MASARYKOVA UNIVERZITA

FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra sociologie










Generační perspektiva v současné české beletristické literatuře


Magisterská diplomová práce










Vypracovala: Bc. Michaela Heldesová

Vedoucí práce: doc. PhDr. et Ing. Radim Marada, Ph.D.

Konzultantka: Mgr. Libora Oates-Indruchová, M.A. Ph.D.

Brno 2008















                                         Čestné prohlášení


                        Prohlašuji, že jsem závěrečnou oborovou  práci

                        vypracovala samostatně a použila jsem pouze

                        literatury uvedené v seznamu.



                                    Šumperk, 24. dubna 2008


































Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. et Ing. Radimu Maradovi, Ph.D. za cenné připomínky a
vedení práce, dále prof. PhDr. Miloslavu Petruskovi, CSc. a Mgr. Liboře Oates-Indruchové, M.A.,
Ph.D. za velice přínosné konzultace. Mé poděkování patří též mým rodičům, neboť mě stále učí  dívat
se na vše, co život přináší s nadhledem, trpělivostí a humorem.
OBSAH


1.       Úvod.. 5

1.1. Změna paradigmat a náhledu na společnost.. 6

1.2. Metoda a cíl práce. 7

2.       Sociologie literatury a analýza textu.. 8

3.       Rodina a rodinné zázemí 11

3.1. Rodina úplná vs. neúplná.. 15

3.3. Rozvod.. 22

4.       Generační perspektiva.. 25

5.       Mládí 29

6.       Politická participace vs. neúčast na politickém dění 34

6.1. Politická participace a socialismus. 34

6.2. Vyrovnání se se socialistickou minulostí 41

7.       Věřící vs. ateisté. 45

8.       Závěr.. 49

9.       Použitá literatura.. 54

10.     Anotace. 57

11.     Jmenný rejstřík.. 59






1.     Úvod


„Staré smetí. Celá léta jsme ho zametali

pod koberec. Teď jsme si pořídili nový.

Ode zdi ke zdi.“

Edgar Dutka


Současná česká beletrie obsahuje řadu konfliktů, řadu problémů a otázek dnešního člověka. Autoři je
čtenářům předkládají formou osobních výpovědí, zvratů v osobním, rodinném a pracovním životě a
zároveň je ukazují v protikladu či v souladu s charakteristikou současné společnosti. A tak jako
Dutkovo staré smetí nelze stále zametat pod koberec, tak je také nutné pro jedince a tedy i pro
společnost přijmout a vyrovnat se s odkazy minulosti. Jako výborný prostředek reprezentace může
soužit právě literatura, která i v dnešní době moderních komunikačních technologií obsahuje cenné
výpovědi o situaci v člověku a okolo něj, resp. ve společnosti. Volba studia beletristické
literatury pro hledání generační perspektivy má svá opodstatnění především v tom, že na jedné
straně do určité míry reprezentuje sociální realitu a na straně druhé lze předpokládat, že obsahuje
nejen fakta, ale také přání, představy, názory promítnuté do příběhu, charakteristik postav,
prostředí etc.

Pro současný vývoj české společnosti byla významným mezníkem tzv. sametová revoluce z roku 1989,
která odstartovala proces radikální společenské změny. Nejen v bývalém Československu, ale i ve
většině postkomunistických států střední a východní Evropy byla zřetelně vidět snaha po přeměně
socialistického systému v kapitalistický. Pro následnou transformaci je charakteristická hlubší
přeměna společnosti doprovázená působením multidimenzionálních faktorů, které ji ovlivňují. Období
transformace je reprezentováno i v literatuře, kde nacházíme konfrontaci současné po-revoluční
společnosti nejen se socialistickou, ale také s meziválečnou, příp. předválečnou.

Charakteristickým znakem transformace evropských postkomunistických společností je nutnost vyrovnat
se s dědictvím komunismu. Kromě těchto výrazných změn ovlivňuje v současné době vývoj
postkomunistických společností také globální přeměna světových paradigmat a tedy i chápání
společnosti a jejího vývoje. Z tohoto pohledu se i česká společnost nachází pod dvojím tlakem. Na
jedné straně se vyrovnává z přechodem ke kapitalismu a zároveň na straně druhé je nucena
reflektovat změny, kterými prochází kapitalistické společnosti jako takové.

1.1. Změna paradigmat a náhledu na společnost


Vzhledem k tomu, že společenská změna, která nastala, byla radikální a hluboká, je nutné si
uvědomit, že jedna z hlavních oblastí změn byla oblast institucionální. Alex Stone Sweet a kol. se
zabývají sociálními, právními i ekonomickými institucemi v evropském prostoru, které charakterizují
jako komplex pravidel a postupů vytvářejících vzorce chování a určujících způsob, jakým jedinci
vidí sami sebe ve vztazích k druhým lidem, čímž  poskytují základ pro racionální, účelné jednání a
pro vytváření stabilní komunity (Stone Sweet, Sandholtz and Fligstein, 2001: 4). Pokud tedy během
sociální změny dochází také k institucionálním změnám, v jednotlivých formálních i neformálních
institucích se postupně mění pravidla, jimiž se řídí a instituce tak ztrácejí svou dosavadní funkci
(kontrolní, regulační, dohlížecí aj.).

            Kromě revolučního pozadí, se kterým se setkáváme ve většině států střední a východní
Evropy ovlivňuje vývoj vyspělých evropských společností také přechod od modernity k postmoderně, či
k nově charakterizované modernitě. Návrat k modernitě již není návratem k jedné vizi světového
uspořádání, ale je spíše reprezentován spektrem názorů poznamenaných rozdílností jednotlivých
kultur. Důležité je, že každý z těchto názorů může být chápán jako způsob re-konceptualizace
základů modernity.

Jedním z předních autorů, kteří se zabývají reflexivní modernizací je U. Beck, od něhož také
pochází základní konceptualizace pojmu reflexivní modernizace. Reflexivita neznamená jednoduše
sebereferenční kvalitu, která je součástí modernity, ale reflexivní modernizace odkazuje k fázi
modernizace moderní společnosti, která dosáhla stádia, kdy jsou podruhé transformovány instituce a
principy společnosti. (Beck, 2003: 11) Teprve tato společnost se pak stává moderní. Reflexivita
poskytuje význam, pomocí kterého může být politické a sociální prostředí kriticky zhodnoceno
v závislosti na svých základech, což znamená, že reflexivita umožňuje určitou míru kontroly a
ovládnutí.

Reflexivita totiž vede k vytváření nových institucí, které umožňují vyrovnat se s určitou tekutostí
modernity, jak ji chápe Zygmunt Bauman. Reflexivita tedy znamená určité usazování a opětovné
zakořenění sociálního. Reflexivní modernizace, tedy znovu přetváří již ustavené instituce a jejich
funkce, např. společnost již není zcela identifikovaná s národním státem, nukleární rodina s jedním
živitelem a ženou v domácnosti je měněna nutností plné zaměstnanosti atd. (Beck, 2003: 361) Tyto
změny jsou důsledkem nezamýšlených vedlejších vlivů vývoje moderní společnosti, neustálý technický,
ekonomický, politický a kulturní vývoj světového kapitalismu zcela změnil své sociální základy,
došlo tedy ke změnám samotných sociálních struktur.


1.2. Metoda a cíl práce


            Cílem této práce je identifikovat, jakým způsobem vybraná beletristická díla současné
české literatury postihují rozdílné tendence v hodnotových orientacích generace dospívající v před-
a po-revolučním období (konec osmdesátých a počátek 90. let) a příslušné rodičovské a
pra-rodičovské generace. Předmětem studia jsou pouze generace literárních postav. Základní otázkou
je míra a povaha reprezentace generačního zlomu v tomto druhu literatury.

            Generační perspektiva nabývá na významu právě při hodnocení vývoje určité společnosti
(příp. skupiny) v období společenských změn. Z tohoto důvodu se tato práce zaměřuje na zmapování
změn v hodnotových orientacích zaznamenaných v dílech autorů dospívajících v obdobích revoluční
přeměny.

            Mezi vybraná díla současné beletristické literatury, která se stanou předmětem zkoumání
patří: Jan Balabán Možná, že odcházíme, Tereza Brdečková Slepé mapy, Irena Dousková Hrdý Budžet a
Oněgin byl Rusák, Edgar Dutka Staženi z kůže ze tmy vycházíme, Jiří Hájíček Selský baroko a Petra
Hůlová Přes matný sklo. Jedná se o knihy, které vycházely mezi lety 2002 až 2007 a jejichž autoři
získali některé z literárních ocenění jako jsou Litera za prózu nebo Státní cena za literaturu,
případně jejichž díla byla zfilmována. Kvalitativní textová analýza těchto vybraných děl
beletristické literatury bude směřovat k zodpovězení zásadních otázek, které se v nich objevují,
pokud nahlížíme hodnotové orientace z generační perspektivy. Ve vybrané literatuře jsou
reprezentovány rozdíly v hodnotách zastávaných rodičovskou, příp. i pra-rodičovskou generací a
generací dětí, příčiny těchto rozdílů a také otázka, které z hodnot se přenesly z rodičů na jejich
potomky a v průběhu společenských změn se tedy nezměnily.

            Na základě pilotního studia vybraného vzorku bylo zjištěno, že vybrané knihy obsahují
celou řadu oblastí, v nichž je generační perspektiva reprezentována. Mezi tyto oblasti patří
rodina, gender, náboženství, politická situace, životní styl, sociálně negativní jevy nebo vliv
moderních informačních a komunikačních technologií. Vzhledem k omezenému rozsahu této práce by
nebylo možné všechny oblasti dostatečně pokrýt, proto byly vybrány pouze tři, přičemž zbylé mohou
být předmětem např. disertační práce. Mezi zvolené oblasti patří rodina, náboženství a politická
situace a to ze dvou důvodů. Jednak se během pilotního čtení ukázalo, že se v nich výrazně
profiluje otázka generací a dále, jak uvádí Jan Měchýř (2003: 99-101), docházelo během socialismu
k politizaci soukromého života a zároveň k růstu významu soukromého života, což se projevovalo ve
vlivu aktivní i pasivní politické participace členů rodiny na vztahy a podmínky v rodině nebo na
snaze udržet náboženské tradice v soukromém životě i přesto, že veřejný prostor byl silně
sekularizovaný. Všechny vybrané oblasti, zvláště oblasti rodiny jsou navíc silně svázány s oblastí
genderu, ale vzhledem k tomu, že oblast genderu je sama o sobě příliš rozsáhlá pro rozsah diplomové
práce a navíc by si vyžadovala ještě další teoretické zázemí, než s jakým pracuji, ponechávám tuto
problematiku stranou a genderové hledisko nezahrnuji do své práce.


2.     Sociologie literatury a analýza textu


Studium literatury spadá do oblasti studia specifických projevů lidské existence. Přesto lze
v sociologii uvažovat o literatuře jako o sociálním faktu, který se může stát předmětem
sociologického zkoumání. Eduard Petrů (2000, 13) upozorňuje, že slovesný projev má v podstatě tři
funkce a to funkci informativní, estetickou a formativní, přičemž krásná literatura (beletrie) má
jak informativní, tak formativní funkci, ale její základní funkcí je funkce estetická, kterou
předchozí dvě funkce mohou doplňovat o další dimenze. Pro účely této práce nabývá na významu funkce
informativní, kterou Eduard Petrů (2000, 13) definuje jako schopnost literárního díla poskytnout
určitý okruh sémantických informací o skutečnosti. Literatura je tedy nejen materiální věcí, tedy
knihou, ale díky jazyku, výtvarné stránce, výběru tématu, fyzickému provedení (ilustracemi, písmem
apod.) a obsaženým konvencím a normám se stává obrazem sociální skutečnost.

Literární dílo je jak výsledkem, tak také předpokladem individuální a sociální aktivity a vypovídá
o dobové skutečnosti, názorech, emocionálních projevech, normách, postojích, ideologiích,
stereotypech nebo o uspořádání společnosti. Autor sám je členem dané společnosti a tedy i nositelem
sociálních pozic a rolí, je začleněn do určité sociální skupiny a představuje určitou generační
skupinu (Petrusek, 1990: 23). Právě na základě této charakteristiky lze přistupovat k vybraným
dílům jako k předmětům sociální reprezentace určité generace. Každá z vybraných děl tak obsahuje
obraz generační perspektivy svého autora a zároveň i jeho pohled na ostatní generace a jejich
příslušníky, které se objevují v daném příběhu. Pro rozsah a komplikovanost takového obrazu je
předmětem práce pouze generační perspektiva reprezentovaná literárními postavami a jejich příběhy.

Jak bylo uvedeno v úvodu, radikální sociální a politické změny sebou přinášejí také markantní změny
v institucích. Pokud tedy chápeme i literaturu jako sociální instituci, která se řídí určitými
ustálenými pravidly a normami, pak je nutné zdůraznit její úzkou návaznost na další sociální
instituce, jako jsou morálka, stát, rodina apod. Z toho vyplývá úzká provázanost změn v ostatních
společenských institucích, které se nutně projeví také v instituci literatury, proto literatura
představuje důležitou roli při reprezentaci společnosti i jedince.

Pro sociologii literatury jsou charakteristická dvě odlišná paradigmata – sociognoseologické a
institucionální (Petrusek, 1990: 28). Vzhledem k cíli této práce je vhodnější zvolit paradigma
institucionální, které obsahuje kvalitativní přístup ke studiu literatury. Jak dále uvádí Miloslav
Petrusek (1990: 41), kvalitativní přístupu ke studiu literatury obrací pozornost sociologů k faktu,
že vnějšího světa se nezmocňujeme pouze manipulací a jeho materiálním ovládáním, tedy technikou,
průmyslem a aplikovaným věděním, ale také poezií, mýtem a uměním, tedy k faktu, že věci a sociální
vztahy nabývají svých sociálních významů především v kontextu každodenního života, „žitého světa“,
a že i literatura musí být tedy zkoumána především v této prazákladní souvislosti. Pokud tedy
použijeme tento přístup ke studiu beletrie, pak literární dílo vytváří určitý obraz o světě a
společnosti, je informací estetickou, hodnocením a předmětem komunikace, přičemž dokumentuje i
témata, která jsou tabu a jsou tedy v obsahu děl určité doby vynechávána.

Cílem vybrané metody - textové analýzy - je nalézt pořádek, či smysl, jaký v určité době a určité
kultuře její zástupci přidělují okolnímu světu, což umožňuje také nahlédnout na jednotlivé
interpretace reality a pochopit tak limitace a výhody svého vlastního myšlenkového světa (McKee,
2003: 10). Předpokládaným problémem, který by se při analýze beletristických děl mohl vyskytnout je
právě fakt, že jde o beletrii, tedy o smyšlený příběh, jehož cílem by mělo být v první řadě
zaujmout čtenáře a nikoliv tedy zaznamenat sociální skutečnost.[1] Tento fakt je jedním
z důležitých znaků, které odlišují studium beletrie od studia dobových dokumentů jako jsou noviny,
časopisy, fotografie, úřední materiály apod. Je tedy důležité nezapomínat, že se jedná jen o fikci.
Navíc je nutné stále přihlížet ke zvolenému žánru, formě, jakou je text uspořádán a členěn i tomu,
jaký má vzhled a zda je doplněn ilustracemi či fotografiemi.

Také u vybraných beletristických děl, která jsou předmětem analýzy, je nutné neopomenout jejich
formu. Kniha Jana Balabána Možná, že odcházíme je souborem krátkých povídek, ve kterých jsou jejich
hrdinové zachyceni v klíčových okamžicích svého života (rozvod, alkoholismus, vážné onemocnění
apod.), kdy se zpravidla cítí osamoceni a musí se nějakým způsobem rozhodnout. Typický je
vypravěčský jazyk prostý symbolů a metafor a doprovázený častými dialogy nebo retrospektivními
monology hrdinů. Podobným stylem je napsána i kniha Edgara Dutka Staženi z kůže ze tmy vycházíme,
která reflektuje spíše názory a životní postoje či osudy generace rodičovské a pra-rodičovské. Pro
novelu Selský baroko Jiřího Hájíčka je naopak typický dokumentaristický styl, kdy jsou do
jednotlivých, opět krátkých, kapitol vkládány jakoby přepisy dokumentů, což je odlišeno typem
písma, v tomto případě je použit Courier, který byl typickým pro veškerý úřední styk minulého
století, kdy ještě nebyly tak časté počítače a vše se psalo na psacích strojích.
Dokumentaristickému stylu je přizpůsoben i jazyk a časté jsou opět dialogy hlavních postav.
Odlišným stylem jsou psány romány Ireny Douskové Hrdý Budžet a Oněgin byl Rusák, které svým
příběhem na sebe navazují a v jejichž rámci dospívá i hlavní hrdinka. Jejich základem je
tragikomičnost, jež je zdůrazněna jakoby autobiografickým vyprávěním hlavní hrdinky, která se
v knihách vrací do období svého dětství a dospívání, čemuž je přizpůsoben i jazyk, kdy je
v citacích často použita nespisovná nebo zkomolená čeština. Slepé mapy Terezy Brdečkové přinášejí
spíše psychologický pohled na současnou generaci čtyřicátníků a krize, se kterými se vyrovnávají.
Životy jejích hrdinů se vzájemně prolínají v krátkých kapitolách a jejich stěžejní význam najdeme
v osobních promluvách. Poslední vybraný román Přes matný sklo je dílem, nejmladší z vybraných
autorů, Petry Hůlové, která sama patří do generace, která dospívala právě v revolučním období
přelomu konce osmdesátých a začátku devadesátých let. Román je především psychologickou sondou do
intimních rodinných vztahů a je pro něj typická osobní výpověď dospívajícího syna a jeho matky,
jejichž životní perspektivy podléhají generačním rozdílům. Jazyk je složitý, metaforický, obohacený
o určitý typ lyriky a jednotlivé kapitoly jsou osobními výpověďmi hrdinů, proto text neobsahuje
přímou řeč a jednotlivé dlouhé vnitřní monology jsou odděleny jen číslem kapitoly. Ve všech
vybraných dílech nalezneme shodné rysy jako jsou vyprávění v ich-formě a zachycení významných
událostí v životě jedince ve vztahu k jeho vlastní i ke společenské minulosti, které budou použity
při vytváření obrazu generační perspektivy.

