. 26 2. Konfliktní intervenující proměnné. 29 2.1 Závody ve zbrojení 29 2.2 Demokratický mír 32 2.3 Režim využívání blízkého kosmického prostoru. 33 Závěr 35 Prameny a literatura. 37 72 871 znaků Úvod Jakkoliv rozsáhlé, jakkoliv úplné, selhání člověka zde na Zemi, jeho konání bude pokračovat jinde. Váleční vůdcové mluví o obnovení operací na frontách zde a onde, ale fronta člověka pojímá celý vesmír. Henry Miller Výše uvedený citát Henryho Millera lze chápat dvěma způsoby – jako optimistickou předpověď překonání konfliktní lidské společnosti skrze pokrokový objevitelský imperativ, nebo právě naopak, jako konstatování věčnosti neduhů člověka, jež jej budou provázet i v předpokládané kosmické expanzi. Citát tak částečně odráží výzkumné téma předkládané práce, jímž je mezistátní konflikt a jeho příčiny, či dopady na něj, odvozené z blízkého kosmického prostoru. Autor zvolil téma jednak na základě jeho širšího zájmu o matérii, přesahujícího hranici oborové perspektivy, jednak na základě jeho malého zpracování v tuzemské a zahraniční (anglickojazyčné) akademické komunitě. V tuzemském případě by lépe odpovídalo sousloví minimálního až nulového. Dílu pozornosti se problematice dostalo významněji až s růstem významu kontroverze plánů na vybudování strategického systému protiraketové obrany současné administrativy G. W. Bushe. Příspěvky věnující se této problematice však odrážejí jen jednu dimenzi širšího, zde analyzovaného, problému. Příznivější je situace na akademickém poli zahraničním, tomu ostatně odpovídá i dostupnost a volba zdrojů využívaných pro účely tohoto textu. Jako velice užitečné se prokázaly zejména články jediného tématicky zcela úzce a relevantně vymezeného odborného časopisu Astropolitics. Daleko obecněji pojatá Space policy pak výčet relevantních monotematických periodik vyčerpává. Ani situace na poli sborníků a monografií není příliš pozitivní. Problematika byla v centru zájmu vědecké komunity v průběhu 80. let, z této „generace“ děl jmenujme reflektovaného Starese (1987), využitelnost oněch děl je ovšem omezena jejich úzkým dobovým koncepčním zakotvením v realitě pozdně-bipolárního systému s jeho charakteristikami (zaostření na deterrence a SDI). Nově jsou, jak už bylo výše naznačeno, tematicky relevantní díla publikována až po přelomu století, z osvědčených monografií by pak neměly zůstat nezmíněny práce Dolmana (2002), O’Hanlona (2004), Sheehana (2007) a Johnson-Freese (2007). Jistou slabinou textu je silně dominující čerpání z pramenů anglosaské provenience. Čínská a ruská hlediska jsou nicméně zohledněna v anglickojazyčných textech čínských a ruských autorů. Hypotézou práce je konstatování, že: „Z mocensky podmíněných aktivit států spojených s využíváním blízkého kosmického prostoru plyne možnost mezistátního konfliktu.“ Konflikt, pojímaný apriorně jako zásadní – ozbrojené – povahy, je pak vzhledem k různým, místy zcela chybějícím, definicím ozbrojeného konfliktu/války v rámci teoretických děl na nichž je práce postavena, definován široce jako konflikt mezi minimálně dvěma aktéry, kdy alespoň jeden z nich využil donucovací moc (jedná se tedy o ozbrojený konflikt libovolné intenzity).[1] Metodologicky se práce profiluje jako čistě kvalitativní jednopřípadová studie, Kořan případovou studii definuje následovně: „Případová studie je detailní analýzou případu, který byl zvolen jako objekt výzkumu. Jejím cílem je poskytnout hluboké porozumění nebo příčinné vysvětlení vybraného případu. Musí zohlednit celkový kontext události či objektu (sociální, politický, historický), fenoménu či děje a musí zároveň poskytnout komplexní obrázek – musí být zahrnuto co největší množství proměnných (Kořan 2008: 33). Prvním krokem při konstrukci jednopřípadové studie je přirozeně volba samotného případu, definovaného jako „…dostatečně ohraničený aspekt historické epizody či dostatečně ohraničená historická epizoda sama o sobě…nejlepší definicí případu je situace, kdy určitý fenomén či epizoda splňuje … kritéria – časové i tematické ohraničení.“ (Kořan 2008: 32-33). V souvislosti s tematickým ohraničením diskutovaného případu je nutné vymezit (konceptualizovat) konflikt, jak je učiněno výše a rovněž prostor – blízký kosmický prostor vymezme jako začínající za hranicí 100 km nad mořem, tzv. Kármánovou linií vymezující konec působení atmosférických aerodynamických sil (Fédération Aéronautique Internationale 2004), a končící orbitou Měsíce. Časově je případ zaměřen na současnost a střednědobou budoucnost (příští dvě dekády). Nutným vymezením byla rovněž realistická perspektiva náhledu na problematiku (jiná paradigmata mezinárodních vztahů jsou v analýze zastoupena pouze intervenujícími proměnnými). V rámci vymezení existují jisté přesahy, na které je v textu upozorněno. Konkrétně pak lze práci zařadit jako tzv. disciplinovanou interpretativní studii. Kořan ji definuje následovně: „Na pomezí mezi jedinečnou/vnitřní a instrumentální případovou studií se nachází disciplinovaná interpretativní studie. Za případ může být vybrán fenomén, který považujeme za hodný studia svou jedinečností či významem, ale pro jeho prozkoumání je využito existující teorie, která dosud na daný fenomén nebyla aplikována. Teorie slouží pouze jako vodítko pro identifikování hlavních procesů a proměnných v rámci případu. Případ tedy neslouží jako nástroj pro práci s teorií, ale naopak teorie je vodítkem pro práci s případem (Kořan 2008: 34). Vazba konfliktu na blízký kosmický prostor je tak zkoumána skrze teoretický základ jež zahrnuje: realistický proud teorie mezinárodních vztahů, teoretická uchopení příčin mezistátních konfliktů včetně konfliktů o suroviny, závody ve zbrojení, teorii demokratického míru a geopolitiku/strategii, tak jak jsou tyto koncepty aplikovány v příslušných částech práce. Přiblížit vlastní strukturu výzkumu pomůže Diagram č. 1. Sadu jednotlivých elementů moci čerpaných z využívání blízkého kosmického prostoru, jejichž dopad na vyvolání konfliktu je operacionalizován skrze jejich význam pro aktéry realistickou perspektivou (a případně koncepcí kumulativních zdrojů) v kapitole 1., lze považovat za nezávislou proměnnou. Pochopitelně se jedná o nezávislou proměnnou pouze za zde vymezeného výzkumného rámce, neboť dopad perspektivy skrze níž je na ni (sadu) nazíráno samozřejmě mění podobu/hodnotu, jíž by mohla nabývat, to však není předmětem zde prezentovaného textu. Mezistátní konflikt tak jak byl definován výše je pak závislou proměnnou. Do příčinného procesu vstupují intervenující proměnné, jež posilují tendenci ke vzniku konfliktu. Jejich dopad je operacionalizován skrze existenci/neexistenci jimi vymezených podmínek (koncepty tvořící jednotlivé intervenující proměnné disponují obvykle vlastní vnitřní operacionalizací) – pokud lze koncept na zkoumanou realitu úspěšně aplikovat, možnost konfliktu se zvyšuje. Ambicí práce není a nemůže být určit na jakémsi kvantitativním či semikvantitativním základě numerickou pravděpodobnost vzniku konfliktu na základě příčin plynoucích z aktivit v blízkém kosmickém prostoru, ani takový vývoj spolehlivě predikovat – toto by nebylo slučitelné s charakteristickými slabinami a rysy kvalitativního výzkumu (Kořan 2008a). Cílem je prozkoumat jakým způsobem by k tomuto konfliktu mohlo dojít, zda-li existují nutné předpoklady, popř. do menší míry zda-li existuje tendence k jejich naplnění a/nebo růstu. Práce tematicky v zásadě spadá do oblasti strategických studií, spíše nežli do oblasti širších bezpečnostních studií, tak jak jsou subobory reflektovány v nekončící debatě představené Suchým (2003). Text je stoprocentně státocentrický a v souvislosti s tím je třeba mít na paměti úzkou svázanost teorií mezinárodních vztahů s koncepty vysvětlujícími mezistátní konflikty. Text je na základě výše uvedeného schématu logicky rozčleněn do dvou základních částí a příslušných subkapitol. 1. Moc a blízký kosmický prostor Kapitola si klade za cíl analyzovat mocenský význam, jež pro státy má široké spektrum jejich aktivit spojených s využíváním blízkého kosmického prostoru (tak jak byl definován v úvodu práce). Pro vysvětlení možnosti potencionálního mezistátního konfliktu, jehož příčiny lze spatřovat v otázkách spojených s blízkým kosmickým prostorem, je tato analýza vzhledem k nastavení celkového analytického rámce klíčová. Představuje mocenské zdroje plynoucí z aktivit v blízkém kosmickém prostoru jakožto kontestované hodnoty. Za absence jí představených výsledků by intervenující proměnné nebyly schopny fenomén uspokojivě samy o sobě vysvětlit. Teoretické východisko vztahu moci a konfliktu vychází ze dvou zdrojů. Primárním zdrojem je proud realismu a na něj navazujícího neorealismu v teorii mezinárodních vztahů, jenž je i v současnosti stále považován za mainstream oboru (Kolodziej 2005: 128). Pojetí mezinárodního systému širokým realistickým proudem jako arény aktérů (výhradně států), jež jsou její anarchickou podstatou (zdůrazněnou v případě strukturalistické neo-verze) nevyhnutelně hnáni ke svépomocnému zvyšování vlastní míry moci relativní vůči míře ostatních aktérů, tedy v duchu logiky hry s nulovým součtem, přičemž konání jinak by odporovalo jejich vitálním zájmům a tedy principielně samotné racionalitě (Drulák 2003: 54-70; Guzzini 2004; Kolodziej 2005: 129-134) je bez dávky inherentního konfliktu těžko představitelné. Jedním z možných vyjádření konfliktnosti je narušení rovnováhy moci skrze nabytí určité mocenské kapacity, v případě vojenské pak známý koncept bezpečnostního dilematu. Do té míry do jaké neorealismus nahradil premisu klasického realismu o zvyšování moci (Keohane 1986: 10-11) cílem zajištění přežití a silně zredukoval samotnou povahu moci (Kolodziej 2005: 137) vychází práce spíše ze staršího pojetí realismu. Na tomto místě je užitečné zmínit definiční problém pojmu moc – Goldstein (2001: 59-66) upřednostňuje chápání moci jako schopnosti/kapacity („capability“) v kontrastu vůči behaviorálnímu konceptu možnosti ovlivňovat chování aktérů. Koncepce moci jako schopnosti je pro účely práce vhodná, nikoliv už však Goldsteinova mlhavá metoda rozlišování elementů moci na zdroje a kapacity. Dále budeme tedy moc jednoduše pojímat jako schopnost/kapacitu/aktivum aktéra skrze nějž je schopen zajišťovat své zájmy, v prvé řadě svou bezpečnost; zdroj této moci je pak materiální nebo nemateriální skutečnost jež ke schopnosti vede. Níže jsou mocenské zdroje vycházející z blízkého kosmického prostoru rozčleněny do tří oblastí, vedle klasické neorealistické vojenské sféry je v duchu jak klasického realismu tak modernizace v duchu neo-neo syntézy 80. let zařazena ekonomická sféra a konečně kontroverzní sféra „soft power“ (je blíže definována v příslušné kapitole 1.3). Druhým, souvisejícím, teoretickým východiskem vazby moci a konfliktu je teorie tzv. kumulativních zdrojů. Teorie postuluje, že konfliktnost mezinárodní politiky stoupá s mírou tzv. kumulativnosti zdrojů o něž se „hraje“. Zdroj je tím více kumulativní čím více umožňuje získat další zdroje, nebo čím usnadňuje udržet zdroje stávající. Tedy v podstatě roste s jeho významem. Kumulativnost je pak funkce užitnosti získávaného zdroje ke zmiňovaným účelům a ceny jeho získání. Kumulativnost je proměnlivá v závislosti na čase a široce chápané technologii (od mechanické po sociální) (Van Evera 1999: 105-116). Van Everův koncept výborně navazuje na zmíněný realistický proud v teorii mezinárodních vztahů. Jeho pojetí zdrojů se zcela shoduje s konceptem klasických mocenských kapacit (za zdroj považuje armádu, území, industriální kapacitu apod.), teorie obsahuje element relativních zisků (v kontrastu k absolutním), koncept kumulativnosti instrumentalizuje relativní význam mocenského zdroje. 