1 ÚVOD 5 2 TEORETICKÁ ČÁST 7 2.1 Středověký člověk a příroda. 7 2.2 Život Františka z Assisi 12 2.3 Analýza textových pramenů ke vztahu sv. Františka k přírodě. 16 2.3.1 Spisy Františka z Assisi 16 2.3.1.1 Řehole a závěti 16 2.3.1.2 Napomenutí 17 2.3.1.3 Listy 17 2.3.1.4 Chvály a modlitby 18 2.3.2 Spisy Tomáše z Celana 24 2.3.2.1 Vita Prima 25 2.3.2.2 Vita Sekunda 32 2.3.2.3 Kniha o divech 36 2.3.3 Sv. Bonaventura 38 2.3.4 Jiné nefrantiškánské prameny 39 2.4 Františkáni 44 3 PRAKTICKÁ ČÁST 48 3.1 Sociologická sonda. 48 3.1.1 Identifikace výzkumného problému 48 3.1.2 Cíl výzkumu 48 3.1.3 Výzkumné otázky 48 3.1.4 Metoda výzkumu 49 3.1.5 Operacionalizace 49 3.1.6 Charakteristika respondentů 49 3.1.7 Interpretace 50 ZÁVĚR 54 ANOTACE 57 JMENNÝ INDEX 58 BIBLIOGRAFIE 60 PŘÍLOHY 65 1 ÚVOD Na volbu tématu této práce měl vliv můj zájem o osobu sv. Františka z Assisi, ve kterém se snoubila láska k Bohu a ke stvoření, k přírodě. Sv. František je se svým rozsahem zájmu o přírodu, světlým bodem, který září v katolické církvi. Avšak i v učení katolické církve bychom mohli nalézt směřování, které je velmi blízké postoji sv. Františka. "Bůh stvořil svět, aby ukázal a sdělil svou slávu. Aby jeho tvorové měli účast na jeho pravdě, na jeho dobrotě, na jeho kráse: to je tedy sláva, pro niž je Bůh stvořil."[1] Příroda, která nás obklopuje, je ve větší či menší míře, součástí našeho života. Jsme na svém okolí bezprostředně závislí a soulad či nesoulad mezi člověkem a přírodou závisí na jeho vztahu k ní. Buď ji využívá jako užitkový předmět nebo jako životní prostor, který se nedá redukovat kategoriemi užitečnosti. Příroda však musí být předmětem naší péče, což se odvíjí od samotného křesťanského chápání vztahu přírody a člověka. Kořeny tohoto tvrzení lze najít v Bibli. Bůh ustanovil člověka, aby byl jeho obrazem. Nemyslí se ovšem vzezření člověka, podobnost člověka a Boha spočívá spíše v lidském zástupnictví Boha na Zemi. Biblický text: "Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším, co se na zemi hýbe"[2], je třeba chápat ve smyslu pověření a správcovství. Tento výklad nachází potvrzení také v knize Moudrosti: " ...ty jsi učinil všechno svým slovem a ve své moudrosti jsi vytvořil člověka, aby vládl nad tvory, kterým jsi dal vzniknout, a aby spravoval svět v svatosti a spravedlnosti a konal soud s upřímnou duší ..."[3] Stvořený svět je Boží a člověk zůstává pověřencem, který si nemůže sobecky nakládat se světem, jak se mu zlíbí. Funkce správcovství s sebou samozřejmě nese odpovědnost za svěřený svět. Vnímání přírody z pohledu sv. Františka je tedy příkladem rozšíření základního vztahu člověka k přírodě z pouhého správcovství. Práce bude rozlišena na část teoretickou a část praktickou. V teoretické části se budu zabývat textovou analýzou historických pramenů. Jedná se zejména o vlastní spisy sv. Františka z Assisi, životopisy sv. Františka od Tomáše z Celana a v neposlední řadě také o nefrantiškánská svědectví, díky kterým se nám dostane komplexnějšího náhledu na postavu sv. Františka a jeho vztahu k přírodě. Poslední kapitola teoretické části bude patřit historickému přehledu františkánského řádu a jeho vztahu k přírodě. Praktická část bude věnována výzkumu o současném vztahu k přírodě ve františkánských řeholních společenstvích. Praktický výzkum bude uskutečněn na základě rozhovorů s vybranými zástupci jednotlivých řádů. Bude se týkat řeholních společenství františkánů, kapucínů, minoritů a klarisek v Brně, která dohromady tvoří františkánskou rodinu. Tímto postupem bych ráda dosáhla rámcové představy o sv. Františkovi, jeho vztahu k přírodě a o roli přírody v životě františkánských řeholních řádů v současné době. 2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 Středověký člověk a příroda Uvedení do doby Člověk ve středověku byl příliš organickou součástí okolního světa, než aby jej mohl kriticky reflektovat. Vnímání přírody se ve středověku se od dnešního náhledu na stvoření lišilo v několika rovinách. Mimo jiné, nyní vnímáme přírodu jako skomírající dědictví, jehož stav determinuje náš vztah k ní. Pro středověkého člověka byla příroda soupeřem, kterého si musel těžce podmaňovat^[4], aby si vydobyl obživu. Je tedy zřejmé, že velké odlesňovaní a zúrodňovací akce započaté v 10. století, vrcholící v 11. a 12. století a pomalu ochabující v 13. století, byly ve své době považovány za projev heroismu.[5] Lidé ve středověku žijí v přímé interakci s přírodou, takže nepociťují naléhavou až nostalgickou touhu po návratu do ní, jako se objevuje později u obyvatel měst. Díky výrazné religiozitě středověké společnosti, kde byl ve středu zájmu člověka Bůh, není příroda chápána jako hodnota sama o sobě. Pozitivně vnímána je tehdy, pokud je nahlížena jako boží stvoření, jako něco, co ukazuje na Hospodina. Podle středověkého chápání je celá příroda složená ze čtyř živlů. Ohně, vody, vzduchu a země. Člověk je chápán jako mikrokosmos, tzn. menší obraz vesmíru. Člověk se tedy také skládá ze čtyř živlů. Ohně: tepla, vody: krve, vzduchu: dechu a země: masa. Tato představa panuje ovšem zejména ve vzdělaných vrstvách společnosti. Lidé nevzdělaní mají svou představu přírody založenou zejména ještě na pohanských mýtech a legendách.^[6] Člověk byl schopen vnímat krásu přírody, nenahlížel však na ní jako na konečný zdroj libosti. Příroda byla vnímána jako symbol neviditelného světa. "Středověký symbol vyjadřoval to, co je neviditelné a přístupné jen rozumu, prostřednictvím viditelného a materiálního."^[7] Středověký člověk nedokázal vnímat okolní objekt pouze pro jeho funkci a užitek v bezprostřední přítomnosti. Vše mělo určitý přesah do "onoho světa". Věci tedy nemají význam pro to, co jsou, ale pro to, co znamenají.^[8] Zemědělství Podle Le Goffa byl středověk venkovský a jeho podstatou byla půda.^[9] Vzhledem ke skutečnosti, že zemědělství bylo hlavním zdrojem obživy pro 90% populace, představím v následující kapitole stav středověkého zemědělství. Ve 12. století dochází na křesťanském Západě k prudkému nárůstu počtu obyvatel. To implikovalo rozsáhlé obdělávání půdy[10], na úkor lesních porostů ve vyšších polohách a bažin v nížinách, místo dubových hájů byly vysazovány háje kaštanové.[11] Byla obdělávána také půda k pěstování obilovin nevhodná, z níž nebyly velké výnosy. O úrodnost půdy nebylo pečováno výrazně efektivním způsobem. Lidé většinou zaorávali zbytky porostu na úhoru. Nikdy se nesekalo obilí až u země, ale co nejblíže klasům, aby se zbylá sláma mohla dát zvířatům nebo jinak využít. Demografický vývoj byl zároveň příčnou sociálního pohybu obyvatel, který se odrazil v převodech majetku a formách střednědobých zemědělských smluv. Tyto smlouvy vymezovaly platbu nájemného polovinou úrody.^[12] Vlastníkem byl panovník, který rozděloval půdu jako léno mezi šlechtu. Také klášter či církevní představitelé mohli být majiteli půdy. Lidé měli půdu v pronájmu, nikoliv ve vlastnictví. Chudí vesničané si mohli pronájem za půdu odpracovat, což bylo také ve velké míře využíváno a byla zapojována byla vždy celá rodina.^[13] Hospodářství bylo v Assisi bylo založeno na zemědělství, zejména na produkci obilovin. Důležitým předmětem pěstování byly také vinice a olivovníky[14]. Kromě zemědělské produkce obilovin se assiské hospodářstí zabývalo zpracováním surovin. Týká se to zejména konopí a lnu.[15] Zemědělské nástroje se v raném středověku zdokonalovaly a ulehčovaly lidem těžkou práci. Jedná se například o pluh (kypření a obracení půdy), brány (k drcení hrud a uvláčení pole), hák (k rozrývání půdy a kypření). V období vrcholného středověku dochází ke zdokonalování zemědělského náčiní. Zejména konstrukční odlišnost pluhu s asymetrickou radlicí, která umožňuje hlubší orbu a obracení půdy. Lidé také dokáží lépe využít síly tažných zvířat. Krávy a voli se zapřahají do jařma, kůň do chomoutu. Ve středověku byl nedostatek chovných zvířat. Příčinou nízkých stavů dobytka byl zejména nedostatek pastvin. K tomuto hlavnímu důvodu se přidružily i marginální okolnosti, jako byl např. dobytčí mor apod. Přednost se dávala obdělané půdě, která byla zdrojem rostlinné potravy. Maso bylo ve středověku zastoupeno zejména zvěřinou. Nízké stavy dobytka byly důvodem, proč bylo ceněno živočišné hnojivo, resp. zvířecí hnůj. Poddaní dokonce museli odevzdávat svému pánovi, v rámci povinných dávek, tzv. "hrnec trusu".^[16] Nepříliš úrodná půda a tedy její rychlé vyčerpání, mělo také za následek stěhování zemědělců z místa, na místo.^[17] Hovězí dobytek - kráva, vůl - se používal zejména k tahu a na mléko a maso. Kůň byl užíván na jízdu, prasata na maso a drůbež na maso a vejce. Nejrozšířenějším chovným zvířetem byla ovce, ze které lidi užívali vlnu, maso, mléko - následně používané na výrobu sýrů. Z historických pramenů je však zřejmé, že okolí Assisi bylo, za Františkova života soustředěno spíše na chov skotu, než ovcí, což vzhledem k tradicím a tendencím není typické. Rostliny Květiny nebyly v rámci symbolického významu až do konce 13 století druhově rozlišovány. Výjimku tvoří růže a lilie.[18] Až od počátku 15. století dochází k druhovému vyhraňování. Symbolický význam květin však hrál pouze podřadnou funkci, neboť jejich hlavní význam se týkal jejich léčivých účinků.[19] Léčitelství, a s ním spojená znalost léčivých bylin, bylo soustředěno zejména do klášterů. Každý klášter měl svou vlastní bylinářskou zahradu. Řeholníci měli na tehdejší dobu velmi dobře vybavenou bylinnou lékárnu, která sloužila nejen jim, ale i okolním venkovanům. Klášterní medicína vládla až do konce 12. století, kdy pomalu začíná přecházet do rukou učených laiků.^[20] Zájem o léčivé byliny se prohloubil ve 13. století, zejména díky již zmíněné salernské škole. Změnila se však skladba pěstovaných obilovin. Vedle pšenice a prosa se výrazně prosadilo pěstování ovsa a žita. Dále to jsou luštěniny, len a zelenina. Svůj vzestup zažívá i vinařství a sadařství. Můžeme předpokládat, že stromy se mohly těšit pravděpodobně větší úctě než dnes, neboť stále přetrvávala, zejména na venkově, vzpomínka na pohanské uctívání stromů.[21] Stromy a dřevo si však i ve středověku měly, ostatně jako vše, symbolický význam. Dřevo není nikdy jen dřevem. Váží se k němu legendy, má svou historii. Bylo rozlišováno např. Dřevo mužské a dřevo ženské. Středověký řezbář by nikdy nevyřezal nástoj, který má být určený muži, z ženského dřeva. Dále můžeme rozlišit dřevo urozené a neurozené, dřevo válečnické (jasan), hudební (lípa), trestající (bříza), vykonávající spravedlnost (jilm, dub), dřevo přinášející smrt (tis), dřevo zneklidňující (olše), neblahé (ořech)[22] nebo dřevo blahodárné (dub, buk, lípa)[23] Bohatí lidé - šlechta - panovník nežili v bezprostředním styku s přírodou jako chudí venkovští lidé. Ve středověku se ovšem rozmáhá móda budování venkovských sídel, které byly tvořeny obytnými a hospodářskými budovami a celý komplex byl obklopen zahradou. Zahrady byly pečlivě udržovány a poskytovaly majiteli pohodlné útočiště a pobyt na čerstvém vzduchu. Les Dalším zásadním prostorem života byl ve středověku, vedle zemědělské krajiny, les. Středověký les představoval oblast za hranicemi civilizace. Představoval pustinu a zároveň zdroj surovin. Les byl vnímán jako "místo zkoušky a zasvěcení, neznámého nebezpečí a temnoty."^[24] Hierarchické rozdělení společnosti se zobrazilo i v rozdělení skupiny lidí, kteří v lese pobývali a k přírodě měli nutně odlišné vztahy. První z nich byla bellatores. Do této skupiny patřili válečníci, kteří disponovali silou a chtěli les využívat zejména jako své lovecké území. Druhá skupina byli oratores, kde se jednalo zejména o poustevníky, řeholníky, kteří vyhledávali v lese samotu k rozjímání.^[25] Poslední skupinou jsou laboratores. Do této skupiny patřili lidé, kteří les využívali především hospodářsky. Ať už byl jejich původní záměr jakýkoliv, podle Le Goffa všichni lidé, kteří se v lese vyskytovali, byli vedeni touhou uniknout z tehdejšího světa.^[26] Skupina lidí, jejíž členové se nezařadili do žádné z výše zmíněných kategorií, představuje lidi, kteří žili na okraji středověké společnosti. Většinou se jednalo o lidi, kteří se v lese skrývali před světskou spravedlností. Patřili mezi ně např. loupežníci, uprchlí vězni, diví muži a jiní. Přístup těchto lidí se však nejzřetelněji odlišoval od postoje venkovanů k lesu. Pro venkovany byl les zdrojem obživy, zatímco pro tyto lidi byl les domovem, útočištěm. Le Goff přirovnává lesy v západní Evropě k pouštím v Asii. Zejména v souvislosti s poustevnictvím, kdy se poustevnicí odebírali do pouště, aby o samotě rozjímali, modlili se a odolávali ďáblovým nástrahám a pokušením. Ten samý úmysl pojímali i poustevníci v Evropě, kde nebylo z důvodu přírodních podmínek jiné šance než odejít na nejopuštěnější místo, kde se nevyskytují lidé - tedy do lesů.^[27] Vzhledem ke zvětšování ploch orné půdy, docházelo k rozsáhlému odlesňování, což mělo kromě hospodářských důsledků i důsledky ekologické. Každé odlesňování s sebou přináší náročné hydrologické komplikace. Následky těchto komplikací zpětně implikovaly nutnost úpravy půd terasováním. [28]Lidé lesy ve středověku hospodářsky hojně využívali. Lesy sloužily jako zásobárna dřeva, které se využívalo zejména jako palivo a také jako surovinu na výrobu dřevěného uhlí. Chodilo se sbírat palivové dříví i samotný popel ze spáleného křoví na bělení prádla a barvení látek. Ceněná byla také dubová kůra, která se využívala k vydělávání kůží. Nelze opomenout ani sběr lesních plodů, který byl zejména pro chudé lidi vítaným doplňkem, leckdy jednotvárného jídelníčku a za časů velké bídy i doslova záchranou před hladem. Lesní med byl ve středověku nepostradatelnou surovinou pro výrobu nápojů. Nejen i dnes známé medoviny, ale i např. medového piva. Samozřejmě se medu užívalo i k tvorbě zákusků a sladkých pokrmů, neboť ve středověku byl med hlavním sladidlem. Také včelí vosk se zpracovával, zejména na výrobu svící. Venkovští obyvatelé také vodili do lesů pást dobytek, zejména prasata, která si mohla pochutnávat na žaludech.^[29] Majitelé lesů využívali les zejména pro kratochvilné hony na divokou zvěř. Jejich zájmem bylo, aby se les udržel v také podobě, aby v něm mohla bez problémů žít honební zvířata. Ve středověku bylo rozeznáváno pět druhů honební zvěře. Byl to jelen, laň, srnec, zajíc a čtyři druhy černé zvěře - vlk, liška, vydra a kanec. Ustanovení strážce zalesněných území již v 7. století bylo jedním z impulsů k ustanovení honebních revírů, resp. zalesněných území, kde měli králové výsadní právo na lov. Toto ustanovení provázel i zákaz lovu pro neurozené lidi.^[30] Ve středověkém lese byla divoká zvířata hojně rozšířena po celé západní Evropě. V lesích bychom mohli potkat lišku, jezevce, kočku divokou, lasici, kunu, tchoře, norka, rysa a medvěda. Dále černou i vysokou zvěř, a pochopitelně i zajíce, králíky či drobné hlodavce a řadu ptáků. Ptáci však nebyli v oblibě mezi zemědělci, neboť se podíleli na sklizni, již tak dost chudé úrody.[31] Musíme brát v úvahu, že ve člověk ve středověku vnímal vedle skutečných zvířat i zvířata fantastická. Zvířata zplozená lidskou fantazií měla stejné, někdy i významnější, místo v životě lidí jako zvířata skutečná. Vedle významu jednotlivých druhů, byla zvířata celkově vnímána jako symbol nevědomí a instinktu.[32] 2.2 Život Františka z Assisi Život sv. Františka je nám znám z několika pramenů. V prvé řadě je to dílo Tomáše z Celana, které bylo napsáno na objednávku papeže Řehoře IX. Na nepřesnost dochované dokumentace narážíme v oblasti přesného data narození sv. Františka. Nelze s jistotou určit, podle kterého církevního kalendáře se lidé na přelomu 12. a 13. století řídili. Jedná se buď o církevní kalendář florentský nebo pisánský. V úvahu tedy přicházejí letopočty 1181 a 1182. Místo narození je však dostatečně známé. Sv. František se narodil v italské měšťanské rodině vAssisi. Otec se jmenoval Pietro Bernardone, byl obchodník s plátnem, vedl úspěšný obchod a vychovával Františka jako svého potencionálního nástupce. Františkova hovornost, milá povaha a výrazné estetické cítění byly ostatně vhodnými vlastnostmi pro zaměstnání tohoto typu. Bernardone byl velkým ctitel Francie a všeho francouzského. Díky této jeho vášni také vděčí sv. František za své jméno^[33]. František chodil do školy v San Giorgiu, kde zcela propadl rytířským ideálům. V mírně pozměněné podobě mu touha stát se rytířem, vydržela celý život. Po návratu se věnoval práci v plátenickém obchodě. Vedle toho ovšem vedl velmi bohémský život. Toto období, resp. mládí sv. Františka však bude důležité pro naši práci, neboť již v raném věku se u Františka objevovala hluboký vztah ke krajině svého domova.[34] V roce 1202 se začala odehrávat občanská válka mezi městy Assisi a Perugie. František, v zajetí představy snadného získání rytířských ostruh za zásluhy, nemohl v boji chybět. Bitva však dopadla pro město Assisi nešťastně a kromě mnoha padlých bojovníků, bylo i velké množství assiských mužů vzato do zajetí v Perugii. Mezi nimi také František. Jeho otec ho z vězení po roce, za velkou sumu peněz, vykoupil. Avšak pobyt ve vězení Františka poznamenal, jak po fyzické stránce, tak po stránce duchovní. Nejenom, že je ostatním vězňům milým společníkem a utěšitelem, ale pronáší i Boží vnuknutí, slova, která měla v několika příštích letech dojít naplnění: "Z čeho myslíte, že se raduji? Já myslím na něco úplně jiného: celý svět mě jednou bude ctít jako svatého."^[35] Po návratu z vězení se však z Františka ještě nestal muž, který by se celý odevzdal Bohu a zvěstování evangelia. Jak říká Celano: "Neoprostil se ještě od marnivosti a jho nesmyslného otroctví ze šíje ještě nesetřásl.^[36] Celanův přístup je historicky cenný zejména pro přílišné neidealizování oblíbeného světce. Zcela opačný přístup můžeme najít u Bonaventry z Bagnoregia, který se snažil o napsání životopisu sv. Františka zcela ve stylu středověkých hagiografů[37]. Opomínal světcovu etapu života, která plně neopovídala jeho představám o ideálním světci. Na tomto místě můžeme porovnat Bonaventurovu reakci, že sv. František "neotročil mezi bujnou mládeží tělesné nevázanosti"^[38]. V roce 1204 zahajuje papež Inocenc III. čtvrtou křížovou výpravu na osvobození Jeruzaléma. František zde dostal jedinečnou šanci k naplnění svých jinošských snů o získání rytířských ostruh. Jistý šlechtic, se kterým se pravděpodobně seznámil ve vězení, učinil Františkovi nabídku, že ho může doprovázet na křížové výpravě. Díky otcově vydatné finanční podpoře vyjel skutečně František, doprovázejíc šlechtice, za splněním svého snu. Po cestě, konkrétně ve Spoletu v roce 1205, se však udála příhoda, díky které otočil František koně zpět k domovu a radikálně změnil svůj život. Měl vnuknutí^[39], které mu říkalo, že se má vrátit zpátky do otcovského domu, jeho místo je jinde než na bojišti křižáckých válek. Po návratu se opět vrátil k bohémskému způsobu života, ten jej však již nenaplňoval. U rozpadlého kostelíku San Damiano mu Bůh zjevil, že má jít a opravit jeho dům. Předpokládá se, že tím byl myšlen tehdejší stav katolické církve a nikoliv onen kostelík. František nabídl nejprve knězi od sv. Damiána sumu peněz, kterou zcizil svému otci. Kněz odmítá a František tedy pomocí žebroty získává vlastní peníze a vlastníma rukama opraví kostel. Po konfliktu s otcem, který v něm spatřoval svého zástupce v obchodu, odchází od své rodiny. V roce 1207, při návštěvě biskupa Guida se František oficiálně odevzdává Bohu a církvi. Pokorně odkládá své šaty a obléká roucho kajícníků a žebráků. Tato skutečnost je ještě více zvýrazněna faktem, že dříve byl František velmi parádivý a důkladně dbal na svůj vzhled a upravenost svého oděvu. Odchází do ústraní a volí absolutní chudobu. Zázemí našel v benediktinském klášteře v Gubiu. Zde vykonává pomocné práce a posléze odsud odchází. Následující období zhruba kolem roku 1208 by se dalo nazval jako "období renovace". František hodlá do podrobností splnit Boží nařízení o rozpadlém božím domě. Začíná s opravnou kostela San Damiano, pokračuje v Assisi kaplí sv. Petra a končí kaplí zvané Porciunkulu, zasvěcené Panně Marii Andělské. Později se toto místo bude nazývat U panny Marie z Porciunkule.