                                                 *


Studium beletristické literatury obsahuje řadu úskalí, která vznikají ve vztahu k fiktivnímu obsahu
díla. Přesto lze na základě textové analýzy zaměřené na obsah a jeho interpretaci identifikovat
sociologicky relevantní souvislosti ve vztahu k hodnotám, normám, vzorcům chování a jednání a také
ke způsobům utváření myšlení a samotné kultury dané společnosti, v níž dílo vzniká. Vytváření
obrazu generační perspektivy v současné beletristické literatuře bude tedy postaveno na tom, co
mají vybraná díla společného – na retrospektivě, vyprávění v první osobě a zachycení významných
událostí v životě jedince ve vztahu k jeho vlastní i ke společenské minulosti.


3.     Rodina a rodinné zázemí


Během socializace jedinec přijímá určité hodnoty, které jsou dále formovány skupinami vrstevníků,
vzdělávacími institucemi etc. Jak uvádí Petr Sak (2000: 81-82), jsou tyto hodnotové preference
v určité generační skupině shodné a jedinec s těmito hodnotami odchází ze skupiny mládež do dalších
věkových skupin. Jedinec se tak vyznačuje určitým hodnotovým potenciálem, kterým se podílí na
hodnotovém systému společnosti.

Rodina může být tvořena různými věkovými kohortami, jež naplňují děti, rodiče, prarodiče a další
příbuzní v závislosti na tom, o jaký typ rodiny se jedná, tedy zda jde o nukleární či rozšířenou
rodinu. Z perspektivy generací může být i rozšířená rodina tvořena jednou generací. Tento fakt
vysvětluje Karl Mannheim (1964: 278-279), který hovoří o vytváření generace v závislosti na
historickém vývoji, což znamená, že každá nová generace se může vymezit ve vztahu k nějaké
historicky významné události, která je významná také pro vývoj společnosti. Přitom není přesně dán
časový interval mezi zformováním se jedné generace a vznikem další generace. V nedávné historii
českého státu lze najít několik významných bodů, které se promítají také do současné beletristické
literatury, k nimž se vztahuje vznik a charakteristika generací. Takto lze zachytit tři generace:
generace pra-rodičovská ovlivněná koncem druhé světové války a následnou kolektivizací, generace
rodičovská vymezující se událostmi roku 1968 a normalizací a nakonec mladou generaci tvořenou
„Husákovými dětmi“, tedy generaci formovanou společenskými podmínkami od sedmdesátých let, ale
ovlivněnou především událostmi roku 1989.

Pro sociologii je rodina morfostatickou institucí, jejímž primárním účelem je vytváření soukromého
prostoru a svou stabilitou umožňuje dynamický vývoj společnosti (Možný, 2002: 13). Z tohoto důvodu
je důležitou součástí společnosti a je tedy i vhodná pro nacházení generačních rozdílů, resp.
podobností a možných konfliktů. Je zajímavé, že význam rodiny pro jednotlivce je generačně
proměnlivý. Pra-rodičovská generace chápe rodinu jako nezbytnou pro zajištění obživy a důležitým
jmenovatelem je společná práce, ať už se jedná o práci na poli nebo výpomoc v maloobchodě apod.
teprve v období kolektivizace je část generace, zvláště vlastníci gruntů ohrožováni politickými
událostmi a následnými nařízeními. V následující ukázce je uveden pohled rodičovské generace, která
sice do jisté míry stále přejímá pohled na rodinu jako na ekonomickou jednotku, ale na významu
nabývá také politická otázka:


Když se poznali, Veronika už měla synka, a Viktor ho bezvýhradně přijal. Chlapeček se mu čím dál
víc podobal, jako kdyby byl jeho vlastní. Bylo to trochu, jako kdyby on sám byl také Veroničin syn.
Všichni tři si byli jistí, že našli řešení jednou provždy. Byla to doba bojů, které se nedaly
vyhrát, ale udržovaly je ve formě: proti režimu, proti nedostatku peněz, proti duchu maloměsta.
Vlastně nebyli pár, ale bojová jednotka.

(Brdečková, 2006: 40)


Citovaná část je součástí úvahy Viktora, hlavní postavy z díla Slepé mapy, který uvažuje o proměně
svého vztahu k manželce a dětem v průběhu osmdesátých až devadesátých let. O své rodině před rokem
1989, tedy v době socialismu přemýšlí jako o bojové jednotce, neboť neustále existoval důvod, proč
musela rodina držet pohromadě. Rodina byla jakýmsi útočištěm, úkrytem před vnějším světem, před
společností, neboť její členové společně bojovali proti režimu a proti duchu maloměsta tak, jak ho
Viktor chápal, tedy závisti, předsudkům a strachu. Zároveň jí však zůstala funkce ekonomického
zabezpečení, neboť její členové se museli vyrovnávat s nedostatkem peněz.

Viktorovo vnímání rodiny je patrně do určité míry ovlivněno vývojem jeho rodinné situace na počátku
devadesátých let, kdy ho podnikání a neustálá honba za úspěchem a penězi citově odcizilo od jeho
manželky i syna. Najednou vydělával dostatek peněz, postavil velký dům, mohl cestovat, ale zmizely
důvody, které jeho rodinu stmelovaly, které z ní činili právě tu bojovou jednotku. Již nebylo nutné
bojovat proti režimu nebo chudobě.

Hlavní hrdina představuje generaci rodičovskou a rodina v době socialismu pro něj představuje
zázemí, jistotu, která se po revoluci 1989 rozpadá a zbývají mu pouze vzpomínky na podmínky, které
jeho rodinu spojovaly a udržovaly ve formě. K tomu je nutné dodat, že rozdíl generačních pohledů je
vždy nutné sledovat na pozadí celospolečenských změn dvacátého století, jako je industrializace
zemědělské výroby, rozvoj průmyslu, v jejich důsledku přesun obyvatelstva z venkova do měst a
rozvoj informovanosti a vzdělanosti. Navíc byl obecně společenský vývoj ovlivněn růstem participace
na veřejném, resp. politickém životě. Pra-rodičovská generace tak byla ohrožována možným
nedostatkem potravin a dalším pro život nezbytným zbožím, což lze vidět jako pozůstatek válečného
období, ale také nízké industrializace výroby. Rodičovská generace se nejvíce potýká s politickými
perzekucemi plynoucími z možného nesouhlasu s vládním režimem a politikou, ale také s možnou
závistí a nenávistí spoluobčanů, tedy určitým duchem doby, který se projevuje v udávání,
ohrožujícím celou rodinu.

Rodina a hodnoty, které zastávají její členové mohou být vázány na určité konkrétní místo, které
nese určitý význam pro členy rodiny. Tímto místem bývá označován rodný dům, rodinný statek,
případně domov, místo kde rodina delší dobu žije. Důležitost a význam takového místa se může
mezigeneračně lišit. Pra-rodičovská generace přikládá takovému místu větší hodnotu, než mladá
generace, což vyplývá z povahy daného místa. Pro pra-rodičovskou generací je domovem zemědělský
grunt nebo pokoj nad krámem, což je spojováno s ekonomickým zabezpečením a také zakotveností
v prostoru, kdy se takové místo i s povoláním přechází formou dědictví z rodičů na potomky:


Děda vylezl na stráň a díval se na rodnou chalupu, díval se a díval, tekly mu slzy, díval se až do
odpoledne, ujely mu mezitím dva vlaky a on se pořád díval na chaloupku, z níž se mu nechtělo, až mu
ujel i ten večerní vlak… a tak vojenskou službu za první československé republiky zahájil arestem.

(Hájíček, 2005:18)


            V ukázce lze nalézt silnou emocionální vazbu dědy hlavního hrdiny na jeho rodný dům,
což je dáno především spojením domu s polnostmi nebo určitým typem řemesla, které zajišťovaly
obživu celé rodiny. Hlavní hrdina Pavel tedy vnuk a zástupce mladé generace ztratil faktické pouto
s místem, které po několik generací patřilo jeho rodině, neboť žije v Praze. Přesto mu určité
citové pouto k rodné chalupě svého dědy zůstalo, neboť říká: „Pořád budu říkat naše chalupa, i když
mi z ní nepatří ani cihla“ (Hájíček, 2005:18). To je způsobeno především množstvím vzpomínek, které
se v ústním vyprávění předávali z generace na generaci jako určitá historie rodu. Pavel tedy
vzpomíná na vyprávění svého otce, který slýchával vyprávění dědy a ten zase pradědy. Rodičovská i
mladá generace si v sobě uchovávají určité pouto svých předků k domovu a to i přesto, že již žijí
někde jinde, což je patrně způsobeno hloubkou vazby předešlých generací, jejichž možnost obživy
byla úzce propojena právě s určitým místem.

Rodičovská generace zastoupená v následující ukázce opět postavou Viktora je silně postihnutá
socialistickým plánem výstavby městských panelových sídlišť, které poskytují nejen anonymitu, ale i
uniformitu, stereotyp a rozpad sousedských vazeb:[2]


Domov byl místem, od něhož ustavičně ztrácel klíče, a přesto tam vždycky skončil. Za jeho
nepřítomnosti se tam všechno hýbalo, měnilo a pracovalo proti němu, takže nakonec nevěděl, jak a
kam se má posadit, postavit nebo uložit. Na stěnách zůstávaly po sundaných obrazech světlé skvrny,
přesně ve čtyři hodiny ráno vrzla skříň a z ní neslyšně vyskočila kočka, kohoutky odkapávaly a
nešly utáhnout, jeho oblečení nezůstalo nikdy tam, kam ho položil, a vyleštěný nábytek byl vzápětí
polepený jogurtem. Všechno dohromady představovalo záruku, že Viktor někam patří. V případě nemoci
nebo jiného srozumitelného neštěstí mu to mohlo zachránit život, jenže Viktor o život nebojoval a
právo někam patřit ztratilo smysl. Jeho dům už dlouho nebyl útočištěm, ale přikázaným místem
pobytu, odkud by rád bez pozdravu odešel, kolem garáže, dírou v plotě, prázdnou ulicí, a tam by
zmizel.

(Brdečková, 2006: 8)


            V porovnání s předešlou ukázkou zde domov nepředstavuje pro hlavního hrdinu zázemí a
ani útočiště. Hlavní hrdina Viktor sice připouští, že v případě špatných událostí by mu právě
jistota domova mohla pomoci, ale jeho vlastní život se v podstatě odehrává někde jinde. V textu lze
najít určité znaky vykořeněnosti a také individualismu. Domov je pouze ohraničeným prostorem, ke
kterému jedinec nemá úzký vztah a může ho tak kdykoliv opustit, i když nemůže odejít hlavním
vchodem, neboť je k němu a k těm, s nimiž ho sdílí vázán zodpovědností. Viktor jako představitel
rodičovské generace chápe domov jako soubor závazků, které ho udržují na místě a právo mít domov se
pro něj změnilo v povinnost, které by rád bez povšimnutí unikl.

            Když se tedy podíváme na vztah mladé a rodičovské generace na základě analýzy dvou
předcházejících ukázek lze najít dvě základní tendence. Obě generace se potýkají s problémem
vybudování vlastního domova v takové formě, jak ho znají z vyprávění nebo vzpomínek pra-rodičovské
generace. Domov jako záruka toho, že někam patří, tedy jako právo někam patřit pro ně ztrácí smysl.
Místo, kde bydlí se vyznačuje anonymitou, stereotypizací a pouto k domovu, k jeho obyvatelům,
k jeho okolí se rozpadá, neboť ho lze kdykoliv opustit, vyměnit a odejít bez povšimnutí. Ve
vybraných ukázkách se tuto lhostejnost oba hrdinové zastupující mladou a rodičovskou generaci
uvědomují, ale zároveň s ní nic nedělají, pouze spekulují, jaké to bývalo dříve. Pojem domova
získává pro představitele těchto generací nový význam:


„Tohle ti závidím, člověče.“

„Co prosím tě?“

„Že máš ty holky všechny na dvoře, pěkně pohromadě i se ženou…“

„Někdy je to spíš blázinec,“ zabručel Milan.

„Taky jsem myslel, že budeme s Andreou a s Hynkem…“

„…ve hvězdecký chalupě nebo v Třeboni.“

(Hájíček, 2005: 82)


Ve vybraném textu se objevuje posun v chápání domova. Hlavní hrdina románu Selské baroko Pavel
představuje zástupce mladé generace a v rozhovoru se svým přítelem hovoří o tom, že místo kde by
s rodinou bydlel není podstatné. Pokud to bude ve městě nebo na vesnici, v podstatě ať už by
bydleli kdekoliv, je pro něj nejdůležitější, aby měl rodinu pohromadě. Domov tedy pro něj
představuje manželka a děti, se kterými by mohl strávit svůj život bez ohledu na překážky, které se
objeví.

Důvodem tohoto rozdílu chápání domova mezi pra-rodičovskou generací a generacemi mladšími je
nejspíše větší společenská a prostorová mobilita a také určité časo-prostorové vyvázání, které
s sebou přináší společnost postmoderny, resp. druhé moderny. Místo, ať už jej nazýváme domov, rodný
dům či jakkoliv jinak tak do jisté míry může pro jedince ztrácet smysl. Navzdory ztrátě pevného
spojení mezi označením „domov“ a pevným místem v jedincově životě, zůstává tento koncept spojen
s konceptem rodiny, jejímž smyslem je nejenom biologická reprodukce, ale také tvorba určitého
sociálního zázemí. Právě tato stabilita umožňuje jedinci opouštět tradiční prostory.


3.1. Rodina úplná vs. neúplná


V beletristické literatuře, která je předmětem této práce se lze setkat nejen s úplnou rodinou,
která může zahrnovat i více generací, ale také s dalšími jejími formami. Zvláště s rodinou, kdy
zůstává pouze jeden z rodičů nebo se členové rodiny vyrovnávají s rozvodem či odloučením některého
z partnerů. Naopak forma rozšířené rodiny se ve vybraných dílech skoro nevyskytovala.

Jiní příbuzní nebo pra-rodičovská generace žijí zpravidla daleko od nukleární, resp. neúplné
rodiny, kterou tvoří hrdinové knih. V rodičovské generaci slouží rozšířená rodina spíše jako
nouzové řešení bytové situace, kdy novomanželé čekají na byt, často podnikový, takovéto soužití je
ukazováno jako problémové a přinášející řadu konfliktů. V románu Selský baroko Jiřího Hájíčka dojde
k vytvoření rozšířené rodiny při soužití dvou bratrů a jejich rodin, ale i tato rodina se rozpadne
vlivem neustálých konfliktů mezi bratry. Naopak zmínky o rozšířené rodině obsahují části textů
věnované období mládí pra-rodičovské generace. Rozšířená rodina je tak opět spojena s obživou a
zemědělstvím, kde se ukazuje, že čím rozvětvenější taková rodina je, tím více je samostatná a není
závislá na námezdní práci či sousedské výpomoci. Zatímco tedy síla rodiny pro pra-rodičovskou
generaci je spojována s počtem jejích členů schopných pracovat, je rodina rodičovské generace
uzavírána do malých panelových bytů a platí, že čím méně členů, tím méně starostí a většího klidu
pro jedince. Na základě těchto rozdílů lze dále identifikovat generačně podmíněné odlišnosti
v chápání rodiny a domova, které byly popsány v předešlé kapitole.

Nukleární rodina, skládající se z rodičů a jejich závislých či nezávislých dětí je tedy hlavním
typem rodinného uspořádání, které bylo možné ve studované literatuře naleznout. Rodina, bez ohledu
na typ je pak vždy svázána se schopností mít a zaopatřit děti. Její biologicko-sociální reprodukční
schopnost tak nabývá na významu. Na jednu stranu nacházíme určitou touhu mít vlastní rodinu a na
straně druhé, jakoby v opozici stojí starost i strach z ekonomického i sociálního zabezpečení dětí,
což lze považovat především za rys rodičovské generace:


V noci sice měla hnusnej sen, místo o Havlíčkovi se jí zdálo, že ty dva starý křečci narostli do
obludnejch rozměrů dospělýho člověka, seděj u nich v obýváku v křeslech a bavěj se spolu.

„Aspoň jednoho, aspoň jednoho si moh přece nechat.“

Křeček se ale zle zamračil:

„Ne, a stokrát ne! Já jsem ti vždycky říkal, že přivádět do týhle posraný doby mladý, je holej
nesmysl. Stejně nemaj šanci. Tady není dost místa ani pro dva křečky, natož pro sedm.“

„Mohli jsme si vzít půjčku,“ řekla vyčítavě křečková.

„V žádným případě. Nenechám ze sebe udělat rukojmí. O nic jiného tomuhle režimu nejde.“

„Seš čestnej křeček, křečku, jenže krutej. Ovšem na druhou stranu, seš sice krutej, ale čestnej.“

(Dousková, 2006: 141)


Vybraný úryvek obsahuje problematiku rozhodováni, zda si založit rodinu a mít vlastní děti, nebo
nikoliv. Hlavní hrdinka vypráví svůj sen o dialogu dvou křečků, které vidí jako dva dobře živené
konzumní tvory, kteří sedí v obývacím pokoji jako v kleci. Touto klecí je socialistický obývací
pokoj bez možnosti manipulačního prostoru. Samotné rodinné prostředí, ze kterého hrdinka prochází
lze charakterizovat jako protirežimní, neboť oba rodiče, herci, jsou perzekuováni režimem za své
politické názory a matka i za náboženské vyznání. Právě kvůli těmto zkušenostem s režimem a jeho
představiteli tlačí rodiče na hlavní hrdinku, aby se snažila zcela začlenit do socialistické
společnosti a neprojevovala své názory, čímž se ji snaží ochránit. K tomuto tlaku se přidávají i
výčitky a rodiče hlavní hrdinky, zvláště matka jasně předkládá dceři svou oběť rodině, tedy vše
čeho se musela vzdát, aby mohla vychovat dvě děti a umožnit jí studovat. Ve snu hlavní hrdinky
jakoby se zhmotnily tyto výčitky, upozornění a rady do podoby a rozhovoru dvou křečků.

Křeček vidí danou dobu, pravděpodobně z politického hlediska, jako nevhodnou pro zakládání rodiny
s dětmi a toto rozhodnutí zdůvodňuje tak, že se nechce stát „rukojmím“ daného režimu. Křečková se
rozhodnutí partnera podřizuje, a to i přesto, že se svými argumenty jako „aspoň jednoho“ nebo
„mohli bysme si vzít půjčku“ snaží křečka přesvědčit, že alespoň jedno dítě by mít mohli. Vzhledem
k tomu, že se v daném snu neuvažuje o rozchodu obou partnerů, pak se žena nejen partnerovi
podřizuje, ale také se smiřuje s jeho rozhodnutím stejně jako matka hlavní hrdinky, která také nemá
na výběr jinou možnost. Aby se s partnerovým rozhodnutím mohla smířit, potřebuje si ho sama pro
sebe a možná i pro oba dva ospravedlnit. K tomuto ospravedlnění slouží morální hledisko čestnosti a
to nejen vůči partnerce ale i vůči celé vzniklé situaci. Čestnost křečkova chování spočívá ve dvou
aspektech. Jednak je čestné vůči křečkové, neboť věci vyjasňuje a neponechává nejistotu či naděje
do budoucnosti a také je čestné vůči případným potomkům, neboť pokud žádní nejsou, nemohou být
chyceni do stejné socialistické klece jako jejich rodiče a jsou tedy ušetřeni stejných problémů a
rozhodování.