1.1 Vojenská sféra moci Vojenská moc je (nejen) z hlediska realismu v teorii mezinárodních vztahů považována za dominující a přední komponent mocenských kapacit státu jako celku. Dříve než začneme rozkrývat význam jednotlivých možností aplikace vojenské moci v souvislosti s blízkým kosmický prostorem, je vhodné tyto aplikace krátce zasadit do širšího rámce dosavadních astrostrategických úvah. Takový rámec poskytuje z hlediska akademické reflexe problematiky přelomová práce Davida Luptona (1998), jejíž terminologie a myšlenkové kategorie zůstávají přítomny i v nejnovějších relativně zásadních příspěvcích (Klein 2006; Johnson-Freese 2007). Lupton vymezuje čtyři doktríny, či školy úvah o strategickém vojenském využití kosmického prostoru, v pořadí v jakém jsou popsány roste význam zde rozmístěných sil v rámci širšího ozbrojeného konfliktu a tedy i důraz na ně kladený. Doktrína „Útočiště“ (Sanctuary) se soustřeďuje na užitečnost kosmického prostoru jakožto nutně chráněného a nemilitarizovaného operačního působiště zařízení, jež skrze rozvědnou činnost zajišťují fungování deterrence supervelmocí v bipolární jaderné realitě. Doktrína „Přežití“ (Survivability) zdůrazňuje inherentní zranitelnost na orbitě rozmístěných zařízení plynoucí z prostorové logiky orbitálního pohybu a vlastností prostředí. Kosmický prostor je tak místo pro spíše doplňkové a podpůrné vojenské kapacity. Doktrína „Kontroly“ (Space Control) pojímá médium kosmického prostoru jako další souřadné vedle médií země, vzduchu a moře; jeho ovládnutí je dalším komponentem zavedené doktríny spolupráce jednotlivých druhů vojenských sil (combined arms) za účelem ovládnutí bojiště. Kontrola pracuje s koncepty odvozenými ze strategií námořního a leteckého boje – „kontrola vesmírného prostoru“ (odvozená ze sea control), „vesmírná dominance“ (odvozená z air superiority). Doktrína „Výšiny“ konečně považuje kosmický prostor za místo kde budou rozhodnuty příští konflikty, centrálními body zájmu jsou ABM systémy strategické povahy a útočné kapacity orbita-povrch. Je na první pohled patrné, že míra mocenského významu, či ve světle výše zmíněných pravidel Van Everova konceptu míra kumulativnosti, je v případě doktrín Kontroly a Výšiny značná. Kumulativnost v kosmickém prostoru dislokovaných vojenských zařízení jakožto mocenských zdrojů je dána některými z řady politicky a prostorově definovaných charakteristik na jejichž základě Lupton své doktríny modeluje. Jedná se především o kvazipoziční charakter orbitálního pohybu (je neflexibilní způsobuje předvídatelnost pohybu sil) a kumulační tendence (seskupování zařízení do úzké skupiny specifických operačně výhodných orbitálních drah) jež činí takové síly zranitelné, na straně druhé je to globální pokrytí (vzhledem k vyvýšené poloze) a ničivý potenciál orbitálních energetických a kinetických zařízení (Lupton 1998: 22-28) co zvyšuje jejich hodnotu. Tam kde existuje značná mocenská hodnota spolu s inherentní slabostí pak přirozeně v duchu cost-efectiveness analýzy roste její kumulativita a potenciál ke konfliktu (Van Evera 1999: 106). Je ovšem nutno podotknout, že Lupton pracuje s velice úzkým vymezením vojenského využití kosmického prostoru – analyzuje pouze přímo v kosmickém prostoru dislokované síly, a v duchu současné (byť ne nelogické) terracentričnosti astrostrategických úvah se omezuje výhradně na orbitální pozice. Poněkud spornou je jím vymezená charakteristika sil jako politicky necitlivých, skrytých očím běžné populace – nedávné bouřlivé reakce na testy ASAT zbraňových systémů ze strany USA a ČLR, stejně jako dlouhodobá kontroverze budování strategického ABM systému ze strany prvně jmenovaného státu tuto premisu do značné míry zneplatňuje. 1.1.1 Strategický deterrent Povaha půlstoletí trvající bipolární velmocenské konfrontace předurčila prvotní význam kosmických kapacit pro vojenskou moc protivníků. Jednalo se o klíčovou úlohu na nejvyšší –strategické – úrovni konfliktu. Úkol prvních zásadněji nasazených kosmických kapacit totiž nebyl menší, než zajišťovat fungování postupně se proměňujících podob vzájemného deterrentu velmocí. Orbitální systémy zajišťovaly funkce včasného varování, strategického průzkumu, komunikace a geodetického mapování povrchu zvyšujícího zásadně přesnost balistických střel (Stares 1987: 48-53). Udržování dostatečné kredibility hrozby (skrze zajištění odvety včasným varováním) na jedné straně a kontroly rozsáhlých arzenálů na straně druhé, by bez těchto kapacit bylo výrazně obtížnější. SSSR nasazoval kapacity s jejichž pomocí usiloval o odhalování strategických jaderných ponorek Spojených států (Encyclopedia Astronautica 2007a), v případě úspěchu by narušil hlavní komponent wohlstetterovských amerických sil druhého úderu, čímž mohl radikálně ovlivnit strategickou rovnováhu a velmocenský konflikt jako celek. Orbitální satelitní systémy byly během bipolárního období oprávněně nazývány „čtvrtým plířem“ strategické triády (Sheehan 2007: 99). Průzkumné satelity představovaly hlavního garanta verifikace smluv omezujících zbrojení velmocí a přispívaly i k monitorování horizontální proliferace ostatních aktérů mezinárodního systému, ostatně byly to tyto kapacity (USA), které kupříkladu v roce 1984 odhalily rozvíjející se severokorejský jaderný program (Mazarr 1997: 40). Program SDI Ronalda Reagana ukázal v 80. letech další možné využití blízkého kosmického prostoru pro vojenské účely, využití jež by mohlo překonat logiku jaderného odstrašování dominující celému období. Domnívat se, že se význam výše zmíněných misí po rozpadu bipolárního uspořádání mezinárodního systému výrazně zmenšil by bylo chybou. Jak upozorňuje Colin Gray a další autoři (Gray 2000; Quester 2000; Quinlan 2000) svět nevstoupil do „postjaderného“ věku, úloha jaderných zbraní zůstala pro bezpečnostní politiku těch států jež jimi disponují klíčovou a proměněné bezpečnostní prostředí naopak posílilo potenciál kosmických vojenských kapacit pro strategickou dimenzi válčení. Je tomu tak proto, že proliferace jaderných zbraní, obzvláště mezi rizikové státy, vzestup substátních ozbrojených skupin a obecná nejistota plynoucí z nové multipolarity zvýrazňují inherentní nedokonalost původního konceptu deterrence, jenž může, jak názorně ukazují Payne a Walton (2004: 170-180), selhat s fatálními následky. Způsoby a povaha deterrence se tváří v tvář novému prostředí přirozeně musí změnit, jak demonstruje Nuclear Posture Review Spojených států z roku 2002, jenž v rámci deterrence zdůrazňuje novou flexibilitu, akceschopnost, kredibilitu a konvenční kapacity (Payne 2004). Kosmické vojenské systémy budou sloužit v zájmu těchto cílů, stanou se esenciální součástí amerického strategického deterrentu (Berkowitz 2000: 52-53) a lze předpokládat že další mocnosti budou tento příklad následovat. Nový význam dostává rovněž koncept strategických protiraketových (ABM) systémů, budovaný jak USA, tak dalšími státy, vzbuzující v současnosti značné kontroverze. 1.1.2 Bojová podpora Vedle významu ryze strategické povahy, popsaného v předchozí kapitole, poskytují kosmické vojenské kapacity výhody i na operační až taktické úrovni bojiště. Více než polovina všech satelitních systémů umístěných doposud na orbitu byla určena k těmto účelům (Spacesecurity.org 2007: 90). Orbitální satelitní systémy, jež lze rozdělit na průzkumné, navigační, komunikační a geodetické, zcela zásadním způsobem zvyšují efektivitu a úspěšnost pozemních, námořních i leteckých sil skrze radikální zvýšení množství přísunu příslušných informací o bojišti, zrychlení jejich dostupnosti a celkového zpřístupnění holistického informačního bojového prostoru („battlespace“) (Johnson-Freese 2007: 90-91; Sheehan 2007: 91-93). Berkowitz v rámci diskuse o „network-centric“ válčení konstatuje, že „ Kapacity velení, kontroly, komunikace, výpočetní techniky, zpravodajství, sledování a průzkumu (C^4ISR) poskytované kosmickými silami jsou rozhodující pro vytváření a přenos informací a znalostí potřebných k udržení … vojenské připravenosti…“ (Berkowitz 2000: 51). To je v souladu s tvrzením Mowthorpa, jenž považuje kosmické síly za podmínku fungování konceptu revoluce ve vojenských záležitostech (RMA), zejména dvou z jejích komponentů – informačně založeného boje a přesných úderů, přičemž zároveň upozorňuje na přinejmenším teoretické přijetí těchto konceptů ze stran Spojených států, Ruské federace a ČLR (Mowthorpe 2004: 169-180). Kompatibilní koncept Třetí vlny válčení manželů Tofflerových přirozeně rovněž zahrnuje význam kosmických kapacit pro vedení války v tomto kvalitativně odlišném, vysoce technologicky a systémově pokročilém druhu války (Toffler, Tofflerová 2002). Tofflerovi uvádějí První válku v Perském zálivu jako první příklad války třetí vlny, zároveň je zvykem uvádět zmíněný konflikt jako první „kosmickou válku“ popřípadě jako první konflikt s výraznější rolí kosmických kapacit v jeho výsledku (například Klotz 1999: 7). Zdá se, že rozvíjející se pokročilé metody boje se v budoucnu bez využívání kosmických kapacit neobejdou. Zejména pokud jde o USA, stát jenž výše nastíněný způsob válčení v rozhodující míře zrodil a je v rámci rozvíjení jeho principů nejdále, lze, jak upozorňuje Sheehan sledovat stoupající význam kosmických kapacit pro každý další konflikt po První válce v Perském zálivu, což je ovšem dáno i „expediční“ povahou těchto konfliktů, odehrávajících se vesměs v odlehlých oblastech s minimální nebo žádnou infrastrukturou (Sheehan 2007: 92, 94). Za demonstrativní indikátor může být například brána skutečnost, že zatímco během operace Desert Storm bylo na americké straně naváděné munice pouze 8 % z celku, během operace Allied Force se jednalo o 34 %, v rámci operace Enduring Freedom 59 % a Iraqi Freedom 68 % (Dolman et al. 2006: 3). Se zmíněným Sheehanovým názorem pak souhlasí Dolman, dle jehož názoru by USA již v současnosti bez kosmických kapacit nebyly schopny vést větší zahraniční konflikt (Dolman 2003: 58). Lze předpokládat, že další mocnosti budou s růstem jejich ambicí v oblasti dálkové projekce síly následovat americký příklad. 1.1.3 ASAT systémy ASAT systémy (anti-satellite systems) jsou v nejzákladnější perspektivě zařízení, jejichž prostřednictvím lze narušit činnost, popřípadě fyzicky zničit satelitní systémy protivníka, obecněji jakákoliv relevantní tělesa umístěná na oběžné dráze Země. Role ASAT systémů je úzce spojena s různými variacemi doktríny kontroly kosmického prostoru (space control), Ministerstvo obrany USA definuje pojem „space control“ jako „… operace k zajištění svobody jednání v kosmu pro Spojené státy a jejich spojence a …k zabránění svobody jednání protivníka.