[40] V roce 1209, při kázaní v Porciunkulské kapli byl sv. František nadšen z evangelijního čtení o vyslání apoštolů do světa a prosil kněze o bližší výklad.^[41] Tuto pasáž z evangelia si poté zvolil jako inspiraci pro své životní poslání. Jeho následující dny byly naplněny hlásáním evangelia. Postupně se k němu přidávali sympatizanti jeho myšlenek a přijímali přesvědčení a poslání k rozjímání a hlásání evangelia. Na těchto počátečních apoštolských cestách, s pozdravem na rtech "Pán vám uděl svůj pokoj!"^[42] Vzhledem ke zvyšujícímu se počtu bratří, kteří se přidávali ke sv. Františkovi, rozhodl se sepsat životní pravidla, řeholi a roku 1210 se vypravil do Říma, aby mu ji papež Inocenc III. schválil. Díky přímluvě kardinála Jana od sv. Pavla. Papež Inocenc III. potvrzuje ústně návrh tzv. protořehole, která se skládala z citátů Písma. Tato řehole se nezachovala, lze ji však rekonstruovat na základě dochovaných dokumentů^[43]. Bratři získávají klerickou tonzuru[44] a tím i církevní imunitu. V roce 1212 zakládá František tzv. II. řád, který sdružuje ženy, které zasvětily život stejným ideálům jako sv. František. Řád byl založen na popud Kláry z rodu Favaronů, která projevila touhu vstoupit do řádu. František je nazývá "Chudé paní". Šíří se také hnutí františkánských kajícníků - základ pro budoucí III. řád ve světě. V následujících letech se setkávají s neúspěchem Františkovy pokusy vycestovat z Itálie, zvěstovat evangelium v "pohanských" zemích a zemřít mučednickou smrtí. Až v roce 1219 se Františkovi podaří dostat se do Orientu a setkat se se sultánem Malikem el-Kámilem a pohovořit s ním. Neskončí však svůj život s mučednickou palmou, ale vrací se domů. V roce 1221 se stává generálním ministrem řádu Petr Cattani a papež Honorius III. potvrzuje řád františkánských kajícníků. Na žádost spolubratří sestavuje sv. František novou řeholi, která byla mírnějšího charakteru než první řehole. Honorius III. novou řeholi potvrzuje bulou Solet Annuere. Od té doby již františkáni museli používat formální výraz řád, nikoli neurčitý výraz bratrstvo. Téhož roku také sv. František oslavil vánoční svátky postavení jesliček v jeskyni v Grecciu a započal tak tradici, která je živá do dnešních dnů. Na sklonku svého života trpí František mnohými nemocemi, zejména bolestmi očí. Na příkaz papeže se František ubírá do La Verny, kde se podrobuje bolestnému léčení. Na tomto místě se také Františkovi dostává milosti být stigmatizován jako Ježíš Kristus. Jeho zdravotní stav se horší a projevuje přání vrátit se zpět do Assisi. Sv. František píše svou závěť a skládá poslední sloku Chvalozpěvu stvoření o smrti. Roku 1226 sv. František v Porciunkuli umírá. Dva roky po smrti je František papežem Řehořem IX. kanonizován.[45] 2.3 Analýza textových pramenů ke vztahu sv. Františka k přírodě 2.3.1 Spisy Františka z Assisi Tato kapitola pojednává o vlastním díle sv. Františka. Není rozsáhlé, ale svým obsahem tvoří nejautentičtější základ pro pochopení Františkova vztahu k přírodě. Spisy sv. Františka můžeme podle námětů a stylu rozdělit do několika skupin^[46]: řehole a závěti, napomenutí a povzbuzení, listy, modlitby a chvály. 2.3.1.1 Řehole a závěti Do této skupiny můžeme zařadit Nepotvrzenou řeholi (1221), Potvrzenou řeholi (1223), Odkaz (1226), Malý odkaz (1226), Pravidla pro život bratří v poustevnách z let 1217, 1221, Spisy adresované Kláře z Assisi. Stavba a tón řehole jsou věrným zrcadlem františkánského života, který se ještě utvářel bezprostředně podle příkladu života sv. Františka. Musíme si uvědomit, že kdybychom neměli velkou část Františkových spisů, stále by sv. František zůstal sv. Františkem. Kdyby však neexistovala Řehole, nebylo by františkánství františkánstvím. Jedná se o základní pravidla způsobu života sv. Františka a jeho bratří. Nařízení týkající se přírody nebo přírodních prvků můžeme nalézt v Nepotvrzené i Potvrzené řeholi sv. Františka. "Všem svým bratřím, klerikům i laikům, ať jdou světem, nebo dlí na stálém místě, ukládám za povinnost, aby za žádných okolností nedrželi u sebe nebo u někoho jiného, či jiným způsobem nějaké zvíře. Není jim také dovoleno jezdit na koni, nejsou-li k tomu donuceni nemocí nebo velkou potřebou."^[47] Tento text se nachází v Nepotvrzené řeholi. V řeholi z roku 1223, tzv. Potvrzené se již pasáž o vlastnictví zvířete nenachází. Příčinu můžeme nalézt v celkové koncepci formulaci z roku 1223, která byla sestavována Césarem ze Špýru, zkušeným odborníkem kanonického práva, neboť je text stručnější, skládá se z jasně a srozumitelně formulovaných vět. Redaktor textu tedy mohl logicky předpokládat, že pokud františkáni vyznávají absolutní materiální chudobu, bude se tato regule vztahovat automaticky i na vlastnictví zvířat. 2.3.1.2 Napomenutí Jediné napomenutí^[48] v kontextu s přírodou můžeme nalézt pouze ve spisech adresovaných Kláře z Assisi.^[49] "A všichni tvorové pod nebem slouží svému Stvořiteli, poznávají ho a poslouchají podle své přirozenosti lépe než ty."^[50] V napomenutích můžeme poznat Františkův pohled na člověka. I z jediné zmínky, týkající se přírody, se nám osvětlí rovnocenný vztah, který František kladl mezi člověka a zvířata. Z kontextu textu je zřejmé, že tvorové na zemi jsou Bohu milejší, pokud se člověk odmítá zřeknout života v hříchu. Sv. František vnímá všechny tvory na zemi jako své bratry, nikoho nevyvyšuje nad ostatní. Zvíře je tedy člověku dáváno za příklad, co se týká poslušnosti Boha. 2.3.1.3 Listy Do listů patří: List všem věrným křesťanům, List všem duchovním o úctě k tělu Páně, List vládcům lidu, List generální kapitule, List ministrovi Menších bratří, List všem kustodům Menších bratří, List všem kvardiánům Menších bratří a Soukromé listy. List všem věrným křesťanům Františkův List všem věrným křesťanům se netýká přímo všech věřících, ale specificky těch, kteří ho následovali, tedy kajících bratří a sester. To se shoduje s Celanovým tvrzením: "Všem dal pravidla pro jejich život a každému stavu ukázal cestu ke spáse".^[51] Je to také jediný list, kde se objevuje výzva stvoření ke chvále Ježíše Krista: "Tomu pak, který pro nás tolik zlého vytrpěl a tolik dobrého nám prokázal ještě v budoucím prokáže, tomu ať každé stvoření, které je na nebi i na zemi, v moři i v podsvětí, vzdává chválu, čest, slávu ..."^[52] 2.3.1.4 Chvály a modlitby Chvály a modlitby zahrnují: Chvála ctností, Pozdravení blahoslavené Panny Marie, Chvály Boha nejvyššího, Požehnání bratru Lvovi, Chvalozpěv Stvoření, Chvály před hodinkami, Výklad modlitby "Otče náš", Modlitba před křížem a "aborbeat", O pravé a dokonalé radosti, Hodinky o utrpení Páně. Budu tedy analyzovat všechny dochované texty, které jsou k dispozici a v nichž jsem nalezla zmínky o přírodě.^[53] Ve struktuře Františkových spisů se budu držet rozdělení podle Rotzettera, který k pochopení textů sv. Františka vlastní tvorbu inspirovanou Františkovými texty, podle jednotné textové struktury. Rotzetter člení Františkovy texty na napomenutí a chvály.^[54] Chvály jsou nejčastější formou Františkova vyjádření velikosti Boha a krásy jeho Stvoření. Odpovídá to i Františkovu vyzdvihování dobra Stvořitele a jeho stvoření. Vzhledem k exkluzivitě postavení přírody ve Františkově životě se můžeme domnívat, že chvály v textech jsou původní Františkovým vkladem. Ve Františkových textech můžeme nalézt 35 chval, které souvisejí s přírodou. Jedná se zejména o situace, kdy je příroda vybízena ke chvále Boha veškerými možnostmi, které má dané svojí přirozeností. Chvály ctností[55] František oslavuje jednotlivé ctnosti - Moudrost, chudobu, lásku, prostotu, pokoru a poslušnost. Všechny je konkretizuje oslovením - královna, paní svatá, svatá sestra. František zde staví, v případě neposlušnosti, zvířata nad člověka. "Svatá Poslušnost odráží všecky tělesné a hmotné touhy a udržuje tělo umrtvené, aby poslouchalo ducha i svého bratra, a vede člověka, aby byl poddán všem lidem na tomto světě, a nejen lidem, ale i všem nerozumným a divokým zvířatům, aby s ním mohli dělat, co chtějí, pokud jim to bude dáno shůry, od Pána."^[56] Chvály před hodinkami Tyto chvály, které byly předříkávány před pravidelnými modlitbami. Sbor odpovídal: "Věčně ho chvalme a oslavujme."^[57] V souboru těchto chval se objevuje také jedna výzva nebe, země a tvorstva, resp. stvoření ke chvále Boha: "Ať ho chválí v jeho slávě nebe i země a všechno tvorstvo na nebi, na zemi a pod zemí, i moře a co je v něm."^[58] K tomuto celku chval patřilo také 17 výzev ke chválení Boha. Z tohoto výčtu můžeme uvést čtyři z nich, které se týkají Božího stvoření: " 5. Chvalte ho nebe i země. 6. Chvalte Hospodina, všechny prameny vod. 11. Všichni tvorové, dobrořečte Hospodinu. 12. Všichni ptáci nebeští, chvalte Pána. "^[59] Modlitba před křížem a "absorbeat" Na tomto textu je zajímavá skutečnost, že se jedná o nejstarší Františkův text. Složil ho v hodině obrácení v San Damianu, v roce 1206. Jedná se o modlitbu, která byla složena z patristických textů, které byly v tehdejší době hojně používány.^[60] V této modlitbě se František přimlouvá o poznání a zakoušení Boží lásky skrze stvoření. "Ať uchvátí, prosím, Pane, ohnivá a sladká moc tvé lásky mou duši skrze všechno, co je zde pod nebem, ..."^[61] Hodinky o utrpení Páně Jedná se o povinné modlitby, které se každodenně recitovaly a měly svůj pevně stanovený řád a strukturu. Sv. František některé verše sám složil nebo je vybral přímo z Bible. V "hodinkách" se čtyřikrát objevuje stejná sloka, která byla Františkem složena a posléze zařazena do struktury modliteb. "Raduj se, nebe, a jásej země huč moře se vším, co v tobě se hemží, výskejte, nivy, se vším, co roste zašumte vesele stromy v lesích."^[62] Nelze rovněž pominout známý Františkův text, Chvalozpěv stvoření.^[63] Jedná se o chvalozpěv, který František složil v těžkém období nemoci, v klášteře sv. Damiána. František vyzývá tvory, aby spolu s ním vzdávali chválu Bohu, resp. on jejich (neverbální) chválu odívá do slov. Chvalozpěv stvoření Chvalozpěv stvoření má zvláštní postavení ve františkánské literatuře. Jedná se zřejmě o nejznámější Františkův text. S textem se pojí nejrůznější stylistické, lingvistické a fylologické těžkosti. Na tomto místě se však zaměřím spíš na význam textu a v souvislosti se symbolickým výkladem. Budu vycházet z interpretační verze, která se nachází ve Františkánských pramenech.^[64] Ve Chvalozpěvu stvoření si budeme všímat zejména veršů, které souvisí s přírodou. Podle Rotzettera mají františkánská kázání jednotnou normu, kterou zavedl sv. František. Ten ovšem netrval na rigidním dodržování obsahu nebo formy kázání. Nakonec se ustálila forma, která je rozdělena na dvě části - napomenutí a chvály. Chvalozpěv stvoření je velmi věrným obrazem této struktury. Zmínky o přírodě patří do části první, do chval.^[65] František oslovuje jednotlivé přírodní objekty či živly bratře nebo sestro. Podle sv. Františka je Bůh otcem všeho stvoření na zemi. Jednotliví tvorové, živí či neživí jsou navzájem v příbuzenském vztahu, protože mají jednoho otce. Z tohoto myšlenkového vzorce tedy pochází výše zmíněné oslovení. Inspirační zdroje Chvalozpěvu můžeme nalézt v Bibli. Jedná se zejména o tzv. zpěv tří mladíků, kterém chválili Boží stvoření.^[66] Tyto mladíky nechal král Nebukadnesar vhodit do ohnivé pece, protože se odmítli klanět modlám. Samozřejmě nelze vyloučit, že sv. František nepoužil některé pasáže z tohoto textu do vlastní básně. Další inspirační prameny tvoří Žalmy krále Davida, přímo nazvané Chvalozpěvy. Jedná se např. o žalmy 148, 150.^[67] Sv. Františkovi mohla být inspirací i rozžhavená pec a chlapci v ní. Oheň je vnímán jako utrpení, bolest, peklo. Mladíci jsou vnímány jako spasení, jako idea vyvolených skrze Ježíše Krista. Františkova oslava stvoření ve Chvalozpěvu, byla obzvláště výrazná na pozadí soudobého boje bludařských hnutí, odmítající krásu, tělesný život a radost. "Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil, zvláště pak bratr slunce, neboť on je den a dává nám světlo, je krásný a září velkým leskem, vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem."^[68] První sloku začíná sv. František chválou všeho stvoření. Nechce opomenout žádného tvora, nikoho nechce ošidit o možnost chválit a vzývat jméno svého Stvořitele. U sv. Františka je zajímavé, že za své bratry a sestry pokládá nejen živé tvory, zvířata a rostliny, ale také neživá stvoření, např. skály.^[69] Sv. František klade slunce do první sloky své básně. O slunci hovoří František jako o Božím obraze. Samozřejmě, že všechno Stvoření podle františkánské teologie odráží Boží velikost a krásu[70], ale slunce má u sv. Františka prioritní postavení. Také oslavě slunce věnuje František nejvíce místa textu. František slunce ztotožňuje se dnem. Ve středověkém chápání je den opakem noci. Noc byla symbolem ďábla, zla a pokušení. Když zloděj loupil v noci a byl přistižen, byl potrestán tvrději než kdyby loupil ve dne.^[71] František se v následující strofě o měsíci a hvězdách o noci vůbec nezmiňuje. Oslavu slunce jako dárce světla, krásy a lesku nenacházíme pouze ve středověku, ale můžeme se ohlédnout do mnohem starší minulosti, např. do starověkého Egypta či Mezopotámie. "Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy, stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné."^[72] Ve druhé sloce povzbuzuje František ke chvále Boha, měsíc a hvězdy. Vnímání měsíce souvisí úzce se sluncem.^[73] V knize Genesis se můžeme dočíst, že Bůh stvořil slunce a měsíc zároveň jako světla na noční obloze. Jsou vyzývány k chvále Hospodina, např. Ž 148, 3 nebo Dan 12, 62.^[74] Měsíc také často nacházíme na vyobrazení Panny Marie. Je zobrazovaná se srpkem měsíce pod nohama. Inspirační motiv byl vzat z knihy Zjevení 12,1. Také s hvězdami je spojena bohatá mariánská symbolika.^[75] "Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí, kterým živíš své tvory."^[76] Třetí sloka zaujme hlavně povzbuzením počasí ke chvále Boha. Ač pocházel sv. František z města, uvědomoval si těsné sepětí a závislost lidí na přírodě. Počasí ovlivňovalo zcela zásadně život lidí zejména na venkově. Rolníků, kteří byli na stavu počasí existenčně závislí. ( přijde mně, že tu nejsou od minula žádné změny) Františkův chápající postoj můžeme dokumentovat skutečností, že po obrácení pobýval téměř polovinu svého času mimo města. Když nekázal Boží slovo nebo netrávil čas v kontemplaci žebrotou nebo pomocnými pracemi si sháněl živobytí. Bez podrobného popisu, zde František ještě vyjmenovává vítr, oblaka, oblohu a vzduch: "Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda, která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá."^[77] Voda je v křesťanské a židovské tradici vnímána jako původ Stvoření. Voda má funkci očišťující, což nás odkazuje na její důležitost při křtu.^[78] Následující adjektiva však ukazují i na jiné dimenze, které František vodě přisuzuje. Pokoru v souvislosti s vodou můžeme vnímat v události, kdy Ježíš myl na Zelený čtvrtek učedníkům nohy.^[79] Le Goff odkazuje na souvztažnost františkánského pojetí pokory a chudoby ve specifický projev - žebrotu. Z dnešního pohledu může být zajímavé, že ve středověku byla žebrota kleriků a mnichů zakázána. Na přelomu 11. a 12. století se vyskytovala pouze u potulných kazatelů.[80] "Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň, kterým osvětluješ noc, a on je pěkný, příjemný, mocný a silný."^[81] František oheň uctívá jako silný živel, který je k životu velmi potřebný. Opěvuje jeho sílu, moc a krásu. Oheň je vnímán jako očišťující a obnovující element. Již v antice měl oheň tuto funkci. Také v Bibli v Kor 3, 13-15 je zmíněn oheň oddělující zrno od plev. "Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země, která nás živí a slouží nám a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu."^[82] V poslední strofě Chvalozpěvu stvoření, která se týká přírody nacházíme slovní spojení "naše sestra matka země". Oslovení sestra bylo u sv. Františka běžné, ale oslovení matka se u Františka objevuje pouze v souvislosti s jeho biologickou matkou. Také asociace na matku Boží pannu Marii nelze vyloučit. Můžeme si představit paralelu panny Marie jako dárkyně života Božímu synu, jako Bohorodičku, dárkyni duchovního chleba. Na druhé straně se objeví země - půda jako prostředek obživy, dárkyně plodin, hmotného chleba. Nazývání země matkou připomíná pohanské kulty, které, ač byly třeba myšlenkově překonané, přece stále žili v tradicích a podvědomí lidí, obzvláště na venkově.[83] Pokračování chvály "..., která nás živí a slouží nám"[84], je jasné vymezení antropocentrického vztahu člověka a přírody, kdy je příroda pojímána jako nástroj v rukách člověka. Strofu uzavírá František veršem o produkci plodů, květů a trávy. Hloubku Chvalozpěvu stvoření lze vidět zejména v situaci, ve které byl napsán. František psal o věcech, které ho obklopovaly a které už svýma nemocnýma očima nemohl vidět a vyzýval je ke chvále Boha, který ho nezbavil jeho tělesného utrpení. 2.3.2 Spisy Tomáše z Celana V této kapitole shrnuji zmínky o přírodě i ve dvou dílech Tomáše z Celana, ze životopisů Vita prima a Vita secunda. K životopisu Vita secunda patří také Kniha o divech. Díky tomu bychom mohli komplexněji nahlédnout na vztah sv. Františka k přírodě. Tomáš z Celana napsal životopis sv. Františka dva roky po jeho smrti. Životopis napsal na popud papeže Řehoře IX. Osobně světce znal, byl jeho učedníkem a při psaní čerpal z výpovědí Františkových blízkých spolubratrů. Tomáš z Celana byl františkán a sv. Františka znal osobně. Text Františkova životopisu doplnil popisem krajiny a líčení Františkova života zasadil hlavně do přírody. Můžeme si všimnout, že sv. František nepreferuje jednoznačně pouze odlehlou samotu v přírodě, ale vyhledává i rušná města a jejich obyvatelé, aby jim kázal Boží slovo.^[85] Skutečnost, že Celano upřednostňuje popis Františkových skutků a zázraků v přírodě může být ukazatelem františkánského zakotvení v následování ideálů sv. Františka. V období po obrácení můžeme vypozorovat, jak Františkův vztah ke Stvoření vznikal a jak se vyvíjel. Nesmíme opomenout a odlišit skutečnost, že zmínky o přírodě mohou být Celanovou vlastní tvorbou a pouze dokreslují líčení Františkova života. V životopisech sv. Františka od Tomáše z Celana můžeme najít 88 zmínek o přírodě, krajině apod. Z nich se zhruba polovina týká konkrétní interakce Františka a přírodních prvků, živočichů, květin apod. V 45 případech se Celano uchyluje k popisu krajiny jako pozadí určité události, související se sv. Františkem. Lidé ve středověku byli zvyklí používat popisy krajiny a vykreslování krásy přírodních prvků jako pozadí či stafáže základního děje. Tyto stafáže mají svůj původ v trubadurské poezii a mají ustálený charakter. Popisy přírody jsou šablonovité a konvenční a postrádají lokální zvláštnosti.