Vzhledem k tomu, že vybraný citát pochází ze snu postavy příslušející k mladé generaci, může být
překvapující, že se do jejích názorů a postojů promítá myšlení generace rodičovské. Hlavní hrdinka
dospívá v čtyřčlenné rodině tísnící se v malém dvoupokojovém bytě, což se odráží i v jejím snu, kdy
křeček upozorňuje, že v jejich bytě je místo sotva pro dva křečky, natož ještě pro mláďata.
Ettlerová a kol. upozorňují, že jednou z podmínek založení vlastní rodiny se podle průzkumů z 90.
let opakovaně zdá být dostatečný finanční příjem a možnost samostatného bydlení (Ettlerová a kol.
2003: 207). Problematika bydlení a tedy i možností finančního zabezpečení tohoto bydlení se do
jisté míry přenesla z generace rodičovské na mladou generaci. K doložení tohoto tvrzení nám může
sloužit i porovnání informací od současných českých sociologů. Ivo Možný připomíná vliv sociálně
ekonomických podmínek v socialistických společnostech na závislost mladých rodin na rodičích, na
nedostatek jiných příležitostí, na preferenční přidělování bytů rodinám s dětmi (Možný 2002:
126-129).  Dále upozorňuje na specifickou podobu bytové nouze, že více než polovinu bytového fondu
postaveného za čtyřicet let starého režimu si postavili ti, kdož ho potom užívali, svépomocí – tedy
vlastníma rukama za podpory celé širší rodiny, ale zvláště svých rodičů, v podstatném podílu
v podobě vesnických dvougeneračních rodinných domků (Možný 2002: 129). Způsob tohoto myšlení
orientovaného na rodinu, který byl významně podmíněn společensky vidíme v postavě křečkové, která
se zabývá konkrétními finančními podmínkami, možností vzít si půjčku a křečkovu neochotu k přijetí
těchto závazků označuje jako krutost a to bez ohledu na to, že vzhledem k podmínkám režimu
připouští aspekt čestnosti tohoto rozhodnutí. Křeček na rozdíl od křečkové vykazuje určitou formu
individualismu, neboť srovnává svoji potřebu prostoru s potřebami možných potomků, s nimiž se o
tento prostor není ochoten dělit. Individuální formu jednání lze podle Věry Kuchařové jasně
identifikovat u mladé generace, pro kterou je řešení významného životního dilematu zda a kolik dětí
mít více individuálním aktem než bylo pro předcházející generace a to z důvodů, že je méně
ovlivněno tradicemi, zejména nazíráním na roli ženy, protože její postavení není tolik ztotožňováno
s mateřstvím a vázáno na postavení manžela a dále je méně podřízeno ekonomicko-sociálním tlakům,
protože na rozdíl od centrálně řízené společnosti, jako byla ČR před rokem 1990, je rodina více
autonomní (Kuchařová 2003: 199-200). Vzhledem k tomu, že se příběh knihy Oněgin byl Rusák odehrává
na konci osmdesátých let těsně před revolucí, je zajímavé sledovat, jak myšlení hlavní hrdinky,
která dospívá v tomto období a patří tedy již k námi definované mladé generaci, odráží stále
myšlení generace rodičovské, prezentované v této citaci křečkovou. Zároveň však lze nalézt zárodky
myšlení mladé generace v postavě křečka, tak jak se projevuje v porevolučním období let
devadesátých. Ačkoliv se tedy pro mladou generaci rodina stala více autonomní ve vztahu ke
společnosti, tedy ke společenským a politickým tlakům, a rozhodování zda mít děti, je více
individuální volbou, problematika bydlení je stále spojena s ekonomickými vlivy.

Ve studované beletristické literatuře se tedy ukazuje, že mladá generace se stejně jako generace
rodičovská stále orientují na politicko-společenské otázky při rozhodování o založení rodiny s
dětmi, i když úlohu ekonomických vlivů nelze přehlížet. Věra Kuchařová  ve své analýze obsahových
změn postojů k rodičovství uvádí, že dítě či rodičovství nepřestává být vysoce uznávanou hodnotou,
ale obtížněji se hledají cesty jejího naplnění, zvláště chtějí-li mladí lidé současně dosáhnout
dalších žádoucích životních cílů, pro něž jsou v současnosti širší příležitostí než tomu bývalo
dříve (Kuchařová 2003: 199). Ekonomická situace je tak u mladé generace spojena také s životním
stylem a případně i se změnou hodnotových orientací, přičemž tyto změny jsou podmíněny rozvojem
individualistického myšlení u mladé generace, tedy zřetelnější orientací na sebe sama a své vlastní
potřeby.

Z pohledu generací lze konstatovat, že rodičovská generace se při zvažování založit rodinu
orientuje na možné politicko-společenské otázky, tedy zda vůbec přivést děti do dané doby a jak se
vyrovnat s problémy plynoucími ze špatného kádrového profilu rodičů. Teprve na druhém místě se
rodičovská generace vyrovnává s finančními problémy a možnostmi zajistit si vlastní bydlení. Pro
pra-rodičovskou generaci je založení rodiny a narození, výchova a zaobstarání dětí zcela přirozenou
funkcí a mít děti je zcela biologicky přirozené, přičemž do diskuze vstupuje pouze otázka
ekonomického zabezpečení.

O mezigeneračních rozdílech v hodnotové škále, kterou budoucí rodiče zvažují, pokud chtějí mít děti
a založit rodinu, lze hovořit jen v případě rodičovské a mladé generace, u kterých se poprvé
objevuje prvek tohoto rozhodování. V případě pra-rodičovské generace pak přemýšlení zda mít nebo
nemít rodinu neexistuje, neboť tento fakt je přijímán jako naprosto přirozený vývoj. Jako faktory
této změny lze vidět jednak vzdělávání a výchovu a také technický pokrok, který umožnil vývoj
různých forem antikoncepce, dávajících v oblasti zakládání rodiny a rozhodnutí mít děti prostor
svobodné vůli jedince.

            Prostor pro svobodné jednání jedince se u rodičovské a mladé generace neotvírá pouze
v otázce, zda vůbec mít děti a založit rodinu, ale také v možnosti rozhodnout se jakou formu tato
rodina bude mít. Koncept  neúplné rodiny, [3] která vznikla buď úmrtím jednoho z rodičů nebo
častěji jejich rozvodem, případně ji tvoří pouze svobodná matka, se ve vybraných dílech objevuje
několikrát ať už je to v hlavní nebo vedlejší syžetové linii.

            Generační perspektiva v této otázce se více méně shoduje s historickým vývojem
neúplných rodin v české společnosti. Pra-rodičovská generace chápe neúplnou rodinu, jako něco
nepřirozeného, zvláště, pokud jsou v takové rodině závislé děti. Navíc pro poválečnou generaci
představoval neúplná rodina i problém zajištění obživy, proto u mladých vdov, resp. vdovců se
předpokládal vstup do dalšího manželského svazku a žít jako svobodná matka bylo spojováno s určitým
odmítáním ze strany společnosti, což lze vidět na příkladu postavy Roziny z Hájíčkova Selskýho
baroka. V rodičovské generaci, která chápe rodinu jako bojovou jednotku, je přístup k neúplné
rodině podobný. Neúplná rodina je v nevýhodě při zabezpečení a obraně domova, proti vnějším vlivům.
Pro mladou generaci pak neúplná rodina není spojována ani s negativní ani s pozitivní konotací a
jde tak spíše o přijetí faktu jejího poměrně častého výskytu ve společnosti. Mladá generace pak
zvažuje a porovnává důležitá fakta, která do rozhodování o založení nebo setrvání v neúplné rodině
vstupují a výsledné rozhodnutí je zpravidla individuálního charakteru bez promítání společenských
podmínek a omezení.

            Jak se ukázalo, je problematika svobodných matek literárně velmi vděčným a často
opakovaným tématem. Obraz svobodné matky je navíc ve všech dílech skoro totožný. Základními rysy je
nutnost postavit se proti společenským konvencím a bojovat proti společenským názorům a určitému
odsouzení ze strany společnosti nebo jejich jedinců:


 „Koneckonců i to, že mě vůbec nechala se narodit, byla asi svýho druhu odvaha. Když se tehdy po tý
pohádkově krásný zahradě zákopeckýho pana řídícího procházela jeho jediná dcera s bubnem, kterej
jí, jak všichni věděli, udělal ten Žid, co si ji ještě ke všemu nevzal, chodili se na ni zákopečáci
koukat přes plot jako do ZOO.“

(Dousková, 2006: 146)


            Ve vybrané ukázce z díla Oněgin byl Rusák od Ireny Douskové je zachyceno mládí matky
hlavní hrdinky, která na konci šedesátých let čekala nemanželské dítě, takže se jedná o obraz
svobodné matky patřící ke generaci v této práci vymezené jako rodičovská. Základním atributem,
který je při reprezentaci svobodné matky použit je odvaha, tedy odvaha stát se svobodnou matkou a
dát život dítěti i přes společenské odsouzení. Společenský nesouhlas je v textu obsažen ve způsobu
a použití jazyka neboť o nastávající matce se nemluví v pozitivně, ale s jistým sarkasmem nebo
cynismem, neboť je označována jako ta „s bubnem“, což je doplněno o protikladný obraz „pohádkově
krásný“ zahrady. Nesouhlas společnosti je dále podpořen přirovnáním svobodné matky ke zvířeti
v ZOO, na které se lidé chodí dívat přes plot jako na raritu a zvláštní fenomén. Pokud tento obraz
svobodné matky podpoříme statistickými údaji o počtu svobodných matek v době socialismu, zjistíme
že svobodným matkám (tedy mimo manželství) se v rozmezí 40. až 80. let 20. století narodilo
v průměru 5-8% ze všech živě narozených dětí (Hamplová, Rychtaříková, Pikálková 2003, 56). Z toho
lze usuzovat, že svobodné matky nebyly v socialistické společnosti příliš obvyklým jevem.

            Jak už vyplývá z ukázky, svobodná matka v perspektivě rodičovské generace musela mít
nejen odvahu přivést na svět a sama se starat o své dítě, ale také odvahu vyrovnat se z odsouzením
ze strany společnosti. Svobodná matka ve vybrané ukázce byla dcerou ředitele místní školy a jako od
dcery ředitele, tedy vzhledem k jeho společenskému postavení se od ní očekával určitý způsob
chování, měla tedy poměrně jasně vymezenou společenskou roli. Role svobodné matky se však dostala
do konfliktu s její rolí dcery ředitele a znamenala pro ni, pro jejího otce a patrně celou rodinu
ostudu, tedy určité společenské stigma, což je zdůrazněno spojením slov „krásný zahradě“, „pana
řídícího“, „jediná dcera“ a „Žid, co si ji ještě ke všemu nevzal“. Stigmatizace svobodné matky je
tak v této větě postupně stupňována a je zajímavé i spojení obrazu svobodné matky s náboženskou
otázkou, tedy s faktem, že otcem jejího dítěte byl Žid.

Podobný obraz svobodné matky lze nalézt v knize Jana Balabána Možná že odcházíme, který je
reprezentovaný hlavní hrdinkou povídky Magdou, která patří k mladé generaci:


„Magda cítila, že se dusí. A přitom tu vlastně bylo dost místa, holé stěny a těch pár věcí narychlo
nastěhovaných, jen to, co popadneš v největší nouzi. Nemohla popadnout dech. Zítra jí přivezou dítě
a postýlku, nějaký nábytek. Lustr nemá žádný, dívala se na dva dráty čnící vedle háku uprostřed
stropu. Ani bych tu vlastně nechtěla svítit. Stačí lampička u matrace na zemi a vymalovat,
vymalovat se musí. Bože můj, tohle nepřežiju. Lapala po dechu jako ryba.

(…)

Magda si sedne na plastikovou židli, kterou tu nechal předchozí nájemník. Zapálí si cigaretu a celá
se schoulí do intimního prostoru ohraničeného rameny a koleny, klíčními kostmi, malými prsy, klínem
a pažemi. Tady jsem doma. Tady ti ustelu postýlku chlapečku. Kouří a trochu brečí.“

(Balabán, 2004: 21)


Stejně jako v předešlé ukázce má svobodná matka odvahu přivést dítě na svět a postarat se o něj,
což ukazuje Magdina výpověď: „Tady jsem doma. Tady ti ustelu postýlku chlapečku.“ Oproti svobodné
matce v perspektivě rodičovské generace se však daný obraz u mladé generace mění v ohledech
společenských konvencí a tradice. Postava Magdy je sice zobrazována jako žena, projevující určitou
slabost, strach ze situace, ale již se nejedná o obavy z odsouzení ze strany společnosti, ale spíše
o individuální, vnitřní strach ze situace, v níž se ocitla a z toho, že je na plnění ženské i
mužské role sama. Zvláště ekonomické hledisko vystupuje výrazně do popředí. Důvody pro tuto změnu
lze vidět ve změnách struktury vztahu plodnosti a rodinného stavu žen od 90. let 20. století. Jak
upozorňují Dana Hamplová a kol. (2003, 56-59) vrostl postupně počet dětí narozených mimo manželství
v roce 2002 až na 25% a navíc již nebylo možné reprodukční typ chování svobodných žen považovat za
alternativu k legálním manželstvím, neboť se výrazně odlišoval. Svobodné matky příslušející k mladé
generaci se tak na rozdíl od svobodných matek generace rodičovské nemuseli tolik vrovnávat se
společenským nesouhlasem. Jako společný problém však přetrvávala nutnost ekonomického zajištění
této neúplné rodiny.

Tíživá ekonomická situace v případě dcery ředitele školy v ukázce z románu Ireny Douskové byla
reprezentována nutností svobodné matky vrátit se zpátky k rodičům, kteří ji mohli ekonomicky
podporovat. V případě Magdy z povídky Jana Balabána je situace, v níž se hlavní hrdinka ocitla
reprezentována obrazem panelákového bytu, v němž jsou jen „holé stěny“, „to, co popadneš v největší
nouzi“ a „plastiková židle“, přičemž je ukázáno, že k životu stačí velmi málo, pokud se rozhodnete,
že má smysl, tak jako v případě svobodné matky rozhodnutí nechat si dítě navzdory možným problémům.

Již Talcott Parsons (1954: 103) zastával názor, že ženská role v rodině jeví obecně tendenci
k větší expresivitě než mužská. Pokud je tedy žena nucena přijmout obě role současně, nacházíme
v literatuře větší kontrast mezi strachem ženy a její odvahou bojovat, což reprezentuje postava
Magdy, která „kouří a brečí“, ale přesto se nevzdává nebo svobodná matka, která má dítě s Židem a
s ostudou se vrací do domu svých rodičů. Expresivitu jednání ženy lze dobře ukázat právě na obrazu
svobodných matek, jejichž situace, jak už bylo demonstrováno na analýze ukázek je emocionálně velmi
vypjatá, ať už se jedná o snahu ochraňovat dítě proti určitému nesouhlasu společnosti, nebo o obavu
ženy z budoucnosti, která pramení nejen z porušení společenských tradic, ale i z ekonomických
problémů. Obraz svobodných matek se tak z perspektivy generací postupně vyvíjí z hlediska míry
svázanosti jejich postavení se společenskými tradicemi a konvencemi, přesto, jak už bylo uvedeno na
začátku této kapitoly vykazují svobodné matky podobné charakteristiky bez ohledu na příslušnost
k vymezeným generacím.


3.3. Rozvod


Důležitost rodiny jako sociální instituce je bez ohledu na generační rozdíly zcela zřejmá, proto je
zajímavé sledovat názorovou rozdílnost autorů, tedy i jejich hrdinů, na rizika jejího rozpadu.[4]
Vhodnou teorií se v tomto případě jeví teorie sociální směny.[5] John W. Thibaut a Herold H.
Kelley (1967) upozorňují v této souvislosti na relativní užitek, který s sebou může rozvod partnerů
nést. Literární hrdinové reprezentují schopnost bilancovat náklady a výnosy plynoucí ze svazku
s výsledky a s tím, co dosáhli nebo mohli dosáhnout:


„Zdálo se jí, že jde překládat knihy. Nejlépe z polštiny do němčiny, to by se jí líbilo, projížděly
by tady tím blbákovem jako vlaky, které tu nestaví. Tady jsem nikdy neměla vystoupit. Je to všechno
moje vina. Najednou jí bylo Romana i Romany i Roberta i té tchýně docela líto. Chudáci lidi.
Uklouznutím rozumu vzniká život i tam, kde by žádný neměl být. To je ale podstata života, spánek
rozumu neplodí jen můry, ale také malé děti a zmatené staré matky a manžely, kteří se raději
zdržují v hospodě nebo na pokoji.“

(Balabán, 2004: 33)


            Hlavní hrdinka Balabánovy povídky patřící k rodičovské generaci při hodnocení svého
života tak bere v úvahu nejen vlastní neúspěchy týkající se kariéry, na kterou pro starost o rodinu
neměla čas, ale také situaci svých nejbližších, dětí, manžela a dokonce i tchýně. Situaci, která ji
přivádí na myšlenku rozvodu vidí jako bezvýchodnou, vytvořenou „uklouznutím“ nebo „spánkem“ rozumu,
tedy jako následek sledu životních událostí, které nemohla nebo nechtěla ovlivnit. Na základě
analýzy vybrané literatury lze shrnout, že k takovému zvažování a bilancování je nejvíce tlačena
generace rodičovská. Jedním z důvodů může být, že mladá generace má možnost se rozhodnout ještě
před sňatkem pro úplnou nebo neúplnou rodinu (viz. přecházející kapitola) a pra-rodičovská generace
silně ovlivněná zážitky z války, náboženskou tradicí a celkově odlišným chápáním rodiny, je pak
při úvahách o rozvodu ve studované literatuře zcela opomíjena. Do bilancování nákladů a zisků se
promítají možnosti obou partnerů otevřené změnami po roce 1989. Období socialismu nutící rodinu,
aby se semkla a držela spolu se tak u rodičovské generace dostává do kontrastu s počátky
kapitalismu a jistou porevoluční euforií ze svobody, která účinkuje na jedince jako nový impuls do
života a vytváří tak pocit, že teď rychle je potřeba dohnat život, který nám utekl. Rodina pak
vytváří místo zázemí spíše zátěž a omezující závaží.