“ (Department of Defense 2008), Spacy II. považuje kontrolu kosmického prostoru za složenou ze dvou částí – ochrany vlastních aktiv dislokovaných v kosmickém prostoru a zabránění přístupu protivníka k jeho vlastním (Spacy II. 2003: 7), tato dvojakost rezonuje s pojetím Colina Graye, jenž rozlišuje pozitivní a negativní kosmickou moc (spacepower), přičemž negativní –zabraňovací– moc nutně neimplikuje moc pozitivní (Gray 1999: 259). ASAT systémy zajišťují tento „zabraňovací“ komponent kontroly vesmírného prostoru a upírají tedy protivníku výhody plynoucí z jeho využívání popsané v kapitolách 1.1.1 a 1.1.2. ASAT systémy lze kategorizovat dle principu fungování a dislokace. Tzv. ko-orbitální ASAT systémy jsou zařízení, jež jsou standardním způsobem vynesena na orbitu parametry blízkou orbitě tělesa jež mají zničit, to je během jednoho až dvou obletů dostiženo a přímou srážkou či explozivním způsobem zničeno. Specifickým podtypem ko-orbitálních ASAT systémů jsou tzv. kosmické miny, ty se ke svému cíli pohybují výrazně pomaleji, následně zůstávají v jeho blízkosti připraveny k pozdější destrukci. Fyzikálně podobný způsob destrukce využívají rovněž systémy založené na neexplozivní kinetické energii, zde destrukci zajišťuje tzv. „hit-to-kill“ kinetický projektil. Druhá skupina ASAT systémů je založena na elektromagnetickém záření, patří sem lasery a prozatím teoretické vrhače částic, tyto zbraně poškozují jak fyzickou integritu cíle tak jeho řídící systémy. Stejně futuristická je i poslední kategorie tzv. mikro (rovněž piko- a nano-) ultralehkých (pod 100, 10 a 1 kg oproti standardním vahám okolo jedné tuny) „parazitických“ satelitů, jež by se měly být schopny skrytě přiblížit k cílům a následně je rušit, či likvidovat. Co se dislokace týče, mohou být elektromagnetické zářiče i kinetické projektily teoreticky umístěny a „odpalovány“ ze země, ze vzduchu, z moře a přímo z kosmického prostoru. Vedle orbitálních zařízení je možné využívání kosmických aktiv protivníka narušovat rovněž na úrovni pozemních řídících stanic (i konvenčně) a skrze různé metody rušení spoje obou článků (Stares 1987: 73-85; O’Hanlon 2004: 71-80, 82-89; Spacy II. 2003: 8-15; Zhang 2008: 56-62; Mowthorpe 2004: 109-135).[2] Z hlediska strategických náhledů států na problematiku ASAT systémů je kontroverzním tématem tzv. reziduální ASAT kapacita. Tento pojem označuje částečnou schopnost států zasahovat proti orbitálním zařízením s pomocí zbraní s jiným primárním účelem, jež však mohou s omezenou efektivitou a/nebo po relativně nenáročných úpravách být použity i k tomuto účelu – jedná se především o na jedné straně možné nasazení upravených ICBMs/IRBMs s jadernou hlavicí, jejichž zjevná výhoda spočívá v účinné kombinaci elektromagnetického záření následujícího jaderný výbuch a povahy kosmického prostředí a na straně druhé použitelnost řady komponentů ABM systému strategické povahy projektovaných pro svůj technologicky náročnější účel (Grego, Wright 2002; O’Hanlon 2004: 67-69; Stares 96-99, 111-113). Aktuálnost první reziduální ASAT kapacity je značná – DeBloisem (2004: 60-61) popsaný způsob využití modifikované severokorejské střely Nodong pro ASAT účely ukazuje, jak jednoduše, levně a efektivně mohou státy disponující středně pokročilými raketovými systémy zasáhnout do oblasti kontroly vesmírného prostoru. Podceňovat ovšem nelze ani druhou zmiňovanou reziduální kapacitu, jak naznačuje úspěšná cvičná ASAT operace USA s využitím střely SM-3, klíčové součásti TMD systému Aegis, z února 2008 (Hsu 2008). Strategický význam ASAT systémů se v rámci různých představitelných scénářů různí, především v závislosti na širších strategických kapacitách zúčastněných stran. V případě konfliktu protivníků se srovnatelnými kapacitami v oblasti orbitálních kapacit mohou státy vzájemně nasazovat ASAT systémy v duchu vytvoření ASAT-deterrentu (O’Hanlon 2004: 130-131). Pokud jsou protivníci zároveň jaderné velmoci, význam ASAT systémů dále roste jednak jako nástroje flexibilní odvety v případě eskalace konfliktu, jednak jako přímé bojové kapacity narušující bojeschopnost protivníka v případě propuknutí jaderného konfliktu, obzvláště pokud je použita v rámci prvního úderu (Stares 1987: 139-140). Pro analýzu významu ASAT systému v podobných scénářích je nicméně nutné posuzovat míru v jaké se na orbitální kapacity jednotliví aktéři spoléhají – kupříkladu v případě přechodu bipolární konfrontace USA a SSSR v horký konflikt by zničení orbitálních kapacit poškodilo daleko více první jmenovaný stát, což rovněž problematizovalo představu vyvážené symetrické subdeterrence (podkategorie celkového deterrentu) aktérů (Mowthorpe 2004: 112). Jiná je situace v případě existence jediného aktéra se zásadními orbitálními kapacitami. Pakliže v současnosti budeme za takového aktéra považovat USA, charakteristickým problémem je prostý fakt, že v zásadě nejsou relevantní cíle na které lze „mířit“ a jimiž lze ospravedlnit extrémně nákladný vývoj a rozmisťování ASAT systémů. V této unipolární situaci roste naopak jejich význam pro ostatní státy s malými nebo žádnými orbitálními kapacitami. Levný ad-hoc vytvořený ASAT systém jenž je zmíněn výše by mohl KLDR, Íránu, a řadě dalších států s existující raketovou technologií poskytnout možnost jak zasáhnout „kosmickou“ supervelmoc na citlivém místě. Stát s minimální nebo žádnou orbitální kapacitou jenž navíc disponuje jadernými zbraněmi navíc může tyto efektivně použít k doslovnému „vyčištění“ oblohy (přinejmenším v LEO – Low Earth Orbit), neboť nemusí brát ohledy na své vlastní –neexistující– systémy, jež by byly jinak rovněž smeteny. Známý případ pokusu Iráku o rušení kapacit USA (konkrétně systému GPS) během iráckého konfliktu (Vizard 2003) naznačuje, že relevance podobných scénářů do budoucna poroste, Johnson-Freese (2007: 91-92) se tak obává kosmického „Pearl Harboru“. V rámci scénáře čistě regionálního konfliktu mocensky méně významných, nejaderných, států nehrají ASAT systémy pro aktéry významnou roli, vzhledem k geografické povaze konfliktu, žádné nebo minimální orbitální kapacitě snadno nahraditelné „konvenčními“ kapacitami a materiální náročnosti budování ASAT systémů, stejně jako nepravděpodobnému sdílení těchto technologií nebo zařízení ze strany velmocí. Sheehan (2007: 119-120) poukazuje na pravděpodobný budoucí nárůst významu ASAT aktivit založených na informačních (IT) technologiích, kterýžto trend je do jisté míry i v zájmu těch států, jež disponují značnými orbitálními kapacitami, a to vzhledem k závažnosti problému růstu orbitálního odpadu, k němuž ASAT systémy zaměřené na fyzickou destrukci cíle zásadní mírou přispívají, což ukázala například čínská cvičná ASAT operace z roku 2007 (Kelso 2007). 1.1.4 Futuristické koncepty Výše zmíněné vojenské kosmické kapacity jsou, s jedinou výjimkou skupiny konceptů na orbitě umístěného ASAT systému založeného na bázi elektromagnetického záření (tato je vzhledem k obtížím spojeným s překonáváním chronických problémů stále v ranných fázích vývoje), rozmístěny nebo dosáhly přinejmenším fáze testování funkčních prototypů a mohou tedy být v případě nutnosti a/nebo dostatečné politické vůle (a souvisejících nemalých finančních injekcí) v poměrně krátké době, během jedné dekády a méně, technologicky dořešeny a nasazeny. Nepředstavují ovšem jediné možnosti vojenské moci v blízkém kosmickém prostoru. Existují i futurističtější kapacity, jejichž společným jmenovatelem je silná nepravděpodobnost možnosti jejich nasazení dříve nežli kolem konce třetí dekády 21. století. Nejdůležitější se jeví rodina systémů jež můžeme zahrnout pod společný koncept orbitálního úderu. Prvním takovým systémem je orbitální platforma pro kineticky založené údery orbita-povrch. Nejčastěji zmiňovaným je v tomto kontextu pro veřejnost mlhavě odkrytý americký projekt přezdívaný „Hole boží“ (Rods from God). Projekt předpokládá orbitální rozmístění modulárního nosiče kinetických interceptorů v podobě několik metrů dlouhých wolframových tyčí s průměrem asi jedné třetiny metru. Tyto interceptory by skrze volný pád směrem k pozemskému cíli získaly obrovskou kinetickou energii, jež by jim umožnila provést úder svou ničivostí srovnatelný s menší jadernou zbraní, včetně penetrace opevněných cílů, to vše bez nežádoucích vedlejších produktů radioaktivity a se zásadním momentem překvapení. Kinetický princip již byl využit při likvidaci iráckých tanků rozmístěných v blízkosti citlivých civilních cílů cvičnými betonovými bombami. Kinetické interceptory by mohly být dále přirozeně vybaveny i konvenční trhavinou pro zvýšení účinku (Adams 2004; Anzera 2005; Kelly 2003; Spacy II. 2003: 23-24). Druhým uvažovaným systémem jsou suborbitální bezposádkové bombardovací letouny. Tato vysoce sofistikovaná zařízení, navazující na současné úspěchy amerických bezpilotních letounů, by prostřednictvím suborbitálního způsobu letu byla schopna během zhruba jedné hodiny provést přesný konvenční úder kdekoliv na Zemi s následným návratem. Systém by spojoval řadu výhod, globální dosah by eliminoval či snížil nutnost udržovat síť předsunutých základen vyžadovaných konvenčními nosiči, způsob letu by znemožnil negaci úderu konvenčními metodami protiletecké obrany a bezpilotní princip by anuloval riziko ztráty lidského života i v případě nepravděpodobného sestřelení (Anzera 2005; DeBlois et al. 2004: 77-78; Kelly 2003). Dinerman uvádí specifickou možnost využití suborbitálních letů k náhlým výsadkům malých skupin vojenských specialistů a jejich zásobování – možnost realizace taktické suborbitální přepravy nákladů by považoval za projev dlouhodobého trendu kvantitativního zeštíhlování ozbrojených sil spojeného s jejich kvalitativním růstem (Dinerman 2008). Společným jmenovatelem všech tří zmíněných konceptů je značná časová flexibilita jejich nasazení a s tím spojené překvapení. Na vznášené námitky ohledně finanční náročnosti projektu lze reagovat poukázáním na možnost poklesu finančních nákladů díky předpokládanému stažení méně potřebných předsunutých sil v případě realizace projektu. Flexibilní orbitální úder by navíc významně přispěl k posíleni možností nového post-bipolárního deterrentu, problematice zmiňované v subkapitole 1.1.1, ať už ze strany USA či jiných mocností (Stone 2006). Koncepty však přesto zůstávají technologickou budoucností a nelze nezmínit, že jejich roli v současné době mohou plnit, alespoň do míry jejich aspektu globálního dosahu, „konvenčnější“ kapacity, ICBMs s konvenční výzbrojí a se zvýšenou přesností (Miller 2004). Závěrem zmiňme krátce i možnost dalších, výrazněji futuristických možností využití blízkého kosmického prostoru z hlediska vojenské moci. Je možné, že s růstem systémů umístěných na orbitě v budoucnu vznikne potřeba integrace mnoha výše zmíněných prvků do jednoho kvalitativně silnějšího systému – představa velkých víceúčelových bojových orbitálních platforem se nemusí jevit jako nelogická, embryonální krok ostatně v závěru období bipolární konfrontace provedl SSSR při neúspěšném pokusu o vynesení orbitální platformy Polyus (Encyclopedia Astronautica 2007). Kapitolou samou o sobě může být rovněž strategická hodnota systémů umístěných na povrchu Měsíce, některé jeho astrostrategické vlastnosti – z hlediska energie srovnatelná dostupnost s GEO (Geostacionární orbita) (Cremins, Spudis 2007: 94) a jeho „pevnostní“ pozice (David 2002) v rámci blízkého kosmického prostoru srovnatelná s pozicí „nepotopitelné letadlové lodi“ Britských ostrovů v rámci Atlantiku – naznačují jeho budoucí vojenský význam, přinejmenším pro některé funkce již plněné systémy na orbitě v současnosti. V případě trvalého lidského osídlení by pochopitelně otázka dostala zcela nový rozměr. 1.2 Ekonomická sféra moci Vedle vojensky orientovaných zdrojů státní moci nelze opomíjet ani zdroje ekonomické. Kalevi Holsti uvádí kontestovaná ekonomická mocenská aktiva (souhrnně uvádí komerčně-navigační spory, spory o suroviny, koloniální soutěžení a ochranu národních ekonomických zájmů v zahraničí) jako jednu z důležitých příčin válečných konfliktů, v období 1648-1814 byla příčinou téměř 50 % veškerých konfliktů, 1918-1941 necelých 40 % a v obdobích 1815-1914 a 1945-1989 kolem 20 % - v rámci široké Holstiho analýzy tedy má tedy soutěž o ekonomickou moc nemalý konfliktní potenciál (Holsti 1991: 314-317). Ani v postbipolárním období se význam ekonomické moci jako zdroje konfliktu nezmenšil, jak poznamenává Klare ohledně surovinového elementu ekonomické moci: „Evidentně není možné vysvětlit dynamiku záležitostí globální bezpečnosti bez poznání klíčové důležitosti soutěže o suroviny. Pro téměř všechny státy na světě se stala snaha o ochranu důležitých surovin nejhlavnější součástí národně-bezpečnostního plánování.