[86] Můžeme se domnívat, že i Celano pracoval způsobem obvyklým tehdejší době. Nicméně vůči tehdejší hagiografické tradici, klade na vylíčení Františkova vztahu k přírodním prvkům a bytostem, větší důraz. Potřeba lidové zbožnosti a každodenní interakce s krajinou si však "vyprosila" podrobnější a rozsáhlejší dílo o sv. Františkovi a přírodě. Jsou jím Kvítky -- Fioretti, které byly dlouho dobu historiky opomíjeny. Jejich argumenty ohledně autenticity vzhledem k postavě sv. Františka jsou samozřejmě oprávněné, nelze doložit, že sv. František vskutku prožil všechno, co se v Kvítkách uvádí. Avšak formálně vycházejí legendy v Kvítkách z dochovaných Celanových životopisů, které jsou pokládány za výchozí pramen všech studií o Františkovi. Vychází z nich i Bonaventura a některé dokonce doslova přejímá. Legendami z Kvítků se budeme podrobněji zabývat v následujících kapitolách. Není bez zajímavosti, že podstatnou část zmínek o přírodě, které můžeme v Celanovi najít se objevují v poslední části Celanova díla v Knize o divech. Pokud byl první životopis doplněním druhého životopisu, tak Kniha o divech byla doplňkem životopisu druhého. Celano byl upozorněn, že v životopisech se nachází málo zázraků podle tehdejší hagiografické tradice, by životopisy světců měly určitou sumu zázraků obsahovat. Celano tedy zázraky Knihou divů doplnil. Je samozřejmě zajímavé, že velká část divů souvisela nějakým způsobem s krajinou, s přírodou. 2.3.2.1 Vita Prima Životopis Vita prima je rozdělen do tří knih. První se věnuje popisu života sv. Františka od jeho narození. Druhá kniha se věnuje období posledních dvou let jeho života a smrti. Třetí kniha se podrobněji zabývá zázraky sv. Františka. Začátek první knihy se zabývá obdobím před Františkovým obrácením k Bohu. Následující kapitoly již mapují světcův život v plném zaujetí chudoby a následování Krista. František před obrácením Můžeme si položit otázku, zda byl vztah k přírodě u sv. Františka určitým způsobem vyhraněný ještě před vlastním obrácením. Téměř výlučně se setkáváme v literatuře s Františkem - milovníkem všeho stvoření až po jeho dvacátém pátém roce, resp. po jeho mystickém zážitku u kostela sv. Damiána. Inklinoval však František v období dospívání nějakým způsobem k okolní krajině svého rodného města? Či se zdržoval spíše se svými kumpány v ulicích Assisi, kde mohli holdovat nejrůznějším požitkům? Překvapit nás může odstavec, který zachycuje určitý zlom ve vnímání svého okolí u sv. Františka: "Když se začal uzdravovat, pokoušel se s holí o první kroky po domě. Jednoho dne si konečně vyšel do přírody a očima vpil do krajiny kolem. Ale ani krása polí, ani přívětivost vinohradů, ani nic jiného krásného neprobouzelo v něm radost. Jen se divil, jak se mohl tak náhle změnit, a milovníci starých, světáckých radostí mu připadali jako blázni."^[87] Z věty "Jednoho dne si konečně vyšel do přírody ..." můžeme usuzovat, že toužil po pobytu venku, v krajině. Případně, že byl dokonce zvyklý pobývat jinde než ve městě a během nemoci tyto chvíle postrádal. Také z věty: "Jen se divil, jak se mohl tak náhle změnit ..." se dá soudit, že trávil volné chvíle v přírodě a byl zvyklý se z její krásy těšit. Okolní přírodu František začíná vnímat jako prostředí vhodné k meditaci a modlitbě. Společně se svým duchovním otcem^[88], vyhledává opuštěná místa vzdálená od města, kde nacházeli klid k modlitbám a duchovním rozpravám: "Chodili spolu na tichá, odlehlá místa, vhodná k poradám.", "Blízko města byla jeskyně, kam často chodívali ..."^[89] Františkova záliba v okolní krajině v době jeho dospívání se dá však vysvětlit působením atmosféry tehdejší doby. Jak už víme, mladého Františka lákala představa sebe sama jako rytíře, věrně sloužícího své vyvolené paní. Celé dětství a dospívání nasával podněty z obchodních cest, na které ho otec sebou bral. Týká se to zejména Francie, která byla rodnou zemí jeho matky a kde se potulovali krajem trubaduři. Tito opěvovali krásu a velikost ženy, většinou na pozadí oslavného popisu krajiny. Jinak ovšem se lze domnívat, že František se nepříliš lišil od svých vrstevníků a příroda, přírodní prvky a tvorové ho nechávaly celkem chladným, resp. neprobouzely v něm emoce srovnatelné s pozdějšími projevy. Krása krajiny jako pokušení? Je možné vysledovat u Františka období, mezi patřením Boha ve všem Stvoření a období, kdy pro něj příroda byla pouhou pěknou kulisou k životu? Pravděpodobně mezi rokem 1206, kdy se datuje obrácení sv. Františka a rokem 1215, kdy došlo pravděpodobně ke kázání ptáčků na cestě do Bevagne. Během tohoto období Celano nepíše o přímé Františkově interakci s přírodními prvky. Celano tuto skutečnost doplňuje vlastním alegorickým popisem světa, který se změnil příchodem Františka z Assisi: " ... jako jasná hvězda v tmavé noci a jako jitro, které vítězí nad temnotami. Tak se pomalu měnila tvářnost celé země ... Dřívější suchopár zmizel a na zpustlém poli rychle vzešla nová setba; také nepěstěné vinice začaly pučet před Pánem jako nové vonné výhonky a po líbezných květech vydal krásné a bohaté ovoce ...".^[90] Vzhledem ke skutečnosti, že František vnímal krásu krajiny ještě před svým obrácením k Bohu, je zřejmé, že po obrácení nebude tato skutečnost Františkem potlačována. Naopak, můžeme prostřednictvím Celana pozorovat, že se František a jeho druhové nevyhýbají pobytu v krajině a už vůbec ne v té, kterou považují za krásnou: " ...i když půvab krajiny, který by mohl přispět k ochabnutí ducha, jejich horlivost nezmenšoval, přece toto místo opustili, ..."^[91] Celano v této poznámce naznačuje, že člověk byl schopen nechat se uchvátit krásnou krajinou. Krajina je zde vnímána jako pokušení, které svou krásou a libostí může člověka svést z cesty, která vede k Bohu. Tato skutečnost je zajímavá zejména vzhledem ke skutečnosti, že opuštěná místa nebyla ve středověku vnímána jako místa pokušení, ale spíše jako místa pokání. Vždyť na opuštěná místa se uchylovali poustevníci ve snaze vést usebraný život v ustavičné modlitbě. Nesmíme ovšem zapomenout na lidi, kteří vyhledávali lesní samotu ze zcela jiných důvodů než byly důvody Františkovy. Můžeme třeba zmínit nejrůznější loupežníky, zločince, potulné rytíře apod. Bylo by možné se domnívat, že Celano upozornil na možné rozjitření ducha vycházející z krásy krajiny, nikoliv vzhledem ke středověkému vnímání pusté krajiny a jejího významu po duchovní stránce. Spíše je ve středu jeho zájmu samotná osoba Františka z Assisi a jeho senzitivní vztah k přírodě. V této chvíli však nesmíme opomenout celkový kontext Celanova textu ve kterém se tato skutečnost objevuje. "I když půvab krajiny, který mohl přispět k ochabnutí ducha, jejich horlivost nezmenšoval, přece toto místo opustili, aby delším pobytem zde nevzbudili zdání, že tu něco chtějí vlastnit, a přišli pak s blaženým Otcem do spoletského údolí."^[92] Objevování smyslu pro krásu je typické pro 13. století.[93] Dozvídáme se však, že František a jeho druhové opustili libou krajinu z jiného důvodu než ze strachu před možným pokušením ducha. To však neubírá na síle Celanově poznámce o možném vývoji situace. Ve středověku se setkáváme spíše s fascinací jednotlivými přírodními objekty. Zvířaty, rostlinami, či konkrétními místy.^[94] Celano zde nevymezuje konkrétní místo, které působilo na Františkovo estetické cítění. Mluví o krajině jako celku, pouze v závěru odstavce můžeme najít konkrétní určení místa: " ...a přišli pak s Blaženým Otcem do spoletského údolí". Kázání živému stvoření 21. kapitolu věnuje Celano naprosto zlomovému jednání sv. Františka. Ač to není ve Františkánských pramenech výrazněji zdůrazněno, toto je první zmínka o Františkově kázání zvířatům. Zajímavé je, že František nezačal kázat zvířatům z pouhé nutnosti jako např. sv. Antonín Paduánský^[95], ale z vnitřní potřeby. Můžeme si všimnout, že František mluví s ptáky stejným způsobem, jakoby mluvil k lidem: "Moji bratři ptáčci! Musíte svého Stvořitele pilně chválit a vždycky ho milovat! Vždyť vám dal za oděv peří, k létání křídla a všechno, co potřebujete. Dokonce vás mezi svými tvory učinil vznešenými a dal vám příbytek na čistém vzduchu. Nesejete ani nežnete, a přece vás bez vašeho přičinění chrání a opatruje."^[96] Po tomto zážitku František lituje, že nezačal kázat zvířatům a všemu božímu stvoření už dříve. Ve Františkově případě se zřejmě jedná o přebytek fantazie a lásky, která umožňuje vyšší spirituální stupeň náhledu na stvoření kolem sebe. O jakýsi vhled do duchovní podstaty každého živého tvora. Tento vhled, tato empatie nevznikla samozřejmě naráz, ale postupným duchovním přibližování Františkovy duše k Bohu. Tato činnost vycházela z Františkovy potřeby hlásat Boží lásku každému živému i neživému stvoření, nicméně byla to však také duchovní inspirace pro lidi, kteří sv. Františku naslouchali. Nebylo náročné vztáhnout si Františkova kázání zvířatům na sebe, na své zlozvyky a špatné vlastnosti. Ve středověku se často používalo pro vyjádření lidských povah a vlastností příklady zvířat a jejich chování. Pro středověkého člověka mohlo mít Františkovo kázání zvířatům mnohem větší význam a mohlo být mnohem bližší než je dnes nám. Celano zmiňuje ještě světcovy zážitky s králíčkem, zajíčkem a rybou. Můžeme se domnívat, že tyto události sloužily jako předloha k sepsání legend - Kvítků. Jinou podobu vztahu sv. Františka k Božímu stvoření můžeme nalézt v kapitole 28. "Nepociťoval upřímný soucit jen s trpícími lidmi, ale i s nerozumnými zvířaty, se vším, "co lezlo nebo létalo", se vším živým i neživým stvořením."^[97] Zde se můžeme dočíst, že František pociťuje se zvířaty soucit. Z jakého důvodu? Celano to zde dostatečně nezdůraznil, ale jedná se pravděpodobně o "trpící" zvířata. František uvádí na stejnou rovinu trpícího člověka a trpící zvíře. Ze studia Františkánských pramenů však můžeme mít dojem, že František nerozlišoval, zda může pro zvíře být utrpením něco jiného než pro člověka. Ve zvířatech viděl především Boží obraz, který byl nutně antropocentricky zabarvený. Kázání květinám Zajímat nás bude zejména pasáž, kde Celano popisuje vztah sv. Františka k rostlinám. Tyto informace jsou pro nás jedinečné také z toho důvodu, že se v celých Františkánských pramenech pouze na tomto místě objevuje bližší zmínka o rostlinách. "Jak jeho ducha utěšovala nádhera květin, když obdivoval jejich půvabné tvary a vtahoval jejich půvabnou vůni!"^[98] Sv. František zde také kázal: " ... osetým polím i vinicím, kamenům i lesům, bublajícím potůčkům i zeleni zahrad, ...".^[99] Františkův vztah ke květinám je zde v prvé řadě popisován jako čistě estetický. Ze středověku kořeny takového vztahu dosahují až do pradávných věků. Dalo by se říci, že téměř každá civilizace obdivovala a těšila se z krásy květin. Konkrétní zmínky můžeme najít mimo jiné např. u starých Římanů.^[100] Může se zdát zajímavé, že se v této části textu neobjevuje obava před možným pokušením Františkovy duše zapříčiněné krásou květin jako již z výše zmíněného pobytu v krásné krajině. Tato myšlenka může být navíc podložena významem květiny, jaký můžeme najít v Bibli. Podle Bible je květina symbolem pozemské krásy a pomíjivosti.^[101] Není tato "povrchnost" květin důvodem, proč se o nich Celano ve svém díle více zmiňuje pouze na tomto místě? Ve druhé řadě, zde Celano neopomene připomenout duchovní příčiny Františkova zalíbení v rostlinách. "A hned se jeho rozjímavému oku vynořila krása oné květiny, která na jaře vyrazila z kořene Jesse a která svou vůní tisíce tisíců probudila z duchovní smrti k novému životu. A když našel pohromadě mnoho květin, kázal jim a povzbuzoval je ke chvále Pána, jako by to byly rozumem obdařené bytosti."^[102] Živé i neživé V těchto odstavcích chce pravděpodobně Celano obsáhnout širokou škálu Františkova působení a přírodní objekty jeho kázání. Celano ve svém výčtu dává zřejmou přednost krajině kulturní - oseté pole, vinice, zahrady. Neopomíná však zmínit ani les, který hrál důležitou roli v životě středověkého člověka. Může nás zaujmout, proč káže František poli osetému a ne například poli sklizenému, strništi? Je snad důvodem nepříliš zřejmá atraktivita objektu? To by jsme mohli vzhledem k dosavadnímu Františkově zaměření pravděpodobně odmítnout. Vždyť František si jako cíl svého kázání nevybírá pouze lidi pohledné a ani v okolní přírodě nehledá vnější rozdíly. Káže jak živým, tak neživým objektům: "S úžasnou oddaností a láskou objímal všechny věci, promlouval k nim o Pánu a vyzýval je, aby ho chválili"^[103]. Mohli bychom jich jmenovat dlouhou řadu, nicméně je potřeba také zdůraznit zejména objekty neživé, které chválil zejména proto, co symbolizují, ale také pro jejich existenci. Např. světla, skály: "Po skalách kráčíval s posvátnou úctou s myšlenkami na toho, který je nazýván skálou^[104]. Z biblického hlediska skála představuje nehybnost a pevnost. Např. pro Izrael je skálou Hospodin. Se skálou bývá spojován také apoštol Petr.^[105] Stranou jeho zájmu nezůstala ani, již zmiňované, země, oheň, vzduch, vítr, slunce, měsíc, hvězdy.^[106] Jesličky Poslední kapitola druhé knihy je věnovaná oslavě Vánoc sv. Františkem, které se odehrávalo již na sklonku jeho života. Všeobecně se má za to, že právě sv. František byl prvním člověkem, který sestavil na památku Ježíšova narození kopii betlémské jeskyně, včetně zvířat a lidí. Avšak kořeny tohoto způsobu uctívání vánočních událostí sahají mnohem hlouběji. Prvním impulsem pro zpodobňování místa Ježíšova narození, bylo oficiální uznání Říma Vánoc jako svátky Kristova narození. Nicméně jedno prvenství však sv. Františkovi nelze upřít. Sv. František byl první, který přenesl jesličky a znázornění betlémského zátiší z kostela do volné přírody.^[107] Tato skutečnost jasně vykresluje Františkovu náklonnost k trávení času v lůně přírody, neboli Božím stvoření. Pro nás je zajímavé, že se František chopil představit narození Krista do všech detailů a v duchovním oblažení neopomenul také na zvířata, která trávila s Kristem první hodiny jeho života. Původ přítomnosti vola a osla může evokovat snahu o co největší napodobení místa Ježíšova narození, a sice stáje. Ovšem zajímavější interpretaci nám nabízí Vladimír Vaclík. V evangeliích nenajdeme zmínku o tom, že by se v Ježíšově blízkosti vyskytovala nějaká zvířata. V úvahu přicházejí ovce, které mohli s sebou přivést pastýři, které nechává evangelista Lukáš přijít k narozenému Ježíš, aby se mu mohli poklonit. Přítomnost vola a osla nacházíme teprve v apokryfních textech^[108], konkrétně v Matoušově pseudoevangeliu. Vaclík odkazuje na antické báje, kdy nebylo neobvyklé, že se boží dítě narodilo jako chudé a mimo město. Také výskyt těchto dvou zvířat má bájné antické základy. Místo antického býka nastupuje vedle Ježíše vůl a osel, který byl symbolem hříchu a neřestí. Jednalo se pravděpodobně o výraz podřízenosti pohanských bohů a hříchu Ježíši Kristu. Ve druhé knize nenajdeme rozsáhlé popisy krajiny, ani výčet jednotlivých přírodních prvků. Pouze dvě přirovnání (" ... jako cedr v Božské zahradě ..."[109], " ... jasná jako slunce, krásná jako měsíc ..."[110]) a napomenutí ( " ... všechny tvory vzýval k Boží chvále ..."[111], které však Celano nevkládá do úst sv. Františkovi a poslední dvě zmínky se objevily až po Františkově smrti. Třetí kniha obsahuje oddíl Zázraky sv. Františka a List z Greccia. Tento list bývá označován za předmluvu k Legendě tří druhů^[112], ale nemá s ní však mnoho společného. Jedná se pravděpodobně pouze o formální dodatek, který Celano k životopisu přiložil. Je zajímavé, že v knize Zázraky svatého Františka , Celano v pěti kapitolách popisuje divy svatého Františka, ale žádný se netýká přírody. Resp. přírodní prvky, zvířata, rostliny apod. nejsou primárním předmětem zázraku, jako v Knize o divech, kde se zázraky týkající se přírody vyskytují v hojnějším počtu. Můžeme se domnívat, že Celano přisuzoval Františkovu vztahu a jeho konání v přírodě menší význam než interakci s lidmi. Ovšem fakt, že v Knize divů je příroda zastoupena ve větší míře nesvědčí o Celanově nezájmu o tento Františkův rys. 2.3.2.2 Vita Sekunda Druhý životopis sv. Františka od Tomáše z Celana, tzv. Vita secunda je doplnění životopisu prvního. Vita secunda je rozdělena do dvou knih. Tento životopis se snaží více než první být autentičtější a posbírat ústní i písemná svědectví od jeho současníků, zejména od jeho blízkých přátel. První kniha se dotýká popisu Františkova života. Ovšem ne v tak velké míře jako ve Vita prima. V první i druhé knize Vita secunda se nacházejí texty zaměřené spíše na "slova a skutky"^[113].V první knize se až na dvě přirovnání s přírodní tématikou o přírodě nemluví. Kromě zmínky, že si sv. František určil určitý kus země, pozemek, kde byl postaven kostel Panny Marie Andělské. Tento kus země se pravděpodobně nacházel poblíž Assisi v nepříliš prostupném lesíku, neboť o tomto místě Celano hovoří také jako o "porciunkulovém háji". Pro slovo porciunkula není v češtině přesný výraz, dalo by se říci, že se jednalo o "údělíček". V českém překladu Bonaventury se uvádí "podílek". Druhá kniha je specifická zejména výčtem zázraků souvisejícími se zvířaty. Zde se setkáváme se zřetelnou antropomorfizací zvířat, kdy můžeme pochybovat o skutečné autenticitě těchto legend. Můžeme jim ovšem přisoudit funkci podobenství, která byla v souvislosti s postavou sv. Františka vytvářena. Jedná se o příběhy " Jak krmil ptáčky a jak jeden pošel vinou své nepřejícnosti"^[114] a "O zlém praseti,^[115] které roztrhalo beránka"^[116]. V obou případech se po zlém činu u kterého byl František přítomen, objevil trest, zvíře pošlo a mršiny se nechtělo žádné zvíře ani dotknout. Na konci příběhů je poučení pro člověka, že nemá jednat jako tato zvířata, protože by ho mohl stihnout stejný trest. Ostatní příběhy se zvířecími aktéry již nejsou tak výhradně antropocentrické s morálním poučením v závěru. Spíše bychom je mohli souhrnně označit názvem 125. kapitoly Františkánských pramenů - "Jak mu tvorové spláceli lásku ..."^[117] Sv. František a zvířata Je třeba se podrobněji zmínit o konkrétních příhodách se zvířaty. V této knize se objevuje společné líčení o ptáčku, sokolu, cvrčkovi, včele a bažantovi, které v téměř nezměněné podobě přebírají další životopisci a františkánští spisovatelé. Dalo by se říci, že příběhy o sv. Františkovi a těchto pěti zvířatech tvoří výchozí jádro všech dalších legend a vyprávění o zvířátkách a sv. Františkovi. V případě ptáčka a bažanta dostal světec od lidí tyto ptáky pro potěchu. Sokol a cvrček se sami objevili ve Františkově blízkosti. Sokol jako pták, trávící celé noci se sv. Františkem a zastávající funkci budíku je poněkud překvapující , neboť ve středověku byli sokoli cvičeni v lovu a stali se symbolem poživačného života u šlechtického dvora. U všech příběhů je téměř totožný konec, kdy zvíře odmítá opustit blízkost sv. Františka a teprve po požehnání nebo modlitbě a výzvě ke chválení Boha, zvíře odlétá či odchází. Pouze u příběhu se včelami vidíme výjimku. František pobýval v jeskyni a po jeho odchodu si včely udělaly v nádobce, ze které pil, hnízdo. Celano tento jev interpretuje jako památku, že světec zakoušel v jeskyni Boží sladkost. Důležitá myšlenka těchto příběhů spočívá ve skutečnosti, že sv. František dokázal komunikovat s divokými zvířaty a fungoval mezi ním a jimi láskyplný vztah. Toto spojení nám evokuje myšlenku na biblickou představu země po druhém Ježíšově příchodu: "Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec se bude hrát nad děrou zmije, do baziliškova doupěte sáhne ručkou odstavené dítě."