            Kromě zvažování nákladů a zisků, které jedinec investoval do manželství, se
v literatuře objevují i určitá varování před rozvodem jako způsobem řešení. Odpověď na otázku Co se
stane, pokud rozhodnutí rozvést se není správné? je ve všech vybraných dílech téměř totožná:


 „To víte, paní, s dětmi je to těžké,“ Povídal cesťák číšnici, která jej poslouchala s cituplnou
pozorností.

„…moje druhá žena mi zakázala se s ním stýkat, že jako není můj, což se teda prokázalo, takže jsem
neměl u rozvodu šanci. A vůbec jí nevadilo, že jsem s ním chodil na házenou a na volejbal a do
divadla a na koncerty… prostě zákaz!“

„To máte těžké, někteří lidi nemají rozum,“ přitakala číšnice a nalila mu další vodku a Ludvíkovi
donesla další víno. I na něj se dívala s takovým pochopením, jako by říkala,mám to tady ale kluky
nešťastné…

„Jenomže ten kluk už jede v tvrdých drogách, to je výsledek,“ uzavíral cesťák.

(Balabán, 2004: 27)


„Anebo máma a táta. Rodinný balvany. Železný koule, který si za sebou vláčej nebohý děti.“

(Hůlová: 2004, 9)


Děti jsou tedy nejdůležitější proměnou, pokud se v manželství začne uvažovat o rozvodu.[6] Vliv
rozvodové situace na děti a jejich vývoj je pak charakterizován jako negativní, ať už je výsledkem
katastrofický scénář v podobě vzniku drogové závislosti dítěte, jak ukazuje příběh cesťáka
z povídky Jana Balabána nebo je k dětem připojen přívlastek „nebohý“, jak je popisuje Petra
Hůlová v románu Přes matný sklo. Vzhledem k tomu, že děti jsou také důvodem vzniku velké části
manželských svazku, je kauzální, že i při rozpadu manželství se o nich uvažuje na prvním místě. U
pra-rodičovské generace a u věřících jedinců se k tomu ještě přidává otázka společenských konvencí
nebo náboženství.


                                                 *


Pro mladou, rodičovskou i pra-rodičovskou generaci je rodina významnou sociální institucí, jejíž
primární funkcí je vytváření zázemí, tedy určitého domova pro její členy. Literatura se věnuje
především nukleárnímu typu rodiny, kdy pra-rodičovská generace a jiní příbuzní žijí mimo tuto
rodinu, velmi často na vesnici. Kromě tohoto typu rodiny je pozornost věnována svobodným matkám, u
nichž se klade důraz na genderovou příslušnost a problémy s převzetím mužské role. Problémem, který
pak odráží především rodičovská generace je fenomén rozvodovosti a následné vyrovnání se s jejími
důsledky, jež zasahují již celou rodinu a další příbuzné.


4.     Generační perspektiva


Na generace lze nahlížet z pohledu soci-kulturní reprodukce, z pohledu mezigeneračních vztahů nebo
specifických kolektivních identit v procesu historie. Z hlediska kategorizace konceptu generace lze
hovořit o generaci jako základu rodové linie (uplatňováno v sociální antropologii), generaci jako
kohortě (oblast demografie), generaci jako životním stádiu a o  generaci jako historickém období
(tzv. historické generace). (Kertzer, 1983: 3) Na vývoj tohoto konceptu měla vliv především práce
Karla Mannheima, který vidí generace jako formování zkušeností dopívajících, částečně díky přechodu
v dospělost v obdobích neklidu či při zlomových událostech v životě společnosti (Vincent, 2005: 5).
Jeho koncept tak vytváří historickou generaci, která je založena na základě aktuální skutečnosti,
proto je velmi populární při studiu mládí a hnutích mladých.

Jednotnost epochy spočívá především ve vztahu k přirozenosti významu, který perioda vytváří
dostupným pro naplnění rozdílných historických úkolů generací žijících v jejím rámci. Je tedy mylné
domnívat se, že reálný problém generací existuje jen pokud může být vytvořen periodicky se
opakující rytmus generací, které se střídají v neměnných intervalech. (Mannheim, 1964: 284-286)
Ačkoliv tedy lze určit periodu, po které se střídají jednotlivé generace zhruba na patnáct až
třicet let, jejich výměna není nikterak pevně vázána a přechod mezi generacemi není přesně vymezen,
jako je tomu třeba u věkových kohort. Z tohoto důvodu je střídání generací, ve smyslu historickém,
vázáno spíše na výrazné historické změny.

Koncept generace nepředstavuje pouze teoretický problém, neboť sám jedinec chápe zpravidla sám sebe
jako příslušníka určité generace. Zároveň je ale nutné zdůraznit, že generace není konkrétní
skupina ve smyslu komunity, tzn. skupina, která nemůže existovat bez svých členů s konkrétní
znalostí jeden druhého a která existuje jako mentální a duchovní jednotka dokud existuje blízkost
jejích členů (Mannheim, 1964: 288). Konkrétní skupinou tedy myslíme jednotu určitého počtu jedinců,
která se přirozeně vyvíjí nebo existuje na základě vědomých vazeb. Ačkoliv zástupci generace jsou
bez pochyby v určitém smyslu svázáni, vazby mezi nimi nevytvářejí konkrétní skupinu. Vazbu mezi
jedinci jedné generace může vytvářet i vymezení se vůči jiné generaci. Takové vymezení může mít
různý základ:


„Kdepak, nejde to. Vůbec to nefunguje, tohle. Člověk vidí, jaký jsou ty rodiče chudáci, jak jsou na
tom špatně, jak jsou smutný, ztupený a nešťastný, a chtěl by jim pomoct – nebo to asi ne, to
nemůže, ale aspoň se s nima o věcech bavit, o těch důležitejch, jako s normálníma lidma.“

(Dousková, 2006: 114)


Jak je patrné z ukázky, mladá generace se od rodičovské často vymezuje na základě významné
odlišnosti názorů a postojů, na základě různého chápání okolního světa a událostí v něm.
K vymezení  v tomto případě použit koncept normálnosti, tedy spíše vymezení „my“ a „ti druzí“ a
jako klíčová je označena nemožnost dostatečné komunikace s příslušníky jiné generace. Na vznik
těchto rozdílů pak mají často vliv společensko-historické události, tady i revoluce z roku 1968 a
1989, nebo kolektivizace a normalizace, které jsou ve zkoumané literatuře zdůrazňovány jako
významné mezníky.

Bez ohledu na vzájemné odlišnosti, projevují v rámci rodiny její členové vzájemnou solidaritu a to
bez ohledu na příslušnost k jiné generaci, z hlediska generací se ve zkoumané beletristické
literatuře setkáváme spíše se vzájemnou konkurencí:


„A tak je to se vším, minimálně od doby, co přišla o práci na univerzitě a k jiné se už prostě
neodhodlala. To víte, dělat cizojazyčnou korespondentku u soukromé obchodní firmy, to je terno, za
pár korun překládat debilní ímejly a třást se, že tě vyhodí a na tvoje místo posadí mladou kočku.“

„Ženská bez práce vypraví rodinu a jde spát. Co taky, o každou stovku si musím říct. Se smíšenými
pocity se dívala, jak kosmetika její dcery a – můj bože – i syna postupně vytlačuje z přihrádek tu
její.“

(Balabán, 2004: 32, 33)


Mladá a rodičovská generace si konkurují především na trhu práce, jen malé míry vzájemné konkurence
se dočkáme v rodině. V textu z povídky Jana Balabána jsou zachyceny oba typy konkurence. Hlavní
hrdinka, žena středního věku, považuje za přirozené, že by její pracovní postavení bylo ohroženo
mladou atraktivní ženou a to i přesto, že se nejedná o příliš lukrativní pracovní pozici. V oblasti
rodiny, pak poukazuje na obavy z dospívání a dozrávání svých potomků jejichž kosmetika „postupně
vytlačuje tu její“, i když tento typ konkurence není brán ani pozitivně, ani negativně. Vzájemná
solidarita v rodině má podobu jak materiální tak emocionální:


„Mami, uklidni se, říká v takovejch chvílích Ondřej. Nech to bejt. A já nechám. Na chvíli se
zastavím, řeknu mu, aby mě objal, a on mě na pár momentů chytne kolem ramen. Tohle je léčivější než
vyhodit koš starejch svetrů, to mi věřte.“

(Hůlová, 2004: 77)


Rodičovská případně i pra-rodičovská generace ve většině případů podporuje mladou generaci po
stránce finanční a materiální a oplátkou za to získává podporu v jiné oblasti. Mladá generace je
emocionální oporou generaci rodičovské a někdy i pra-rodičovské a jak dokládá ukázka, někdy stačí
jen pár slov nebo gest, které pomáhají.

Na sociologický návrat k tématu generací má také vliv vznik krize kolektivní identity, která se
objevuje v souvislosti s postmodernou. Jednou z příčin jsou stírání rozdílů mezi třídami a důraz na
individualizační procesy, dále rozpad ideje socialismu a tím i ztráta vedoucí ideologie a nutný
nástup hledání, jak uvádí Radim Marada (2004: 152). Vzhledem k tomu, že v současné době existují
tendence ke stírání rozdílů mezi jednotlivými třídami[7] a tím i k mizení třídní struktury, je
věnována větší pozornost fenoménu generací, neboť podobně jako třídy i generace váží skupiny
jedinců k určité lokalitě a fakticky je limitují biologickými faktory jako jsou narození a smrt.

Vlastní vnitřní dělení generací existuje na bázi věkových kohort, ale také lze vydělit určité
generační jednotky, tedy skupiny jedinců se stejnou historickou zkušeností, kterou je pro
konkrétního jedince důležité získat spolu se svými vrstevníky nejlépe v období dospívání, kdy je
jedinec ještě snadno ovlivnitelný. Generační jednota reprezentuje více konkrétní svazek než
aktuální generaci jako takovou. Mladí zakoušejí stejné konkrétní historické problémy, jako by byly
součástí stejné aktuální generace. V rámci jedné současné generace pak vznikají oddělené generační
jednotky, jejichž jedinci mají odlišnou zkušenost.

V současné české beletrii setkáme s výrazným oddělováním pra-rodičovské generace, která ještě
zažila meziválečné období a poválečnou kolektivizaci, dále s generací rodičovskou, jejíž vznik je
spojen s revolucí v roce 1968 a normalizací a konečně mladou generací, tedy věkovými kohortami
sedmdesátých a osmdesátých let. Časová perspektiva pak jen umocňuje rozdíl mezi generacemi:


„Polykal jsem horké kafe a zíral na ni, jak srká u pultíku kávu z plastikového kelímku v třesoucí
se ruce. Za ní, na policích u skleněné stěny, erotické časopisy a inzertní noviny, lesklé obálky
módních magazínů, videokazety, cédéčka, aromatické stromečky do aut, plastové kanystry s motorovým
olejem, na stojanu brýle proti slunci, baseballové čepice… z reproduktorů duněla v jemných basech
nějaká anglicky zpívaná píseň, mondénní mladý hlásek nějaké popové hvězdičky. A Rozálie Zandlová
tam stála jak z jiného světa, bílé vlasy pod šátkem a zašlý kostým hnědé barvy, v otlučených
černých botkách, s oteklýma nohama.“

(…)

„Na nic se mě neptala, ale přesto jsem jí to všechno během zpáteční cesty pověděl. Všechno, co jsem
věděl o příběhu z padesátých let v trojúhelníku obcí Tomašice, Černá Hůrka, Smrčí. O nejkrásnější
holce v celém kraji, jak jsem si přál vidět její fotku z mládí, ale hledal jsem vlastně její
náhrobek po vesnických hřbitovech, kde jsem našel jen jména jejích nápadníků, jak jsem od ní dostal
dopis jako ze záhrobí a jak za mnou nakonec přijela, shrbená stařena, prostá žena, sedřená
celoživotní těžkou prací.“

(Hájíček, 2005: 145)


            Pavel, hlavní hrdina Hajíčkova románu, charakterizoval v svém vnitřním monologu tyto
generační diference jako rozdíly mezi „jinými světy“. Tato rozdílnost je popsána pomocí souboru
materiálních věcí, pojících se k jednotlivým generacím. Mladá generace je tak spojována s „lesklými
obálkami módních magazínů“, „cédéčky“, „aromatickými stromečky do aut“ nebo „anglicky zpívanou
písní“, zatímco pra-rodičovská generace s „šátkem“ nebo „otlučenými botami“. Pokud pak postava
Rozálie Zandlové reprezentující pra-rodičovskou generaci dostane do ruky kávu v „plastikovém
kelímku“ působí to poněkud patřičně, zvláštně, neboť plastikový kelímek patří spíše do světa
rodičovské nebo mladé generace.

Ve vztahu k paradigmatu asynchronizace hovoří Giesen (2004: 5) o modelu tzv. rozdělených vzpomínek,
který ve své podstatě rozpracovává to, co Mannheim chápal jako diferenciace generace na odlišné
jednotky s různou historickou zkušeností. Rozdělené vzpomínky jsou generovány různým zkušenostním
pozadím s přihlédnutím k vnímání hlavních událostí. Generace jsou tak prezentovány jako komunity
zkušeností, které se liší ve vztahu ke zkušenostnímu pozadí (Giesen, 2004: 4). V tomto ohledu jsou
nejdůležitější vítězné nebo traumatické zkušenosti, které znehodnocují zkušenost rodičovské
generace a poskytují rámec pro kolektivní identitu generace. Na základě autenticity vlastních
zkušeností nabitých na základě prožitku konkrétní významné historické události se tak dospívající
generace může distancovat od generace rodičovské a vytvořit si vlastní referenční rámec, od kterého
se odvíjí také pojmenování generace a možnost jedinců zařadit se do konkrétní generace, resp.
generační jednotky.


                                                 *


            Na vznik historické generace, která je pro nás jako koncept důležitá ve vztahu ke
zkoumání hodnot generací v období přechodu mezi socialistickou a kapitalistickou společností
v bývalém Československu, mají vliv především hluboké historické změny jako jsou mj. také revoluční
politické změny roku 1989. Tyto změny dávají možnost vzniku a utváření nové generace, příp.
generační jednotky a také její zpětné reflexi, kterou zachycuje i dobová literatura. Koncept
generace nabývá na významu i v souvislosti s mizením třídní hierarchie, která byla typická pro
dvacáté století.


5.     Mládí


Období mládí, tedy adolescence je pro jedince z perspektivy společnosti jedním z nejdůležitějších
období, neboť jsou pro ně typické příprava na převzetí role dospělého, odpoutávání se od rodiny a
hledání nových hodnotových orientací a také autorit, které by pomohly překonat krizi dospívání a
pomohli jedinci určit směr jeho života. Jde tedy o období, kdy mají velký význam socializační
faktory, neboť mladí lidé se často nacházejí v konfliktních situacích, kde nabývají na významu
jejich rozhodnutí.

Mládí není přesně časově ohraničeno, neboť není přesně spojeno s fyziologickým vývojem jedince. Do
časového vymezení mládí se promítá řada faktorů jako jsou věk, biologická vyspělost, právní normy
nebo sociální uspořádání, což je částečně odvislé i od stupně historického a kulturního vývoje
společnosti. Josef Alan (1989: 148) upozorňuje, že časové vymezení mládí může být určeno ukončením
základní školní docházky, získáním občanského průkazu nebo až volebního práva, přičemž horní
hranicí tvoří založení rodiny, vstup do zaměstnání a uzavření sňatku. Mládí je tedy z časového
hlediska ovlivňováno nejen společenskými, ale i individuálními faktory.

Pro kulturu mladých je typická integrace jejích členů, ale zároveň určité odloučení od veřejného
života a institucí. S tím souvisí také silná tendence mladých komunikovat své názory, ale zároveň
opatrný výběr toho, s kým bude tento obsah komunikován. Posledním důležitým znakem kultury mladých
je soustředěnost na současnost, důležité je pouze to, co je nyní, to z čeho nyní lze vybírat
(Melucci, 1996: 122). Vzhledem k uvedeným znakům kultury mladých se pak tato kultura a její členové
dostávají do rozporu s většinovou, masovou kulturou pouze v kritických situacích. Být mladým tedy
neznamená automaticky být v opozici, naopak k této situaci a vzniku ambivalentního postoje dochází
jen při výjimečných situacích. Pohled na mladou generaci pak může sloužit jako určité zrcadlo
stávající společnosti. V soudobé české beletrii se opoziční názory mladých projevují většinou
v oblasti umění nebo životního stylu:


„Koupila mi matka novou košili

Myslela si, že bych ji fakt nosil

Jak ji tohle mohlo jenom napadnout

Kdopak se jí vo to vůbec prosil“

A druhá sloka:

„Koupila mi matka nový kalhoty

Že prej mi ty starý málo sluší

Jak ji tohle mohlo vůbec napadnout

Kdopak rád svý starý zvyky ruší“

(Dousková, 2006: 94)


Nesouhlas s konvencemi a tradicí je obsažen v písních, básních či jiných uměleckých dílech, která
jsou v textech buď obsažena nebo popsána. Příkladem je i píseň z knihy Oněgin byl Rusák, která
slouží jako určitá hymna celé skupiny mladých lidí dospívajících na přelomu osmdesátých a
devadesátých let 20. století. Představitelé mladé generace v ní protestují proti přežitkům a zvykům
rodičovské generace, která se jich nechce vzdát. K vyjádření tohoto protestu je použit nesouhlas
s výběrem oblečení matky pro svého syna. V životním stylu se snaha odlišovat projevuje především
v oblékání, případně pití alkoholu a kouření, když tyto dvě poslední činnosti jsou vnímány
negativně.

V osmdesátých letech se objevily v československé sociologii diskuze nad kontinuitní a
diskontinuitní funkcí mládeže a začalo se uvažovat o mládeži nejen jako o objektu, ale také jako
subjektu společenských proměn, přičemž se objevily názory ukazující na diskontinuitu v hodnotách
rodičů a jejich potomků (Kabátek and Sak 1989: 24). K výrazným diskontinuitám však dochází
především v době radikálních společenských změn, které umožňují vznik výrazně odlišné mladé
generace, zastávající jiné hodnoty a názory než generace rodičovská. Ačkoliv tedy může dojít
k výraznému posunu hodnot, norem, vzorců apod. zůstávají tato fakta pro mladou generaci významná,
neboť jí umožňují dosáhnout sebepoznání, sebeurčení, seberealizace a nalezení společenské identity.

