Oponentský posudek diplomové práce Michaely Heldesové Generační perspektiva v současné české beletristické literatuře Posuzovatel: Zdeněk Konopásek Navrhované hodnocení: E (ale vlastně jen proto, že vím, že práce už je obhajovaná opakovaně, normálně bych asi doporučil práci překoncipovat a přepracovat) Byl jsem jako člen komise svědkem, když se tuto práci autorka snažila neúspěšně obhájit minule. Je zřejmé, že se snažila práci přepracovat, zúžit záběr, načíst nějakou literaturu k metodologii atd. A je zřejmé, že téma, které si zvolila, stejně jako způsob uchopení, jsou nesmírně obtížné – podle mne nad její síly. S ohledem na snahu a náročnost úkolu navrhuji hodnocení E, protože posun by měl být oceněn. Práci nicméně považuji za špatnou a beru to tak, že hodnocením E vycházím vstříc. Lepší zorientování se v metodologii a v metodologické literatuře, které tuším požadovala oponentka už u minulé verze, není příliš patrné. Mám obavu, že se autorka omezila na několik prázdných proklamací a na vypuštění některých dalších sporných. Tak třeba: „U beletristických děl, která jsou předmětem analýzy, je nutné neopomenout jejich formu,“ píše autorka na str. 6, patrně poučená z literatury.[1] Ale této formy studovaných děl si pak už během celého dalšího textu ani jednou analyticky nevšimne. Podobně v závěru autorka píše: „Při nahlížení literatury z perspektivy generací bylo využito společných rysů literárních děl jako jsou retrospektiva, biografické vyprávění a obraz společensky významných událostí v kontextu událostí v životě jedince“ (str. 36) – já však v rozboru autorky nic takového nepostřehl. Základní problém je, že autorka vlastně jenom ilustruje vybrané sociologické teze o rodině, generacích či socialismu vybranými úryvky z krásné literatury. Jde přitom o skutečně nekonfliktní ilustrace, nikoli o kritické konfrontování literárního ztvárnění se sociologickým pohledem. Autorka prostě vybere úryvek a pak k němu hledá „vhodnou teorii“ (např. str. 16). To je málo. Nad některými úryvky také zkouší ještě nepříliš podloženě „sociologicky spekulovat“ („Důvodem tohoto rozdílu chápání domova mezi pra-rodičovskou generací a generacemi mladšími je nejspíše větší společenská a prostorová mobilita a také určité časo-prostorové vyvázání, které s sebou přináší společnost postmoderny, resp. druhé moderny.“ Str. 10). Přitom občas se autorka tváří, jako kdyby dělala pevné závěry z nějakého reprezentativního průzkumu o rodině a generacích za socialismu a transformace. Z nějakých motivů v románu usuzuje neproblematicky na obecné tendence („… rodičovská generace se při zvažování založit rodinu orientuje na možné politicko-společenské otázky, tedy zda vůbec přivést děti do dané doby…“, str. 13; ale také třeba v Závěru). A to je zas moc. Že má například autorka o rodině leccos načteno a že zřejmě docela dobře zná rozebírané knihy, ještě zkrátka nedělá dobrou sociální analýzu. Tím spíš, že třeba o generacích či religiozitě už toho má načteno podstatně méně, nemluvě o socialismu, který komentuje způsobem dost povrchním, ba leckdy pobuřujícím. Není divu, že k fenoménu socialismu, který je pro zaměření práce klíčový, se autorka až na pár výjimek odvolává v podstatě na jedinou práci – kapitolku ve sborníku (Měchýř). Zejména v těch pasážích vypadá posuzovaná práce jako nedobrý příklad poněkud prázdného sociologického tlachání, odtrženého od skutečnosti. Poukazy na sociologickou literaturu jsou zejména v úvodu povrchní a nepřesné. Práce je ledabyle napsaná. Obsahuje zbytečně dlouhé věty a opravdu nesmírné množství hrubých gramatických chyb – chyb v interpunkci bude v celé práci ke stovce, možná víc (pokud by bylo třeba, mohu spočítat, mám vyznačeno); a chyb v i/y je také nemálo, několik desítek. Seznam literatury není jednotně formátovaný. I s ohledem na to považuji navržené hodnocení z mojí strany ústupek – pokud odevzdávám práci na druhý pokus, je na místě věnovat čistopisu náležitou péči. 6. června 2008 Zdeněk Konopásek ________________________________ [1] Je mi to líto, ale odkazování na strany má smysl pouze pro mou orientaci – abych mohl dohledat daná místo v textu diplomové práce alespoň já sám, pokud by bylo třeba. Práci jsem mohl číst pouze z vlastního výtisku počítačového souboru – a kvůli úspoře nákladů na tisk a omezení počtu stran papíru, které jsem s sebou musel během čtení všude možně tahat (posuzoval jsem 4 práce), změnil jsem před tiskem formátování tak, aby byl rozsah co nejmenší. Odkazy tedy neodpovídají stránkování odevzdané práce.