^[118] František netradiční Ve Vita secunda se Celano podrobněji a hlouběji rozepisuje o Františkově rozjímání nad přírodou a přírodními prvky. Zdůrazňuje, že vše stvořené slouží zejména k oslavě Stvořitele a vlastnímu spirituálnímu růstu. Místy se nám však může zdát, že je text mírně exaltovaný: " Se světly, pochodněmi i svícemi zacházel pozorně, aby svou rukou nekalil jejich zář, která je odleskem věčného světla."^[119] Můžeme zde také postřehnout určitá nařízení a přání, která se týkají přírodních prvků, konkrétně rostlin a živočichů. Jedná se nařízení ve své době originální. František například nařizoval při řezání dřeva, aby nebyli stromy káceny přímo u země, ale aby jim byla nechána možnost znovu obrazit. Zahradníka prosil, aby nezkulturňoval celý prostor zahrady, aby měli i plané rostliny možnost růst. Novost těchto myšlenek se dá pochopit z hlediska doby, ve které sv. František žil. Středověký člověk rozšiřoval své pozemky, zejména pole na úkor lesů a tzv. žďáření bylo prováděno velmi důkladně. Rozhodně nebylo dbáno na možné znovuobražení stromů. To přicházelo v úvahu pouze v kontrolovaných panských oborách, kde měl panovník či šlechtic osobní zájem na tom, aby se les uchoval ve své divoké a husté podobě zejména kvůli zvěři, která se tam nacházela.^[120] Poznámka o červech, které František na cestě sbíral, aby je on sám či jiní lidé nezašlápli se objevuje také ve Vita prima a u Bonaventury. Vyvstává nám paralela s jedním náboženstvím, s džinismem. Základní myšlenkou džinismu je nenásilí. Jeho projevem je respektování veškerého života: lidí, zvířat, rostlin. Někteří mniši mají přes ústa pruh látky, jiní před sebou při chůzi nebo před usednutím zametají jen proto, aby neusmrtili ani toho nejmenšího tvora. Všichni džinisté jsou vegetariáni. Nemohou vykonávat určitá povolání, nemohou např. obdělávat půdu jako rolníci, kteří při své práci mohou poranit zvířata. Představa ideální smrti pro ně byla smrt hladem. Celano se u Františka nedostává do těchto extrémů, nicméně v kontextu historických souvislostí se s podobným jednáním v západní středověké Evropě nesetkáme. František se vyjadřuje také k hospodaření na zahradách. Odmítá celkové zkultivování plochy zahrady. Chce ponechat okraje zahrady ladem a nechat rostlinám možnost volného růstu. Tato myšlenka byla opět provázena záměrem nechat chválit Boha i "obyčejné" volně rostoucí květiny, František chce, aby ho chválily svou krásou a přirozeností. Takové tendence k rozvolnění zahradnické upjatosti a ocenění divokých míst přírody a její ochranou například ve formě parků, se objevily až ve století 19. Můžeme zde nalézt také náznaky jakési chovatelské péče. Jedná se o včely. František jim nechává na zimu přinášet med a víno, aby se v pořádku dočkali jara. Mimochodem, včely produkující sladký med a opylující rostliny, jsou vhodná analogie k duchu sv. Františka, který v Božím zanícení produkuje sladkou Boží lásku. Z této lásky je živ on sám a také jeho okolí. Včely a jejich med, jako připomínka Františkových meditací, byly již v této práci zmíněny také na předchozí stránce. Františkova láska ke včelám lze vysvětlit také symbolickým výkladem. Sv. Františka včely zřejmě, na první pohled, zaujaly svou pílí, pro kterou byly středověkou společností dávány za příklad člověku a symbolizovaly ctnost naděje.^[121] Církev je přirovnávána ke včelínu a horliví křesťané k pilným včelám, kteří v něm pilně pracují, nenávidí hřích pýchy a které si z květů nechávají jen to nejlepší -- nektar.^[122] Včela byla v západní Evropě chápána také jako symbol čistoty, neboť prý žije pouze z vůně květin a vybírá jen to nejlepší - nektar. Také ve Vita sekundě se Celano věnuje Štědrému dnu. Není zde již popisována tvorba živého betléma a jeho smysl. Objevují se zde však zajímavé myšlenky sv. Františka. František toužil znát císaře a prosit ho, aby vydal zákon, dávat ne Štědrý den domácím zvířatům více potravy. Také ptáčkům, aby se na cesty a silnice sypalo zrní, aby se na Štědrý den měli dobře. Tato snaha sv. Františka je některými autory interpretována jako snaha politická. Je ovšem možné, že František chtěl pouze oslavit a radovat se nad svátkem narození Ježíše Krista i společně se zvířaty. Chtěl zdůraznit výjimečnost Štědrého dne a větším množství potravy přilepšit tvorstvu. Ostatně tato skutečnost je více méně viditelná také v dnešních časech. Existují nespočetné vánoční tradice a zvyky, kdy se dává domácím zvířatům vánočka, dobré krmení apod. Avšak František mluvil nejen o zvířatech domácích. Chtěl sypat ptáčkům na cestu zrní. Dědictvím po tomto přání pravděpodobně zůstal zvyk nosit do lesa na Vánoce lesní zvěři potravu nebo dokonce zdobit tzv. stromeček pro zvířátka. Na konci druhé knihy se Celano rozepisuje o zjevení sv. Františka po jeho smrti svým spolubratřím. Může nás zaujmout popis rajské krajiny: "Zavlažována křišťálovou vodou pučela tam svěží zeleň, bohaté květy. Byly tam stromy všech druhů, obsypány lahodným ovocem."^[123] 2.3.2.3 Kniha o divech Jedná se o sbírku zázraků, kterými Tomáš z Celana doplnil své dva životopisy a uzavřel tak svůj podíl na vytvoření obrazu sv. Františka. Zázraky týkající se přírody zabírají nevelkou část díla. Kniha o divech není formálně rozdělena, ale můžeme si ji rozdělit na dvě části. Příhody, které se udály během života sv. Františka a příhody, které se udály po jeho smrti. Dále se budeme věnovat skutkům a zázrakům po Františkově smrti, protože se udály na základě jeho přímluvy. Celano do Knihy divů připojuje legendy o zvířátkách, jak jsme již poznali ve Vita secunda. V tomto díle je Celano rozšiřuje o čtyři legendy. Setkáváme se zde s rybou, jejíž přítomnost je zasazena do příběhu, který je nám známý z Vita secundy, jak dostal sv. František na jezeře do ruky pro potěchu ptáčka. Světec ho pustil na svobodu, pták však nechtěl odlétnout, dokud mu František nepožehnal. Totožná situace se odehrává v Knize divů, pouze se místo ptáka objevuje v centru pozornosti ryba. Ryba byla symbolem první generací křesťanů, kteří si tímto označením ozřejmovali svou víru, protože zde byla hrozba možného pronásledování. Až v 17. století byl dán do souvislosti řecký název ryby - ichtys s akrostichem^[124] Jesus Christos Theou Hyios Soter = Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel. Ryby bylo poté také užíváno jako symbolu pokřtěných lidí neboť při potopě světa^[125] zahynula všechna zvířata, kromě těch, která žijí ve vodě. Křesťané se tak křtem mají odlišovat od ostatních lidí, židů a pohanů, jako se odlišují ryby od ostatních zvířat.^[126] Příběh se zajíčkem má opět obdobnou strukturu jako příběhy ostatní. Zde se také setkáváme se sv. Františkem a ovcemi, které se často objevují v centru obliby, jak v Bibli, tak u sv. Františka. Ovce, resp. beránek je vnímán jako symbol čistoty, nevinnosti a pokory. V neposlední řadě se mluví přímo o Ježíši Kristu jako o božím beránku, či ovečce boží. Ovce se zde k sv. Františkovi rozběhly, sotva ho uviděly. Vikář, který to viděl, o tom podává svědectví: "Viděli jste, co ty ovce svatému Otci udělaly? Musí být v pravdě veliký, protože ho zvířata ctí jako Otce a nerozumní tvorové v něm poznávají přítele svého Stvořitele."^[127] Nabízí se nám zde opět biblická inspirace této vikářovy reakce. A sice, při ukřižování Ježíše Krista, kdy přihlížející voják, který viděl zázraky, které doprovázely Ježíšovu smrt, vyznal, že Ježíš Kristus je Boží syn.^[128] Tak i vikářovo vyznání směřuje k určení sv. Františka jako následníka Ježíše Krista. Poslední zmínka patří skřivanům. Tyto ptáky choval sv. František ve zvláštní úctě. Připomínali mu svým vzhledem Menší bratry, zejména hnědou barvou peří, barvou františkánského hábitu. Celano připomíná, že skřivánci nemají rádi tmu, a přesto přiletěli, když se stmívalo, rozloučit se s Františkem, když umíral.^[129] Po světcově smrti Celano popisuje zajímavou příhodu, kdy jeden venkovský chlapec (shodou okolností z vesnice jménem Celano), spadl do hluboké staré studně a protože při pádu vzýval sv. Františka o pomoc, vyvázl živ a zdráv. Tato příhoda sama o sobě není pro naše téma natolik zajímavá, jako fakt, že tito chlapci byli v lukách sbírat léčivé byliny. Tato skutečnost rozhodně nebyla ve středověku neobvyklá. Ani výpomoc dětí, ani sběr léčivých bylin. V kapitole o středověku se podrobněji rozepisuji o postavení a důležitosti léčivých bylin ve středověkém světě. Ke konci knihy se nám nabízí několik příkladů, kdy František zázrakem zachránil úrodu před přírodními pohromami. Jedná se o úrodu třešní, která vždy usychala, o plíseň, která ničila vinici, o brouky, kteří žrali pšenici a o nálet kobylek. Ač je poslední pohroma známá zejména z Bible (Ex 10, 1-20) nebyla v této oblasti věcí neobvyklou. K této části je ovšem třeba podotknout, že se nejedná o přímou Františkovu akci. Jde o zázraky, které byly uskutečněny na základě Františkovy přímluvy, případně modlitby ke sv. Františkovi až po jeho smrti. 2.3.3 Sv. Bonaventura Sv. Bonaventura napsal životopis sv. Františka a ten se stal oficiálním životopisem tohoto světce, přijímaný církví. Tímto dílem se však zde nebudeme zabývat, neboť Bonaventura vycházel při psaní zejména z životopisů od Tomáše z Celana. Nás by zajímali tyto spisy v perspektivě Františkova vztahuk přírodě, není v nich však nic, co by již určitým způsobem nebylo zmíněno v Celanově díle. Ve františkánském pohledu, především u samotného Františka, vidíme speciální pochopení světa. Svět je stvořen pro nás jako dar. Bonaventura píše: "Aby se všemi věcmi rozněcoval k lásce Boží, plesal nad všemi díly rukou Páně a rozjímáním o viditelné kráse vystupoval až k původu a příčině všeho života. Vzhlížel se v kráse Nejkrásnějšího a po stopách vtisknutých do všech věcí sledoval všude Miláčka. Ze všech věcí si utvářel žebřík, po němž by vystupoval k dosažení toho, který je všecek žádoucí. V zanícení okoušel totiž v jednotlivých tvorech jako v potůčcích oné pramenné dobroty neslýchanou vroucnost. V souzvuku ctností a úkonů daných jim od Boha jako by vnímal nebeskou harmonii a jako prorok David vyzýval všechny, aby chválili Hospodina"^[130] Bonaventura tak vyjadřuje Františkovo pochopení světa: svět a stvoření jako dílo nebeského Otce, jsou cestou vedoucí k němu. Jestliže František po svém obrácení řekl: "pak jsem už dlouho nečekal a opustil jsem svět", pak to vůbec neznamenalo fyzický útěk ze světa a ze společnosti lidí, nýbrž vyjití ze světské společnosti a vstup do stavu kajícníků, kteří byli oficiálně církví přijímáni i tehdy, když nebyli kleriky. František nikdy neměl v úmyslu opustit svět v mnišském slova smyslu a ani k tomu nevybízel bratry. Ani Bonaventura neopomíjí popis přírody ve Františkově životopisu. Dokonce by se mohlo říci, že Bonaventura používá květnatější a košatější popisy krajiny než Celano. To by samozřejmě mohlo souviset s mystickým zaměřením Bonaventurovým. Avšak u obou životopisců hraje příroda marginální úlohu v popisu sv. Františka. Dalo by se říci, že Bonaventura je mluvčím Františkova vztahu ke Stvoření. Resp. jeho soustředění na Boha, coby jádra každého stvoření a stvoření ukazující na Boha, jako svého tvůrce. " Po těchto dvou prvních stupních, které nás přivádějí k nazírání Boha v jeho stopách a které můžeme přirovnat ke dvěma křídlům, jež zakrývají Serafovy nohy, je zřejmé, že všechny stvořené věci tohoto hmotného světa přivádějí duši nazíravého a moudrého člověka do věčného Boha."^[131] Bonaventura rozvinul teologickou tradici, kde je stvoření možným klíčem k objevení Ježíše Krista. 2.3.4 Jiné nefrantiškánské prameny Osoba sv. Františka a jeho vztah k přírodě je zajímavé a velmi podnětné nahlížet i z úhlu nefrantiškánských autorů. Následující texty se týkají sv. Františka, ale i bratrů františkánů a jejich působení po Františkově smrti. Zmínky o přírodě jsou pro nás v této chvíli velmi cenné, neboť jejich zaznamenání je znamením toho, že příroda hrála ve Františkově životě výraznou roli i pro vnější pozorovatele. Musíme konstatovat, že těchto zmínek je mnohem méně než bychom se mohli domnívat, ale musíme si uvědomit, že se nejedná o materiály komplexní, ale spíše kusé zprávy. Další svědectví po smrti a kanonizaci svatého Františka Tyto spisy byly rozděleny na tři části. V první části je popisována návštěva sv. Františka v klášteře sv. Verekunda, mimo jiné je zde zdůrazněno, že právě v tomto klášteře se odehrál sežrání beránka vepřem a jeho prokletí sv. Františkem. Takovéto konkretizace jsou vhodným doplněním komplexního popisu Františkových skutků a života. Druhá část svědectví zmiňuje Jakuba z Vitry, který byl biskupem a sv. Františka osobně poznal. Jeho dopisy, které se dochovaly a podávají o Františku a františkánech svědectví jsou cenné zejména tím, že Jakub z Vitry nikdy do řádu nevstoupil, ale byl jeho duchovním pastýřem. Jakub z Vitry je pozoruhodný zejména tím, že se téměř nevyjadřuje o sv. Františkovi, ale spíše obecně pojednává o františkánech jako řeholním řádu. Inspirativní nám může být jeho Kázání menším bratřím. Toto kázání zasadil do biblických obrazů, kde nás bude zajímat jejich výběr neboť se jedná o přírodní prvky, které kázání doprovázejí. Jakub z Vitry připodobňuje život Menších bratří k životu zvířat zmíněných v knize Přísloví 30, 24-28. Jedná se o mravence, zajíce, kobylky a ještěrky. Bratři, kteří pracují rukama a po ostatní sbírají almužny přirovnává k mravencům. Přímo v Bibli je mravenec pokládán za vzor pracovitosti a chytrosti. Sv. Augustin jej dokonce označil za symbol křesťanské víry a praktického života.^[132] K zajíčkovi jsou přirovnáni bratři, kteří jsou natolik slabí, že si nemohou dovolit tvrdé skutky křesťanského sebezapírání, ani vyčerpávající práci tělesnou. Klade zde důraz, na to, aby nemalomyslněli, když nemohou konkrétně přiložit ruku k dílu ostatních, neboť jsou součástí celé františkánské rodiny a i jich se bude týkat konečné spasení. Přirovnání k zajíci je v tomto případě poněkud překvapivé, neboť ve středověku byl zajíc vnímán skrze svou velkou plodnost spíše negativně. Pozitivní výklad by připouštěl vnímat zajíce skrze jeho rychlost, která může značit krátkost lidského života. Zajíc může běžet za svými choutkami nebo běžet k Bohu.^[133] Jakub Z Vitry měl bezpochyby na mysli druhé možné přirovnání. Kobylky jsou vzorem bratřím, kteří žijí v kontemplaci a směřují své srdce k Bohu. Tak jako se kobylka svým skokem Bohu přibližuje. Také kobylky neměli ve středověku příliš dobrou pověst. Byly považovány za ďábelský vpád do duše člověka.^[134] Nicméně skutečnost, že se kobylka několikrát za život svlékala z kůže, evokovalo toto svléknutí vyvázání se z tělesného těla a život po smrti s Kristem. Bratři, kteří se chovají jako ještěrky se dokáží při spáse duše účinně opřít o své ruce a mrštně jako ještěrka, se dostanou do domu Božího. Ještěrka se svým sklonem vyhřívat se na slunci, byla vždy znázorněním touhy po věčném životě. Povídá se, že když ještěrka na stáří ztratí zrak, vystrčí hlavu ze země, upřeně se podívá do slunce a zrak se jí opět navrátí.^[135] Třetí část obsahuje šest různých krátkých životopisů. O přírodě nebo přírodních prvcích se zmiňují pouze dva z nich. Životopis, který napsal Roger z Wendoveru byl součástí jeho kroniky Chronica aut Flores Historiarum. Toto dílo vzal za své a pokračoval v jeho psaní a rozšiřování, Matouš Paris. Rozšířenou a upravenou kroniku pak nazývá Chronica major. František jde žádat k papeži Inocencovi III. o schválení svého řádu. Papež však Františkovi příliš nedůvěřuje a posílá ho kázat mezi vepře. Výběr vepřů jako Františkových posluchačů nebude pravděpodobně náhodný, neboť vepř je obrazem žravosti, nemírnosti, nevědomosti a sobectví.^[136] Tedy ideálních zvířecích představitelů stejně tak nehodných, jako se nehodná a nemožná zdála papeži Františkova žádost. Když sv. František kázal v Římě, nikdo ho neposlouchal. Vydal se tedy za město, kde našel havrany, supy, straky a jiné ptáky, jak požírají odpadky. Jim tedy začal kázat Boží slovo. Tento nezvyklý počin, přilákal římské občany, kteří přicházeli a naslouchali Františkovým slovům. Tato pasáž nás zajímá zejména svým poselstvím. Havrani, straky a supy mají pravděpodobně symbolizovat lidi na okraji společnosti. Jsou jediní, kteří chtějí sv. Františkovi naslouchat, když zbožní občané odmítli. Samotný havran je vnímán jako symbol nestoudnosti, připoutanosti ke smyslovému světu, nečistoty a bezbožnosti. Na druhé straně je havran představován pozitivně, jako Boží posel. Jedná se o situace, kdy nosil v poušti prorokům potravu a staral se o ně. Je to např. svatý Eliáš, sv. Antonín, sv. Pavel.^[137] Kvítky Sbírka byla napsána na konci 14. století, pravděpodobně Ugolinem da Montegiorgio. Jedná se o sbírku legend, které můžeme pokládat za historické, ovšem podložené ústní tradicí. Tato kniha byla pravděpodobně nejsilnějším původcem v utváření obrazu sv. Františka jako milovníka a mystika přírody. V Kvítkách si můžeme všimnout, že pokud se jedná o zázrak či činnost spojenou s přírodou, můžeme téměř vždy najít v textu biblickou paralelu či inspiraci. Mohlo se jednat patrně o snahu zvýraznit roli přírody jako díla Božího, ve kterém se zračí jeho velikost a láska. U Kvítků je zajímavý fakt, že se autor často zmiňuje o lese. Na rozdíl od Celanových životopisů, kdy se o lese příliš často nemluví, se v kvítkách z 35 zmínek o přírodě, 11x zmíní les. Většinou se jedná o stafáž, která má upřesnit místo pobytu sv. Františka. Tato skutečnost může odkazovat k situaci, ke které došlo ve 13. století. Žebravé řády se začínají stahovat do blízkosti měst. Františkánské hnutí má proto tendence zakládat kláštery na pustých místech. Tzn. v lese, na ostrovech. Autor Kvítků, ač sám nepatřil do františkánského řádu, mohl na tuto situace v Kvítkách reagovat. Kvítky obsahují převzaté legendy z Celana. Kázání ptáčkům, které se zde objevuje je zřetelně inspirováno Celanovskou předlohou, nicméně kázání ptáčkům je v Kvítkách nejdelší a nejrozmanitější. Autor zachoval původní ráz Františkova kázání, spíše doplnil biblická přirovnání a více je rozvedl: Celano: "Nesejete ani nežnete, a on o vás pečuje tak, že se o nic nemusíte starat."^[138] Kvítky: "Mimo tohle vy nesejete ani nežnete a Bůh vás krmí a dává vám řeky a studánky, abyste z nich pili. Ačkoliv neumíte ani tkát, ani šít, šatí Bůh vás i vaše děti..."^[139] Můžeme zde nalézt zázračné rozmnožení vína, kdy Františkovi obdivovatelé, při jeho pobytu v kostele u Rieti, otrhali téměř všechny hrozny z místní vinice. František však slíbí knězi, že pokud lidi nechá libovolně víno trhat, bude mít letos téměř dvojnásobný počet sudů než obvykle. to se i splní. Kvítka obsahují také jedinečnou legendu o dravém vlku z Gubbia. Podle vyprávění Kvítků se jedná o obrovskou a dravou šelmu, která usmrtí kohokoliv, kdo se přiblíží do jejího teritoria. Lidé se už bojí vyházet i jenom za městské hradby. František, který v té době pobýval ve městě se rozhodl pro nápravu. Vyšel za vlkem a řekl mu, že nesmí zabíjet jiná zvířata a už vůbec ne lidi, kteří byli stvořeni k obrazu božímu. Vlk se chová jako většina zvířat v přítomnosti Františkově. Je naprosto klidný a dokonce na znamení souhlasu s Františkovým řešením podává dvakrát Františkovi do ruky svou tlapu. Merino ve svém výkladu připodobnil k vlku také měst Gubbio. Tzv. městský vlk má plný žaludek pýchy a sobectví. K vzájemnému míru musí být vyvinuta aktivita od obou stran. Lesní vlk přestane zabíjet lidi z hladu a mětský vlk - gubbijští občané zajistí vlkovi pravidelně stravu, aby již neměl důvod zabíjet. Už od starověku byl vlk vnímán jako divokost, ba přímo satanství. Usmíření dvou vlků sv. Františkem jistě symbolizuje smíření Boha se světem Ježíšem Kristem. Další specialita, kterou jsou Kvítky odlišné od Celanovské literatury jsou zmínky o konkrétních stromech. U Celana najdeme zmínku o konkrétním stromu pouze v biblickém přirovnání: "...jako cedr v Boží rajské zahradě..."