Členství v generační skupině umožňuje mladému jedinci vlastní sebereflexi, která je založena na
relativně objektivních kritériích vytvořených v této skupině. V rámci generační skupiny působí na
jedince mnohem méně jednotlivé instituce, jako jsou rodina, škola, zájmová organizace atd., pro
které je typický vliv dospělé, často rodičovské generace. Mladý člověk je pak ve své generační
skupině posuzován především na základě vlastního chování vně i uvnitř skupiny (Kabátek, 1989: 602).

Vlivem změny poměrů došlo k dramatickému přetržení ve zkušenostech mladých,[8] neboť zmizely
oficiální zásahy ze strany komunistické vlády do kultury mladých, které se dříve uskutečňovaly
pomocí organizací mládeže, jako byly Československý svaz mládeže, Pionýr, Jiskry, Svaz pro
spolupráci s armádou atd. Ačkoliv tedy vlivem revolučních změn roku 1989 došlo ke vzniku
diskontinuity, která je potřebná pro vznik nové generace s novými hodnotami, nezanikl smysl mladých
pro rozlišování sociálních kategorií. To znamená, že centralizovanou a unifikovanou socialistickou
kulturu nahradila kultura kapitalismu s různými postupně se vyvíjejícími subkulturami, která není
méně stabilní než předchozí, ačkoliv již není v takové míře prezentována státními organizacemi.
Důležitým momentem při srovnání mladých lidí participujících v socialistických organizacích mládeže
a lidí vytvářejících v dnešní době různé subkultury je právě jejich pasivita, resp. aktivita
s jakou danou činnost vykonávají:


„Mezi ním a synem ovšem neleželo jen pětadvacet let, ale celá snadnost doby, do níž syn dospěl. (…)
To všechno Viktor sledoval a jeho život se dělil na předtím a potom. Ale jeho syn žádné předtím
neznal a neuměl si ho představit. Viktor ještě musel bojovat o právo být jiný než lidé ve městě, o
právo pátrat kým vlastně je. Nikdy ho nepřestalo překvapovat, že jeho život patří výhradně jemu
samotnému. Jeho syna nikdy nenapadlo, že by to mohlo být jinak. A Viktor žasnul, jak svázaní jsou
lidé, kteří do svobody vyrostli. Mohli podniknout cokoliv, ale často nedělali nic, protože nevěděli
proč. Co vlastně viděli kolem sebe? A co když odjížděli do světa? Totéž co on? Něco jiného? Někdy
se jich ptal a oni zdvořile mlčeli. On pak také. Styděl se synovi říci, že pokud nebude muset
ničemu čelit, nic pro něj nebude mít cenu. Snadnost a pohodlí odepíná křídla. Jeho samotného
zničila právě snadnost.“

(Brdečková, 2006: 45, 46)


V ukázce jsou obsaženy hodnoty rodičovské generace a také její pohled na generaci mladou po roce
1989. Otec Viktor porovnává svůj život se životem svého syna a shledává ho až příliš snadným, neboť
říká: „Snadnost a pohodlí odepíná křídla,“ což pro něj znamená, že mladí lidé mají život až příliš
jednoduchý a nemusí proto o nic usilovat. Své vlastní mládí charakterizuje Viktor v termínech bojů
a hledání vlastní identity. Svobodu do níž vyrostla mladá generace tedy z tohoto pohledu vnímá
negativně, neboť pro rodičovskou generaci byly svoboda a získání vlastního místa ve světě životními
cíly, kdežto pro mladou generaci je svoboda již samozřejmostí, o níž nemusí pochybovat. Další
důležitou charakteristikou, kterou Viktor z ohledu svobody nachází lze identifikovat ve slovech:
„Mohli podniknout cokoliv, ale často nedělali ni, protože nevěděli proč.“ Tato věta poukazuje na
Viktorovo zjištění, že před zástupci mladé generace, tedy i před jeho synem, se nachází tak široké
pole možností, že je velmi obtížné najít v něm svůj vlastní cíl a smysl života, protože se jen
těžko hledají důvody k výběru a obhájení vlastní volby. Bohužel studovaný vzorek neobsahuje
podobnou ukázku, která by se zabývala otázkou svobody a možnostmi voleb ve vztahu k mládí z pohledu
jiné sledované generace, tedy mladé či pra-rodičovské. Bylo by totiž velmi zajímavé porovnat právě
tuto ukázku s názorem třeba mladé generace, u které by se mohl objevit úplně stejný pohled, tedy
nesnadnost volby a nutnost obhájit si své právo najít místo v životě, ale zasazené do jiných hodnot
nebo jiného kontextu.

Každopádně ve studovaném vzorku se velmi často v různých podobách objevovalo stanovisko, že být
mladý znamenalo v komunistické éře nutnost demonstrovat své politické názory a to účastí na různých
akcích jako byly Svátek práce, Den osvobození, MDŽ, Den dětí, Den studentstva, oslavy VŘSR, Den
znárodnění, Vítězství československého pracujícího lidu aj. Takže ačkoliv tato doba umožňovala
dospívajícím chovat se částečně nezodpovědně a neuváženě, jak je typické pro období mládí, nutila
zároveň jedince uvědomovat si závažnost zaujetí politického stanoviska a nutnost rozhodnout se
ještě před vstupem do světa dospělých. V postkomunistických státech sice nejsou dospívající nuceni
prokazovat své politické názory, což ovšem neznamená, že by nemuseli dělat rozhodnutí. Jakým
způsobem prezentují sami sebe a jakým způsobem se mladí lidé rozhodují ukazuje ve své práci
Challenging Code Alberto Melucci (1996).

Ačkoliv jako mladá generace se v literatuře objevuje generace tvořená věkovými kohortami ze
sedmdesátých a osmdesátých let, obsahuje beletrie také odkazy a vzpomínky na mládí generací
starších. Zvláště zástupci pra-rodičovské generace vzpomínají poměrně často na své mládí, čímž
čtenářům zpřítomňují dnes již skoro zapomenuté válečné a poválečné období.

Důvodem, proč je v literatuře zachyceno spíše mládí pra-rodičovské než rodičovské generace může být
snaha autorů, kteří z většiny nezažili tuto dobu, uchovat alespoň část vzpomínek a událostí, které
jsou již dnes součástí historie. Dále tato historická perspektiva nabízí široké pole pro srovnání,
jaká je společnost dnes, co se v ní změnilo, jak se změnili lidé i způsob jejich života. Z tohoto
úhlu pohledu je pak i mladá generace přitahována vyprávěním pra-rodičů, případně zkoumáním
archivních záznamů, k více než šedesátileté historii. Jako jeden z motivů tohoto zájmu pak může být
i snaha zjistit pravdu o původu předků a ve vztahu k politické minulosti státu žádat případnou
náhradu či odškodnění ať již z dob kolektivizace nebo později normalizace.


                                                 *


            Přechod od komunismu k postkomunismu znamenal pro vývoj dospívajících jedinců významné
přerušení nejen v oblasti politické, ale také kulturní, morální, normativní a hodnotové. Vzniklá
diskontinuita tak umožnila vznik nové generace, která se v určitých směrech odlišuje od generace
rodičovské, jak ukázala analýza. Tento fakt neznamenal sice vznik institucionálního vakua, ale
přesto na jedince kladl velké nároky na změnu v jejich politické, kulturní aj. orientaci a změnu
životního stylu obecně, která byla ovlivněna přechodem k masové, konzumní kultuře kapitalismu.


6.     Politická participace vs. neúčast na politickém dění


Skoro padesát let socialistického vedení státu se výrazně odráží v politických názorech a
orientacích, které soudobá česká beletrie prezentuje. Mezi třemi zkoumanými generacemi lze
identifikovat řadu rozdílů ve vztahu k participaci na politickém dění, k přijímání, resp. odmítání
ideologií vládních stran a ve snaze vyrovnat se se socialistickou minulostí. Nejen u
pra-rodičovské, rodičovské ale i mladé generaci vystupuje do popředí otázka Být pro a nebo proti?
Tuto existenciální otázku literární postavy řeší různě, ať už snahou zůstat někde mezi, nevybočovat
z řady, splynout s davem nebo naopak aktivně se podílet na politickém dění (a to z různých důvodů),
resp. přidat se k různým hnutím odporu.


6.1. Politická participace a socialismus


Ačkoliv tedy autoři zkoumaných knih popisují politickou participaci v komunistické straně jako
pasivní nebo jako existenciální nutnost, na druhou stranu poukazují na výrazné rozdíly v názorech
jednotlivých generací. Není překvapením, že mladá generace je více revoltující než generace
rodičovská. Jakým způsobem vnímala mladá generace socialistickou společnost nejvíce odráží osudy
literárních postav Ireny Douskové:


„Nejvíc mě sere, že se k nám nechovaj jako k lidem. Nejenom ta pitomá Tökelyová a ostatní doktoři,
i profesoři, rodiče, všichni. Ale to není tím, že jsme mladý, to není to hlavní, voni se k sobě
navzájem chovaj úplně stejně. Urážej se, tupěj, ponižujou… Dělaj si život co nejhnusnější,“ povídal
v tom bistru.

„Ale voni ho maj hnusnej, a poněvadž nemůžou odstranit tu příčinu, na to si netroufaj, nebo to
dejme tomu možná fakt nejde, tak nesmyslně bojujou na jinejch frontách.“

(Dousková, 2006: 93)


Milan Otáhal a Miroslav Vaněk (1999: 11) ve své knize Sto studentských revolucí upozorňují na to,
že „mládí má blízko k radikálnímu chování, neboť nebývá natolik zatíženo zkušeností a svazováno
odpovědností a každá mladá generace je ‚otevřená‘, citlivě vnímá teze a rozpory své doby“.[9] To
potvrzuje i vybraná ukázka z románu Oněgin byl Rusák, kde hlavní hrdinka, zastupující mladou
generaci, sděluje své kamarádce názor, nebo spíše nesouhlas s chováním dospělých. Upozorňuje tak na
určitou nevraživost mezi lidmi v době socialismu, která pramení z jejich strachu a bezmocnosti
odstranit příčinu, tedy daný režim. Tuto neschopnost bojovat, projevující se zejména u rodičovské
generace, chápe představitelka mladé generace jako příčinu sporů vznikajících v jiných oblastech
života.

Společenské a politické postoje navazují na hodnotovou orientaci jedince a jejich významnou složkou
jsou emoce a jak uvádí Petr Sak (2000: 41) je řada těchto postojů součástí sociální výbavy jedince,
kterou získává během svého sociálního zrání v rodině. Jednou ze společenských tezí ve zkoumané
literatuře, kterou mladá generace citlivě vnímá, je společenské uspořádání, tedy určitá hierarchie
společnosti:


„Stejně je roztomilý, jak se všech nevím kolik milionů československejch pracujících dělí jenom na
tři kategorie – dělníky, rolníky a pracující inteligenci. Když pominu, jaká je to trotlovina, tak
jednoznačně nejperverznější je ta pracující inteligence. To je čistej surrealismus. Existuje teda
nějaká nepracující inteligence? A kdo to má jako bejt? Doktor v důchodu? Nebo moje matka, když
nesmí léta hrát divadlo? No rolníci ani dělníci to zjevně nebudou.“

(Dousková, 2006: 184)


Mladá generace vnímá socialistické společenské uspořádání jako absurdní a nelogické. Upozorňuje
tedy, že je nemožné. aby existovali pouze tři kategorie pracujících, tak jak je rozdělila
propaganda v době socialismu, neboť existuje velká řada různých povolání. Navíc upozorňuje i na
problém perzekuce jedinců, kteří projevovali nesouhlas s daným režimem a z tohoto důvodu pak
nemohli dělat povolání, ve kterém měli praxi nebo vzdělání. Příkladem je matka hlavní hrdinky,
která jako herečka nemohla hrát. Ve vybrané ukázce lze identifikovat nejen určité pobouření mladé
generace proti danému systému, ale také sarkasmus či ironii s jakou o dané problematice hrdinka
mluví, což značí nejen nesouhlas, ale i určitou bezmoc a beznaděj, že lze popsané společenské
uspořádání změnit.

U mladé generace je tedy možné identifikovat projevy nesouhlasu a to i přes určitý sarkasmus.
Rodičovská a pra-rodičovská generace však zřetelně vykazuje známky apatie, otupělosti a smíření se
s danou situací. Jak už bylo řečeno v kapitole Rodina a rodinné zázemí, projevuje rodičovská
generace ve vztahu k rodině, snahu vytvořit bojovou jednotku a chránit tak členy rodiny proti
vnějším vlivům přicházejícím ze spolčenosti. Zůstává tedy otázkou, do jaké míry je tato apatie a
smíření se s danou politickou situací ovlivněna snahou chránit a zabezpečit rodinu a do jaké míry
se jedná o faktický projev nálad a postojů rodičovské i pra-rodičovské generace. Pro srovnání a
vytvoření lepší představy o situaci v tehdejší společnosti lze použít statistická data z výzkumu
postojů československých občanů k demokracii v roce 1968,[10] z nichž vyplývá, že pouze třetina
občanů byla pro-demokraticky orientovaná a o něco více než třetina projevovala neutrální postoj:


„Vy jste bydleli s rodičema vždycky v paneláku?“ optal jsem se.

„V bytovce. Na malým městě. Bylo to příšerný.“

„Proč?“

„Proč! Ta snaha nevybočovat, neupozorňovat na sebe!“ rozčílila se. „A naši byli taky takoví.
Dneska už vím proč, takže jim to nemám za zlý. Ale když mi bylo sedmnáct osmnáct, nedalo se to
vydržet.“

(Hájíček, 2005: 70)


Shodné vnímání společenské hierarchie u mladé a rodičovské generace se ve zkoumané beletrii
vztahuje až k porevolučním změnám devadesátých let 20. století. Jednou z příčin mohl být také pocit
euforie z demokracie, který převládl v české, resp. československé společnosti po roce 1989, kdy
lidé zažívali pocit nového začátku. Tato euforie se projevila nejen v míře politické
participace,[11] ale také ovlivnila rodinné vazby a celkově význam rodiny pro jedince (viz.
kapitola Rodina a rodinné zázemí):


„Kdysi stáli všichni ve městě na stejné startovní čáře, trochu šediví a často neschopní. Pak
někteří zůstali, jiní odjeli a další se pustili do oprav a rekonstrukcí domů, ulic, vlastních
životů. Viktor neměl co vylepšovat či opravovat a svůj dosavadní život odhodil s úlevou, jako těžký
zimník prožraný od molů. Teprve po převratu se narodil, skoro nic z minulosti pro něj neplatilo.
Patřil mu svět, měl ho v hrsti. Nikdo to o něm netušil, protože do té doby vedl nezajímavou
existenci u rýsovacích prken ve státních podnicích a nikdy nic zvláštního neřekl ani nevymyslel.
Proto se taky od něj ani do budoucna nic nečekalo a jen on sám věděl, že je pánem.“

(Brdečková, 2006: 21)


Hlavní hrdina Viktor je zástupce rodičovské generace, která tak jak bylo vymezeno v této práci
vznikla změnami po roce 1968. Pokud tedy Viktor rozděluje svůj život na před a po roce 1989, pak to
co se odehrálo před tímto rokem je silně ovlivněno změnami v období normalizace. Jan Měchýř (2003:
98-100) upozorňuje, že společnost byla v tomto období rozdělena novým způsobem na normalizátory,
disidenty, šedou zónu a občany, přičemž k poslední kategorii patřila většina obyvatel tehdejšího
Československa, kteří do značné míry museli projevovat svou „politickou angažovanost“, čímž
poskytovali režimu svůj pasivní souhlas. Co je však důležité ve spojení s vybraným citátem je prvek
svobody, neboť jak dále uvádí Jan Měchýř (2003: 100), demokratická lidská práva a svoboda většině
občanů nechyběli, neboť je nikdy ve svém životě nepoznali. Pro tuto rodičovskou generaci pak změny
po roce 1989 opravdu znamenali to, co Viktor popisuje jako nový zrod, neboť se před nimi otevřelo
pole možností, o kterých dříve ani nevěděli. Tyto změny tedy znamenali pro některé zástupce
rodičovské generace možnost nového začátku, které Tereza Brdečková symbolicky popsala jako „opravy
a rekonstrukce domů, ulic i vlastních životů“ a také upozornila na jednotnost a uniformnost většiny
obyvatel Československa na startu tohoto nového začátku.

Z toho tedy vyplývá, že pokud je tedy společenská hierarchie vnímána jako neměnná, byť jakkoliv
nesmyslná, tak ani politická participace není motivována snahou po dosažení změny. Motivy pro
politickou participaci se jak u pra-rodičovské tak u rodičovské generace ukazují jako apolitické a
to přesto, že vytvářejí pasivní politický souhlas. Jejich cílem není politická změna, ani není jako
cíl předkládána snaha udržet stabilitu systému. Motivy pro politickou participaci vycházejí ze
soukromého života jedince, tedy z jeho snahy chránit své individuální zájmy:


 „Karel!“ křičel pan inženýr Raroch, „to bude jinej frajer než já! Ten se na tebe vysere! A já se
ještě dám k bolševikům, ať se má Karel dobře!“

(Dousková, 2002: 130)


„Já tomu rozumím, do háje, jasně že tomu rozumím. Vždycky byli férový a nebyli to žádní zbabělci,
aspoň dokud se jednalo o ně samotný. Ani teď se nevezou. Taky se hádaj o každej Rohlík, pořád
běžíme daleko za vozem a všichni jsou s tím srozuměný, ale když na to člověk přistoupí, na tu hru
„kvůli dětem“, tak se přeci nemůže změnit nikdy nic, a to je to nejhorší, co může jakýkoli děti
potkat.“

(Dousková, 2006: 117)


            Zvláště pokud má jedince rodinu, je na předním místě při hledání odpovědi na otázku:
Být pro a nebo proti? snaha o zabezpečení rodiny, především dětí, kapitálem jak ekonomickým tak
kulturním. Jak uvádí Jan Měchýř (2003: 100) poskytoval režim svým občanům za jejich pasivní souhlas
mnoho výhod, ať už se jednalo o právo na bezplatné vzdělání a veškerou zdravotní péči nebo na
možnosti velmi levné dovolené, byť na českých horách. Právě tyto jistoty utlumovali možný odpor,
neboť vytvářeli základ bezpečí pro rodiny jako základní společenské instituce a hrdinka z vybraného
textu tuto situaci popisuje slovy: „…pořád běžíme daleko za vozem a všichni jsou s tím srozuměny.“
K možným změnám v uspořádání nebo v politické situaci bylo tedy stále daleko, neboť se k nim nikdo
příliš neměl, aby neztratil jistoty poskytované socialistickým režimem. Zároveň však tato
představitelka mladé generace chápe tento postoj jako zhoubný a do jisté míry rodičovskou generaci
za něj odsuzuje. Na druhé straně lze ve zkoumané literatuře nalézt i případ, kdy se členství
v komunistické straně ukazuje jako zcela dobrovolné, z vlastního přesvědčení:


„Ženy, která neopouští, protože ví, že jí nebude odpuštěno. Tak se dívala na otce, když se
neprobral z mrtvice. Tak se dívala na televizi, když padl Husákův režim. Sama opuštěná komunistka
mezi oportunistickými pacholky. A nejzrádnější z těch pacholků – její syn.