“ (Klare 2002: 14). Řada konfliktů větší či menší intenzity, na Předním Východě, v Jihočínském moři a jinde dokládá důležitost této problematiky. Následující subkapitoly jsou rozčleněny dle hlavních zdrojů ekonomické moci plynoucích z blízkého kosmického prostoru. 1.2.1 Měsíc a jeho zdroje Měsíc disponuje třemi zásadními surovinovými zdroji, všemi svázanými s uspokojováním rostoucí planetární poptávky po energii. Prvním zdrojem je solární energie, v rámci jejíhož využití představuje Měsíc hlavní alternativu vůči orbitálnímu SSP systému (Space Solar Power) diskutovanému níže. Vzhledem k specifickým astromechanickým vlastnostem Měsíce se na jeho pólech udržuje Slunce trvale na obzoru, rozmístění kapacit sběru solární energie přímo na měsíčním povrchu by tedy oproti orbitálnímu rozmístění nesnížilo efektivitu systému a navíc by oproti němu mělo jednu zásadní výhodu – předpokládanou a v teorii uskutečnitelnou výrobu zařízení přímo na místě. Náklady na SSP by tak byly sníženy o drahé vynášení komponent ze Země na její orbitu. (Cremins, Spudis 2007: 94). Dalším specifickým aktivem Měsíce je Helium-3, „lehký“ izotop Helia jenž by mohl v budoucnu hrát klíčovou roli jako palivo ve fúzních jaderných elektrárnách. Na Zemi je Helia-3 extrémní nedostatek, získává se především při likvidaci jaderných hlavic demontovaných balistických střel, jak ovšem uvádí Lewis, i zpracování veškerých existujících jaderných zbraní by postačovalo na zisk pouhé 0,3 tuny Helia-3 (Lewis 1996: 137), množství jež by zajistilo roční spotřebu Spojených států je přitom 30 tun (Wingo 2004: 69). Solární vítr zapříčiňuje hromadění Helia-3 v měsíčním regolitu, z nějž by mohlo být těženo (Brearley 2006: 46; Lewis 1996: 135-138; Wakefield 2000). Odhadované množství suroviny na Měsíci se pohybuje v řádu milionu tun (Abdrakhimov et al. 2007 uvádí asi 2,5 milionu tun), což je v každém případě v podstatě nevyčerpatelné množství. Ačkoliv fúzní reaktory jakožto technologie jsou prozatím samy pouze ve stádiu vývoje, a tedy může trvat další dekády nežli bude uvedena do provozu první komerční fúzní elektrárna, Helium-3 nezůstává mimo pozornost vlád, Čínský představitel uvedl průzkum možností jeho těžby jako jednu z misí plánované čínské cesty na Měsíc (Hepeng 2006). Posledním, nepřímým, energetickým zdrojem z Měsíce jsou platinové kovy. Platinové kovy, tedy platina a fyzikálně velmi blízké a při její těžbě obvykle přítomné, kovy iridium, palladium, rhodium, osmium a ruthenium hrají klíčovou roli katalyzátoru v chemické reakci, jež je jádrem technologie palivových článků, jejíž masové nasazení je ve střednědobé perspektivě (přesněji řečeno do doby efektivního využívání solární a/nebo fúzní energie) nejslibnější alternativou technologií založených na spalování fosilních paliv. Platinové kovy jsou na Zemi velice vzácné. Odhady jejich celkových zásob se pohybují mezi nejoptimističtějšími 100 tisíci tun a nejpesimističtějšími 43 tisíci tun. Na základě skutečnosti, že signifikantní množství pozemských povrchových dolů platinových kovů je tvořeno de fakto krátery po dopadech železo-niklových meteoritů (třídy M – bohaté na kovy), na základě známého procenta tohoto typu meteorů/asteroidů v rámci jejich celkové množiny, průměrného procenta množství platinových kovů v rámci složení těchto těles a na základě množství a povahy kráterů na Měsíci lze usuzovat na přítomnost obrovského množství těchto kovů na jeho povrchu – 2,8 až 11,8 milionu tun (vedle stovek milionu tun „běžných“ kovů jako je železo a nikl), což je i při vysoké budoucí spotřebě zásoba na asi tři tisíce let (Wingo 2004: 73-105; 195-198). Faktorem, jenž posiluje vhodnost hledání nových zdrojů platinových kovů je rovněž skutečnost, že většina jejich těžby je soustředěna do rukou hrstky států – 80 % JAR a velkou část zbytku Rusko (White 2006). Je nicméně skutečností, že využívání všech tří výše zmíněných zdrojů je prozatím „hudbou budoucnosti“ – vyžádalo by si těžební operace založené na rozsáhlé infrastruktuře a samozřejmě přinejmenším částečně stálé lidské osídlení – kapacity, které nebudou k dispozici minimálně v rámci příští jedné až dvou dekád. Proto lze konstatovat, že zdroje ekonomické moci plynoucí z měsíčního tělesa v současnosti nejsou a v blízké budoucnosti nebudou významnou kontestovanou komoditou, jistý konfliktní potenciál by mít mohly pouze v případě předběžných snah o legální zajištění budoucího využívání jež by neuspokojily důležité aktéry. 1.2.2 Asteroidy Některé z asteroidů Sluneční soustavy se svou drahou pohybují v relativně blízké vzdálenosti Zemi (tzv. NEOs – Near Earth Orbit asteroids). Jak již bylo naznačeno výše, určité procento asteroidů obsahuje velké zásoby kovů a dalších těžitelných a upotřebitelných prvků (Lewis, Hutson 1993: 536-538). Některé z blízkých asteroidů jsou z hlediska energie snadněji dostupné než povrch Měsíce, jejich fyzikální vlastnosti umožňují teoreticky oproti Měsíci mnohonásobně méně náročnou dopravu surovin směrem k Zemi, ačkoliv z hlediska času jsou cesty Země-NEOs náročnější (až roky) (Clark et al. 1993: 9; Sonter 2006). Názorným příkladem potenciálně užitečného tělesa je asteroid 3554 Amun. Těleso s průměrem dvou kilometrů křižuje dráhu Země (nejbližší výhodné okno pro start je v roce 2020) a je složeno z niklu a železa v hodnotě asi osmi trilionů USD, kobaltu v hodnotě šesti trilionů USD a platinových kovů ve stejné hodnotě (v současných cenách). 3554 Amun je nejmenší známy NEO asteroid třídy M (Lewis 1996: 111-112; Tailor 2006). O mocensko-ekonomickém významu a konfliktních implikacích asteroidů platí v jen o málo menší míře totéž, co o významu zdrojů na Měsíci. 1.2.3 SSP Koncept masivního využívání solární energie skrze zařízení v kosmickém prostoru je starý 40 let. Na obecné úrovni předpokládá rozmístění sítě satelitů zachycujících solární energii na oběžné dráze, jež by byla následně mikrovlnným zářením přenesena do příslušných záchytných stanic na povrchu. Partikulární architektury se pak liší v množství satelitů a jejich umístění v LEO, či GEO. Koncept se jeví jako užitečný – solární energie je nevyčerpatelným a čistým zdrojem; její zachycování na orbitě je výhodné vzhledem k absenci atmosféry snižující efektivitu procesu; systémy umístěné v dostatečné „výšce“ mohou energii přijímat neustále (nemusí se tedy potýkat s cyklem dne a noci); pokročilé architektury s vyspělými prostředky vysílání energie by mohly navíc zásobovat energií jiné orbitální systémy, čímž by přispěly k jejich efektivitě a snížily jejich zranitelnost (snížení nutnosti vynášet na orbitu palivo k jejich manévrování a zmenšení vlastních solárních panelů a tedy profilu potenciálního cíle); dopady na oblast bojové podpory (opět skrze zacílené mikrododávky energie) nejsou vyloučeny. Na stranu druhou trpí projekt podobnými problémy a souvisejícími implikacemi pro zkoumané téma jako jsou ty popsané v kapitolách 1.2.1 a 1.2.2, ačkoliv je z této trojice realizovatelnosti a aktuálnosti pravděpodobně nejblíže. Velká většina technologií nutných k rozmístění nejprimitivnějšího SSP orbitálního systému je na rozdíl od technologií potřebných k surovinové těžbě na kosmických tělesech v současnosti dostupná. Aby však byl systém schopen dodávat významné množství energie, bylo by vzhledem k nízké efektivitě technologie solárních panelů a pozemního příjmu energie nutno rozmístit velké množství těžkých kapacit na orbitu – Rapp (2007: 70) uvádí 5 milionů megatun materiálu pro pokrytí 5 % globální spotřeby energie – což přirozeně představuje při ceně a možnostech současných startovacích kapacit zcela zásadní překážku. Systém by se mohl stát konkurenceschopným vůči současným alternativám pouze při snížení nákladů na vynesení nákladu tisícinásobně a několikanásobnému zvýšení efektivity mnoha komponentů, i přesto by se jednalo z komerčního hlediska o investice s extrémně dlouhou návratností. Dalším problémem je pak povaha kosmického environmentu, kosmická radiace a postupně narůstající orbitální odpad by zvyšovaly náklady na údržbu systému. Environmentální dopady samotného systému pak nejsou prozatím prozkoumány, ale existují pochybnosti o bezproblémovosti velkých množství vzduchem přenášené energie (Rapp 2007; National Security Space Office 2007; Mankins 2008; Fabian 2003: 92-93). 1.2.4 Orbitální systémy a komerční sféra Ekonomický význam blízkého kosmického prostoru v současnosti nespočívá primárně v surovinových zdrojích, popsaných výše, nýbrž v telekomunikačních a navigačních službách, jež tvoří důležitou složku globální ekonomiky. Bankovní a další finanční systémy, audiovizuální média a navigace v leteckém i lodním průmyslu se pro svůj provoz v rostoucí míře spoléhají na orbitální satelitní systémy (logicky především navigační, klíčový je význam systému NAVSTAR GPS, a komunikační) – jejich selhání, za standardních podmínek extrémně nepravděpodobné, by sebou přineslo výrazné krátkodobé narušení řady systémů jež jsou nedílnou součástí ekonomiky států rozvinutého světa a života jejich občanů (Gydesen 2006). Lze předpokládat, že dlouhodobě působící aktivní ohrožení těchto systému by vedlo k postupnému ústupu zpět k technologicky starším metodám zajišťování jejich funkcí (ačkoliv některé jsou nenahraditelné), což by přirozeně patřičně snížilo ekonomickou efektivitu a kvalitu života. Názory na míru významu komerčních orbitálních systémů se liší – dle některých dnes mnohé státy považují komerční vesmírné kapacity za kriticky významnou infrastrukturu národní bezpečnosti (SPACESECURITY.ORG 2007: 74), zatímco jiní je považují za jednu z mnoha strategických oblastí zájmů (Logsdon 2003: 83-84). Mnohem výraznější dopady nežli v případě vysoce vyspělých států by negace těchto kapacit měla v případě států rozvojových, jež se na ně soustřeďují bez vybudování starší pozemní komunikační infrastruktury (Klotz 1999: 8) – negace by mohla vést k rychlému zhroucení celých odvětví služeb. Worden (2000: 226) v roce 2000 předpokládal růst globálních výnosů z kosmické komerční sféry v roce 2006 na asi 175 miliard USD, ve skutečnosti se jednalo o 144,32 miliard USD (Space Foundation 2007: 4-6), jeho odhad odpovídá roku 2007, kdy se jednalo o 173,4 miliard USD (Red Orbit: 2008); je patrné že se nejedná o malé zdroje a Worden se domnívá, že zde spočívá velký potenciál pro budoucí mezistátní konflikt. Oblast komerčních kosmických kapacit skýtá potenciál jak ke konfliktu (plynoucího mimo jiné z omezeného počtu orbitálních „slotů“ a frekvencí) tak ke spolupráci skrze interdependenci zúčastněných aktérů, jak dokládá růst mnohonárodních komerčních i vědeckých civilních kosmických projektů (SPACESECURITY.ORG 2007: 63-64, 75). Je patrné, že aktivní spolupráci budou před konfliktem upřednostňovat především „uspokojení“ aktéři se zájmem o pozitivní rozvoj a participaci na globalizující se světové ekonomice, je ovšem otázkou do jaké míry se podaří v rámci relevantních režimů socializovat i aktéry ostatní. Význam problematiky bude růst s růstem tohoto odvětví ekonomiky a růstem počtu aktérů s přístupem k technologii kosmických letů. 1.3 Sféra soft power a prestiže Význam aktivit v blízkém kosmickém prostoru lze nahlížet rovněž