^[140] A tak se nám zde dostává informace, že " ...zachtělo se svatému Františkovi maličko si odpočinout pod jakýmsi dubem ..."^[141] Nedostává se nám tedy přesné informace, o jaký druh dubu přesně šlo, nicméně vzhledem k chudobě konkrétních označení rostlin v literatuře o sv. Františkovi, můžeme být vděčni i za takovouto malou zmínku. Navíc v antice i ve středověku se dub pokládal za symbol nesmrtelnosti, neboť se věřil, že jeho dřevo nepodléhá tlení. Tato pasáž je zajímavá i z dalšího důvodu. František vyhledal místo odpočinku pod dubem, když přišel pod horu Alvernskou. Když seděl pod stromem, slétlo se k němu velké množství ptáků a těšili se z jeho přítomnosti. Je zde tedy odlišná zmínku o ptácích než jaké jsme mohli doposud sledovat. František viděl v příletu ptáku uvítání od Boha a pozvání usadit se na hoře Alverně. Zde se tedy nejedná o známá kázání většímu množství ptáků nebo přátelský vztah se sokolem, který sv. Františka probouzel na noční modlitby. Dalším stromem, který je v Kvítkách zmiňován je buk. František si pod ním nechal na Alverně zřídit chudou chýši, oddělenou od spolubratří, neboť se mu zdála být příhodná k modlitbě. S bukem se zde ještě pojí zmínka, že byl "velmi krásný".^[142] Můžeme zde nalézt i zajímavou pasáž o Františkově meditaci o skalách. " ...pozoroval povahu hory a divil se velikým trhlinám a otvorům převelikých skal..."^[143] Bůh mu posléze sdělil, že tyto jeskyně a pukliny vznikly v hodinu Kristovy smrti, " ... země se zatřásla, skály pukaly ..."^[144] Ne konkrétní strom, ale jeho větve neboli ratolesti se objevují ke konci knihy. Při vítání sv. Františka v obci San Sepolcro mávali lidé olivovými ratolestmi. Olivová ratolest je již od potopy světa, kdy holubice, kterou Noe vypustil mu v zobáku přinesla větvičku olivy, vnímána jako symbol míru. Opět se nám zde naskýtá paralela s biblickým příběhem o vjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma, kdy ho též lidi zdravili a vítali zelenými ratolestmi. V Kvítkách se nedočteme pouze o činech týkajících se sv. Františka, ale i o životě jeho spolubratří. O Františkovi víme, že rád k modlitbě vyhledával opuštěná místa v lesích. Bratr Bernard z Quintavalle se k modlitbám uchyloval na vrcholky vysokých hor. Ve františkánské spiritualitě se vrcholek hory vnímá jako dosažení absolutní chudoby.^[145] Hora je také vnímána jako místo setkání nebe a země. Bernard z Quintavalle je také svými spolubratry přirovnáván svým způsobem života k vlaštovce. Vlaštovka je v pozdním středověku symbolem Krista a zmrtvýchvstání.^[146] Bratři však měli spíše na mysli skutečný život vlaštovky, kde je tento pták velmi dlohou dobu ve vzduchu a neslétne na zem, aby pojedl, ale živí se létajícím hmyzem. Také Bernard trávil většinu času na vrcholcích hor pohroužen v rozjímání a potravy prý přijímal jen docela málo. O bratru Šimonovi se dočteme, že když se modlil a hejno vran jej obtěžovalo svým křikem, poručil jim odletět a v tom kraji je už nikdo nikdy neviděl. Můžeme nalézt malý rozdíl v jednání sv. Františka a tohoto bratra. Když sv. Františka zvěř obtěžovala, např. vlaštovky při kázání slova Božího^[147], neodehnal je hned od sebe, ale kázáním je poučil o nevhodnosti jejich chování. Chování bratra Šimona nám však bude pravděpodobně připadat přirozenější. 2.4 Františkáni Vznik františkánského řádu, resp. řádu Menších bratří se oficiálně datuje rokem 1210. Historií františkánského řádu se jako červená nit táhne spor o chudobu. Tato neshoda byla také, ve 14. století, příčinou rozdělení řádu na observanty a konventuály. Konventuálové přijímají ulehčení a zmírnění řádových nařízeních. Zejména v pojímání chudoby a životu v klášterech ve větších komunitách. Observanti se oproti tomu zasazovali za obnovení původní přísnosti chudoby a doslovného zachovávání evangelia. Po nevydařených pokusech o sjednocení se roku 1517 staly z obou hnutí dva samostatné proudy - Řád bratří menších regulární observance Ordo fratrum minorum regularis observantiae, OFM) a Řád bratří menších konventuálů (Ordo fratrum minorum conventualium, OFMConv.) Posledním reformním hnutím bylo, v 16. století, hnutí kapucínů (Ordo fratrum minorum capucinorum, OFMCap.), které se zasazovalo o znovuoživení původních františkánských idejí. Toto rozdělení trvá dodnes. Můžeme se domnívat, že během života sv. Františka byli ostatní bratři inspirováni Františkovým vztahem k přírodě a snažili se i v této oblasti o nápodobu spirituálního splynutí svého představeného s okolním prostředím. Ve výše uvedené kapitole jsou zmíněny příklady Meších bratrů, kteří trávili čas v přírodě a přicházeli do kontaktu s živými tvory v podobném dějovém schématu jako František. Jedná se o bratry, kteří byli současníky sv. Františka. Smrtí sv. Františka končí výraznější stopa zmínek o přírodě v souvislosti s františkánským řádem. Život v přírodě byl u sv. Františka podmíněn mimo jiné, také chudobným životem, který vedl. V historii františkánského řádu se odehrávaly zásadní spory o pojetí chudoby, které ústilo k rozdělení řádu na tři větve, přičemž vždy ta radikálnější změnila svůj způsob života odchodem z měst a návratem do přírody. Toto chování nebylo apriori podmíněno vztahem k přírodě. Jednalo se spíše o únikový prostor. V historii řádu jsou zvláštní kapitolou misionářské práce a cesty, kterými se však v této práci nebudeme zabývat. Po Františkově smrti se v řádu utvořily dva proudy. Spirituálové se chtěli dopodrobna řídit světcovou řeholí. Konventuálové se přidržovali papežských zmírnění a odkazovali na růst řádu vzhledem k historickému vývoji. Díky generalátu sv. Bonaventury tyto spory na čas utichly. Zásadním krokem, který vedl ke změně vztahu k přírodě bylo pravděpodobně nařízení sv. Bonaventury, že mají františkáni žít v klášterech. Tudíž nemuseli v přírodě, v lesích hledat samotu, jako to činil sv. František. Samotu nacházeli v klášterech a trávení času v přírodě, jako prostoru vhodném pro osamocenou kontemplaci, bylo tímto omezeno. Tento model byl přijat již ve druhé polovině 13. století a františkáni se tak stali typickým městským řádem. Pouze některé františkánské skupiny spirituálů dožijí svůj život v ústraní v horských poustevnách, ve spojení poustevnictví a kazatelskou mobilitou. Postava Rogera Bacona uvedla do vědy františkánského ducha. Podrobuje kritice tehdejší vědeckou metodu a přimlouvá se za pozorování a zkoumání přírody pomocí experimentu.^[148] Františkánský světec, se kterým se pojí legendy o zvířatech, podobně jako se sv. Františkem je sv. Antonín Paduánský. Tento řeholník, kterého nazýval sv. František svým biskupem, se inspiroval Františkovým vztahem k přírodě ve svém kázání. Čerpá inspiraci ze života rostlin a zvířat v rozsahu, jaký mu poskytuje tehdejší přírodověda. O sv. Antonínovi se dochovaly legendy, které vyprávějí, že když lidé nechtěli naslouchat Antonínovu kázání v Rimini, vystrčili ryby z vody hlavy a dokud kázání neskončilo, pozorně Antonínovi naslouchaly. Jiná legenda vypravuje, že se jeden pohan posmíval hostii[149], kterou držel sv. Antonín v ruce. A v tu chvíli se hostii poklonil osel, který pohanovi patřil. Nelze opomenout vznik II. františkánského řádu - klarisek. Klarisky, tzv. Řád chudých paní se, po vzoru sv. Františka, uměly těšit z krásy hor, květin, stromů a následně chválily Boha za jeho dílo.^[150] Sama sv. Klára se nazývala "květinkou sv. Františka". 14. století převzalo ze století třináctého boj o františkánskou chudobu. Řád je zmítán vnitřními rozkoly, schizmatem a bludařstvím. Ve druhé polovině století však dochází díky dobrým představeným řádu k uklidnění situace a zcelení rozbitého společenství. Ve 14. století můžeme nahlédnout situaci, kdy františkáni opouštějí města a usazují se na pustých místech za hradbami, tj. v lesích, ve skalách. Tento trend úzce souvisí se vznikem observantského hnutí a jeho návratem k původnímu františkánskému životu v přírodě (viz. str. 54). Toto směřování bylo svým asketickým zaměřením přijato spíše venkovským obyvatelstvem, městskými lidmi byli potulní kazatelé nahlíženi spíše s nevraživostí. ^[151] Kolem roku 1348, kdy Evropu sužovala morová epidemie, se objevuje sv. Rochus z Montpellier, který je obdařen schopností léčit ve jménu Ježíše Krista. Tento světec, který sám se morem nakazil, zažívá Boží zásah prostřednictvím zvířete.^[152] Pes mu olizuje rány a přináší chléb. Uzdravuje se a začíná léčit nejen lidi, ale i zvířata nakažená morem. Rozkoly v katolické církvi v 15. století^[153], nevyhnuly ani františkánskému řádu. Do tohoto období také spadá vznik observance, jako odpověď na nevyhovující stav uvnitř řádu a návrat k původní nezmírněné řeholi sv. Františka. Do popředí zájmu se dostávají františkáni jako řečníci. Zejména z toho důvodu, že svá kázání doprovázejí příkladným řeholním životem v chudobě a lásce ke stvoření. V 16. století františkáni bojují o zachování ideálu chudoby jako v raném a vrcholném středověku. Lidé však ocenili návrat k absolutní chudobě sv. Františka a prakticky žité ideály inspirované životem v raných františkánských bratrstvech. Oblíbený se stal Chvalozpěv stvoření. Zde se lidem otevíral Bůh milující radostný a milosrdný. Snad není doby, která by se více stavěla proti duchu františkánství než je 17. století. Ale právě v 17. století se přidávalo k františkánskému řádu velké množství lidí, nevyjímaje panovníky a šlechtu.^[154] Dobové prameny vypovídají o bratru Bartoloměji ze Salutia, který předává ve svých kázáních františkánského ducha lásky k přírodě: "Každá rostlinka, každá květinka, každý lísteček, každé i to nejubožejší zvířátko je hlasem, který k tobě mluví a říká: Miluj svého Boha. Pohneš-li balvany, uslyšíš, jak z nich vystupují přejasné hlasy, které ti budou domlouvat: Miluj svého Boha".^[155] Na touhy po návratu člověka do náruče mýtické arkadické krajiny, odpovídali františkáni v 18. století, vnořením se do přírody. Ne ovšem za účelem nalezení libých pocitů, ale nalezením Boha, ukojením své duše, toužící po naplnění ideálů sv. Františka. 18. století svým příklonem k vědám zasáhlo i do františkánských řad. Menší bratři se vracejí k přírodě optikou vědeckého bádání, ať už na poli chemie nebo přírodovědy. Např. Polycarp Poncelet z Verdunu se věnoval organické chemii. Fortunám z Brekcie zase vynikal v morfologii a mikroskopické anatomii. Mikuláš Onorati Columella svůj život zaměřil na studium zemědělství.^[156] Až v 19. století můžeme pozorovat novou vlnu zájmu o sv. Františka a jeho vztah k přírodě. Tento zájem se probudil nejprve vně a později i uvnitř františkánského řádu. V centru pozornosti byly zejména legendy obsažené v Kvítkách, které se staly inspirací pro františkánsky zaměřené spisovatele. Tyto legendy uspokojovaly zejména lidové vrstvy a jejich touhu po příbězích z jim blízkého prostředí.^[157] Ve 20. století měly františkánské řády možnost života blízkého přírodě. Je nutno konstatovat, že tato skutečnost byla, v české zemi, vynucena totalitním režimem, který nebyl duchovním aktivitám nakloněn. V této době fungovaly řeholní společenství pouze v tzv. "podzemní formě". Mnohé řády nalézaly únik před nenávistným režimem právě v přírodě, kde se shromažďovali společně se svými sympatizanty a společně trávili spirituálně zaměřený čas v přírodě. V současnosti můžeme nalézt stále živé pokračování této tradice u bratří kapucínů, které však již není vynuceno politickým režimem. Jedná se o trávení víkendů s mládeží, nejčastěji v přírodě.[158] 3 PRAKTICKÁ ČÁST 3.1 Sociologická sonda 3.1.1 Identifikace výzkumného problému Podle historických pramenů žil František z Assisi přírodě blízkým způsobem života. Chápal přírodu jako boží stvoření a skrze přírodní objekty vnímal Boha. Přírodní objekty, jako zvířata, rostliny i neživé prvky např. skály, vzýval k chvále svého Stvořitele. V raném františkánství nacházíme stejné rysy jako u samotného Františka^[159]. V současné době se františkáni dělí do čtyř řádů^[160] -- františkáni, kapucíni, minorité a klarisky. Jednotlivé řády se odlišují svým vztahem k původním myšlenkám Františka z Assisi, především z pohledu pojímání chudoby. Z čehož předpokládám, že se jednotlivé řády budou také odlišovat v životním způsobu a samotném vztahu k přírodě. 3.1.2 Cíl výzkumu Ve výzkumu si kladu za cíl zjistit, zda se současné vybrané čtyři řády františkánů blíží svým životním způsobem k původním hodnotám a myšlenkám Františka z Assisi souvisejících s přírodou a praktickým vztahem k ní. 3.1.3 Výzkumné otázky Výzkumné otázky, které jsem si vymezila, chci zodpovědět pomocí praktického výzkumu ve františkánských společenstvích. 1. Existuje stále v praktickém životě františkánů vztah řádu k přírodě v původním pojetí Františka z Assisi? 2. Jakou roli hraje příroda v každodenním životní způsobu současných františkánských řádů? 3. Jaký názor mají františkánské řády na jmenování sv. Františka z Assisi patronem ekologie Janem Pavlem II.? 3.1.4 Metoda výzkumu Výzkum o "vztahu k přírodě Františka z Assisi v praktickém životě optikou současných františkánských řádů" je ilustračním příkladem současného života františkánů. Je zpracován jako sociologická sonda do životního způsobu současným františkánského řádu v Brně. Sběr dat proběhl na základě strukturovaných interview, které jsou v plném znění v příloze 1. 3.1.5 Operacionalizace Životní způsob V životním způsobu bývá hledáno specifikum vztahu společnosti a individua, z čehož konkrétní životní formy pramení a jak působí na stabilitu a vývoj společnosti a jedinců, nakolik a v čem jsou život společnosti a jedinců komplementární. Příroda je chápána ve dvou významech. Jednak jako to, co jest, veškerentstvo, vesmír a jednak jako to, co není vytvořeno lidmi, co se vytvořilo samo. Na rozdíl od kultury, civilizace. 3.1.6 Charakteristika respondentů Praktický výzkum probíhal od dubna do května. Rozhovory byly vedeny s představiteli jednotlivých řádů františkánské rodiny. Jedná se o františkány, kapucíny, minority a klarisky. Všechny kláštery se nacházejí přímo ve městě^[161] Brně. Rozhovory probíhaly zejména v odpoledních hodinách, přesněji v rozmezí od 12 do 14 hodin. Výjimkou byl klášter klarisek, do kterého jsem byla pozvána v 9 hodin dopoledne. Ve klášteře františkánů žije společenství 8 bratří, v kapucínském klášteře 6 bratří, v minoritském klášteře 11 bratří a v klášteře klarisek žije 12 sester. Rozhovory jsem vedla vždy s jedním představitelem odpovídající větve františkánské rodiny.[162] Věková struktura respondentů se pohybovala od 30 do 45 let. Výběr respondentů probíhal z několika hledisek. První hledisko je tematické -- čtyři větve františkánské rodiny, místní -- město Brno, časové -- stále působící a existující, za řád vždy jeden respondent, ten nejvyšší, popř. zástupce či mluvčí, kterého osobně určil.[163] Všichni tři zástupci I. řádu mají kromě řeholních slibů, také kněžské svěcení a aktivně pracují ve farní pastoraci. 3.1.7 Interpretace Role přírody v každodenním životním způsobu Z výzkumu vyplynulo, že role přírody v životním způsobu jednotlivých řádů, v každodenním životě, je velice malá. Vzhledem k nedostatečnému počtu kněží a farářů, jsou povinni řeholníci, kteří mají kněžské svěcení vypomáhat ve farnostech, v pastoračních činnostech.^[164] Jedná se zejména o slavení mší, svátosti smíření, pohřby, křty, duchovní rozhovory a samozřejmě aktivní organizační činnost chodu farnosti. Řeholníci tedy nemají čas na pobyt v přírodě. Role, činnosti a povinnosti jsou v řádech pevně rozděleny. Své osobní volno mohou řeholníci trávit podle svého zaměření a momentální nálady. Vztah k přírodě a pobyt v ní je tedy v řádu individuální záležitostí. Klarisky uvádějí, že příroda v jejich každodenním životním způsobu žádnou roli nehraje. Řád klarisek je kontemplativního charakteru^[165] a většinu času během dne stráví v meditaci a modlitbách. Kolem kláštera se však nachází prostorná zahrada, která slouží mimo jiné jako velmi vhodný prostor pro modlitbu a rozjímání. Tímto způsobem je využívána velmi často, jak tedy může být řečeno, že příroda žádnou roli nehraje? Františkánské řády jsou sv. Františkem ve svém životním způsobu inspirovány, resp. Františkovým vztahem k přírodě. Není to však inspirace apriori Františkovým vztahem k přírodě, jako spíše komplexní Františkovou spiritualitou. Vztah k přírodě je chápán spíše jako důsledek určité duchovní vyzrálosti. Je tedy naděje, že až františkánští řeholníci zestárnou, tak bude příroda hrát v jejich každodenní životě větší roli? Pobyt v přírodě se zakládá na osobních zájmech. I rekolekce a exercicie^[166] probíhají v uzavřených prostorách klášterů a poutních domů. Nicméně není vyloučena možnost, že organizátor exercicií zařadí cíleně do programu vycházku či jiný pobyt v přírodě. Tyto pobyty však spíše výjimečně znamenají i pobyt v přírodě. Kapucínský řád v Brně sdružuje při svém klášteře organizaci Frmol.[167] Klarisky žijí v papežské klauzuře,^[168] a proto pro ně pobyt v přírodě znamená pobyt v zahradě. Tento prostor však využívají jak k soukromým, tak ke společným modlitbám. Pro všechny větve I. řádu je zahrada spíše možností užitkovou, kde mohou pěstovat květiny do kostela. Výjimku tvoří kapucíni, na jejichž pozemku byl vystavěn protiatomový kryt a po navážce nekvalitní zeminy, byly vytvořeny terasovité záhony. Není zde možné pěstovat velké množství rostlin, stromy vůbec nepřicházejí v úvahu. Tak zde nalézáme pouze několik keříků růží. Tyto prostory nejsou využívány ani k odpočinku a meditaci. Starší bratři nostalgicky vzpomínají na začátek 50. let, kdy v klášterních prostorech, tehdy ještě neznehodnocené zahrady, byly k vidění daňci. Vztah k přírodě ve vnitřních regulích řehole Vztah k přírodě není v řeholních pravidlech výrazněji upravován. Ve formační materiálech františkánské větve stojí: "A projevovali pocit úcty ke stvoření jakožto znamení Stvořitele tím, že budou vést druhé, aby byli tvůrci pokoje pro záchranu stvoření." Sv. Klára, už vzhledem k zaměření svého řádu, není s přírodou konfrontována do té míry, jako sv. František. Ženy si ve středověku nemohly dovolit způsob života ve volné přírodě jako muži. Proto také odvedl sv. František Kláru nejprve k benediktinkám a posléze pro Chudé sestry nalezl útočitě u sv. Daminána. Klarisky tedy nemají ve své řeholi, ani ve vnitřních neoficiálních pravidlech, vztah k přírodě upravován.