Co víte o komunistech? Nikdy jste s nimi nežili. Jen jste se před nimi hrbili, lezli jim do zadku a
za zády jste se jim posmívali jako ty Hendrichovi lächelnde Bestien. Vás maminka nikdy nevedla za
ruku na veřejnou schůzi nebo do průvodu na prvního máje z přesvědčení. Vy jste doma nemuseli mít na
gramofonové desce Internacionálu v desíti světových jazycích, třeba mongolsky, kurva! Vy jste si
nemuseli dopisovat se sovětským pionýrem a těšit se na kartinky, kurva!“

(Balabán, 2004: 43)


Použití postavy ženy-matky, která věří v komunismus jako ideologii a participuje na politice
socialistického státu, vytváří další prostor pro možné významné rozdíly mezi názory rodičovské a
mladé generace. Tímto způsobem je ještě více než v předešlé ukázce zvýrazněna revolta mladé
generace, která se staví proti rodičovské. Jak uvádí Alberto Melucci (1996: 123), ambivalentní
postoje se v mladé generaci vytvářejí až na základě silného impulsu, který vede k revolučnímu
postoji. Proč tedy zrovna syn, který byl od dětství vychováván v duchu komunistické ideologie má
odlišný názor než jeho matka? Důvodem je patrně zkušenost, kterou získává ze svého okolí – od otce,
který se matce podřizuje, ačkoliv s ní nesouhlasí, ve školním kolektivu, kde se setkává se
spolužáky z rodin s různým společenským smýšlením apod. I když z děje vybrané povídky Jana
Balabána je možné usuzovat také na silný vliv psychologického faktoru, tedy velkého rozdílu
v povahách matky a syna, který se více přikláněl k tichému odporu svého otce.

V beletristické literatuře tak lze sledovat vliv rodinného prostředí na názory a jednání jedinců ve
vztahu k různým generacím. Současná literatura v tomto bodě odráží jednání reálných jedinců, což
lze zjistit při porovnání názorů literárních postav s mladou generací podílející se na revolučních
změnách roku 1989, kdy Milan Otáhal a Miroslav Vaněk (1999: 55) zkoumající názory studentů říkají:
„Časově prvním a dlouhodobě dominantně působícím formativním faktorem v životě narátorů byla
rodina, na níž byli ekonomicky, právně i emotivně závislí,…“ Tento primární faktor pak doplňovali
další jako školní docházka, účast v zájmových kroužcích, kontakty s umělci a další inteligencí
stavějící se proti režimu etc.

            Kvalita a typ vztahu k proti režimním snahám a iniciativám se také generačně liší.
Beletristická literatura obsahuje dva typy těchto iniciativ: Chartu 77 a obecněji instituci
náboženství. Vzhledem k tomu, že náboženství zasahovalo i do jiných oblastí, než pouze do oblasti
politiky, je mu v této práci věnována samostatná kapitola. K Chartě 77 nacházíme rozporuplné
postoje. A spíše než jejich obsah je podstatná jejich geneze:


„Myslíš, že já bych nechtěla podepsat Chartu?“ křičela na mě matka. „To víš, že chtěla, o mě už
nejde, já už jsem tak jako tak v prdeli. Kvůli tobě jsem to neudělala, jen a jen kvůli tobě! Jestli
se vůbec ještě dá něco zachránit.“ „Teďka si možná o nás myslíš, že jsme poserové,“ říkal táta,
„ale ono je to strašně těžký. Teď tomu asi nemůžeš rozumět, nemáš děti, ale… doprčic… jdeme spát.
Ty si stejně budeš myslet, že jsme zbabělý a blbý, tak si jenom prosím tě nech pojít hlavou, jestli
seš dost silná do toho jít, a pak někde dělat hajzlbábu.“

…

„A taky nezapomeň,“ říkal ještě táta, „že možná polovička z nich jsou bejvalý svazácký sekerníci a
komunisti, který ty bolševický vysoký školy v pohodě vystudovali a spoustě lidí při tom zničili
život.“

(Dousková, 2006: 117)


            Na jedné straně sice byla Charta 77 významnou iniciativou, ale v osmdesátých letech 20.
století již nedokázala zcela reprezentovat zájmy všech vrstev společnosti a politických proudů,
které sdružovala (Otáhal a Vaněk, 1999: 18). Na postojích společnosti k ní se také projevila
propaganda oficiálních médií a částečně také faktem, že Charta 77 nepoužívala příliš radikální a
konfrontační metody, což ovlivňovalo postoje řad radikálněji smýšlejících skupin. V ukázce
rodičovská generace vystupuje proti Chartě 77.[12] Je ale otázkou do jaké míry odráží reakce rodičů
jejich skutečné názory a do jaké míry je vedena pouze snahou ochraňovat své potomky.

            Mladá generace tedy byla ve svých názorech formována jak rodinným prostředím, tak také
pomocí školní výchovy a mediální propagandy. Významně a nevšedně pak na takto vychovávané
příslušníci mladé generace působilo případné setkání se zástupci neoficiálních názorových proudů.
Důležitými zastánci, příp. hlasateli protirežimních názorů byla inteligence, tedy zakazovaní
profesoři, spisovatelé, umělci etc.:


„Ten byt byl na Kajetánce, v Praze 6 – čím dál víc mi připadá, že všechno dobrý je vždycky v Praze
6 nebo 7 – u jednoho zakázanýho filozofa, dřív univerzitního profesora, a sešlo se tam asi třicet
lidí. Ten profesor měl přednášku o Janu Husovi, dlouhou a úžasnou, ani minutu jsme se nenudily,
seděli jsme na zemi a nábožně poslouchaly…“

(Dousková, 2006: 115)


            Na skupině jedinců, které lze označovat jako disidenty byly pro hlavní hrdinku románu
Ireny Douskové nejpřitažlivější názory a hodnoty, které se tolik odlišovali od těch, které byly
formulované většinovou společností. Disidenti byli podle Jana Měchýře (2003: 99) občané, kteří
dodržovali zákony, právní normy, ale nepřijali běžné a oficiální morální normy, „vzory“ či
„kulturní vzory chování“ a stýkat se s nimi znamenalo i pro ostatní občany určité riziko
šikanování. Z této charakteristiky a také z románové ukázky je možné usuzovat, že na percepci mladé
generace působil mimo jiné také faktor nebezpečí a tajemství spojený s účastí na protirežimních
aktivitách. V porovnání s rodičovskou generací se mladá generace vyznačuje menšími zkušenostmi a
tedy i větší odhodlaností něco měnit, revoltovat proti stávajícímu stavu a nevnímat tak příliš
nebezpečí, které s tím může být spojené. V určitém smyslu tak mohou zastávat obě generace podobné
názory, ale mladá generace má větší dispozice je proklamovat, obhajovat a bouřit se tak proti
většinové společnosti.

            Dalším významným faktorem, který ovlivňoval politické smýšlení v době socialismu, byla
určitá konfrontace se západním stylem života. Ten se k nám dostával pomocí rádiového vysílání,
zpráv od příbuzných za hranicemi, zbožím kupovaným v Tuzexu apod.:


Jó, Gábina… Ještě dlouho jsme si o tom s Jůlií povídaly.

„To bylo něco, co? Úplněj zázrak,“ vzdychala Julie. „Prostě Amerika.“

„Žádnej zázrak, takhle to vypadá, když se někdo chová jako normální člověk, a ne jako otrok. Bez tý
naší věčný poddanosti.“

„Jenže kdyby žila tady, chovala by se úplně stejně jako my. Na to můžeš vzít jed. Jediný, co z toho
plyne, je, že bysme odsud měly co nejrychlejš zmizet. Protože tady se nic nezmění a z nás za chvíli
budou úplně stejný ubožáci jako z našich a ze všech ostatních.“

(Dousková, 2006: 164)


            Přesto, že byl model západní kapitalistické společnosti viděn jako sice odlišný, ale
výrazně lepší než model socialistický, neobsahuje zkoumaná literatura víru ve změnu a vývoj
socialistického systému k tomuto ideálu. Spíše je zmiňována možnost útěku nebo emigrace do
západních zemí a situace v uzavřeném Československu je reflektována jako bezvýchodná.


6.2. Vyrovnání se se socialistickou minulostí


Na společenské změny probíhající v postkomunistických evropských státech lze nahlížet z různých
hledisek.[13] Jejich společným jmenovatelem však byla snaha po demokratizaci a zavedení tržního
hospodářství. Spolu s demokratizací přišla i vlna euforie ze získané svobody a víry ve změny, které
povedou k zabezpečení lepšího a kvalitnějšího života a přiblížení se západním kapitalistickým
státům:


Matně si pamatuji, že jsem od nálevního pultu řval na celou hospodu: „Vyhoďte toho fízla, nebo ho
zabiju!“ To s člověkem dělá ta svoboda. Za totality bych si to nedovolil. To jsem vždycky seděl
hezky v koutku a jen poslouchal.

(Dutka, 2007: 137)


            Tuto euforii ze svobody doprovázely také negativní vlivy, jimiž byli nedostatečná
institucionalizace a přijetí formálních i neformálních norem, které dostatečně neošetřovaly rizika
spojená s nabytím práv svobodně podnikat, vytvářet politické strany a jiná občanská sdružení etc.
Komunistická politická strana nebyla zakázána a postupně tak získala prostor podílet se na
politickém rozhodování a vládě v nově vytvořeném kapitalistickém systému. V současné beletristické
literatuře je tento fakt vnímán velmi negativně a jako varovný signál je chápáno členství mladé
generace v komunistické straně:


„Nejblíž byla hospoda, v níž nikdy nebyl. Tam slušný člověk nezašel, ani slušný opilec ne.
Jmenovala se Pub u třešní, říkalo se jí také U komunistů, protože byla skutečně majetkem strany.
(…) Věci nepřestanou existovat jenom proto, že vypadají jako nemožné. Hospoda byla ve vilce na
kraji parku. Jako za starých dobrých časů, ještě před vítězným únorem. U stolů několik dědečků a
babiček, kteří si snad ještě pamatují kabrňáka Klému, který uměl zatočit s třídním nepřítelem, a
skupina na pohled slušných mladých lidí.“

(Balabán, 2004: 41)


            V každé generaci existují různé generační skupiny, proto je možné ve vybraných knihách
najít jednak představitele mladé generace, kteří bojují, resp. bojovali proti socialismu a členství
komunistické straně odmítali a na straně druhé, jakoby v opozici obraz mladých komunistů, kteří
jsou členy z přesvědčení a nikoliv z nutnosti. Mladá generace tak v tomto ohledu vykazuje
nejednotnost názorů, jejichž společným jmenovatelem je svobodná volba.

            Nedostatečné právní úpravy umožnily, resp. umožňují nejen existenci komunistické
strany, což vytváří kontrast v porovnání se situací po druhé světové válce, kdy byli fašistické a
nacistické strany zakázány, ale také dávají možnost stále stejným lidem zůstat u moci:


„A příjmení si holt předáváme, ať chcem nebo nechcem. Jméno Šrámek se mi v genealogickejch stromech
opakuje dost často. Zbytek se člověk doptá. Váš dědeček pocházel z Tomašic.“

„Prosím vás, netahejte sem mýho dědu!“

„Proč ne? Váš děda pracoval od padesátých let v JZD a dělal funkcionáře v obci. Vy sám jste byl
v družstvu, pod který spadaly od sedmdesátých let i Tomašice, dělal jste tam do roku 1992.
Posledních pět let dokonce v představenstvu.“

(Hájíček, 2005: 34)


            Ve vztahu k současné politické percepci se v beletristické literatuře odráží
přetrvávající vliv komunistické strany, nebo spíše jedinců, jež byli členy před rokem 1989 a i nyní
jsou stále u moci (bez ohledu na stranickou příslušnost) příp. na revolučních změnách významně
ekonomicky získali. Minulost je tak na jedné straně spojena se strachem a je do určité míry
tabuizována a na straně je signifikantní otevírání minulosti, řešení již starých často promlčených
událostí a hledání jejich viníků v přítomnosti. V tomto ohledu zůstává pra-rodičovská a rodičovská
generace pouze pasivním přihlížejícím a snahu o nápravu a řešení křivd minulého režimu zůstává na
zástupcích mladé generace. Pasivity starších generací již není vedena snahou ochraňovat své zázemí
a rodinu, ale důvod tohoto postoje není v současné beletristické literatuře zachycen:


„Tak to musel bejt někdo jinej, paní,“ řekl jsem znovu, sál jsem před pultem toho maličkého
koloniálu, jako bych si ještě něco přál. Klouzal jsem pohledem po konzervách a sklenicích, po
balíčcích sušenek. Sbíral jsem odvahu k otázce, co se mi vzpříčila někde dole: „…a vaše maminka vám
třeba nevyprávěla, jak to s ní tehdy bylo?“

„Pane, já mám práci…“ řekla trochu hrubě, přikývnul jsem a otočil se k odchodu.

(Hájíček, 2005: 39)


„To by mohlo bejt docela pozdvižení, na malým městě, to teda jo. Kandidát na starostu, tak
oblíbenej…“

Podíval se na mě, obranný škleb nebo snad úsměv. Kroutil pomalu hlavou. Pokračoval jsem, v dálce se
slunce utápělo pod hladinou.

„Až ten šťoural, co prohlašuje, že nechá prošetřit zadávání veřejných zakázek na radnici a veškerý
účetnictví na městským úřadě za tři roky…“

„No počkejte, to…“ sedl si na lavičku, přisedl jsem si.

„…povídám, až se soukromí rolníci a záhumenkáři a počestní občané dozví, že jeho matka v padesátých
letech udávala sedláky, až skončili v base a přišli o všechno…Co? Když se to správně rozmázne,
zahraje se na city, story, jak říkáte, nebude ho volit ani vlastní rodina.“

(Hájíček, 2005: 32-33)

            Bez ohledu na to, zda je minulost vnímána jako tabu nebo naopak jako nutné téma veřejné
diskuze, je vliv socialistického zřízení a komunistické strany jako takové předkládán jako zásadní
pro současnou situaci ve spolčenosti. Minulé křivdy jsou stále živé, stejně jako jejich viníci a
proto nemohou být zapomenuty, alespoň z pohledu mladé generace. Pra-rodičovská a rodičovská
generace se s minulostí vyrovnává pomocí ústního předávání popisu událostí i jejich viníků generaci
mladé, takže ačkoliv starší generace nevyžadují konkrétní nápravu, nechtějí aby minulost byla
zapomenuta. Bez ohledu na generační perspektivu jsou jedinci, kteří raději zapomenou nebo odpustí a
jedinci, kteří nezapomínají a neodpouštějí a chtějí minulost napravovat nebo se za ni alespoň
pomstít.


                                                 *


            Politická participace je silně ovlivněna rodinným prostředím, ve kterém daná generace
vyrůstala. Před rokem 1989 bylo společenské a ekonomické postavení rodiny a jejích příslušníků
odvislé od členství v komunistické straně. Důvodem pro vstup do komunistické strany tak nejčastěji
byla rodina, resp. zabezpečení dětí.

Mladá generace se na rozdíl od starších generací projevuje revolučně a vnímá své rodiče jako
jedince, kteří rezignovali vůči režimu a nejsou již schopni něco měnit. Přestože s nimi nesouhlasí,
tak jejich rozhodnutí, dát přednost rodině, chápe. Ostatně revoltně zaměřené chování je zpravidla
spojováno s mladými jedinci a jejich do jisté míry idealizovanými představami. Přesto alternativní
řešení, jakým byla např. Charta 77, se nejeví pro mladou generaci jako optimální.

V neposlední řadě reflektuje současná beletristická literatura také nedostatečné vyrovnání se
s minulostí, resp. s minulým režimem. Vztah k socialismu, ke komunistické straně a jejím
příslušníkům není dořešen ani na úrovni společnosti ani na úrovni jedince. Napříč generačním
spektrem se jednotlivé názory liší, někdo si přeje raději zapomenout, jiný potřebuje slyšet
jednoznačnou odpověď a proto hledá viníka. Výsledkem této reflexe je předložení nespokojenosti ve
společnosti se současnou politickou situací.





7.     Věřící vs. ateisté


Jednou z možností, se kterou se mohou lidé identifikovat je náboženství a jeho hodnoty. V duchovním
a náboženském životě lze najít určitou alternativu k ostatním hodnotovým systémům, které mohou
nabízet média, vláda a její propaganda, politická nebo občanská sdružení různého typu etc.
V porovnání k náboženství tak třeba Jiří Hájíček ukazuje vliv politické propagandy na myšlení,
morálku a hodnotový svět jedince:


„Já jsem čet obě kroniky, i tu druhou, soukromou, co sepsal v osmdesátých letech, už jako důchodce.
Já vím, o čem mluvím, paní Hermová. Až budete v týhle knize, co držíte v ruce, číst zápisky z roku
1968, objevíte cenzorský opravy. Všude, kde Markyta napsal okupace Československa sovětskými
vojsky, je to přeškrtnutý  a nad tím je vepsáno bratrská pomoc spřátelených armád Varšavské smlouvy
a u toho razítko. Podobnejch korektur jsem tam napočítal jedenáct.“

(…)

„Tak dlouho mu dohled z okresu vyškrabával a opravoval zápisy, až začal psát, jak chtěli.“

(…)

„Je to tam černý na bílým! Oni mu úplně vymyli mozek. Nevím, kde byl ten bod zvratu, šlo to asi
postupně. Převzal jejich oficiální výklad historie. Popisoval po večerech těma žvástama jednu
stránku za druhou, dobrovolně, tím krásným ozdobným písmem… muselo mu to zabrat léta.“

(Hájíček, 2005: 125)


V ukázce je vidět silný vliv víry na jedince, která může být ovlivněna náboženstvím a stejně tak
politickou propagandou, jak je tomu v uvedeném případě. Pra-rodičovská generace přestože prožila
druhou světovou válku je v současné beletrii spojována se silnou náboženskou  vírou, zvláště u
jedinců žijících na venkově. U rodičovské generace je náboženská víra viděna jako druh odporu vůči
socialistickému státnímu zřízení a politice komunistické strany, proto je chápána pozitivně a
naopak víra v politické myšlenky je představována v negativním světle. Věřit v politickou
propagandu znamená podrobení se, pokoření a jak uvádí Hájíček vymytí mozku. Pro mladou generaci je
víra důležitá pro zařazení se do určité skupiny, pomáhá najít místo ve společnosti, ale v co člověk
věří je zcela individuální.