perspektivou „měkkých“ elementů moci, totiž konceptů soft power a prestiže. Soft power dle Nye umožňuje státu „…zajistit ve světové politice požadované výsledky, neboť jej ostatní státy chtějí následovat obdivujíc jeho hodnoty, napodobujíc jeho příklad, aspirujíc na jeho úroveň prosperity … Soft power spočívá ve schopnosti nastavit politickou agendu způsobem jenž formuje preference ostatních. (Nye 2002: 4-5). Z hlediska moci příbuzným a částečně souvisejícím konceptem je mezinárodní prestiž (je v podstatě integrální součásti soft power, jež je mnohem širší kategorií) – ten předpokládá snahu států o získání mezinárodního uznání a věhlasu na základě svých aktivit, jakkoliv může být toto (stejně jako soft power) z hlediska realistického mainstreamu považováno na poli mezinárodních vztahů za iracionální, prestiž má ve vysvětlování zahraničněpolitického chování své místo jak ukazuje fakt, že je jednou z uznávaných proměnných vysvětlujících horizontální jadernou proliferaci (Meyer 1986; Sagan 1996). Je nesporné, že úspěšné aktivity státu v blízkém kosmickém prostoru zvyšují jeho mezinárodní prestiž. Především, nicméně ne výlučně, kosmické lety s posádkou demonstrují národní velkost, „grandeur“, úspěšné naplňování transcendentálních ambic a psychologicky tak posilují sebevědomí domácích občanů a úctu občanů cizích (Logsdon 2007: 12-13). Klasickým případem soutěžení v této oblasti byl bipolární „kosmický závod“ mezi USA a SSSR (Johnson-Freese 2007: 55-56). Potvrzení statutu relevantní mocnosti měly rovněž čínský program jenž stát posunul zpět k prastarému označení „říše nebes“ (ačkoliv v jejím případě měly zásadnější význam bezpečnostní aspekty) a především indický kosmický program (Sheehan 2007: 154-159; Johnson-Freese 204-205). Ačkoliv existují úvahy o tzv. kosmickém „manifest destiny“ neboli univerzalistickém morálním i praktickém imperativu kosmických cest jakožto spásného nástroje pro blahobyt lidského druhu jako celku (Fabian 2003: 94), je velice diskutabilní, zda-li se tento étos a výše popsaná individuální státní prestiž transformuje do nyeovské soft power tak jak je jím definovaná výše. I v případě, že by odpověď byla pozitivní, což se autor této práce nedomnívá, lze usuzovat, že potenciál této moci jakožto kontestované hodnoty není významný. Nejedná se totiž v případě obou konceptů nijak zásadně o hodnoty jejichž získání by implikovalo hru s nulovým součtem, ba co více, autoru dostupná literatura zabývající se příčinami konfliktů prestiž ani soft power v podstatě vůbec nezmiňuje. 1.4 Teritorium a astropolitické perspektivy Teritorium jako kontestovaná hodnota mezinárodní politiky byla a je významnou příčinou mezistátních konfliktů. Vasquez konstatuje, že „Perspektivou teritoriality dochází k mezistátním válkám díky pokusům lidských společenství vymezovat teritoriální jednotky, které tvoří základ ekonomického přežití a blahobytu.“ (Vasquez 1993: 145). Holsti postuluje význam teritoriality pro problematiku, když ve své analýze uvádí, že teritorium obecně bylo příčinou konfliktů, ve formě sporů o „kontrolu, přístup k a/nebo vlastnictví fyzického prostoru, ve více než 55 % případů v letech 1648-1814, v letech 1815-1941 se pohybovalo mezi 40 a 50 % případů a v intervalu 1945-1989 lehce přesahovalo 30 %. Navíc Holsti dále vyděluje konfliktní příčinu teritorií s významným geostrategickým významem, ty byly dle něj příčinou více než 20 % případů v periodách 1648-1713 a 1945-1989, 30 % v období 1918-1941, mezi 10 a 20 % v letech 1715-1914. Závěrem Holsti konstatuje, že příčinný potenciál teritoria obecně klesá, zatímco potenciál úžeji vymezené druhé kategorie geostrategicky významného teritoria významně neklesá (Holsti 1991: 307-311). Se zásadním významem teritoria pro mezistátní konflikty pracují i další autoři (Hensel 2000; Huth 2000). Vasquez považuje deteritorializaci prostoru, jako byla provedena v případě světového oceánu (mezi další příklady lze počítat Antarktidu), za jednu z možností snížení jeho konfliktního potenciálu (Vasquez 1993: 150). Z hlediska realismu lze však zpochybňovat normativní dimenzi procesu deteritorializace jež jí přisuzuje Vasquez, perspektivou realismu by se jednalo spíše o řešení plynoucí z dočasných kalkulací nákladů a užitku, principielně dočasné a vratké. Řada míst v tomto deteritorializovaném světovém oceánu má totiž svůj geostrategický význam a jak ukazuje četnost „citlivých“ míst se zvýšeným zájmem mocností (průplavy Arabského poloostrova, apod.) či přímo míst periodických krizí (Tchajwanská úžina, Jihočínské moře, apod.), mohou vyvolávat mezistátní konflikty. Ekonomické a vojenské aspekty moci plynoucí z blízkého kosmického prostoru mají přirozeně svou teritoriální dimenzi, výhody plynoucí z velké části kontestovaných mocenských zdrojů totiž lze pojmout jako funkci předmětné užitečnosti a jejího teritoriálního komponentu – první element není zcela shodný s elementem druhým (tak například satelitní systém bojové podpory umístěný na geostacionární orbitě jednak poskytuje výhodu vlastní funkce, její míra se ale zvyšuje/snižuje s výhodností specifické orbity, kterážto má tedy svou hodnotu sama o sobě). Určitou syntézu sfér moci a jejich vazby na teritorium nabízí geopolitická perspektiva, jež bývá v kontextu kosmického prostoru nazývána jako astropolitika. Moderní astropolitické úvahy, prozatím poměrně řídké, navazují na klasickou geopolitiku a prostřednictvím aplikace jejích konceptů identifikují prostorově definované kapacity s velkým mocenským významem pro aktéry, jež v prostoru operují. Nejčastěji aplikovanými koncepty jsou „úžiny“ (choke points) a „LOCs“ (lines of communication, komunikační spojnice) pocházející z terminologie námořní strategie definované Alfredem Thayerem Mahanem a sirem Julianem Staffordem Corbettem. Většina autorů tedy rozeznává strategický význam kontroly, či ovládnutí, úžin, míst charakteristických přirozenou koncentrací pohybu hmotných (a pro naši analýzu v tomto bodě ne tolik významných nehmotných) kapacit na malém prostoru, mezi něž řadí pozemní startovací a řídící stanice, specifických orbit výhodných pro specifické účely (LEO a GEO, kde se nachází drtivá většina současných orbitálních systémů), orbitálních stanic, popř. budoucích stanic na Měsíci a planetárních tělesech a rovněž LOCs jakožto fyzikálně nejvýhodnějších drah mezi úžinami (Dolman 2002: 37-39, 72-74; Fox 2001: 7-8; France 2000; Klein 2004: 46-50; Klein 2006: 51-59, 80-85; Kleinberg 2007: 7-11; Wagner 2005: 32-35). Specifickými místy strategického významu jsou tzv. langrangeovy body, v blízkém kosmickém prostoru se jich nachází pět (označované jako L1-L5) a jedná se o pozice, jež jsou souhrou gravitační orbitální mechaniky pohybu Země a Měsíce stabilní, systémy na ně umístěné si udržují vůči oběma tělesům stálou polohu bez nutnosti spotřeby paliva (Dolman 2002: 75; Klein 2006: 85). Daleko ambicióznějším směrem se ve svých astropolitických úvahách nicméně dostává jen Dolman. Ten vymezil čtyři k sobě přiléhající astropolitické regiony – Zemi (až k nejnižší možné LEO), zemský/terranský prostor (až těsně za hranici GEO), lunární prostor (až těsně za hranici orbity Měsíce) a solární prostor (od měsíční orbity až ke hranici solární soustavy), navazujíc na Mackinderovský proud v geopolitice pak označil solární prostor vzhledem k nesmírnému potenciálu jeho zdrojů za pomyslný heartland. Diskutovanou část Dolmanovy analýzy můžeme shrnout v jím (pouze) implicitně vyjádřené neo-variantě klasického Mackinderova postulátu – Kdo ovládá terranský prostor, ovládá lunární prostor, kdo ovládá lunární prostor, ovládá přístup k solárnímu prostoru, kdo ovládá zdroje solárního prostoru, ovládá osud lidstva (Dolman 2002: 68-71). 2. Konfliktní intervenující proměnné 2.1 Závody ve zbrojení Cashman (1993: 172-173) shrnuje 4 nejčastěji zmiňované definiční rysy spojené s konceptem závodů ve zbrojení: „1. Závody ve zbrojení se odvíjejí od vědomé percepce států ohledně závislosti jejich vlastních zbrojních politik na těch cizích států. [Zbrojní politiky] vycházejí z externích, kompetitivních impulzů. Posilování zbrojních kapacit dvou států je simultánní a interdependentní. 2. Závody ve zbrojení sestávají z rapidního zvyšování akumulace zbraní, jež představují z hlediska vojenských dodávek abnormální tempo růstu. 3. Závody ve zbrojení … se odehrávají během míru. 4. Zbraně zahrnuté v závodech ve zbrojení jsou zamýšleny k vzájemné negaci. Jsou buď stejné … nebo komplementární.“ Kromě nejzákladnější skutečnosti existence vztahu mezi konfliktem a procesem závodů ve zbrojení panuje jen malá shoda na jeho konkrétní povaze. Premisa přímé kauzality byla koncem 20. století do značné míry překonána a v současnosti převažuje předpoklad silné nepřímé vazby jevů – závody ve zbrojení sice ve formě tradičně uvažované spirály přímo nezpůsobují konflikty, nicméně jsou často důležitou intervenující proměnnou, vyostřují napětí mezi aktéry, zásadně zvyšují pravděpodobnost eskalace krize a rovněž zvyšují následnou ničivost konfliktů (Cashman 1993: 172-184; Geller, Singer 1998: 79-81; Sample 2000; Vasquez 1993: 177-184). Pro naši analýzu je dále užitečné zmínit některé dílčí relevantní teze z bohaté sady teoretických úvah o závodech ve zbrojení. Huntington (1958 dle Geller, Singer 1998: 80; Cashman 1993: 178-179) ve své analýze problematiky rozlišuje kvalitativní (technologicky intenzivní) a kvantitativní (množstevně intenzivní) závody ve zbrojení, přičemž první zmiňované považuje obecně za stabilnější, tedy s menším potenciálem k propuknutí konfliktu. Cashman (1993: 179) Huntingtonovo tvrzení oslabuje koncepcí „kvalitativního technologického prahu“ (jaderné zbraně, apod.) jehož překročení ze strany vyzyvatele (státu zaostávajícího v kvalitativním zbrojení) může být druhým státem považováno za casus belli. Některé ukazatele dokonce naznačují, že vedle bilaterálních závodů ve zbrojení postačuje ke zvýšení pravděpodobnosti konfliktu i pouhé unilaterální navyšování kapacit (Vasquez 1993: 180-181). Dříve, nežli bude reflektována kompatibilita konceptu závodů ve zbrojení s relevantní empirickou realitou a případný dopad na zkoumanou matérii, je nutné vymezit rámec relevantních zbrojních systémů, což je otázka související s dualitou militarizace a weaponizace blízkého kosmického prostoru. Vojenský potenciál aktivit s tímto prostorem spojených byl bezesporu zainteresovanými aktéry chápán již od úsvitu kosmického věku (tedy poloviny 20. století), blízký kosmický prostor je tedy, jak ostatně ukazují aktivity prováděné během období bipolární konfrontace, ideově (ale rovněž institucionálně, apod.) militarizován již od počátku jeho masovějšího využívání. Druhou otázkou je weaponizace, tedy horizontální a vertikální proliferace zbraňových systémů v prostoru. Úžeji ji lze omezit na systémy rozmístěné výhradně v blízkém kosmickém prostoru, šířeji, což je zde aplikovaná perspektiva, lze v rámci weaponizace blízkého kosmického prostoru uvažovat rovněž systémy, jež zasahují cíle v jeho rámci. V duchu výše zmíněné definiční vlastnosti číslo 4 (Zbraně zahrnuté v závodech ve zbrojení jsou zamýšleny k vzájemné negaci) nás budou zajímat především ASAT systémy, jiné ofenzivní systémy a ABM systémy. K aplikaci konceptu je dále nutné vymezit relevantní aktéry. Ty zde vymezíme v rámci skupiny primárních „kosmických velmocí“, zahrnující USA, Čínu a Rusko. Jakkoliv jsou tyto státy navzájem kapacitně odlišné, z hlediska spektra metod vojenského využívání blízkého kosmického prostoru (a příslušných rozpočtů) (SPACESECURITY.ORG 2007), popř. jeho pozice v