^[169] Vztah ke zvířatům Blízký vztah ke zvířatům se zřetelně neprojevuje u žádného z řádů františkánské rodiny. Větve I. řádu argumentují nedostatkem času a umístěním kláštera ve městech. V dřívějších dobách se zvířata chovala i v městských klášterech. Nyní by však tato skutečnost mohla narazit na přísná hygienická opatření. S domácími zvířaty přicházejí do styku bratři v noviciátech^[170], které jsou situovány na venkov mimo velká města. Jedná se zejména o slepice a králíky. Tento stav je podmíněn venkovským prostředím, prostory vhodnými pro chov zvířat a relativně mírnější pastrační vytížení. Všechny řády vycházejí z přesvědčení, že vztah sv. Františka ke zvířatům byl jeho osobní záležitostí, na základě spirituálního pozadí. A takto také vztahují vztah ke zvířatům a současného řádu. Považují jej za osobní záležitost každého řeholníka. Řády jsou však vztahem sv. Františka ke zvířatům inspirovány. Snaží se ve zvířatech vidět Boží velikost a lásku. Sv. František a ekologie Ve všech řádech je známé jmenování sv. Františka patronem ekologie. Menší přehled se však objevil v přesné dataci této události, dokonce i ve jméně papeže, který Františka jmenoval. Jmenování sv. Františka patronem ekologie shledávají všechny řády jako pozitivum, neboť tato skutečnost může ekologii jako vědě nabídnou duchovní rozměr ve vnímání přírody. Ovšem osobní Františkův vztah k ekologii odmítají. Nepřipouštějí možnost obohacení každodenního života řehole ekologickými aktivitami. Poukazují však na souvislost chudoby a ekologicky příznivého životního způsobu. Klarisky a kapucíni se shodli, že hlavním důvodem jeho navržení byly romantické představy o Františkovi a legendách o zvířátkách. Ekologickým aktivitám se ani jeden z řádů vědomě nevěnuje. Klarisky jako důvod uvádějí kontemplativní zaměřenost svého řádu a ostatní řády svou pastorační vytíženost. Není to však tak trochu výmluva? Vždyť orientací na ekologicky šetrný život se člověk může přiblížit i hodnotově kvalitnějšímu životu, protože si uvědomuje provázanost a dopad svého životního způsobu na životní prostředí . Všechny řády ovšem upozornily na pilíř františkánské spirituality, na chudobný život, který je vede ke skromnému životnímu způsobu. Nechtějí využívat více darů z přírody než nezbytně potřebují. Jako příklad byla u klarisek uváděna spotřeba "sestry" vody, odpovídající množství čistících prostředků, apod. Zde se nám však nabízí otázka po vymezení chudobného života v dnešní době. Nestal se tento pilíř Františkova řádu v dnešní době, už pouhým klišé? Všichni respondenti při dotazování odkazovali na spiritualitu sv. Františka a jeho texty a životopisy. Mnohdy otázky nebyly zodpovězeny vzhledem k současné situaci v řádu, ale pouze názorným příkladem z Františkova života a musela jsem tedy použít doplňující a vysvětlující otázky již po skončení nahrávání rozhovoru. Můžeme zaznamenat důležitost Františkánských pramenů v praktickém životě řeholních řádů. Přes všechny uvedené těžkosti se řády vědomě snaží myšlenky, hodnoty a postoje sv. Františka uplatňovat v praktickém využití v životě. ZÁVĚR Téma, zabývající se sv. Františkem, jeho vztahem k přírodě a významu přírody v životním způsobu následovníků sv. Františka v současné době, je velmi rozsáhlé a bohaté téma. Byla jsem si vědoma náročnosti úkolu, který obnášel teoretické zmapování a zanalyzování dostupných historických pramenů, včetně následného praktického výzkumu. Nejprve jsem si tedy vytvořila teoretický základ studiem literatury. Další krok spočíval v textové analýze primárních pramenů a sekundární literatury. Během práce na teoretické části diplomové práce jsem zkontaktovala jednotlivá společenství františkánské komunity, s jejímiž představiteli jsem posléze vedla rozhovory. Teoretická část práce je uvedena nástinem vztahu člověka k přírodě ve středověku a životopisem sv. Františka z Assisi. Obě kapitoly mají sloužit k uvedení čtenáře do dějinných souvislostí s tématem. Následně jsem se věnovala analýze vlastních textů sv. Františka. Z těchto textů jsme získali skromný, ale významný, protože Františkův, pohled, kde se sv. František zmiňuje o přírodě. Tyto texty se, až na drobné vyjímky, týkají chválení Boha stvořením. František ve svých spisech vztahu člověka k přírodě podrobněji nevěnuje. Můžeme tedy pouze hypoteticky usuzovat, jaký měl být z pohledu sv. Františka postoj jeho bratří k přírodě. Podrobnější informace jsme získali z analýzy a kompletace spisů Tomáše z Celana. Tomáš z Celana byl první, který byl vyzván k napsání životopisu sv. Františka a světce osobně znal. Domnívám se, že je tedy velmi vhodné použít Celanovy texty k řešení vznesených otázek. Celano napsal dva životopisy sv. Františka -- Vita prima, Vita secunda a Knihu o divech. Tyto tři prameny se vzájemně doplňují a rozšiřují pohled na sv. Františka v přímé interakci s přírodou. K zařazení kapitoly o učení sv. Bonaventury mě vedla skutečnost, že tento světec oficiálně vymezil Františkův vztah k přírodě a toto vnímání zařadil do františkánské spirituality. Neuchýlila jsem se v tomto případě k analýze Bonaventurových textů, týkající se života sv. Františka, neboť autor čerpal z Františkových životopisů od Tomáše z Celana a tyto texty se výrazně neliší. K dosažení vyčerpávajícímu pohledu na osobu sv. Františka a jeho vztah k přírodě se zabývám i nefrantiškánskými prameny. Přínosem těchto textů byly zmínky o životě ranných františkánů a jejich interakcí s přírodou. Na základě analýzy textů jsme zjistili, vztah k přírodě je vymezen zejména aktuálními podmínkami, ve kterých se řád nachází. Dále nám tyto folklorní, epizodické útržky zpodobňují osobu sv. Františka a jeho činy v souvislosti s přírodou tak, jak si je lidé nejlépe přisvojovali a následně opouštěli. Srozumitelnost a podobnost každodennímu životu činí tyto texty přitažlivější než oficiální Františkovo životopisy. Společně s rozdělením řádu na tři větve, nacházíme větší příklon k životu v přírodě u radikálnějších zastánců františkánské řehole. Ke spojení sv. Františka a přírody do nerozlučné dvojice v očích lidí snad přispělo i množství legend a zázraků, které se v souvislosti s touto tématikou objevily. Mnohé příběhy se navíc často opakují. Musíme však konstatovat, že spojení postavy velkého světce a zvířat není v hagiografické tradici vyjímečnou záležitostí. V práci byli mnozí z nich zmíněni. V čem se však od nich František, kromě množství literatury, liší? Na základě přehledu vztahu středověkého člověka k přírodě, můžeme říci, že František nijak výrazně proti tehdejšímu chápání vztahu k přírodě nevystupuje. V textech, které byly analyzovány se např. sv. František nikde nevyjadřuje negativně k lovu zvířat a drsnému průběhu, který jej provázel, použití zvířat jako dopravního prostředku nebo pracovní síly. Pravděpodobně největší rozdíl, který odlišuje sv. Františka a ostatní světce, kteří chovali náklonnost ke zvířatům, je v životních podmínkách. Je zřejmé, že pokud poustevníci přebývali v lese, mohl se u nich objevit přátelský vztah se zvířetem. Sv. František se však na jednom místě nikdy nezdržuje delší dobu, pokud to není bezpodmínečně nutné, např. ze zdravotních důvodů. Žije prakticky stále pod širým nebem a svým prostým životem je zvířatům velmi podobný. Je příkladem pro lidi i zvířata a zvířata jsou zase učitely sv. Františka. Vidíme zde analogii zejména v ochotě se ponížit, věrně milovat, využívat jenom to, co nejnutněji potřebujeme apod. Tyto aspekty vedly pravděpodobně k návrhu na jmenování sv. Františka patronem ekologie. Láska k přírodě, ke všemu stvořenému je inspirací vědě, která se zabývá vzájemnými vztahy mezi organismy a jejich prostředím. František chová ke stvoření bratrskou lásku, která je novým rozšířením biblického fenoménu správcovství. Praktickou část jsem uvedla metodologickým postupem zpracování. Stanovila jsem si tři výzkumné otázky a pomocí rozhovorů jsem získala informace, abych na ně mohla odpovědět. Rozhovory jsem prováděla přímo v klášteřích jednotlivých větví františkánské rodiny. Zkontaktovala jsem františkány, kapucíny, minority i klarisky. Všechna tato společenství sídlí v Brně. Rozhovory jsou v plném znění uvedeny v příloze č. 1. V praktické části jsem se pokusila o jejich interpretaci. Všichni respondenti odpověděli, že řád zaznamenal skutečnost, že byl sv. František z Assisi jmenován patronem ekologie. K této skutečnosti se však členové řádů staví obezřetně, neboť toto jmenování mohlo přinést mnoho nedorozumění a zkreslení obrazu sv. Františka před laickou veřejností. Pozitivním prvek byl shledán v možném přesahu duchovní roviny do ekologie jako vědy. Žádný z řádů ovšem nepřijal toto jmenování jako inspiraci pro svůj každodenní život. V řádech se vyskytuje spíše pasivní sledování celosvětové i domácí situace v oblasti ochrany životního prostředí. Vědomé a cílené zaměření řádů na ekologické aktivity nebylo zjištěno. Žádný řád se nezajímá o využití např. ekologicky šetrných energetických zdrojů, preferování biopotravin apod. V této souvislosti se pouze představitelka řádu klarisek vyjádřila, že vzhledem k směřování řádu k životu v chudobě, se tyto aktivity automaticky od skromného života odvíjejí. Žádný z řádů nemůže dokonale napodobit životní styl sv. Františka, který žil prakticky v divokém a osamoceném lese a mezi lidi chodil pouze evangelizovat. Dnešní františkánské řády jsou situovány přímo do měst a jsou podle svých slov maximálně vytíženi pastoračními činnostmi. Nemohou tedy najít čas na pravidelné aktivní trávení volného času v přírodě. Aktivní i kontemplativní pobyt v přírodě není zařazen, podle výpovědí respondentů, do každodenního životního způsobu. S přírodou se již u františkánských řádů nepočítá jako s inspirativním prostorem pro spirituální růst. Odlišný přístup byl zjištěn u životního způsobu klarisek. Jelikož žijí kontemplativním způsobem života v papežské klauzuře, nesmí trávit čas mimo klášter, než je nezbytně nutné. Kolem jejich kláštera je veliká zahrada, kde mohou sestry volně pobývat. Z rozhovoru bylo zřejmé, že zahrada je velmi často vyhledávána jako prostor pro meditaci, společné modlitby i aktivní trávení volného času zahradnickými činnostmi. Je zřejmé, že příroda hraje v každodenním životě klarisek mnohem výraznější roli než si ony samy připouští. Na základě studia literatury o sv. Kláře a jejím řádu, se můžeme domnívat, že současné společenství klarisek tráví v přírodě, v zahradě výrazně více času než řeholnice sdružené kolem sv. Kláry ve středověku. U mužských větví františkánské rodiny je tento trend spíše opačný. Závěrem práce bych chtěla navrhnout možné způsoby návaznosti na toto téma. Zajímavé a potřebné by bylo např. doplnění ve formě podrobnějšího výzkumu a obsáhlejšího teoretického zpracování františkánské historie a vztahu k přírodě. Zajímavým rozšířením by také mohlo být zmapování životního způsobu františkánských společenství v České republice nebo komparace životního způsobu františkánů v České republice a v zahraničí. Věřím, že tato práce může být někomu inspirací a zdrojem zajímavých myšlenek týkající se sv. Františka, františkánského řádu a přírody. ANOTACE Téma diplomové práce je Vztah k přírodě v díle a životě sv. Františka a u jeho následovníků. Pomocí textové analýzy jsou zpracovány historické prameny a sekundární literatura. Teoretická část se zabývá vztahem sv. Františka z Assisi k přírodě a historií františkánského řádu. V praktické části je pomocí sociologické sondy zjišťován současný stav životního způsobu františkánských řádů. Výzkum je proveden pomocí rozhovorů s vybranými reprezentanty jednotlivých větví františkánské rodiny. Jsou to: františkáni, kapucíni, minorité a klarisky. Tyto rozhovory jsou prezentovány v příloze. Na základě získaných informací lze konstatovat, že vztah sv. Františka k přírodě je založen na osobním spirituálním vývoji a vnímání Boha jako Otce celého stvoření. V současné době nemá příroda v životním způsobu u františkánských řádů významné místo. Příroda je vnímána zejména v souvislosti s historií sv. Františka. The thesis Relation to the nature in the literature and life of S. Francis form Assisi and by his followers deals with relation between St. Francis from Assisi and nature. There is analysis of the historic roots and secondary literature. In this part is a consist of historic of the Francis monastic order too. In the practice part of the thesis is the sociological research to the present life style of the Francis monastic order. The research has been done by conversations with the representatives of the branches of the Francis monastic order. The branches are called: františkáni, kapucíni, minorité and klarisky. This conversations are in the supplement of the thesis. Under the information I obtained it can be said that relation between St. Francis from Assisi and nature is based on the personal spiritual development and perception of the God as father of the Creation the whole world. Today the nature does not have the main sense in the Francis monistic order, but they recognize the sense of nature by St. Francis from Assisi. JMENNÝ INDEX Bartoli 40, 47 Bonaventura 34 Cardini 5, 8, 9, 10, 36 Cooperová 7 Delort 28 Eco 5 Frolec 27 Gemelli 41, 42 Gurevič 4, 21 Heinz-Mohr 9, 19, 25, 31, 32, 35, 36, 39 Hlaváček 41 Cherubini 7, 20 Jáchym 12, 13, 16 Le Goff 4, 5, 6, 7, 8, 11, 18, 19, 24 Librová 17 Merino 42 Petrosillo 15, 45, 46, 47 Rotzetter 14, 17 Royt 6 Schulte-Uebbing 6, 7 Stibral 24, 25 Störig 40 Verdon 9, 30 BIBLIOGRAFIE BARTOLI, M. Svatá Klára. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2004. 176 s. ISBN 80-7021-694-8. BECKER, U. Slovník symbolů. 1. vyd. Praha: Portál, 2002. 351 s. ISBN 80-7178-612-8. BEY, H.; FREYER, J. B. Die franziskanische Bewegung - Bd. 1. 1. Aufl. Mainz: Matthias-Grünewald-Verlag, 1996. 187 S. ISBN 3-7867-1905-5. BEY, H.; FREYER, J. B. Die franziskanische Bewegung - Bd. 2. 1. Aufl. Mainz: Matthias-Grünewald-Verlag, 1996. 225 S. ISBN 3-7867-1906-3. Bible. 6. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 1995. 294 s. ISBN 80-85810-08-5. BONAVENTURA. Putování mysli do Boha. 1. vyd. Praha: Krystal OP, 1997. 117 s. ISBN 85929-22-8. CARDINI, F. František z Assisi. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1998. 232 s. ISBN 80-7113-229-2. COOPEROVÁ, J. C. Encyklopedie tradičních symbolů. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1999. 240 s. ISBN 80-204-0761-8. DROZENOVÁ, W. Země je plna tvých tvorů. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. 108 s. ISBN 80-246-0984-3. ECO, U. Umění a krása ve středověké estetice. 1. vyd. Praha: Argo, 1998. 217 s. ISBN 80-7203-098-1. FELDER, H. Ideály sv. Františka Serafínského. 3. vyd. Praha: Řád kapucínů, 1948. 372 s. FROLEC, V. Vánoce v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1988. 439 s. GEMELLI, A. Františkánské poselství světu. Praha: Ladislav Mincíř, 1948. 493 s. GUREVIČ, A. J. Kategorie středověké kultury. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1978. 288 s. HEINZ-MOHR, G. Lexikon symbolů. 1. vyd. Praha: Volvo Globator, 1999. 311 s. ISBN 80-7207-300-1. HEER, F. Evropské duchovní dějiny. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2000. 768 s. ISBN 80-7021-333-7. Katechismus katolické církve. 1. vyd. Praha: Zvon, 1995. 793 s. ISBN 80-7113-132-6. KROUPA, J. Dějiny a teorie zahradního umění. Brno: Masarykova univerzita, 2004. 78 s. LE GOFF, J. Středověký člověk a jeho svět. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1999. 320 s. ISBN 80-7021-274-8. LE GOFF, J. Kultura středověké Evropy. 2.vyd. Praha: Vyšehrad, 2005. 698 s. ISBN 80-7021-808-8. LE GOFF, J. Svatý František z Assisi. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2004. 158 s. ISBN 80-7021-651-4. LE GOFF, J.; SCHMITT, J.-C. Encyklopedie středověku. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2002. 920 s. ISBN 80-7021-545-3. LE GOFF, J. Hledání středověku. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2005. 176 s. ISBN 80-7021-730-8. LIBROVÁ, H. Láska ke krajině? 1. vyd. Brno: Blok, 1988. 168 s. MERINO, J. A. Františkánská cesta pro dnešního člověka. 1. vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2001. 84 s. ISBN 80-7266-090-X. MOLTMANN, J. Bůh ve stvoření. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1999. 287 s. ISBN 80-7021-233-0. MORÉE, P. C. A.; TRUSINA, T. Rozpravy/ Samenspraak. Praha: EMAN, 2001. 58 s. ISNM 80-86211-18-5. NIGG, W. Muž z Assisi. 1. vyd. Praha: Cesta, 1990. 40 s. ISBN 80-900087-5-5. PETROSILLO, P. Křesťanství od A do Z. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998. 233 s. ISBN 80-7192-365-6. PORSCH, F. Mnoho hlasů - jedna víra. 1. vyd. Praha: Zvon, 1993. 246 s. ISBN 80- 7113-077-X. POSPÍŠIL, C. V. Františkánské prameny I. 2. vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2001. 994 s. ISBN 80-7266-073-X. PROCACCI, G. Dějiny Itálie. Praha: Lidové noviny, 1997. 395 s. ISBN 80-7106-152-2. ROYT, J.; ŠEDINOVÁ, H. Slovník symbolů. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1998. 208 s. ISBN SCHULTE-UEBBING, C. Hildegardina medicína pro ženy. 1. vyd. Praha: BETA, 2003. 189 s. ISBN 80-7306-090-6. Sociologický slovník. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1996. 1627 s. ISBN 80-7184-310-5. STIBRAL, K. Proč je příroda krásná? 1. vyd. Praha: Dokořán, 2005. 170 s. ISBN 80-7363-008-7. STÖRIG, H. J. Malé dějiny filozofie. 6. vyd. Praha: Zvon, 1999. 560 s. ISBN 80-7113-236-5. VACLÍK, V. Lidové betlémy v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1987. 125 s. VAVŘINOVÁ, V. Malá encyklopedie vánoc. 1. vyd. Praha: Libri, 2000. 284 s. ISBN 80-85983-81-8. VERDON, J. Volný čas ve středověku. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. 