Evropské státy, tedy i Česká republika, resp. bývalé Československo patří do anticko-křesťanského
kulturního okruhu, což znamená nejen, že převládajícím náboženstvím jsou různé formy křesťanství,
ale především, že společenské uspořádání, hodnotový systém, morálka etc. jsou zformovány a
ovlivněny antickou a křesťanskou tradicí.

Miloš Havelka (In: Weber, 1998: 20) upozorňuje na to, že z evropského křesťanství se rozvíjelo
pojetí důstojnosti člověka a rovnosti lidí, na tom založené chápání vztahů k bližním a chápání
lidských práv vůbec, což ovlivnilo nejen vztah členů západní společnosti k různým problémům života,
ale třeba i vývoj jejich zákonodárství.

            Ve studované beletristické literatuře je zastoupeno několik forem křesťanství –
katolické, protestantské, Jednota bratrská - a dále židovské náboženství. Literatura tedy neodráží
pronikání východních duchovních tradic a s tím spojeného životního stylu do kultury západní
společnosti, které se v České republice projevuje po roce 1998.[14] Křesťanská, příp. židovská
tradice a s tím spojené hodnotové systémy jsou tak představovány spíše jako alternativa k hodnotám
vládní komunistické strany nebo nově k hodnotám přicházejícím s komercionalizací společnosti:


„Byly to zlý roky,“ usmíval se, i když říkala tohle. Po smrti otce v jednašedesátém roce už
v Tomašicích nemohla vydržet. I když byla ze selského, odešla do města. Všichni se divili, vdala
se, i práci si našla. Po zaučení ve fabrice.

„A přitom tatínek dlouho věřil, že to nějak půjde. Ještě v devětačtyřicátým byla pouť s kázáním
v Římově, vždycky jsme tam chodili. Toho roku se tatínek potkal na vsi se Šouchou a ptal se, jestli
s námi půjde Hanka, jeho žena. Zbláznil ses? Křičel prej na něj tehdy Šoucha. Už ji nepustil, byl
od pětačtyřicátýho v komunistický straně… Kázání pod lipami se tatínkovi líbilo, věřil ještě, že
zase bude dobře.“

(Hájíček, 2005: 72)


            Vztah hodnot a náboženství je vykreslován jako velmi individuální a odvislý od
osobnosti jedince. Tedy zda je jedinec pouze věřící nebo zda se zajímá také o studium víry. Což lze
porovnat na příkladech Balabánova evangelického faráře a prostého protestantského věřícího. Víra a
náboženské vyznání se tak spojuje se stupněm a typem vzdělání a to bez ohledu na generační
perspektivu:


„Tato žvanivost, jíž se vyznačují nejen faráři, ale skoro všichni vyznavači této bohabojné konfese,
šla  Anně Marii (katoličce, alespoň podle křtu) notně na nervy. Ve svém jinak širokém srdci, kdyby
se šíře měřila hloubkou, neměla dostatek místa pro vodopády slov, jimiž se protestanti marně snaží
nasytit svůj neklid  špatné svědomí, které si dogmaticky netroufnou svěřit žádné autoritě než té
nejvyšší. (…) Tato žvanivost nijak nesouvisí s intenzitou jejich duševního života. Je to zbytnělý
atribut, který s sebou vlečou jako hrb, podobně jako katolíci svou pověrčivost a příchylnost
k jakékoli autoritě, nad níž se dá načmárat jakás takás svatozář.“

(Balabán, 2004: 51)


„Jeleni tu byli také. Tu a onde, na skříni, na truhle se matně leskli porcelánoví jeleni, jeleni
štvaní vlky, jelen s lani v ohlédnutí na palouku, jelen ve skoku. Na starém stole s kašírovanou
mramorovou deskou jich bylo celé stádečko. Dědeček farář je dostával od venkovanů vždy za
konfirmaci, to je školení, zkouška a obřad, jímž jsou mladí evangelíci iniciováni k Večeři páně a
k plnému členství ve sboru bratří a sester. Četnost porcelánového stáda svědčila o tom, že dědeček
uvedl do církve mnohé generace. Jenže stádo tu zůstalo bez pastýře. Venkoncem jeleni pastýře
nepotřebují. Samé symboly, pomyslel si Hans.

Za komínem skutečně stála skříň, kdysi mořená červenou politurou. Dědečkova knihovna byla již řádně
probraná, ale přece jen našel sloupek knih, které ho spojovaly s mužem svérázným jako venkovský
lid, a zároveň farářem, kterému naslouchali i vzdělanci. Postupně skládal na hromádku: Záření ducha
Jana Blahoslava Čapka, České obrození Milíče Lochmana, Českou otázku i Sebevraždu T.G.Masaryka,
Erbenova Chudého chlapce, který se proslavil, Velký ilustrovaný atlas zvířat, Dobové pozadí Starého
zákona Slavomila Daňka, Brehmův Život zvířat, Amicise Srdce, Chelčického Síť víry. A tolik dalších
knih, jejichž hřbety hladil očima za sklem knihovny při večerních pobožnostech, už tu nebylo.
Poskládal si je do sloupečku. Pak nějakou knihu vrátil, aby tu ještě něco zbylo pro jiné.“

(Balabán, 2004: 51)


            Až už jsou věřící vzdělaní nebo prostí lidé a ať náležejí k jakékoliv ze tří
sledovaných generací, jsou základem jejich víry křesťanské hodnoty (zvláště ty obsažené
v desateru). Jako jedna z nejdůležitějších se pro pra-rodičovskou a rodičovskou generaci ukazuje
pomoc bližnímu svému, neboť znamená také způsob jak se postavit nebo alespoň protestovat proti
režimu. Každopádně se tato hodnota ukazuje jako prioritní pro generaci pra-rodičovskou a lze ji
také chápat jako určitou slušnost a ohledy k druhým:


To se pochopitelně dědečkovi nemohlo líbit. Šel rovnou k nim a povídá:

„Že se nestydíte takhle Vildu trápit. A ještě k tomu na Vánoce.“

Svatá prostoto! Strnula jsem hrůzou, co se stane. Bála jsem se, že někdo z nich dědečkovi jednu
natáhne nebo že ho přinejmenším pošlou do prdele. Ani jedno bych nechtěla zažít. Dědeček se tam
hrnul tak samozřejmě, jako by z toho vůbec neměl pojem.

(Dousková, 2006: 137)


            Tato ohleduplnost a ochota pomoci, jak už bylo uvedeno, je spojována hlavně s dnešními
nejstaršími generacemi, naopak u mladé generace se projevuje určitý typ nevšímavosti, bezohlednosti
k druhým lidem. Ukázku postrádání této základní křesťanské hodnoty najdeme v knize Terezy
Brdečkové, ve které je také vidět důraz na to, že určitou víru by člověk měl mít a to i ateista:


„Jeho dědeček před sto lety vystoupil z církve, aby dal najevo, že bude uznávat jenom autoritu,
kterou si vybere. Jako učitel vštípil dětem ve škole i doma, že hodnota člověka je v tom, čím se
liší od ostatních. Zemřel na infarkt uprostřed náměstí, nikdo mu nepomohl, byl večer a všem se
zdálo, že je opilý.“

„Málokdo z nich byl věřící, ale stejně jako Viktor se většina z nich domnívala, že některé věci
platí, dokonce i když jim nevěříme.“

(Brdečková, 2006: 74-75)


            Podle Maxe Webera (1998: 312) se stereotyp jednotlivých náboženských norem prolamuje ve
prospěch celkového pojedí cesty životem, jež má „smysl“. Tyto změny pak do života jedince přinášejí
určité vyostření a zniternění jeho víry. Na základě těchto vlivů pak přibývá napětí mezi
náboženskými postuláty a realitou světa kolem. Zvlášť pro pra-rodičovskou a rodičovskou generaci,
která byla konfrontována s válkou a kolektivizací, resp. normalizací nabývá náboženská víra
významnější podoby než pro mladou generaci.


                                                 *


Především zástupci mladé generace, částečně i rodičovské, jsou nuceni hledat něco v co mohou věřit,
pokud nebyli vychováni v přísně náboženské tradici. Vzrůstají tak tendence hledat odpovědi ve
východních náboženstvích nebo se orientovat na nově vznikající církve, resp. sekty. Také u ateistů
se lze setkat s určitými typy víry, které mohou být podobné křesťanské, neboť tradiční systém
křesťanských hodnot je stále hluboce zakořeněn do evropské kultury.


8.      Závěr


Vlivem dramatických historických událostí může docházet k vytváření jednotlivých generací, jejichž
postoje, hodnotové orientace a životní způsoby se mohou vzájemně lišit. Současná česká
beletristická literatura postihuje rozdíly mezi třemi generacemi - generací pra-rodičovskou
ovlivněnou koncem druhé světové války a následnou kolektivizací, generací rodičovskou vymezenou
událostmi roku 1968 a normalizací a nakonec mladou generací tvořenou Husákovými dětmi, tedy
generací formovanou společenskými podmínkami od sedmdesátých let, ale ovlivněnou především
událostmi roku 1989.

Generační rozdíly jsou artikulovány a zvýznamňovány v oblastech rodiny, politické participace a
náboženství a to z toho důvodu, že se v nich nejlépe profiluje otázka generací a také zastoupení
problematiky generační perspektivy je zde velmi významné v porovnání s ostatními oblastmi, které
byly v průběhu pilotního čtení ve vybraném vzorku identifikovány, jako jsou životní styl, jazyk a
moderní informační a komunikační technologie. Literatura je zde chápána jako obraz životního světa
jednotlivých generací a jejich příslušníků. Zkušenosti sociálních aktérů jsou tak analyzovány ve
vztahu k této reprezentaci. Současná česká beletristická tvorba je obecně charakterizovaná návraty
do minulosti, pátráním po předcích či vyprávěním událostí ze života rodičovské a pra-rodičovské
generace. Minulost tak často ovlivňuje přítomnost a dostává se s ní do konfliktu, jako by tím
chtěli současní autoři vyjádřit, že minulost nemá být zapomenuta, neboť je důležitou součástí
života jedince.

Použití beletristické literatury pro nalezení reprezentace generací s sebou přináší řadu úskalí,
která vznikají ve vztahu k fiktivnímu obsahu díla. Přesto lze identifikovat zajímavé a sociologicky
relevantní souvislosti ve vztahu k hodnotám, normám, vzorcům chování a jednání a také ke způsobům
utváření myšlení a samotné kultury dané společnosti v níž dílo vzniká. Při nahlížení literatury
z perspektivy generací bylo využito společných rysů literárních děl jako jsou retrospektiva,
biografické vyprávění a obraz společensky významných událostí v kontextu událostí v životě jedince.

Bez rozdílů mezi generacemi se rodina ukázala jako významná sociální instituce, jejíž primární
funkce je vytváření zázemí, resp. domova pro její členy ať už se jedná o příslušníka jakékoliv ze
studovaných generací. I když důležitost a význam takového místa se jeví jako generačně odlišná.
Pra-rodičovská generace přikládá domovu větší hodnotu, než mladá generace, což vyplývá z povahy
daného místa, neboť pro pra-rodičovskou generaci je domovem zemědělský grunt nebo pokoj nad krámem,
což je spojováno s ekonomickým zabezpečením a také zakotveností v prostoru, kdy se takové místo i
s povoláním přechází formou dědictví z rodičů na potomky. Rodičovská i mladá generace si v sobě
uchovávají určité pouto svých předků k tomuto domovu a to i přesto, že již žijí někde jinde, což je
patrně způsobeno hloubkou vazby předešlých generací, jejichž možnost obživy byla úzce propojena
právě s určitým místem. Rodičovská a mladá generace se pak potýkají s problémem vybudování
vlastního domova v takové formě, jak ho znají z vyprávění nebo vzpomínek pra-rodičovské generace.
Domov jako záruka toho, že někam patří, tedy jako právo někam patřit pro ně ztrácí smysl a místo,
kde bydlí se vyznačuje anonymitou, stereotypem a pouto k domovu, k jeho obyvatelům, k jeho okolí
již není tak silné. Pojem domova tak získává pro představitele těchto generací nový význam, neboť
se vytrácí pevné spojení mezi označením „domov“ a pevným místem v jedincově životě a domov se stává
skoro synonymem rodiny jako takové, tedy jejích příslušníků a vztahů mezi nimi.

Samotná reprezentace rodiny je ve vztahu k jednotlivým generacím rovněž proměnlivá. Pra-rodičovská
generace chápe rodinu jako nezbytnou pro zajištění obživy a důležitým jmenovatelem je společná
práce, ať už se jedná o práci na poli nebo výpomoc v maloobchodě apod. teprve v období
kolektivizace je část generace, zvláště vlastníci gruntů ohrožována politickými událostmi a
následnými nařízeními. Pro generaci rodičovskou znamená rodina v době socialismu zázemí, jistotu,
která se po revoluci 1989 rozpadá a zbývají mu pouze vzpomínky na podmínky, které jeho rodinu
spojovaly. K tomu je nutné dodat, že rozdíl generačních pohledů bylo nutné sledovat na pozadí
celospolečenských změn dvacátého století, jako je industrializace zemědělské výroby, rozvoj
průmyslu, v jejich důsledku přesun obyvatelstva z venkova do měst a rozvoj informovanosti a
vzdělanosti. Navíc byl obecně společenský vývoj ovlivněn růstem participace na veřejném, resp.
politickém životě.

Současným autorům se jeví jako zajímavé a důležité téma problematika nukleárního typu rodiny a dále
je vděčně používán obraz svobodné matky a do popředí vystupuje také otázka rozvodovosti. V této
oblasti se opět vyskytují určité rozdíly mezi generacemi ve způsobech, jak se vyrovnávají
s důsledky a problémy neúplných rodin. Zároveň je však velmi zajímavý obraz svobodné matky, který
je v perspektivě rodičovské a mladé generace téměř totožný. Základním rysem svobodné matky je
nutnost postavit se proti společenským konvencím a bojovat proti společenským názorům a to i přes
svůj vlastní individuální strach. Takže jedním z atributů, který je při reprezentaci svobodné matky
používán je odvaha, tedy odvaha stát se svobodnou matkou a dát život dítěti i přes společenské
odsouzení, které je obvyklé v perspektivě rodičovské generace. Svobodné matky příslušející k mladé
generaci se na rozdíl od svobodných matek generace rodičovské již nemuseli tolik vyrovnávat se
společenským nesouhlasem, ale hlavně s přetrvávajícím problém ekonomického zajištění této neúplné
rodiny.

S rodinou, jako oblastí zájmu je úzce spjatá i generační perspektiva politické participace, neboť
ta je silně ovlivněna rodinným prostředím. Mladá generace je více revoltující než generace
rodičovská, přičemž velmi citlivě vnímá hierarchii společnosti a společenské uspořádání chápe jako
absurdní a nelogické, i když je možné identifikovat i určitou ironii, která poukazuje na obavu, že
změna tohoto uspořádání je jen velmi těžko realizovatelná. Rodičovská a pra-rodičovská generace
zřetelně vykazuje známky apatie, otupělosti a smíření se s danou situací a postoje a jednání jejích
zástupců jsou ovlivněny snahou chránit a zabezpečit rodinu. Tento obraz obou generací je doplněn
ještě obrazem nutnosti určité míry politické angažovanosti spojené s poskytováním pasivního
souhlasu s režimem, který mohl být do jisté míry ovlivněn i faktem, že příslušníci zvláště
rodičovské generace vůbec neznali demokratická lidská práva a svoboda jim proto ani nechyběla,
neboť je ve svém vlastním životě většinou ani nepoznali. Pro tuto rodičovskou generaci pak změny po
roce 1989 znamenali to zcela nový začátek, neboť se před nimi otevřelo pole možností, o kterých
dříve ani nevěděli.

Motivy pro politickou participaci se jak u pra-rodičovské tak u rodičovské generace ukazují jako
apolitické a to přesto, jak už bylo řečeno, že vytvářejí pasivní politický souhlas. Jejich cílem
není politická změna, ani není jako cíl předkládána snaha udržet stabilitu systému. Motivy pro
politickou participaci vycházejí ze soukromého života jedince, tedy z jeho snahy chránit své
individuální zájmy. Mladá generace pak tento postoj odsuzuje a vidí ho jako zhoubný, neboť pokud
lidé změny nechtějí, jen těžko k nim může dojít.

V neposlední řadě reprezentuje současná beletristická literatura také nedostatečné vyrovnání se
s minulostí, resp. s minulým režimem. Vztah k socialismu, ke komunistické straně a jejím
příslušníkům není dořešen ani na úrovni společnosti ani na úrovni jedince. Napříč generačním
spektrem se jednotlivé názory liší, někdo si přeje raději zapomenout, jiný hledá viníka. Výsledkem
této reprezentace je předložení nespokojenosti ve společnosti se současnou politickou situací.

Co se týká poslední ze sledovaných oblastí, reprezentuje duchovní a náboženský život určitou
alternativu k ostatním hodnotovým systémům, které mohou nabízet média, vláda a její propaganda,
politická nebo občanská sdružení různého typu etc. Pra-rodičovská generace je v současné beletrii
spojována se silnou náboženskou  vírou, zvláště u jedinců žijících na venkově. U rodičovské
generace je náboženská víra viděna jako druh odporu vůči socialistickému státnímu zřízení a
politice komunistické strany, proto je chápána pozitivně a naopak víra v politické myšlenky je
představována v negativním světle. A pro mladou generaci je víra důležitá pro zařazení se do určité
skupiny, pomáhá najít místo ve společnosti, ale v co člověk věří je zcela individuální.

Vztah hodnot a náboženství je vykreslován jako velmi individuální a odvislý od osobnosti jedince.
Tedy zda je jedinec pouze věřící nebo zda se zajímá také o studium víry. Víra a náboženské vyznání
se tak spojuje se stupněm a typem vzdělání a to bez ohledu na generační perspektivu. Ať už jsou
věřící vzdělaní nebo prostí lidé a ať náležejí k jakékoliv ze tří sledovaných generací, jsou
základem jejich víry křesťanské hodnoty (zvláště ty obsažené v desateru). Přičemž jako jedna
z nejdůležitějších se pro pra-rodičovskou a rodičovskou generaci ukazuje pomoc bližnímu svému,
neboť znamená také způsob jak se postavit nebo alespoň protestovat proti režimu.