architektuře národní bezpečnosti, dalece převyšují sekundární aktéry, za něž lze považovat kupříkladu Japonsko, nebo Indii. Zdroje analyzující politické a vojenské aspekty současného ruského uvažování o námi zkoumané problematice implikují rozhodnutí stát do hypotetických závodů ve zbrojení nezařadit. Ačkoliv Rusko vznáší námitky vůči americkému projektu strategického ABM systému, vlastní ruský strategický arsenál a z něj plynoucí deterrent, vzhledem k jeho masivní kvantitativní základně, tento systém neohrozí. Dlouhodobé mezinárodně-politické prosazování linie kontroly zbrojení v uvažovaném regionu na jedné straně, a katastrofální rozpočtová situace ústící v narušení vojenského využívání blízkého kosmického prostoru na nejzákladnějších úrovních bojové podpory (a příslušné doktrinální upozadění příslušných kapacit), vede k myšlence, že Ruská účast v jakémkoliv „kosmickém“ závodě ve zbrojení je silně nepravděpodobná. Rusko v zásadě kromě rapidně stárnoucích systémů bojové podpory, včasného varování a Moskevského ABM systému žádnými kosmickými kapacitami, nad rámec široce rozšířených reziduálních ASAT kapacit, nedisponuje (Institute of Air and Space Law 2005: 9; Mizin 2007; Podvig 2008; Shoumikhin 2003). Podvig (2008: 28) jde tak daleko, že považuje za nepravděpodobnou iniciativu ze strany Ruska i v případě přímé úzce pojaté orbitální weaponizace ze strany USA. Níže se tedy zaměříme na dva relevantní aktéry, USA a Čínu. Rozsáhlý projekt amerického strategického vícevrstvého ABM systému, výroky vysoce postavených amerických úředníků a doktrinální koncepce vyjadřované v řadě dokumentů týkajících se bezpečnosti USA, vyvolávají v představitelích Číny značné obavy, 1) ve smyslu ohrožení vlastního čínského strategického jaderného deterrentu tvořeného relativně velice nízkým počtem (20-40) špatně chráněných nosičů a to skrze zmiňovaný ABM systém a 2) ve smyslu vnímané americké snahy o kosmickou hegemonii, dosahované především skrze řadu samostatně vyvíjených ASAT systémů (USA skutečně vyvíjely nebo vyvíjí ASAT systémy prakticky v celém jejich spektru tak jak je představeno v kapitole 1.1.3), z nichž některé mají být rozmístěny na orbitě, a skrze reziduální ASAT kapacity vyplývající z ABM systému (Blazejewski 2008: 33-40; Lewis 2007: 3; Zhang 2008: 32-42; Zhang 2006: 24-26). Za této situace v lednu 2007 Čína úspěšně otestovala ASAT systém na vlastním vyřazeném satelitu, přičemž se metodologicky jednalo o „jednoduchý“ kinetický interceptor vynesený na orbitu balistickou střelou (Johnson-Freese, Milowicki 2008: 2). Dle Lewise tímto (na základě výše zmíněného z realistické perspektivy logickým) krokem utrpěla čínská důvěryhodnost: „Co zbylo z důvěryhodnosti státu, jež roky tvrdil, že jeho záměry v kosmu jsou mírové…“ (Lewis 2007: 6).[3] Užitečné bude na tomto místě citovat následující reflexi ze zásadního, ačkoliv kritizovaného (Dingli 2008; Hagt 2008) článku Ashleyho Tellise: „Nedávný čínský ASAT test není anomálií, nýbrž projevem široké snahy vyvinout různé bojové metody k omezení americké schopnosti využívat kosmu k rapidnímu a rozhodnému pozemnímu vojenskému vítězství nad Čínou. Pokud jsou nahlíženy ve své celistvosti, tyto programy odhalují různorodost, obsáhlost, prudce se zvyšující kvalitu a smrtelnou vážnost čínských ‛counter-space’ investic… Čínské ‛counter-space’ programy převyšují ty vedené Moskvou na vrcholu studené války, v rozmanitosti, diverzitě a obsáhlosti…řešení k odvrácení objevující se americké kosmické zranitelnosti v kontextu soutěžení s Čínou spočívá, mimo jiné, v amerických ofenzivních ‛counter-space’ kapacitách.“ (Tellis 2007: 60, 62, 63). Běh událostí se nesl v duchu Tellisovy linie, a tak o 13 měsíců později USA na vlastním satelitu úspěšně otestovaly vlastní ASAT systém (Sieff 2008). Z výše uvedeného je patrné, že na situaci je možno nahlížet jako na počínající závod ve zbrojení, výše uvedené definiční podmínky 1, 2 a 4 jsou splněny. Vzhledem k faktu, že povahou je uvažovaný závod jednoznačně kvalitativní (technologicky intenzivní zavádění nových druhů výzbroje), podmínka masivnosti nárůstu se nejeví jako aplikovatelná. Pokud se skutečně o závod ve zbrojení jedná, což bude možno zcela spolehlivě určit až s větším časovým odstupem, má skutečnost dopad na možnost vzniku konfliktu spojeného s blízkým kosmickým prostorem,vliv je v duchu Huntingtonovy teze snížen vzhledem ke zmíněné kvalitativní povaze. Cashmanův kvalitativní technologický práh se nejeví zřejmým. Nabízející se prahy v podobě zprovoznění prvních komponentů amerického ABM systému, nebo čínsky ASAT test, konflikt nevyvolaly, není ovšem vyloučeno, že veřejně či neveřejně stanoví určitý práh aktéři v budoucnu. Jednou z možností by bylo rozmístění orbitálního ofenzivního systému. 2.2 Demokratický mír Teorie demokratického míru postuluje, že demokratičtí aktéři v mezinárodním systému spolu nevedou ozbrojené konflikty, ačkoliv je s nezmenšenou silou vedou proti státům nedemokratickým – teorie tedy implikuje větší pravděpodobnost vypuknutí konfliktu, pokud je v systému alespoň jeden nedemokratický aktér (Drulák 2003: 84). Pakliže tuto teorii aplikujeme na námi zkoumaný případ, výsledkem je komparativní zvýšení pravděpodobnosti konfliktu z něj plynoucího. Při posouzení klíčových relevantních aktérů, zmíněných již v předchozí kapitole, je patrné, že dva ze tří, Rusko a Čína, nejsou považováni za plně demokratické státy (Kekic 2007; Freedom House 2007). Pokud zahrneme i státy s marginálním potenciálem k vojenskému využití blízkého kosmického prostoru, například s reziduální ASAT kapacitou, objevují se další aktéři, o jejichž nedemokratičnosti nelze pochybovat – KLDR, Pákistán, apod. 2.3 Režim využívání blízkého kosmického prostoru Krasner (1983, citováno dle Hasenclever et al. 2005: 13-14) definuje mezinárodní režimy jako „Implicitní nebo explicitní principy, normy, pravidla a procedury rozhodování, kolem kterých se v dané oblasti mezinárodních vztahů sbíhají očekávání aktérů. Principy jsou přesvědčeními o skutečnosti, příčinách a čestnosti. Normy jsou standardy chování definované z hlediska práv a povinností. Pravidla jsou zvláštní návrhy nebo zákazy pro jednání. Rozhodovací procedury jsou převládající postupy při přijímání a realizování kolektivních voleb.“ Povaha režimu využívání blízkého kosmického prostoru má pro naši analýzu dopady ve dvou dimenzích. Jednou dimenzí je dimenze teritoriálně-ekonomická, druhou pak je dimenze vojenská, obě dimenze se pochopitelně prolínají. Klíčovým dokumentem v případě dimenze teritoriálně-ekonomické je „Smlouva o principech řídících aktivity států při průzkumu a využívání kosmu, zahrnujíc Měsíc a jiná nebeská tělesa“ z roku 1967 (Krátce Smlouva o vesmíru). Smlouva v článku II zakazuje státům jakýmkoliv způsobem uplatňovat nárok na části kosmického prostoru, Měsíce nebo jiných kosmických těles skrze vyhlášení suverenity, okupaci, apod. (United Nations 2002: 4). V duchu celkově vágní formulace smlouvy se v tomto konkrétním kontextu vyskytují dva zásadní problémy. Smlouva totiž explicitně nezakazuje zábor zmíněných regionů soukromým společnostem a osobám. Pop upozorňuje na neexistující konsensus ohledně této otázky, existující historické precedenty soukromého teritoriálního záboru nevázaného na státní suverenitu a poukazuje na skutečnost, že „Smlouva řídící aktivity států na Měsíci a jiných nebeských tělesech“, dokument z roku 1979, jež dále upřesňuje některé aspekty předchozí smlouvy, mimo jiné zakazuje zábor i soukromým entitám, nebyla ratifikována žádným významným aktérem a její význam je zcela marginální (Pop 2000). Druhým důležitým problémem, na který poukazuje Oduntan, je neexistence vymezení konkrétní hranice suverénního státního vzdušného prostoru a kosmického prostoru spadajícího pod výše uvedený princip. Alarmující v tomto kontextu byla tzv. Deklarace z Bogoty (1976), jejíž prostřednictvím se osm rovníkových států neúspěšně pokusilo vyhlásit za suverénní svůj vzdušný a navazující prostor až ke geostacionární orbitě (Oduntan 2003). Podobný úspěšný pokus by měl kritický dopad nejen na teritoriálně-ekonomickou ale i vojenskou dimenzi využívání kosmického prostoru. V tomto duchu uvažuje Elhefnawy, jenž do budoucna předpovídá proces teritorializace kosmického prostoru, jenž tak bude následovat příkladu postupného nárůstu míry teritorializace světového oceánu, přičemž jev povede k vážným mezinárodním konfliktům (Elhefnawy 2003), autorem vyjádřené obavy rezonují s astropolitickým významem blízkého kosmického prostoru vymezeným v předkládaném textu. Co se explicitních norem pro aktivity vojenské dimenze týče, obsahuje, ze současného hlediska, Smlouva o vesmíru minimální omezení. Text smlouvy státům zakazuje v kosmickém prostoru a na nebeských tělesech rozmísťovat zbraně hromadného ničení a testování/rozmisťování jakýchkoliv zbraní na Měsíci a/nebo kosmických tělesech (což pro státy v současnosti ani není nijak strategicky výhodné) (United Nations 2002: 4). Smlouva přirozeně nezabraňuje státům vyvíjet a rozmisťovat „konvenční“ systémy na orbitu, či vyvíjet ASAT systémy (Dean 2002: 3-6), ty tak nejsou po americkém (2002) vypovězení Smlouvy o ABM systémech, jež vývoj ABM systémů a ASAT systému v rozhodující míře od roku 1972 omezovala (Vilímek 2005), v této oblasti prakticky vůbec omezeny. Neochotu ze strany USA účastnit se na zbrojní kontrole v této oblasti vysvětluje Zhai (2006: 48) skrze tři faktory – 1) unilaterální hegemonický přístup k řešení vlastní bezpečnosti, 2) vojensko-strategicky indukované přesvědčení o neodvratnosti weaponizace kosmického prostoru a 3) definiční a technologickou neostrost pojmů spojených s problematikou, vedoucí k problémům verifikace. Míru relevance implicitních norem, jež Dean (2005: 39-40) demonstruje četnými aktivitami Generálního shromáždění OSN, lze posuzovat ve světle událostí popsaných v subkapitole 2.1 s velkou rezervou. Ze strany USA a Číny weaponizace v širším pojetí již začala, přičemž v případě prvního jmenovaného státu existují, jak již bylo řečeno, kredibilní záměry i k úzce pojaté weaponizaci blízkého kosmického prostoru. Nezbývá než konstatovat, že explicitní i implicitní mezinárodní režim regulující aktivity států v kosmickém prostoru nelze považovat za překážku potenciálního konfliktu. Závěr „Kosmické“ systémy představují v současnosti z hlediska vojenské sféry moci zásadní kapacity – jsou klíčovým komponentem strategických deterrentů a kapacit bojové podpory moderního bojiště. Význam ASAT a ABM systémů roste a existují futuristické koncepty, jež by v případě realizace význam blízkého kosmického prostoru jakožto jedné z domén válečné strategie dále zvýšily. Systémy dislokované přímo na orbitách jsou nicméně zároveň inherentně velice zranitelné a ve výsledku tak představují kumulativní zdroje moci. Z hlediska ekonomického je blízký kosmický prostor v současnosti relevantní především komerčními implikacemi telekomunikačních systémů. Zároveň tento prostor nabízí v budoucnosti, jež přesahuje rámec práce, příslib takřka neomezených surovinových zdrojů, schopných vyřešit jakékoliv budoucí energetické potřeby států ať už skrze využití měsíčních zásob Helia-3, nebo orbitální solární energie. Komerční orbitální systémy sdílejí zranitelnost vojenských systémů. Význam soft power a prestiže spojené s aktivitami států v kosmu je sice nezanedbatelný, nicméně pro zkoumanou otázku nedostatečně nosný. První část práce tedy dokládá vysoký a rostoucí mocenský význam státních aktivit spojených s blízkým kosmickým prostorem především v případě vojenské a částečně i