237 s. ISBN 80-7021-543-7. PŘÍLOHY Příloha 1 FRANTIŠKÁNI Jaká je role přírody v životním způsobu Vašeho řádu? František žil hodně v přírodě. Byl to napůl poustevník a napůl apoštolský člověk. Do budoucna z toho v řádu vznikl problém. My jsme dnes prakticky jako faráři nebo jako kaplani. A od toho se odvíjí náš způsob života. Ten je tedy často podobný životu diecézního kněze. Akorát, že žijeme ve společenství, že je nás víc. Pobývání v přírodě záleží na tom, jak si to člověk naplánuje. Je to čistě o osobním zájmu. Když jsme byli ve formaci, v kandidatuře, tak jsme dělali pravidelné vycházky. Magistr řekl, půjde se tam a tam a šlo se. Teď jako kněží máme úkoly, které si nabereme nebo které nám služba přinese. A potom si musíme tedy každý stanovit, kdy si to volno stanovíme a jak ho strávíme. Střídáme se, aby tady byl vždycky někdo ve službě. Takže nechodíme společně někam ven, aby tady někdo neťukal a nepotřeboval třeba pomazání nemocných nebo tak. Takže máme rozdělené, že každý má volný den někdy jindy. Ale neděle není volný den. Pro mě je to speciálně pondělí a já chodím do lesa, já bez přírody nemůžu být. Příroda mi přináší jednak veliké psychické uvolnění, protože tady člověk pořád očekává telefonáty a už je to v podvědomí, už počítá s tím telefonem, což je zátěž. Když vyjdu ven, zpravidla v pondělí odpoledne, tak jedu nejčastěji do Mariánského údolí, tady na Hády nebo k Občanskému hradisku, k té zřícenině. Tak tam je klid a tam může psychika vypnout. Velice rád se tam modlím nebo když mám nějaké dobré myšlenky, tak si je tam píšu. Je ve vašich řeholních pravidlech nějakým způsobem upravený vztah k přírodě? - Ve františkánské literatuře se častěji píše o přírodě, ale v naší provincii toto nemáme. Jakožto faráři nemáme větší možnost zabývat se přírodou, zabýváme se pastorací. V Praze, v našem klášteře se před 1O lety konalo malé sympozium o ekologii, protože František je patronem ekologie. - V našich formačních materiálech je jeden článek, který vyjadřuje tuto myšlenku: všichni bratři a kandidáti jsou vychováváni, aby skutky hlásali mír a spravedlnost tím, že uskutečňováním dobra budou přemáhat zlo. A projevovali pocit úcty ke stvoření jakožto znamení Stvořitele tím, že budou vést druhé, aby byli tvůrci pokoje pro záchranu stvoření. Františkův život je tedy pro dnešní dobu inspirací, povzbuzením? - František bral stvoření jako stopu Stvořitele, jako dílo Boží a stvoření mu zpřítomňovalo Boha. A o Františkovi píše i sv. Bonaventura, že pro něho byla příroda jakýsi žebřík, po kterémon vystupoval k Bohu. Sv. Bonaventura to také takto dost vnímal, ačkoli on už byl ten, kdo musel zavést život v klášteřích. Celá ta první františkánská generace nebo několik generací, tam se zápolilo o to, jestli žít v domech nebo jestli žít přísně po způsobu Františkova, který žil hodně v přírodě a potom scházel do měst a kázal. To byli tzv. spirituálové a mezi nima byl opravdu veliký boj. Čili ten život v přírodě byl u spirituálů jako životní styl, ale byl to strašně přísný způsob života, který nemohl každý vydržet a tak bylo mnoho bratří, kteří chtěli žít v domech. A tyto dvě skupiny spolu soupeřily a vedlo to tak daleko, že se skoro řád rozpadl. Kolem roku 1260 byl generálním ministrem zvolený sv. Bonaventura, který napsal konstituce a vzal bratry z přírody do kláštera a tím řád zachránil. Bratři si zvykli na klášterní způsob života a začala se ztrácet původní spiritualita. Sv. Bernardin Sienský, sv. Jan Kapistrán, to byla naše větev, observanti, kteří chodili a kázali. Sv. Jan z Alkantary, ti byli hodně na cestách, hodně žili v přírodě. Právě Jan z Alkantary žil mimo města a dost se to podobalo Františkovu způsobu života. Také kapucíni se tomu blíží. Nicméně praxe potom byla taková, že se stavěly kláštery, sice třeba na kraji měst, ale když se město rozrostlo, tak již ve městech vlastně byli. - My jsme tady spíše zaměření na apoštolát, na práci mezi lidmi. A to je, nedá se nic dělat, ve městech. A záleží na nás, jestli se do přírody dostaneme. Máte nějaká společná duchovní cvičení v přírodě? - Ne, to ne. Když je rekolekce, tak ji máme v domě a není dlouhá. Není to tady v našem domě, spíš je to ve formačních domech, tam si to můžou dát přímo do programu. Tady se spíš odehrávají přípravy na křest, apod. To se valí jedno za druhým,někdo přijde ke zpovědi, nebo se dělá interview... Jak jsou v řádu vnímána zvířata? - Hlavně, když zvířata rostou, i stromy, rostliny, tak v tom vidím přímo Boží aktivitu. Ta úcta k životu, když člověk vidí, jak tvoreček, že se to hýbe, že jsme to nestvořili my. Obdivujeme to. Nebo ptáci, jak zpívají. Když to vidím, tak to vyvolává obdiv. Vyvolává a roste to ve mně ve až teď ve zralém, vnitřním věku. Mladý člověk má myšlenky trochu jinak zaměřené, ale řekněme spirituálněji. Hodně jsem se zabýval teologií, člověk má nějaký zvláštní duchovní zájem. A taky to záleží na založení. Byli jsme skauti, když jsme byli mladí, takže po této stránce, vztah k přírodě mám. Když jsem byl mladý, tak mě zajímali spíše duchovní otázky teologie, to jsem přírodu ani moc nesledoval. Teď ve středním věku, když mám lidem něco vyprávět o Bohu, tak příroda je velice dobrý předmět, jak vlastně odkázat. Když pozoruji stvoření, tak vidím, že je to něco, co přímo činí Bůh. To, že ta rostlina roste, to nedělám já, to nedělá sama příroda, to je přímo Boží aktivita. Ježíš říká, můj Otec je neustále činný. Můj otec neustále pracuje. On dává svítit slunci. On sesílá déšť. Ježíš také hodně mluví o přírodě a přibližuje tak Boží činnost lidem. A potom, když pozorujeme přírodu, zvlášť na jaře, když to kvete, když to začíná rašit, pučet, když to tady jde do květu, jak jsou propracované. Některé květy, jak jsou propracované nebo listy u stromů nebo kůra, tak to je fakticky úžasné. Jaký vztah má Váš řád k ekologii? - přímo angažovaní v ekologii nejsme, spíš to jenom sledujeme. Když jsou povodně, tak se člověk ptá, jestli je to znamení nebo ne. Nebo někdy na to přijde trochu řeč, ale většinou, když se někde něco ničí nebo vzniknou veliké škody, když se člověk něco dozví ve zprávách, tak se to člověka jako františkána dotkne, ale prakticky s tím nic nenaděláme, pouze to pasivně sledujeme. KLARISKY Jaká je role přírody v životním způsobu Vašeho řádu? - to není tak úplně jednoduchá otázka. Náš řád nemá nějaké prioritně ekologické poslání, že by nějaký takový úkol chtěl plnit. Poslání našeho řádu se pohybuje na obecněji existenciální rovině. A v tom jsme právě zakotveny ve františkánské spiritualitě. Pro Františka nebylo až tak podstatné, co člověk dělá. František žije v té zkušenosti, že Kristus se pro člověka stal chudým a je tou zkušeností tak fascinovaný, že si nedokáže představit vůbec nic jiného pro sebe než být také chudý jako Kristus. František to vnímá i z rytířského hlediska, jestliže můj pán snášel na světě všechny nepohodlí, hlad, zimu, tak jaké já bych bul jeho páže nebo jakým bych byl jeho heroldem, kdybych já si někde ležel v pohodlí a měl všechno zajištěné. Já musím sdílet způsob jeho života. Takže náš způsob života vychází vlastně z téhle zkušenosti a je pravda, že tato zkušenost existenciální chudoby, nás vede k tomu, že vnímáme maličkosti, že vnímáme svou přirozenost velice do hloubky, protože klauzura nás do určité míry chrání před vnějšími vlivy, před vnějšími vjemy, takže člověk do větší hloubky prožívá sám sebe a i tohle je vlastně přirozenost. Jsme potom velice vděčné, že tu máme velikou zahradu a můžeme se zase z toho napětí, společenství a modlitby odreagovat v zahradě, třeba i normální prací. - Jednak pěstujeme hlavně květiny pro kostel nebo pro vlastní potřebu. Ale právě má veliký význam jako místo, kde člověk může být v kontaktu s přírodou, kde může být sám, kde může právě v téhle samotě a ve vztahu s přírodou mluvit s Pánem. Je ve vašich řeholních pravidlech nějakým způsobem upravený vztah k přírodě? - Sv. Klára se zmiňuje o přírodě, asi jenom na jednom místě v řeholi, ale je to zajímavé. Protože takové staré, tradiční pojetí kontemplativního života, že člověk hledá Boha v meditaci, uvnitř, ve svém srdci a pokud už musí vyjít někam ven, tak se snaží pokud možno krotit své smysly a nerozptylovat se. A sv. Klára píše o vnějších sestrách, pokud mají nějakou službu mimo klášter, pokud vidí kvetoucí stromy nebo lidi nebo jiná krásná Boží stvoření, tak aby děkovali Pánu. Klára se tady vymyká běžnému pojetí kontemplativního života. Ona si dovolí sestry vyzývat,aby věci vnímaly, aby nezavíraly oči, když vyjdou ven, aby vnímaly to, co nám Bůh dává v té přírodě a za to děkovaly. - Sv. Klára je velmi silně inspirovaná Františkem. Sv. Klára, když mluví sama o sobě, tak si říká sazenička sv. Františka. Františkův život je tedy pro dnešní dobu inspirací, povzbuzením? - vztah sv. Františka k přírodě je u něj vždycky výsledkem vztahu k Bohu, a jestliže chceme žít autenticky ideály sv. Františka, tak to nemůže nemít důsledky i pro náš vztah k přírodě. Ale asi ne tak, že se primárně budeme snažit mít vztah k přírodě a od toho nějak odvozovat ostatní. Spíš je to takový důsledek a na tom, jak ten důsledek u nás funguje, jak jsme třeba ochotny zacházet úsporně, opatrně s vodou a s těmihle věcmi, tak na tom si můžeme měřit, jestli opravdu jsme chudí a jestli opravdu nechce té sestry vody používat víc než musíme. Máte nějaká společná duchovní cvičení v přírodě? - To u nás dost dobře nejde. My jsme z jedné strany řádem ve františkánské rodině, s františkánskou spiritualitou, ale na druhé straně patříme mezi tzv. kontemplativní řády. Máme papežskou klauzuru, tzn. Že jsme se zavázaly, že bez nějakého vážného důvodu vycházet mimo objekt kláštera. Takže si nemůžeme dost dobře si někam vyrazit a udělat si exercicie někde v přírodě. Právě proto má pro nás ta zahrada takový význam, protože jinam vlastně nemůžeme. Jak jsou v řádu vnímána zvířata? - Musím uvést na pravou míru tu otázku. František byl jistě v harmonickém vztahu se zvířaty, ale nedá se to chápat izolovaně, nedá se to chápat asi v tom smyslu dnešní ekologie. Protože pro Františka nebyla priorita mít rád zvířata. Pro Františka byla priorita odpovídat Bohu na jeho volání, odpovídat Bohu na jeho lásku, na to, že Bůh nám nabídl smíření a to smíření přijmout a žít jako usmířený člověk. A všechny ty scény se zvířaty ve Františkových životopisech vlastně dosvědčují tohle: František je ten nový člověk, který žije v pokoji. Na začátku vlastně Adam a Eva v ráji, i s divokými zvířaty, později se třeba ještě v proroku Izaijášovi objevuje obraz budoucího světa, kde lev, býk, medvědice, všechna zvěř spolu v míru. V takovém smyslu žil František v pokoji a v míru i se zvířaty i s divokými zvířaty. - My tady nemáme domácí zvířata, ale máme tady třeba spoustu koček, které se chodí od sousedů. Ještě jedna hezká zkušenost, teď, když začíná jaro a my se ráno o půl šesté modlíme ranní chvály, tak už slyšíme do chóru, jak zpívají ptáci. To vnímáme opravdu jako jeden velký hlas přírody, která chválí Pána a my jsme ti, kdo to artikulují slovy. Jaký vztah má Váš řád k ekologii? - Naším posláním jako kontemplativního řádu asi nebude, nějak mluvit do těchto věcí přímo, ani se nebudeme věnovat nějakým rozborům, nějakým odborným studiím, ale k františkánskému způsobu života nutně patří prvek míru, prvek chudoby, tzn. Nebrat si víc než potřebuji, vystačit si s tím, co mi Pán dal a co mi dává i prostřednictvím přírody a zacházet s tím s úctou, jako s darem. Tzn. Že potom budu jako s darem zacházet třeba i s energií. Že se budu snažit nezatěžovat přírodu, víc než potřebuji, víc než je nutné, co se týče třeba použití čistících prostředků. Takže ekologický rozměr by v našem životě měl být viditelný. - vedeme život, který je prostý a který je smířený - Možná že je nakonec dobře, že je František patronem ekologie, protože může poukázat na to, že ekologie musí mít svoje duchovní pozadí. Není možné se vrátit k novému pohanství a udělat si z přírody Boha. To by nebyla ekologie, která by přinesla celkové smíření, to by byla jenom ekologie, která by jenom v dnešní době tvrdou nadvládu člověka nanesla zase na nadvládu přírody. To by také nebylo v pořádku, ale v křesťanském duchu a to je právě ten František smířený. - My jmenování sv. Františka patronem ekologie vnímáme spíše do určité míry jako něco, co vzešlo z do určité míry romantických představ a nepochopení. Protože ten obrázek, jak František káže ptáčkům je takový svůdný.Nakonec myslím, že v anglosaském světě, patří socha Františka s ptáčkem do každé zahrady, stejně jako u nás sádrový trpaslík. KAPUCÍNI Jaká je role přírody v životním způsobu Vašeho řádu? - Takhle konkrétně bych řekl, že ne. V klášteře ne, většinou každý klášter má zahradu a nemusí být františkánský. Je fakt, že máme vztah k přírodě. Když člověk může, tak do přírody jde, pokud tedy není pastoračně vytížen, ale spíše je to ta druhá varianta, to vytížení je takové, že na přírodu moc čas není. Ale je to také někdy trochu individuální, ne každý bratr inklinuje k přírodě extrémně, někdo by zase byl přírodě pořád. Takže v tomto směru to máme samozřejmě ve františkánských pramenech, když to člověk čte, tak ví, že sv. František měl mimořádný vztah k přírodě. Je to z pohledu, kdy on nahlížel na přírodu jako na Boží stvoření a v přírodě se odráží Bůh. Byla tam spíše vazba jako Tvůrce a Stvoření a pak Stvoření a Tvůrce, tzn. ve Stvoření hledal Tvůrce a v Tvůrci oslavoval Stvoření. Tohle je Františkův pohled, on byl samozřejmě mimořádný, byl to velký světec. Možná i právě proto, jak byl nablízku Bohu, jak hluboký měl k němu vztah, tak samozřejmě, když bychom četli ty prameny, tak zjistíme, že zvířata se k němu chovala poněkud odlišně než se k lidem běžně chovají, tzn. tam jsou četné historky o ptáčcích, o ptáčcích toho tam je hodně, vlk z Gubbia například, aby to město nesužoval a on skutečně poslechnul. Těch příběhů tam je víc. I ryby, nějaký vztah k rybám. On to skutečně bral jako boží stvoření a jsou tam samozřejmě nějaké případy, kdy ta zvířata osvobodil, beránka například, zajíčka pouštěl, když ho chytili, čili tohleto všechno můžeme najít v pramenech. - máme zahradu, to je při každém klášteře. To bylo vždycky, teď bylo mnoho klášterů zrušeno, mnoha klášterů jsme se zbavili po revoluci nebo spíš, když nám je vraceli, tak byly v dezolátním stavu. Kláštery, které nám zůstaly, tedy kromě řeholního domu u sv. Josefa na Náměstí Republiky v Praze, tak tam samozřejmě není možnost zahrady a ještě v Sušici, kde to vojáci vybetonovali, tak vesměs jsou zahrady. - Zahrada je pro nás užitkový prostor i meditativní. Brno je tedy vyjímka, tady z toho udělali, upravili to tady terasovitě a je to dost nešťastné. Žádný strom, je tam špatný podklad, nic moc tam dobře neroste. To poznáte z vidění, můžeme se tam potom podívat, až skončíme. Můžu tam být tedy každý den, ale zahrada je pro to, co uvidíte vznešené slovo. To, v Olomouci, tak kde je klášter v Újezdě, je to na vesnici, na Hané, takže tam jsou širé úrodné lány, kopeček je vidět až na obzoru. Takže tam člověk má možnost vyjít do přírody, když člověk vidí jak to roste, tak je to taky zážitek. Potom v Praze, na Loretě ,tam je velká zahrada. Je tam klášter Panny Marie Andělské. Spousta klášterů má zahradu jako součást. Klarisky - kapucínky jí mají také. Tam je to místo, kam se skutečně chodí modlit a relaxovat. Oni žijí v klauzuře, takže celý život na jednom místě. Většina klauzurových řádů má zpravidla velkou zahradu. Máte nějaká společná duchovní cvičení v přírodě? - duchovní cvičení jako rekolekce většinou bývají v klášteře a je možnost v rámci rekolekcí vyjít do přírody a nebo, když jsou exercicie, to jsou velká duchovní cvičení, tak to bývá mimo klášter, často je to na nějakém poutním místě, kde je ta příroda samozřejmě okolo, ale to myslím, že je všeobecné, že většinou rekolekce bývají na takovýchto místech, resp. exercicie. S Františkánskou mládeží máme tzv. chýšky a to je vlastně víkendový pobyt v přírodě, kde se snažíme vlastně napodobit, jak žil bratr František v poustevnách. Říkali tomu chýšky a tam už jde o to, že se ta mládež skutečně sejde a dostane duchovní program a na celý den, hlavně tedy na sobotu odejde do přírody a tam rozjímá nad textem písma svatého i nad textem z františkánských pramenů. Reflektuje svůj život s prameny, co by člověk mohl uplatnit ve svém životě. Dalo by se říci, že vedou soukromý rozhovor s Bohem, hledají ztišení a samozřejmě podle toho dojdou k nějakým závěrům. tak to uplatnit ve svém životě. A je to v přírodě, tam u těch chýšek je to skutečně cílené. Jmenuje se to frmol tady při našem klášteře je taky organizovaná františkánská mládež, chodí tam kolem dvaceti lidí. Je to v Jihlavě, Praze, Olomouci, Plzni. Jak jsou v řádu vnímána zvířata? - My máme v pravidlech, že se to nedoporučuje. Dřív teda se pěstovalo, z historických materiálů se dá vyčíst, že měli i v Újezdě, kde je noviciát, tak tam pěstují slepice a dřív měli starší bratři, co zažili před totalitou, tak tam se pěstovali zvířata, ale teď se od toho upustilo. Je nás málo, že jo. Člověk je spíš vytížen pastoračně a aktivity s tímhle spojené samozřejmě nejsou. - a na chýškách jde spíš o to, že se jde do lesa a tam když se potkají nějaká zvířátkaJ Ale tady jsou občas nějaké kočky, což je samozřejmě ve většině zahrad jsou ptáci, ale ti tam prostě jsou. Jaký vztah má Váš řád k ekologii? -vím, že je sv. František patronem ekologie. Ale teď nevím, kdy, jestli v 82? To, že návrh na jeho jmenování vzešel z řad laiků, je právě tím jeho vztahem ke zvířatům, protože, když si čtete ty prameny, tak on k nim skutečně a on neměl jenom ke zvířatům, měl i k neživý přírodě. Třeba bych připomněl jeho vztah k bratru ohni, jak říká a jistě znáte ten Chvalozpěv stvoření, to bylo jedním z motivů nebo hybatelů, proč ho vybrali za toho patrona, jestli Pavel VI. ho vyhlásil sv. patronem? To už teď nevím - když jsem byl v civilu, tak jsem jezdil čistit ty řeky s vodáckým oddílem. To je tedy spíše osobní aktivita. A to se tady nějak moc nevyvíjí, z jednoho prostého důvodu, tady má přednost spíše duchovní věci. A o to jde. Navíc, bratří není tolik, jako kdysi bývalo. Tady je komunita šesti bratří. Čtyři kněží, dva bratři laici. Z toho dva otcové jsou již staří, těm je přes šedesát a je tady hodně zpovídání a tak. V Olomouci je zase studijní dům, tam se bratři připravují na vlastní život v řádu, na kněžskou službu, pokud vnímají povolání ke kněžství. V Praze, to teď neřeknu z hlavy, kolik jich je na Loretě, ale je zase dost starých bratří. Takže aktivity nejsou v tomhle tom směru. MINORITÉ Jaká je role přírody v životním způsobu Vašeho řádu? - Myslím si, že příroda má místo v našem životním způsobu, ale určitě to není, že bychom se snažili jenom kultivovat třeba přírodu. Tak máme třeba tady v klášteře zahrádku, kytky, byl tady jeden bratr, který tady měl i králíky, ale to ani nevyplývá z nějaké zvláštní zamilovanosti, třeba jako ze svatého Františka, spíše z toho, že příroda je něco, co nás obklopuje a je to jakýsi zdroj radosti pro člověka, stejně tak pro řeholníka je to zdroj radosti. Ale také bych řekl, že příroda je též jakýmsi zdrojem modlitby, že sv. František viděl v přírodě obraz Boží. Myslím si, že bratři rádi chodí do přírody nebo prostě řeholníci, protože je to prostě něco, co nám dává Bůh, skrze co se nám ukazuje, takže takhle asi. - my máme dost malou zahrádku. Takže tam spíš pěstujeme kytky do kostela a je tam takový plácek spíš na gril. Je ve vašich řeholních pravidlech nějakým způsobem upravený vztah k přírodě? - U našeho řádu je taková instituce Justicia et pax a ta se zabývá tím vztahem sv. Františka a přírody. Jako v řeholi se teď nevzpomínám. Sv. František se dívá na každého tvora jako na Boží výtvor, tak to nějak vyplývá. Myslím, že ten vztah k přírodě je nějak spojený s tou Františkovou chudobou, jakási odpovědnost za to, co nám Bůh dal, že nemáme ničit přírodu, ale vážit si jí, ale i užívat k dobru. František vlastně nebyl členem žádného Greenpeace, někdy mám dojem, že se to plete. Sv. František a příroda a zelení a tak. Je to tedy spíš o tom hledání obrazu Božího v přírodě a z toho plyne i ta odpovědnost k přírodě. Františkův život je tedy pro dnešní dobu inspirací, povzbuzením? - myslím si, že to je nějaký vzor, že to není pouze osoba sv. Františka, protože sv. František může někomu připadat jako takový blázen, který běhal po lese a nemyl se, aby nezabíjel ty mouchy nebo blechy, co po něm lezly. Je to jakýsi vzor v tom přístupu k přírodě, ale vlastně vnímám přírodu nejen jako les, ale všechno co mně obklopuje. Třeba i ke kostelu, k památkám - příroda je jakýsi nástroj, který stvořil Bůh. Já přírodu vnímám jako celý vesmír. A v tom všem vidíme Boha, obraz Boží. Takže si myslím, že příroda je jakýmsi prostředkem, něčím, co má pomáhat řeholníkovi soustředit se na modlitbu, rozmlouvat s Bohem. To určitě je dobrý. Ne vždycky se dá na nějaký výlet jít. Třeba rád chodím do parku, třeba jít na Špilberk nebo v ulicích. Duchovní cvičení v přírodě - většinou je to z praktických důvodů někde v klášteře, protože by jsme museli někde vyjet a my máme dost často setkání mezi klášterama, takže jedeme do jednoho z klášterů a máme nějaké duchovní cvičení. Ale máme v plánu, v září jet do Tater, takže společně, myslím z těchto důvodů, abychom se tam společně prošli. - Je to přání hodně bratrů, že kdyby to šlo, tak by jsme určitě společně jezdili taky a dost často. Ale je tu spíše vytíženost pastorální, mše, zpovědi. On je dneska problém, že ty naše kláštery jsou ve velkých městech, protože sv. František šel do měst. Kdysi to byla malá města, ale dneska se o rozrostlo, takže vyjet někam do přírody, to si vymáhá už třeba celý den. Myslím si, že bratři jezdí do přírody nebo já když jezdím