Celkově se práce snaží ukázat, nejen které oblasti jsou z hlediska perspektivy generací vnímány
jako citlivé, ale i jakým způsobem jsou hodnoty, jednání, myšlení sociálních aktérů reprezentovány
z hlediska generací, případně do jaké míry vzniklý obraz odpovídá stavu zaznamenanému pomocí
kvantitativních výzkumů. Z tohoto důvodu byla v poznámkách pod čarou použita k porovnání také
kvantitativně získaná a evaluovaná data Českého statistického úřadu a to jak z období meziválečného
tak také šedesátých a devadesátých let minulého století.

Problémem který se může při vytváření obrazu generační perspektivy vyskytnout je ztotožňování
konceptů mládí a stáří s rozdíly mezi generacemi. Generační konflikt je pak nejčastěji
charakterizován nebo předznamenán tím, že si např. rodiče myslí, že když oni byli mladí, chovali se
jinak než se dnes chovají jejich děti. Fakt, že dnes mohou děti, rodiče a pra-rodiče představovat
různé generace je spíše výjimečná a jedná se o důsledek řady poměrně rychlých a společensky
významných změn, které se udály během dvacátého století. Jednotlivé věkové kohorty tak nevytvářejí
jednotlivé generace a nemusí mezi nimi být signifikantní rozdíly.

Jako součást zájmu, i když se nejedná o hlavní téma práce, je také vztah beletristické literatury a
sociologie. Pokud je literatura chápána jako sociální instituce, pak stejně jako jiné sociální
instituce je ovlivňována významnými sociálními a politickými změnami, které ve svém obsahu může
reprezentovat. Navíc se literatura jako jakákoliv jiná sociální instituce řídí určitými ustálenými
pravidly a normami a je tedy úzce spojena s dalšími sociálními institucemi, jako jsou morálka,
stát, rodina apod. Z toho vyplývá úzká provázanost změn v ostatních společenských institucích,
které se nutně projeví také v instituci literatury, proto je literatura důležitá pro dotváření
obrazu společnosti. Literární díla tak do určité míry substituují sociální zkušenost a nabízejí
možnosti pro formulaci nových hypotéz a otevírání problémů k diskuzi.





















Počet slov: 18 064

9.     Použitá literatura


·        Alan, Josef (1989) Etapy života očima sociologie. Praha: Panorama

·        Beck, U. et al. 2003. „The Theory of Reflexive Modernization: Problematic, Hypotheses and
Research Programme“ Theory, Culture & Society 20: 1-33. (32)

·        Corsten, M. (1999) „The Time of Generation.“ Time & Society 8(2): 249-272

·        Ettlerová, S., Matějková, B. and Paloncyová, J. (2003) „Počátek rodinného života s ohledem
na bytovou situaci.“ Pp. 205-224. In: Mareš, P. and Potočný, T. (eds.): Modernizace a česká rodina.
Brno, Barrister & Principal.

·        Giesen, B. (2004) “Noncontemporaneity, Asynchronicity and Divided Memories” Pp. 27-40, in:
Time & Society 13(1): 27-40

·        Hamplová, D., Rychtaříková, J. and Pikálková, S. (2003) České ženy: vzdělání, partnerství,
reprodukce a rodina. Praha, Sociologický ústav AV ČR

·        Kabátek, A. and Sak, Petr (1989) “Teoreticko-metodologické poznámky k výzkumu mládeže a
generací” Sociologický časopis 25(1): 23-40

·        Kabátek, A. (1989) “K sociologickému vymezení generačních skupin” Sociologický časopis
25(6): 588-604

·        Kertzer, David I. (1983) “Generation as a Sociological Problem.” Annual Review of
Sociology 9: 125-149

·        Kunczik, Michael (1995) Základy masové komunikace. Praha: Karolinum

·        Kuchařová, Věra (2003) „Některé obsahové změny postojů k manželství a rodičovství.“ Pp.
189-204. In: Mareš, P. and Potočný, T. (eds.): Modernizace a česká rodina. Brno, Barrister &
Principal

·        Mannheim, K. (1964) „The Problem of Generation“, in: Essay on the Sociology of Knowledge,
London: Routledge & Kegan Paul

·        Marada, Radim (2004) „Social Construction of Youth and Formation of Generational Awareness
After Socalism” in: Mareš, Petr et al. Society, Reproduction and Contemporary Challenges, Brno:
Barrister & Principal

·        Melucci, Alberto (1996) Challenging codes: collective action in the information age.
Cambridge: Cambridge University Press

·        McKee, A. (2003) Textual Analysis: A Begginer’s Guide. London: SAGE

·        Měchýř, Jan (2003) „O lidech v čase normalizace.” in: Česká a Slovenská společnost
v období normalizace: Liberecký seminář 2001. Bratislava: Veda

·        Možný, Ivo (2002) Sociologie rodiny. Praha: SLON

·        Orenstein, Mitchell (2001) Out of the Red: Building Capitalism And Democracy in
Postcommunist Europe. Ann Arbor: University of Michigan Press

·        Otáhal Milan and Vaněk, Miroslav (1999) Sto studentských revolucí. Praha: Lidové noviny

·        Parsons, Talcott (1954) “The incest taboo in relation to social structure and the
socialization of the child.” British Journal of Sociology 5: 101-117.

·        Petrusek, M. (1990) Sociologie a literatura. Praha: Československý spisovatel

·        Petrů, Eduard (2000) Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico

·        Sak, Petr (2000) Proměny české mládeže. Praha: Petrklíč

·        Simmel, Georg (1997) Peníze v moderní kultuře a jiné eseje. Praha: Sociologické
nakladatelství

·        Smith, David J. (1992): „Defining the Underclass.“ Pp. 3-8 in Understanding the
Underclass. ed. by David, J. Smith. London: Policy Studies Institute Stone Sweet, Alec; Sandholtz,
Wayne and Fligstein, Neil (2001): The Institutionalization of European Space, In: Stone Sweet,
Alec; Sandholtz, Wayne and Fligstein, Neil (eds.): The Institutionalization of Europe, Oxford:
Oxford University Press

·        Struck, Wolfgang (1999) „Sociální funkce a kulturní statut literárních textů neboli:
autonomie jako heteronomie.“ In: Pechlivanos, M., Rieger, S., Struck, W. and Weitz, M. (eds.) Úvod
do literární vědy. Praha: Hermann&synové

·        Thibaut, John W. and Kelley, Harold H. (1967) The Social Psychology of Group. New York:
John Wiley & Sons

·        Vincent, John A. (2005) “Understanding generations: political economy and culture in an
ageing society.” Pp. 579-599, in: The British Journal of Sociology, 56(4): 579-599

·        Weber, Max (1998) Sociologie náboženství. Praha: Vyšehrad


Analyzovaná literatura

·        Balabán, Jan (2004) Možná že odcházíme. Brno: Host

·        Brdečková, Tereza (2006) Slepé mapy. Praha: Odeon

·        Dousková, Irena (2002) Hrdý Budžes. Brno: Petrov

·        Dousková, Irena (2006) Oněgin byl Rusák. Brno: Druhé město

·        Dutka, Edgar (2007) Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha: Torst

·        Hájíček, Jiří (2005) Selský baroko. Brno: Host

·        Hůlová, Petra (2004) Přes matný sklo. Praha: Torst


Další zdroje

·        Český statistický úřad: Sčítání lidu, domů a bytů, http://www.czso.cz/sldb/sldb.nsf/i/home

·        Český statistický úřad: Vývoj obyvatelstva České republiky  v roce 2006,
http://www.czso.cz/csu/2007edicniplan.nsf/t/2100442388/$File/40070703.pdf

·        Český statistický úřad – volební server: Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu české
republiky konané ve dnech 2.-3.6.2006, http://www.volby.cz/pls/ps2006/ps2?xjazyk=CZ

·        Sociologický ústav AVČR: Postoje československých občanů k demokracii v roce 1968,
http://studie.soc.cas.cz/upl/texty/files/142_99-8wptext.pdf


10.                        Anotace


Práce se pokouší identifikovat způsoby, jakým vybraná díla současné české beletristické literatury
postihují rozdílné tendence v hodnotových orientacích, postojích, životních způsobech, či vzorcích
jednání generace dospívající v před- a po-revolučním období konce osmdesátých let (a počátku 90.
let) a příslušné rodičovské generace. Výchozí otázkou je míra a povaha reprezentace generačního
zlomu ve studované beletristické literatuře.

V této perspektivě práce analyzuje zejména beletristická díla Ireny Douskové, Jana Balabána, Terezy
Brdečkové, Edgara Dutky, Jiřího Hájíčka a Petry Hůlové. Snaží se přitom zasadit literární
reprezentaci generačního zlomu do kontextu klasické i soudobé sociologie generací (Mannheim,
Gasset, Corsten, Giesen, aj.). Při tom si mimo jiné všímá, jak literatura postihuje vazbu
dramatické historické zkušenosti na každodenní zkušenost a jednání, jak identifikuje pole jednání a
zkušenosti, ve kterých se generační rozdíly artikulují a zvýznamňují (rodina, práce, politika,
vzdělání, zábava, jazyk, náboženství, atd.).

Cílem však není hodnotit správnost či korektnost literárního popisu na základě „vědecky“ získaných
či ověřených informací. Literatura je zde naopak pojata jako obraz naší zkušenosti coby sociálních
aktérů, tj. zkušenosti, jež nemůže být rozumně hodnocena na ose správná-nesprávná,
korektní-nekorektní. Součástí práce však je i otázka vztahu beletristické literatury a sociologie,
třebaže není hlavním předmětem zájmu.


The paper try to identify the ways, how choosen czech beletristic books speak about different ways
of understanding to values, life-styles or ways to behaving of adolescents and parent’s generations
in the time before and after the rovolution in the end of 1980’s and the beginning of 1990’s. The
main question is about level of representation of generation’s breakage in chosen beletristic
literature.

From this perspective, the paper analyze the belteristic works by Irena Dousková, Jan Balabán,
Tereza Brdečková, Edgar Dutka, Jiří Hájíček and Petry Hůlová. The representation of generation’s
breakage is situated to the context of classical and modern sociology of generations (Mannheim,
Gasset, Corsten, Giesen, etc.). It is important to show the relationship between the dramatic
historical experience and daily-based experience and behavior, also the subjects of investigation
are the areas of experience and behavior, in which the differences among generations are
articulated (the family, the job, the education, the entertaining, the language, the religion,
etc.)

The objective of this paper is not to evaluate preciseness of literature description based on some
“scientific” information. More to the contrary the literature represent a picture of our
experiences as the social agents, that means that this experience can not be evaluate as good - bad
or correct – incorrect. As a part of this paper is also question of relationship of belletristic
literature and sociology, however this is not the main point of the interest.

11.                        Jmenný rejstřík


A

Alan, Josef.................................................................... 29

B

Balabán, Jan 7, 9, 21, 22, 23, 24, 26, 27, 38, 39, 42, 47

Bauman, Zygmunt......................................................... 6

Beck, Ulrich.................................................................... 6

Becker, G.S................................................................... 23

Blau, P.......................................................................... 23

Brdečková, Tereza................. 7, 10, 12, 14, 32, 37, 48

D

Dousková, Irena 7, 10, 17, 20, 26, 30, 34, 35, 37, 38, 39, 40, 41, 48

Dutka............................................................................... 5

Dutka, Edgar................................................. 5, 7, 10, 42

E

Ettlerová, S............................................................ 17, 18

F

Fligstein, Neil................................................................ 6

G

Giesen, B................................................................ 28, 29

Greenblatt, Stehen........................................................ 9

H

Hájíček, Jiří.. 7, 10, 13, 15, 16, 20, 28, 36, 43, 45, 46

Hamplová, D......................................................... 20, 22

Havelka, Miloš............................................................ 46

Homas, H.C.................................................................. 23

Hůlová, Petra............................................. 7, 10, 24, 27

K

Kabátek, A.................................................................... 31

Kelly, Herold H............................................................ 23

Kertzer, David I........................................................... 25

Kuchařová, Věra.................................................. 18, 19

M

Mannheim, Karl...................................... 11, 25, 26, 28

Marada, Radim...................................................... 1, 27

McKee, A......................................................................... 9

Měchýř, Jan......................................... 7, 14, 37, 38, 40

Melucci, Alberto............................................ 30, 33, 38

Možný, Ivo............................................................. 11, 18

O

Orenstein, Mitchell.................................................... 41

Otáhal, Milan................................................ 34, 39, 40

P

Parsons, Talcott......................................................... 22

Petrů, Eduard................................................................. 8

Petrusek, Miroslav................................................... 8, 9

Pikálková, S................................................................. 20

R

Rychtaříková, J............................................................ 20

S

Sak, Petr................................................... 11, 31, 35, 46

Sandholtz, Wayne......................................................... 6

Smith, David J.............................................................. 27

Stone Sweet, Alec.......................................................... 6

T

Thibaut, John W.......................................................... 23

V

Vaněk, Miroslav............................................ 34, 39, 40

Vincent, John A............................................................ 25

W

Weber, Max.......................................................... 46, 48

________________________________

[1] Navíc jak uvádí Stehen Greenblatt (In: Struck 1999, 193), text a kontext se k sobě nevztahují
jako nějaká „nadstavba“ a „základna“, jako „kopie“ a „vzor“, nýbrž tvoří nitky vetkané do „husté
sítě proměnlivých a často protikladných společenských sil“  a samotná sociální realita vzniká pouze
v rámci sémioticky organizovaných obrazů světa.

[2] Se vznikem panelových sídlišť a s odchodem jedinců z venkova do měst je spojen i jev vzniku
řady zahrádkářských a chatových kolonii, které souží obyvatelům měst, zvláště panelových sídlišť
k odpočinku, což Jan Měchýř (2003, 100) charakterizuje jako snahu uchýlit se před normalizací
všedního dne do sváteční normálnosti.

[3] Podle údajů Českého statistického úřadu z posledního sčítání lidu v roce 2001 tvořily neúplné
rodiny se závislými dětmi skoro 24% všech rodinných domácností s závislými dětmi. Pro srovnání v
roce 1961 tvořily neúplné rodiny s dětmi jen 7,5% a v roce 1980 se jednalo o 12% z celkového počtu
rodin se závislými dětmi. http://www.czso.cz/sldb/sldb.nsf/i/home

[4] Rozvodovost v České republice patří již od šedesátých let mezi nejvyšší v Evropě. V roce 2006
bylo rozvedeno skoro 49 manželských svazků ze sta výchozích.

http://www.czso.cz/csu/2007edicniplan.nsf/t/2100442388/$File/40070703.pdf

[5] Teorie sociální směny přichází s předpokladem, že každé sociální jednání lze chápat jako
sociální směnu, proto jde o značně redukcionistickou teorii. Jejími představiteli byli třeba H. C.
Homas, P. Blau nebo G. S. Becker.

[6] Zásadním důvodem proč zakládat rodinu je reprodukční strategie, což již bylo analyzováno
v kapitole Rodina nukleární vs. rozšířená, proto také jsou děti v rodině nejdůležitějším tématem,
které se zvažuje při rozvodu partnerů.

[7] Pokud se třídní příslušnost stane více fluidním, tak kulturní diference mezi třídami se
zmenšují, zatímco ekonomické diference mezi třídami jsou stabilnější (Smith, 1992: 6).

[8] Vznik diskontinuity však neznamenal institucionální nebo kulturní vakuum. Ačkoliv postupně
zanikly socialistické organizace, na jejich místo nastoupila buď zcela nově vzniklá sdružení nebo
organizace, které byly v době socialismu zakazovány (např. Junák).

[9] K tomu, aby kritickou a revoltující, musí existovat jednak podněty, které vznikají
v politických, kulturních, vědeckých a jiných elitách národa, v nichž mladí lidé nejsou zpravidla
příliš zastoupeni, jednak společenské podmínky pro to, aby na tyto podněty mohli mladí lidé
reagovat jako určitý sociální celek. (Otáhal a Vaněk, 1999: 11)

[10] Výzkum „Postoj občanů k politice“ byl realizován v roce 1968 pro Ústav státu a práva
Československé akademie věd a měl identifikovat politický postoj občanů k demokratické reformě. Po
okupaci se však data ztratila a jejich část byla nalezena až v roce 1998 analyzována a vydána
Sociologickým ústavem věd AV ČR. Dle analýzy těchto dat bylo v roce 1968 demokraticky orientováno
33,6% občanů, nedemokraticky bylo orientováno 32,7% občanů a neutrální postoj zastávalo 33,7%
respondentů (použito výsledků třetí metody využívající faktorovou analýzu a váhy jednotlivých
faktorů). http://studie.soc.cas.cz/upl/texty/files/142_99-8wptext.pdf

[11] V roce 1990 dosáhla volební účast na volbách do Federálního shromážděn 96,79%. Naopak v
posledních parlamentních volbách v roce 2006 byla tato účast jen 64%.
http://www.volby.cz/pls/ps2006/ps2?xjazyk=CZ

[12] Při vyjadřování svého pasivního politického souhlasu s daným režimem musel občan
Československa projevit svou angažovanost alespoň v prvomájovém průvodu a jen výjimečně byl nucen
k dalším projevům servilnosti, jakým bylo odsouzení Charty 77 (Měchýř, 2001: 100)

[13] Mezi nejvýznamnější ideově-programové politické koncepty lze zařadit neoliberalismus a
sociální liberalismus a s nimi spojené koncepty shock therapy (šoková terapie) a gradualism.
Klíčovými sociálně-vědními koncepty se ukázaly být path-dependency, capitalism by design a spíše
ekonomická teorie rekombinovaného vlastnictví, které jsou používány k analýze dopadů uplatňovaných
politických konceptů. V postkomunistických zemích byla nejvlivnější strategií, v politické a
ekonomické dimenzi, neoliberální strategie, která zdůrazňovala nutnost zavedení základních
ekonomických reforem, podporujících růst a tržní racionalitu v rámci demokratizace společnosti
(Orenstein, 2001)

[14] Bezprostředně po listopadu 1989 se v ulicích Prahy objevily skupiny příslušníků Haré Kršna
s bubínky a sugestivním prozpěvováním mantry. Následně se začali po sídlištích pohybovat mormonští
misionáři z USA nebo se pořádala různá shromáždění spojená s působením různých léčitelů etc.
V polovině devadesátých let se stala v České republice diskutovaným tématem problematika sekt,
neboť začalo vznikat množství nových sekt až se postupně vytvořilo určité konkurenční prostředí pro
zavedená náboženství (Sak, 2000: 103).