ekonomické sféry moci, přičemž mají obě složky svůj teritoriální význam. Z realistické perspektivy a vlivem charakteristik kosmického prostoru odrážených v astropolitických úvahách jsou tyto mocenské zdroje často kontestovanou hodnotou s možností vyvolat soutěž s povahou hry s nulovým součtem, v případě vojenských, zejména ofenzivních, kapacit hraje roli bezpečnostní dilema. Intervenující proměnné popsané v druhé části textu k možnosti konfliktu dále přispívají. V současnosti lze sledovat projevy počátku kosmického závodu ve zbrojení mezi USA a Čínou, ačkoliv kvalitativní povaha tohoto závodu konfliktní dopad poněkud zmírňuje. S proliferací kosmických zbraňových systémů způsobenou jejich evidentním významem poroste riziko vzniku závodů ve zbrojení i mezi dalšími aktéry. Dva ze tří klíčových aktérů diskutované problematiky nejsou plně demokratickými státy, čímž je negována mírotvotná podmínka teorie demokratického míru. Pakliže uvažujeme reziduální ofenzivní kapacity, množina nedemokratických aktérů se zvětšuje a s ní i možnost konfliktu. Explicitní i implicitní mezinárodní režim kontrolující civilní teritoriálně-ekonomické i vojenské aspekty využívání blízkého kosmického prostoru je legislativně nedokonalý a rozhodujícími aktéry nerespektovaný, nemůže tedy poskytovat ve své současné podobě účinnou prevenci proti konfliktu. Výše zmíněné naznačuje, že hypotéza stanovená v úvodu práce je potvrzena, míra jejího potvrzení, tedy potenciál aktivit spojených s blízkým kosmickým prostorem vyvolat mezistátní konflikt, pravděpodobně do budoucna poroste. Je nepravděpodobné, že by se v budoucnu potenciál ke konfliktu zmenšil na úrovni nezávislé proměnné – při vědomí této skutečnosti, pokračující proliferaci kosmických technologií a stavu zkoumaných intervenujících proměnných nelze k problematice zaujímat optimistické stanovisko. Lze si představit několik realistických scénářů konfliktů. Jak v případě relevantních vojenských i ekonomických orbitálních kapacit významných aktérů, na prvém místě USA, je možné, že by jejich význam v kombinaci s jejich zranitelností mohl „lákat“ asymetrický úder plně vyvinutou nebo reziduální ASAT kapacitou ze strany protivníka motivovaného vlastní snahou negovat tyto kapacity, nebo s motivací vyplývající z širšího konfliktního vztahu – na podobný úder by s jistotou cíl odpověděl eskalací do konfliktu se značnou intenzitou. Druhým nejpravděpodobnějším scénářem je dlouhodobý závod ve zbrojení mezi dvěma a více aktéry, přičemž by se stupněm militarizace a weaponizace rostla i možnost eskalace vyvolané spouštěcím externím, nebo interním faktorem. Jinou možností je střet ambicí doposud „kosmicky neuspokojených“, nerozvinutých, států regionálního a nižšího významu o mocenské zdroje obzvláště omezené povahy – kupříkladu pozice na geostacionární orbitě. Pro takové státy by příslušné kontestované hodnoty mohly mít komparativně vyšší cenu oproti více či méně rozvinutým tradičním kosmickým mocnostem – střety uvnitř takové skupiny aktérů by pak mohly být výrazně intenzivnější. Futurističtější je pak scénář soutěže o kosmické surovinové zdroje, a dalekosáhlé koloniální expanze, ačkoliv není bez relevantní historické paralely. Prameny a literatura ● Veškeré online zdroje úspěšně testovány ke dni 4. 5. 2008. ● V případě neznámého křestního jména autora je uvedena iniciála. 1. Abdrakhimov, A. M., Galimov. E. M. a Slyuta E. N. 2007. The Estimation of Helium-3 Probable Reserves in Lunat Regolith. Moscow: V.I. Vernadsky Institute of Geochemistry and Analytical Chemistry. (http://www.lpi.usra.edu/meetings/lpsc2007/pdf/2175.pdf). 2. Adams, Eric. 2004. Rods from God. (http://www.popsci.com/scitech/article/2004-06/rods-god). 3. Anzera, Giuseppe. 2005. The Pentagon's Bid to Militarize Space. PINR. (http://www.pinr.com/report.php?ac=view_report&report_id=347&language_id=1). 4. Berkowitz, Marc J. 2000. „National Space Policy and National Defense.“ In: Spacepower for a New Millenium. Space and U.S. National Security. Ed. Peter L. Hays, James M. Smith, Alan R. Van Tassel, Guy M. Walsh. New York: McGraw-Hill, 37-59. 5. Blazejewski, Kenneth S. 2008. „Space Weaponization and US-China Relations.“ Strategic Studies Quarterly 2, č. 1, 33-55. (http://www.au.af.mil/au/ssq/2008/Spring/blazejewski.pdf). 6. Brearley, Andrew. 2006. „Mining the Moon: Owning the Night Sky?“ Astropolitics 4, č. 1, 43-67. 7. Cashman, Greg. 1993. What Causes War? An Introduction to Theories of International Conflict. Oxford: Lexington Books. 8. Chang, Xianqi a Sui, Junqin. „Active Exploration and Peaceful Use of Outer Space.“ China Security 2, č. 2, 16-23. (http://www.wsichina.org/attach/china_security2.pdf). 9. Clark, Benton C., Lewis, John S. a McKay, David S. 1993. „Using Resources from Near-Earth Space.“ In: Resources of Near-Earth Space. Ed. Mary L. Guerrieri, John S. Lewis a Mildred Shapely Matthews. University of Arizona Press, 3-14. (http://www.uapress.arizona.edu/onlinebks/ResourcesNearEarthSpace/resources01.pdf). 10. Cremins, Thomas a Spudis, Paul D. 2007. „Viewpoint: The Strategic Context of the Moon Echoes of the past, Symphony of the Future.“ Astropolitics 5, č. 1, 87-104. 11. David, Leonard. 2002. Worldwide Focus on Going to the Moon. Space.com. (http://www.space.com/businesstechnology/technology/moon_next_020923-1.html). 12. Dean, Jonathan. 2002. „Defenses in Space: Treaty Issues.“ In: Future Security in Space: Commercial, Military, and Arms Control Trade-Offs. Ed. James Clay Moltz. Monterey: The Center for Non-Proliferation Studies, 3-7. (http://cns.miis.edu/pubs/opapers/op10/op10.pdf). 13. Dean, Jonathan. 2005. „The Current Legal Regime Governing the Use of Outer Space.“ In: Safeguarding Space for All: Security and Peaceful Uses. Conference Report 25-26 March 2004. Geneva: United Nations, 35-47. 14. DeBlois, Bruce M., Garwin, Richard L., Kemp, R. Scott a Marwell, Jeremy C. 2004. „Space Weapons. Crossing the U.S. Rubicon.“ International Security 29, č. 2, 50-84. 15. Department of Defense. 2008. Dictionary of Military and Associated Terms. (http://www.dtic.mil/doctrine/jel/doddict/data/s/index.html). 16. Dinerman, Taylor. 2008. Point-to-point suborbital spaceflight and military logistics. The Space Review. (http://www.thespacereview.com/article/1103/1). 17. Dingli, Shen. 2008. „China’s Defensive Military Strategy: the Space Question.“ Survival 50, č. 1, 170-176. 18. Dolman, Everett C. 2002. Astropolitik. Classical Geopolitics in the Space Age. London, Portland: Frank Cass Publishers. 19. Dolman, Everett C. 2003. „Spacepower and US Hegemony: Maintaining a Liberal World Order in 21st Century.“ In: Space Weapons. Are They Needed? Ed. Gordon Adams a John. M. Logsdon. Washington D.C.: Space Policy Institute, 52-114. (http://www.gwu.edu/~spi/Security_Space_Volume.Final.pdf). 20. Dolman, Everett C., Hays, Peter a Mueller, Karl P. 2006. Toward a U.S. Grand Strategy in Space. Washington, D.C.: George C. Marshall Institute. (http://www.marshall.org/pdf/materials/408.pdf). 21. Drulák, Petr. 2003. Teorie mezinárodních vztahů. Praha: Portál. 22. Elhefnawy, Nader. 2003. „Territorializing Space? Revisiting an Old Idea.“ Astropolitics 1, č. 2, 55-63. 23. Encyclopedia Astronautica. 2007. Polyus. (http://www.astronautix.com/craft/polyus.htm). 24. Encyclopedia Astronautica. 2007a. Pirs-2. (http://www.astronautix.com/craft/pirs2.htm). 25. Fabian, Robert A. 2003. „Space Economic Development in the Province of all Mankind, If No One Goes , We All Lose.“ Astropolitics 1, č. 1, 89-98. 26. Fox, John G. 2001. „Some principles of space strategy (or „Corbett in orbit“).“ Space Policy 17, 7-11. 27. France, Martin E. B. 2000. „Back to the future: space power theory and A.T. Mahan.“ Space Policy 16, 237-241. 28. Freedom House. 2007. (http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=363&year=2007). 29. Geller, Daniel S. a Singer, David J. 1998. Nations at War. A Scientific Study of International Conflict. Cambridge: Cambridge University Press. 30. Goldstein, Joshua S. 2001. International Relations. New York: Pearson. 31. Gray, Colin. 1999. Modern Strategy. New York: Oxford University Press. 32. Gray, Colin. 2000. „To Confuse Ourselves“ In: Alternative Nuclear Futures. The Role of Nuclear Weapons in the Post-Cold War World. Ed. John Baylis a Robert O’Neill. USA: Oxford University Press, 4-30. 33. Grego, Laura a Wright, David. 2002. Anti-Satellite Capabilities of Planned US Missile Defense Systems. Union of Concerned Scientists. (http://www.ucsusa.org/global_security/space_weapons/asat-capabilities-of-us-missile-defense-systems.html). 34. Guzzini, Stefano. 2004. Realismus v mezinárodních vztazích a mezinárodní politické ekonomii. Brno: Barrister & Principal. 35. Gydesen, Paul W. 2006. What Is the Impact to National Security Without Commercial Space Applications? Alabama: Maxwell AFB. (http://www.au.af.mil/au/awc/awcgate/awc/gydesen.pdf). 36. Hagt, Eric. 2008. „Mirror-imaging and Worst-case Scenarios.“ Survival 50, č. 1, 164-170. 37. Hasenclever, Andreas, Mayar, Peter a Rittberger, Volker. 2005. Teorie mezinárodních režimů. Brno: Centrum strategických studií. 38. Hensel, Paul R. 2000. „Territory: Theory and Evidence on Geography and Conflict.“ In: What Do We Know About War? Ed. John A. Vasquez. Lanham: Rowman & Littlefield Publishers, 57-84. 39. Hepeng, Jia. 2006. He asked for the moon-and got it. China Daily. (http://www.chinadaily.com.cn/cndy/2006-07/26/content_649325.htm). 40. Holsti, Kalevi J. 1991. Peace and War: Armed Conflicts and International Order 1648-1989. Cambridge: Cambridge University Press. 41. Hsu, Jeremy. 2008. Space Arms Race Heats Up Overnight. Space.com. (http://www.space.com/news/080221-asat-aftermath.html). 42. Huntington, Samuel P. 1958. „Arms Races: Prerequisites and Results.“ In: Public Policy. Ed. Carl J. Friedrich a Seymour E. Harris. Cambridge: Harvard University Press, 41-83. 43. Huth, Paul, K. 2000. „Territory: Why Are Territorial Disputes between States a Central Cause of International Conflict?“ In: What Do We Know About War? Ed. John A. Vasquez. Lanham: Rowman & Littlefield Publishers, 85-110. 44. Hutson, Melinda L. a Lewis, John A. 1993. „Asteroidal Resource Opportunities Suggested by Meteorite Data.“ In: Resources of Near-Earth Space. Ed. Mary L. Guerrieri, John S. Lewis a Mildred Shapely Matthews. University of Arizona Press, 523-542. (http://www.uapress.arizona.edu/onlinebks/ResourcesNearEarthSpace/resources20.pdf). 45. Institute of Air and Space Law. 2005. „Peaceful“ and Military Uses of Outer Space: Law and Policy. (http://epbak.gn.apc.org/pages/space_hearing_images/BackgroundPaper%20McGill%20Outer%20Space%20Uses.pdf). 46. Johnson-Freese, Joan. 2007. Space as a Strategic Asset. New York: Columbia University Press. 47. Johnson-Freese, Joan a Milowicki, Gene V. 2008. „Strategic Choices: Examining the United States Military Response to the Chinese Anti-Satellite Test.“ Astropolitics 6, č. 1, 1-21. 48. Kekic, Laza. 2007. The Economist Intelligence Unit’s index of democracy. (http://www.economist.com/media/pdf/DEMOCRACY_INDEX_2007_v3.pdf). 49. Kelly, Jack. 2003. Possible space weapons of the future. (http://www.post-gazette.com/pg/03209/206344.stm). 50. Kelso, T. S. 2007. Analysis of the 2007 Chinese ASAT Test and the Impact of Its Debris on the Space Environment. (http://celestrak.com/publications/AMOS/2007/AMOS-2007.pdf). 51. Keohane, Robert O. 1986. „Realism, Neorealism and the Study of World Politics.“ In: Neorealism and its Critics. Ed. Robert O. Keohane. New York: Columbia University Press, 1-26. 