domů, tak se stavím někde, ale to už není společně, to spíš každý, jak může Jak jsou v řádu vnímána zvířata? - zvířata se už tady v Brně pěstovat nemůžou (králíci), ale to spíš byla záliba jednoho bratra. Většina otců pochází z venkova, kde měli zvířata, králíky, jakýkoliv jiný zvířata Jaký vztah má Váš řád k ekologii? - Tou ekologií se spíše zabývá to justicia et pax. Ale já osobně ani moc ne, spíš tak, co si přečtu v novinách, tak pasivně. - Vím, že sv. František je patronem ekologie, on tu přírodu měl rád. Myslím, že je dobře, že to vzešlo z popudu laické veřejnosti, že sv. František prosákl nejen do Františkánského řádu, ale i do té společnosti, protože ve společnosti nejsou jenom řády. První řád jsou mužské řády, druhý řády jsou klarisky a jsou i tzv. třetí řády, které seskupují různé lidi, žijící ve světě. A sv. František oslovuje i ty nadšence okolo. takže si myslím, že je dobře, že se ten popud objevil i u někoho jiného. - uvědomělý ekologický život spíše souvisí s chudobou. Že nemusíme nějak třídit odpad tak, jak všude jinde, že spíš jde o to, aby člověk využíval věci, které opravdu potřebuje ke svému životu a aby opravdu byl odpovědný i k pořádku. Prostě když jdu po ulici, abych neházel papíry někde mimo koš. Chodí to v takovém kultivovaném přístupu k životu, k těm druhým. Vychází to spíš z té duchovnosti člověka než přímo z řádu. Vidím spojený společenský zájem a osobní zaměření. Motivem Františkova života a tím pádem i našeho života je vztah k Bohu. Z toho vyplývá i to, že se člověk snaží dělat dobro, snaží se dodržovat ten společenský řád. Takže asi to je důležité. - Když pozoruji ty aktivity, třeba i spojený se sv. Františkem, že sv. Františka berou tak do zelena. Že je zelenej nebo Greenpeacák. Ale u Františka je důležitá víra v Boha, vztah k Bohu. Stejně tak, někdo dělá ze sv. Františka vegetariána, že nemůže zabít nějaké zvíře, ale sv. František říká, že, když je svátek, tak mají být stěny namazaný tukem. Že i zvířata jsou k tomu, abychom je snědli, třeba to prase nebo králík. Ale člověk má žít s úměrem. Ty věci jsou nám daný jako dary Boží. Tak k tomu máme přistupovat. Příloha 2 "Jan Pavel II. na věčnou paměť. Mezi svatými a osvícenými muži, kteří měli zvláštní vztah k přírodě, jež je jedinečným Božím darem lidstvu, je po právu uváděn svatý František z Assisi. Tento světec měl jedinečný smysl pro všechna díla Boha Stvořitele a téměř pod vlivem inspirace shůry sepsal svůj nádherný Chvalozpěv stvoření. Skrze tvory, zejména pak skrze bratra Slunce, sestru Lunu a sestry hvězdy vzdával František dobrému a všemohoucímu Pánu chválu, slávu, čest a veškeré dobrořečení,jak mu to po právu náleží. Proto je velmi hodná chvály iniciativa bratra našeho kardinála Silvia Oddáno, prefekta kongregace pro klérus, který přednesl ve jménu mezinárodní společnosti Planning environmental and ecological Institute for duality life tomuto Apoštolskému stolci žádost o to, aby svatý František z Assisi byl prohlášen patronem těch, kdo se zabývají ekologií. Po vyžádání mínění Kongregace pro svátosti a božský kult tedy tímto listem prohlašujeme navždy svatého Františka z Assisi nebeským patronem těch, kdo se zabývají ekologií, a to se všemi liturgickými poctami a výsadami, jež k tomu příslušejí. Žádný zákon, který by se protivil tomuto nařízení, neruší naše rozhodnutí. Tak tedy rozhodujeme a nařizujeme, aby tento list byl uchováván se zbožnou uctivostí a aby měl v přítomnosti i v budoucnosti stejnou platnost. V Římě u svatého Petra, označeno Rybářskou pečetí dne 29. 11. 1979, v roce 1979, který je druhým rokem našeho pontifikátu. Jan Pavel II. Příloha 3 Modlitba před křížem a "absorbeat" Nejvyšší, slavný Bože, osvěť temnotu mého srdce a dej mi pravou víru, pevnou naději, dokonalou lásku, hlubokou pokoru, rozum a poznání, abych plnil tvé pravé a svaté nařízení. Amen. Ať uchvátí, prosím, Pane, ohnivá a sladká moc tvé lásky mou duši skrze všechno, co je zde pod nebem, abych zemřel láskou k tvélásce, jako tys zemřel z lásky k mé lásce. Příloha 4 Chvalozpěv stvoření Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane, tobě buď chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení. Patří tobě jedinému, Nejvyšší, a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno. Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil, zvláště pak bratr slunce, neboť on je den a dává nám světlo, je krásný a září velkým leskem, vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem. Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy, stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné. Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí, kterým živíš své tvory. Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda, která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá. Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň, kterým osvětluješ noc, a on je pěkný, příjemný, mocný a silný. Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země, která nás živí a slouží nám a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu. Ať tě chválí, můj Pane, ti, kdo odpouštějí pro tvou lásku a snášejí nemoci a soužení. Blažení ti, kdo je snesou v pokoji, neboť ty, Nejvyšší, dáš jim korunu. Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla, žádný živý člověka jí nemůže uniknout. Běda těm, kdo zemřou v smrtelných hříších. Blaze těm, které nalezne spojeny s tvou nejsvětější vůlí, neboť druhá smrt jim neublíží. Chvalte mého Pána, dobrořečte mu a děkujte mu a služte mu s velikou pokorou. ------------------------------- [1] Katechismus katolické církve, 1995: 94. [2] Bible, Gn 1,28. [3] Bible, Mdr 9, 1-3. [4] Ve středověku se však místo nadvlády nad přírodou, jedná spíše o kooperaci. [5] Srov. Le Goff, 2005. [6] Srov. Gurevič, 1978. [7] Gurevič, 1978: 50. [8] Srov. Eco, 1998. [9] Srov. Le Goff, 2005. [10] Půda má podle Le Goffa ve středověku dvě podoby: Ager a saltus. Ager představuje plochu obdělané půdy a saltus půdu ležící ladem. Pod saltu tedy mohou spadat lesy, mokřiny, pastviny, rašeliniště. Ager zahrnuje nejen úrodnou půdu, ale také sady, zahrady, vinice. (Le Goff, 2005). [11] Kaštanovníkům se říkalo "chlebové stromy", protože z nich šla získat mouka. [12] Srov. Cardini, 1998. [13] Srov. Le Goff, 1991. [14] Je zajímavé, že u pěstování olivovníků docházelo k rozlišování majitele půdy a stromu. To mělo za následek značné komplikace při sklizni. [15] Srov. Cardini, 1998. [16] Srov. Le Goff, 1991. [17] Může nás zde napadnout souvislost s dnešními zemědělci, kteří žijí v oblastech deštného pralesa a plocha deštných lesů musí ustupovat obdělanému poli, které je ovšem založené na neúrodné tropické půdě, takže nemá příliš dlouhou životnost. [18] Srov. Royt, 1998. [19] Známou léčitelkou byla v raném středověku benediktinská abatyše, sv. Hildegarda z Bingenu. Podle Schulte-Uebbinga předběhla sv. Hildegarda svým náhledem celá staletí. "Do svého popisu vzniku chorob zahrnula duševní a psychické faktory a vždy přitom přihlížela i k ekologickým aspektům. Z tohoto důvodu by se dala označit nejen za zakladatelku moderní psychosomatiky, ale navíc za první ekologickou lékařku." (Claus Schulte-Uebbing, 2003) [20] Schulte-Uebbing uvádí, že v Salernu se objevili světští lékaři již koncem století jedenáctého. (Schulte-Uebbing, 2003) [21] Srov. Cherubini, 1999. [22] Toto spojení vyvolává otázku, proč si tedy sv. Antonín nechal postavit svou chýši v koruně ořechu? [23] Srov. Le Goff, 2002. [24] Cooperová, 1999: 101. [25] Poustevnictví se ubírá, zhruba od 4. století, dvěma směry: směrem individuální samoty a směrem samoty hromadné, klášterní. (Srov. Le Goff, 2005). [26] Srov. Le Goff, 1998. [27] Srov. Le Goff:, 1998 [28] Srov. Cardini, 1998. [29] Srov. Le Goff, 1991. [30] Srov. Verdon, 2003. [31] Srov. Cardini, 1998. [32] Srov. Heinz-Mohr, 1999. [33] František = francouzek [34] Srov. Cardini, 1998. [35] Františkánské prameny, Tomáš z Celana, Druhý životopis svatého Františka, str. 190 [36] Františkánské prameny, Tomáš z Celana, První životopis svatého Františka, str. 108 [37] Hagiografie je vědou, která studuje životy a díla svatých. První příklady hagiografií spadají do období pronásledování v 1. a 3. století. Ve středověku nabývala hagiografie velmi často charakter legend. [38] Františkánské prameny, sv. Bonaventura, Legenda maior, str. 363 [39] Františkánské prameny, Tomáš z Celana, Druhý životopis svatého Františka, str. 191, odst. 587 [40] Srov. Le Goff, 1999. [41] Mat 10, 5 - 15 [42] Celano, I.životopis, str. 117 [43] Životopisné prameny, Závět, Nepotvrzená řehole [44] Obřad, kterým se vstupovalo do řad duchovenstva. Biskup ustřihl kandidátovi kněžství vlasy na temeni hlavy, aby zdůraznil jeho odstup od světských záležitostí. [45] Srov. Františkánské prameny, 2001. [46] Srov. Jáchym, 2001. [47] Františkánské prameny I., 2001: 17. [48] Napomenutí v běžné řeči znamená "výtku", vážné upozornění", v jazyku právním nebo ("kanonické napomenutí") je to "výtka nebo "námitka". Avšak žádný z textů Napomenutí, i když upozorňují na určité chování, není výtkou, nanejvýše v některém případě je to "vážné upozornění". Spíše jsou to rady, povzbuzení, doporučení, která více povzbuzují než vytýkají.(Jáchym, Spisy sv. Františka: ISF, 2001) [49] Jedná se o dva úryvky Františkových dopisů, adresovaných Kláře z Assisi a ostatním řeholnicím. Tyto úryvky zařadila sv. Klára do řehole Chudých paní. [50] Františkánské prameny I. 2001: 40. [51] Františkánské prameny I., 2001: 124. [52] Františkánské prameny I., 2001: 54. [53] Jsou to spisy: Nepotvrzená řehole, Potvrzená řehole, Spisy adresované Kláře z Assisi, List všem věrným křesťanům, Chvála ctností, Chvalozpěv stvoření, Chvály před hodinkami, Modlitba před křížem a "absorbeat", O pravé a dokonalé radosti, Hodinky o utrpení Páně. [54] Srov. Rotzetter, 1997. [55] Ctnost je trvalá a pevná dispozice konat dobro. Dovoluje člověku nejen konat dobré skutky, nýbrž i vydávat ze sebe to nejlepší. Lidské ctnosti vycházejí ze ctností božských a uzpůsobují lidské schopnosti pro účast na božském životě.( Petrosillo, 1998). [56] Františkánské prameny I., 2001: 72. [57] Františkánské prameny I., 2001: 78. [58] Františkánské prameny I., 2001: 78. [59] Františkánské prameny I., 2001: 79. [60] Srov. Jáchym, 2001. [61] Františkánské prameny I., 2001: 82. [62] Františkánské prameny I., 2001: 89. [63] Celé znění textu Chvalozpěvu stvoření se nachází v příloze 4. [64] Srov. Librová, 1988. [65] Srov. Rotzetter, 1997. [66] Srov. Bible, Příd Dan 3, 51-90. [67] Srov. Bible, 1995. [68] Františkánské prameny I., 2001: 76. [69] Srov. Františkánské prameny I., 2001. [70] V originálním znění Chvalozpěvu stvoření je slunci krása přímo přisouzena: "Et ellu e2 bellu" ("Krásný je..."). Srov. Le Goff, 2004. [71] Srov. Le Goff, 2005. [72] Františkánské prameny I., 2001: 76. [73] Jednak měsíc sám nesvítí, ale pouze odráží světlo slunce a jednak se v průběhu fází mění jeho podoba. [74] Srov. Bible, 1995. [75] Některé kaple zasvěcené Panně Marii mají půdorys ve tvaru hvězdy (kaple Panny Marie v Mladoticích, kaple na Hvězdě u Broumova, apod.) [76] Františkánské prameny I., 2001: 76. [77] Františkánské prameny I., 2001: 76. [78] Křest byl vnímán jako náhrada za proces obřízky pro lidi Nové smlouvy. Sv. Pavel vnímal ponoření do vody jako vyrovnání se se smrtí a vynoření z vody jako vzkříšení k novému životu. (Srov. Heinz-Mohr, 1999) [79] Srov. J 13, 1-15. [80] Srov. Le Goff, 2004. [81] Františkánské prameny I., 2001: 76. [82] Františkánské prameny I., 2001: 76. [83] Církev byla nucena především na úrovni farností absorbovat velký počet různých prosebných a přímluvných rituálů, animistických praktik a různých podob sympatetické magie. Dokonce i farář se občas uchyloval k magickým praktikám, aniž tím vyvolal pohoršení v prostých duších svých farníků, kteří to chápali jako jeden z projevů jeho kněžského poslání. (Cherubini, 1999: 118). [84] Františkánské prameny, 2001: 76. [85] Srov. Františkánské prameny, 2001. [86] Srov. Gurevič, 1978. [87] Františkánské prameny, 2001: 108. [88] Bližší charakteristiku tohoto muže nám Celano nepodává, pouze zmiňuje, že byli s Františkem "staří, dobří přátelé". Pravděpodobně se nejedná o Františkova vrstevníka, ale o muže bohatého duchovního života, neboť si ho František podle Celana "zvlášť vážil". [89] Františkánské prameny, 2001: 109. [90] Františkánské prameny, 2001: 124. [91] Františkánské prameny, 2001: 123. [92] Františkánské prameny, 2001: 123. [93] Srov. Le Goff, 2004. [94] Srov. Stibral, 2005. [95] Sv. Antonína zpočátku nebrali lidé vážně, neposlouchali jeho kázání, tak se odebral k jezeru a začal kázat rybám. [96] Františkánské prameny, 2001: 135. [97] Františkánské prameny, 2001: 144. [98] Františkánské prameny, 2001: 146. [99] Františkánské prameny, 2001: 146. [100] Srov. Stibral, 2005. [101] Srov. Heinz-Mohr, 1999. [102] Františkánské prameny, 2001: 146. [103] Františkánské prameny, 2001: 275. [104] Františkánské prameny, 2001: 275. [105] Bible, Mt, 16, 18. [106] Srov. Františkánské prameny: 2001. [107] Srov. Frolec, 1988. [108] Židovsko-křesťanské náboženské spisy, nepřejaté do biblického kánonu, sepsané mezi 2. stol. př. Kr. a 4.-6. stol. po Kr. [109] Františkánské prameny, 2001: 157. [110] Františkánské prameny, 2001: 163. [111] Františkánské prameny, 2001: 166. [112] Jedná se o nejvýznamnější z "neúředních" biografií Františkových, tj. ze životopisů světcových nesepsaných z pověření a pod kontrolou papeže nebo vedoucí skupiny řádu. [113] Františkánské prameny, 2001: 186. [114] Františkánské prameny, 2001: 214. [115] Tato situace ovšem nebylo ve středověku nezvyklá. "Jakkoli bylo toto prase svým vnitřním uzpůsobením zdomácnělé, krotké dlouhodobým soužitím s člověkem tak, že často volně pobíhalo po domě, likvidovalo odpadky a nebálo se ohně ani pána, dokázalo na druhou stranu v nestřeženém okamžiku sežrat nemluvně, pokousat či pošlapat malé, ale i větší děti; ..." (Srov. Delort: 1999.) [116] Františkánské prameny, 2001: 247. [117] Františkánské prameny, 2001: 276. [118] Bible, Iz 11, 6-8. [119] Františkánské prameny, 2001: 275. [120] Srov. Verdon, 2003. [121] Srov. Heinz-Mohr, 1999. [122] Květiny byly ve středověku symbolem ctností. [123] Františkánské prameny, 2001: 303 [124] Akrostich je báseň, v níž první nebo poslední písmena veršů tvoří slovo nebo větu poskytující určitou informaci.(Heinz-Mohr, 1999). [125] Srov. Bible, Gn 7, 21-23. [126] Srov. Heinz-Mohr, 1999. [127] Františkánské prameny, 2001: 318. [128] Bible, Mk 15, 39. [129] Srov. Františkánské prameny, 2001. [130] Františkánské prameny I., 2001: 403. [131] Bonaventura, Putování mysli do Boha, 1997. [132] Srov. Heinz-Mohr: 1999. [133] Srov. Heinz-Mohr: 1999. [134] Zde se jedná samozřejmě o předlohu ze Starého zákona, konkrétně Ex 10,1-20, o seslání kobylek Hospodinem na Egypt. [135] Srov. Heinz.Mohr: 1999. [136] Srov. Heinz-Mohr, 1999. [137] Srov. Cardini, 1998. [138] Františkánské prameny, 2001: 317. [139] Františkánské prameny, 2001: 696. [140] Františkánské prameny, 2001: 157. [141] Františkánské prameny, 2001: 757. [142] Františkánské prameny, 2001: 758. [143] Františkánské prameny, 2001: 759. [144] Bible, Mt 27, 51-52. [145] Srov. Františkánské prameny, 2001. [146] Srov. Heinz-Mohr, 1999. [147] Srov. Františkánské prameny I., 2001: 317. [148] Srov. Störig, 1999. [149] Tenký kotouček nekvašeného chleba z pšeničné mouky, užívaný ke mši. [150] Srov. Bartoli, 2004. [151] Srov. Hlaváček, 2005. [152] Tato situace není v hagiografické literatuře neznámá. Podobnou pomoc zvířete zažíval na poušti i sv. Pavel a sv. Antonín, a jiní. [153] Konciliarismus, trojpapežství a další. [154] Srov. Gemelli, 1948. [155] Gemelli, Františkánské poselství světu, 1948, 202. [156] Srov. Gemelli, 1948. [157] Srov. Merino, 2001. [158] Frmol -- sdružení františkánské mládeže. [159] Viz teoretická část práce kap. str. . [160] Hierarchie františkánů je tvořena ze tří řádů -- primární (františkáni, kapucíni, minorité), jedná se o mužské řády, dále sekundární (klarisky) je ženským řádem a terciární (žijící ve světě). Do výzkumu zahrnujeme primární a sekundární řády, protože se jedná o komunitní způsob života, který odpovídá raným františkánům. [161] Františkáni svou evangelizaci směřovali do měst a své kláštery stavěli na okrajích měst, nejčastěji za hradbami. Postupným rozrůstáním městských celků se kláštery ocitly téměř v centru města. [162] V případě klarisek a františkánů jsem na svou žádost zaznamenala pozitivní reakci i následnou vstřícnost k rozhovoru a jeho nahrávání. Jiná situace nastala v souvislosti oslovením představeného kapucínského kláštera, který nebyl ochotný poskytnout mi svůj čas a energie k rozhovoru. Pokusil se sehnat na schůzku se mnou jiného bratra, vzhledem k k pastorační vytíženosti ostatních, musel potvrdit svou účast, což učinil zřetelně neochotně. Představitel řádů minoritů při zkontaktování projevil obavu, zda bude schopen takový rozhovor vést a uvedl své nedostatečné znalosti v souvislosti s přírodou. Po krátkém přesvědčování svolil a já jsem mohla i tento klášter, za účelem vedení rozhovoru, navštívit. Ve všech případech jsem byla pozvána přímo do kláštera a rozhovory probíhaly v návštěvní místnosti. [163] Adresy klášterů: Klášter kapucínů, Kapucínské nám. 5, 602 00 Brno. Konvent Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Brně, Vranovská 103, 614 00 Brno -- Husovice. Provincie Řádu minoritů v ČR, Minoritská 469/1, 602 00 Brno, Klášter klarisek, Zeiberlichova 80, 644 00 Brno. [164] Pastorace je důležitá složka života církve, konaná pak zejména kněžími a jáhny se spoluúčastí laiků pod vedením biskupa. Farní pastorace se přidržuje pastoračního plánu, který obsahuje pastorační pokyny rozvoje života víry v místní církvi. (Petrosillo, 1998). [165] Kontemplace je tichá niterná modlitba, modlitba beze slov, je vrcholem modlitby a 2. vatikánský koncil ji uvádí jako "přimknutí myslí i srdcem k Bohu, jako "přilnutí k Bohu celou bytostí".(Petrosillo, 1998) [166] Všeobecně se výrazu používá pro všechny duchovní činnosti, které směřují k osobní svatosti; ve zvláštním smyslu znamená odebrání se na několik dní do záměrně vybraných domů, spravovaných zpravidla řeholními institucemi, a zanechání vlastního každodenního zaměstnání, aby se člověk věnoval meditaci, modlitbě a duchovním věcem. (Petrosillo, 1998). [167] FRMOL -- sdružení františkánské mládeže, které se inspiruje ideály sv. Františka. [168] Výraz klauzura označuje jak kanonický předpis, který dává řeholním domům pravidla pro vstup cizích osob a odchod těch, kteří zde žijí, tak místa podléhající v těchto domech zmíněnému předpisu. (Petrosillo, 1998). [169] Sv. Klára se však od ostatních ženských kontemplativních řádů lišila svým přístupem k sestrám, které se nacházejí mimo klášter: " ..., že když nejsvětější matka posílala sloužící sestry ven z kláštera, napomínala je, když uvidí krásné, rozkvetlé a košaté stromy, aby chválily Boha. A podobně, když uvidí lidi a jiné tvory, ať vždy za všechny a ve všem chválí Boha." (Bartoli, 2004). [170] Doba průpravy k zahájení života v řeholní společnosti. Účelem je umožnit novicům, aby hlouběji poznali povolání, kteréže vlastní řeholní společnosti, aby zkusili způsob života společnosti, přizpůsobili se jejímu duchu svou mysl i srdce, a také aby se prokázal jejich úmysl a jejich vhodnost. Průprava noviců spočívá v postupném vzdělávání se pro řádný život v dokonalosti podle charakteru řeholní společnosti. (Petrosillo, 1998).