52. Klare, Michael T. 2001. Resource Wars. The New Landscape of Global Conflict. New York: A Metropolitan/Owl Book. 53. Klein, John J. 2004. „Space Warfare: A Maritime-Inspired Space Strategy.“ Astropolitics 2, č. 1, 33-61. 54. Klein, John J. 2006. Space Warfare. Strategy, Principles and Policy. New York: Routledge. 55. Klotz, Frank G. 1999. Space, Commerce, and National Security. Council on Foreign Relations. (http://www.cfr.org/content/publications/attachments/Space_Commerce_NationalSecurity.pdf). 56. Kolodziej, Edward A. 2005. Security and International Relations. Cambridge: Cambridge Univesity Press. 57. Kořan, Michal. 2008. „Jednopřípadová studie.“ In: Jak zkoumat politiku. Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Ed. Petr Drulák. Praha: Portál, 29-61. 58. Kořan, Michal. 2008a. Přednášky v rámci kurzu MVZ428 Kvalitativní metodologie výzkumu mezinárodních vztahů, FSS MU. 59. Kleinberg, Howard. 2007. „On War in Space.“ Astropolitics 5, č. 1, 1-27. 60. Krasner, Stephen D. 1983. „Structural Causes and Regime Consequences: Regimes as Intervening Variables.“ In: International Regimes. Ed. Stephen D. Krasner. Ithaca: Cornell University Press, 1-21. 61. Lewis, James A. 2007. Between the U.S. and China: the Dynamics of Military Space. (http://www.csis.org/media/csis/pubs/070318_dynamics_military_space.pdf). 62. Lewis, John S. 1997. Mining the Sky. Untold Riches from the Asteroids, Comets and Planets. New York: Helix Books. 63. Logsdon, John M. 2007. „Human Space Flight and National Power.“ High Frontier 3, č. 2, 11-13. (http://www.gwu.edu/~spi/DrLogsdon_HF_Article.pdf). 64. Logsdon, John M. 2003. „Reflections on Space as a Vital National Interest.“ Astropolitics 1, č. 1, 78-88. 65. Lupton, David E. 1998. On Space Warfare. Alabama: Maxwell AFB. (http://www.au.af.mil/au/aul/aupress/Books/Lupton/lupton.pdf). 66. Mankins, John C. 2008. „Space-Based Solar Power. Inexhaustible Energy From Orbit.“ Ad Astra 20, č. 1, 16-25. (http://www.nss.org/adastra/AdAstra-SBSP-2008.pdf). 67. Mazarr, Michael J. 1997. North Korea and the Bomb. A Case Study in Nonproliferation. London: Macmillan Press Ltd. 68. Meyer, Stephen M. 1984. The Dynamics of Nuclear Proliferation. Chicago, London: The University of Chicago Press. 69. Miller, Eric A. 2004. „Global Strike Capabilitites: The Ballistic Missile Option.“ Astropolitics 2, č. 1, 1-31. 70. Mizin, Victor. 2007. „Russian Perspectives on Space Security.“ In: Collective Security in Space. European Perspectives. Ed. John M. Logsdon, James Clay Moltz a Emma S. Hinds. Washington D.C.: Space Policy Institute, 75-108. (http://www.gwu.edu/~spi/Collective%20Security%20in%20Space%20-%20European%20Perspectives.pdf). 71. Mowthorpe, Matthew. 2004. The Militarization and Weaponization of Space. Oxford: Lexington Books. 72. National Security Space Office. 2007. Space –Based Solar Power As an Opportunity for Strategic Security. (http://www.nss.org/settlement/ssp/library/final-sbsp-interim-assessment-release-01.pdf). 73. Nye, Joseph. 2002. „Hard and Soft Power in a Global Information Age.“ In: Re-Ordering the World.“ Ed. Mark Leonard. London: Foreign Policy Centre, 2-10. (http://fpc.org.uk/fsblob/36.pdf). 74. Oduntan, Ghenga. 2003. „The Never Ending Dispute: Legal Theories on the Spatial Demarcation Boundary Plane between Airspace and Outer Space .“ Hertfordshire Law Journal 1, č. 2, 64-84. (http://perseus.herts.ac.uk/uhinfo/library/i89918_3.pdf). 75. O’Hanlon, Michael E. 2004. Neither Star Wars Nor Sanctuary. Constraining the Military Uses of Space. Washington, D.C.: Brookings Institution Press. 76. Payne, Keith B. 2004. „The Nuclear Posture Review and Deterrence for a New Age“ Comparative Strategy 23, č. 4-5, 411-419. 77. Payne, Keith B. a Walton, C. Dale. 2002. „ Deterrence in the Post-Cold War World“ In: Strategy in the Contemporary World. An Introduction to Strategic Studies. Ed. John Baylis, Eliot Cohen, Colin Gray a James Wirtz. Oxford: Oxford University Press, 161-182. 78. Paul, T. V. 2006. „The risk of nuclear war does not belong to history.“ In: The Waning of Major War. Theories and Debates. Ed. Raimo Vaeyrynen. London, New York: Routledge, 113-132. 79. Podvig, Pavel. 2008. „Russia and Military Uses of Space.“ In: Russian and Chinese Responses to U.S. Military Plans in Space. Ed. Pavel Podvig a Hui Zhang. Cambridge: American Academy of Arts and Sciences, 1-30. (http://www.amacad.org/publications/militarySpace.pdf). 80. Pop, Virgiliu. 2000. „Appropriation in outer space: the relationship between land ownership and sovereignty on the celestial bodies.“ Space Policy 16, 275-282. 81. Quester, G. H. 2000. „The Unavoidable Importance of Nuclear Weapons.“ In: Alternative Nuclear Futures. The Role of Nuclear Weapons in the Post-Cold War World. Ed. John Baylis a Robert O’Neill. USA: Oxford University Press, 31-44. 82. Quinlan, M. 2000. „Aspiration, Realism, and Practical Policy.“ In: Alternative Nuclear Futures. The Role of Nuclear Weapons in the Post-Cold War World. Ed. John Baylis a Robert O’Neill. USA: Oxford University Press, 45-55. 83. Rapp, Donald. 2007. „Solar Power Beamed from Space.“ Astropolitics 5, č. 1, 63-86. 84. Red Orbit. 2008. Space Economy to Exceed $250 Billion in 2008. (http://www.redorbit.com/news/space/1333781/space_economy_to_exceed_250_billion_in_2008/index.html). 85. Sample, Susan G. 2000. „Military Buildups: Arming and War.“ In: What Do We Know About War? Ed. John A. Vasquez. Lanham: Rowman & Littlefield Publishers, 165-196. 86. Sheehan, Michael. 2007. The International Politics of Space. New York: Routledge. 87. Shixiu, Bao. 2007. „Deterrence Revisited: Outer Space.“ China Security 3, č. 1, 2-11. (http://se1.isn.ch/serviceengine/FileContent?serviceID=PublishingHouse&fileid=F95DDF00-D469-07F0-20FB-866104F9EAF4&lng=en). 88. Shoumikhin, Andrei. 2003. „Russian Prspectives on the Military Uses of Outer Space.“ Astropolitics 1, č. 3, 95-112. 89. Sieff, Martin. 2008. BMD Focus: Killing NROL-21. Space Daily. (http://www.spacedaily.com/reports/BMD_Focus_Killing_NROL-21_Part_1_999.html). 90. SPACESECURITY.ORG. 2007. Space Security 2007. (http://www.spacesecurity.org/SSI2007.pdf). 91. Space Foundation. 2007. The Space Report. The Guide to Global Space Activity. (http://www.spacefoundation.org/TheSpaceReport07.pdf). 92. Sonter, Mark. 2006. Asteroid Mining: Key to the Space Economy. Space.com. (http://www.space.com/adastra/060209_adastra_mining.html). 93. Spacy II., William L. 2003. „Assessing the military utility of space-based weapons.“ Astropolitics 1, č. 3, 1-43. 94. Stares, Paul B. 1987. Space and National Security. Washington, D.C.: The Brookings Institution. 95. Stone, Christopher. 2006. Orbital strike constellations: the future of space supremacy and national defense. The Space Review. (http://www.thespacereview.com/article/628/1). 96. Suchý, Petr. 2003. „Pozice bezpečnostních a strategických studií v rámci studia mezinárodních vztahů.“ Obrana a strategie 3, č. 2, 7-16. (http://www.defenceandstrategy.eu/filemanager/files/file.php?file=6370). 97. Taylor, Chris. 2006. Profits set to soar in outer space. CNNmoney.com (http://money.cnn.com/2006/02/27/technology/business2_guidetospaceintro/index.htm?cnn=yes). 98. Tellis, Ashley J. 2007. „China’s Military Space Strategy.“ Survival 49, č. 3, 41-72. 99. Toffler, Alvin a Tofflerová, Heidi. 2002. Válka a antiválka. Jak porozumět dnešnímu globálnímu chaosu. Praha: Argo, Dokořán. 100. United Nations. 2002. United Nations Treaties and Principles on Outer Space. New York: United Nations. (http://www.unoosa.org/pdf/reports/ac105/AC105_722E.pdf). 101. Van Evera, Stephen. 1999. Causes of War. Power and the Roots of Conflict. Ithaca and London: Cornell University Press. 102. Vasquez, John A. 1993. The War Puzzle. Cambridge: Cambridge University Press. 103. Vilímek, Petr. 2005. „Smlouvy o omezení strategických jaderných zbraní (SALT I, SALT II).“ In: Vývoj a výsledky procesů kontroly zbrojení a odbrojování. Marnost nad marnost? Ed. Petr Suchý a Petra Kuchyňková. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 17-47. 104. Wagner, John W. 2005. Spacepower Theory: Lessons from the Masters. Alabama: Maxwell AFB. (http://www.au.af.mil/au/awc/awcgate/acsc/05-wagner.pdf). 105. Wakefield, Julie. 2000. Researchers and space enthusiasts see helium-3 as the perfect fuel source. Space.com (http://www.space.com/scienceastronomy/helium3_000630.html). 106. White, Bill. 2006. Lunar platinum and alcohol fuel cells. The Space Review. (http://www.thespacereview.com/article/555/1). 107. Wingo, Dennis. 2004. Moonrush. Improving Life on Earth with the Moon’s Resources. Burlington: Apogee Books. 108. Worden, Simon P. 2000. „Space Control for the 21st Century: A Space „Navy“ Protecting the Commercial Basis of America’s Wealth.“ In: Spacepower for a New Millenium. Space and U.S. National Security. Ed. Peter L. Hays, James M. Smith, Alan R. Van Tassel, Guy M. Walsh. New York: McGraw-Hill, 225-237. 109. Zhai, Yucheng. 2006. „Legal Approach to Common Security in Outer Space: An Examination of Solutions to Outer Space Weaponization Issue.“ In: Safeguarding Space Security: Prevention of an Arms Race in Outer Space. Conference Report 21-22 March 2005. Geneve: United Nations, 47-56. 110. Zhang, Hui. 2006. „Security in Space.“ China Security 2, č. 2, 24-36. (http://www.wsichina.org/attach/china_security2.pdf). 111. Zhang, Hui. 2008. „Chinese Perspectives on Space Weapons.“ In: Russian and Chinese Responses to U.S. Military Plans in Space. Ed. Pavel Podvig a Hui Zhang. Cambridge: American Academy of Arts and Sciences, 31-78. (http://www.amacad.org/publications/militarySpace.pdf). Abstrakt Bakalářská práce se zabývá možnostmi vzniku mezistátního ozbrojeného konfliktu vyvolaného mocensky orientovanými aktivitami států v blízkém kosmickém prostoru. Práce je kvalitativní povahy a vedena primárně, i když ne výlučně, perspektivou realistického přístupu teorie mezinárodních vztahů. Aplikovaný analytický rámec zahrnuje řadu relevantních teorií a konceptů, zahrnujíc závody ve zbrojení a jiné.. Klíčová slova: ozbrojený konflikt, moc, kosmický prostor, orbita, ABM, ASAT, závody ve zbrojení Abstract Bachelor’s thesis examines the possibility of outbreak of armed inter-state conflict induced by power politics in the domain of near outer space. It is of qualitative nature and it primarily, but not exclusively assumes the perspective of realist school (in terms of IR theory).Applied analytical framework embodies various relevant theories and concepts including Arms races, etc. Keywords: armed conflict, power, outer space, orbit, ABM, ASAT, arms races ------------------------------- [1] A takto je pojímán v průběhu celého textu. [2] Každý z nastíněných systémů má své charakteristické vlastnosti, výhody i nevýhody, jejichž popis přesahuje rámec a zaměření textu, detailní popis lze nalézt v uvedených odkazech. Systémy rovněž byly a jsou v různých fázích výzkumu, vývoje nebo nasazení - blíže k současnému stavu nasazení ASAT systémů viz subkapitola 2.1. [3] Pro srovnání: „Co se týče amerického programu raketové obrany, se Čína staví proti závodu ve zbrojení v jakékoliv formě. Tato pozice je evidentní konzistentní a silnou podporou ne-weaponizace kosmu… Pokus Spojené státy zvolí rozmístění zbraní v kosmu, bude to hluboce politováníhodné, nicméně nebude to mít žádný dopad na čínský kosmický program… Bez ohledu na okolnosti bude Čína rozhodně pokračovat v udržování defensivně-orientované národní bezpečnostní politiky a v průzkumu a využívání kosmu pro mírové účely.“ (Chang, Sui 2006: 18).